PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 235.






Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Končil jsem tím, že ještě následovaly i chmurné až smrtelné události, aby je pak vystřídala prvá a pak další, větší sláva.
Historické texty tehdejší doby zachytily ten fakt, že po vztyčení prvé (menší) vlajky s hvězdami a pruhy, ještě neměli mít námořní pěšáci na růžích ustláno. Když pak přímo říkají, že ještě nebyl čas na jásot u námořních pěšáků, kteří byli na Mount Suribači s výkonným důstojníkem poručíkem Schrierem u vztyčení té prvé vlajky s hvězdami a pruhy. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 135., Praha 2 000., Vydání 1, v historiografii nalezl a píše, cituji:

„Vlajka nepřítele nad Mount Surbači byla zřejmě pro některé z Japonců skrývající se v nitru hory větším pokořením, než mohli snést. V okamžiku, kdy seržant Louis R. Lowery zmáčkl spoušť fotoaparátu a pořídil snímek jejího vztyčování, ze sluje nedaleko kráteru vyrazili dva Japonci. Jeden mávaje mečem se hnal přímo ke skupině snažící se ukotvit žerď, ale než k ní doběhl, byl zastřelen. Druhý byl též zabit, ale až poté, co se mu podařilo hodit ruční granát do míst, odkud fotografoval seržant Lowery. Ten se zachránil jen díky bleskurychlé reakci, kdy se skulil po úbočí hory a zastavil se až o dvacet metrů níž. Fotoaparát, který při tom upustil, se rozbil. Šťastnou náhodou ale film zůstal nepoškozen, a díky tomu se zachovala první ze slavných fotografií vztyčování americké vlajky nad Mount Suribači. Vzápětí po této scéně napadlo Schrierovu četu několik dalších Japonců vynořivších se z podzemí, všechny je však potkal stejný osud jako první dva.“

Jak dál praví zápisy v historiografii americká vlajka s hvězdami a pruhy sice nad Mount Suribači vlála, ale byl zde problém, že kvůli svým malým rozměrům byla z větší dálky málo a špatně viditelná. A tak asi tři hodiny po jejím vztyčení námořní pěšáci obstarali vlajku jinou, mnohem větší, o délce dva a půl metru, kterou si vypůjčili od posádky tankové výsadkové lodi LST-779.



Vztyčení vlajky, druhé větší, na ostrově Iwo Jima, na Mount Suribachi, Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

V té skupině, která tuto větší a vypůjčenou vlajku pak nesla nahoru, byl také Joe Rosenthal, což byl fotograf americké agentury Associed Press. Tomu se podařilo zachytit ono druhé vztyčování vlajky s hvězdami a pruhy nad Mount Suribači, a tak vlastně vznikla ta nejslavnější fotografie pořízená v Tichomoří za 2. světové války. Ta pak byla více než mnohokrát reprodukována a nejslavnější je od sochaře Felixe de Waldena, která se stala vlastně předlohou bronzového monumentu námořní pěchoty, umístěného na Arlingtonském národním hřbitově nad řekou Potomac ve Washingtonu.
Po nějaké době po vztyčení druhé a větší vlajky, odrazil od lodi Eldorado, velitelské lodi viceadmirála Turnera, člun, který přivezl na pláž Zelená skupinu mužů. Byly tam, mimo viceadmirála Turnera ještě ministr námořnictva Spojených států James V. Forrestal,





Ministr námořnictva USA James Forrestal SecOfDef, Wikipedia




generálporučík Holland Smith

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima
a ještě několik dalších vysokých důstojníků armády a námořnictva včetně dvou admirálů. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 135., 136., Praha 2 000., Vydání 1, v historiografii nalezl a píše, cituji:

„Očividně pohnutý Forrestal se při pohledu na vlajku nad Mount Suribači obrátil ke generálu Smithovi a pravil: ´Hollande, vtyčení této vlajky na Suribači bude symbolem námořní pěchoty na dalších pět set let´.* (* Historickým podkladem je zde: Smith, H. M., Finch.: Coral and Brass, česky: Korál a mosaz, str. 261.).
Obsazení Mount Suribači nemělo obrovský psychologický význam pouze pro všechny americké vojáky podílející se na dobývání Iwodžimy, stejný význam, i když s přesně opačným dopadem, mělo i pro Japonce. Major Horie napsal, že když přišla na Čičidžimu, kde se v té době nacházel, zpráva o ztrátě Mount Suribači, i on sám byl zahlcen emocemi. ** (** Historickým podkladem je zde: Garand, G. W.., Strobridge, T. R. : Western Pacific Operations, česky: Operace v západním Pacifiku, str. 543.).
Stejně těžkou ranou byla pro majora (Horie) a další japonské důstojníky skutečnost, že pevnost Suribači padla po pouhých třech dnech bojů; podle jejich předpokladů měla vzdorovat nejméně dva týdny.“

