PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 220.



Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Shromažďující se americké loďstvo v oblasti Iwodžimy, vlastně zažilo to samé počasí, jaké bylo u Honšú a v Tokiu, tedy od rozednění se nízko nad ostrovem táhly tmavé mraky, které doprovázely dešťové přeháňky. Také Blandyho svaz se ocitl ve stejné situaci jako letadlové lodi viceadmirála Mitschera u japonských břehů. Byla to právě ona špatná viditelnost, která ochromovala účinnost leteckých operací, a to do takové míry, že například skupina palubních letounů, která v 6.43 ráno odstartovala k útoku na letiště na Čičidžimě a na lodě v tamějším přístavu, se prostě musela vrátit, aniž svůj úkol splnila.
Přes všechny tyto peripetie s počasím, hned krátce na to, co vzlétla letadla, vyrazily také minolovky pověřené vyčištěním příbřežních vod od japonských min a přesně v 8,00 hodin zaburácela těžká lodní děla a na Iwodžimu o chvíli, dopadly první granáty. V plánech pro dělostřelbu byl celý ostrov Iwodžima rozdělen na 11 očíslovaných úseků a ostřelování každého takového úseku dostala na starost určitá bitevní loď nebo křižník. Mimo toho, na Estesu, velitelské lodi kontraadmirála Blandyho, se nacházela celá kartotéka všech známých cílů na Iwodžimě. Organizace palby byla taková, že důstojníci admirálova štábu pomocí složitě propojeného systému radiostanic jednak poskytovali potřebné údaje jak střediskům řízení palby na bitevních lodích a křižnících, tak pozorovacím letounům a jednak, podle předcházejících hlášení, zaznamenávali všechny nastalé změny.
Již od samého počátku bylo všem zřejmé, že povětrnostní podmínky nedovolí dosáhnout očekávaných výsledků. Onen nízký příkrov mraků bránil totiž pozorovacím letounům plnit jejich úkoly, a tak lodní děla střílela vlastně jen ve chvílích, kdy se mračna protrhla, a piloti mohli sledovat dopady granátů. A v těchto okamžicích se ale ihned ozvala intenzivní japonská protiletadlová palba, která pozorovatele přinutila vystoupat do výšky nejméně 1000 metrů, což zase bylo příliš vysoko na to, aby mohli přesně zaznamenávat, co se to děje na zemi pod nimi.
I dne 16. února, sice v omezené míře, nadále pokračovaly i letecké útoky. Z eskortních letadlových lodí skupiny kontradmirála Calvina T. Durgina, palubní letouny provedly celkem 158 vzletů. Jedna ze skupin stíhaček napadla na Iwodžimě letiště číslo 1, zatímco jiné letouny skupiny útočily na dělostřelecká postavení na Mount Surabači. Odpoledne pak nad Iwodžimu přiletělo 24 čtyřmotorových liberátorů z Marian, jenomže v tu dobu celý ostrov zakryla mraky a kontradmirálu Blandymu tak nezbylo nic jiného, než bombardérům nařídit, aby se i s pumami vrátily na mateřská letiště.
Byly odpolední hodiny dne 16. února, když se příslušníci podmořské demoliční skupiny vydali na malých člunech k ostrůvku Higaši Rock, který se nachází asi tak 2000 metrů před východními plážemi ostrova Iwodžima. Tam pak umístili signalizační zařízení, které mělo svým blikáním ve dvouvteřinových intervalech pomáhat vyloďujícím se plavidlům udržovat v Hodinu H ten správný kurz. Japonci potápěče samozřejmě zpozorovali a ihned na ně začali střílet, v několika následujících vteřinách, nebo skoro okamžitě, se ozval těžký křižník Pensacola a jeho 127 mm děla, během pěti minut dotírající Japonce umlčela.
