PALBA.CZ

Dějiny středověku v letech 670 – 679
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady

---

Rok 670

---

Římská říše
• Theophanes Confessor (AM 6162, rok 669/670)
V tom roce bylo takové hrozné chladno, že mnoho lidí i zvířat těžce strádalo. Phadalas přezimoval v Kyziku.
[Nájezdy Fadaly ibn Ubaidy, při nichž poprvé pronikl až k „moři“, jsou zadokumentovány v roce 670/671 a 671/672.]
• Konstantinopol v ohrožení
Arabové dobyli poloostrov Kyzikos v Marmanském moři, kde si vybudovali námořní základnu pro plánovaný útok na hlavní město římské říše Konstantinopol.
• Konstantinopol v ohrožení
Na jaře roku 670 se k překvapení a hrůze obyvatel Konstantinopole objevilo v Helléspontu mohutné loďstvo nevelkých plavidel, přeplněných ozbrojenými muslimy. Lodě směřovaly k Bosporu a přistály u severního břehu asi sedm mil od města, poblíž opuštěného pobřežního paláce Hebdomonu. Vyložili svůj lidský náklad a stáhly se zpět do vod Marmanského moře. Dlouhý proud pěchoty se roztáhl v obřím oblouku kolem trojitých hradeb na pevninské straně, zbudovaných ve čtvrtém [pátém] století císařem Theodosiem, které chránily srdce města před útokem ze severu. Římané se vzpamatovali ze šoku a zpočátku dosáhli úspěchu. Vypochodovali z města a arabskou armádu téměř vyhladili do posledního muže. Na moři napadli arabské loďstvo a zničili mnoho plavidel. Noovu zničující zbraní v boji na moři i na zemi se stal řecký oheň, neuhasitelný vodou. Arabové však své ztráty rychle nahradili. Od jihu připlulo nové loďstvo s novou armádou. Římané ztratili vládu nad mořem v okolí města a nemohli ani vyjít z hradeb, protože je Arabové převyšovali počtem i bojovou zdatností. Arabové byli připraveni vydržet tak dlouho, dokud Konstantinopol nepadne. V letech 671 – 676 podnikali Arabové každé jaro útoky proti městu. Ztráty na životech byli nesmírné. Při jedné zteči padlo 30.000 lidí. Postupem času římští obránci upravili taktiku, jíž používali při boji s muslimskými jednotkami v přímých pozemních srážkách, a nemilosrdně je zahnali do moře. U Syllaea na pobřeží Malé Asie dostihla císařská eskadra arabské zásobovací loďstvo mířící k severu a zničila je. V sedmém roce obléhání Arabové zbavení možnosti doplnění zásob boj ukončili a vrátili se do Levanty. Uvědomili si, že se jim nedostává lidí a k proboření Theodosiových hradeb jim chybějí velké obléhací stroje. Úspěch celého podniku také ohrožovala závislost na přísunu zásob po moři. Arabové proti městu nezaútočili po celou jednu generaci.


Arabský chalífát
• Postup Ukby bin Náfi al-Fihrího v severní Africe
Zkušený arabský válečník válečník Ukba bin Náfi al-Fihrí vyrazil s deseti tisíci jezdců z libyjské oázy Ghadámis směrem na západ, zvítězil v bitvě u Kartága a obsadil jih Ifríkíje, tj. dnešního Tuniska a východního Alžírska. K obraně dobytého území založil asi 150 km na jih od dnešního Tunisu opevněný tábor, jehož poloha ve vnitrozemí jej chránila před útoky římské flotily dosud ovládající Středozemní moře. Z tábora časem vzniklo město Kajruván, první svaté město Maghribu (tj. arabského západu). (®675)
• Ukba ibn Náfi (622 - 683)
Ukba pocházel z kmene Fihrí, který byl spřízněn s Kurajšovci, a byl synovcem Amra ibn al–Áse. Jeho potomky pak nazývali Ukbovci či Fihrídovci. Ukba doprovázel svého strýce na tažení do Egypta a zmocnil se měst na pobřeží severní Afriky od Barky po Tripolis. A roku 670 vedl arabskou armádu již jako emír čili velitel znovu na západ. Vyrazil z Egypta, překročil poušť a po cestě územím nepřítele budoval v pravidelných intervalech opěrné body s posádkami. Na území dnešního Tuniska asi 160 km jižně od jeho metropole Tunisu založil jako svoji základnu pro další expanzi město Kajruván, což znamená „tábor“ anebo „karavanní stanice“
Podle jedné legendy jakýsi voják zakopl a z písku uvolnil zlatý pohár, který zmizel s několika dalšími před několika lety z Mekky. A když kopali dále, objevil se pramen, z něhož měla prýštit stejná voda jako z posvátné studně Zamzam v Mekce. Tento příběh vedl k tomu, že se Kajruván stal poutním místem a nakonec nejposvátnějším muslimským městem severní Afriky, tzv. Mekkou Maghribu.
Ukba byl prohnaný a odvážný, vůči nepřátelům islámu pak vedl brutální válku, dokud se mu nepoddali a nezačali platit daň z hlavy. Šířily se o něm rovněž zvěsti, že na svých divokých taženích odsekával lidem části těla anebo je bral do otroctví, aby „jim dal lekci“. Byl přesvědčený, že Alláh projevuje Arabům svoji přízeň, a proto jsou nadřazeni ostatním národům. Roku 675 byl odvolán a uvězněn.

