PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 238.





Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Pro další den, tedy pro den 23. února 1945 (den D+4) a i pro následující dny pak Velitelství V. sboru stanovilo novou cílovou linii, která byla označena O-2.Při pohledu na mapu Iwodžimy to zjednodušeně řečeno znamenalo posunutí podkovy postupu od předešlé linie O-1 na novou cílovou linii, která je tam označena 0-2 a vesnici Motojamu, a na východním pobřeží až k výběžku Tačiiwa.
Ještě předchozího dne způsobila 26. pluku 5. divize vážné potíže japonská postavení na strmém útesu, který se ale už nacházel v operačním pásmu 4. divize. Aby tak mohla být nepřátelská bašta, která ovládala velkou část západního pobřeží, co nejrychleji zneškodněna, generálmajor Schmidt povolil 5. divizi, bude-li to potřebovat, aby posunul hranici operačních pásem, a buď je překročil, nebo se zcela ujal likvidace japonských pozic na útesu, nebo se na ní na její likvidaci alespoň podílel.
26. pluk tak byl posílen jedním praporem 27. pluku, a vyrazil v 7.30 ráno. Okamžitě se však dostal do těžké japonské palby. Námořním pěšákům se sice podařilo postoupit o 200 metrů, ale ihned poté zjistili, že už to nejde posunout se vpřed ani o metr, ale protože neměli žádnou možnost účinně čelit těžkému vražednému ostřelování, zjistili, že obsazený prostor neudrží. Opakovala se situace z předešlého dne. Ještě před polednem byli přinuceni se stáhnout prakticky až na výchozí čáru, z které vycházeli ráno.
Odpoledne se tento pluk znovu a s velkou odvahou pokoušel prorazit, ale byl vždy zatlačen zpátky. Prakticky večer se zakopával tam, odkud ráno svůj útok začínal.
Co se týkalo dalších dvou pluků 4. divize a k ní přiděleného 21. pluku 3. divize, tak hlavním cílem jejich útoku se stalo letiště číslo 2, které se nacházelo uprostřed ostrova. Generálporučík Kuribajaši, tady pověřil jeho obranou 145. pluk plukovníka Masua Ikedy, který byl tehdy považovaný za nejlepší japonskou jednotku na ostrově Iwodžima. Útokem na letiště číslo 2 Američané napadli prakticky hlavní japonskou obrannou linii, která začínala na skalnatých útesech západního pobřeží a dále procházející napříč ostrovem přes jižní část letiště až ke skalám na východním pobřeží, severně od vyloďovacích pláží. Jednalo se o obranné pásmo, které mělo dostatečnou hloubku na to, aby v něm Japonci mohli rozmístit i těžké zbraně, které byly schopné ohrožovat celou jižní polovinu ostrova.
Páteř opět tvořila hustá síť vzájemně se podporujících bunkrů, pevnůstek, tunelů a okopů. V celém tom samotném areálu letiště číslo 2, Ikeda umístil 47mm protitankové kanóny, které byly schopné postřelovat vzletové i přistávací dráhy po celé jejich délce, což znamenalo, že na nich bylo možno kontrolovat jakýkoliv pohyb nepřítele. Navíc dal plukovník také zaminovat všechny přístupové cesty, které vedly k letišti.
Jak již bylo řečeno, jednalo se o nezáviděníhodný úkol útočit přímo proti jižní části letiště a pak přes letištní plochu dál na sever, který připadl praporům 21. pluku. Tento omezený operační prostor určovaný charakterem terénu a dispozicemi japonské obrany, vlastně nedovoloval jiný útočný manévr, než čelní napadení; obchvaty, údery do boků, překvapivé přesuny, to vše bylo na většině území Iwodžimy vyloučeno, nepřipadalo to v úvahu ani zde při dobývání letiště číslo 2. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, Praha 2000, Vydání 1, str. 146., nalezl v amerických historických podkladech a píše, cituji:

„Aby nastupujícím útočným jednotkám ulehčily, brzy ráno vypálily na japonské pozice před výchozí linii obou divizí bitevní loď Idaho 162 356mm granátů a těžký křižník Pensacola 390 203mm granátů. Nezdálo se však, že by této náklad oceli japonskou schopnost odporu nějak ovlivnil, určitě ne v operačním prostoru 21. pluk. Dostatečným důkazem byla skutečnost, že i když se jeho 1. prapor po celý den znova a znova pokoušel o průnik, urputná japonská obrana jej nakonec přinutila vrátit se na noc do ranních výchozích pozic. 2. praporu téhož pluku se vedlo o něco lépe a za účinné pomoci polního a lodního dělostřelectva dosáhl jižního okraje letiště číslo 2. Jeden z jeho předsunutých oddílů se dokonce probojoval až na začátek hlavní vzletové dráhy, ale za krátko byl odtud vytlačen zuřivou palbou japonských těžkých kulometů a protitankových děl. Celkově nutno přiznat, že územní zisk dosažený v den D+4 byl na rozhodujícím úseku ostrovní fronty, tj. v prostoru, kde bojoval 21. pluk, navzdory utrpěným ztrátám minimální. Tento nepříznivý výsledek nedokázal zvrátit ani dva nálety, které na japonská postavení provedly palubní letouny, ani silná podpůrná palba lodních děl.
Nejvýraznějšího úspěchu dosáhl v den D+4 na pravém (východním) křídle fronty 24. pluk 4. divize, když postoupil o 300 metrů.
Ale vzhledem k tomu, že 21. pluk nalevo do něj uvázl a 24. pluku hrozilo, že při dalším postupu obnaží svůj bok, už kolem 15 hodiny jeho velitel plukovník Walter Jordan rozhodl útok zastavit a začít s přípravou obranné linie pro nadcházející noc.“

