První odpovědí na nová britská plavidla měl být pancéřový křižník Blücher. V tomto případe však zcela selhala německá zpravodajská služba. Agenti přišli s tím, že britská plavidla mají mít výtlak kolem 15000 tun a 8-10 děl ráže 6.2'' (234 mm). V tomto omylu je částečně utvrdili i Britové, když podobně zkreslené údaje zveřejnili i v oficiální námořní ročence Jane's Fighting Ships. Konstrukční kancelář loděnice císaře Viléma v Kielu proto jako odpověď navrhla jednotku vyzbrojenou dvanácti děly ráže 210 mm. Protože se však později ukázalo, že Invincible a její sestry jsou podstatně větší a s mohutnější výzbrojí byl Blücher po převzetí v říjnu 1909 zařazen do stavu jako školní dělostřelecká loď. Byl potopen v bitvě na Doggerbanku v r. 1914.
Zároveň se však usilovně pracovalo na novém plavidle. Prvním skutečným bitevním křižníkem Kaiserliche Marine byl Von der Tann předaný dokonce ještě před Blücherem. Loděnice Blohm & Voß postavila za částku 36.5 miliónu zlatých marek velmi kvalitní plavidlo. Protože Němci neplánovali jeho dlouhodobější nasazení mimo oblast severního Atlantiku, mohli na úkor pohodlí posádky a při omezení ráže děl výrazně posílit jeho pancéřování. Boční pás dosahoval ve střední partii trupu až 250 mm a dokonce byl silnější než britské bitevní křižníky třídy Lion. Palubní pancíř dosahoval 50 mm, velitelskou věž chránilo 250 a dělové věže 230 a kasematy pomocného dělostřelectva 150 mm oceli.
Délka lodi byla 171.5, šířka 26.5, ponor 8.1 metrů a plný výtlak dosahoval až 21700 tun. Výkon strojoven byl 42000 koní. Čtyři šrouby umožňovaly rychlost 26.8 uzle ale při postřikování uhlí mazutem bylo možno velmi krátkodobě při přetížení turbín dosáhnout výkonu až 79000 koní a rychlosti 28 uzlů. Jeho výzbroj tvořilo 8 děl 28 cm/45 SK L/45 (podle zásady, že Kruppova děla jsou kvalitnější než konstrukce od Armstronga a proto je možno použít ráži o jeden stupeň menší). Věže byly rozmístěny podle podobného schématu jako na třídě Invincible, boční věže však měly mnohem větší palebný sektor na protější stranu. Pomocnou výzbroj tvořilo 10 x 150 mm a 16 x 88 mm.
SMS Von der TannDalšími jednotkami byly Moltke a Goeben. Tato plavidla byla rozměrově jen mírnou zvětšeninou Von der Tannu. Nárůst délky o cca.15 metrů však umožnil osazení další věže na záď. Hlavní výzbroj tak tvořilo 10 děl 28 cm/50 SK L/50. Střední dělostřelectvo bylo zastoupeno dvanácti 150 mm kasematovými děly a stejným počtem kanónů ráže 88 mm. Vzhledově je od předchozí lodě odlišovalo také prodloužení zvýšené přední paluby až k barbetě čtvrté věže. Boční pancéřový pás ve střední partii zesílil až na 270 mm, byl s vyjímkou Hooda silnější než na všech ostatních bitevních křižnících.
Osamocené plavidlo Seydlitz byl vlastně jen zvětšený a vylepšený typ Moltke. Příď byla pro zlepšení plavebních vlastností zvýšena o další krátkou palubu. Rozměrově narostl na 200.6 m délky, oproti 29.4 metrům šířky u Moltkeho však zeštíhlel na 28.5 m. Plný výtlak dosáhl 26800 tun, v pozdějším období narostl až na 28550 tun. Boční pancíř měl sílu 300 mm!! a palubu krylo stejně jako u předchozích plavidel 50 mm oceli.
SMS SeydlitzV září 1914 převzala Kaiserliche Marine první ze tří jednotek třídy Derfflinger. Jeho sestry Lützow a Hindenburg následovaly v letech 1915 a 1917. Zároveň to byly poslední jednotky jež se podařilo do konce WWI předat. Vzhledem k faktu, že nové britské konstrukce byly vyzbrojeny děly 343 mm bylo i zde přistoupeno ke zvětšení ráže. Bylo použito osm velmi kvalitních děl 30.5 cm/50 SK L/50. Oproti předchozím konstrukcím byly zrušeny věže uprostřed trupu a hlavní výzbroj byla umístěna logičtěji na příď a záď. Střední dělostřelectvo opět tvořilo 12 x150 mm a 8 x 88 mm. Délka se zvětšila na 212.8 a šířka na 29 metrů. Ponor byl 9.3 metru a hodnota plného výtlaku poskočila na 31500 tun. Na Derfflingeru a Hindenburgu byly použity britské typy trojnožkových stěžňů, zatímco na Lützowu zůstal starší jednoduchý stožár. .Boční pancéřový pás byl rozmístěn podle stejného schématu jako na Seydlitzi. Palubní pancíř však byl kvůli úspoře hmotnosti zeslaben na 30 mm. Naopak vzrostla tloušťka stěn velitelské věže na 300 a čel dělových věží na 270 mm.
