VIII. díl. Francie 1940. Č 55.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6828
Registrován: 28/10/2005, 13:43

VIII. díl. Francie 1940. Č 55.

Příspěvek od michan »

VIII.díl. Francie 1940. Č 55.

Situování všech tří mostů a pohled na Eben Emael.


Obrázek


Útok na pevnostní pásmo Eben Emael.

Cílem 4. úderné skupiny „Granit“ – „Žula“ pod velením nadporučíka Witziga (ještě než napsal hlášení o akci, byl povýšen na kapitána) bylo dobytí pevnostního pásma Eben Emael.
Bojová skupina „Granit“ – „Žula“ byla do stavu bojové pohotovosti uvedena 9. května 1940 v kasárnách protivzdušné obrany Hilden u Düsseldorfu. Všichni tito speciálně vycvičení vojáci ( vycvičeni v boji z blízka, obraně, i útoku a ve stylu úderných skupin, kde dělostřelectvem je i velké množství ručních granátů, které si nesou sebou, jakož i výbušniny) 4. úderné skupiny byli skvělí ženisté s všestrannými, hlubokými znalostmi o výbušninách.
Specialisté – ženisté „Granit“ – „Žula“ měli být v pevnostním pásmu Eben Emael vysazeni v 11 nákladních kluzácích DFS 230.
Piloti DFS 230, kteří měli v pevnostním pásmu Eben Emael velmi přesně přistát nebyli žádní „nazdárkové“, ale naopak, jednalo se o, nejlepší bezmotorové letce, které Německo v té době mělo ( k Hitlerovo ničivému a vraždícímu elánu se přidalo velké množství velice úspěšných sportovců ze všech sportů Německa té doby – Bohužel. Prosím opět nejde říci jednoznačně, že se přidali všichni!!!).
Ihned po vyhlášení poplachu svolalo všech 11 velitelů družstev své muže a okamžitě se odjíždělo na letiště Kolín nad Rýnem-Ostheim, odkud měla 4. úderná skupina „Granit“ – Žula“ startovat.
U letiště se vojáci úderné skupiny nastěhovali do pohotovostní ubytovny, aby pak v stanovený čas nastoupili do nákladních kluzáků DFS 230.
Jeden z velitelů oněch 11 družstev – velitel 3. družstva svobodník Peter Arent - popisoval bojovou činnost od samého počátku – tedy od 9. května 1940 v 21 hodin večer, když si ve svém hlášení neodpustil částečný patos pro své nadřízené, takto, cituji:

„Ve 21 hodin jsme my velitelé družstev podali veliteli nadporučíku Witzigovi hlášení a já jsem si ještě jednou k sobě svolal své muže, abych jim řekl:
‚Kamarádi, zítra ráno jdeme na to! Musíme dokázat, že jsme nepromarnili svůj čas a že jsme se opravdu naučili všechno, co jsme se naučit měli.‘
S těmito slovy jsem je propustil na ubikace. Druhého rána byl budíček ve 2 hodiny 45 minut. Ve 3 hodiny 30 minut byl nástup v plné zbroji. Nadporučík Witzig nám ještě řekl několik slov, pak dal rozhodující povel: ‚Ke strojům!‘
Šli jsme ke strojům, jeden za druhým jsme v určeném pořadí vlezli dovnitř. Přesně ve 4 hodiny 30 minut přirolovalo 11 tažných letounů. Postupně se všech 11 obrovských kluzáků odlepilo od země a nechalo se vytáhnout nahoru na ranní nebe.
Když jsme potkali 11 strojů ze skupiny „Eisen“ – „Železo“, která startovala z Kolína nad Rýnem-Butzweilerhofu, došlo k nečekané nehodě. Zrovna kluzák s 11. družstvem a s velitelem úderné skupiny nadporučíkem Witzigem na palubě musel ostře změnit směr, aby se vyhnul vlečnému lanu jiného stroje. Přitom se přetrhlo jejich vlečné lano a kluzák s nadporučíkem jen tak tak přeletěl zpátky Rýn. Později odpadlo ještě 2. družstvo a přistálo u Dürenu.
Obrátil jsem se na svého kamaráda Merze a ještě jednou jsem mu kladl na srdce, že má převzít družstvo, kdybych padl. Přikývl. Svobodník Sapper, který řídil náš kluzák, si pískal nějakou melodii. To tedy byl tvrdý chlap! Letěl, jako by se ho to všechno ani netýkalo.“

Tolik přímé líčení svobodníka Petera Arenta.

