Dějiny pozdní antiky v letech 395 – 399
Napsal: 5/8/2025, 20:49
Dějiny pozdní antiky v letech 395 – 399
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 395
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Smrt císaře Theodosia a dělení říše
Počátkem roku pobýval císař Theodosius I. ve svém sídelním městě Mediolanu (Miláno, Itálie). Trápila jej však špatně vyléčená choroba z válečného tažení a jeho zdravotní stav se tak rychle zhoršoval, že v předtuše smrti povolal k sobě svého mladšího syna a nástupce Honoria. Příznaky nemoci potom ustoupily a imperátor se rozhodl uspořádat jezdecké závody na oslavu vítězství nad uzurpátorem Eugeniem. Po obědě však byl již v takovém stavu, že do cirku poslal syna samotného. Zemřel v noci dne 17. 1. Nad jeho rakví pěkně promluvil milánský biskup Ambrosius (sv. Ambrož), který se tímto projevem rozloučil s vysokou politikou a věnoval se již pouze záležitostem své diecéze. Nabalzamované tělo zesnulého císaře bylo v doprovodu Honoria, princezny Gally Placidie a Stilichonovy manželky Sereny dopraveno do Konstantinopole a zde 8. 11. pohřbeno. Do Milána se císařská rodina vrátí příští rok, přičemž Serena zůstane v blízkosti Theodosiových dětí a bude se o ně starat a vychovávat je.
Po imperátorově smrti se říše již definitivně rozdělila na dvě znepřátelené části. Na východě měl vládnout sedmnáctiletý císařův syn Arcadius, „pomalý, liknavý, neohrabaný a věčně ospalý“ mladík chatrného zdraví, který „se nezajímal o nic, snad jen o náboženské obřady“. Církevní historik Filostorgios jej líčí jako malého, hubeného, se snědou pletí, v jehož ospalých očích s těžkými víčky se zračila netečnost a hloupost. Arcadiův bratr, „jednoduchý, prostý“ nebo také přímo „pomatený“ Honorius, „omezený nad veškeré pomyšlení“, měl vládnout z Milána západu.
Podle přání umírajícího císaře se ujal vrchního velení nad celou říšskou armádou ve funkci magister utriusque militae jeho osvědčený důstojník Flavius Stilicho. Tento výjimečně schopný a rázný romanizovaný Vandal přebral i poručnictví nad Honoriem a pravděpodobně i Arcadiem. Zdrojem konfliktů však bylo to, že se mu nelíbila úprava hranic mezi východořímskou a západořímskou říší tak, jak ji provedl císař Theodosius. Jeho cílem bylo vrátit se ke stavu z doby vlády císaře Valentiniana I. a získat pro západ zpět prefekturu Illyricum, bohatou na pracovní síly. To by znamenalo převedení prakticky celého Balkánského poloostrova zpět pod vládu Milána, v důsledku čehož by jeho východním sousedům zůstala v Evropě pouze Thrákie. Tomu se samozřejmě snažil zabránit Stilichonův soupeř, nejmocnější muž východu, bezohledný a lakotný praefekt praetorio Orientis Flavius Rufinus. Především požadoval, aby se vrátily východní vojenské oddíly, které bojovaly proti uzurpátorovi Eugeniovi. Stilicho tím asi nadšen nebyl, ale veliteli gótských foederátrů Alarichovi se tento jeho požadavek podařilo prosadit.
Alarichův vpád do Řecka
Gótové však byli na nejvyšší míru rozhořčeni obrovskými ztrátami, jež utrpěli v obou občanských válkách, a Alarich si také až příliš dobře uvědomoval, že tohoto jejich vojenského oslabení by mohl využít císař a zbavit je jejich autonomie. Proto ihned po překročení Julských Alp vyvolal vzpouru údajně proto, že nedostal vysokou římskou armádní hodnost a zůstal pouze velitelem barbarských foederátů. Za své zásluhy nyní požadoval pro sebe velení nejenom nad barbarskými, ale i římskými oddíly, a pro své muže žold. Protože mu nebylo vyhověno, vyrazil na Konstantinopol. Císařské vládě se sice podařilo město vykoupit, ale již nemohla zabránit plenění Thrákie, Makedonie, Ilýrie, Dalmácii a Pannonie, přičemž Rufinově dobré pověsti uškodilo zejména to, že jeho osobní majetek zůstal ušetřen. Gótská vzpoura vyprovokovala k akci Stilichona, který vyrazil na východ zdánlivě proti loupícím barbarům, ale ve skutečnosti hodlal odstavit od moci Arcadiovy poručníky a zmocnit se vlády v celé říši. Alarich z obav před jeho silnou armádou ustoupil a za hrozného pustošení napadl Řecko. Západní armáda jej však obklíčila v Thessalii v údolím řeky Péneia. Stilichonovi se sice podařilo pobít na tři tisíce nepřátel, avšak Rufinus v zastoupení Arcadia mu kategoricky poručil, aby se se svými vojsky stáhl. Stilicho mnohé překvapil tím, že uposlechl a na východě ponechal pouze svého gótského generála Gainase v čele několika legií, které měly být vráceny Arcadiovi. Toho se totiž rozhodl využít k likvidaci Rufina.
Alarichovi Gótové zatím postoupili na jih. Podplacený nebo ve vlastní síly si nevěřící velitel římského vojska Gerontius jim umožnil projít thermopylským průsmykem, čímž dopustil zkázu Boiotie, v níž odolaly jen dobře opevněné Théby. Alarich přitáhl k Athénám, upustil však od jejich obléhání a jenom s malým oddílem vstoupil do města, aby se zde vykoupal, zúčastnil hostiny a po vyplacení výpalného odtáhl. Barbaři postoupili dále a získali Megaru, nerušeně přešli přes Isthmos (Korintskou šíji) na Peloponés, kde se jejich snadnou kořistí stala města jako Korint, Argos, Sparta aj, která neměla ani hradby, ani vojenské posádky.
Rufinův pád, na výsluní se dostává Eutropius
Dne 27. 11. dorazil Gainas do Konstantinopole. Na jeho výzvu vyšli císař Arcadius a Rufinus před hradby a vojáky nadšeně vítali a zdravili. Přitom, jak si dodatečně povšimli jeho nepřátelé, byl Rufinus oblečen vybraněji než Arcadius, neboť očekával, že bude prohlášen jeho spoluvládcem. Situace se však vyvíjela zcela jinak: vojáci imperátorovi vzdali poctu, pak se ale vrhli na Rufina s tasenými meči a zavraždili jej. Mrtvole usekli hlavu a obě ruce, které pak nosili po městě a okolojdoucí žádali o dar pro nenasytu. Tato událost sice vedla k osudové roztržce mezi západním a východním císařstvím, ale lid zprávu o Rufinově pádu přijal s nadšením a vraždu nakonec schválil i Arcadius. Na císařském dvoře se nyní dostal do popředí starý holohlavý eunuch Eutropius, praepositus sacri cubiculi (představený nejsvatější ložnice císařovy, správce císařské domácnosti). Byl to také lump a s císařem zacházel jako „s kusem dobytka“. Obohatil se o Rufinův majetek a začal s likvidací svých protivníků – čestného a neúplatného generála Timasia obvinil z touhy po vládě, pomocí podvržených dokumentů jej usvědčil a nakonec poslal do vyhnanství do libyjské pouště. Zde Timasius beze stopy zmizel.
Vpád Hunů do Thrákie a Malé Asie
Hordy Hunů a dalších barbarů využily toho, že východořímská armáda byla odvolena na západ, a v zimě roku 395 nebo na jaře roku následujícího přešly přes zamrzlou hraniční řeku Dunaj do římských provincií, které začaly plenit – velké utrpení prožívala Thrákie, vpádu se obávala i Dalmácie. Jiní hunští válečníci zaútočili daleko na východě: prošli kavkazskými průsmyky a přes Arménii zamířili k nejbohatším provinciím Orientu. Kvůli událostem v Evropě neměli Římané ani zde vojsko, které by se nájezdníkům postavilo na odpor. „Dým stoupal“ z vesnic Kappadokie, nepřítel pronikl až k řece Halys (Kizilirmak, Turecko) a v provincii Arménia Minor dospěl až k městu Melitene (Malatya, Turecko), odkud pokračoval do provincie Euphratensis a Kilikie. V srpnu až listopadu byla vypleněna severní Sýrie až k Emese (Homs, Sýrie) a samotná „Perla Orientu“ Antiochie (Antakya, Turecko) se chystala k obraně. Ve své cele v Betlémě se tou dobou třásl strachy sv. Jeroným a dokonce ani území perské říše nebylo ušetřeno ničivého vpádu. Na sever za Kavkaz byly hnány houfy zajatců a stáda dobytka. V každém případě vpádu nikdo nečelil – velitel Addaeus se nezmohl na účinnou obranu, a proto byl obviňován ze zbabělosti a z lhostejnosti k osudu země. Nakonec se Eutropiovi podařilo chvatně zmobilizovat pár gótských bojovníků a veškeré římské vojáky, kteří mu přišli pod ruku, a zakročil. Kořist zpět sice nezískal, ale koncem roku 398 byl na východě už zase klid.
