VIII. díl. Francie 1940. Č 43.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 43.

Enigma ve spojovacím OT – u Wehrmachtu, kdesi na frontě 2. světové války.




Důležitým bodem, který si nyní probereme je:
4/ Tajné služby a Enigma do 10. května 1940.
Začneme nejprve Enigmou a bod 4 dokončíme tajnými službami.

Enigma.
Nejprve tedy něco o historií vzniku týmů z později pověstného Bletchley Parku a pak pokračujme pohnutou a zajímavou historií přístroje Enigma.
Za 1. světové války existovalo tajné oddělení I. D.25 (Zpravodajské oddělení číslo 25,) obvykle nazývané Room 40 ( místnost číslo 40), které se v roce 1920 změnilo na Government Code and Cypher School (GC CS – Vládní škola kódů a šifer).
Ano, správně mluvíme o šifrovacím a dešifrovacím oddělení z 1. světové války.
Tak tato GC CS – Vládní škola kódů a šifer kryla pravý účel své činnosti, kterým bylo chránit britské úřední spoje a zachytávat spoje cizích států.
GC CS – Vládní škola kódů a šifer byla součástí Secret Intelligence Service – SIS – o které již určitě mnozí z nás slyšeli.
GC CS – Vládní škola kódů a šifer se v roce 1925 přestěhovala z budovy za nádražím Charing Cross do velitelství SIS na londýnské Broadway č. 54 poblíž stanice metra St. James’s Park, což mělo výhodu, že to bylo poblíž Foreign Office – Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie.
Ale již několik dní před vypuknutím 2. světové války se název tajného oddělení znovu změnil a to na Government Communacations Headquartes – Velitelství vládních spojů – a přestěhovalo se do nevábného, ošklivě vypadajícího, ale velice vhodně osamělého (dalo se dobře i vizuálně hlídat) pseudogotického viktoriánského domu, nám velmi dobře známého Bletchley Parku.
Mnohé obrázky Bletchley Parku, včetně „ Bomby“ nalezneme zde:
http://www.frobenius.com/bletchley.htm

Bletchley Park se nacházel asi 80 km severně od Londýna.

Samotný přístroj Enigma, byl jakýsi psací stroj, který svojí kariéru začínal jako komerční šifrovací stroj.
Enigma – komerční šifrovací stroj přehazoval text za pomoci ozubených kol, čili rotorů.
Enigmou napsaná depeše mohla být rozluštěna příjemcem, který používal stejný přístroj s rotory ve stejném nastavení, které byly známy právě jenom odesílateli a příjemci.
Na této základní a nejjednodušší charakteristice se pak odvíjí celý složitý příběh tajného a čím dál složitějšího šifrovacího psacího stroje Enigma!!!

Když kdysi ( patent byl udělen v roce 1928) Němci zakoupili několik psacích strojů Enigma, upravili je tak, aby bylo co nejtěžší do kódu proniknout.
Vylepšené psací stroje Enigma pak měly zástrčky, měnící obvody, které operátoři měnili každých 24 hodin podle datované příručky „klíčů“. Právě tohle co jsme si řekli, dávalo astronomický počet variací pro každé písmeno abecedy.





Samotný příběh rozbití tajností okolo psacího stroje Enigma, jejich kódů a využití Spojenci začínalo v říjnu 1931 v Grand Hotelu ve Verviers, belgickém městečku nedaleko německých hranic.
V říjnu 1931 se tady Hans–Thilo Schmidt, tehdy vysoký úředník německého ministerstva obrany




