Zámky střelných zbraní
Napsal: 25/2/2009, 20:04
Zámky střelných zbraní
Zámkem střelné zbraně je míněn mechanismus, který vyvolá zapálení pohonné slože náboje (střelného prachu) v nábojové komoře hlavně.
Podle způsobu zapálení střelného prachu jsou zámky:
Doutnákové: prach je zapálen otevřeným ohněm.
Křesací: prach je zapálen jiskrou. Jsou dvojího druhu, kolečkové a křesadlové.
Perkusní neboli nárazní: prach je zapálen třaskavinou, iniciovanou nárazem.
Zkoušejí se další způsoby (elektrické zapalování apod.).
Stabilní střelné zbraně, dělostřelecké „kusy“, byly odpalovány přiložením rozpáleného želízka, případně hořící dřevěné štěpiny, k pánvičce (malá miska u zátravky, zápalného otvoru v hlavni, vedoucího k náloži střelného prachu), naplněné zápalným prachem. Oheň jako potřeba dělostřelců hořel vedle stanoviště děla. Stěhování ohniště při přenášení ruční střelné zbraně by bylo značně neefektivní; zcela vyhovělo přenášení ohně v zapáleném doutnáku (volně stáčený provaz, nasycený látkou, podporující hoření-sanytrem (dusičnan draselný)). V okamžiku odpálení střelec spustil oči z cíle a podíval se, kde je pánvička, čímž nutně narušil odhad zamíření (směr a elevace hlavně); při držení zbraně jednou rukou a doutnáku druhou se špatně zvládal zpětný ráz. Tyto problémy se řešily různě; vyskytují se zobrazení, na kterých obsluhují střelnou zbraň dva muži-jeden ji držel a zamířil, druhý odpálil. Vyřešením problémů bylo vynalezení doutnákového zámku.
Doutnákový zámek
uvolnil obě ruce pro pevné držení zbraně při střelbě a odstranil nutnost přiložit rukou zapálený doutnák k pánvičce; tím umožnil střelci trvale sledovat cíl. První doutnákový zámek byl sestrojen kolem roku 1440; doutnák byl upevněn v držáku tvaru S (odtud jeho název „had“ (angl. serpent), „hadí zámek“) a skloněním držáku se spustil na pánvičku. Vylepšená varianta zámku měla spoušťovou páku, spojenou pákovým převodem s držákem doutnáku a odtlačovanou plochou zpruhou. Při stisknutí spoušťové páky se doutnák sklopil na pánvičku; po povolení stisku zpruha držák zvedla. Pánvička byla opatřena víčkem, které bránilo vysypání zápalného prachu; před výstřelem se víčko muselo otevřít.
Koncem 15. stol. byl sestrojen doutnákový zámek s knoflíkovou spouští. U tohoto zámku se vztyčený držák doutnáku po stisknutí spouště sklopil na pánvičku předem stlačenou zpruhou. Po odpálení se držák zvedl ručně (tím se stlačila zpruha pro další užití zámku).
Pozvolné přiložení doutnáku k pánvičce zapálilo i hrubý prach, pro zámek se zpruhou musel být na pánvičce prach jemný; rychlé vražení doutnáku do hrubého prachu doutnák udusilo.
Doutnák byl dlouhý asi 4 metry; voják jej měl ovinutý kolem krku a ramen. Za pochodu musel mít zapálený doutnák každý desátý voják.
Zbraně s doutnákovým zámkem se nehodily pro noční boj, protože žhnoucí konec doutnáku byl ve tmě vidět; rovněž se nerozšířily jako lovecké-hořící doutnák bylo zdaleka cítit.
V Číně a Japonsku se doutnákový zámek vyráběl až do konce 18. stol.
Zbraně s doutnákovými zámky se vlastně zasloužily o podporu kouření hlavně v armádě, protože když se dostal v 2. pol. 16. stol. do Evropy tabák, mohli si vojáci zapalovat doutnáky o tabák, hořící v dýmkách.
Křesací zámek
využil staré techniky rozdělávání ohně-křesání čili vytvoření jisker úderem kamene do kousku ocele-ocílky.