Vpád Hunů do východních provincií
Hlavní skupina Hunů na severu, která nyní ovládala východní Maďarsko a Rumunsko, vykazovala alespoň náznak sjednocení pod vedením Balamberových následovníků Basicha a Kursicha. [ ] Ale ani místní hospodářství, ani přivedená stáda nedokázaly zajistit dostatečnou produkci. Hunové potřebovali jídlo. Mohli se zmocnit buď místních zdrojů, nebo je mohli kupovat ze vzdálenějších území, kdyby ovšem na ně měli peníze. [ ] Kde však získat zlato? Balkán byl zcela zpustošený a Konstantinopol příliš nedobytná. Rozhlíželi se tedy kolem sebe po nějakém snadnějším cíli, který by podlehl jejich propracované taktice a zároveň sliboval dostatečnou kořist.
V roce 395 se Hunové obrátili směrem k zadním vrátkům říše: východním provinciím, jež zůstaly v té době prakticky bez ochrany, protože římská armáda zabředla do další občanské války v Itálii. Hunové museli na své cestě k nim objet Černé moře, což představovalo nějakých 1500 kilometrů. Trasa k východním provinciím ale procházela bývalým územím Alanů a Gótů, které nyní měli Hunové pod svou kontrolou, navíc bylo jaro a pastviny se čerstvě zazelenaly. Se dvěma třemi náhradními koňmi mohla kočovná armáda urazit denně 160 kilometrů přes stepi jižního Ruska a za necelý měsíc už stanout před sněhovou hradbou Kavkazu. Další dva týdny zabralo zdolání Kavkazu, nejspíš Darialským průsmykem, hlavní trasou přes Kavkaz z Čečenska – kde už tou dobou narazili na Čečence, kteří zde sídlili po tisíciletí – do Gruzie. Před Huny teď ležela křesťanská Arménie, východní hranice říše, s bohatými města a dalších 1200 kilometrů dále na syrské a fénické pobřeží. Toho léta lehly popelem vesnice ve středním Turecku a hunské bandy zajímaly v Sýrii otroky, podle jednoho pramene dokonce 18 tisíc.
V Betlémě se o jejich příchodu doslech učenec a pozdější svatý Jeroným a zhrozil se. Jeroným se narodil v severní Itálii a vzdělal se v Římě, kde se obrátil ke křesťanství. Poté žil řadu let v Antiochii, kde se pokoušel rozhodnout hořký spor o ariánství, herezi, která popírala božský původ Ježíše Krista. Cestoval, kamkoli bylo potřeba; do Říma, Řecka, Svaté země, Egypta, až se nakonec – jak si aspoň myslel – usadil v Betlémě. Nyní usoudil, že jediný způsob, jak se zachránit, je uprchnout k pobřeží. O rok později, když už bylo po všem, vylíčil své zážitky:
„Hleďte vlky, ne z Arábie, ale ze severu, kteří se na nás v minulém roce vrhli ze vzdálených masivů Kavkazu, a v okamžiku zaplavili velké provincie. Kolik klášterů zabrali, kolik řek se zbarvilo lidskou krví! I kdybych měl sto jazyků, a sto úst, nedokázal bych popsat všechny neštěstíZamořili celou zemi vražděním a panikou, když jí projížděli křížem krážem na svých rychlých koních Zjevovali se náhle, vždy dříve, než byli očekáváni: svou rychlostí předběhli zvěsti o svém příchodu a před jejich řáděním je nezastavilo ani náboženství, ani společenské postavení, ani věk nebo nářek dětí. Čerstvě narození byli hned po svém příchodu na svět odsouzeni k smrti, a v nevědomosti se usmívali uprostřed tasených mečů nepřátel I my sami jsme byli nuceni připravit naše lodě, vyčkávat na pobřeží, učinit opatření před příjezdem nepřítele, obávat se barbarů více než ztroskotání na moři v silných vichrech, které kolem nás zuřily.“
Křesťanský kněz v Sýrii, Kyrillonas, téměř ztratil víru, když viděl, že je Bůh zjevně opustil, a svou reakci vyslovil v dojemné básni:
„Každý den neklid, každý den nové zprávy o neštěstích, každý den nové rány, nic jiného než boje. Lidé z východu byli odvlékáni do zajetí a ve zničených městech nikdo nezůstalKupci jsou mrtví, ženy ovdovělé Pokud Hunové dostanou i mě,proč jsem hledal úkryt mezi svatými mučedníky? Pokud jejich meče zabijí mé syny, proč jsem tak svíral tvůj vznešený kříž? Pokud jim vydáš má města, kde pak bude sláva tvé církve Svaté? Neuplynul ještě ani rok od okamžiku, kdy přišli,zničili mě a zajali mé děti, a hle, už jsou zde zase a hrozí pokořit naši zemi.“
Ale Hunové až k Palestině nepronikli. Jeroným se vrátil do svého domova v Betlémě. Nakonec nedošlo k žádnému dalšímu útoku, protože hunský vpád podél Eufratu a Tigridu přitáhl pozornost Peršanů. Byla to nakonec perská armáda, ne římská, která je zatlačila zpátky na sever, získala zpět uloupené věci a osvobodila oněch osmnáct tisíc zajatců. Podle příběhu o hunské výpravě, který o 50 let později zaslechl římský úředník Priscus, se měli Hunové vyhnout pronásledování tím, že se vydali jinou cestou kole „ohně, který chrlí skála pod hladinou moře“. Tím je pravděpodobně myšleno pobřeží Kaspického moře, bohatého na ropu. O stejném jevu nás zpravuje Marco Polo, když popisuje „fontánu, z níž tryská olej ve velkém množství. Tento olej není vhodný k přípravě jídel, ale výborně hoří“.
Hunský nájezd tedy neskončil úplným úspěchem, i tak se jednalo o pozoruhodný počin. Hunové se možná vrátili s menší kořistí a menším počtem otroků, ale obrovsky rozšířili své geografické znalosti a vojenské zkušenosti.
Jak za vlády Arcadia zdvihl Brit Pelagius drzý boj proti milosti Boží
Léta 394 od Vtělení Páně se císařem stal Theodosiův syn Arcadius, spolu s bratrem Honoriem, jako čtyřicátý třetí po Augustovi a vládl pak třináct let. Za jeho časů roztrušoval Brit Pelagius široko daleko jed svého věrolomného učení popírajícího, že člověk nemá žádnou nutnost Boží milosti. [Pelagianismus popírá realitu dědičného hříchu a tvrdí, že člověk může dosáhnout dokonalosti svým vlastním přičiněním, bez pomoci milosti křtu. Pelagius se zřejmě narodil na britských ostrovech (Augustin mu dává přízvisko Britto, Marius Mercator Brittanus). O jeho osobnosti existuje jen málo seriózních pramenů. Existují oprávněné pochyby, zda byl knězem. Z jeho spisu De fide Trinitatis libri III se zachovaly zlomky v Augustinových polemických výrocích.]
Jako společníka k tomu využil Julina z Kampánie, jehož podněcovala nesmiřitelná chtivost získat zpět ztracené biskupství. [Julián z Kampánie (Iulianus de Campania) byl biskupem v Eclanu oblíž Beneventa. Byl mezi 18 biskupy, které roku 418 sesadil papež Zosimus, protože nechtěli podepsat list odsuzující Pelagia.] Svatý Augustin stejně jako i ostatní pravověrní Otcové, jim odpovídal citacemi mnoha tisíců katolických výroků, oni však odmítli opustit svoji pošetilost. Naopak – což je horší – jejich napadená pošetilost se kritikou spíše množila, než by se z lásky k pravdě chtěla polepšit. Prosper Rétor to krásně vyjadřuje heroickými verši, v nichž říká:
Prý kdosi teď na Augustina jed stříká,
pisálek, zatím jen bledou živený zlobou,
kdo hlavu tu, stále jen v temnotě skrytou,
odvahu měl lidem ukázat v světle?
Živily ji snad úrodné pastviny britské,
anebo čerpá sílu z bohatých kampánských luhů?
[Prosper Rétor (či Prosper z Aquitanie) žil přibližně v letech 403 – 463 nebo 395 – 455. Psal kratší básně, také však rozsáhlou De ingratis (O nevděčnících) proti pelagiánům. Proslul ovšem delší kronikou Epitoma Chronicum, známou pod názvem „Prosperova“, založenou zvláště na Eusebiovi a sv. Jeronýmovi.]