, setkal s Rodolphem Lemoinem, agentem Deuxiéme Bureau – francouzské zpravodajské služby.
Lemoine, agent francouzské tajné služby byl zcestovalý člověk, který se narodil v Berlíně jako syn klenotníka a jako naturalizovaný francouzský občan přijal příjmení své francouzské manželky a přestože byl úspěšným podnikatelem, nebo možná právě proto, začal pracovat jako tajný agent.
Při svých cestách se francouzský agent Lemoine spřátelil se svým krajanem z Berlína Hans-Thilo Schmidtem, jehož otec byl profesorem a matka byla baronka.
Hans-Thilo Schmidt byl vysoce inteligentní a vzdělaný veterán 1. světové války, který distribuoval šifrovací materiál a velice těžko vycházel s platem úředníka.
Při rozhovorech s Lemoinem mu nabídl, že prodá manuál pro obsluhu stroje Enigma a přidá k tomu nějaké další poznámky a příručky. Hans-Thilo Schmidt také nabídl, že bude i do budoucna dodávat informace o vylepšování šifrovacího stroje Enigma, změně kódů, stejně jako podrobnosti o práci německého vrchního velení (v německém vrchním velení tehdy pracoval i Schmidtův starší bratr Rudolf – byl podplukovníkem a náčelníkem štábu spojovacího vojska.
V jednu dobu pracoval podplukovník Rudolf Schmidt jako šéf „Chiffrierstelle – Oddělení šifer“, kde Hans-Thilo Schmidt později pracoval a byl to právě podplukovník Rudolf Schmidt, který rozhodl o tom, že Německo nakoupí stroje Enigma, stroje, jejichž tajemství jeho bratr prodával Francii.

Rodolph Lemoin – francouzský agent byl zastáncem hesla, že „Každý člověk má svou cenu“ a již při první schůzce nabídl Hans-Thilo Schmidtovi takovou částku, která převyšovala 3x jeho plat.
Velitelství francouzské tajné služby – Service de Renseignement v Paříži tento obchod schválila a Hans-Thilo Schmidtovi přidělila krycí jméno „HE“, což vysloveno francouzsky vedlo k německému „Asche“ (Popel).
Přestože materiály, které dodal Hans-Thilo Schmidt – „HE“, umožňovalo Francouzům přečíst několik depeší, tak nadále zůstalo „složité“ vedení uvnitř stroje „složitým“ oříškem.
V Paříži došli velitelé tajné služby k názoru, že rozbití (celkové rozluštění a pochopení) takového stroje, jako je Enigma je nad jejich možnosti a nabídla, že se o takový úkol podělí s britskou, SIS v Londýně. Ta však zájem neměla. A tak se Francouzi rozhodli, že vše okolo Enigmy předají Polákům.
Tady ještě Len Deighton dodává, že úspěchy francouzských a britských lingvistických kryptoanalytiků, pracujících metodami zdokonalenými za 1. světové války, tehdy přesvědčili nadřízené v obou službách, že je zbytečné řešit problémy matematické kryptoanalýzy. Právě proto, pro toto nepochopení, svůj souboj obě tajné služby prohrály pro tento čas – matematickou kryptoanalýzu to prostě vyžadovalo – jak později uvidíme.
Poláci měli vynikající matematiky, měli také mnohem víc lidí, kteří ovládali němčinu, ale hlavně měli vůli dosáhnout úspěchu v úkolu, který všichni ostatní považovali za neřešitelný.

Již v roce 1933 měli Poláci sestavenou reprodukci Enigmy a průběžně o tom informovali Francouze, kteří jim za to do Varšavy ochotně posílali nové kódy, stejně jako všechny mechanické změny stroje, které dodával Hans-Thilo Schmidt.
Takto pracovali Poláci 5 let, ale k samotným kryptologům se dostávalo jen velmi málo zpráv z Francie. To proto, že polské velení chtělo, aby jejich podřízení rozbily německé kódy bez pomoci zvenčí. Právě proto polské velení odměřovalo materiál od Hans-Thilo Schmidta jen po troškách, a kryptologům je dávalo většinou tehdy, když jejich práce uvízla na mrtvém bodě.
Tak jak Němci zlepšovali šifrovací stroj Enigma, zlepšovali i Poláci své dešifrovací stroje až si k tomu postavili něco takového, co nazvaly „Bomba“.
„Bomba“ tehdy u Poláků ( v průběhu 30.tých let), bylo něco takového jako „počítač“ ze 6ti propojených strojů Enigma.