Kolečkový zámek byl podle tradice sestrojen asi v roce 1515 norimberským hodinářem Johannem Kiefussem (Kűhfussem). Kresby kolečkového mechanismu, datované (závisle na autoritě) v letech 1490-1510, se vyskytují i v díle Leonarda da Vinci. Nicméně kresby z knihy německých vynálezů (datována 1505) a odkaz na koupi kolečkového zámku v Rakousku v roce 1507 naznačují, že vynálezce byl německý mechanik.
Hlavními součástmi zámku jsou po obvodu rýhované zakalené kolečko a křesací kamínek. Otočením klíče, nasazeného na čtyřhran na ose kolečka, se navine na osu krátký řetízek, upevněný ke zpruze. Kolečko se zajistí západkou a přiklopí se k němu držák (kohout) s křesacím kamínkem, přitlačovaný zpruhou. Po uvolnění západky stisknutím spouště se kolečko otočí tahem zpruhy a kamínek vykřesá jiskry, které zapálí prach na pánvičce. Pánvička je kryta víčkem, které se samočinně otevře při natahování zámku. Klíč býval součástí prachovničky na zápalný prach.
Kolečkový zámek měl různé varianty; pražský puškař M. Kubík sestrojil zámek, který se dal natáhnout pohybem kohoutu prostřednictvím ozubeného táhla.
Zpočátku byl kolečkový zámek vojenských i civilních pušek doplňován zámkem doutnákovým pro případ, že by selhal. Vojáci užívali kolečkový zámek v nočním boji. Civilní zbraně s kolečkovým zámkem byly zdobeny rytím, prořezáváním, leptáním a intarzií, často to byly umělecké skvosty.
U vojska se pušky s kolečkovým zámkem příliš nerozšířily; byly výrobně drahé, mechanismus zámku byl choulostivý na polní podmínky a často se stávalo, že puška při nárazu samovolně vystřelila.
Vlastislav Toman v knize Příběhy psané střelným prachem vyprávěl příběh sestrojení kolečkového zámku, který byl původně mechanickým křesadlem; to mělo lidem usnadnit rozdělávání ohně, sloužícího jim k užitku-ohně, který hřál, pomáhal v přípravě potravy a v provozování řemesel. Puškové zámky často k užitným účelům posloužily-uživatelé křesadlových pušek si rozdělávali oheň s použitím křesadel svých zbraní.
Křesadlový zámek má proti kolečkovému obrácenou funkci základních součástí: ocílka se nepohybuje, kamínek ano. Srdcem křesadlového zámku je součástka, zvaná ořech; byla převzata ze spouštěcího mechanismu kuše. Je to v podstatě nízký půlválec, uložený na vodorovné ose. Osa prochází zámkovou deskou; vně zámkové desky je opracována do čtyřhranu, na něj je nasazen a upevněn kohout. O přední část (směrem k hlavni) rovné plochy ořechu se opírá bicí péro. Ve válcové ploše jsou dva zářezy (západy), do nich zapadá ozub závěrové páky zámku (podstávka), přitlačované k ořechu podstávkovým pérem. Zámek se natahuje tak, že se kohout stahuje směrem dozadu; otáčí se i ořech, až ozub podstávky zapadne do prvního západu. Bicí péro je jen nepatrně napnuto a tvar ozubu podstávky a západu znemožňuje náhodné stisknutí spouště a tím náhodný výstřel. Tento západ se označuje jako bezpečnostní. Kohout se natahuje do prvního západu při nabíjení pušky. Při dalším natahování zámku zapadne ozub podstávky do druhého západu, označovaného jako napínací. Bicí péro je napnuto. Stiskne-li se spoušť, vytáhne se ozub podstávky ze západu, tlak bicího péra otočí ořechem a křesací kamínek udeří do ocílky; jiskry zapálí zápalný prach na pánvičce. Pánvičku lze uzavřít víčkem.
Rozlišují se čtyři hlavní typy křesadlového zámku:
Pyritový: objevil se na konci 40. let 16. stol. Vznikl pravděpodobně z doutnákového zámku, byl užíván ve Skandinávii a v Rusku. Říkalo se mu také kuronský, v Rusku švédský. Pozná se podle velmi dlouhého ramene kohoutu.
Holandský: objevil se na konci 50. let 16. stol. Ocílka je oddělena od víčka pánvičky; to má funkci pojistky-ocílku lze posunout dopředu mimo dosah kohoutu, takže náhodně spuštěný kohout nevyvolá výstřel (zámek nemá první západ). Víčko pánvičky se samočinně otevře při natahování kohoutu.
