Jestliže první dva díly byly věnovány systémům PVOS, tak tentokrát se hmátl do PVO PV (Protivzdušné obraně pozemních vojsk), kde byl PL raketovým systémům v Sovětském svazu věnována pozornost pochopitelně také. Již systém S-75 sloužil u PVO PV, ovšem především z počátku a byl postupně nahrazován u polních armád právě Krugem. S-75 sloužil především jako ochrana velitelských stanovišť a důležitých objektů. Snahou ovšem bylo do výzbroje zařadit systém, který by se mohl zařadit přímo do jednotek pozemní armády a zprovoznit systém, který by nebyl závislý na příliš velkému množství pomocných prostředků a mohl měnit palebné stanoviště spolu s pohybem vojsk. Vzhledem ke stavu technologie , především elektroniky a zkušenostem v té době to nebyl úkol jednoduchý.
Vše oficiálně začalo 15.února 1958 kdy usnesením Sovětu ministrů Sovětského svazu a ÚV KSSS bylo zadáno vyvinout systém pro ochranu pozemních vojsk před napadením především bombardovacími letouny protivníka. Jeho výkony byly zadány v dálkovém dosahu do 45km, ve výškách 3000 – 25000m a rychlosti cíle 600m/s. Organizaci vývoje systému dostal za úkol NII-20 Národního výboru pro obranou techniku (GKOT) a hlavním konstruktérem se stal V.P.Efremov. Tato konstrukční kancelář, respektive výzkumná kancelář, která se stala později součástí vědeckotechnického elektrotechnického institutu se v roce 1983 součástí koncernu NPO Antej a v současnosti, od roku 2002 pak koncernu Almaz-Antej. Mezi jeho výrobky patří více systémů PVO. Mimo jiné například systémy Buk, Tor, S-300P……
Naváděcí RL dostal za úkol I.M.Brize. ŘS měly vyvinout dva týmy. Jednak na vývoji rakety na TPH měl pracovat Vasilij Gavrinovič Grabin. Že jeho jméno znáte a nebo Vám něco alespoň říká. No jistě je to válečný náčelník Hlavní dělostřelecké konstrukční kanceláře a pod jeho vedení vznikly takové dělostřelecké zbraně jako F-34, Zis-5 (T-34), Su-76 a desítky dalších. V době o které mluvíme byl hlavním konstruktérem Kaliningradské ho ústavu CNII-58. Konkurenční střelu pak vyvíjel OKB-8 pod vedením Lva Veniamoviče Ljuleva. Další velké jméno, Sverdlovské OKB-8 je pozdější Novator. Pracoval i s V.N.Čelomejem a jeho KB se podílelo na Sovětském protiraketovém programu. Na jeho bedrech vězel vývoj rakety na KPH a s náporovým motorem a označením KS-40 (3M8). Grabinova práce ale brzy (4.července1959) skončila, jeho kancelář byla přičleněna k OKB-1 S.P.Koroljeva a sám Grabin se začal zabývat strategickými raketami.
(Byla to Chruščovova doba, likvidace letectva, dělostřelectva,… co nemělo raketový motor bylo neperspektivní a nestálo to za nic. Nejlepší dělostřelečtí konstruktéři putovali do vývoje raket)
Konkurenční vývoj ale pokračoval a raketu pro Krug dostal P.D.Grušin a jeho nám známé OKB-2. Raketu kterou chtěl pro systém použít byla V757 s náporovým motorem na TPH. O této raketě jsem se zmínil v souvislosti s S-75.
Pro zkoušky raket se stavěl nový polygon v Kazašské stepi asi 10km od Emba. V červenci 1960 začaly první stavební práce pod vedením N.A.Roščického který byl jmenován velitelem polygonu. Původní plány předpokládaly první testy v květnu 1959, stanice navádění ŘS v červnu a vyhledávání cílů v 3.Q. Ale zkoušky začaly až 26.listopadu 1959 a ne moc šťastně, projevily se problémy s flutterem při práci startovacích motorů, až v červnu začaly balistické testy kompletní sestavy a od srpna lety po naprogramované trase. Z 26 startů do konce roku 1960 bylo úspěšných jen 12. U šesti došlo k destrukci rakety a u sedmi nenastartoval letový motor. Z důvodu nedostatků v testech rozhodla Vojensko průmyslová komise u RM SSSR o tom, že testy systému navedení budou vyzkoušeny na raketě V-750 VN komplexu S-75, ale ony i radiolokační prostředky nebyly zcela v pořádku. Takže se souběžně pracovalo na dopracování 3M8. Neslavné výsledky testů zapříčinily, že komise začala vážně uvažovat o tom, že svůj zájem přesunou k raketě V-757. Jenže mezitím, v roce 1960 byla přijata raketa V-755 pro komplex S-75M a V-757 byly považována za horší. Do této doby se vyvíjely dvě naváděcí soustavy. Jednak poloaktivní radiolokační a jednak povelová, podobně jako na S-25,S-75,S-125 a právě ta byla vybrána 12.ledna 1963. Důvodem bylo lepší zvládnutí této technologie. Je velmi pravděpodobné, že z pohledu doby to bylo správné rozhodnutí, ale pozdější vývoj dal přednost poloaktivnímu systému.