Piloti Ju 52 pak ohlásili, že jsou u cíle.
Pokračujme dál u 3. družstva, kde pilot nákladního kluzáku svobodník Sapper odhákl svůj kluzák a volně plachtil tak, aby se postupně v zužující spirále snesl k zemi. Odháknutím byla všechna družstva již odkázána jen na své umění – na svůj výcvik.
Již ze vzduchu viděli každý svůj cíl, a také viděli okolo sebe 3 nebo 4 nákladní kluzáky s dalšími družstvy.
Na dlouhé přemýšlení nebyl čas, neboť země se rychle přibližovala. Nákladní kluzák DFS 230 řízený svobodníkem Sapperem šel co nejstrměji dolů, ale ještě při vybírání u země dosedl na zem. Že byl pilot přesný, o tom svědčí to, že dosedl jen 50 metrů od cílového objektu.
A už tu byl povel svobodníka Petera Arenta – „Ven a na ně!“
Muži uchopili výbušniny, své zbraně a ostatní výbavu, a co nejrychlejším klusem proběhli zvolna začínající belgickou palbu. Okolo sebe, vlevo i vpravo, viděli další družstva, své kamarády, kteří také utíkali ke svým cílům.
Sledujme prosím údaje o minutách, abychom měli představu jak rychle muselo být vše provedeno.
Při běhu slyšel svobodník Arent vedle sebe hlasité oddechování svého kamaráda Merze, který nesl těžkou nálož (kumulativní bomby měly 12 a některé nálože i 50 kg). Když doběhli ke svému cíli, kterým byla pancéřová věž, obíhal celou plošinu pruh světla belgických světlometů.
Ženisté 3. družstva umístili nálož a odpálili jí. Ozvala se ohromná detonace a v pancéřové kopuli se objevila díra. Tak pronikli vojáci 3. družstva do první pevnostní komory, kde přišli ke slovu samopaly a boj z blízka s ochromenou belgickou posádkou. Po chvíli bylo po všem a pevnostní komora 12 byla v rukou 3. družstva. Dalším úkonem 3. družstva bylo zaujmutí obrany v pevnostní komoře číslo 12.
A jak vypadala celková situace a časový harmonogram?
Z devíti ostatních kluzáků, které se dostaly k cíli a přistály podle plánu v 5 hodin 20 minut dne 10. května 1940 na plošině pevnostního pásma Eben Emael, jich jen 7 dosáhlo přikázaného cíle. V cílové oblasti tak přistálo celkem „jen“ 55 mužů ( z 85 pro boj určených). Dvě družstva se ocitla v izolované části pevnostního pásma Eben Emael a do bojů zasáhnout nemohla.
A tak to bylo jenom 7 družstev, která zaútočila v prvních 10ti minutách na pevnostní pásmo a počínaly si skutečně skvěle – hodnotím to prosím z vojenského hlediska!!!!.
Napadly 10 belgických pevností, které zlikvidovaly. Při akci specialisté rozbili 7 pancéřových věží a také 2 makety. Zničili 12 děl ráže 75 mm a 2 děla ráže 120 mm vyřadili z provozu.
Nadrotmistr Wenzel, věděl již po několika minutách, že nadporučík Witzig, velitel útoku na Eben Emael s nimi nepřistál.
Okamžitě převzal velení a směřoval jednotlivá družstva na dosud nedobyté body pevnostního pásma.
Již v 5 hodin 40 minut (všimněme si, přistáli v 5 hodin 20 minut) nechal nadrotmistr Wenzel odeslat radiogram pro úderný oddíl „Koch“, cituji:
„Od úderné skupiny ‚Granit‘: Objekt dosažen. Všechno v pořádku!“

Potom nadrotmistr Wenzel rozkázal svobodníku Peteru Arentovi, aby vyřadil se svým družstvem z boje pevnost číslo 4, ve které byly 2 protitankové kanóny. Pod velením Arenta se pak 3. družstvo propracovalo až k pevnosti číslo 4. s 50ti kilogramovou náloží. Belgická kulometná obrana jim neublížila – Belgičané stříleli z kulometů až k Albertovu kanálu (aniž nějaké cíle viděli).
Mezitím se během několika minut dostalo několik mužů 3. družstva k pozorovací věži, ze které byly tyto 2 belgické kulomety naváděny a zničili věž těžkou náloží. Belgická posádka padla. Zničeny byly i protitankové kanóny.
V 8 hodin 35 minut pak nechal nadrotmistr Wenzel odeslat druhý radiogram, který zněl, cituji:
„Eben Emael: Nepřítel nadále zatlačován. Výšiny obsazeny!“