Španělský: byl vynalezen kolem roku 1560 pravděpodobně Simonem Macuartem. Kryt pánvičky a ocílka tvoří jeden celek. Kohout zámku se nedá natáhnout do prvního západu, proto je zámek opatřen pojistkou-kolíčkem, o který se kohout opře. Při úplném natažení zámku je kolíček zatažen pod zámkovou desku.
Francouzský: dovršení vývoje předcházejících typů. Sestrojil jej Marin le Baourgeoys mezi rokem 1610 a 1615. Kryt pánvičky a ocílka tvoří jeden celek.
Perkusní zámek
je poslední, nejdokonalejší typ zámku. Je založen na použití třaskavin-chemických látek, které se vznítí nárazem. Francouzský chemik Claude Louis Berthollet objevil pro pyrotechniku chlorečnan draselný KClO3; jednak jej stál prachárnu v Esonne (explodovala při pokusech s prachem, do kterého se místo dusičnanu draselného míchal chlorečnan draselný), jednak se zjistilo při pokusech s chloráty a později perchloráty, že zplodiny, vzniklé při výstřelu, rychle znehodnocují železné součásti zbraní. Kolem roku 1800 se objevuje třaskavá rtuť-fulminát rtuťnatý Hg(ONC)2. První zámek, užívající k zapálení prachové nálože v hlavni třaskavinu, sestrojil v roce 1807 skotský duchovní Alexander John Forsyth, údajně (podle wiki, konkrétněji anglické) "proto, že byl nespokojen se svou brokovnicí s křesadlovým zámkem; vadil mu výšleh z pánvičky, který varoval ptáka, na nějž Forsyth mířil, a dlouhý "lock time" (zpoždění mezi dobou, kdy je stisknuta spoušť, a dobou, kdy začíná hořet prachová nálož v hlavni; jmenuje se to nějak česky?), který poskytl jeho cíli možnost uniknout předtím, než jej dosáhl náboj.". Jeho zámek je dost podobný zámku křesadlovému; čelisti kohoutu, držící křesací kamínek, jsou nahrazeny bicí ploškou, na pánvičce je malý zásobníček s třaskavinou. Při pootočení zásobníčku se část třaskaviny dostala na pánvičku, při vrácení zásobníčku do původní polohy se nad pánvičku posunul úderník a úderem kohoutu třaskavinu odpálil.
Prášková třaskavina nebyla pro střelce bezpečná, proto vznikly čtyři typy zápalek (roznětek, kapslí):
Kuličkové nebo pilulkové: dávka třaskaviny byla obalena pryskyřicí nebo voskem.
Páskové: pilulkové roznětky byly upevněny na papírovém nebo látkovém pásku. Patentoval si je Američan dr. Edvard Maynard v roce 1845. Pro páskové roznětky bylo sestrojeno několik samočinných podavačů.
Válečkové: třaskavina byla v dutince ze slabého měděného plechu. Patentoval si je Angličan Josef Manton v roce 1818.
Čepičkové: vznikly mezi léty 1814-1816, o jejich autorství se přou Angličané s Američany.
Zámek na čepičkové roznětky dostal na zátravku komínek (piston), na který se roznětky nasazovaly, a bicí plocha kohoutu byla vyhloubena, aby chránila oči střelce před střepinkami, pokud se roznětka roztrhla. Tento zámek je znám třeba díky rakouským předovkám systému Lorenz.
Perkusní zámky se pořád podobaly zámkům křesadlovým, proto byla na perkusní zapalování transformována řada křesadlových zbraní. Získaly tím odolnost proti povětrnostním vlivům; zatímco střelba z křesadlové pušky za deště byla prakticky nemožná, při zkouškách perkusních pušek v Sasku selhalo v dešti 13 ze 450 výstřelů.
Tvar zámku se udržel ještě v éře jednotných kovových nábojů-počínaje Wänzlovým záklopkovým závěrem pro Lorenzovy pušky a konče třeba Spencerovou opakovačkou.
V roce 1835 sestrojil Mikuláš (Nikolaus) Dreyse pušku s válcovým otáčivým závěrem a zapalováním náboje jehlou, která se pohybovala v ose hlavně …
Literatura:
Beneš: Palné zbraně systému Lorenz
Lugs: Ruční palné zbraně
en.wikipedia.org
Zámkem střelné zbraně je míněn mechanismus, který vyvolá zapálení pohonné slože náboje (střelného prachu) v nábojové komoře hlavně.