Smlouva s Franky
Západní říše uzavřela tohoto roku novou smlouvu s bývalými spojenci uzurpátora Eugenia Franky. Náčelník Marcomer ji později porušil, byl zajat, odsouzen v Miláně a poslán do vyhnanství v Etrurii. Na jeho místo nastoupil Sunno, který ale byl zabit vlastními lidmi.
Severní Afrika odpadává od Honoria
Minulý rok nepodpořil comes Afriky Gildo císaře Theodosia v boji proti uzurpátorovi Eugeniovi a bylo jasné, že se ve funkci neudrží. Proto odpadl od Honoria a přešel pod svrchovanost jeho bratra Arcadia. Měl to chytře vymyšlené, neboť na takovou vzdálenost nemohl být vliv Konstantinopole na dění v severní Africe jiný než nulový.
Smrt posledního velkého antického historika
Kolem roku 395/400 zemřel v Římě historik Ammianus Marcellinus (*cca 330), původem Řek se syrské Antiochie, autor historického díla Rerum gestarum libri qui supersunt, popisující římské dějiny počínaje vládou císaře Nervy a zakončené smrtí císaře Valenta roku 378. Zachovaly se knihy 14 - 31 s popisem událostí z let 353 - 378.
Císař Arcadius se žení
Na radu komorníka Eutropia se císař Arcadius oženil dne 27. 4. s jeho chráněnkou Aelií Eudoxií, dcerou romanizovaného franského válečníka Bauta, tzn. s Arbogastovou sestrou.
Císař Arcadius se žení
Všemocný Rufinus chtěl císaře oženit se svojí dcerou, ale mladý Arcadius se nechal přesvědčit Eutropiem, že nejkrásnější ženou je Eudoxie, což dokumentoval jejím portrétem. Když z paláce vyrazili dvořané s cennými dary pro císařovu vyvolenou, všichni čekali, že půjdou do Rufinova paláce. Místo toho se zastavili před domem, kde u přátel byla vychovávána Bautonova dcera a za údivu přihlížejících ji dovedli do paláce, kde si dne 27. 4. roku 395 vzala císaře. Důsledkem byl Rufinův pád a neomezená vláda hrabivé, panovačné a násilnické Eudoxie.
Narodil se „Bič Boží“
Kolem roku 395 se hunskému králi Mundzukovi narodil syn Attila, což v gótštině znamená „Tatíček“. Na rozdíl od jiných novorozenců nebyl ve tváři zohaven jizvami, ale byla mu uměle zdeformována lebka, takže hlavu měl nápadně velkou a těžkou.
Noví osadníci v Pannonie a Valerie
Svébové byli jako římští foederáti usídleni v provinciích Pannonia I. a Valeria.
Máme již dost vlastních křesťanských svátků!
Veškeré pohanské svátky byly vyškrtnuty z římského kalendáře slavností.
Stilicho a Rufinus
Císař Theodosius zemřel v Milánu 17. ledna roku 395. Jeho přáním bylo, aby jeho mladší desetiletý syn Honorius nyní samostatně vládl Západu, a jeho starší syn Arcadius, kterého nechal v Konstantinopoli, než vyrazil proti Eugeniovi, pak Východu. Nemohl však nechat své mladé dědice bez ochrany a nejpřirozenějším ochráncem byl ten, kdo s ním byl spřízněn rodovým vazbami. Proto je na smrtelné posteli svěřil Stilichonovi, důstojníkovi vandalského původu, kterého pro jeho nejenom vojenské schopnosti povýšil do hodnosti italského magistra militum a uznal jej za hodného spojit ho s vlastní rodinou, když za něj provdal vlastní neteř Serenu. Stilicho jako císařův důvěrný přítel a nejstarší člen rodiny tak mohl vládnout za nezletilého Honoria a dozírat na Arcadia.
Arcadiovi bylo v době otcovy smrti sedmnáct nebo osmnáct let. Byl to mladík malé postavy, tmavé pleti, hubený a pasivní. Nechápavost a nedostatek důvtipu pak bylo znát nejenom z jeho mluvy, ale i při pohledu do jeho skloněných jakoby ospalých očí. Jeho duševní zaostalost a slabost charakteru způsobila, že jej řídily jiné silné osobnosti císařského dvora. Takovou vůdčím typem byl prefekt Východu Flavius Rufinus, rodák z galské Akvitánie, pravý protipól svého vladaře – urostlý a mužný, s jiskrnýma a těkajícíma očima. V řeči byl pohotový a byť řečtinu neovládal dokonale, byl schopen argumentovat tak pohotově, že nikde nebyl na pochybách o jeho intelektuálních schopnostech. Byl to jako většina ministrů té doby muž bezzásadový a ambiciózní, sice lakomý, zato ale horlivý křesťan. Svým jednáním si nadělal celou řadu nepřátel, byť ne všichni hodnostáři, o jejichž pád se zasloužil, byli jeho nevinné oběti. Je téměř jisté, že jeho cílem bylo vládnout impériu jako Arcadiův spoluvládce.
S tím samozřejmě narazil u Stilichon, byť ten byl obviňován z podobného úmyslu – získat vládu pro svého syna Eucheria, pro něhož plánoval sňatek s Honoriovou nevlastní sestrou Gallou Placidií. Stilichonova pozice člena císařské rodiny, který vládne z pověření císaře byla samozřejmě pevnější. Kromě toho byl velmi populární mezi vojáky a výhodou pro něj bylo i to, že od doby tažení proti Eugeniovi měl pod kontrolou vojska nejenom Západu, ale i Východu, které dosud nevrátil Konstantinopoli. Koncem roku 395 již bylo nepřátelství mezi „uchem Arcadiovým“ ctižádostivým Rufinem a silným generálem Stilichonem, který velel armádě a těšil se její důvěře, již naprosto zjevné.
Aby Rufinus posílil svoje postavení, rozhodl se podobně jako jeho protivník pokrevně spojit svoji rodinu s rodinou císaře a za Arkadia provdat jednu ze svých dcer – když už bude císařův tchán, možná se i sám stane císařem. Do cesty se mu však postavil houževnatý protivník v osobě císařova komorníka Eutropia (praepositus sancti cubiculi). Byl to holohlavý starý eunuch, který se prodral téměř až na vrchol mocenské pyramidy díky své vpravdě orientální lstivosti. Usoudil, že by bylo dobré, kdyby nová císařovna vděčila za své postavené právě jemu a ne Rufinovi. Jako protikandidátku Rufinově dceři vybral Eudoxii, dívku mimořádné krásy, která byla vychovávána v Konstantinopoli v domě vdovy a synů jedné z Rufinových obětí. Jejím otcem byl Bauto, voják franského původu a magister militum Západu na počátku vlády císaře Valentiniana II. Na rok nebo dva to byl nejmocnější muž v Itálii. Třebaže Eudoxiinou matkou byla nepochybně Římanka a dívce se dostalo i římské výchovy a vzdělání, prameny poukazují na fakt, že přejala barbarské způsoby svého germánského otce. Eutropius ukázal její obraz císaři a tak úspěšně referoval o jejím půvabu a přednostech, že ten přijal rozhodnutí vzít si ji za manželku. V paláci začaly přípravy na svatbu a aby vše proběhlo hladce, nikdo prefektovi Východu nesdělil, že císařovou vyvolenou nebude jeho dcera. Arcadius a Eudoxie si řekli své ano dne 27. 4. roku 395 – těžký úder Rufinovi, který však nepřestával být nejmocnějším mužem konstantinopolského dvora.
Událostí, která vyvolala přímý střet mezi Rufinem a Stilichonem, bylo povstání Vizigótů, které císař Theodosius usídlil v Dolní Moesii mezi Dunajem a balkánskými horami a zavázal je vojenskou službou pro impérium, kdykoli toho bude potřeba. Účastnili se i tažení proti Eugeniovi a vrátili se dříve, než zbývající římské jednotky. V této válečné kampani však utrpěli vážné ztráty a dokonce se říkalo, že je Theodosius postavil na nejnebezpečnější místo v bitvě, aby co nejvíce zredukoval jejich počty. A to asi byla opravdu skutečná příčina jejich nespokojenosti, která je dovedla ke vzpouře. Lví podíl na ni měl i jeden z jejich vůdců jménem Alarich z rodu Balthů či Boldů, který byl nespokojený s tím, že byl odsunut stranou, když se mu mělo dostat vysokého postavení v římské armádě. Částečné satisfakce se mu dostalo, když jej Vizigótové, kteří dosud žádného krále neměli, k této hodnosti pozdvihli. Není však vůbec jisté, zda to bylo při této příležitosti nebo až později.
Pod Alarichovým vedením se Vizigótové jali pustošit pole a usedlosti v Thrákii a Makedonii a objevili se až před hradbami Konstantinopole. Pečlivě však chránili Rufinův majetek – zřejmě z odlišného důvodu, než měl spartský král Archidamus,když ušetřil v peloponéské válce zemi Periklovu. Alarich zřejmě nechtěl dráždit mocného prefekta, ale naopak získat si jeho přátelství a vyjednat si pro sebe lepší podmínky. A Rufinus se opravdu dostavil do jeho tábora před Konstantinopolí a dosáhl jeho odchodu na západ.
