SSSR
rok 1946/1947
Při psaní článku na téma Messerschmitt Me 263 (Junkers Ju 248), jsem se narazil na sovětský stroj Mikojan-Gurjevič I-270. Ne že bych o jeho existenci vůbec nevěděl, ale nějak jsem se po ní extra nepídil. Jelikož však I-270 přímo vycházel ze své předlohy Me 263, přišlo mi logické vyplodit pár řádků o tomto zajímavém sovětském pokračovateli německé konstrukční školy raketových stíhacích letounů Me 163 Komet a Me 263/Ju 248.
Jak víme, koncem války v německém Dessau (město mezi Lipskem a Magdeburgem) padly do sovětských rukou dva prototypy stroje Me 263 / Ju 248. Mělo se jednat o V-2 a V-3. Podle některých pramenů se Sověti měli zmocnit kromě letounů i výkresové dokumentace. Jiné zdroje ale tuto informaci popírají. Co je na tom pravdy, těžko říct, ale je možné že sami Sověti mlžili, aby ukázali na svou technickou úroveň, a proto tvrdí, že Me 263 získali bez dokumentace. V každém případě ale prototypy měli k dispozici a měli tak dost času k tomu je důkladně prozkoumat. Výsledky pak mohli porovnávat se svými zkušenostmi získanými při vývoji vlastních raketových letounů. Možná ne každý ví, že Sovětský svaz patřil před válkou ke světové špičce v konstrukci raketových strojů. Důkazem mimo jiné může být raketová stíhačka Berezňak-Isajev BI z roku 1942 (na Palbě zpracována ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4458).
Vývojem byla dne 26. února 1946 pověřena firma MiG, která byla konstruktéry Mikojanem a Gurjevičem založena v Moskvě 8. prosince 1939. Tým konstruktérů podle vzoru Me 263 navrhl letoun s příďovým zatahovacím podvozkem a kabinou pilota kapkovitého tvaru, která zajišťovala vynikající výhled všemi směry. Dále se od sebe oba zmiňované prototypy Me 263 a I-270 liší. Zatímco Messerschmitt se držel konstrukce dr. Lippische vycházející z Me 163 Komet, tak u I-270 bylo použito přímé křídlo a výškových ocasních ploch (VOP) na vrcholu směrových ocasních ploch (SOP). Prototyp byl dále vybaven jako první letoun v Sovětském svazu vystřelovací sedačkou. To bylo nutné i vzhledem k zadním VOP, které by jinak znamenaly pro vyskakujícího pilota velkou šanci se do nich „trefit“ svým tělem.
Pohonná jednotka byla tvořena raketovým motorem Duškin-Gluško RD-2 M-3V, který dával výkon 14,2 kN. Ten umožňoval stoupavost do 4.200 metrů s průměrnou hodnotou 70 m/s. Do 10 kilometrové výšky byl schopen se dostat za 2,37 minuty a maximálně dosažená zaznamenaná rychlost byla 936 km/h ve výšce 15.000 m. Do této výšky se letoun dostal za 3,03 minuty. Zásoba paliva umožňovala chod motoru po dobu 255 sekund (4,25 minuty). Trvání vlastního letu se pohybovalo v časovém rozmezí 8 až 13 minut. Ke startu potřeboval I-270 rozjezdovou plochu 895 m dlouhou. Při přistání, kde byla přistávací rychlost 168 km/h, bylo zapotřebí k zastavení stroje 493 metrů (na ruském webu jsem našel 956 m). Vzhledem ke své roli přepadového stíhače byl I-270 samozřejmě náležitě vyzbrojen. Jeho výzbroj sestávala ze dvou kanónů NS-23 Nudelman ráže 23 mm se zásobou 45 ks projektilů na hlaveň. Každý z kanonů vážil 37 kg, vystřeloval 0,2 kg těžký projektil úsťovou rychlostí 690 m/s a kadencí 550 ran za minutu. Proti bombardovacím svazům měl být dále vyzbrojen 8 kusy raket PC-82.
První prototyp (I-270 Zh-1) byl vyroben bez motoru a byl zkoušen ve vleku za Tupolevem Tu-2 v prosinci 1946. Během zkoušek se ověřovala manévrovatelnost a především kluzákový let. Vzhledem ke krátkému chodu pohonné jednotky se počítalo, stejně jako u Me 163 a Me 263, s návratem po spotřebování paliva v klouzavém letu. Letoun tak musel splňovat i vlastnosti, které se očekávají od kluzáků. První let prototypu s motorem, označeného jako I-270 Zh-2, byl vykonán v březnu roku 1947. Během jednoho z testovacích letů řízených pilotem A.Pachomovem, se nepodařilo přistání a prototyp byl zničen. Následně se od projektu I-270 upustilo ve prospěch modernějších proudových letounů s větším potencionálem (například MiG-9 a Jak-15).
Bohužel více informací se mi k tomuto letounu nepodařilo sehnat. Tedy podařilo, ale pouze na rusky mluvící stránce, ale boj s azbukou jsem musel vzdát. Už to není jako kdysi dávno, kdy jsem v ní byl docela cepovaný ze škol. Tak třeba někdo z lepších znalců azbuky k letounu I-270 něco zajímavého doplní.
VIDEO:
http://www.youtube.com/watch?v=d037En7cb5w
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
TTD – Mikojan-Gurjevič I-270 Zh
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 7,75 m
* Délka: 8,92 m
* Výška: 3,08 m
* Nosná plocha: 12,00 m2
* Plošné zatížení křídla: 343 kg/m2
* Hmotnost prázdného letounu: 1.546 kg
* Vzletová hmotnost: 4.120 kg
* Maximální rychlost: 936 km/h (v 15.000 m)
* Přistávací rychlost: 137-168 km/h
* Výzbroj: 2 x 23 mm kanón Nudelman NS-23
* Dostup: 17.000 m
* Stoupavost: 4.220 m/minuta (cca 70 m/s)
* Dolet: 8-13 minut
* Motor / Výkon: 1 x Duškin-Gluško RD-2 M-3V / 14,2 kN
* Vyrobeno kusů: 2 prototypy
* Uživatelé: SSSR
Zdroje:
http://www.aeropedia.be/web/content.php?article.1001253
Kolektiv – Encyklopedie letadel – Ivanka při Dunaji 1998
http://www.ctrl-c.liu.se/misc/ram/i-270.html
http://www.airwar.ru/enc/xplane/i270.html
http://www.astronautix.com/craft/i270.htm
http://prototypes.free.fr/ye8/ye8-1.htm
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
www.palba.cz
http://www.ctrl-c.liu.se/misc/ram/i-270.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Mikoyan-Gurevich_I-270
http://www.aviastar.org/air/russia/mig_i-270.php
