* Vysokorychlostí výzkumný letoun * Raketový pohon *
Dvakrát rychlejší než zvuk
V palubním deníku X-1A/ -B lze najít jména letců slavných na celém světě, jako Scott Crossfield (který létal později s X-15), Neil Armstrong, Fred Everest a Chuck Yeager.
Po ukončení programu X-1, který vyvrcholil překonáním zvukové bariéry, si firma Bell vytyčila jako další úkol zkonstruovat letoun dosahující dvojnásobné rychlosti zvuku a výšky nad 27 000 m.
Vyroben byl pouze jeden X-1A, měl však úspěch a vstoupil do historie jako první stroj, který dosáhl rychlosti Mach 2. Připravil cestu pro letoun se šípovitými křídly Bell X-2 a pro generaci velmi rychlých stíhacích letadel.
Další vývojový stupeň klasického X-1 (vedený u výrobce jako model 58, avšak jinak všude známý jako Bell X-1A) sice zdvojnásobil výkonnost svého předchůdce, ale byl velmi nehodový. Letoun X-1A se podobal letounu X-1, dostal však prodloužený trup, byl zlepšen výhled z kokpitu a efektivněji byla dimenzována palivová čerpadla v turbopohonu. X-1A se postaral o palcové titulky, když testovací pilot Chuck Yeager 12. prosince 1953 zrychlil raketový letoun na 2560 km/h ve výšce 21 350 m. Překonal tím do té doby platné hodnoty světového rekordu. Bombardovací letouny B-29 a B-50 dopravily X-1A do výšky 9150 m, z ní pak startoval na let, trvající necelé čtyři minuty.
Podobně konstruovaný letoun X-1B, původně určený ke zkoumání problematiky horka při letu vysokou rychlostí, nakonec sloužil jen jako stroj pro začínající testovací piloty NASA.
Transonická verze X-1C byla škrtnuta a zlepšená X-1D v rané fázi letového programu zničena, když musel být bezpilotní stroj po interní explozi odhozen od B-50.
Podrobnosti letounu Bell X-1A
Jeho na změny bohatá kariéra začala prvním letem rychlostí Mach 2 Chucka Yeagera, ale skončila neslavně. Stroj byl zničen, stejně jako X-1D, po explozi, která roztrhala podvozek a palivové nádrže.
Profil přídě měl o něco tupější tvar než originální X-1.
X-1A dostal jednou bílý nátěr, avšak kvůli extrémnímu chladu nádrží s kapalným kyslíkem zůstal střední úsek trupu holý.
Také u letounů s holým kovovým trupem byla spodní strana křídel natřena bílou barvou, aby je bylo možné ze základny Edwards lépe sledovat na obloze.
Trup letounu X-1A vypadal, že je beze změn, měl však téměř zcela novou konstrukci. Pojmul více paliva, nízkotlaká čerpadla k dopravování paliva a měl přepracovaný přektyt kabiny.
Na svislé ocasní ploše se nacházelo sériové číslo a obvyklý nápis ,,US Air Force''. Po stranách trupu se skvěl výsostný znak.
X-1A létal nakonec zcela bez nátěru, když pomineme ochranný nátěr proti oslnění. Kvůli teplu vzniklému třením se barva stejně neudržela dlouho.
Stejně jako X-1, měl i X-1A raketový motor XLR11 se čtyřmi komorami, do nichž byl čerpán kapalný kyslík pro spalování pohonné hmoty.
Rekordní lety letounu X-1B proběhly nad základnou Edwards v Kalifornii. Od té doby byla základna Edwards střediskem všech významných experimentálních letounů USA, zkoušena tam byla také Space-shuttle.
X-1A s tvarem střely dosahoval se svými přímými křídly vysokých rychlostí, X-2 potom dostal šípovitá křídla jako stíhací letouny Messerschmitt z druhé světové války.
Technická data letounu Bell X-1A :
→ typ : jednomístný výškový / vysokorychlostní výzkumný letoun
→ pohon : raketový motor se čtyřmi spalovacími komorami Reaction Motors XLR11-RM-5 s tahem 26,7 kN
→ maximální rychlost : Mach 2,44 nebo 2655,4 km/h
→ doba letu : přibližně 4 minuty a 40 sekund v motorovém letu
→ dostup : více než 27 432 m
→ hmotnost : prázdná 3296 kg, vzletová 7478 kg
→ rozměry : rozpětí 8,53 m, délka 10,90 m, výška 3,30 m, plocha křídel 39,60 m2
Letouny Bell X a jejich účel :
Bell X-1 : Letoun X-1 učinil důležitý skok za zvukovou bariéru, a tím dokázal, že lze létat v oblasti, kterou mnozí dosud považovali za vyloučenou.
Bell X-1B : Letoun X-1B byl určen k výzkumu kinetického ohřevu kabiny, přinesl však i cenné poznatky o psychologii člověka při vysoké rychlosti.
Bell X-1E : Letoun X-1E byl postaven za účelem testování extrémě tenkých křídel a nových turbočerpadel pohonných jednotek, jichž bylo třeba pro déletrvající let vysokou rychlostí.
Bell X-2 : Také tento testovací model, který spojil trup X-1 se šípovitými křídly, měl zkoumat účinky tepla vzniklého třením na kabinu.
Doplňující fakta a čísla
První a jediný klouzavý let letounu X-1D se konal 24. července 1951, provedl jej testovací šéfpilot firmy Bell Jean Ziegler.
Před oficiálním prvním letem (22. srpna 1951) byl bezpilotní letoun X-1D odstaven.
X-1A létal nejprve v oranžové, potom v bílé barvě a nakonec bez nátěru.
Pár plků nakonec :
Reaktivní stíhací letouny
MiG I-270 : Tento prototyp reaktivního stíhacího letounu byl vyroben a vyzkoušen v klouzavém letu v roce 1946, první motorový let se konal na jaře roku 1947. Stroj byl zničen při nevydařeném přistání, kdy jej řídil testovací pilot A. Pachomov. Ačkoliv šlo o v praxi využitelný návrh, byl vývoj I-270 zastaven a přednost dostaly proudové stíhací letouny.
Saunders-Roe SR.53 : Modelem se smíšeným pohonem byl SR.53. Prototyp námořního přepadového stíhacího letounu, SR.177, padl za oběť bílé knize obrany Velké Británie, stejně jako mnoho dalších zbrojních projektů. Pohon zajišťovala proudová pohonná jednotka Viper a raketový motor Spectre.
Nord Griffon : Nový Griffon s proudovou a náporovou pohonnou jednotkou vycházel z letounu Gerfaut. Model letěl poprvé 23. ledna 1957 a v květnu 1957 překonal v tahu náporové pohonné jednotky zvukovou bariéru. Se stejným pohonem nakonec dosáhl Griffon také rychlosti Mach 2. øøø
Zdroj informací : encykl. Letadla , IMP BV / International Masters Publishers
. U X-2 si nejsem jistý, ten profil neznám.
a nenapsal bych to tedy lepe nez oni.