No dobře, ale s raketou se nedařilo o mnoho lépe dál. Do dubna 1963 bylo odpáleno 26 raket. Dvě na odrařeče, čtyři na Il-28 a zbytek na simulované cíle. V květnu 63 byly z osmi startů tři neúspěšné. Z 25 startů v období do srpna bylo zcela úspěšných jen 7. Nebyly ani zcela hotovy pozemní vozidla, byly problémy s plynoturbínovými zdroji na vozidlech, problémy z hlukem v prostorách obsluhy. I když se později začalo s raketami dařit, nebyly provedeny zkoušky na nízkoletící cíle pod 3000m a na malé cíle. Byly nainstalovány protiflutterová závaží. Upraveny antény…. Výsledkem bylo doporučení komplexu na zařazení do výzbroje státní komisí a 26.října 1964 byl systém přijat pod označením 2K11 Krug do výzbroje výnosem SM SSSR. Bylo konstatováno, že požadované parametry byly ve většině požadavků dosaženy. Dálkový dosah 11-45km, výškový 3000 – 23500m, max. rychlost cíle 800m/s. Pravděpodobnost zničení cíle kategorie F-105, F-4 0,7. Odezva systému byla 60 sekund.
Komplex na úrovni protiletadlového oddílu se skládal z velitelské čety, technické baterie a tří palebných baterií.
Součástí velitelské čety byl radiolokátor vyhledávání cílů 1S12 a jedno vozidlo s kabinou systému velení a řízení PVO Krab. Tento komplex původně určený k řízení baterií PL kanonů S-60 měl za úkol identifikovat a rozdělovat cíle jednotlivým bateriím.Dokázal data přijímat z přehledových radiolokátorů P-40, P-18, P19 a radovýškoměrů PRV-9 a 11. Pro raketový systém nebyl podle většiny zdrojů tím nejvhodnějším ale nic jiného nebylo.K jeho nhrazení došlo později systémy specializovanými na raketové systémy.
V technické baterii bylo technické zabezpečení, dílny, stanice technické kontroly palebných a radiotechnických prostředků, dopravní prostředky raket, tahače návěsů (2T23) nabíjecí a přepravní vozidla (2T6). Cisterny s raketovým palivem a stanice jejich plnění.
Palebná baterie se skládala ze stanice sledování cíle a navedení ŘS 1S32 a tři odpalovací zařízení 2P24 po dvou ŘS.
Radiolokátor vyhledávání cílů 1S12 tvořil základní prvek vyhledávání cíle. Mohl přes systém Krab předávat cíle vyššímu stupni řízení i jednotlivým bateriím svého oddílu. Jeho dosah byl 180km na cíl ve výšce 12000m a 70km na cíl ve výšce 500m. Ve spojení s radiovýškoměrem byla tato stanice také v radiotechnickém oddílu na úrovni armády. Pak se označovala jako RL P-40. Podvozek pocházel z původního těžkého dělostřeleckého tahače AT-T. pro tento účel byl modernizován a prodloužen.
Radiolokátor navedení raket 1S32 který je součástí palebné baterie má za úkol zaměření cíle jehož polohu dostal od vyhledávacího RL a navést na něj odpálené ŘS. Je jednokanálový, takže baterie může postřelovat jeden cíl max dvěma raketami součastně. Obsluhu RL tvoří velitel a dva operátoři navedení raket. Ti spolu s řidičem tvoří osádku vozidla. Za nástavbou je umístněna konstrukce na nichž jsou umístněny antény. Je jich několik kruhových z nichž největší je anténa sledování cíle, vedle ní je anténa úzkého paprsku navádění ŘS a nasvěcování cíle, nad ní anténa širokého paprsku a vedle ní pak anténa přenosu signálů na ŘS. Po modernizaci komplexu byly vedle ní a anténu sledování cíle byla umístněna televizní anténa optického kanálu navádění ŘS. Systém navádění byl podobný tomu na komplexu S-75 a z jeho zkušeností vycházel. Odolnost proti rušení zajišťuje mimo jiné vysoký vyzařovací výkon RL (750kW při šířce paprsku 1 stupeň). Úhlová chyba údajně dosahuje max 0,3 dílku. Později byly z důvodu ochrany před protiradiolokačnímí ŘS přidána možnost přepnutí na umělou zátěž a přerušování provozu.