Bylo osmnáct hodin večer, když dal kontraadmirál Blandy rozkaz operace ukončit a bojová plavidla se pak stáhla od ostrova dál na volné moře. A opět to byla příroda, tedy ta špatná viditelnost, která v první den předinvazního ostřelování znemožnila přesně zjistit, jaké vlastně škody byly nepříteli způsobeny, ale velké iluze si na palubách amerických lodí nedělal nikdo.


Vice Adm. William H. P. Blandy (oříznuto).

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Nejvíce vyli zklamáni většinou velitelé námořní pěchoty, kteří již vlastně 2 dny měli své muže vést proti hlavním japonských děl a kulometů.
Všeobecně je však v historických análech uvedena jedna událost, která poněkud vylepšila pochmurnou náladu, a která se stala přece jen 16. února, i když její vliv na celkový průběh věcí byl zcela zanedbatelný. Je třeba uvést, že jedním z pozorovacích letounů nad Iwodžimou byl hydroplán Vought SO2U-1 (bojové jméno Kinfisher) z těžkého křižníku Pensacola, pilotovaný podporučíkem D. W. Gandym. Bylo krátce po druhé hodině odpolední, když Gandy hlásil, že má za sebou japonskou stíhačku Zero. Kinfisher vůbec nebyl konstruován a už vůbec ne vybaven pro vzdušné souboje, jednalo se o pomalý a neohrabaný pozorovací letoun, který byl vyzbrojen pouze jedním pevným a jedním pohyblivým kulometem ráže 7.62 mm. Proti rychlému Zeru s jeho dvěma synchronizovanými kulomety ráže 13.2mm a dvěma kanóny ráže 20mm neměl mít tehdy hydroplán v podstatě žádnou šanci. Jenže prý se dělo něco neuvěřitelného: když Japonec začal střílet, hydroplán prostě nezasáhl, přelétl nad ním, jenomže v tom okamžiku byl sám zasažen do ocasní části palbou Kinfisheru a po chvíli se v plamenech zřítil do moře. Radostný pokřik podporučíka Gandiho prý tehdy zaznamenaly na všech spojeneckých lodích. Neúspěšný útok osamělého Zera byl tak prý jedinou akcí japonského letectva za celý den 16. února.
Další den, tedy 17. únor, se měl stát pro americké úsilí o paralýzu japonské obrany, tím rozhodujícím, zejména vzhledem k nevalným výsledkům z předcházejícího dne. Od samotného rozbřesku se pak zdálo, že tomu tak skutečně bude. To proto, že počasí se výrazně zlepšilo a nebe bylo jasné a viditelnost velmi dobrá. Mimo samotného ostřelování ostrova Iwodžima měl program pro tento den i útoky spojeneckých stíhaček na nepřátelská zařízení na blízkém ostrově Čičidžima. Dále vyhledávání a zneškodňování min u pobřeží Iwodžimy a také průzkum invazních pláží skupinami potápěčů. Pro ulehčení velmi nebezpečné práce potápěčů z demoliční skupiny kapitána Hanlona – při plnění svých úkolů budou naplno vystaveni nepřátelské palbě bez možnosti krytí nebo obrany – kontradmirál Blandy rozhodl, že je budou chránit jak velké bojové lodi, tak i torpédoborce a invazní dělové čluny.