Pět minut po tomto radiogramu, tedy v 8 hodin 40 minut přistál u pevnostního pásma Eben Emael osamělý kluzák, ze kterého vyskočil nadporučík Witzig, velitel celé 4. úderné skupiny, která měla dobýt pevnostní pásmo Eben Emael.
Nadporučík Witzig totiž po nouzovém přistání za Rýnem okamžitě požádal rádiem o další letoun Ju 52. Velení mu poslalo dobrého pilota, který se svým Ju 52 přistál na poli, zahákl kluzák DFS 230 a také s ním odstartoval z toho pole. A již přes hustou, probuzenou, holandskou a belgickou protiletadlovou obranu, přivedl kluzák nad cíl, kde pilot DFS 230 přistál.
Nadporučík Witzig

Obrázek


byl dle jeho slov velice šťasten, že celou situaci rychle zvládl a ihned převzal, po krátkém seznámení se situací, velení nad útokem na Eben Emael.

Ale pokračujme dál u svobodníka Arenta, který zase dostal úkol – jeho výzvědný oddíl z pevnosti 12 měl zjistit vše o střílející belgické pevnosti č. 3. Akce se nepodařila.
Probudilo se belgické dělostřelectvo a celé hodiny střílelo na pevnostní pásmo. Mužům Witzigova oddílu nezbylo nic jiného než se ukrýt do dobytých chodeb věží a pevností.

Byla to doba, kdy velitel celého útoku na 3 mosty a pevnostní pásmo Eben Emael, kapitán Koch dirigoval ze svého polního velitelského stanoviště letouny Stuka Ju 87
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1348
a těžké stíhačky Me 110
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2236
na místa, kde se Belgičané snažili jeho parašutisty „vykouřit“masivními“ ( ony zas tak masivní ty útoky nebyly – Belgičané totiž tady podléhali tzv „ pevnostní panice – „nejlépe je být v pevnosti“) útoky.

Do večera dne 10. května 1940, byla větší část bunkrů pevnostního pásma Eben Emael vyřazena z boje.
Večer dostal svobodník Peter Arent rozkaz od nadporučíka Witziga, aby se svým družstvem vyklidil pevnost číslo 12, protože zde bylo nebezpečí, že Belgičané v noci zaútočí. Součástí úkolu bylo, že pevnost číslo 12 mají ženisté před opuštěním zničit a tak jí 50ti kilogramovou náloží vyhodili do vzduchu.
Jak se později ukázalo, a belgičtí zajatci to shodně potvrdili, vyhození do povětří pevností č. 12 a také podobné vyhození do vzduchu pevností č. 13 a 19 jinými družstvy byl ten spouštěcí mechanizmus, bylo to podlomení vůle bránit se, co způsobilo, že se Belgičané později, jak uvidíme, vzdali. Belgičtí vojáci i se svými veliteli totiž po těchto třech masivních výbuších věřili, že Němci pronikli do vnitřních chodeb kasemat celého pevnostního pásma Eben Emael..
Naposledy upravil(a) michan dne 11/11/2009, 07:30, celkem upraveno 7 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6828
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

VIII.díl. Francie 1940. Č 56.

