Nejnovější
Globalní oznámeníChevsurové ve válce
Pokud někdy sestoupí Blaničtí rytíři z hory Blaníku a vydají se zachránit Český stát, nebude údiv obyvatel větší, než ten který zažili obyvatelé města Tbilisi na jaře roku 1915. Tehdy se ve městě objevili tajemní jezdci na koních, někteří na sobě měli kroužkovou zbroj, v rukou meče, štíty a staré křesadlové pušky. Aby to nebylo všechno, jednalo se o potomky křižáků z konce 11. století.
Historie Gruzie
Území dnešní Gruzie bylo osídleno prvními zemědělci již v 6. tisíciletí př.n.l. Kultura Šulaveri-Šomu, se zabývala pěstováním obilí, chovem prasat, skotu a jako první pěstováním vinné révy. Vystřídalo se zde několik dalších kultur, přičemž kultura Trialeti přinesla do oblasti pokročilejší znalosti staveb budov a architektury. Kolem 12.století př.n.l., po rozpadu Chetitské říše, zde vznikl kmenový svaz Diaochie, jejíž existence je doložena v písemnostech sousední říše Urartu. Jednotný státní útvar se začal rozdrobovat až v prvním tisíciletí, kdy se rozpadly na Svany, Zany a Kartvelce, což vedlo ke vzniku několika různých jazyků: svanštiny, megrelštiny, lazštiny a gruzínštiny. Zatímco Svanové ovládli pohoří Velkého Kavkazu, Zanové (Megrelci a Lazové) osídlili pobřeží Černého moře a kartvelské kmeny se přesunuli do gruzínské vnitrozemí, zejména na východ země. Kvůli přerušeným kontaktům se tyto tři oddělené národy dále vyvíjely samostatně a daly vzniknout dvěma kolébkám gruzínské kultury a státnosti. Byly jimi království Kolchida na západě a Kavkazská Ibérie na východě. Kolchidu dle řeckých bájí navštívil v 2. tisíciletí př.n.l. Iásón s argonauty při cestě za Zlatým rounem. Během let 1000 a 550 př.n.l. pak Řekové pobřeží Kolchidy zkolonizovali a založili mnoho přístavů: Naessus, Pitijis, Dioscurias, Guenos, Fasis, Apsaros, a Rizos a udržovali s Kolchy přátelské styky. Z mocenského boje na východě nakonec vzešel vítězně kmen Kartlijců z okolí města Mccheta a ve 4. století př.n.l. založil starověký gruzínský stát, který existoval až do 6. století a byl nazýván Kavkazská Ibérie, jejímž nejvýznamnějším panovníkem byl král Parnavaz I.
Ve 2. století př.n.l. v oblasti Zakavkazska vypukl dlouhý a krvavý konflikt mezi Římem, Arménií a zejména Pontem, jemuž vládl Mithridatés VI. Pontský (134-63), který postupně dobyl celou Kolchidu a pustil se i do dobývání celé Malé Asie. Následoval vpád římských armád vedených generálem Pompeiem, načež zde vznikla provincie Lazika a nad Ibérií byl ustanoven protektorát. Ve třetím století byl Řím nucen oblast vyklidit a předat území Sasánovcům z Persie. Začátkem 4. století bylo v Ibérii i Lazice přijato jako hlavní náboženství křesťanství. S rozmachem islámu se i tato oblast dostala pod nadvládu Arabů, z jejich vlivu se Ibérie vymanila až na počátku 9. století, kdy král Ašot I. z rodu Bagrationi, využil oslabení Arabské říše a prohlásil svůj rod za nový, dědičný vládnoucí rod nad iberským knížectvím opět pod patronátem Byzance. Ašotův nástupce Ardanase II. pak formálně, ještě jako byzantský vazal, přijal v roce 888 iberskou královskou korunu. Jeho potomek Bagrat III. pak dokázal kolem let 1001–1010 sjednotit okolní rozdrobená knížectví v Gruzii pod jedinou vládu a položil tak základ existence Gruzínského království. Období vlády Bagrationů od konce 11. století do počátku 13. století, patří k vrcholným epochám gruzínských dějin, kdy se místním vládcům podařilo vybudovat ohromné území zabírající prakticky všechny státy Jižního Kavkazu, ale i Arménii, většinu Ázerbájdžánu atd. Do historie Gruzie se ohromnou měrou zapsal král Davit IV. Aghmashenebeli (1073-1125), tedy David IV. Stavitel. Jeho neméně významná vnučka Tamara Veliká (1160-1213), která neměla titul královny, ale přímo mepe, tedy král. Zde se hodí připomenout, že i dnes je velice oblíbenou postavou o niž se i dnes zpívají hrdinské písně. Toto zlaté období bylo násilně ukončeno mongolskou invazí a v roce 1122 bylo hlavní město přesunuto z Kutaisi do Tbilisi.