Bitevní lodi a křižníky tehdy zaujaly svá postavení již před sedmou hodinou ranní. Bylo krátce po osmé hodině ranní, když připlul až do vzdálenosti necelých 700 metrů od východních invazních pláží, celý tucet (12) minolovek, které pátraly po minách, protiinvazních překážkách, podmořských útesech a mělčinách, které by mohly v den D vyloďovací vozidla a plavidla ohrozit. Při těchto prováděných manévrech se z úbočí Mont Surabači, na ně sice Japonci pokoušeli střílet z automatických zbraní, ale minolovky jakoby to vůbec nebraly na vědomí. Bylo před devátou hodinou, když se k Iwodžimě přiblížily na 3 000 metrů bitevní lodi USS Nevada, USS Idaho a USS Tennessee a vzápětí nato se nad ostrovem objevila mračna kouře, písku a vulkanického popela zvedaná explozemi granátů, které s hromovým rachotem opouštěly hlavně těžkých děl. Japonci nevydrželi zákaz předčasného obětování palby, které vydal jejich velitel Kuribajaši. Prý zřejmě nedokázali snést pohled na velké nepřátelské lodi, které proplouvaly v takové blízkosti a jejich pobřežní baterie na palbu neodpověděly. Bylo kolem 9 hodiny, když se Japoncům podařilo zasáhnout USS Tennessee, byli při tom zraněni čtyři muži posádky, ale obrněnec sám neutrpěl žádnou škodu.
Po necelé půlhodině tohoto extempore, aby Japoncům zabránil ostřelování lehce zranitelných minolovek, připlul těžký křižník Pensacola až na vzdálenost pouhých 1 500 metrů k útesům, které lemují severní stranu invazních pláží; nebezpečná palba byla vedena právě odtud a křižník na ní chtěl odpovědět. Ale stejně jako v případě USS Tennessee bylo pokušení pro obsluhu japonského 150mm pobřežního děla příliš velké. Spustilo tedy zakázanou palbu a jeho první granát křižník minul o 50 metrů, a i když loď okamžitě zahájila úhybný manévr, Japonci se stačili zaměřit a během následujících tří minut jí zasáhli 6x. Zdemolováno na Pensacole bylo bojové informační středisko, na pravoboku byl zapálen letoun na katapultu, byl proražen trup a 120 členů posádky bylo zraněno a 17 zabito, mezi nimi i výkonný důstojník. USS Pensacola se stáhla dál od ostrova k uhašení požáru a provedení nezbytných oprav, nicméně ani za této situace neustala v ostřelování přiděleného sektoru; její hlavní děla se odmlčela pouze ve chvílích, kdy byli operováni zranění, nebo když dostávali transfuze.
Ještě dopoledne americké minolovky ukončily svoji práci a to v 11 hodin. Do této doby se podařilo minolovkám propátrat více než 700 metrů úsek pobřežních vod u pro vylodění vybraných pláží a žádné miny ani mělčiny, či nebezpečné útesy neobjevily. Když svou práci skončily, přišel čas, aby nastoupily podmořské demoliční skupiny. Připluly dopravní torpédoborce, které přivezly čtyři pětadvacetičlenné týmy žabích mužů, a pro ně určené výsadkové čluny. Dle zápisů ve vzdálenosti 3 000 metrů od ostrova potápěči pak přestoupili z palub torpédoborců do spuštěných člunů, které se v zápětí vydaly k linii pobřeží.
Velitelstvím bylo rozhodnuto, že 500 metrů před plážemi potápěči čluny opustí a k pobřeží doplavou pod vodou. Měli za úkol zjistit, zda se těsně před plážemi – v prostoru, který nemohly prozkoumat minolovky – či se na nich nenachází protiinvazní překážky, a pokud ano, tak je musí náložemi zničit, dále měly za úkol prohlédnout povrch pláží a také ověřit intenzitu přílivu a příboje. Jak již bylo jinde řečeno, při této práci žabí muži podstupovali mimořádné riziko, proto také byla k jejich podpoře učiněna mimořádná opatření. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 84, Praha 2 000., Vydání 1, nalezl i tato důležitá opatření v historické literatuře a píše, cituji:

„Už samotné čluny, které je vezly, byly vybaveny raketomety k ostřelování pobřeží po dobu, kdy budou žabí muži pracovat, stejnou úlohu mělo plnit i dvanáct dělových člunů, vyzbrojených raketomety a 40mm kanóny. Podpůrnou palbu mělo poskytnout i sedm pro tento úkol vyčleněných torpédoborců a v případě potřeby měla zasáhnout i děla bitevních lodí.“