Ve stejnou dobu trpěli východní provincie v Asii vpádem barbarů, a protože všechny disponibilní jednotky se ještě nevrátily z tažení proti Eugeniovi, neexistovala síla, která by jim v řádění mohla zabránit. Stilicho však již byl připraven vyrazit v jejich čele na východ, protože se domníval, že jeho přítomnost zde je nezbytná, neboť kromě řešení problémů s barbary bylo nutno jednat o územním sporu o Illyricum.
Před rokem 379 spadal prefektura Illyricum zahrnující kromě Řecka i ostátní balkánská území pod svrchovanost západního císaře. Toho roku však císař Gratianus na tato území rezignoval ve prospěch svého východního kolegy Theodosia. Nová hranice mezi císařstvími tak nově začínala u Singiduna (Bělehradu), pokračovala západně po řece Sávě a pak se podél Driny stáčel na jih k pobřeží Adriatického moře, jehož dosáhla poblíž města Scutari. Konstantinopol na tomto územním uspořádání i nadále trvala, zatímco Stilicho argumentoval, že to byla Theodosiova vůle, aby se jeho synové vrátili k uspořádání dřívějšímu a že Honoriova moc by měla dosahovat až do Thrákie, přičemž Arcadius se musí spokojit pouze s prefekturou Orient. Zda to byla pravda, či ne, se neví; faktem však je, že Západ by tak získal na politické důležitosti a dosáhl by vojenské převahy nad východní částí impéria. Nebyla to jenom Stilichonova teritoriální rozpínavost anebo očekávání vysokých daňových výnosů z Illýrie, která jej hnala do konfliktu s Konstantinopolí. Příčina sporu mezi oběma císařskými vládami možná spočívala v tom, že Balkán byl vždy lidským zdrojem těch nejlepších vojáků. Nejstatečnější a nejschopnější římští válečníci se totiž opravdu od 4. do 6. století opravdu rekrutovali z vysočin Illýrie a Thrákie. Není proto divu, že Stilicho tísněný ze všech stran Germány usiloval o doplnění svých početně slabých legií takovými schopnými muži.
Když však bylo jasné, že se vláda Nového Říma pod vedením Rufinovým tohoto území jen tak lehce nevzdá, vyrazil Stilicho východním směrem a postupoval podél dalmatské pobřeží jak se svými legiemi, tak legiemi, které měl vrátit Arcadiovi. Když však postoupil do Epiru, narazil zde na Vizigóty, kteří sem dorazili na svém pustošivém tažení od Propontidy. Avšak Rufinus v obavách, že by to mohl být právě on, kdo jim zasadí zdrcující úder, přiměl Arcadia, aby mu napsal rezolutní dopis, v němž stálo, že má vrátit východní legionáře a sám se klidit, odkud přišel. Tento list dostal Stilicho právě v době, kdy se připravoval zaútočit na Góty sevřené v údolí řeky Peneia, přičemž všichni autoři se shodují na tom, že jeho vyhlídky na úspěch byly více než slibné. Stilicho nakonec rozkaz splnil, stáhl se a ponechal Řecko barbarům. Nikdy se nedozvíme motivy, které je k tomu vedly. Ráznější muž by byl na Góty jistě udeřil, a pak by přinutil východní vládu, aby spoléhaje se pouze na jeho milosrdenství souhlasila s úpravou hranic. Již nikdy nebude blíže tomuto svému cíli… Snad se nemohl plně spolehnout na své vojáky, jeho váhání možná způsobil fakt, že jeho manželka Serena s dětmi byla v Konstantinopoli a snadno se mohla stát rukojmím a zárukou jeho řádného chování… V každém případě východní legie svěřil Gótovi Gaïnasovi, aby dovedl do Konstantinopole, a se zbytkem ustoupil do Salon (Splitu), čímž Alarichovi umožnil volný pohyb Helladou. Dříve než však strhl svůj tábor, promluvil si s Gaïnasovi o tom, jak by to měl s Rufinem zařídit.
Když dostal císař zprávu o tom, že se jeho legie blíží po via Egnatia, rozhodl se zachovat tradici a osobně je uvítat. Vyšel proto i s celým dvorem na Martova pole na předměstí Hebdomon. Pokud pak máme věřit tvrzení Rufinovi nepřátelskému prameni, mocný prefekt očekával, že při této příležitosti bude prohlášen augustem, a proto byl oblečen ještě skvostněji, než obvykle. Říká se, že když Arcadius vojáky zdravil, vydal se Rufinus až k nima sanžil se je přesvědčit, aby jej provolali císařovým spoluvládcem. Když tak stál v jejich kruhu a když se již zdálo se, že už je blízko svého cíle, vytáhli někteří z nich své meče a vrazili mu je do těla. Pak mrtvole usekli hlavu a pravou ruku. Hlavu nosili za posměchu davů po městě a s rukou obcházeli dveře a všude žádali o dar pro „nenasytu.“ Tak skončil mocný prefekt Rufinus. Stalo se to 27. listopadu roku 395.
Nelze pochybovat o tom, že Rufina zlikvidoval Stilicho, jak tvrdí některé naše zdroje. Aby jeho podíl na vraždě nebyl zjevný, dohodl se s Gaïnasem a sám si nešpinil ruce. Vraždu nejlépe popsal nadaný, ale trochu vyumělkovaný básník Claudius Claudianus, který svoji kariéru začal Stilichonovýn velebením v básni „Proti Rufinovi“. Obě hlavní postavy líčí jako dvě nepřátelské síly – sílu světla a sílu temnoty – zářícího Apollóna, zachránce lidstva, a hrozného Pythona, sužujícího svět. Stilichonův zločin je pro něj skvělým skutkem, zničením netvora, a ačkoliv nikde netvrdí, že jej naplánoval, nezastírá jeho odpovědnost. Claudianus opět dokazuje, že je mistrem nenávistných invektiv, když Rufina líčí jako bídáka, kterým však nepochybně i byl. Jeho portrét je však pouhou karikaturou. Báseň končí tím, že prefekt přichází do pekla před soudní dvůr Rhadamanthyse, který prohlašuje, že všechny zlé činy zde trápených zločinců jsou jenom zlomkem hříchů tohoto nově příchozího. Protože Rufinus se nakonec hnusil dokonce i samotnému Tartaru, skončil na dně jakési prázdné jámy mimo Plutonovy říše.
Nejenom evropská část Arcadiovy říše byla pustošena toho roku barbary. Jak už bylo řečeno pronikly hordy zakavkazských Hunů Kaspickými branami a přes vysočiny Arménie a nížiny Mezopotámie se dostaly až do Sýrie. Sv. Jeroným právě pobýval v Palestině, a tak se nám zachovaly popisy tehdejších událostí ve dvou dopisech tohoto očitého svědka:
„Když jsem hledal příbytek hodný takové dámy (jeho přítelkyně Fabiola), spatřil jsem posly, projíždějící sem a tam krajinou. A celý Orient se otřásl při zprávě, že ze vzdálené Maeotidy, ze země kolem ledem svíraného Donu, z divoké Massagetie, jejichž divošských národů za štíty Kavkazu se nedotkla síla Alexandrova, se rozletěla hejna Hunů do širého světa, aby všude šířila smrt a hrůzu. Římská armáda pak nebyla na svém místě v důsledku občanských válek v Itálii… Ať Ježíš chrání římský svět v budoucnu před takovými bestiemi! Neušetřili nikoho bez rozdílu víry, stavu nebo věku. Nebrali ohled na křik dětí! Nemluvňata, která ještě nevstoupila do života, propadla smrti a jejich rty se dokonce usmívaly, neznajíce zla, které se nad nimi sklánělo a již je drželo v rukou a již je ohrožovalo mečem. Všeobecně se rozšířila zpráva, že cílem nepřátel je Jeruzalém a že Hunové kvůli své neukojitelné touze po zlatě spěchají k tomuto městu. Jeho hradby zanedbané v době míru tedy byly opraveny, Antiochie odolala obležení a Tyros chráněný ze souše byl vyhledáván jako bezpečný ostrov našeho antického světa. Tehdy nás okolnosti donutily opatřit si lodě a čekat na pobřeží na příchod nepřátel. A ačkoli vanuly silné větry, báli jsme se barbarů více než ztroskotání. To jsme byli ochotni podstoupit ne pro naše vlastní bezpečí, ale pro mravní bezúhonnost našich panen!“
V dalším dopisu mluví o „vlcích ze severu“ a ptá se:
„Kolik klášterů bylo zničeno? Voda kolika řek se zbarvila krví? Antiochie byla obležena, stejně jako další města, kolem nichž tekou řeky Halys, Cydnus, Orontes a Eufrat (tady mně to není jasné!). Arábie, Phoenice, Palestina a Egypt se třásly strachy.“
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 395
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Smrt císaře Theodosia a dělení říše
Počátkem roku pobýval císař Theodosius I. ve svém sídelním městě Mediolanu (Miláno, Itálie). Trápila jej však špatně vyléčená choroba z válečného tažení a jeho zdravotní stav se tak rychle zhoršoval, že v předtuše smrti povolal k sobě svého mladšího syna a nástupce Honoria. Příznaky nemoci potom ustoupily a imperátor se rozhodl uspořádat jezdecké závody na oslavu vítězství nad uzurpátorem Eugeniem. Po obědě však byl již v takovém stavu, že do cirku poslal syna samotného. Zemřel v noci dne 17. 1. Nad jeho rakví pěkně promluvil milánský biskup Ambrosius (sv. Ambrož), který se tímto projevem rozloučil s vysokou politikou a věnoval se již pouze záležitostem své diecéze. Nabalzamované tělo zesnulého císaře bylo v doprovodu Honoria, princezny Gally Placidie a Stilichonovy manželky Sereny dopraveno do Konstantinopole a zde 8. 11. pohřbeno. Do Milána se císařská rodina vrátí příští rok, přičemž Serena zůstane v blízkosti Theodosiových dětí a bude se o ně starat a vychovávat je.