Jednotná vláda byla po čase rozdrobena na drobná knížectví (abchazské, kachetinské, eretínské a tao-klardžetské). Na začátku 13. století tak byla země, přesto však začínala být v ohrožení jak ze západu z Turecka, tak z východu z Persie – ty získávaly postupně vliv v jednotlivých knížectvích. Pod nátlakem těchto dvou velkých impérií se podařilo tak část obyvatelstva islamizovat. Perský vliv byl výrazný i v oblasti umění, kdy se nový styl rozšířil mezi majetné vrstvy obyvatelstva. Oblast Gruzie byla v dalších staletích svědkem neustálých drobných potyček, občanských válek a vpádů Peršanů, Osmanů a závěrem 18. století i Rusů, kteří si nakonec podrobili všechna samostatná či polosamostatná gruzínská panství. Pod vládou Ruského impéria viděli ochranu před Turky, avšak s jejich nadvládou nebyli příliš spokojeni. Do konce 19. století vliv carství a rusifikace země natolik zesílil, že se obyvatelstvo začalo bouřit, začal růst gruzínský nacionalismus a při nepokojích v roce 1905 v Rusku, vypukl v Gruzii ozbrojený boj, tyto nepokoje se ale podařilo uklidnit, byť jen na krátko.
Po vypuknutí Říjnové revoluce v roce 1917, moc v zemi rychle získali gruzínští sociální demokraté pod vedením Noa Žordaniji. Byl ustanoven výbor Zakavkazský komisariát, který rozhodl o odtržení od Ruska a vytvoření Zakavkazské demokratické federativní republiky. Po jejím rozpadu, požádala Gruzie o ochranu Německo, což se může zdát podivné, ale po podepsání Brest-litevského míru, v březnu 1918, byli prakticky sousedy. Německu tehdy připadla i bývalá Karská oblast v Zakavkazsku. Gruzínská republika byla okamžitě uznána Německem a Tureckem, které okamžitě nabídly pomoc. Na druhou stranu z toho plynulo předání muslimy obývaných území Turecku (města: Batumi, Artvin a Achalciche) a Gruzie se dostala pod silný německý vliv. Němci dokonce poslali na pomoc Gruzíncům vojsko, které vedl generál Friedrich Freiherr Kress von Kressenstein. Na konci války se Němci stáhli zpět do Německa. V roce 1920 byla podepsána i mírová smlouva s Bolševiky. Oplátkou bylo povolení bolševické strany v zemi a zastavení podpory bělogvardějských jednotek. Dohoda ale byla brzy porušena a do země vpadla v roce 1921 Rudá armáda, která zemi násilně zabrala. V srpnu roku 1924 vypuklo protisovětské povstání, které však bylo potlačeno.