Již brzy ráno dne 11. května 1940 dorazili do pevnostního pásma Eben Emael ženisté z 51. ženijního praporu pod velením podplukovníka Mikosche. O chvíli později pak, sólovou akcí, prorazil k parašutistům nadrotmistr Portsteffen, který jim řekl, že vystřídání a posily se blíží. Kolem poledne k cíli dorazila další úderná družstva. Za nimi pak dorazil nadporučík Marquard, velitel 6. roty 151. pěšího pluku se svou rotou, když předtím útokem z Opcanne, které dobyl až k severnímu vchodu do Eben Emael, vlastně prorazil „ díru „ v belgických jednotkách 7. belgické divize.
Ještě jednou však v poledních a odpoledních hodinách dne 11. května 1940 vzplanuly urputné boje mezi bránícími se belgickými jednotkami a německými parašutisty a jejich posilami z Wehrmachtu. Vše rozhodovaly nasazené německé střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1348
, které zvláště těžce zasáhly belgický 2. granátnický pluk. Každý odpor, každý útok, každý podpůrný prostředek Belgičanů byl napadrť rozbit střemhlavým útokem tohoto létajícího dělostřelectva ( pokud nebyl v betonovém bunkru).
A pak toho Belgičané měli dost!
Odpoledne 11. května 1940 se náhle rozlehl hlasitý signál trubky.
Z pevnosti číslo 3 vyvěsili Belgičané bílou vlajku a ve stejném okamžiku zastavily palbu i dosud střílející pevnosti č. 17, 35 a 23.
U velitele 14. roty 151. pěšího pluku kapitána Hauboldta, jehož rota také zasáhla do bojů, se objevil belgický parlamentář, který nabízel kapitulaci.
Z podzemních chodeb se začali trousit první belgičtí vojáci. Za nimi postupně následovalo dalších více než 1.000 vojáků a důstojníků, včetně velitele pevnostního systému Eben Emael majora Jottranda.

Ve válečném tažení 2. světové války se vzdalo, po boji, který trval jen 1 a tři čtvrtě dne, jedno z nejsilnějších a nejmodernějších pevnostních pásem v dějinách válek - do té doby.
Velitel belgického pevnostního opevnění Eben Emael major Jottrand pak ujistil podplukovníka Mikosche, který kapitulaci od něho přebíral, a to svým čestným slovem, že uvnitř belgických pevností nejsou nastraženy žádné miny ani nálože.

Bylo 16 hodin dne 11. května 1940, když opustila 4. úderná skupina „Granit“ pod velením nadporučíka Witziga Eben Emael a odjela zpět do holandského Maastrichtu

Muži z úderné skupiny „ Granit“ po akci.

Obrázek


Do boje bylo původně nasazeno 85 perfektně vycvičených vojáků (prvotních a nejdůležitějších bojů se účastnilo, jak víme, jen 55 parašutistů), z kterých 6 padlo a 20 bylo zraněno.
Když nadporučík Rudolf Witzig ( zde před pevností v Eben Email po bojích)

Obrázek


, který se mezitím stal kapitánem, psal pro své nadřízené hlášení o akci u Eben Emael, napsal ve zprávě toto, cituji:

„Důvody odevzdání pevnostního pásma:

a) Úplné morální zhroucení, spojené se strachem, že Němci jsou už v kasematech.
b) Ochromení pevnostního pásma ztrátou většiny pevností a nejistotou o situaci venku.
c) Selhání jakékoliv pomoci zvenčí, kromě dělostřelecké palby. Nekonal se žádný protiútok s dostatečnou silou. Z požadované pěchoty (podle pozdějších výpovědí zajatců) dorazilo jen 40 mužů, z nichž 12 se navíc vrátilo.“


Generálplukovník Kurt Student pak po válce o útoku 4. úderné skupiny „Granit“ – „Žula“ na pevnostní pásmo Eben Emael napsal, cituji:

„Byl to jedinečně smělý čin rozhodujícího významu. Hrstka předem vyslaných parašutistů si za silné podpory Luftwaffe vynutila průlom pro celou armádu. Studoval jsem dějiny poslední války a to na všech frontách. Mezi mnoha skvělými ozbrojenými akcemi u Spojenců i nepřátel není další případ, který by se mohl rovnat velkém úspěchu Kochova úderného oddílu.“

Neberme však úplně doslova pochvalu generála Studenta, neboť i ostatní akce parašutistických jednotek nezůstávaly pozadu, co do odvahy, umění boje a nasazení - za akcí u Eben Emael a bojem o 3 mosty.
Vždyť takový útok na „Pevnost Holandsko“ provázely ještě další úderné zásahy ze vzduchu (nejen tedy útoky parašutistů z kluzáků a po zemi). Rámec operací útoků na „Pevnost Holandsko“ byl mnohem a mnohem širší, bylo nasazeno mnohem více lidí na větším území, než zde u Albertova kanálu.

Útok na „Pevnost Holandsko“.

