Nakonec bylo Polsko mezi Říši a SSSR ve "Čtvrtém dělení" rozděleno takto:

Ještě než budeme bilancovat, tak si řekněme, že teprve v sobotu 14. října 1939 v 11 hodin dopoledne dorazí polská ponorka Orel (Orzel), když 44 dní bloudila po mořích, do britské základny vojenského námořnictva Firth of Forth. Je to okrajová epizoda zářijové kampaně v Polsku roku 1939, ale má jeden z určujících důvodů, proč jsou postupně SSSR obsazeny 3 Pobaltské státy – Estonsko, Lotyšsko a Litva. Moskva totiž, když hledala záminky obsazení Estonska, Lotyšska a Litvy, potopí vlastní ponorkou v Narvském zálivu u pobřeží Lotyšska dne 26. září. 1939 sovětskou nákladní loď Metallist a obviní z toho polskou ponorku Orel (Orzel). Následně obviní z napomáhání baltské státy.
Pojednání o důvodech viz také zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1773
Krátce po tomto incidentu vstupují do Estonska, Lotyšska a Litvy sovětská vojska. Celkově pak k 1. lednu 1940 je na území těchto tří pobaltských republik 58 051 příslušníků sovětských pozemních a leteckých sil. Když v Estonsku je to 20 950 vojáků, v Lotyšsku 19 339 a v Litvě 17 762 vojáků. Aby potom v roce 1940 se tyto republiky staly součástí SSSR viz:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1881
A nyní konečně ono bilancování.
Zářijová kampaň Wehrmachtu otevírá v dějinách válečnictví jeho novou kapitolu, která těm, kteří umějí naslouchat říká, co bude následovat ve 2. světové válce.
Především Wehrmacht otevírá tuto kapitolu válečnictví tím, že zde samostatně útočí větší tankové jednotky, které od této doby budou umožňovat operační využití taktického úspěchu.
Je to právě součinnost německých tanků a letadel Luftwaffe, která umožňuje německé armádě hledat rozhodnutí válečného konfliktu v hloubi nepřátelského území. I když v Polsku se v září 1939 ještě spíše jedná o rychlost tanků, než o jejich palebnou sílu (většina nasazených tanků je PzKpfw I. jen s kulomety).
Co se však daří již v Polsku je to, že tanky Wehrmachtu rozšiřují své průlomy do hloubky, obkličují polská hnízda odporu, pěchota se posouvá 15 až 25 km za tankovými čely, ničí odříznuté a do zmatku uvedené polské oddíly.
Zároveň je třeba říci, že polské tažení je názorným příkladem operace, ve které útok ze dvou stran a obklíčení nepřítele vede k rychlému strategickému rozhodnutí.
Polské zářijové kampaně roku 1939 se účastní asi 3,5 miliónů vojáků na obou stranách a je to vlastně bitva v ohromném kotli.
Nutno také poznamenat, že se ještě německé motorizované jednotky v září roku 1939 nepřemísťují tak rychle jako pak v roce 1940 ve Francii a už vůbec ne tak rychle jako v roce 1941 v SSSR, kde je vlastně Blitzkrieg již skutečným „blitzem“. Zároveň je nutno říci, že to byl právě houževnatý odpor polských vojáků, který nedovoloval ještě plné rozvinutí „blitzu“. Jak četní historici poznamenávají, bylo v zářijové kampani roku 1939 nutné k rozbití jedné polské divize 3x více obětí a také střeliva, než na zničení jedné spojenecké divize na západní frontě v roce 1940.
Dlouho jsem hledal jak vyčíslit přesněji ztráty německé armády v září a říjnu 1939. Nejvěrohodnější se mi zdá rozmezí, které vyjádřil německý generál Müller-Hillebrand, který říká, že Německo mělo od 10 572 do 16 343 mrtvých, 3 409 nezvěstných a 30 332 raněných. Berme proto i dále s rezervou to, co budu nyní psát, že ani materiální ztráty německé armády, nejsou dle dějinných, dostupných, německých písemností přesné. V této zářijové bitvě sami němečtí historici přiznávají, že dostupné písemnosti německých štábů nebyly ještě úplné ( jako se to potom vyžadovalo v tažení ve Francii a dále v 2. světové válce).