Podle způsobu zapálení střelného prachu jsou zámky:
Doutnákové: prach je zapálen otevřeným ohněm.
Křesací: prach je zapálen jiskrou. Jsou dvojího druhu, kolečkové a křesadlové.
Perkusní neboli nárazní: prach je zapálen třaskavinou, iniciovanou nárazem.
Zkoušejí se další způsoby (elektrické zapalování apod.).
Stabilní střelné zbraně, dělostřelecké „kusy“, byly odpalovány přiložením rozpáleného želízka, případně hořící dřevěné štěpiny, k pánvičce (malá miska u zátravky, zápalného otvoru v hlavni, vedoucího k náloži střelného prachu), naplněné zápalným prachem. Oheň jako potřeba dělostřelců hořel vedle stanoviště děla. Stěhování ohniště při přenášení ruční střelné zbraně by bylo značně neefektivní; zcela vyhovělo přenášení ohně v zapáleném doutnáku (volně stáčený provaz, nasycený látkou, podporující hoření-sanytrem (dusičnan draselný)). V okamžiku odpálení střelec spustil oči z cíle a podíval se, kde je pánvička, čímž nutně narušil odhad zamíření (směr a elevace hlavně); při držení zbraně jednou rukou a doutnáku druhou se špatně zvládal zpětný ráz. Tyto problémy se řešily různě; vyskytují se zobrazení, na kterých obsluhují střelnou zbraň dva muži-jeden ji držel a zamířil, druhý odpálil. Vyřešením problémů bylo vynalezení doutnákového zámku.
Doutnákový zámek
uvolnil obě ruce pro pevné držení zbraně při střelbě a odstranil nutnost přiložit rukou zapálený doutnák k pánvičce; tím umožnil střelci trvale sledovat cíl. První doutnákový zámek byl sestrojen kolem roku 1440; doutnák byl upevněn v držáku tvaru S (odtud jeho název „had“ (angl. serpent), „hadí zámek“) a skloněním držáku se spustil na pánvičku. Vylepšená varianta zámku měla spoušťovou páku, spojenou pákovým převodem s držákem doutnáku a odtlačovanou plochou zpruhou. Při stisknutí spoušťové páky se doutnák sklopil na pánvičku; po povolení stisku zpruha držák zvedla. Pánvička byla opatřena víčkem, které bránilo vysypání zápalného prachu; před výstřelem se víčko muselo otevřít.
Koncem 15. stol. byl sestrojen doutnákový zámek s knoflíkovou spouští. U tohoto zámku se vztyčený držák doutnáku po stisknutí spouště sklopil na pánvičku předem stlačenou zpruhou. Po odpálení se držák zvedl ručně (tím se stlačila zpruha pro další užití zámku).
Pozvolné přiložení doutnáku k pánvičce zapálilo i hrubý prach, pro zámek se zpruhou musel být na pánvičce prach jemný; rychlé vražení doutnáku do hrubého prachu doutnák udusilo.
Doutnák byl dlouhý asi 4 metry; voják jej měl ovinutý kolem krku a ramen. Za pochodu musel mít zapálený doutnák každý desátý voják.
Zbraně s doutnákovým zámkem se nehodily pro noční boj, protože žhnoucí konec doutnáku byl ve tmě vidět; rovněž se nerozšířily jako lovecké-hořící doutnák bylo zdaleka cítit.
V Číně a Japonsku se doutnákový zámek vyráběl až do konce 18. stol.
Zbraně s doutnákovými zámky se vlastně zasloužily o podporu kouření hlavně v armádě, protože když se dostal v 2. pol. 16. stol. do Evropy tabák, mohli si vojáci zapalovat doutnáky o tabák, hořící v dýmkách.
Křesací zámek
využil staré techniky rozdělávání ohně-křesání čili vytvoření jisker úderem kamene do kousku ocele-ocílky.
Kolečkový zámek byl podle tradice sestrojen asi v roce 1515 norimberským hodinářem Johannem Kiefussem (Kűhfussem). Kresby kolečkového mechanismu, datované (závisle na autoritě) v letech 1490-1510, se vyskytují i v díle Leonarda da Vinci. Nicméně kresby z knihy německých vynálezů (datována 1505) a odkaz na koupi kolečkového zámku v Rakousku v roce 1507 naznačují, že vynálezce byl německý mechanik.