Po imperátorově smrti se říše již definitivně rozdělila na dvě znepřátelené části. Na východě měl vládnout sedmnáctiletý císařův syn Arcadius, „pomalý, liknavý, neohrabaný a věčně ospalý“ mladík chatrného zdraví, který „se nezajímal o nic, snad jen o náboženské obřady“. Církevní historik Filostorgios jej líčí jako malého, hubeného, se snědou pletí, v jehož ospalých očích s těžkými víčky se zračila netečnost a hloupost. Arcadiův bratr, „jednoduchý, prostý“ nebo také přímo „pomatený“ Honorius, „omezený nad veškeré pomyšlení“, měl vládnout z Milána západu.
Podle přání umírajícího císaře se ujal vrchního velení nad celou říšskou armádou ve funkci magister utriusque militae jeho osvědčený důstojník Flavius Stilicho. Tento výjimečně schopný a rázný romanizovaný Vandal přebral i poručnictví nad Honoriem a pravděpodobně i Arcadiem. Zdrojem konfliktů však bylo to, že se mu nelíbila úprava hranic mezi východořímskou a západořímskou říší tak, jak ji provedl císař Theodosius. Jeho cílem bylo vrátit se ke stavu z doby vlády císaře Valentiniana I. a získat pro západ zpět prefekturu Illyricum, bohatou na pracovní síly. To by znamenalo převedení prakticky celého Balkánského poloostrova zpět pod vládu Milána, v důsledku čehož by jeho východním sousedům zůstala v Evropě pouze Thrákie. Tomu se samozřejmě snažil zabránit Stilichonův soupeř, nejmocnější muž východu, bezohledný a lakotný praefekt praetorio Orientis Flavius Rufinus. Především požadoval, aby se vrátily východní vojenské oddíly, které bojovaly proti uzurpátorovi Eugeniovi. Stilicho tím asi nadšen nebyl, ale veliteli gótských foederátrů Alarichovi se tento jeho požadavek podařilo prosadit.
Alarichův vpád do Řecka
Gótové však byli na nejvyšší míru rozhořčeni obrovskými ztrátami, jež utrpěli v obou občanských válkách, a Alarich si také až příliš dobře uvědomoval, že tohoto jejich vojenského oslabení by mohl využít císař a zbavit je jejich autonomie. Proto ihned po překročení Julských Alp vyvolal vzpouru údajně proto, že nedostal vysokou římskou armádní hodnost a zůstal pouze velitelem barbarských foederátů. Za své zásluhy nyní požadoval pro sebe velení nejenom nad barbarskými, ale i římskými oddíly, a pro své muže žold. Protože mu nebylo vyhověno, vyrazil na Konstantinopol. Císařské vládě se sice podařilo město vykoupit, ale již nemohla zabránit plenění Thrákie, Makedonie, Ilýrie, Dalmácii a Pannonie, přičemž Rufinově dobré pověsti uškodilo zejména to, že jeho osobní majetek zůstal ušetřen. Gótská vzpoura vyprovokovala k akci Stilichona, který vyrazil na východ zdánlivě proti loupícím barbarům, ale ve skutečnosti hodlal odstavit od moci Arcadiovy poručníky a zmocnit se vlády v celé říši. Alarich z obav před jeho silnou armádou ustoupil a za hrozného pustošení napadl Řecko. Západní armáda jej však obklíčila v Thessalii v údolím řeky Péneia. Stilichonovi se sice podařilo pobít na tři tisíce nepřátel, avšak Rufinus v zastoupení Arcadia mu kategoricky poručil, aby se se svými vojsky stáhl. Stilicho mnohé překvapil tím, že uposlechl a na východě ponechal pouze svého gótského generála Gainase v čele několika legií, které měly být vráceny Arcadiovi. Toho se totiž rozhodl využít k likvidaci Rufina.
Alarichovi Gótové zatím postoupili na jih. Podplacený nebo ve vlastní síly si nevěřící velitel římského vojska Gerontius jim umožnil projít thermopylským průsmykem, čímž dopustil zkázu Boiotie, v níž odolaly jen dobře opevněné Théby. Alarich přitáhl k Athénám, upustil však od jejich obléhání a jenom s malým oddílem vstoupil do města, aby se zde vykoupal, zúčastnil hostiny a po vyplacení výpalného odtáhl. Barbaři postoupili dále a získali Megaru, nerušeně přešli přes Isthmos (Korintskou šíji) na Peloponés, kde se jejich snadnou kořistí stala města jako Korint, Argos, Sparta aj, která neměla ani hradby, ani vojenské posádky.
Rufinův pád, na výsluní se dostává Eutropius
Dne 27. 11. dorazil Gainas do Konstantinopole. Na jeho výzvu vyšli císař Arcadius a Rufinus před hradby a vojáky nadšeně vítali a zdravili. Přitom, jak si dodatečně povšimli jeho nepřátelé, byl Rufinus oblečen vybraněji než Arcadius, neboť očekával, že bude prohlášen jeho spoluvládcem. Situace se však vyvíjela zcela jinak: vojáci imperátorovi vzdali poctu, pak se ale vrhli na Rufina s tasenými meči a zavraždili jej. Mrtvole usekli hlavu a obě ruce, které pak nosili po městě a okolojdoucí žádali o dar pro nenasytu. Tato událost sice vedla k osudové roztržce mezi západním a východním císařstvím, ale lid zprávu o Rufinově pádu přijal s nadšením a vraždu nakonec schválil i Arcadius. Na císařském dvoře se nyní dostal do popředí starý holohlavý eunuch Eutropius, praepositus sacri cubiculi (představený nejsvatější ložnice císařovy, správce císařské domácnosti). Byl to také lump a s císařem zacházel jako „s kusem dobytka“. Obohatil se o Rufinův majetek a začal s likvidací svých protivníků – čestného a neúplatného generála Timasia obvinil z touhy po vládě, pomocí podvržených dokumentů jej usvědčil a nakonec poslal do vyhnanství do libyjské pouště. Zde Timasius beze stopy zmizel.
Vpád Hunů do Thrákie a Malé Asie
Hordy Hunů a dalších barbarů využily toho, že východořímská armáda byla odvolena na západ, a v zimě roku 395 nebo na jaře roku následujícího přešly přes zamrzlou hraniční řeku Dunaj do římských provincií, které začaly plenit – velké utrpení prožívala Thrákie, vpádu se obávala i Dalmácie. Jiní hunští válečníci zaútočili daleko na východě: prošli kavkazskými průsmyky a přes Arménii zamířili k nejbohatším provinciím Orientu. Kvůli událostem v Evropě neměli Římané ani zde vojsko, které by se nájezdníkům postavilo na odpor. „Dým stoupal“ z vesnic Kappadokie, nepřítel pronikl až k řece Halys (Kizilirmak, Turecko) a v provincii Arménia Minor dospěl až k městu Melitene (Malatya, Turecko), odkud pokračoval do provincie Euphratensis a Kilikie. V srpnu až listopadu byla vypleněna severní Sýrie až k Emese (Homs, Sýrie) a samotná „Perla Orientu“ Antiochie (Antakya, Turecko) se chystala k obraně. Ve své cele v Betlémě se tou dobou třásl strachy sv. Jeroným a dokonce ani území perské říše nebylo ušetřeno ničivého vpádu. Na sever za Kavkaz byly hnány houfy zajatců a stáda dobytka. V každém případě vpádu nikdo nečelil – velitel Addaeus se nezmohl na účinnou obranu, a proto byl obviňován ze zbabělosti a z lhostejnosti k osudu země. Nakonec se Eutropiovi podařilo chvatně zmobilizovat pár gótských bojovníků a veškeré římské vojáky, kteří mu přišli pod ruku, a zakročil. Kořist zpět sice nezískal, ale koncem roku 398 byl na východě už zase klid.