Chevsurové jdou do války
V roce 1914 byla Gruzie zatažena do války po boku Ruska proti Turecku, které stálo na straně centrálních mocností. Tak jako se na frontě objevovali odvedenci z Turkestánu a dalších exotických zemí z centrální Asie, sestoupili z Kavkazských hor i místní bojovníci. Na první pohled se zdálo, jako by vystoupili ze stroje času. Podle zápisků amerického zpravodaje Richarda Halliburtona (1900-1939), se skupina chevsurských válečníků objevila na jaře roku 1915 ve městě Tbilisi. Tito válečníci přijeli na koních, někteří na sobě měli kroužkovou zbroj, v rukou meče, štíty a staré křesadlové pušky. Připomenu, že v této době bylo Tbilisi moderním městem se širokými ulicemi, moderní architekturou a moderně smýšlejícími občany. Podle Halliburtona tito horalé vypadali jako herci z historického filmu. Ozbrojenci se vydali přímo k místodržitelově paláci a dožadovali se informace, kde se odehrává válka. Doslova bušili na vrata a ptali se "Kde je válka? Slyšeli jsme, že je válka!" Připomenu, že se tato událost stala v dubnu 1915 a válka byla vyhlášena v září 1914 – sedm měsíců tedy trvalo, než se tato zpráva dostala do horských vesnic. Americký zpravodaj strávil ve skupině těchto bojovníků několik dní. Popsal je jako divokou bandu, oddávající se alkoholu, která si krátila čas vzájemnými bitkami a zápasy. Jaký byl jejich další osud ve válce, není znám. Existuje několik svědectví, že byli spatřeni na bojišti, ale víc bohužel ne. Nyní něco k těmto nebezpečným horalům.
Tajemní obyvatelé Kavkazu
Chevsuretie, též Chevsursko (gruzínsky ხევსურეთი), v překladu Země údolí, je historická oblast na severu Gruzie při hranici s Čečenskem. Zahrnuje čtyři údolí řek na severní i jižní straně Hlavní kavkazského hřebene. Je součástí okresu Dušeti v kraji Mccheta-Mtianetie. Největšími vesnicemi jsou v jižní části Barisacho a v severní Šatili. Chevsurové jsou subetnikem Gruzinců, které obývá divoké a nepřístupné údolí Kavkazu, přímo u hranic s Čečenskem, na rozdíl od nich se ale jedná o křesťany. Hovoří gruzínským dialektem a patří ke křesťanům Gruzínské pravoslavné církve. Chevsurové žijí odtrženi od zbytku světa a i v dnešní době je sníh a krutá zima oddělují, po devět měsíců v roce, od okolního světa. Při sčítání lidu v roce 1873 bylo zaznamenáno 4872 obyvatel tohoto etnika, do roku 1926 se počet snížil na 3885. V 50. letech 20. století bylo obyvatelstvo nuceně přesídlováno, a mnoho vysokohorských osad bylo kvůli tomu opuštěno. Ke snižování počtu obyvatel docházelo také kvůli ekonomickým těžkostem po osamostatnění Gruzie.
Jak již bylo řečeno, Chevsurové žijí v izolovaných vesnicích na srázech vysokých hor. Do značné míry jsou závislí na svých stádech ovcí, koz a jiného skotu, také se věnují pěstování ječmene. Prakticky si jsou zcela soběstační a zásoby potravin si uskladňují v kamenných domech, často opatřené vysokými věžemi, které fungují jak jako ochrana před sněhem, tak i v případě napadení jako účinná obrana majetku a života. Vzhledem jsou šlachovití, nosí košile zvané Perangi, pytlovité kalhoty a typické černé čepice vyrobené z ovčího rouna, typické pro celý region. Až do 20. století byla v Chevsuretii rozšířena místní varianta kroje zvaná Talavari. Muži jsou hádaví, holdují alkoholu a i při práci na poli chodí ozbrojeni. Každý muž s sebou nosí meč, štít, dýku a pušku, přičemž patrony má našité ke kabátu, což je typické pro celý Kavkaz. Od okolních etnik se ale Chevsurové liší typickými kroužkovými košilemi, které jim zakrývají prakticky celé tělo a často i tvář (místo přilby je jen malá kovová puklice). Tyto kroužkové košile jsou často opatřeny značkou AMD, což by mohlo znamenat Ave Mater Dei, tedy sláva matce Boží. Podle legendy se totiž jedná o potomky křižáků, kteří se při svém tažení do Svaté země, dostali až do křesťanské výspy na východě – do Gruzie. Podle legendy se jednalo o účastníky první křížové výpravy (1095-1099), konkrétně křižáky z Lotrinska, které původně vedl Godfrey de Bouillon (1060-1100) vévoda Dolnolotrinský. Ze samotného Lotrinska vyrazilo celkem 1000 rytířů, 7000 pěších a neznámý počet poutníků. Pokud chceme vědět odkud tito lidé pocházeli, připomeňme si slova papeže Urban II. dle Roberta Mnicha:
"...tato země, ve které žijete, obklopená z jedné strany mořem a z druhé strany horskými vrcholky, může stěží uspokojit mnohé z vás. Neoplývá bohatstvím, vskutku stěží poskytuje dosti potravy pro ty, kteří ji obdělávají. Proto se zabíjíte a pohlcujete jeden druhého. Zastavte tuto věčnou nenávist, zanechte sporů, upusťte od válek, zastavte je a utište všechny konflikty a spory. Začíná cesta ke Svatému hrobu. Zmocněte se země, která je hanebně obsazená, která však byla dána Bohem dětem Izraele a která, jak říká Písmo, oplývá mlékem a strdím."