Hlavními součástmi zámku jsou po obvodu rýhované zakalené kolečko a křesací kamínek. Otočením klíče, nasazeného na čtyřhran na ose kolečka, se navine na osu krátký řetízek, upevněný ke zpruze. Kolečko se zajistí západkou a přiklopí se k němu držák (kohout) s křesacím kamínkem, přitlačovaný zpruhou. Po uvolnění západky stisknutím spouště se kolečko otočí tahem zpruhy a kamínek vykřesá jiskry, které zapálí prach na pánvičce. Pánvička je kryta víčkem, které se samočinně otevře při natahování zámku. Klíč býval součástí prachovničky na zápalný prach.
Kolečkový zámek měl různé varianty; pražský puškař M. Kubík sestrojil zámek, který se dal natáhnout pohybem kohoutu prostřednictvím ozubeného táhla.
Zpočátku byl kolečkový zámek vojenských i civilních pušek doplňován zámkem doutnákovým pro případ, že by selhal. Vojáci užívali kolečkový zámek v nočním boji. Civilní zbraně s kolečkovým zámkem byly zdobeny rytím, prořezáváním, leptáním a intarzií, často to byly umělecké skvosty.
U vojska se pušky s kolečkovým zámkem příliš nerozšířily; byly výrobně drahé, mechanismus zámku byl choulostivý na polní podmínky a často se stávalo, že puška při nárazu samovolně vystřelila.
Vlastislav Toman v knize Příběhy psané střelným prachem vyprávěl příběh sestrojení kolečkového zámku, který byl původně mechanickým křesadlem; to mělo lidem usnadnit rozdělávání ohně, sloužícího jim k užitku-ohně, který hřál, pomáhal v přípravě potravy a v provozování řemesel. Puškové zámky často k užitným účelům posloužily-uživatelé křesadlových pušek si rozdělávali oheň s použitím křesadel svých zbraní.
Křesadlový zámek má proti kolečkovému obrácenou funkci základních součástí: ocílka se nepohybuje, kamínek ano. Srdcem křesadlového zámku je součástka, zvaná ořech; byla převzata ze spouštěcího mechanismu kuše. Je to v podstatě nízký půlválec, uložený na vodorovné ose. Osa prochází zámkovou deskou; vně zámkové desky je opracována do čtyřhranu, na něj je nasazen a upevněn kohout. O přední část (směrem k hlavni) rovné plochy ořechu se opírá bicí péro. Ve válcové ploše jsou dva zářezy (západy), do nich zapadá ozub závěrové páky zámku (podstávka), přitlačované k ořechu podstávkovým pérem. Zámek se natahuje tak, že se kohout stahuje směrem dozadu; otáčí se i ořech, až ozub podstávky zapadne do prvního západu. Bicí péro je jen nepatrně napnuto a tvar ozubu podstávky a západu znemožňuje náhodné stisknutí spouště a tím náhodný výstřel. Tento západ se označuje jako bezpečnostní. Kohout se natahuje do prvního západu při nabíjení pušky. Při dalším natahování zámku zapadne ozub podstávky do druhého západu, označovaného jako napínací. Bicí péro je napnuto. Stiskne-li se spoušť, vytáhne se ozub podstávky ze západu, tlak bicího péra otočí ořechem a křesací kamínek udeří do ocílky; jiskry zapálí zápalný prach na pánvičce. Pánvičku lze uzavřít víčkem.
Rozlišují se čtyři hlavní typy křesadlového zámku:
Pyritový: objevil se na konci 40. let 16. stol. Vznikl pravděpodobně z doutnákového zámku, byl užíván ve Skandinávii a v Rusku. Říkalo se mu také kuronský, v Rusku švédský. Pozná se podle velmi dlouhého ramene kohoutu.
Holandský: objevil se na konci 50. let 16. stol. Ocílka je oddělena od víčka pánvičky; to má funkci pojistky-ocílku lze posunout dopředu mimo dosah kohoutu, takže náhodně spuštěný kohout nevyvolá výstřel (zámek nemá první západ). Víčko pánvičky se samočinně otevře při natahování kohoutu.