Jádro nizozemské obrany pokrývalo prostor mezi Amsterodamem, Utrechtem, Rotterdamem a Dordrechtem, a mělo být vojsky Wehrmachtu rozvráceno dle“Fall Gelb“ ve dvou velkoryse založených operacích pomocí parašutistů.

Mapa útoku na Nizozemsko 10. května 1940.

Obrázek



Plán se skládal z těchto akcí, cituji:

„a) Překvapivé obsazení nejdůležitějších říčních přechodů uvnitř ‚Pevnosti Holandsko‘ 7. leteckou divizí (7. Flieger – Division).

b) Rychlé vyřazení politického a vojenského vedení Holandska přímým leteckým útokem 22. vzdušně výsadkovou divizí (22. Luftlande – Infanterie – Division) na hlavní město Den Haag.“


Všechny tyto operace, zaměřené na zničení holandských ozbrojených sil, měly být koordinovány s německou 18. A. Z ní pak 9. td měla u Gennepu překročit řeku Maasu, prolomit při tom obranná postavení v tamních bažinatých lesích (proto zde byly u 9. td většinou lehčí tanky PzKpfw I. a II. a jenom 38 kusů PzKpfw III. a IV.) a pak měla postupovat přes Bredu po mostech, které pro ní měli obsadit parašutisté při vzdušně výsadkových akcích. Potom od jihu měli napadnout Rotterdam a Haag.
Všechny tyto akce vyžadovaly časové a místní koordinování a především pak právě přesné provedení přistání a seskoky parašutistů.
Překvapivým útokem měly být obsazeny 3 nejdůležitější dvojice mostů – v Moerdijku , Dordrechtu a Rotterdamu a také holandské letiště Waalhaven.
Právě toto holandské letiště bylo tím nejdůležitějším objektem, neboť tady měly přistát svazy 22. vzdušně výsadkové divize. Celá útočná akce v této oblasti vycházela odsud – letiště Waalhaven muselo být v německých rukou a to co nejrychleji.
Protože to byla neobyčejně důležitá operace pro vývoj situace v oblasti, popišme si ji volně tak, jak ji později popsal velitel III. praporu, který prováděl se svým praporem prvotní útok parašutistů na letiště - kapitán Karl Lothar Schulz.
http://en.wikipedia.org/wiki/Karl-Lothar_Schulz


Obrázek


Ještě v letadle Ju 52/3 velel kapitán Karl Lothar Schulz svým mužům, cituji:
„Připravit! – Přesně dodržujte rozestupy. Po přistání okamžitě shromáždit! Ještě minutu, chlapi!“
Pak šlo vše ráz na ráz. Zazněl signál k seskoku. A ze všech Ju 52/3 seskakovali parašutisté III. praporu k útoku na letiště Waalhaven. Všichni byli zatěžkáni těžkými brašnami s municí, trhavinami a zbraněmi. Nejtěžší chvíle pro ně přišli, když se otevřel padák. Všichni byli náhle snadným terčem pro obránce. Všem problesklo hlavou - jestli ti Holanďané zahájí palbu pak…
Parašutisté z III. praporu skákali ze svých Ju 52/3 těsně u sebe. Možná trochu výhoda pro ně byla, že nad rotterdamským letištěm Waalhaven stála hustá mračna kouře.
Kapitán Schulz ucítil jak mu kulky hvízdly okolo hlavy a instinktivně hlavu odvrátil. Pak měl štěstí, že již přišla rychle země. Instinkt a výcvik zavelely přitisknout kožené rukavice na obličej, pokrčit nohy a při přistání se překulit dopředu. Padák se naštěstí se šustěním složil k zemi. Nacvičeným pohybem kapitán odhodil pásy.
Měl štěstí. Byl dole a nic se nestalo!
Dlouhými skoky běžel kupředu - ozývala se střelba a tak padl k zemi, aby se kryl. Vytáhl signální pistoli a vystřelil smluvené znamení.
To již k němu během chvíle přispěchal poručík Schuller ( prý funěl námahou) a za ním následovala kulometná četa, která ihned zaujala postavení ke střelbě.

Shromažďování německých parašutistů v místech doskoku.