Dalším základním prvkem je přepravní a odpalovací zařízení na vozidle 2P24. je také umístněno na pásovém podvozku původně určeném pro samohybné dělo SU-100P. Později byl tento podvozek použit pro dělostřelecké systémy „květinové série“ Na vozidle byla umístněna otočná lafeta která složila jako odpalovací zařízení pro dvě ŘS, Odpal se prováděl v úhlu 10 – 60 stupňů. K nabíjení na odpalovací zařízení sloužil přepravník ŘS 2T6 na podvozku nákladního automobilu Ural 375. Na něm se dopravovaly natankované ŘS od technické baterie oddílu.
Vlastní ŘS 3M8 byla zajímavá svým pohonem. Je to první ŘS poháněná náporovým motorem o které si podrobněji píšem, tak se u ní zastavím. Raketa je dvoustupňová. Její první stupeń tvoří čtyři startovací motory na TPH 3C5 o délce 2,7m umístněné symetricky po obvodu zadní části ŘS mezi stabilizátory. Jelikož náporový motor pochopitelně není schopen chodu na nulové rychlosti je jejich úkolem udělit ŘS dostatečnou rychlost před nahozením letového motoru. Po startu je tímto startovacím stupněm ŘS urychlena na rychlost min M=1,5 a poté po jejich vyhoření jsou odhozeny. Tato fáze trvá cca 10 sekund. Poté je zapálen náporový motor s dobou hoření podle verze 60 -70 sekund. Proč náporový motor? Důvodů bylo několik, jednak raketový motor na kapalné pohonné látky je závislý na okysličovadle. Jak palivo, tak především okysličovadlo je toxické a agresivní. To sebou nese problémy v logistice i ve vlastní konstrukci a obsluze. Pro tuto ŘS bylo jako palivo použit normální letecký petrolej a jako okysličovadlo vzdušný kyslík. Právě absence okysličovadla umožňuje použít ne příliš výkonný petrolej bez vlivu na hmotnost ŘS. V době kdy tento systém vznikal, byly ve světě náporové motory vcelku oblíbené. Jednak na jejich pohonu bylo používáno k různým letounovým střelám a pokusy probíhaly i u pilotovaných letadel. Od roku 1957 byl ve výzbroji Velké Británie PL raketový systém Thunderbird který byl právě náporovými motory poháněn. V Sovětském svazu se na tomto pohonu pracovalo velmi intenzivně a právě v Sovětském svazu tento způsob pohonu nejrůznějších prostředků získal velkou oblibu. Jak ve spojení s TPH a KPH. Vzduch se do motoru dostával nasávacím otvoren v podobě prstence okolo přední části rakety, kde byl umístněna naváděcí soustava a bojová náplň. Naváděcí systém jak jsme si řekli byl ne nepodobný tomu na S-75 a bojová část o hmotnosti cca 150 kg byla iniciována přibližovacím zapalovačem s dosahem 50m. Řízení rakety obstarávaly dvě čtveřice řídících ploch o značném rozpětí. Přední čtveřice byla cca v polovině délky střely, druhá okolo výstupní trysky. Obě čtveřice byly vůči sobě pootočeny o 45 stupňů.
Výroba běžela opět v několika závodech. Rakety a odpalovací zařízení se vyráběly ve Sverdlovsku, v závodech M.I.Kalinina, RL 1S12 v Lianozovském elektrotechnickém závodě, 1S32 v Marijském strojírenském závodě….
K přijetí první modernizované verze došlo v roce 1967. Byl snížen minimální výškový dosah z 3000m na 250m a minimální dálkový z 10 na 9km. Verze dostala označení 2K11 Krug-A.
Brzy po zavedení verze A do výzbroje došlo k další modernizaci systému. Co se změnilo, to byly požadavky a možnosti.
V možnostech to byla instalace původně uvažované poloaktivní naváděcí soustavy. Ta byla vytvořena pro protiletadlový systém Kub a byla upravena pro použití na ŘS 3M8. Takto upravená střela dostala označení 3M8M a přinesla systému novou kvalitu.