V září 1939 se stalo to, čehož se polské zpravodajské služby obávaly.
Hans-Thilo Schmidt byl přeložen do Göringova „Forschungsamtu“ – odposlechová a dešifrovací služba Luftwaffe a přísun kódů pro Spojence ustal.
Ze shora popsaných údajů (velitelé nepředávali vše) si však polští kryptologové dokázali poradit sami.
Tady je nutno říci tento příběh pozdějších osudů:
Hans-Thilo Schmidt byl prozrazen gestapu mužem, který ho naverboval – Rudolphem Lemoinem a to v březnu 1943.
V Němci okupované Paříži zacházeli s již 73letým Lemoinem jeho němečtí vyšetřovatelé (zprvu to byl Abwehr, potom SD a gestapo) laskavě. Přiznal, že byl zpravodajským důstojníkem, a řekl Němcům, že dostával informace od Schmidta – ale o stroji Enigma se však jeho vyšetřovatelé vůbec nezmínili.
Také Lemoinův nadřízený v tajné službě Bertrand byl zatčen a vyslýchán v lednu 1944 – také on však Enigmu zamlčel.
V době, kdy byl v květnu 1943 zatčen , nosil již Hans-Thilo Schmidt u sebe tablety kyanidu, uschované v kýlním pásu a zemřel, patrně sebevraždou, 16. září 1943 ve vazbě SS na Lehrterstrasse 61 v Berlíně.
V dubnu 1943 generálplukovník Rudolf Schmidt, který opatřil svému bratrovi místo v přísně tajném šifrovacím úřadě v Berlíně, neměl však ani potuchy o jeho špionážní aktivitě, ještě dokonce velel 2. TA na Východní frontě ( Velení převzal po Guderianovi, kterého Hitler 26. prosince 1941 odvolal – viz Č 4 zde - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1394
- Generaloberst – generálplukovník Rudolf Schmidt velel 2. TA – Skupina armád Střed - od 25. prosince 1941 do 10 dubna 1943).




Bylo úplně jasné, že značná část vojenských informací Hans-Thilo Schmidta pocházela právě z důvěrností, které generálplukovník sdělil svému bratrovi. Rudolf Schmidt byl sesazen z funkce, 2. světovou válku přežil, byl však uvězněn v Rusku a propuštěn byl až po intervenci kancléře Konráda Adenauera.
Rudolf Schmidt zemřel v roce 1957.


Zde ještě některé obrázky, které již o Enigmě na Palbě byly.
Patent byl udělen tomuto základního výkresu obvodů Enigmy v roce 1928.




Nastavení rotorů.




Enigma obvody.




Enigma válce.




A ještě jednou válce.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 44.

Bylo týden před začátkem 2. světové války, 24. srpna 1939, když Poláci pozvali své kolegy z Francie a Velké Británie do Varšavy, aby je zde podrobně seznámili s tím, čeho dosáhli při rozbíjení německých kódů z Enigmy.
Poláci ukázali Britům i Francouzům „Bombu“, v tomto případě metodu užití překrývajících se děrovaných štítků a kalkulace vinutí.
Základním stavebním kamenem polské práce byl matematický talent.

Marian Rejewski talent matematiky a jeden z největších kryptologů všech dob.





Ano!
Autorem většiny nejpozoruhodnějších průlomů do Enigmy byl Marian Rejewski, mladý polský matematik, který je označován za jednoho z největších kryptologů všech dob.

Pramenem zde je – Kahn, David – Seizing the Enigma, Boston, Mass, Houghton Mifflin 1991.

Z návštěvy ve Varšavě si vezli francouzští a britští představitelé tajných služeb, jako dárek na rozloučenou „repliku stroje Enigma“.
Pro další vývoj 2. světové války to byl nedocenitelný dárek, přestože Němci před začátkem války změnili kódy a přidali k Enigmám v terénu další rotor, čímž se strojní kódy staly ještě složitějšími.
Jeden z vedoucích činitelů francouzské tajné služby, námi již vzpomínaný nadřízený Lemoina – Gustave Bertrand (zatčený Němci v lednu 1944) popisoval jak přivezl Enigmu šéfovi britské Secret Inteligence Service – SIS, cituji:

„Do Londýna jsem se vydal 26. srpna 1939 v doprovodu Strýčka Toma, diplomatického kurýra britského velvyslanectví v Paříži, který vezl diplomatický pytel se strojem Enigma. Na nádraží Victoria nás čekal plukovník Menzies, šéf SIS, se stužkou Čestné legie v klopě smokingu (šel právě na večírek). Uvítání bylo triumfální! Jednou se dokonce přiměl k tomu, aby připomenul, že /francouzská zpravodajská služba/ mu na počátku války poskytla cennou službu.“
Nejzajímavější a nejspolehlivější informace o Francouzích a Polácích pocházejí ze tří knih Hugha Skillena – Spies of the Airways (1989) – Knowledge Strenghtens the Arm 1990 a ta třetí je Enigma and Its Achilles Heel (1992). Všechny tyto knihy publikoval Hugh Skillen, 56 st. Thomas Drive, Pinner, England HA54SS. Citát je z knihy generála G. Bertranda – Enigma ou la plus grande Enigme de la Guerre 1939-1945. Viz též Kahn, Seizing the Enigma.