Patrně ale nečekali, že Bůh část z nich zanese až do vzdálené Gruzie. Předkové Chevsurů údajně ztroskotali na pobřeží Turecka a odříznuti od zbytku výpravy hordami Saracénů, ustupovali do vnitrozemí přes Arménii až na Kavkaz. Nepodařilo se jim najít cestu zpět do Svaté země, zmocnili se tedy žen z okolních vesnic a zůstali tam, kde byli. Ač se toto tvrzení zdá být hodně divoké, jejich kroužkové zbroje, rovné meče a systém soubojů je velice typické pro Evropské prostředí. Také geneticky jsou Chevsurové příbuzní s Francouzi obývajícími sever země, tedy popis sedí. Dokonce i samotné kroužkové brně, vážící zhruba 30kg, pocházejí z konce 11. století a byly vyrobeny ve Francii, tyto kroužkové košile byly nošeny jen při zvláštních příležitostech, jinak byly zavěšeny na hřebících v domě. Meče měly rovnou čepel a na malých kožených štítech byl vyražen tvar kříže. Zajímavé jsou i zápisky slavného ruského archeologa, hraběte Uvarova, který oblast navštívil v létě 1890 a domníval se, že Chevsurové jsou potomky Záporožských kozáků. Legendy o jejich křižáckém původu vyvracel, právě typickými součástmi oděvu, jakými byly orientální boty a široké kalhoty (skytsko-sarmatského typu). Také husté vlasy zastřižené rovně dokola, krátké vousy a dlouhé kníry, měly být typické pro Záporožské kozáky. Poněkud ignoroval kroužkové zbroje, které sice připomínaly orientální protějšky, měly jiný původ, typický pro evropský středověk. Také Chevsurská řeč obsahovala šest nebo osm německých slov.
Kvůli své poloze byl tento horský region hodně nebezpečný a plný banditů, přičemž prakticky neustále zde probíhaly menší boje nebo jiné konflikty. V době rozpadu SSSR se sem báli jezdit i samotní Gruzinci a cestovky před těmito horskými regiony varují dodnes. Z osobní zkušenosti s jinými Gruzínskými horaly – Svanety, jsou tato varování poněkud přehnaná. Ač se jedná poněkud jiné etnikum, jejich vztah k alkoholu je velice vřelý, ať již k vínu, nebo pálence zvané Čača, tedy zhruba jako u nás na Slovácku. Prakticky celá Gruzie je tavícím kotlíkem všemožných kultur a etnik. Krom Peršanů, Mongolů, Turků a jiných vyhnanců, zde žili dokonce i černoši! Jejich původ je ale prostý. V 18. století ztroskotala v Černém moři loď převážející náklad otroků a přeživší se zde usadili. Zpět ale k těmto válečníkům.