Vlastně ani po dobytí hory Mount Suribači pak nemohl 28. pluk, pokládat svůj úkol v daném prostoru za zcela skončený, neboť hned se prostě nemohl připojit k ostatním jednotkám své 5. divize, která již bojovala ve střední části ostrova Iwodžima. Totiž do večera 23. února všechny tři prapory 28. pluku musely pokračovat ve vyčišťovacích akcích jak kolem Mount Suribači, tak ještě i na hoře samotné. Námořní pěšáci museli likvidovat na různých místech se objevující japonské odstřelovače a ve spolupráci se ženisty zavalovali pomocí výbušnin vchody do jeskyň a tunelů. Ještě v noci z 23. na 24. příslušníci roty E 2. praporu zůstali na temeni Mount Suribači a zaujali tam kolem kráteru kruhovou obranu. No a zbytek 2. praporu, se dvěma dalšími prapory pluku, obsadil všechny pozice na úpatí hory a to po celém jejím obvodu. A takováto obezřetnost se skutečně vyplatila. Japonci se totiž během noci opakovaně pokoušeli tento svírající je kruh prorazit a 122 jich přitom bylo zabito. A že to nebylo jen tak, říkají zápisy, když u mnohých padlých Japonců bylo ráno zjištěno, že měli na těle přivázány výbušniny; se vší pravděpodobností zamýšleli po proniknutí do amerických postavení najít vhodné cíle a zemřít při sebevražedných útocích. Ještě těsně před rozedněním skupina přibližně 30 japonských vojáků zaútočila ručními granáty na velitelské stanoviště a obvaziště 1. praporu. Všichni příslušníci velitelství, ale i zdravotníci se ihned chopili zbraní a ve tmě se rozpoutal nelítostný boj, ve kterém se Američané především snažili Japoncům zabránit ve vniknutí do stanů s bezmocně ležícími raněnými. Nakonec byli útočníci pobiti do posledního.
Ale ani vlastně ti “šťastnější“ z japonských vojáků, kterým se podařilo americkými liniemi proniknout a dosáhnout pozic vlastních vojsk ve střední či severní části ostrova Iwodžima, neměli ještě vyhráno. Většinou byli za tento čin odsuzováni a čekalo je ponižování, pokud jim zrovna nehrozila přímá smrt. O jednom takovém případu podal historii svědectví poddůstojník Riiši Kojacu, který boj o Iwodžimu přežil:

„Pamatuji se na velmi dramatickou scénu, které jsem byl svědkem 24. února 1945. Námořní poručík, na jehož jméno si nemohu vzpomenout, s několika svými muži, všichni v roztrhaných a zakrvácených uniformách, se objevil na velitelském stanovišti.
Pravil, že prorazili nepřátelské obklíčení Suribači a podařilo se jim dojít na velitelství, aby mohli podat hlášení. Když jsem poručíka přivedl ke stolu námořního kapitána Inouje, kapitán vybuchl a začal řvát: ´Proč jsi sem přišel, ty čubčí synu? Nebylo tvojí povinností držet tu pevnost za každou cenu? Styď se, že jsi tady! Hanba! Hanba! Víš, co je to hanba? Já ti říkám, že jsi zbabělec a dezertér´! Pobočníci se pokoušeli kapitána uklidnit, ale ten byl stále zuřivější, chrlil další urážky a nakonec prohlásil: ´Podle všech válečných pravidel je dezertér okamžitě popravován, a já ti udělám laskavost, že ti srazím hlavu vlastnoručně´.
Po tomto výkřiku se kapitán chopil meče a tasil. Zraněný poručík klečel, beze slova, bez pohybu. V tu chvíli pobočnici kapitána uchopili a meč mu vyrvali z rukou. Inouje propukl v pláč mumlaje: Oh, oh, Suribači padla! Suribači padla´! Pobočníci zatím poručíka odvedli na obvaziště.“ * (* Historickým podkladem je zde: Smith, H. M., Finch.: Coral and Brass, česky: Korál a mosaz, str. 261.).

Asi již nikdy nebude přesně známo, kolik že japonských vojáků nakonec podlehlo v uzavřených tunelech svým zraněním, kolik se jich pak udusilo nebo spáchalo sebevraždu, ale určitě jich v nitru hory Mount Suribači zůstaly celé stovky uvězněny a zemřely; některé historické prameny hovoří nejméně o 1000 mužích. Ověřeným číslem bylo pouze 1231 mrtvých těl, které byly nalezeny na Mount Suribači a v její blízkosti. Historik kontraadmirál Morison a jeho tým uvádí, že na Mount Suribači samotné, vyhodili ženisté námořní pěchoty do vzduchu kolem tisíce Japonců využívajících jeskyň a vchodů do podzemí. ** (historickým podkladem je zde ** Morison, Samuel Eliot: Victory in the Pacific / History of United States Naval Operationns WWII. Sv. XIV/. Česky: Vítězství v Tichomoří / Historie námořních operací Spojených států za druhé světové války. Sv. XIV/. Little, Brown and Company, Boston 1975, str. 73. Když pak Američané ovládli Mount Suribači, tak se jim ještě pár Japonců podařilo ze zavalených chodeb a jeskyň vyhrabat, ale všichni padli za oběť hlídkám námořní pěchoty, které dohlížely na to, aby nikdo z přeživších Japonců prostě neunikl.