Všechna slova generála Bertranda jsou samozřejmě ironická, to proto, že si tehdy (v srpnu 1939) vlastně nikdo neuvědomoval, jak důležitá Enigma pro vývoj 2. světové války bude.
Vždyť SIS dodávala v době míru hodně málo zpráv o nacistickém Německu a je proto divné, že neuváženě odmítla francouzskou nabídku tajemství Enigmy a tak člověk pochopí, že se anglofoní historici o současnících, předávající a přebírající Enigmy, vyjadřují ironicky, stejně jako se po válce ironicky vyjadřoval Bertrand.

Pro použití Enigmy u Royal Navy, ale nejen u Royal Navy, ale i u Royal Air Force a Royal Army mělo dost velký význam to, že v roce 1939 došlo k potopení německé ponorky „U 33“ britskou minolovkou „HMS Gleaner“.




Ponorka „U 33“ klesla na dno v hloubce 30 sáhů (je to přibližně 55 metrů), ale byly z ní vyzdviženy 3 rotory šifrovacího zařízení Enigma. Tak byl učiněn další krok na zdlouhavé cestě, jež nakonec vedla k rozluštění německého nejutajovanějšího spojovacího systému. Ale naneštěstí pro Brity, což bylo samozřejmě štěstí pro Německo, příslušné 3 šifrovací klíče námořního zařízení Enigma nebylo možné rozluštit. Přes toto vše však poskytly později britským šifrantům z Bletchley Parku důležité vodítko nutné ke konečnému pochopení, jakým způsobem německá zařízení prakticky pracovala.
Tyto 3 šifrovací klíče, které byly vyzdviženy z německé ponorky „U 33“ byly označeny krycími názvy: „Dolphin (Delfín)“, „Pike (Štika)“ a „Oyster (Ústřice)“ a kryptologové se pustili do jejich dešifrování.
Kód „Dolphin (Delfín)“, jež používala všechna německá hladinová plavidla, se podařilo na krátkou dobu rozluštit, což Britům poskytlo krátkodobou, bohužel však přechodnou, výhodu.
Za zdatnost, kterou při potopení ponorky „U 33“ a při vyzdvižení neocenitelných rotorů Enigmy prokázal, byl velitel „HMS Gleaner“, lieutenant-commander Hugh Price, vyznamenán Řádem za vynikající službu.
Tady je také nutné konstatovat, že 15. dubna 1940 se v Bletchley Parku dařilo rozluštit kód Enigmy v souvislosti s bojem v Norsku, ale chybělo ještě jeho využití, viz zde popis v posledních odstavcích v Č 16:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3175

Teď vezmeme „tu historii hákem“ ( pro náš popis jí trochu zrychlíme), když si řekneme, že v září 1939 bylo Polsko poraženo, polští kryptologové se však před příchodem Němců přesunuli do Francie. Potom, jak víme, padla i Francie v červnu 1940. Také francouzský tým kryptologů unikl před německou okupací, když si zřídil základnu poblíž Uzés v neokupované části Francie, kde dál pokračoval v práci. Všechna řešení, na která přišel posílal francouzský tým kryptologů do Londýna a považme vše zašifrováno Enigmou….
Je také nutné říci, že mnozí polští a francouzští kryptologové se dostali do francouzského zajetí – všem se však podařilo přesvědčit Němce, že Enigma byla nad jejich schopnosti.
Je až neuvěřitelné, že Němci tomu uvěřili – bohužel taková je síla sebeklamu – bohužel takto se kolikrát chová vítěz.