Podle těchto písemností ztratila německá pozemní armáda z 2 800 nasazených tanků nevratně 217 ks, což prý s těmi, které se musely podrobit generální opravě činí 1/10. Mimo toho Wehrmacht v Polsku ztratil 319 obrněných vozů a více než 6 000 automobilů a 5 500 motocyklů. Také 370 děl a minometů. Celkově prý většina divizí Wehrmachtu ztratila 50% svého automobilového parku!!!
Analytici z Luftwaffe pak napočítali 564 sestřelených, nebo poškozených letadel, což je 25% stavu, který byl nasazen.
Týl Wehrmachtu pak oznamuje, že po skončení zářijového tažení byly skoro vyčerpány zásoby střeliva, když po jeho skončení pozemní síly disponují u některých ráží 20% a letectvo 10% předepsaného minima.
Přes toto všechno - je propojené užití letectva a pozemních sil v polském tažení u velení německých ozbrojených sil vydáváno za vzor pro příští bleskové kampaně.
Tady je s podivem, že se právě spojenci – myšleno Anglie, Francie, které to čeká na jaře 1940, se z této kampaně takřka nepoučili ( později si řekneme, že genštáb Francie a Velké Británie zářijovou kampaň studoval, zpracovával směrnici tak dlouho, že k francouzským a britským jednotkám přišla pozdě, až těsně před 10. květnem 1940).
Zároveň se také ukazuje, že Luftwaffe je již v roce 1939 dostatečně silná, silná však pouze v případě války omezené časově a vedené jen na jedné frontě.
Historici zabývající se polským tažením také v mnoha případech konstatují, že úspěšné nasazení Ju 87 Stuka, Do 17 a He 111, tedy středních bombardérů, pak bylo příčinou toho, že německé velení podcenilo rozvoj bombardérů těžší třídy, které pak chyběly při provádění strategických akcí v letecké válce během celé 2. světové války.
Polsko jako stát utrpělo v zářijové kampani vůbec největší porážku ve svých dějinách. A to nejen z geopolitického postavení státu (obklíčeno ze všech stran), ale i v důsledku ohromné materiální a lidské převahy Německa a SSSR, když stejný důvod je i v tom, že jeho spojenc, Velká Británie a Francie, mu nepomohli.
Víc než zajímavostí je také to, že i mnoho polských občanů německého původu, kteří sloužili v polské armádě, položilo život v jeho řadách - v řadách armády Polského státu. Dokonce byly i případy, že synové ne jen z jedné smíšené rodiny - bojovali a umírali na obou stranách fronty.
Obyčejní polští vojáci, stejně jako mladí důstojníci, bojovali s pozoruhodným pohrdáním smrti, což nejednou vyjádřili i jejich protivníci, ale i spojenci.
Hrdinství polských vojáků a důstojníků však nedokázalo nahradit ohromné chyby polského nejvyššího velení a zastaralou výzbroj polské armády.
V plánu, podle kterého polská armáda bojovala, chyběla například promyšlená strategická koncepce obrany.
Polský plán obrany se nazýval „Západ“ – polsky „Zachód“. Plán „Zachód“ existoval jen ve 3 exemplářích z důvodu utajení. Z důvodu utajení byl tak dobře střežen, že jej kromě maršála Rydz-Śmyglého a náčelníka generálního štábu brigádního generála Stachiewitze znal ještě pouze jeho zástupce plukovník Jaklicz a důstojník operačního oddělení podplukovník Marecki.
Tento plán „Zachód“, plán polského soustředění a obrany byl založen na myšlence velitele Vysoké válečné školy, nám známého divizního generála Kutrzeby (bitva na Bzuře). Plán „Západ“ předpokládal, že polská armáda zaujme kruhovou obranu podél celé ohrožené hranice, tedy v délce 1 700 km!!!
Polský plán „Západ“ vycházel z falešné představy a naděje, že se nepříteli nesmí vydat ani jeden metr bez boje, že se nesmí vyklidit ani kousek polské země a již za 14 dní přeci přijde Velká Británie a Francie a pomůže – tak co se vzrušovat. V plánu vůbec nebyly zohledněny možnosti Wehrmachtu, jeho koncepce, jeho palebná síla, síla německého úderu, který pak následoval.
