PALBA.CZ

Maďarská obrněná technika (5) – samohybné dělo Zrínyi



Maďarská armáda sice disponovala tanky a obrněnými vozy, na počátku východního tažení bylo jasné, že dosavadní tanky vyzbrojené kanony ráže 40 mm nemůžou uspět v boji proti moderní sovětské obrněné technice. Situaci na chvíli zachránilo nasazení upravené verze tanku Turán II, to však nemohlo na zastavení obrněné laviny z východu stačit. Situaci měl zachránit nový těžký tank Tas, ten však byl pouze ve vývoji. Ale již od roku 1942 probíhal vývoj jiné alternativy, známé maďarským jednotkám z východní fronty – použití tankového podvozku coby nosiče výkonného protitankového děla či houfnice střední ráže (okolo 100 mm).

Pod dojmy úspěchů německého samohybného dělostřelectva navrhl zástupce armády u firmy Weiss Manfréd v srpnu 1942 vypracování projektu samohybného děla. Konstruktéři využili podvozku tanku Turán, ten byl oproti originálu rozšířen. Ostatní části podvozku a pohonu zůstávají stejné jako u tanku Turán. Samohybné dělo mělo být osazeno buď protitankovým kanonem ráře 75 mm nebo polní houfnicí ráže 105 mm. Pro samohybné dělo bylo vybráno jméno Zrínyi, což bylo jméno šlechtického rodu.

Podle reorganizačního plánu armády z října 1943 měla armáda obdržet celkem 240 útočných děl, z toho 168 mělo být vyzbrojeno 75 mm protitankovým kanonem a 72 mělo mít osazenou houfnici ráže 105 mm. Tak jako v předchozích případech však podobné počty obrněné techniky již byly nad síly těžce zkoušeného maďarského průmyslu.

Samohybné dělo vyzbrojené dlouhohlavňovým kanonem ráže 75 mm bylo označováno jako 44.M Zrínyi I rohamlöveg (útočné dělo Zrínyi I vzor 44), pozdější označení bylo Zrínyi 75. První prototyp, používající podvozkové skupiny prototypového tanku Turán I (vyroben z měkké oceli), byl dokončen v únoru 1944. Testy u armády však probíhají až červnu 1944.
Podvozek vozidla vychází z původního vzoru pro tank Turán, jde o původní konstrukci Škody T-21 (T-22), je však rozšířen oproti tanku o 450 mm. Celková hmotnost oproti tanku vzrostla, na podvozku došlo proto k zesílení pérování. Vozidlo pohání licenčně vyráběný benzínový motor Z-V8H-4 o výkonu 260 HP při 2200 ot/min. Převodovka s redukcí dokázala řadit šest stupňů pro jízdu vpřed i vzad. Místo otočné věže je na vozidle umístěna pevná nástavba, kanon je umístěn v polokulové lafetě. Pancéřování je opět na vozidlo nanýtované či našroubované, síla desek je od 13 do 100 mm (čelní deska). Na bocích jsou závěsy pro přídavnou pancéřovou ochranu, tu představují perforované plechy o síle 8 mm.



Hlavní výzbroj tvoří protitankový kanón MÁVAG 43.M ráže 75 mm, umožnující střelbu jak maďarským, tak německým střelivem. Kanon má délku hlavně L/42,7, jeho palebný průměr činil 90-95 nábojů. Pevná sekundární výzbroj nebyla použita, osádka měla k dispozici přenosný kulomet ráže 8 mm, čtyři samopaly ráže 9 mm a dvě trhavé nálože. Osádku tvořili čtyři muži – řidič, nabíječ, střelec a velitel.



Velmi solidní parametry tohoto samohybného děla srážela dolů poruchovost protitankové děla (konstrukční závady) a neschopnost produkce v okupovaném Maďarsku. Když spojenci 27.7.1944 zničili provozy firmy Weiss Manfréd, podařilo se vyrobit pouze čtyři samohybná děla Zrínyi I....


Zrínyi II
Ještě dříve než se do výroby dostala verze s protitankovým kanonem byla na světě verze vozidla s houfnicí. Již v říjnu 1942 byla započata výroba prototypu útočného děla, v prosinci téhož roku již byl prototyp k dispozici, vojenské testy probíhají začátkem roku 1943. Útočná houfnice splňovala představy pro podpůrné jednotky, zkušební komise požadovala určité úpravy, například zesílení pancéřování a zvětšení deprese houfnice. Problematické bylo používání děleného střeliva pro houfnici.
I když testy ještě nebyly dokončeny, firma Weiss Manfréd obdržela koncem února 1943 předběžnou objednávku na 40 útočných houfnic. Od května 1943 je vozidlo zavedeno do výzbroje pod označením 10,5cm 40/43.M rohamtarack (útočná houfnice 10,5 cm vzor 40/43), známější je ale pod označením Zrínyi II. Prvních pět vozidel opustilo továrnu v srpnu 1943, tři z nich však mají nástavbu z obyčejné oceli. Do konce roku 1943 dodá firma 26 vozidel, zbylých devět je dodáno do konce května 1944. Z další série padesáti vozidel však bylo vyrobeno jen 20 vozidel, firma Ganz dodala dalších šest vozidel, v tomto případě šlo o opravené tanky Turán. Celkem tak bylo vyrobeno 66 útočných houfnic Zrínyi II, od března 1944 označovaných jako Zrínyi 105



Nemá cenu zde znovu popisovat úpravu podvozku tanku Turán, tu jsem popsal již u verze se 75 mm kanonem. Pancéřování dosahovalo maximální síly 75 mm, technologie výroby je stejná, stejně tak počet a rozložení osádky.



Největší rozdíl je samozřejmě ve výzbroji, jedná se o upravenou polní houfnici MÁVAG 40.M ráže 105 mm, nyní označovanou jako 40/43.M (rohamtarack). Délka hlavně byla pouhých L/20,4 (2148 mm), obrovskou nevýhodou však bylo používání děleného střeliva a dlouhý zákluz hlavně. Palebný průměr byl 52 střel ráže 105 mm, rychlost palby byla maximálně 6 ran za minutu. Jako doplňková výzbroj byl k dispozici kulomet s 500 náboji, dále šlo o čtyři samopaly a dvě trhavé nálože.


Technické data Zrínyi I/II
délka – 5,65 m
šířka – 2,89 m
výška – 1,9 m
hmotnost – 21,6 t
Obsah motoru – 14 866 ccm
výkon motoru – 260 HP
max. rychlost – 40 km/h
pancéřováni - 13-100 / 13-75 mm
zásoba paliva – 445 l
dojezd – 220 km
osádka – 4




Tímto končím příspěvek o zajímavém maďarském útočném dělu, jenž trpělo stejným problémem jako jeho „praotec“ Turán – bylo jich vyrobeno málo... Příště asi uzavřu sérii o maďarské obrněné technice krátkou zmínkou o projektu tanku Tas.

---

Použité zdroje:
I. Pejčoch, O. Pejs – Obrněná technika 6
http://mailer.fsu.edu/~akirk/tanks/