Franská říše
• Childerich se žení
Austrasijský král Childerich II. (syn neustrijsko–burgundského krále Chlodvíka II. a královny Bathildy) dosáhl roku 669/670 zletilosti a ujal se samostatné vlády. Držení trůnu zlegalizoval sňatkem se svojí sestřenicí Bilichildou, dcerou austrasijského krále Sigiberta III. a královny Chimnechildy. Mocný šlechtic Wufoaldus, králův dosavadní regent, však svůj vliv neztratil a nadále zastával úřad majordoma.
• Přírůstek do královské rodiny
Kolem roku 670 se austrasijskému králi Childerichovi a jeho manželce Bilichildě narodil princ Chilperich II.
• Gundoin vévodou
Pravděpodobně roku 669/670, zcela jistě v rozmezí let let 657 – 679 byl zeť austrasijského majordoma Wulfoalda Gundoin (též Gundewin) jmenován vévodou na území mezi řekou Másou a východobelgickým Uhelným lesem. Protože v tomto prostoru se nacházely domény od moci odstaveného arnulfovsko–pipinovského rodu, bylo jasné, že konflikt na sebe nenechá dlouho čekat. A opravdu se Gundoin dostal do sporu s Ansegiselem, otcem pozdějšího majordoma Pipina II. Středního, a v potyčce jej zabil.
• Pipin vyženil obrovský majetek
Wufoaldův protivník Pipin Střední se roku 670/675 oženil s Hugobertovou dcerou Plektrudou, pocházející z mocné a bohaté šlechtické rodiny. Budoucí vládce franské říše s ní vyženil rozsáhlá území táhnoucí se od střední Mosely, přes Eifel až k dolnímu Rýnu severně od Kolína, která jej po spojení s vlastními državami, které zdědil po svých dědech Pipinovi Staršímu a Arnulfovi z Met, pasovala na bezkonkurenčně ekonomicky nejmocnějšího muže říše.


Itálie
• Konstantinopol ztratila na Apeninském poloostrově další území
Langobardský král Grimoald získal na úkor císaře italskou Kalábrii a Apulii.


Střední Evropa
• Avarský kaganát opět na vzestupu
Po krizi na začátku 7. století byla od 70. let moc Avarů opět na vzestupu. Vznikl tzv. druhý kaganát, o němž bohužel nemáme žádné písemné zprávy – mezi Avary a východní Římany se totiž vklínili Bulhaři, a tak tato problematika přestala římské historiky zajímat.


Británie
• Král Západních Sasů Cenwealh se kaje a do země opět povolává křesťanského biskupa
(¬663) Jak ale běžel čas, krále Cenwealha stíhaly další a další těžké pohromy, které jeho království působili nepřátelé [Merciové a Velšané]. Tehdy se král nakonec rozpomenul, že i jeho nejdříve zrada vyhnala z království, ale poté jej zase obnovená víra v Krista povolala zpět. A pochopil také, že stejně tak zemi, již opustil biskup, právem opustila i záštita nebes.
Poslal tedy do Galie za Agilbertem vyslance a poníženě mu sliboval zadostiučení a prosil, aby se jako biskup vrátil k jeho národu. Avšak Agilbert se omluvil a dokládal, že se nemůže vrátit, protože ho vážou povinnosti k biskupskému úřadu vlastní obce a diecéze. Avšak aby pokorného žadatele krále nenechal bez pomoci, poslal mu místo sebe svého synovce Leuthera, aby se mu – bude-li král chtít – dostalo biskupského svěcení. Dodal, že on sám ho pokládá za hodného tohoto úřadu.
Když jej tedy král i národ s poctami přijali, požádali tehdejšího arcibiskupa z Canterbury Theodora, aby jim Leuthera vysvětil na biskupa. Po dlouhá léta [†675?] po svém vysvěcení pal Leuthere velmi horlivě vedl ze synodální pravomoci biskupství Gewissů, tedy Západních Sasů.
• Smrt kentského krále Oswyho, na trůn nastupuje Ecgfrith
Roku 670, tedy druhého roku poté, co Theodor přijel do Británie, byl northumbrijský král Oswy zachvácen nemocí, na niž nakonec ve věku 58 let zemřel. Oswy tak miloval římskou a apoštolskou církev, že pojal úmysl odejít do Říma a skončit svůj život na posvátných místech, jen zachrání-li se z oné choroby. Přál si, aby mu na té pouti byl průvodcem Wilfrid a nabízel mu za to nemalý peněžitý dar. Zemřel však 15. února, zanechav syna Ecgfritha dědicem království.