Tento plán „Západ“ nedoznal žádnou korekci ani tehdy, když bylo obsazeno Československo. Plán „Západ“ nebral vůbec v potaz změněnou strategickou situaci a maršál Rydz-Śmigly nenechal provést žádnou změnu, když už bylo jasné, že jedním z hlavních směrů úderu (HSÚ) bude Jih.
Pravdou však také je, že polské velení mělo jen krátkou dobu na změnu. V roce 1939 buď mohlo ztratit své strategické centrum naráz, nebo postupně. Obklíčení z Východního Pruska, Slezska a Slovenska hrozilo tak jako tak a navíc hrozilo, že Polsko ztratí své centrum najednou a to i s veškerým tam se nalézajícím vojskem.
Luftwaffe do bojů proti Polské republice nasadilo 2 093 letadel, proti kterým mohli Poláci nasadit jen 463 bojeschopných letadel, z čehož bylo 150 stíhaček, 86 bombardérů, 154 průzkumných letadel a 73 ostatních (školní, cvičné atd.).
Mimo 36 moderních bombardérů Loś PZL 37A, B, byla všechna ostatní letadla zastaralá, nebo slabě vyzbrojená. Co však bylo ještě horší, polští generálové neměli vůbec žádnou koncepci jak v případě války nasadit letecké síly. Jak si jinak vysvětlit, že v červnu 1939 je rozpuštěno 6 leteckých pluků, z nichž vznikne dispoziční letectvo vrchního velitele ve složení 1 bombardovací a 1 stíhací brigáda a letectvo armádní, jehož eskadry jsou rozděleny k jednotlivým armádám a operačním skupinám, aby prováděly takticko-operační úkoly. Toto rozčlenění letectva ještě více oslabilo jeho síly a ulehčilo jeho zničení silnou Luftwaffe.
Ještě jedno rozhodnutí polského velení zaslouží kritiku:
Aby prý byly získány nezbytné devizy na armádní výzbroj, jsou nejnovější typy polských bombardérů a stíhačů prodávány po celých letkách do zahraničí, takže nejlepší polské stroje (např. PZL 24 – osvědčí se 1941 v SSSR) jsou v září 1939 v letectvech Rumunska, Bulharska, Řecka a Turecka. Tyto exportní letouny znají polští letci jen z fotografií. Nutno však poznamenat, že polští letci byli i konzervativní a nejraději létali na svých osvědčených strojích a do novinek se moc nehrnuli.
A další problém, nebo špatné rozhodnutí!
Mezi špatná rozhodnutí také patří to, že největší polské letecké závody PZL 1 ve Varšavě pracují v létě roku 1939, považme, jen 3 dny v týdnu a polní osádky letadel jsou poslány na dovolenou.
Nelze se pak také divit dalším zjištěním, když polské historické prameny říkají, že polská protiletadlová obrana sestřelila téměř 2x více polských letadel, než německá protivzdušná obrana. Jako fakt je udáváno, že v důsledku vlastního ostřelování bylo ztraceno 10% polských vzdušných sil, přičemž každá 3 osádka to zaplatila životem. Poláci sami mezi sebou neznají ani po letech důvod, proč polské velení ozbrojených sil neseznámilo své vlastní vojáky se siluetami polských letadel stejně tak, jako je neseznámilo se siluetami letadel Luftwaffe, když tyto byly dokonce zařazeny mezi – TAJNÉ!!!
Nelze se proto divit situaci, kterou musíme říci – polská letadla nesměla létat výše než 500 metrů nad vlastními pozicemi, polská letadla byla pomalejší než německá. A tady je ten problém. Polská protiletecká obrana pak z neznalosti považovala každé letadlo za nepřátelské a lépe trefovala ta pomalejší….
No a pak se stávaly ještě takové věci, že dokonce polští piloti, když se jim podařilo zachránit na padáku, byli vystaveni tzv. špiónské psychóze svých krajanů – byli nejméně zbiti po přistání na padáku.
Nikdy však nezapomínejme také na to, že polský odpor vytvořil pro Velkou Británii a Francii možnost zasadit rozhodující úder ze Západu a 2. světová válka mohla být ukončena již v roce 1939. To není hypotéza, tento fakt potvrdil i sám Adolf Hitler a jeho štáb.
Západní mocnosti Francie a Velká Británie této šance nevyužijí a hořce se jim to vymstí v květnu a červnu roku 1940.