Zápisy říkají, že naštěstí nepřicházela v den D+4 na velitelství V. sboru jen hlášení o potížích útočících jednotek v prostoru ostrovních letišť Iwodžimy. Především se prý znatelně zlepšila situace na vyloďovacích plážích, kde do zatím převládajícího chaosu začal být konečně vnášen řád a organizace. Například byla uvolněna řada vstupů na pláže, což vlastně dovolovalo zvýšit objem vykládky zásob a válečného materiálu. Svědčí o tom i ten fakt, že bylo v den D+4 na Iwodžimu dopraveno 2 500 kusů munice pro velice výkonné 81mm minomety, jejichž podporu útočící námořní pěšáci velice silně postrádali – 81mm minomety totiž díky střelbě vrchní skupinou úhlů mohly zasahovat i cíle chráněné před palbou lodních a polních děl. Podařilo se vylodit 25 tanků 3. divize. Zároveň došlo i ke zlepšení systému velení útočným jednotkám. To když v dopoledních hodinách dne D+4 zřídil generálmajor Cates východně od letiště číslo 1 velitelství své 4. divize. Od této chvíle se na ostrově nacházela velitelství obou dvou divizí námořní pěchoty a jejich aktivitu bylo možno pružněji koordinovat.
Sám generálmajor Schmidt velitel V. sboru provedl tentýž den v odpoledních hodinách na Iwodžimě inspekci a jednal s veliteli obou divizí o situaci. Výsledkem jednání bylo rozhodnutí, že následující den už musí být zahájen konečně soustředěný útok proti strmým srázům, které se nacházely ve střední části fronty, v těsné blízkosti letiště číslo 2. Úspěchu tehdy měla napomoci ještě větší intenzita leteckých úderů a palby lodního i polního dělostřelectva před hodinou H; během dne jej potom měly podporovat především tankové jednotky všech tří útočných divizí. I proto byl tankový důstojník 5. divize podplukovník William R. Collins pověřen koordinací činnosti všech tankových sil, které se nacházely na ostrově Iwodžima. Navíc mělo v den D+5 dojít k vylodění 9. pluku 3. divize, který se měl v co nekratší době zapojit do útočných operací.
A tak konec dne D+4 označoval i prakticky konec jedné fáze bitvy o Iwodžimu. Na jihu zavlála na Mont Suribači vlajka s hvězdami a pruhy a americké předmostí se již natolik upevnilo, že už nebylo v silách japonské posádky je zlikvidovat. Začínala tak nová fáze, poznamenaná nejtvrdšími a nejkrvavějšími boji, k jakým na ostrově Iwodžima vůbec došlo. Co vlastně šlo očekávat, nyní již věděli Američané a věděli to také i Japonci.
V noci z 23. na 24. února odeslal velitel jednotek válečného námořnictva na Iwodžimě kontradmirál Ičimaru veliteli spojeného loďstva admirálu Tojodovi depeši, ve které se omlouval za to, že se posádce, včetně jeho mužům, nepodařilo zahnat americký výsadek do moře a dodal:
„Skutečný boj teprve začíná. Každý voják mých jednotek si plně uvědomuje význam této bitvy pro budoucnost našeho národa a je rozhodnut bránit tento ostrov za každou cenu a splnit svou čestnou povinnost.“*
(*Historickým podkladem je Newcomb, R. F.: Ivo Jima, str. 176.)

V sobotu dne 24. února (den D+5) se uklidnil prudký vítr vanoucí po celý předcházející den, tím se velice podstatně zmírnil i silný příboj moře a dokonce se začala protrhávat i dosud souvislá vrstva mraků. Za takto příznivějších podmínek, příliv zásob, mužů, vozidel, zbraní a materiálu všeho druhu na vyloďovací pláže ještě zesílil. V 10 hodin dopoledne vstoupil na břeh se svým štábem generálmajor Schmidt a poblíž západního pobřeží zřídil velitelství V. sboru.
V odpoledních hodinách se také vylodil 9. pluk 3. divize a s ním i velitel divize generálmajor Erskine, který umístil svoje velitelství u severního konce letiště číslo 1. Generál Erskine okamžitě zahájil přípravy na převzetí střední části teď již jediné ostrovní fronty, k čemuž mělo dojít příštího dne.





General Major Graves_B_Erskine, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

A na obsazeném letišti číslo 1, byť na ně stále ještě střílela japonská děla a zůstávalo v dohledu japonských ostřelovačů, zahájili práce muži 31. námořního ženijního praporu.





Prudké boje pokračovaly, když bylo letiště č. 1 upravováno a srovnáno se zemí. Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Pod ochranou hlídek námořní pěchoty pak ihned začaly mořské včely obnovu letiště tím, že lezli po kolenou po přistávací dráze a zneškodňovaly miny a odstraňovaly střepiny dělostřeleckých a minometných granátů, schopné jako ostrý nůž proříznout pneumatiku přistávajícího nebo vzlétajícího letounu.
Útok na severní část ostrova Iwodžima byl obnoven v 9.10 ráno. 26. pluk 5. divize postupoval na levém křídle fronty, 21. pluk 3. divize – stále ještě se nacházející pod operační kontrolou 4. divize – uprostřed a 24. pluk 4. divize na pravém křídle.
Již od samého počátku bylo jasné, že úspěch, nebo neúspěch bude tentokrát do velké míry záviset na podpoře obrněných vozidel. Bylo proto rozhodnuto o posílení každého útočícího pluku tanky tankového praporu jeho divize. K usnadnění přesunu měly pak tanky – pokud to bude možné – použít Japonci vybudovaných pomocných drah, které spojovaly letiště číslo 1 a letiště číslo 2.