Bylo to v roce 1943, když po hrozných dobrodružstvích dorazilo několik původních polských týmů kryptologů do Velké Británie.
Tady je asi nejlepší citovat jednoho z nejlepších historiků Enigmy, kterým je již zde řečený Kahn a jeho kniha – Seizing the Enigma, který k tomu říká, cituji:

„Poláci se dočkali obvyklé odměny vynálezců, jejichž úsilí pomohlo jiným – ústrku. Britové nedovolili Rejewskému a dalším podílet se na práci na Enigmě a místo toho je poslali ke spojařům polských jednotek v exilu, kde luštili šifry nejnižší úrovně. Rozhodně to nebyla britská nejskvělejší hodina.“

Samotný Bletchley Park leží na polovině cesty mezi britskou univerzitou v Oxfordu a Cambridge. Což samozřejmě pro GC CS – Vládní školu kódů a šifer v jejích začátcích, stejně jako pozdější Government Communications Headquarters – Velitelství vládních spojů, znamenalo, že mohla verbovat chytré mozky. Dřevěné baráky ubytoven se tak rozrůstaly, aby bylo možno ubytovat vědce, včetně proděkana a profesora matematiky na Sidney Sussex College, kteří dorazili do Bletchley Parku v první den války. Z mezinárodní šachové olympiády v Buenos Aires pak přispěchal britský tým šachistů. Do Bletchley Parku i v další době 2. světové války putovalo mnoho mužů a žen již popsaného typu.

V historii kryptografie se ještě nikdy nikdo předtím nepokusil luštit pravidelně strojem šifrované zprávy se vší naléhavostí, které takovému úkolu dává sama válka!!!
Výsledný zpravodajský materiál, který vycházel ze všech týmů, se nakonec nazýval „Ultra“, a pocházel výlučně z radiového vysílání, vysílaného Morseovou abecedou. Zpravodajský materiál tedy nezahrnoval dálnopisné depeše Němců, ani telefonní rozhovory, a jelikož je právě většina důležitých depeší vysílána právě těmito prostředky, zůstávala větší část tajných nepřátelských komunikací nezachycena.
To je nutno říct, aby si každý uvědomil o co vlastně jde.
Někdy například na radiové depeše šifrované Enigmou odpovídal telefonní hovor, či dálnopis, nebo naopak, takže vlastně k dispozici byla jen jedna část dialogu. Pak je také důležité říci, že radiový příjem byl mnohokrát vystaven rušivým vlivům a tak velmi často docházelo k omylům, čímž byl úkol luštitelů neobyčejně ztížen (nutno si vždy uvědomit, že to musela být souhra týmů, kde byly analytici a znalci z mnoha oborů – ještě o tom bude řeč).

Britští kryptologové vlastně začínali tam, kde Poláci skončili.
Vůbec taková první rozluštění pocházela z analýzy nešifrovaných počátečních znaků, které sdělovaly příjemci nastavení klávesnice na stroji Enigma.
Pomocí analýzy elektrického vedení v rotorech a zástrčkovém panelu matematici a „Specialisté na pravděpodobnost“ brzy „Redukovali pravděpodobnost proti nim řádově o 200 triliónů“. V knize Welchman, Gordon – The Hut Six Story – Breaking the Enigma Codes, New York, McGraw-Hill 1982 je velmi dobrý popis práce v Bletchley Parku a anglofoní historici tuto knihu vřele doporučují každému, koho zajímají podrobnosti luštění pomocí Enigmy.
Řekli jsme si, že bylo zredukováno 200 triliónů pravděpodobností, ale pořád ještě zůstávalo na poměr 1 milión : 1 v neprospěch lidí, kteří se snažili proniknout do depeší Enigmy. Pořadí kol a nastavení prstenců, což byla 2 nejdůležitější tajemství, byla někdy odhadnuta pomocí „Vkládání štítků“, což byla metoda, jejímiž průkopníky byli Poláci.
Díry, vždy jedna pro každé písmeno, proražené ve velkých arších papíru, propouštěly světlo, které prozradilo nastavení denního klíče.
V práci také pomáhaly různé fráze, které se ve většině depeší opakovaly, zejména formální způsob, s nímž byly uváděny plné tituly osob a organizací.
Velmi často britští kryptologové čekali, až Němci popíší něco, co se již stalo, byl to například nálet, či zpráva o počasí. Někdy se také podařilo, že byla stejná zpráva poslána jednodušším kódem – již rozbitým – a byla poslána také Enigmou.
Právě v takovém případě bylo možné obě depeše porovnat.
Čas od času se také jeden či dva rotory našly v kapse zachráněného ponorkáře (byl i příklad, který jsme uváděli u ponorky „U 33“ a ještě některé později uvedeme – jde o čerstvost nastavení).