Rok 671

---

Itálie
• Smrt langobardského krále Grimoalda
Po devítileté úspěšné vládě zemřel na následky pouštění žilou langobardský král Grimoald a opuštěného trůnu se nakrátko ujal jeho syn Garibald. Už po třech měsících se však ze svého franského exilu vrátil svržený král Perctarit a zbavil Garibalda moci. Nový král výrazně změnil politiku své země vůči Konstantinopoli – zřekl se výbojů v Itálii, zatímco východní Římané již definitivně rezignovali na znovuzískání celého Apeninského poloostrova.
• Mírová smlouva mezi Langobardy a Franky, svržený langobardský král Perctarit prchá do Anglie
V té době vládl království Frankům v Galii Dagipert. S tímto králem pak král Grimuald uzavřel smlouvu o trvalém míru. A Perctarit, který se usadil v této zemi Franků, odešel v obavách z moci tohoto Grimualda z Galie a spěchal na ostrov Británii ke králi Sasů. [Protože Dagobert II., o nměž je tu řeč, nastoupil na trůn roku 676, tj. až po Grimualdově smrti, musela být smlouva uzavřena buďto s Chlotharem III. anebo Childerichem II.]
• Smrt krále Grimualda a nástup jeho syna Garibalda
Mezitím Grimuald pobýval v paláci po použití lancety [Protože „lanceta je ostrý chirurgický nástroj používaný k vytváření vpichů definovaných parametrů“, tak si král zřejmě nechal pouštět žilou.] Když však devátého dne vzal do rukou luk a pokusil se trefit hrdličku, praskla mu žíla v ruce. A říká se, že mu tehdy lekaři podali otrávené léky a tak jej zbavili života.
K ediktu sestavenému králem Rotharim připojil jisté kapitoly [roku 663] , které se mu zdály užitečné. Měl velkou tělesnou sílu a vynikal smělostí. Jeho tělo bylo pohřbeno v chrámu sv. Ambrože Vyznavače, který předtím postavil ve městě Ticinu (Pavii). Království Langobardů uchvátil po jednom roce a třech měsících po smrti krále Ariperta a po devíti letech vlády jej přenechal svému synu Garibaldovi jako králi, v té době ještě chlapci, kterého zplodil s dcerou krále Ariperta.
• Král Perctarit se vrací z Británie a ujímá se vlády
Jak jsme již začali vyprávět, Perctarit odešel z Galie a nasedl na loď, aby se přeplavil na ostrov Británii do království Sasů. A když již vyplul na neširokou mořskou úžinu, bylo slyšet hlas nějakého člověka na břehu, který volal, zda je na té lodi Perctarit. A když se mu dostalo odpovědi, že Perctarit tam skutečně je, tak zavolal: „Řekni mu, že se může vrátit do své země, protože dnes je to třetí den poté, co se skončil Grimualdův život.“ Když to Perctarit uslyšel, tak obrátil loď, ale když připlul ke břehu, tak nemohl najít tu osobu, která mu řekla o smrti Grimualdově. Z toho usoudil, že to nebyl žádný člověk, ale posel Boží. A tak okamžitě zamířil do rodné země. Když pak přišel k pomezí Itálie, čekalo již zde na něj veškeré palácové dvořanstvo a palácoví úředníci spolu s velkým množstvím Langobardů. A když se vrátil do Ticina, tak malý chlapec Garibald byl vyhnán z království a on byl pozvednut všemi Langobardy do královského důstojenství třetí měsíc po smrti Grimualdově. Byl to velmi zbožný muž, katolík podle své víry, milující spravedlnost a velmi štědrý podporovatel chudiny. [Např. poručil všechny Židy pokřtít a toho, kdo by to odmítl, zabít. Nepokračoval v agresivní protiřímské politice svého předchůdce.] Okamžitě pak poslal do Beneventa pro svoji manželku Rodelindu a syna Cunicperta. [Zdá se, že vévodství Benevento stále držel Grimualdův syn Romuald.]
Jakmile se ujal vlády, nechal vystavět svému Pánu a Vysvoboditeli na břehu řeky Ticina na místě, odkud se mu dříve podařilo uniknout, klášter jménem Nový ku poctě Svaté Panny a mučedníka Agathona. [Říká se, že roku 662 unikl králi Grimualdovi v noci právě před svátkem sv. Agathona.] V něm shromáždil mnoha pannen a věnoval mu mnohé majetky a ozdoby různých druhů. Jeho manželka královna Rodelinda poručila vybudovat vně hradeb města Ticina chrám Svaté matky Boží, který je nazýván „U Tyčí“ a vybavit jej nádhernou výzdobou, přičemž vše bylo provedeno s obrovskou řemeslnou zručností. To místo se nazývá „U tyčí“, protože v dřívějších dobách měly Langobardé zvyk vztyčovat tyče anebo svislé trámy, a to z tohoto důvodu: Když byl někdo z nich kdekoliv zabit - ať ve válce anebo jakýmkoliv jiným způsobem –, tak jeho přibuzní vztyčili na hřbitově tyč a na její vrchol umístili holubici vyřezanou ze dřeva, kterou otočili tím směrem, kde jejich milovaný zahynul a spí, aby bylo zřejmé, kde k tomu došlo.“


