PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 241.




Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Bylo 1. března 1945 (den D+10), když na ostrově Iwodžima, byly již všechny čtyři prapory 12. pluku polního dělostřelectva 3. divize. Generálmajor Erskine tak mohl v plném rozsahu uplatnit taktiku, kterou poté v zásadě nezměnil až do doby, kdy se jeho divize přiblížila k severovýchodnímu pobřeží ostrova Iwodžima. Tato taktika znamenala, že využíval dělostřeleckou podporu, až na hranici jejích možností. Každý den, jakmile se rozednilo, ihned nechal spustit dělostřeleckou palbu na japonská postavení, proti kterým pak útok směřoval, tedy palbou všeho dělostřelectva divize plus ještě té části dělostřelectva sboru, která mu byla přidělena. No a, když útok začal, využíval k neutralizaci japonského odporu palebné podpory nepřetržitě, po celou dobu jeho trvání. V zápisech pak stojí, že si uplatnění této metody sice vyžadovalo obrovské množství munice, ale pokud se zásobovači chytali za hlavu, energický generál Erskine, se vždy zeptal: Co je důležitější, životy mých vojáků nebo vaše granáty? Pokud šlo o taktiku pěších jednotek, jakmile Erskine objevil v nepřátelské obraně nějaké slabší místo, nasadil proti němu i zálohy a snažil se situace okamžitě využít. Takový postup mu do velké míry usnadňovala ta skutečnost, že 3. divize sice útočila v nejdůležitějším, ale i současně také nejužším operačním pásmu; nebylo proto nutno nejen obsazovat a zajišťovat širokou frontu. Generál tak mohl vždy část svých sil stále držet jako zálohu a v tom nejpříznivějším okamžiku je pak využít k potřebnému zesílení útočného úderu.




General Major Graves_B_Erskine, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Oba útočné puky 3. divize, 21. a 9. pluk, vyrazily 1. března v 8.30 ráno. Již do odpoledních hodin obsadily západní část letiště číslo 3, a poté však postup uvázl. Totiž za letištěm se terén zvedal, poté následovala srázná rokle a za tou byl hřeben, jehož odvrácené úbočí už spadalo k mořské hladině. Japonci měli z těchto terénních útvarů nejen velmi dobrý výhled na útočníky, ale co především, za nimi se nacházely desítky bunkrů a opevněných jeskyň, vyzbrojených kulomety, děly a minomety. 3. divize se ocitla před střední částí druhé japonské linie, a opět nebyla jiná cesta, než zase prostor dobývat frontálně vedenými útoky. A tak několik dlouhých dnů trvalo, než se ji námořním pěšákům podařilo prolomit.
Ve dnech 2. až 4. března tak Erskinova divize musela útočit v těchto místech téměř nepřetržitě. Přestože se divizi – kromě trvalé součinnosti polního dělostřelectva – dostávalo i podpory palubních letounů a z moře pálících děl torpédoborců, byl postup pomalý a byl provázen velkými ztrátami. Přesto vše, 2. března se na levé straně divizního sektoru podařilo 9. pluku vytvořit v nepřátelské obranné linii klín, pronikající do hloubky téměř 700 metrů. 3. března pak 21. pluk obsadil vyvýšeniny severozápadně od letiště číslo 3.
Japonští odpovědní velitelé si moc dobře uvědomovali, že druhá linie poskytuje vlastně poslední možnost k vedení nějakých organizovaných obranných bojů a využívání všech výhod připravených postavení. Neustupovali proto ani o krok a bojovali skutečně do poslední kapky krve. V noci z 3. na 4. března měl generálporučík Kuribajaši za to, že nadešel konečně čas k provedení – byť zatím stále ještě rozsahem omezeného – protiútoku.






general Tadamichi_Kuribayashi_Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Když totiž 3. března večer oba útočné pluky 3. divize zastavily postup, zůstala náhle mezi nimi asi 250 metrů široká mezera. Jak se o ní Japonci dozvěděli, není vůbec známo, ale faktem je, že se Kuribajaši okamžitě chopil příležitosti. Ve 3 hodiny ráno se na 200 japonských vojáků pokusilo proniknout právě do téhle mezery. Okamžitě se strhl zuřivý boj, ve kterém, bylo asi 166 Japonců zabito, a nakonec byl celý výpad zlikvidován. Jen několika malým skupinkám nepřátel se přece jenom nějak podařilo proniknout za americké linie a celý jeden prapor, jehož účast na ranním útoku byla kvůli tomu odložena, se po rozednění podílel na jejich vyhledávání a zneškodnění.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 159., 160., nalezl o dalším dění následující a píše, cituji:

„Pozdě odpoledne 4. března (den D+13) přišla z velitelství V. sboru depeše, která vojáky všech tří útočných divizí potěšila: velitel sboru rozhodl, že kromě provádění omezených akcí zaměřených na vyrovnání linie a vylepšení pozic bude následující den, tj. pondělí 5. března, „dnem volna“. Samozřejmě že tomu tak nebylo doslova, ale neměly být zahajovány žádné rozsáhlejší útočné operace. Všechny tři divize tento den strávily nahrazováním spotřebované munice a přijímáním posil, přicházejících doplnit jejich prořídlé řady. Faktem bylo, že po dvou týdnech bojů námořní pěšáci už zoufale potřebovali alespoň trošku odpočinku. Američtí autoři popsali situaci útočných jednotek slovy:
´Na všechny dolehla apatie, jejich klíčové osobnosti padly nebo se ocitli mezi zraněnými a bylo zázrakem, že vůbec ještě byli schopni postupovat. Někteří získali útěchu a velmi potřebné povzbuzení konzumací silného nápoje nazývaného – suribačský horor -, což byl nemocniční alkohol smíchaný s ovocným džusem. Ale i tam, kde byly jednotky staženy do divizních nebo sborových záloh, měly jen relativní klid a možnost odpočinku, neboť neustále docházelo k nočním protiútokům a pokusům o infiltraci a z jeskyň a tunelů na dobytém území se nepřestávali vynořovat Japonci". *
*Historickým podkladem je zde – Isely, J. A. Crowl, P. A. : The U.S. Marines. Námořní pěchota Spojených států, Str. 97.