Vpád Hunů do východních provincií
Hlavní skupina Hunů na severu, která nyní ovládala východní Maďarsko a Rumunsko, vykazovala alespoň náznak sjednocení pod vedením Balamberových následovníků Basicha a Kursicha. [ ] Ale ani místní hospodářství, ani přivedená stáda nedokázaly zajistit dostatečnou produkci. Hunové potřebovali jídlo. Mohli se zmocnit buď místních zdrojů, nebo je mohli kupovat ze vzdálenějších území, kdyby ovšem na ně měli peníze. [ ] Kde však získat zlato? Balkán byl zcela zpustošený a Konstantinopol příliš nedobytná. Rozhlíželi se tedy kolem sebe po nějakém snadnějším cíli, který by podlehl jejich propracované taktice a zároveň sliboval dostatečnou kořist.
V roce 395 se Hunové obrátili směrem k zadním vrátkům říše: východním provinciím, jež zůstaly v té době prakticky bez ochrany, protože římská armáda zabředla do další občanské války v Itálii. Hunové museli na své cestě k nim objet Černé moře, což představovalo nějakých 1500 kilometrů. Trasa k východním provinciím ale procházela bývalým územím Alanů a Gótů, které nyní měli Hunové pod svou kontrolou, navíc bylo jaro a pastviny se čerstvě zazelenaly. Se dvěma třemi náhradními koňmi mohla kočovná armáda urazit denně 160 kilometrů přes stepi jižního Ruska a za necelý měsíc už stanout před sněhovou hradbou Kavkazu. Další dva týdny zabralo zdolání Kavkazu, nejspíš Darialským průsmykem, hlavní trasou přes Kavkaz z Čečenska – kde už tou dobou narazili na Čečence, kteří zde sídlili po tisíciletí – do Gruzie. Před Huny teď ležela křesťanská Arménie, východní hranice říše, s bohatými města a dalších 1200 kilometrů dále na syrské a fénické pobřeží. Toho léta lehly popelem vesnice ve středním Turecku a hunské bandy zajímaly v Sýrii otroky, podle jednoho pramene dokonce 18 tisíc.
V Betlémě se o jejich příchodu doslech učenec a pozdější svatý Jeroným a zhrozil se. Jeroným se narodil v severní Itálii a vzdělal se v Římě, kde se obrátil ke křesťanství. Poté žil řadu let v Antiochii, kde se pokoušel rozhodnout hořký spor o ariánství, herezi, která popírala božský původ Ježíše Krista. Cestoval, kamkoli bylo potřeba; do Říma, Řecka, Svaté země, Egypta, až se nakonec – jak si aspoň myslel – usadil v Betlémě. Nyní usoudil, že jediný způsob, jak se zachránit, je uprchnout k pobřeží. O rok později, když už bylo po všem, vylíčil své zážitky:
„Hleďte vlky, ne z Arábie, ale ze severu, kteří se na nás v minulém roce vrhli ze vzdálených masivů Kavkazu, a v okamžiku zaplavili velké provincie. Kolik klášterů zabrali, kolik řek se zbarvilo lidskou krví! I kdybych měl sto jazyků, a sto úst, nedokázal bych popsat všechny neštěstíZamořili celou zemi vražděním a panikou, když jí projížděli křížem krážem na svých rychlých koních Zjevovali se náhle, vždy dříve, než byli očekáváni: svou rychlostí předběhli zvěsti o svém příchodu a před jejich řáděním je nezastavilo ani náboženství, ani společenské postavení, ani věk nebo nářek dětí. Čerstvě narození byli hned po svém příchodu na svět odsouzeni k smrti, a v nevědomosti se usmívali uprostřed tasených mečů nepřátel I my sami jsme byli nuceni připravit naše lodě, vyčkávat na pobřeží, učinit opatření před příjezdem nepřítele, obávat se barbarů více než ztroskotání na moři v silných vichrech, které kolem nás zuřily.“
Křesťanský kněz v Sýrii, Kyrillonas, téměř ztratil víru, když viděl, že je Bůh zjevně opustil, a svou reakci vyslovil v dojemné básni:
„Každý den neklid, každý den nové zprávy o neštěstích, každý den nové rány, nic jiného než boje. Lidé z východu byli odvlékáni do zajetí a ve zničených městech nikdo nezůstalKupci jsou mrtví, ženy ovdovělé Pokud Hunové dostanou i mě,proč jsem hledal úkryt mezi svatými mučedníky? Pokud jejich meče zabijí mé syny, proč jsem tak svíral tvůj vznešený kříž? Pokud jim vydáš má města, kde pak bude sláva tvé církve Svaté? Neuplynul ještě ani rok od okamžiku, kdy přišli,zničili mě a zajali mé děti, a hle, už jsou zde zase a hrozí pokořit naši zemi.“
Ale Hunové až k Palestině nepronikli. Jeroným se vrátil do svého domova v Betlémě. Nakonec nedošlo k žádnému dalšímu útoku, protože hunský vpád podél Eufratu a Tigridu přitáhl pozornost Peršanů. Byla to nakonec perská armáda, ne římská, která je zatlačila zpátky na sever, získala zpět uloupené věci a osvobodila oněch osmnáct tisíc zajatců. Podle příběhu o hunské výpravě, který o 50 let později zaslechl římský úředník Priscus, se měli Hunové vyhnout pronásledování tím, že se vydali jinou cestou kole „ohně, který chrlí skála pod hladinou moře“. Tím je pravděpodobně myšleno pobřeží Kaspického moře, bohatého na ropu. O stejném jevu nás zpravuje Marco Polo, když popisuje „fontánu, z níž tryská olej ve velkém množství. Tento olej není vhodný k přípravě jídel, ale výborně hoří“.
Hunský nájezd tedy neskončil úplným úspěchem, i tak se jednalo o pozoruhodný počin. Hunové se možná vrátili s menší kořistí a menším počtem otroků, ale obrovsky rozšířili své geografické znalosti a vojenské zkušenosti.
Jak za vlády Arcadia zdvihl Brit Pelagius drzý boj proti milosti Boží
Léta 394 od Vtělení Páně se císařem stal Theodosiův syn Arcadius, spolu s bratrem Honoriem, jako čtyřicátý třetí po Augustovi a vládl pak třináct let. Za jeho časů roztrušoval Brit Pelagius široko daleko jed svého věrolomného učení popírajícího, že člověk nemá žádnou nutnost Boží milosti. [Pelagianismus popírá realitu dědičného hříchu a tvrdí, že člověk může dosáhnout dokonalosti svým vlastním přičiněním, bez pomoci milosti křtu. Pelagius se zřejmě narodil na britských ostrovech (Augustin mu dává přízvisko Britto, Marius Mercator Brittanus). O jeho osobnosti existuje jen málo seriózních pramenů. Existují oprávněné pochyby, zda byl knězem. Z jeho spisu De fide Trinitatis libri III se zachovaly zlomky v Augustinových polemických výrocích.]
Jako společníka k tomu využil Julina z Kampánie, jehož podněcovala nesmiřitelná chtivost získat zpět ztracené biskupství. [Julián z Kampánie (Iulianus de Campania) byl biskupem v Eclanu oblíž Beneventa. Byl mezi 18 biskupy, které roku 418 sesadil papež Zosimus, protože nechtěli podepsat list odsuzující Pelagia.] Svatý Augustin stejně jako i ostatní pravověrní Otcové, jim odpovídal citacemi mnoha tisíců katolických výroků, oni však odmítli opustit svoji pošetilost. Naopak – což je horší – jejich napadená pošetilost se kritikou spíše množila, než by se z lásky k pravdě chtěla polepšit. Prosper Rétor to krásně vyjadřuje heroickými verši, v nichž říká:
Prý kdosi teď na Augustina jed stříká,
pisálek, zatím jen bledou živený zlobou,
kdo hlavu tu, stále jen v temnotě skrytou,
odvahu měl lidem ukázat v světle?
Živily ji snad úrodné pastviny britské,
anebo čerpá sílu z bohatých kampánských luhů?
[Prosper Rétor (či Prosper z Aquitanie) žil přibližně v letech 403 – 463 nebo 395 – 455. Psal kratší básně, také však rozsáhlou De ingratis (O nevděčnících) proti pelagiánům. Proslul ovšem delší kronikou Epitoma Chronicum, známou pod názvem „Prosperova“, založenou zvláště na Eusebiovi a sv. Jeronýmovi.]
Smlouva s Franky
Západní říše uzavřela tohoto roku novou smlouvu s bývalými spojenci uzurpátora Eugenia Franky. Náčelník Marcomer ji později porušil, byl zajat, odsouzen v Miláně a poslán do vyhnanství v Etrurii. Na jeho místo nastoupil Sunno, který ale byl zabit vlastními lidmi.