V létě roku 1941 se v Bletchley Parku začaly používat mnohem dokonalejší „Bomby“.
Byly to 3 metry vysoké elektromechanické stroje podobné počítačům.
Pomocí rotorů, stejných jako u strojů Enigma, prohledávaly tyto „Bomby“ rychle nikoli všechny možnosti, nýbrž jen omezené množství nastavené obsluhou. Když „Bomba“ nalezla záměnu písmene, které operátor hledal, stroj se zastavil a klapavý zvuk stroje ztichl. Ta situace poskytla nastavení, které bylo možné vyzkoušet na britském dešifrovacím přístroji, který byl upraven, aby fungoval jako Enigma. Ihned se spustila tiskárna, která vytvořila dlouhý pás textu. Jestliže se jednalo o tu „správnou zastávku“, mohla být rozluštěna celá kopice takových depeší.
Zdrojem je zde Johnson, Brian the Secret War, BBC Publications 1978.

Televize BBC vyrobila „Bombu“ na základě popisu těch lidí, kteří ji viděli. Macksey, Kennet, Technology of War, Arms and Armour Press 1986 uvádí, že „Bomby“ používaly „děrované papírové štítky“ podobné těm používaných v počítacích strojích. Welchman uvádí lepší popis štítků. Britská vláda dosud odmítá uvolnit podrobnosti o „Bombách“ či o rozbití ještě tajnějšího Siemensova šifrovacího stroje Geheimschreiber.
Welchman naznačuje, že důvodem k poválečnému britskému mlčení bylo, že Britové prodávaly šifrovací stroje podobné Enigme a nechtěli, aby jejich zámořští zákazníci věděli, že jsou zranitelné.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 45.

Vše z Enigmy bylo velice důležité pro Royal Navy, která byla ve 2. světové válce vlastně od jejího vzniku a jako první potřebovala všechny informace a právě proto si první řekněme něco bližšího o použití v námořnictvu.
Když tedy bylo jasné, že depeše se týká námořníků, byla okamžitě poslána do sekce Royal Navy, do baráku, který stál nedaleko, a kde se další tým čítající více jak 12 lidí snažil prokousat německým vojenským slangem a přetvořit jej do srozumitelné angličtiny. Potom byla anglická i německá verze poslána dálnopisem například do Submarine Tracing Room (což byla místnost, která sledovala ponorky) v OIC (Operational Intelligence Centre – Středisko operačního zpravodajství) v Citadele Admirality poblíž Trafalgar Square v Londýně.
„Klíč“, tedy ono nastavení rotorů a zástrček, se měnil denně a nebo někdy každý druhý den. Právě toto odhalení bylo největším problémem, ale i když byl třeba i znám „klíč“, bylo ještě nutno depeše přeložit a učinit je srozumitelnými. Ono těch úskalí bylo mnoho – mnohé depeše byly dlouhé, některé depeše obsahovaly kódové názvy a mnohé depeše obsahovaly komplikovaná služební označení, kterým civilisté nemohli rozumět. Depeše obsahovaly technické popisy výstroje, proviantu, meteorologie, letecké a námořní záležitosti a další a další specifika vojenství. V depeších byla nově vytvořená slova a zkratky. A zase naopak, v mnohých depeších byla banální a zpravodajsky nezajímavá hlášení a všechno bylo samozřejmě v němčině.
Z těchto a dalších důvodů pak někdy trvalo 2 až 3 dny než byl z depeší vytvořen konečný produkt, a tak nám musí být jasné, že ve válce právě tyto 2 až 3 dny naprosto znehodnotily použití některých depeší, neboť válka to je pohyb.
Ve Velké Británii, zde vlastně v Bletchley Parku bylo důležité, že vojáci nebyli namyšlení (namachrovaní) a moudře ustoupili civilistům. V prvním stádiu museli zapracovat matematici, ve druhém pak lidé, kteří uměli německy. Jeden z členů týmů z Bletchley Parku k vzniklé situaci později řekl, cituji:

„Vzrůst důležitosti překladatelů – jejichž vedoucí role se ukázala již v zimě 1940/41 – znamenal revoluci, která dala na konci převahu před začátkem.“
Zdrojem je zde - Ralph Benet v Periodiku – World War II. Invastigator v září 1988.