Udávaný výkon čtyř turbín je 63000 koní, při přetížení strojoven 76600 koní a maximální rychlost byla „jen“ 26.6 uzle.
SMS LützowDalším vývojovým typem měly být čtyři lodě třídy Mackensen (+ Fürst Bismarck, Graf Spee a Prinz Eitel Friedrich) Jejich stavba byla sice zahájena v roce 1915 ale kvůli změnám priorit se jen Mackensen a Graf Spee dočkaly spuštění v roce 1917, zbylé dvě lodě byly po válce rozebrány na skluzech. Ani jednu loď této třídy se však nepodařilo dokončit, všechny byly sešrotovány v letech 1920-1924.
Lodě měly délku 223, šířku 30.9 a ponor 9.3 metru. Standardní výtlak měl dosahovat 30700 a plný 35300 tun. Výkon strojoven byl spočítán na 90000 koní což by lodím umožňovalo rychlost až 28.8 uzle.
Pancéřování odpovídalo třídě Derfflinger jen síla stěn velitelského stanoviště měla být 350 mm a čela dělových věží mělo chránit 320 mm pancíře. Opět ale vzrostla hlavní ráže, měla být použita děla 35 cm/45 SK L/45 která se později velmi osvědčila u nejtěžších polních baterií. Pomocné dělostřelectvo tvořilo dvanáct 150 mmkasematových děl a 8 děl ráže 88 mm.
SMS Mackensen - model v říšském muzeu. Za WWII se ztratilVyvrcholením konstrukce německých bitevních křižníků měly být tři lodě třídy Yorck (+ Ersatz Gneisenau a Ersatz Scharnhorst). Stejně jako u třídy Mackensen a britské třídy Hood to byl konstrukčně spíše přechod k rychlým bitevním lodím. Stavba všech tří jednotek byla zahájena v roce 1916, všechny však byly nedokončené rozebrány.
Na trupu rozměrově shodném s předchozí třídou Mackensen měla být v počtu osmi kusů osazena děla 38 cm/45 SK L/45. Střední dělostřelectvo bylo shodné jako u předchozí třídy a ani schéma pancéřování se příliš nelišilo, jedinou větší odchylkou mělo být lokálně zesílené pancéřování palub na 90 mm. Také pohonná soustava byla shodná, 4 turbíny s výkonem 90000 koní a max. rychlost 27.3 uzle.
SMS Yorck - kresba pravděpodobného vzhleduVšechny německé bitevní křižníky se v průběhu války ukázaly, na rozdíl od britských jednotek, jako velmi odolné konstrukce. Při bitvě u Doggerbanku byl například Seydlitz zasažen granátem ráže 343 mm. Ten pronikl až bo barbety zadní věže kde explodoval, došlo k výbuchu připravené munice a otevřeným průchodem se požár rozšířil i do vedlejší věže. Nedošlo sice k výbuchu muničních skladů jak se občas traduje (to by nepřežila žádná loď) ale i tak byly obě věže zničeny a jejich odsluhy zahynuly do posledního muže.
U Skagerraku zasáhlo Seydliz 21, Derfflinger 26 a Lützow 24 granátů ráže 305-380 mm. Lützow později potopila vlastní posádka ale první dvě se podařilo zachránit. Například Seydlitz se dovlekl na základnu s přídí jen pár desítek cm nad hladinou. Von der Tann a Moltke zasáhlo sice jen po čtyřech granátech i zde však byly škody obrovské, na Tannu byla například vyřazena všechna děla. Opravy všech trvaly více než rok.
Byla to však jejich poslední akce při níž se střetly s jednotkami Grand Fleet. K jejich dalšímu setkání s britskými eskadrami došlo až po válce při internaci ve Scapa Flow. Zde byly svými posádkami 21.6.1919 potopeny. V období mezi světovými válkami byly všechny bitevní křižníky vyzdviženy a následně sešrotovány v loděnici v Rosythu (Derfflinger až v roce 1946).
Odlišný osud měl jen Goeben. Začátek války ho zastihl ve Středozemí a loď se ukryla v Istambulu. Došlo k jejímu podivnému „odprodeji“ Turecku. Posádka jen změnila uniformy a sloužila na plavidle dál. Goeben spolu s křižníkem Breslau působil vážné problémy Rusům v Černém moři. Po válce zůstal pod jménem Jawus Sultan Selim Turecku a v letech 1926-30 byl ve Francii modernizován. V roce 1948 došlo k jeho překlasifikování na ubytovací a cvičnou loď. Vyřazen byl r. 1963 a o 11 let později došlo k jeho sešrotování. Zmizel tak poslední bitevní křižník.[hr]Další díly série:
Bitevní křižníky - 1.část - britské konstrukce
Bitevní křižníky - 2. část - německé konstrukce
Bitevní křižníky - 3.část - konstrukce ostatních států