Obrázek


Přicházely další skupiny, které se spojovaly a zaujímaly obranná postavení a naučená obranná postavení - kapitán Schulz viděl, že celý jeho III. prapor vyskočil z letadel správně a s malým rozptylem.
A už tu byly první projevy nejbližší holandské obrany letiště.
Někdo zakřičel, cituji:
„Pane kapitáne, tam!“
To již všichni viděli jak se k nim blíží plnou rychlostí 3 nákladní auta s holandskými vojáky. Německá kulometná palba a palba ze samopalů zasáhla první holandský vůz, který ostře zabočil a převrátil se. Další 2 vozy se zastavily a holandští vojáci z nich vyskákali ven. Část III. praporu pak střelbou z kulometů a samopalů likvidovala osádky těchto dvou holandských nákladních automobilů, kteří střílely z pušek a jednoho kulometu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6828
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

VIII.díl. Francie 1940. Č 57.

Během krátké chvíle (jednalo se o vteřiny a minuty) sbíral velitel III. praporu kapitán Karl Lothar Schulz (1. parašutistický oddíl, 7. letecká divize) informace – rozhodování muselo být velice rychlé, boj nečekal a nepřítel se mohl rychle vzpamatovat z prvotního šoku napadení. Během tohoto sbírání informací přišel i nadporučík Becker se svými muži z 11. roty (III. prapor kapitána Karla Lothara Schulze byl složen z – 9. rota – velitel nadporučík Gessner – 10. rota – nadporučík Specht – 11. rota – nadporučík Becker – 12. rota – kapitán /Werner/ Schmidt – 13. rota nebyla zřízena – 14. /protitanková/ rota – nadporučík Reitzenstein).
Nejničivěji působila v prvních chvílích střelba holandských protiletadlových flaků.
Následovaly rozkazy kapitána Karla Schulze k zničení flaků a ostatních ohnisek odporu:
„Protiletadlové postavení na severním okraji zničí 10. rota!
Bunkry na jižním okraji zničí 9. rota!
Protiletadlovou palbu na ostrově řeky Maasy zničí 11. rota!
Schuller a jeho kulometná četa ke mně – my zničíme velitelství letiště! „
Jednotlivé roty se pak odděleně vydaly plnit rozkaz.
Kapitán Schulz vyběhl, těsně následován parašutisty z kulometné čety. Uběhli asi 20 metrů, když se dostali do palby a museli se rychle ukrýt v úzkém vodním příkopu.
Jedno kulometné družstvo – bylo to kulometné družstvo Hildebrant, z kulometné čety, dostalo rozkaz krýt ostatní. Jakmile začalo kulometné družstvo Hildebrant střílet a přinutilo holandskou obranu se krýt, vyběhli všichni ostatní parašutisté s kapitánem Schulzem k jedinému pojízdnému nákladnímu automobilu, s kterým přijeli holandští vojáci. Všichni okamžitě nastoupili a jeden z nich schoulen za volantem ujížděl s tímto nákladním automobilem čím, dál rychleji k letištnímu velitelství. Proti nim se ozvaly nejprve jen výstřely z pušek a řidič s nákladním automobilem začal divoce kličkovat.
Na letišti Rotterdam-Waalhaven

Obrázek


se v těchto momentech rozpoutalo přímo peklo. V akci totiž byly již všechny roty III. praporu.
Proti ujíždějícímu a kličkujícímu nákladnímu automobilu, které nejvyšší možnou rychlostí spěchalo k letištnímu velitelství, zaštěkaly už nyní i rychlopalné flaky. Schulz s kulometnou četou měl štěstí, projeli a zasaženi nebyli. Zabrzdili před dveřmi letištního velitelství. Ještě než nákladní automobil zastavil, parašutisté nacvičeným způsobem vyskočili a hnali se do budovy a zajišťovali okolí….
Kapitán Schulz rozrazil dveře služební místnosti a se samopalem v ruce skočil dovnitř následován parašutisty.
Překvapení holandští důstojníci, kteří tu byli shromážděni, zvedali ruce. Nyní nechme opět mluvit kapitána Karla Lothara Schulze, který vše vylíčil do zápisu, cituji:

„Pánové, letiště je v německých rukách, jste mými zajatci!
Velitel letiště v hodnosti podplukovníka si stěžoval – ‚Přepadli jste neutrální stát‘. Za ním na stěně visel stříbrný kříž s číslicí 40 uprostřed.
‚To je pro Vás?‘ Zeptal se ho Schulz. Podplukovník přikývl a řekl, cituji: ‚Ano, slavím dnes 40 let ve službě‘.“