Po matematicích a překladatelích nastupoval námořní, armádní či letecký odborník, který zhodnotil a upravil překlad a případně podtrhl jeho význam. K takovému výrobku pak ještě přidal odkazy na jednotky, místa či osoby zmíněné v textu, přičemž použil rozsáhlý kartotéční systém, který si všechny týmy v Blechley Parku budovaly od začátku svého založení.
Pak následovala další etapa, kterou bylo sepsání depeše pro velitele v poli, a to tak, aby mohl výsledek zpravodajského materiálu využít. To už byla zpráva tak zpracována, změněna, jak říkali zpravodajci „ozdravena“, aby v případě, když by jí Němci zachytili, nemohli zjistit identitu původní depeše, a nemohli uhádnout, že byla získána z Enigmy.
Vše pečlivě sledovaly „Britské armádní monitorovací stanice v Chathamu“, v ústí Temže a později i jiné, které odposlouchávaly provoz německých krátkovlnných vysílaček.
Někdy, v závislosti na počasí, umožnil občas odraz od horních vrstev atmosféry, že bylo slyšet vysílání z ponorky na ponorku v nejvzdálenějších částech Atlantiku.
Je tedy jasné, že šifrovací přístroj Enigma byl pozoruhodným vynálezem.
Velmi zajímavým aspektem je pak v této souvislosti shodné mínění odborníků, kteří říkají, že by bývalo stačilo jen několik jednoduchých změn do původní konstrukce, a kdyby to Němci učinili, tak by byla Enigma zcela nezranitelná.
Ony totiž ty depeše byly rozluštěny proto, že se Němci dopustili neopatrnosti a pracovali laxně.
Vůbec největší příležitost k rozluštění poskytovala Luftwaffe, kdežto Kriegsmarine byla mnohem opatrnější, takže německé námořní kódy Enigma nebyly zdaleka dešifrovány tak pravidelně.
Jeden ze zakládajících členů týmů z Bletchley Parku k tomu později řekl, cituji:

“Kdykoli za války nás zavedení několika jednoduchých bezpečnostních opatření mohlo zcela porazit.“
Zdrojem je zde – Welchman, The Hut Six Story.

Britská Royal Navy přidávala k obsahu depeše, když depeši porozuměla, ještě další zdroj znalostí – znalost o pozici nepřítele. Pozici nepřítele, zde ponorky, jí pomáhalo doplnit „Vysokofrekvenční zaměřování“ – High Frequency Direction Finding – HF/DF – které se v Královském námořnictvu Royal Navy nazývalo „Huff Duff“
( Lodě s anténami pro „Huff Duff“ byly během 2. světové války na svých tajných stanovištích, zde je část z nich v roce 1945 – po válce – pěkně vedle sebe, již v mírovém přístavu)




, které mohlo odhadnout pozici nepřátelské ponorky, nebo hladinové lodě, zaměřením vysílání podle kompasu. Dále také personál Bletchley Parku prováděl cenné odhady německých příprav a operací ponorek a hladinových lodí studiem objemu, charakteru a lokalit radiového provozu.
A v britské Royal Navy, v Bletchley Parku, šly analytické týmy ještě dál.
Tak například osciloskopické vzorce (zobrazující kolísání napětí a proudu na katodové trubici) byly ofotografovány a zaznamenávány, čímž poskytovaly „Otisky prstů“, které mohly pozitivně identifikovat radiovou vysílačku, což již úplně stačilo k identifikaci lodě, či ponorky.
Právě takovéto odebírání „Otisků prstů“ bylo nápadem kapitánporučíka Merlina Minshalla. Řekněme si zde, že právě tento způsob „Otisků prstů“ bylo to, co pozitivně identifikovalo německou bitevní loď „Bismark“ v době honby za ní.
Tady si řekněme, že některé historické studie mluví o „Otiscích prstů“ jako identifikaci „rukopisu“ či vysílání stylu radisty. Německé lodě mohly, a často to tak dělaly, zanechat své radisty na břehu, aby zmátly nepřítele, který by byl schopen rozeznat „rukopis“.
To unikátní co na Minshallovu vynálezu „Otisku prstů“ bylo, je to, že neidentifikoval pouze radistu, ale že identifikoval přímo konkrétní vysílačku – vysílačku ponorky, nebo lodě – její „Otisk prstu“.