V boji proti Bolševikům
Horské kmeny žily v této oblasti Kavkazu prakticky mimo dohled jakékoliv vlády. Později úspěšně vzdorovaly ruskému postupu a snahám o zcivilizování. Pod Vládu Moskvy se tedy Chevsuretie dostala jen papírově, podobně jako sousední Čečensko nebo Dagestán. Když Rusko zachvátily v roce 1917 revoluční boje, zabloudili do Chevsuretie i ozbrojenci z Černé armády, vedené proslulým Nestorem Ivanovyčem Machnem (1888-1934). Údajně mělo dojít k nějakým menším bojům, ale víc mi není známo. Machnova banda byla v této době spíš podobná loupežníkům, s nimiž měli horalé bohaté zkušenosti. Jelikož se v případě Chevsurů jednalo o zarputilé křesťany, žijící v izolovaných horských vesničkách, byl jejich životní styl neslučitelný s tím bolševickým nebo anarchistickým. V roce 1921, kdy do Gruzie vpadla Rudá armáda, se do Tbilisi vrátili i Chevsurští bojovníci, aby pomohli bránit svoji vlast. Tentokrát ale přišli z hor na žádost generála Giorgiho Mazniashviliho (1872–1937), který sbíral vojska ze všech koutů Gruzie. Po urputných bojích byla armáda poražena a s ústupem na západ se začala rozpadat, tříštit (některé jednotky ustoupily na západ, jiné do hor) a chyběla jí organizace. Ale i přes to dokázala v kritických chvílích vzdorovat ruským silám. Válka byla ale prohrána a většina členů vlády utekla do exilu. Generál Mazniashvili se ale odmítl vzdát, zmobilizoval zbytky gruzínských jednotek. Armáda i lidová garda (patrně i zmínění Chevsurové) se v březnu stáhla do klíčového přístavu Batumi v jihozápadní Gruzii. Gruzíncům se podařilo znovu dobýt některé přímořské oblasti, například Gagru, ale jejich úspěch byl jen dočasný. Rudá armáda postupovala dál, 9. března ovládla Zugdidi a 14. března černomořský přístav Poti. Zbytky gruzínské armády se stáhly do hor a pokračovaly zde v boji s bolševiky, jednalo se ale již jen o marné snahy nepříteli uškodit. Gruzie byla zabrána novými pány.
Chevsurské zvyky a tradice - Shugli
Krom opíjení se, je jediným sportem těchto horalů typický systém soubojů (shugli), který je u Chevsurů velice propracovaný a významně pomáhal řešit tradici krevní msty, která je v regionu velice běžná. Tohoto zvyku bylo hojně využíváno, ať již k výcviku nebo zmíněnému urovnávání sporů a této tradice se musí zúčastnit všichni mladí muži, pokud mají získat ve vesnici uznání. Duely se konají na otevřeném prostoru mimo obec a přihlíží jim všichni obyvatelé vesnice. Před soubojem se soupeři posilní pálenkou a na znamení se do sebe pustí. Boj je velice hlučný a divoký - rána střídá ránu. Všude řinčení zbraní, výkřiky a vzduch je naplněný adrenalinem. Díky kvalitním zbrojím ale nedochází k výraznějším zraněním, než jsou modřiny. Výjimečně dojde ke zranění, načež soupeř musí zaplatit náhradu dohodnutým počtem krav. Souboj také může přerušit žena upuštěním kapesníčku, mezi oba soupeře. Typickou zbraní Chevsurů je jakýsi špičatý železný prsten nošený na pravém palci, zvaný ghaj'ia nebo satseruli (ღაჯია, საცერული). Je záhadou, jak měl být použit, ale patrně je určený k úderům během boje nebo jako skrytá zbraň. Podobné prsteny byly nošeny ve Schwarzwaldu v Horním Bavorsku. Jak poznamenal Německý cestovatel Dr. Radde, který o své výpravě po Kavkaze sepsal: "Die Sazeruli-Schrammen fehlten keinem Gesichte, zumal älterer Personen", tak tváře domorodých mužů jsou