PALBA.CZ

Finská obrněná technika v letech 1918-1945


Finsko, země „tisíce jezer“, nepatří u vydavatelů různé military literatury k nějakému klasickému „provařenému“ tématu. Mezi vydanými knihami se to hemží různými hrdiny, nejprve dlouho z východu, posléze ze západu, dnes je nahrazují „kamaraden“, chodící v černých uniformách... Přesto si Finsko zasluhuje pozornost, odvaha, s jakou malý stát čelil tlaku velkého medvěda z východu asi nemá v moderních evropských dějinách obdoby. Nebudu tady rozepisovat vznik a vývoj Finska, ani Zimní a Pokračovací válku. Tyto témata již na stránkách Palby rozvinul a popsal Michan, já se chci pouze okrajově zaměřit na používání kořistní obrněné techniky a její pozdější využití při jejich úpravě.

Již v roce 1918 měla finská armáda k dispozici první obrněné vozidla, šlo o ukořistěné obrněné automobily Ižorski Fiat a Peerless. Důležitý byl však nákup moderních lehkých tanků Renault FT v roce 1919, šlo celkem o 32 strojů. Čtrnáct bylo vyzbrojeno kanonem SA-18 ráže 37 mm, zbytek byla kulometná verze s kulometem Hotchkiss ráže 8 mm. Kulometné tanky byly později přezbrojeny, v roce 1937 dochází k výměně francouzských kulometů za kulomety Maxim ráže 7,62 (Finsko používá stejnou munici jako Sovětský svaz – 7,62x54R. Během Zimní války jsou tyto tanky použity coby pevnůstky Mannerheimovy linie, poslední z nich slouží potom jako cvičné vozidla. Jeden tank zůstal zachován v muzeu Parola dodnes.

V 30. letech se armáda poohlíží po dalších vozidlech, tentokrát jse o britské tanky a tančíky. Je testován i plouvoucí tank Vickers Carden Loyd 1931, ten je však po testech odeslán zpět výrobci. Dále je zakoupen tančík Vickers Carden Loyd Mk.VIB, lehký tank Vickers Carden Loyd 1933 a známý Vickers Armstrong 6 ton Export B. Tyto tanky zůstavají ve Finsku, slouží nejprve jako cvičné vozidla a dnes jsou umístěny v muzeu Parola. Finsko si nakonec vybírá tank Vickers Armstrong 6 ton verze B, v letech 1938-39 bylo dodáno celkem 32 vozidel. Část z nich je ve Finsku vyzbrojena kanonem SA-18 ráže 37 mm, část kanonem Bofors stejné ráže. Mimo tanky je v roce 1936 je zakoupen ve Švédsku jeden obrněný automobil Landsverk L-181.

Paradoxně největším „dodavatelem“ obrněné techniky byl Sovětský svaz. Udává se, že finové během Zimní války ukořistili asi 350 tanků, cca polovinu z nich se podařilo opět zařadit do služby na finské straně. Šlo o tanky T-26 (34 ks), jeho plamenometné verze (6 ks), tanky BT-5 a 7 (20 ks), T-37 (29 ks) a T-38 (13 ks), tahače T-20 Komsomolec (62 ks), střední tank T-28 (2 ks), lehké obrněné automobily (11 ks) a OA řady BA-3/6/10 (10 ks). Tento počet značně převyšuje předešlé nákupy obrněné techniky.

finský T-38

raritní finský T-50

T-28

T-20 Konsomolec

Další „příliv“ techniky se uskutečnil během Pokračovací války, jde asi o 98 tanků T-26, šest T-28, jeden T-50, sedm T-34/76 a stejný počet varianty s kanonem ráže 85 mm. Tanky T-34 jsou vyřazeny z výzbroje až začátkem šedesátých let minulého století. Ukořistěny jsou také dva těžké tanky KV-1 a tři samohybné děla ISU-152. I tuto těžkou techniku lze dnes vidět v muzeu Parola.

finští "sověti"

T-34/76

T-34/85

Během války dochází i k nákupům obrněné techniky, ve Švédsku je v roce 1942 zakoupeno šest PL samohybných děl Landsverk LVKV 40/L 62 „Anti“, vybavených 40 mm kanonem Bofors. Největším nákupem byla v letech 1943-44 dodávka 59 útočných děl StuG III Ausf. G, následovaná v roce 1944 dodávkou středních tanků PzKpwf.IV ausf. J v počtu 18 vozidel. Německá obrněná technika byla také vyřazována až v průběhu šedesátých let minulého století.