Španělský: byl vynalezen kolem roku 1560 pravděpodobně Simonem Macuartem. Kryt pánvičky a ocílka tvoří jeden celek. Kohout zámku se nedá natáhnout do prvního západu, proto je zámek opatřen pojistkou-kolíčkem, o který se kohout opře. Při úplném natažení zámku je kolíček zatažen pod zámkovou desku.
Francouzský: dovršení vývoje předcházejících typů. Sestrojil jej Marin le Baourgeoys mezi rokem 1610 a 1615. Kryt pánvičky a ocílka tvoří jeden celek.
Perkusní zámek
je poslední, nejdokonalejší typ zámku. Je založen na použití třaskavin-chemických látek, které se vznítí nárazem. Francouzský chemik Claude Louis Berthollet objevil pro pyrotechniku chlorečnan draselný KClO3; jednak jej stál prachárnu v Esonne (explodovala při pokusech s prachem, do kterého se místo dusičnanu draselného míchal chlorečnan draselný), jednak se zjistilo při pokusech s chloráty a později perchloráty, že zplodiny, vzniklé při výstřelu, rychle znehodnocují železné součásti zbraní. Kolem roku 1800 se objevuje třaskavá rtuť-fulminát rtuťnatý Hg(ONC)2. První zámek, užívající k zapálení prachové nálože v hlavni třaskavinu, sestrojil v roce 1807 skotský duchovní Alexander John Forsyth, údajně (podle wiki, konkrétněji anglické) "proto, že byl nespokojen se svou brokovnicí s křesadlovým zámkem; vadil mu výšleh z pánvičky, který varoval ptáka, na nějž Forsyth mířil, a dlouhý "lock time" (zpoždění mezi dobou, kdy je stisknuta spoušť, a dobou, kdy začíná hořet prachová nálož v hlavni; jmenuje se to nějak česky?), který poskytl jeho cíli možnost uniknout předtím, než jej dosáhl náboj.". Jeho zámek je dost podobný zámku křesadlovému; čelisti kohoutu, držící křesací kamínek, jsou nahrazeny bicí ploškou, na pánvičce je malý zásobníček s třaskavinou. Při pootočení zásobníčku se část třaskaviny dostala na pánvičku, při vrácení zásobníčku do původní polohy se nad pánvičku posunul úderník a úderem kohoutu třaskavinu odpálil.
Prášková třaskavina nebyla pro střelce bezpečná, proto vznikly čtyři typy zápalek (roznětek, kapslí):
Kuličkové nebo pilulkové: dávka třaskaviny byla obalena pryskyřicí nebo voskem.
Páskové: pilulkové roznětky byly upevněny na papírovém nebo látkovém pásku. Patentoval si je Američan dr. Edvard Maynard v roce 1845. Pro páskové roznětky bylo sestrojeno několik samočinných podavačů.
Válečkové: třaskavina byla v dutince ze slabého měděného plechu. Patentoval si je Angličan Josef Manton v roce 1818.
Čepičkové: vznikly mezi léty 1814-1816, o jejich autorství se přou Angličané s Američany.
Zámek na čepičkové roznětky dostal na zátravku komínek (piston), na který se roznětky nasazovaly, a bicí plocha kohoutu byla vyhloubena, aby chránila oči střelce před střepinkami, pokud se roznětka roztrhla. Tento zámek je znám třeba díky rakouským předovkám systému Lorenz.
Perkusní zámky se pořád podobaly zámkům křesadlovým, proto byla na perkusní zapalování transformována řada křesadlových zbraní. Získaly tím odolnost proti povětrnostním vlivům; zatímco střelba z křesadlové pušky za deště byla prakticky nemožná, při zkouškách perkusních pušek v Sasku selhalo v dešti 13 ze 450 výstřelů.
Tvar zámku se udržel ještě v éře jednotných kovových nábojů-počínaje Wänzlovým záklopkovým závěrem pro Lorenzovy pušky a konče třeba Spencerovou opakovačkou.
V roce 1835 sestrojil Mikuláš (Nikolaus) Dreyse pušku s válcovým otáčivým závěrem a zapalováním náboje jehlou, která se pohybovala v ose hlavně …
Literatura:
Beneš: Palné zbraně systému Lorenz
Lugs: Ruční palné zbraně
en.wikipedia.org