V požadavcích se objevilo velké zadání. Nebylo to nic menšího než protiraketová činnost. Ve výzbroji americké armády a jejich spojenců v Evropě se objevili taktické jaderné rakety MGR-1 Honest John, MGR-3 Little John, MGM-29 Sergeant. Později MGM-52 Lance.tyto střely byly určeny k napadání velitelských stanovišť a míst soustředění vojsk. Tedy přesně to, co měl v popisu práce Krug chránit. Zkoušky proběhly na polygonu u Emby a střílelo se na raketu R-11M a to na doletu 50 – 100km. Upraveny pochopitelně musely bát i prostředky radioelektronické výbavy jak pozemní části, tak rakety (mimo jiné zapalovač, jeho reakční časy se musely výrazně zkrátit) a systém byl pod označením 2K11 Krug-M s raketou 3M8M v roce 1971 přijat do výzbroje. ŘS 3M8M lze od prvních verzí rozeznat poněkud delší přídí, za což nese zodpovědnost poloaktivní hlavice. Lze ji tak rozeznat od běžně používané ŘS s povelovou soustavou. Dálkový dosah se zvýšil na 50km a výškový na 24500m. V roce 1974 byla pak přijata verze 2K11M1 Krug M1 s řízenou střelou 3M8M1. Výslekem vyšší rychlosti byla možnost postřelovat cíle na odletu ze vzdálenosti 20km a snížení minimální výšky na 150m a dálky na 6km. V zaměřovacím systému se objevila již výše zmíněná kamera a optický kanál. V dalším vývoji byly vetvořeny modernizované varianty rakety a to 3M8M2 a 3M8M3. Co bylo cílem modernizace těžko říct, ale s největší pravděpodobností byly změny analogické jako u systému Volchov. Byly modernizovány prostředky systému velení a řízení a Krug a jeho varianty se staly součástí jednotného systému řízení a velení PVO PV se systémy jako Polana.
Ve výzbroji vydržel systém do devadesátých let. Jelikož jeho parametry nedosahovaly na rakety krátkého dosahu jako MGM-31A Pershing o doletu 740 a později 1500km (jejich rychlost totiž přesahovala 3000m/s a systém byl zkoušen do rychlosti cíle 2000m/s) a přicházela nová generace protiletadlových systémů začalo se uvažovat o jeho náhradě už v sedmdesátých letech a v roce 1983 byla přijata do výzbroje první varianta systému S-300V a právě tento systém jej začal nahrazovat. Krom jednotek které byly vybaveny novým systémem ale zůstaly ve výzbroji druholiniových podstatě déle.
Organizačně systém spadal pod nejvyšší stupně velení jednotek pozemních vojsk. Na úrovni vojenských okruhů (v případě konfliktu pak frontů), případně armád na nejdůležitějších směrech. Ve výzbroji okruhu byla protiletadlová raketová brigáda, v jejichž sestavě byly většinou 3 oddíly systému Krug což bylo celkem 9 palebných baterií. Samostatné protiletadlové brigády byly navíc volně ve struktuře vojenských okruhů. Jednotlivé oddíly mohli být přiděleny pružně armádám frontu. Ve struktuře brigády byly i prostředky proti nízkoletícím cílům. V SSSR to byly systémy OSA a ZSU-23-4.
Systém byl exportován pouze do států Varšavské smlouvy: Polska, NDR, Maďarska a Československa.
U nás byl systém ve výzbroji od roku 1974 a to u 6.radiotechnického pluku a od roku 1976 po dodání celého systému pak reorganizovaného do 82.protiletadlové raketové brigády v Jihlavě spadajícího pod velení západního vojenského okruhu. Ve výzbroji byly tři oddíly s celkem devíti bateriemi. V roce 1992 byl systém vyřazen z výzbroje. Ještě předtím byl vyřazen z výzbroje NDR a naopak v Polsku byly střelby systému prováděny ještě v roce 1998.
TTD systému 2K11
Verze…………………………………......2K11 Krug/2K11M2 Krug-M
Rok zavedení do výzbroje:………..….1965/1974
Maximální výškový dosah:………….... 22,5/23,5km
Minimální výškový dosah:………………......3/0,15km
Max dálkový dosah:……………………....... 45/55-60km
Min dálkový dosah:…………………….........11/6km
Maximální rychlost cíle:………………......800/1100 až 2000m/s
Množství postřelovaných cílů:…………......1/1
Dékla ŘS:…………………………....................-/8436 m podle verze
Startová hmotnost…………………............2450 kg
Max rychlost ŘS:………………………........800- 1000 m/s
Systém byl rozhodně zajímavý a v lecčem první. Jednak to byl systém první který byl zcela postaven na samohybných podvozcích (V roce 1960 byl zaveden ve Spojených státech MIM-23 Hawk, ale ten byl přece jenom na lehkých vozidlech a vlecích). Byl prvním systémem této kategorie, kde se uvažovalo s protiraketovou činností. Přes počáteční problémy vyzrál ve výkonný systém. Na bázi systému byl vyvinut cvičný cíl pro cvičnou střelbu PL jednotek.
V kodu NATO dostal označení SA-4 Ganef
Foto z prvních zkoušek i když ne zcela ze začátku, střela již má protifuterová závaží.

Stanice navádění raket 1S32. Tady jde o pozdější verzi M1+

Radiolokátor 1S12, někdy označovaný jako P-40

Palebné postavení

Přebíjení rakety z vozidla 2T6 na odpalovací zařízení 2P24

Ještě jeden pohled na odpalovací zařízení

Díky za pozornost
redboy