Severní Afrika odpadává od Honoria
Minulý rok nepodpořil comes Afriky Gildo císaře Theodosia v boji proti uzurpátorovi Eugeniovi a bylo jasné, že se ve funkci neudrží. Proto odpadl od Honoria a přešel pod svrchovanost jeho bratra Arcadia. Měl to chytře vymyšlené, neboť na takovou vzdálenost nemohl být vliv Konstantinopole na dění v severní Africe jiný než nulový.
Smrt posledního velkého antického historika
Kolem roku 395/400 zemřel v Římě historik Ammianus Marcellinus (*cca 330), původem Řek se syrské Antiochie, autor historického díla Rerum gestarum libri qui supersunt, popisující římské dějiny počínaje vládou císaře Nervy a zakončené smrtí císaře Valenta roku 378. Zachovaly se knihy 14 - 31 s popisem událostí z let 353 - 378.
Císař Arcadius se žení
Na radu komorníka Eutropia se císař Arcadius oženil dne 27. 4. s jeho chráněnkou Aelií Eudoxií, dcerou romanizovaného franského válečníka Bauta, tzn. s Arbogastovou sestrou.
Císař Arcadius se žení
Všemocný Rufinus chtěl císaře oženit se svojí dcerou, ale mladý Arcadius se nechal přesvědčit Eutropiem, že nejkrásnější ženou je Eudoxie, což dokumentoval jejím portrétem. Když z paláce vyrazili dvořané s cennými dary pro císařovu vyvolenou, všichni čekali, že půjdou do Rufinova paláce. Místo toho se zastavili před domem, kde u přátel byla vychovávána Bautonova dcera a za údivu přihlížejících ji dovedli do paláce, kde si dne 27. 4. roku 395 vzala císaře. Důsledkem byl Rufinův pád a neomezená vláda hrabivé, panovačné a násilnické Eudoxie.
Narodil se „Bič Boží“
Kolem roku 395 se hunskému králi Mundzukovi narodil syn Attila, což v gótštině znamená „Tatíček“. Na rozdíl od jiných novorozenců nebyl ve tváři zohaven jizvami, ale byla mu uměle zdeformována lebka, takže hlavu měl nápadně velkou a těžkou.
Noví osadníci v Pannonie a Valerie
Svébové byli jako římští foederáti usídleni v provinciích Pannonia I. a Valeria.
Máme již dost vlastních křesťanských svátků!
Veškeré pohanské svátky byly vyškrtnuty z římského kalendáře slavností.
Stilicho a Rufinus
Císař Theodosius zemřel v Milánu 17. ledna roku 395. Jeho přáním bylo, aby jeho mladší desetiletý syn Honorius nyní samostatně vládl Západu, a jeho starší syn Arcadius, kterého nechal v Konstantinopoli, než vyrazil proti Eugeniovi, pak Východu. Nemohl však nechat své mladé dědice bez ochrany a nejpřirozenějším ochráncem byl ten, kdo s ním byl spřízněn rodovým vazbami. Proto je na smrtelné posteli svěřil Stilichonovi, důstojníkovi vandalského původu, kterého pro jeho nejenom vojenské schopnosti povýšil do hodnosti italského magistra militum a uznal jej za hodného spojit ho s vlastní rodinou, když za něj provdal vlastní neteř Serenu. Stilicho jako císařův důvěrný přítel a nejstarší člen rodiny tak mohl vládnout za nezletilého Honoria a dozírat na Arcadia.
Arcadiovi bylo v době otcovy smrti sedmnáct nebo osmnáct let. Byl to mladík malé postavy, tmavé pleti, hubený a pasivní. Nechápavost a nedostatek důvtipu pak bylo znát nejenom z jeho mluvy, ale i při pohledu do jeho skloněných jakoby ospalých očí. Jeho duševní zaostalost a slabost charakteru způsobila, že jej řídily jiné silné osobnosti císařského dvora. Takovou vůdčím typem byl prefekt Východu Flavius Rufinus, rodák z galské Akvitánie, pravý protipól svého vladaře – urostlý a mužný, s jiskrnýma a těkajícíma očima. V řeči byl pohotový a byť řečtinu neovládal dokonale, byl schopen argumentovat tak pohotově, že nikde nebyl na pochybách o jeho intelektuálních schopnostech. Byl to jako většina ministrů té doby muž bezzásadový a ambiciózní, sice lakomý, zato ale horlivý křesťan. Svým jednáním si nadělal celou řadu nepřátel, byť ne všichni hodnostáři, o jejichž pád se zasloužil, byli jeho nevinné oběti. Je téměř jisté, že jeho cílem bylo vládnout impériu jako Arcadiův spoluvládce.
S tím samozřejmě narazil u Stilichon, byť ten byl obviňován z podobného úmyslu – získat vládu pro svého syna Eucheria, pro něhož plánoval sňatek s Honoriovou nevlastní sestrou Gallou Placidií. Stilichonova pozice člena císařské rodiny, který vládne z pověření císaře byla samozřejmě pevnější. Kromě toho byl velmi populární mezi vojáky a výhodou pro něj bylo i to, že od doby tažení proti Eugeniovi měl pod kontrolou vojska nejenom Západu, ale i Východu, které dosud nevrátil Konstantinopoli. Koncem roku 395 již bylo nepřátelství mezi „uchem Arcadiovým“ ctižádostivým Rufinem a silným generálem Stilichonem, který velel armádě a těšil se její důvěře, již naprosto zjevné.
Aby Rufinus posílil svoje postavení, rozhodl se podobně jako jeho protivník pokrevně spojit svoji rodinu s rodinou císaře a za Arkadia provdat jednu ze svých dcer – když už bude císařův tchán, možná se i sám stane císařem. Do cesty se mu však postavil houževnatý protivník v osobě císařova komorníka Eutropia (praepositus sancti cubiculi). Byl to holohlavý starý eunuch, který se prodral téměř až na vrchol mocenské pyramidy díky své vpravdě orientální lstivosti. Usoudil, že by bylo dobré, kdyby nová císařovna vděčila za své postavené právě jemu a ne Rufinovi. Jako protikandidátku Rufinově dceři vybral Eudoxii, dívku mimořádné krásy, která byla vychovávána v Konstantinopoli v domě vdovy a synů jedné z Rufinových obětí. Jejím otcem byl Bauto, voják franského původu a magister militum Západu na počátku vlády císaře Valentiniana II. Na rok nebo dva to byl nejmocnější muž v Itálii. Třebaže Eudoxiinou matkou byla nepochybně Římanka a dívce se dostalo i římské výchovy a vzdělání, prameny poukazují na fakt, že přejala barbarské způsoby svého germánského otce. Eutropius ukázal její obraz císaři a tak úspěšně referoval o jejím půvabu a přednostech, že ten přijal rozhodnutí vzít si ji za manželku. V paláci začaly přípravy na svatbu a aby vše proběhlo hladce, nikdo prefektovi Východu nesdělil, že císařovou vyvolenou nebude jeho dcera. Arcadius a Eudoxie si řekli své ano dne 27. 4. roku 395 – těžký úder Rufinovi, který však nepřestával být nejmocnějším mužem konstantinopolského dvora.
Událostí, která vyvolala přímý střet mezi Rufinem a Stilichonem, bylo povstání Vizigótů, které císař Theodosius usídlil v Dolní Moesii mezi Dunajem a balkánskými horami a zavázal je vojenskou službou pro impérium, kdykoli toho bude potřeba. Účastnili se i tažení proti Eugeniovi a vrátili se dříve, než zbývající římské jednotky. V této válečné kampani však utrpěli vážné ztráty a dokonce se říkalo, že je Theodosius postavil na nejnebezpečnější místo v bitvě, aby co nejvíce zredukoval jejich počty. A to asi byla opravdu skutečná příčina jejich nespokojenosti, která je dovedla ke vzpouře. Lví podíl na ni měl i jeden z jejich vůdců jménem Alarich z rodu Balthů či Boldů, který byl nespokojený s tím, že byl odsunut stranou, když se mu mělo dostat vysokého postavení v římské armádě. Částečné satisfakce se mu dostalo, když jej Vizigótové, kteří dosud žádného krále neměli, k této hodnosti pozdvihli. Není však vůbec jisté, zda to bylo při této příležitosti nebo až později.
Pod Alarichovým vedením se Vizigótové jali pustošit pole a usedlosti v Thrákii a Makedonii a objevili se až před hradbami Konstantinopole. Pečlivě však chránili Rufinův majetek – zřejmě z odlišného důvodu, než měl spartský král Archidamus,když ušetřil v peloponéské válce zemi Periklovu. Alarich zřejmě nechtěl dráždit mocného prefekta, ale naopak získat si jeho přátelství a vyjednat si pro sebe lepší podmínky. A Rufinus se opravdu dostavil do jeho tábora před Konstantinopolí a dosáhl jeho odchodu na západ.