Kapitán Schulz mu poblahopřál a zeptal se zda je letiště zaminováno - dozvěděl se, že ne.
Potom si vzal kapitán Schulz s sebou jednoho holandského nadporučíka, který byl vlastně pobočníkem velitele letiště, a řekl mu, že musí s ním projet letiště a zajistit přistání dalších německých jednotek.
Objeli letiště a přistávací dráhy, zatímco od ostrova v řece Maase ještě stále střílely protiletadlové kanóny. Pak nechal kapitán Schulz odvysílat radiogram pro vzdušně výsadkové jednotky, které byly v té době již ve vzduchu, cituji:

„Letiště v našich rukách! Protiletadlové baterie umlčeny. Možnost přistání.“

Ani ne za 10 minut se na východě objevila první německá letadla. Byly to stroje transportního svazu přivážející 22. vzdušně výsadkovou divizi pro přistání v Rotterdamu, kde jí pak čekaly boje při obsazování města. Ju 52/3 letěly nízko a nad nimi bylo stíhací krytí Me 109.
V tom se ze severozápadu přibližovaly Hurricany. Ihned se na ně snesly německé stíhačky a začaly letecké souboje. Dolů padaly jak Hurricany, tak Me 109.
Dopravní Ju 52/3 však dorazily na letiště včas a v pořádku. Ve formacích nalétly Ju 52/3 až k přistávacím plochám, kde dosedly a přirolovaly k letištní budově. Z nich se vyhrnuli nacvičeným způsobem němečtí vojáci, kteří doběhli k okrajům letiště a umístili do protiletadlové polohy své přivezené lehké zbraně.
Ke kapitánu Schulzovi přiběhl důstojník, ve kterém Schulz poznal podplukovníka von Choltitz, který hned řekl, cituji:

„Člověče, Schulzi, to jsem rád, že jste to zvládli.“

Jenže ne vše šlo tak jednoduše!

Právě v této fázi, po přistání prvních letadel, ještě střílel jeden holandský protiletadlový flak. Zasáhl jeden z nalétávajících Ju 52/3 a roztrhal ho přímým zásahem a pak stejným způsobem rozbil další Ju 52/3, který se ihned také vzňal.
Kapitán Karl Lothar Schulz nelenil a s několika parašutisty nastoupil do nákladního auta, které ještě stálo před letištním velitelstvím. Zavelel, aby nadporučík Becker se svou rotou zničil ohnisko odporu z vybíhajícího pásu pevniny ve Waalhavenu. Všichni rychle spěchali dokončit své bojové úkoly.
Holandský podplukovník, velitel letiště, jel na vlastní přání s nimi, když předtím řekl, že posádce protiletadlového flaku řekne, aby se vzdala.
Takto se jízdou dostali k protiletadlové baterii, která pálila právě další salvu.
Holandský podplukovník se rozběhl k baterii a přitom křičel, cituji:
„Přestaňte! Zastavit palbu!“

Byla však válka!
Pana podplukovníka nikdo neslyšel a v příští vteřině rozhodil ruce a těžce se svalil dopředu. Byl mrtev.
Museli zasáhnout němečtí parašutisté, kteří se ze stran vrhli na protiletadlové dělostřelecké postavení. Ze všech stran házeli ruční granáty a pomalu postupovali. Tak umlčeli poslední děla protiletadlové obrany letiště Rotterdam-Waalhaven.
Od této chvíle přistávaly všechny Ju 52/3 bez jakékoliv újmy.
Tak přistál i generálporučík Student s operačním důstojníkem 7. letecké divize majorem Trettnerem, kterému kapitán Schulz podal obvyklé hlášení s přehledem o bojové situaci.
Na letiště Rotterdam-Waalhaven pak přistál flak, pozemní dělostřelectvo a celý 3. prapor z 16. vzdušně výsadkového pluku z 22. vzdušně výsadkové divize a také zbývající jednotky 7. letecké divize.

Po válce o této akci ,dobytí letiště v Rotterdam-Waalhaven, generálporučík Student řekl, cituji:

„Prapor Schulz provedl na tomto, pro další průběh operace důležitém místě a proti připravenému protivníkovy skvělou ozbrojenou akci.“

Příště budeme mluvit o dalších akcích parašutistických komand v Holandsku, zvláště Rotterdamu a budeme pokračovat o bojích na ostatních frontách.


Použité materiály:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debatu a případné doplnění směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=40
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“