Britská SIS si udržela kontrolu nad GC CS proto, že rozluštěný materiál šel na velitelství na Brodwayi a teprve odtud byl distribuován těm, které „C“ – plukovník Steward Menzies – uznal, že mohou informaci dostat.
Avšak Královské námořnictvo (Royal Navy) vůbec nevěřilo SIS a proto byla od počátku jeho zřízení v Bletchley Parku zcela oddělena od zřízení Royal Army a RAF.
Admirálové Royal Navy byli totiž s SIS nespokojeni již od listopadu 1939, od doby kdy byl Menzies (což byl důstojník Royal Army) jmenován funkcí „C“.
Royal Navy totiž prohlašovalo, že předchozí šéfové SIS, námořní kapitán Smith-Cumming a admirál Sinclair, vytvořili tradici, že „C“ bude vždy postem pro námořního důstojníka.
Tak byl veškerý námořní materiál zpracováván samostatně a přecházel do OIC (Operational Intelligence Centre – Středisko operačního zpravodajství) ve Whitenhallu.
Na počátku roku 1941 se OIC přestěhovalo do Citadely (což byla neforemná hnědá žulová budova mezi Admirality Arch a Horse Guards tam stojí doposud, milosrdně skryta pod břečťanem).
Systém námi popisovaného luštění informací v Royal Navy fungoval poměrně dobře.
Koncem července 1941 se díky ukořistění několika rotorů přístroje Enigma a datovaných nastavení v únoru, březnu a květnu, dařilo pravidelně zachytávat depeše Enigmy. Tyto depeše pak byly přidávány k veškerému radiovému zpracování jiného druhu, které bylo obecně známo pod názvem „SIGINT“ (Signall Inteligence – z poznámky překladatele), které zahrnovalo údaje od diplomatů, cizích novinářů a tajných agentů a také z výslechu, odposlouchávání a nastrkávání špiclů mezi zajaté německé ponorkáře.
Je jasně vidět, že se analyzovaly a shromažďovaly informace podle všech dostupných pramenů (nejen tedy z Enigmy) a podle těchto shromážděných informací se pak místnost sledování ponorek Admirality pokoušela předpovídat záměry německých ponorkových kapitánů.
Ono totiž těch zachycených radiových signálů z ponorek ( a tím z Enigmy) bylo málo a byly mezi nimi velké časové intervaly. A tak takové ojedinělé vysílání německé ponorky vedlo jen k umístění barevné značky na velký operační stůl. Tam však ještě nebylo možné odvodit, kterým směrem ponorka pluje. Začalo se domýšlet je-li to cesta do operačního prostoru s plnou zásobou torpéd, nebo se ponorka vleče domů s porouchanými stroji? Nebo je to součást „řetězu“ (nebo se také říkalo smečky) ponorek, který povede přes předpokládanou trasu britského konvoje?
Místnost sledování německých ponorek se pak pokoušela s využitím všech informací odpovídat na tyto otázky a často typovala správně ( jak později uvidíme jak kdy a v jakém období – v kterých letech války) a stačila odklonit transatlantické konvoje z míst, kde na ně číhaly německé smečky ponorek.
Právě toto odklánění konvojů se stalo nejúčinnějším opatřením proti německým ponorkám a vzhledem k tomu, že v rozkazech nebyla ani zmínka o pohybech německých ponorek, nehrozilo nebezpečí, že úspěch Britů s rozbitím Enigmy bude prozrazen ( Němci námořní kód Velké Británie znali,pravidelně Brity z Royal Navy odposlouchávali, odposlouchané depeše luštili).


Použité materiály:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Případné doplnění a debatu viz zde:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=20