Ve stejnou dobu trpěli východní provincie v Asii vpádem barbarů, a protože všechny disponibilní jednotky se ještě nevrátily z tažení proti Eugeniovi, neexistovala síla, která by jim v řádění mohla zabránit. Stilicho však již byl připraven vyrazit v jejich čele na východ, protože se domníval, že jeho přítomnost zde je nezbytná, neboť kromě řešení problémů s barbary bylo nutno jednat o územním sporu o Illyricum.
Před rokem 379 spadal prefektura Illyricum zahrnující kromě Řecka i ostátní balkánská území pod svrchovanost západního císaře. Toho roku však císař Gratianus na tato území rezignoval ve prospěch svého východního kolegy Theodosia. Nová hranice mezi císařstvími tak nově začínala u Singiduna (Bělehradu), pokračovala západně po řece Sávě a pak se podél Driny stáčel na jih k pobřeží Adriatického moře, jehož dosáhla poblíž města Scutari. Konstantinopol na tomto územním uspořádání i nadále trvala, zatímco Stilicho argumentoval, že to byla Theodosiova vůle, aby se jeho synové vrátili k uspořádání dřívějšímu a že Honoriova moc by měla dosahovat až do Thrákie, přičemž Arcadius se musí spokojit pouze s prefekturou Orient. Zda to byla pravda, či ne, se neví; faktem však je, že Západ by tak získal na politické důležitosti a dosáhl by vojenské převahy nad východní částí impéria. Nebyla to jenom Stilichonova teritoriální rozpínavost anebo očekávání vysokých daňových výnosů z Illýrie, která jej hnala do konfliktu s Konstantinopolí. Příčina sporu mezi oběma císařskými vládami možná spočívala v tom, že Balkán byl vždy lidským zdrojem těch nejlepších vojáků. Nejstatečnější a nejschopnější římští válečníci se totiž opravdu od 4. do 6. století opravdu rekrutovali z vysočin Illýrie a Thrákie. Není proto divu, že Stilicho tísněný ze všech stran Germány usiloval o doplnění svých početně slabých legií takovými schopnými muži.
Když však bylo jasné, že se vláda Nového Říma pod vedením Rufinovým tohoto území jen tak lehce nevzdá, vyrazil Stilicho východním směrem a postupoval podél dalmatské pobřeží jak se svými legiemi, tak legiemi, které měl vrátit Arcadiovi. Když však postoupil do Epiru, narazil zde na Vizigóty, kteří sem dorazili na svém pustošivém tažení od Propontidy. Avšak Rufinus v obavách, že by to mohl být právě on, kdo jim zasadí zdrcující úder, přiměl Arcadia, aby mu napsal rezolutní dopis, v němž stálo, že má vrátit východní legionáře a sám se klidit, odkud přišel. Tento list dostal Stilicho právě v době, kdy se připravoval zaútočit na Góty sevřené v údolí řeky Peneia, přičemž všichni autoři se shodují na tom, že jeho vyhlídky na úspěch byly více než slibné. Stilicho nakonec rozkaz splnil, stáhl se a ponechal Řecko barbarům. Nikdy se nedozvíme motivy, které je k tomu vedly. Ráznější muž by byl na Góty jistě udeřil, a pak by přinutil východní vládu, aby spoléhaje se pouze na jeho milosrdenství souhlasila s úpravou hranic. Již nikdy nebude blíže tomuto svému cíli… Snad se nemohl plně spolehnout na své vojáky, jeho váhání možná způsobil fakt, že jeho manželka Serena s dětmi byla v Konstantinopoli a snadno se mohla stát rukojmím a zárukou jeho řádného chování… V každém případě východní legie svěřil Gótovi Gaïnasovi, aby dovedl do Konstantinopole, a se zbytkem ustoupil do Salon (Splitu), čímž Alarichovi umožnil volný pohyb Helladou. Dříve než však strhl svůj tábor, promluvil si s Gaïnasovi o tom, jak by to měl s Rufinem zařídit.
Když dostal císař zprávu o tom, že se jeho legie blíží po via Egnatia, rozhodl se zachovat tradici a osobně je uvítat. Vyšel proto i s celým dvorem na Martova pole na předměstí Hebdomon. Pokud pak máme věřit tvrzení Rufinovi nepřátelskému prameni, mocný prefekt očekával, že při této příležitosti bude prohlášen augustem, a proto byl oblečen ještě skvostněji, než obvykle. Říká se, že když Arcadius vojáky zdravil, vydal se Rufinus až k nima sanžil se je přesvědčit, aby jej provolali císařovým spoluvládcem. Když tak stál v jejich kruhu a když se již zdálo se, že už je blízko svého cíle, vytáhli někteří z nich své meče a vrazili mu je do těla. Pak mrtvole usekli hlavu a pravou ruku. Hlavu nosili za posměchu davů po městě a s rukou obcházeli dveře a všude žádali o dar pro „nenasytu.“ Tak skončil mocný prefekt Rufinus. Stalo se to 27. listopadu roku 395.
Nelze pochybovat o tom, že Rufina zlikvidoval Stilicho, jak tvrdí některé naše zdroje. Aby jeho podíl na vraždě nebyl zjevný, dohodl se s Gaïnasem a sám si nešpinil ruce. Vraždu nejlépe popsal nadaný, ale trochu vyumělkovaný básník Claudius Claudianus, který svoji kariéru začal Stilichonovýn velebením v básni „Proti Rufinovi“. Obě hlavní postavy líčí jako dvě nepřátelské síly – sílu světla a sílu temnoty – zářícího Apollóna, zachránce lidstva, a hrozného Pythona, sužujícího svět. Stilichonův zločin je pro něj skvělým skutkem, zničením netvora, a ačkoliv nikde netvrdí, že jej naplánoval, nezastírá jeho odpovědnost. Claudianus opět dokazuje, že je mistrem nenávistných invektiv, když Rufina líčí jako bídáka, kterým však nepochybně i byl. Jeho portrét je však pouhou karikaturou. Báseň končí tím, že prefekt přichází do pekla před soudní dvůr Rhadamanthyse, který prohlašuje, že všechny zlé činy zde trápených zločinců jsou jenom zlomkem hříchů tohoto nově příchozího. Protože Rufinus se nakonec hnusil dokonce i samotnému Tartaru, skončil na dně jakési prázdné jámy mimo Plutonovy říše.
Nejenom evropská část Arcadiovy říše byla pustošena toho roku barbary. Jak už bylo řečeno pronikly hordy zakavkazských Hunů Kaspickými branami a přes vysočiny Arménie a nížiny Mezopotámie se dostaly až do Sýrie. Sv. Jeroným právě pobýval v Palestině, a tak se nám zachovaly popisy tehdejších událostí ve dvou dopisech tohoto očitého svědka:
„Když jsem hledal příbytek hodný takové dámy (jeho přítelkyně Fabiola), spatřil jsem posly, projíždějící sem a tam krajinou. A celý Orient se otřásl při zprávě, že ze vzdálené Maeotidy, ze země kolem ledem svíraného Donu, z divoké Massagetie, jejichž divošských národů za štíty Kavkazu se nedotkla síla Alexandrova, se rozletěla hejna Hunů do širého světa, aby všude šířila smrt a hrůzu. Římská armáda pak nebyla na svém místě v důsledku občanských válek v Itálii… Ať Ježíš chrání římský svět v budoucnu před takovými bestiemi! Neušetřili nikoho bez rozdílu víry, stavu nebo věku. Nebrali ohled na křik dětí! Nemluvňata, která ještě nevstoupila do života, propadla smrti a jejich rty se dokonce usmívaly, neznajíce zla, které se nad nimi sklánělo a již je drželo v rukou a již je ohrožovalo mečem. Všeobecně se rozšířila zpráva, že cílem nepřátel je Jeruzalém a že Hunové kvůli své neukojitelné touze po zlatě spěchají k tomuto městu. Jeho hradby zanedbané v době míru tedy byly opraveny, Antiochie odolala obležení a Tyros chráněný ze souše byl vyhledáván jako bezpečný ostrov našeho antického světa. Tehdy nás okolnosti donutily opatřit si lodě a čekat na pobřeží na příchod nepřátel. A ačkoli vanuly silné větry, báli jsme se barbarů více než ztroskotání. To jsme byli ochotni podstoupit ne pro naše vlastní bezpečí, ale pro mravní bezúhonnost našich panen!“
V dalším dopisu mluví o „vlcích ze severu“ a ptá se:
„Kolik klášterů bylo zničeno? Voda kolika řek se zbarvila krví? Antiochie byla obležena, stejně jako další města, kolem nichž tekou řeky Halys, Cydnus, Orontes a Eufrat (tady mně to není jasné!). Arábie, Phoenice, Palestina a Egypt se třásly strachy.“