Finové se dokonce pustili do výroby vlastních obrněných vozidel. První pokusem byl obrněný automobil Sisu A-27 z roku 1937. Byl postaven z dovozových komponentů, zájladem bylo šasi dodané firmou Crichton-Vulkan a dieselový motor American Hercules Motor Corporation o výkonu 75 HP. Dvounápravový podvozek měl vzadu zdvojená kola. V plně otočné věži byly lafetovány kulomety ráže 13,2 a 7,62 mm, další kulomet ráže 7,62 mm byl umístěn v čelní stěně korby.
Vozidlo bylo používáno finskou policií do roku 1951, armáda jen později nechala přestavět na autojeřáb. Vozidlo byla naštěstí po vyřazení uvedeno armádou do původního stavu a dodnes je v pojízdném stavu k vidění v muzeu Parola (kéž by se něco podobného dalo poznamenat na adresu generála Janka, který nechal sešrotovat nenahraditelnou obrněnou techniku....).

Další kapitolou v dějinách finské obrněné techniky je využívání sovětských vozidel coby základu pro finské „konstrukce“. Nejzajímavější je asi využití zastaralých plovoucích tanků T-38. Tyto lehké tanky by na frontě použil jen sebevrah, finové je však originálně využili coby školní pomůcky. Patnáct tanků bylo vybaveno místo věže dřevěnou a plechovou atrapou věže tanku T-34 nebo KV-1. Tak vznikl tank označovaný jako T-38-34 nebo T-38-KV. Tanky byly využívaný jak pro výcvik protitankového boje pěchotou, tak pro výcvik řidičů tanků až do šedesátých let minulého století. Jeden tank T-38-KV je dnes umístěn v muzeu Parola.

Od lehkých plovoucích tanků se dostaneme k nejvýznamnějšímu finskému počinu, samohybnému dělu BT-42. Jak již sám název napovídá, půjde o finskou přestavbu sovětského kolopásového tanku řady BT. Jak jsem již uvedl, ukořistila finská armáda během Zimní války 20 tanků řady BT. V průběhu Pokračovací války se ukázalo, že finské armádě chybí samohybné dělo schopné okamžité spolupráce s pěchotou a schopné ji účinně podporovat při eliminaci polních opevnění. Zakoupení podobného prostředku v zahraničí asi nepřipadalo v úvahu, v roce 1942 bylo rozhodnuto o stavbě vozidla v domácích podmínkách. Volba padla na asi nejlepší možnou variantu podvozku, byl vybrán tank BT-7. Armáda měla k dispozici větší počet vozidel, podvozek byl přece jen modernější než podvozek tanku T-26 a zanedbatelná nebyla ani solidní zásoba náhradních dílů.



Coby hlavní zbraň byla vybrána britská 4,5“ (114,3 mm) polní houfnice Q.F. 4,5 inch howitzer Mark II, dodaná Finsku v počtu 26 kusů během Zimní války, další 30 kusů dorazilo po této válce. Houfnice se však nevlezla do stávající věže BT-7, na stávající věnec byla proto vyvinuta nová, plně uzavřená věž. Věž se otáčela pouze ručním převodem. Síla pancíře věže byla 15 mm, zbývající pancéřování odpovídalo původní sovětské verzi. Rovněž podvozek a pohonná jednotka zůstávají původní (více o strojích BT je .....)
Osádku tvořili řidič, nabíječ a velitel-střelec. Samohybné dělo nemělo pevně zabudovaný kulomet, osádka měla k dispozici pouze samopal Suomi ráže 9 mm. Umístění nové věže na podvozek tanku BT přineslo nárůst hmotnosti o více než 2000 kg, což se nepříznivě projevilo na opotřebení podvozku.

Prototyp byl předán k testům v září 1942, první stroj armáda přebírá koncem února 1943. Do konce tohoto roku je vyrobena kompletní série osmnácti vozidel BT-42. Osm vozidel je ztraceno v boji, zbylých deset bylo vyřazeno ze služby v roce 1950. Poslední samohybné děl BT-42 je dnes umístěno jak jinak než v muzeu Parola

Technické data BT-42
délka – 5,56 m
šířka – 2,29 m
výška – 2,69 m
hmotnost – 15 t
výkon motoru – 400 HP
max. rychlost – 50 km/h na pásech
pancéřováni - 13-22 mm
osádka – 3


Mimo samohybného děla byl na podvozku tanku BT postaven i obrněný transportér BT-43. Na podvozek tanky byla umístěna dřevěná korba, připomínající dřevěné postranice běžných nákladních vozidel. Transportér byl vyroben v jednom exempláři, krátce po válce je sešrotován.


Tolik něco málo k vývoji finské obrněné techniky, příště se snad zase podíváme na něco z „hlavního proudu“...


zdroje:
I. Pejčoch – Obrněná technika 8
http://mailer.fsu.edu/~akirk/tanks/
http://wikipedia.org