Hispánie
• Smrt krále Rekkaswintha a Vambovy vlády se v hispánských vodách objevilo muslimské loďstvo. Protože si král uvědomoval, že obranyschopnost říše značně upadla, nutil k vojenské službě nejenom své poddané, ale i kněží.


Římská říše
• Theophanes Confessor (AM 6163, rok 670/671
V tom roce podnikl Bousour vojenské tažení a poté, co pobral mnoho zajatců, se vrátil domů. [K tažení Busra ibn Abf Artata došlo v letech 670/671 a 671/672.]
• Arabové útočí na Konstantinopol
Na jaře roku 670 se k překvapení a hrůze obyvatel Konstantinopole objevilo v Helléspontu mohutné loďstvo nevelkých plavidel, přeplněných ozbrojenými muslimy. Lodě směřovaly k Bosporu a přistály u severního břehu asi sedm mil od města, poblíž opuštěného pobřežního paláce Hebdomonu. Vyložili svůj lidský náklad a stáhly se zpět do vod Marmanského moře. Dlouhý proud pěchoty se roztáhl v obřím oblouku kolem trojitých hradeb na pevninské straně, zbudovaných ve čtvrtém [pátém] století císařem Theodosiem, které chránily srdce města před útokem ze severu. Římané se vzpamatovali ze šoku a zpočátku dosáhli úspěchu. Vypochodovali z města a arabskou armádu téměř vyhladili do posledního muže. Na moři napadli arabské loďstvo a zničili mnoho plavidel. Noovu zničující zbraní v boji na moři i na zemi se stal řecký oheň, neuhasitelný vodou. Arabové však své ztráty rychle nahradili. Od jihu připlulo nové loďstvo s novou armádou. Římané ztratili vládu nad mořem v okolí města a nemohli ani vyjít z hradeb, protože je Arabové převyšovali počtem i bojovou zdatností. Arabové byli připraveni vydržet tak dlouho, dokud Konstantinopol nepadne. V letech 671 – 676 podnikali Arabové každé jaro útoky proti městu. Ztráty na životech byli nesmírné. Při jedné zteči padlo 30.000 lidí. Postupem času římští obránci upravili taktiku, jíž používali při boji s muslimskými jednotkami v přímých pozemních srážkách, a nemilosrdně je zahnali do moře. U Syllaea na pobřeží Malé Asie dostihla císařská eskadra arabské zásobovací loďstvo mířící k severu a zničila je. V sedmém roce obléhání Arabové zbavení možnosti doplnění zásob boj ukončili a vrátili se do Levanty. Uvědomili si, že se jim nedostává lidí a k proboření Theodosiových hradeb jim chybějí velké obléhací stroje. Úspěch celého podniku také ohrožovala závislost na přísunu zásob po moři. Arabové proti městu nezaútočili po celou jednu generaci.
• Kallinikos zachránil říši
Roku 671/675 vynalezl syrský Řek, podle jiného zdroje architekt Kallinikos tzv. „řecký oheň“, zápalnou směs neznámého složení (ropa, nehašené vápno?), která hořela i na vodě a nebylo ji možno uhasit. Svůj objev neloajálně, ale naštěstí pro Konstantinopol neúspěšně, nabídl Arabům. Teprve Římané „oheň“ docenili a sestrojili první plamenomet. Hořlavinu využili v námořních bitvách, kdy ji vrhali s výbornými výsledky pomocí speciálních trubic (sifonů) na nepřátelské lodě.
• Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.