podobné spíš účastníkům Mensury. Tímto "osekáváním" obličejů šavlemi, se bavili němečtí studenti z Buršáckých spolků v 19. století. U Chevsurů byste totiž nepotkali staršího muže, který by neměl znetvořený obličej nevzhlednými jizvami, které předčí i ty buršácké, poznamenal Radde. Jak poznamenal Gruzínský cestovatel Abazadze, nejdůležitějším rysem prstenu ghaj'ia je, že působí silné krvácení, které soupeře prakticky oslepí a donutí jej přiznat porážku, aniž by musel být zmrzačen nebo zabit. Podle jednoho starého bojovníka, Totia Arabuli, známého pro svoje impozantní bojové dovednosti, bylo možno bojovat s tímto prstenem i proti člověku vyzbrojeném dýkou. Význam slova ghaj'ia je patrně odvozen od slova godji, tedy tesák. Mladí chlapci nosili menší prsteny zvané nestari, vyrobené ze svařovaného drátu. Tyto zbraně působily povrchové řezné rány a škrábance. Technika boje tímto prstenem je velice komplikovaná a zahrnuje jak vertikální seky (dakvra) tak seky odspoda nahoru nebo horizontálně (mosma). Bylo zakázáno útočit na oblast šíje, krku a obličeje (pod čelo). Tyto údery byly považovány za známku zbabělosti. Tak jako u zmíněné Mensury, docházelo při boji k odtrhnutí části skalpu (abgrucheba), tedy kůže i s vlasy. Techniky boje detailně popsal starý Chevsur jménem Gigia Tsiklauri z vesnice Roshki, také přiznal, že pro lékaře (dostakari), bylo velice problematické zašít takto potrhanou kůži, oproti běžným ranám dýkou. Zranění byla léčena bylinkami a mastmi, ale jednalo se o komplikovaný a dlouhý proces, přičemž se rány hojily i několik měsíců. Pokud nedošlo k poškození lebky, nemusel vítěz platit žádnou náhradu a poražený si musel hradit léčbu sám. Podle pamětí G. Tedoradze, tyto souboje, ať již jakýmikoliv zbraněmi, občas probíhaly i bez diváků. Jindy se jich účastnilo až 60 lidí. Když bylo po všem, jeden člověk byl mrtvý a druhý smrtelně raněn. Při vyhodnocování souboje byly brány v potaz všechna kritéria, jak věk bojovníků, chování před bojem, po boji a způsobené rány. Rány byly následně měřeny pomocí přiložených zrn pšenice, přičemž každé zrnko znamenalo kompenzaci jednou krávou. Tato kompenzace byla určena pro léčbu zranění a uklidnění pošramocené pýchy soupeře.
V roce 1906, vojenský lékař E.V. Ericson poznamenal, že 46 % Gruzínských mužů odvedených do Carské armády, mělo na hlavě jizvy v různé fázi hojení. K obdobnému zjištění došel doktor G. Tedoradze: "Jen zřídka potkáte Chevzura bez jizvy na hlavě a obličeji, ti kteří neměli jizvy, se stali předmětem výsměchu a úšklebků. Během své expedice jsem hovořil s mnoha starými muži a žádný z nich neměl hlavu bez jizev. Někteří jich měli několik desítek od různých typů zbraní, na hlavě nebo rukou. Jeden dvaadevadesátiletý muž jménem Batira Kerauli z vesnice Khadu, mi položertem řekl, že je zestárnout bez jizev. V případě že muž zemře bez jizvy, ať již od zbraně nebo pokousání, nebe přijat do posmrtného světa". Aneb jak se říká u nás na Hané "Chlap má být obité".
Zdroj:
http://www.batsav.com/pages/crusaders.htm
https://cs.wikipedia.org/wiki/Chevsuretie
https://en.wikipedia.org/wiki/Khevsureti
http://extrastory.cz/za-prvni-svetove-v ... paign=pesv
https://www.reddit.com/r/HistoryPorn/co ... _to_fight/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Invaze_Ru ... _do_Gruzie
Novinky
Kdo je online?
Hledání
Statistiky
Tým