Jak ale říkají historické zápisy, tak i Japonci 5. března výrazně omezili svoji aktivitu a mimo občasné výměny dělostřeleckých granátů se po celý den nic nedělo. V tu dobu se zdálo, že japonští vojáci už potřebují odpočinek stejně jako Američané. Protože mnohdy i pečlivě připravené útoky, provázené mohutnou palebnou a leteckou podporou, ztroskotaly na urputném odporu, měl V. sbor tendenci přeceňovat síly a možnosti, kterými i po čtrnácti dnech bojů japonská obrana stále ještě disponovala. Americký historik Richard F. Newcomb, který pro svoji vynikající knihu o Iwodžimě získal i výpovědi některých japonských vojáků, kteří bitvu o ostrov přežili, o jejich situaci v prvním týdnu měsíce března uvádí:

„Skutečností bylo, že obránci ostrova na tom byli velmi špatně. Většina jejich dělostřelectva a tanků byla zničena a 65 procent důstojníků padlo. V sobotu 3. března generál Kuribajaši odhadoval, že mu zbývá 3500 bojeschopných mužů. Spojení selhalo do té míry, že generál Senda zůstal na východě prakticky izolován. Poblíž letiště číslo 3 stále ještě velel malému zbytku námořníků kapitán Inouje. Admirál Ičimaru, nacházející se na severu, byl sice ve styku s Kuribajašim, ale nad Inoujem už neměl žádnou účinnou kontrolu. Na severním konci ostrova nezbyly žádné organizované síly, jen malé skupinky příslušníků jednotlivých jednotek, kteří přežili a nyní jednali ve svém omezeném prostoru téměř nezávisle. Nicméně morálka byla stále vysoká a v žádné jednotce se neuvažovalo o kapitulaci.“ **
**Historickým podkladem je zde: Newcomb, R. F. : Iwo Jima, str. 224.

Ráno dne 6. března (den D+15) jednotky 3. divize svůj útok zahajovaly postupně. Jako první do útoku vyrazil 2. prapor 21. pluku po desetiminutovém ostřelování japonské pozic, provedeném třemi prapory 12. dělostřeleckého pluku 3. divize, třemi prapory 14. dělostřeleckého pluku 4. divize, jedním praporem dělostřelectva sboru a děly bojových lodí. Zapojení 9. pluku a jednoho praporu 21. pluku do útoku předcházel dvakrát pět minut trvající palebný přepad provedený třemi prapory 12. dělostřeleckého pluku a jedním praporem sborového dělostřelectva, to vše doplnila hodinu a půl trvající palba lodních děl. Polní dělostřelectvo se postaralo o vytvoření palebné bariéry a poslední jednotky 3. divize opustily výchozí čáru v 9.00 hodin.
Velmi brzy se však ukázalo, že tato impozantní kanonáda neměla prakticky na japonskou obranu žádný vliv. Útočící prapory se totiž okamžitě dostaly do husté palby japonských ručních zbraní, minometů a dělostřelectva včetně dělostřelectva protitankového. Postup vázl. Bylo krátce před třetí hodinou odpolední, když generál Erskine nařídil provést další z řady pokusů o proražení japonských obranných posic, které předtím ještě jednou intenzivně ostřelovalo polní i lodní dělostřelectvo. Tentokrát sice námořní pěšáci postoupili v průměru o 200 metrů, ale ani tento výsledek nebyl úměrný úsilí, které vyvinuli, a množství munice spotřebované dělostřelci. Jen při ranní dělostřelecké přípravě, provedené jedenácti prapory polního dělostřelectva, se vystřílelo celkem ze 132 děl 2500 nábojů, pro 155mm houfnice a 20 000 kusů munice pro 105mm a 75mm houfnice.
Kromě toho bitevní lodi a křižníky vystřelily padesát 381mm a čtyři sta 203mm granátů a na palebné podpoře se podílely děly menších ráží ještě tři torpédoborce a dva dělové výsadkové čluny. Navíc japonské pozice bombardovalo a ostřelovalo palubní letectvo.
V tento ne zrovna úspěšný den útoku přece jenom došlo k jedné potěšující události. Dvě čety námořních pěšáků náležejících k 21 pluku dosáhly během odpoledne vrcholu jednoho z hřebenů zuřivě bráněných Japonci. Japonská palba je sice zakrátko přinutila se stáhnout, ale chvíle na hřebenu stačila k tomu, aby necelých 400 metrů před sebou uviděli severovýchodní pobřeží Iwodžimy a mořskou hladinu. Byl to skutečně povzbuzující pohled, který přišel v pravý čas.
Vyčerpané námořní pěšáky přesvědčil, že skutečně dokázali projít ostrovem a nepřátelskou obrannou, jakou si nikdo z nich předtím neuměl představit, a že jejich postup, byť mnohdy počítaný na pár desítek, v lepším případě na pár set metrů za den, přinesl úspěch.
A současně dával naději, že boje na tomto proklínaném ostrově jednou – a nemusí to už trvat tak dlouho – určitě skončí.