PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 60.



Zde viz mapu Papui, na které je vyznačena Kokodská stezka a to s místy japonského vylodění Gona, Sanananda a Buna a i s místy bojů. Mapa byla na několika webech a zde byla zmenšena.
Dne 29. srpna roku 1942, po dotažení horských děl ráže 75 mm, začaly japonské skupiny velitele japonských sil v jižních mořích generálmajora Horii, znovu u Isuravy útočit.




Generál Tomitaro Horie, foto je majetkem Wikipedie, bylo zde zmenšeno.
Obránci, jako třeba australský 39. prapor milice, tehdy již pod třetím velitelem praporu majorem Cameronom, se drželi statečně. Trochu horší to tehdy bylo s 53. praporem milicí, který měl velké problémy a začal se pod útokem japonských skupin hroutit. Jeho obrana se postupně začala rozpadat. Začalo hrozit, že japonské útočící oddíly Australany obejdou a ti se tak museli urychleně stahovat. Neznamenalo to nějak doslova, že by milice z 53. praporu vyloženě zklamala, ale skutečně čelila velké japonské přesile, která s podporou dělostřelectva na Australany útočila a to i ze směrů, kde nebyl nepřítel očekáván.
Z historických pramenů ANDERSON, Nicholas, str. 68-69, - To Kokoda, - česky Na ostrov Kokoda, Canbera 2011., pak český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 37. Nakladatelství Epocha s.r.o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, vyšlo v roce 2020., píše, cituji:
„V rámci bojů lze dokladovat hrdinství obyčejných mužů na obou stranách. Australský vojenský historik Nocholas Anderson uvádí vojína George Maidmenta, který sám zaútočil proti japonským zákopům a naházel do nich pěknou řádku granátů, než byl vážně raněn do hrudi. Ani to ho dle Andersona nezastavilo, odmítl evakuaci do zázemí i ošetření a se samopalem v rukou se znovu postavil nepříteli. Padl a posmrtně byl nominován na několik vyznamenání.
Neustálý zmatek bitvy podtrhuje několik nešťastných událostí včetně té z 30. srpna, kdy jedna rota 2./14 praporu AIF pod velením kapitána Dickensona ztratila orientaci a zaútočila místo na postupující Japonce na vlastní spolubojovníky.“
Bohužel stahování australských oddílů od Isuravy probíhalo ve znamení velkých zmatků a pod silným tlakem útočících Japonců. Tehdy bylo Australské velení v Port Moresby a i dále v Austrálii velice zklamáno rozpadem obrany u Isuravy a začalo kategoricky vyžadovat na obráncích tvrdou obranu a odražení nepřítele. S odstupem času pak bylo jasné, že vzdálené velení nevnímalo těžkou situaci praporů milice a ani k nim dorazivších vojáků AIF. Všem tehdy chyběly zásoby. Každá bedna munice se musela velice náročně doručovat a donášet do bojových linií. Klesala morálka a kupily se chyby.
„Největším břemenem ustupujících oddílů byli zranění neschopní chůze, každého z nich neslo osm nebo deset domorodců, což značně ztěžovalo, až znemožňovalo současný transport zbývajících zásob.“
Australané Japonce zdrželi čtyři dny a způsobovali mu při tom i těžké ztráty. Další dva týdny brigáda ustupovala za trvalých a zmatečných bojů, vždy však Australané zůstávali, až na rozprášené skupinky, mezi Japonci a Port Moresby. Nejhorší situace byla se zraněnými, kteří prožívali skutečná muka a hrozné utrpení. Staly se i takové případy, jako byl zaznamenaný ten, který prožil desátník Metson, který byl u Isuravy postřelen do kotníku a odmítl nosítka. Řekl: „To by znamenalo, že se vás osm bude vláčet s touhle věcí. Nějak se tam dostanu.“
(historickým podkladem je zde článek s názvem: AUSTRALIE A NOVÝ ZÉLAND V TICHOMOŘSKÉ VÁLCE., kniha - PRŮVODCE VÁLKOU V PACIFIKU – Od Pearl Harbour po Hirošimu, editor DANIEL MARSTON, originál 2005 Osprey Publishing Limited, B4U Publishing s.r.o., Minská 13, 616 00 Brno První vydání 2013., str. 153, poznámka v - Kapitola 8. Tam pak – McCarthy, Dudley, South-West Pacific Area-First Year. Canbera: Australian War Memorial,český překlad - Oblast jihozápadního Pacifiku - první rok. Canbera: Australský válečný památník., 1959. Str. 592.
Poté si prý kolena a lokty zabalil do roztrhaných přikrývek a začal se po čtyřech plazit bahnem a deštěm směr Port Moresby, které bylo vzdálené 130 kilometrů. Asi tak o dva dny později na něho narazil korespondent Osmar White. Stále se plazícímu Metsonovi nabídl, že mu sežene nějaké nosiče, ale ten prý jenom zavrčel: „Jestli seženete nějaké nosiče, pak je pošlete k nějakému chudákovi! Spousta jich je na tom hůř než já“ Bylo zde citována poznámka ze stejného článku. Citace pochází z FitzSimons, Peter; Kokoda, Sydney; Hodder, 2004. Str. 351.
Smutný je pak bohužel konec, ve kterém se píše, že skupina raněných australských vojáků, které Japonci odřízli, se vydala po neznámé trase a živila se po cestě nalezenými batáty. Japonci pak řadu těchto bezmocných raněných dostihli a pozabíjeli, včetně Metsona, který se takto plazil již tři týdny…!
Na jiných místech ústupu pak nosiči museli upravovat erárem vydávaná nosítka raněných, neboť nevyhovovala praktickému nesení raněného v těchto místech tak členité džungle. Totiž nosítka měla plátno na dřevěné kostře příliš napjaté a natažené, které v těchto těžkých terénech mohlo a také se to stávalo, zraněného přímo skulit na zem. I proto musela být látka v kostře povolena, aby zraněný ležel v takto povislé plátěné látce a byl tak ve větším bezpečí.
Zde je také třeba podotknout, že nosiči nesměli pobývat přímo v bojové linii a proto jim zraněné museli přinést na chráněné místo vojáci, kteří jinak bojovali. To zároveň znamenalo, že odnos zraněného vojáka z bitevní čáry (jen někdy čtyři, jinak osm až deset vojáků – jednoho zraněného dle váhy a povahy zranění) znamenal oslabení bojové linie.
Australské oddíly milice i armády se snažili Japonce zastavit u Aoly, a u vesnice Eora, protože potřebovaly, aby jim zůstala v rukách pro obranu vesnice Myola. Ve vesnici Myola byl totiž situován sklad se zásobami a nacházela se tam též i poslední využitelná plocha pro shazování zásob všeho druhu (a teoreticky i místo pro přistání letadel s krátkou přistávací plochou).
V historických dokumentech doby a u historických spisovatelů se píše, že tehdy Japonci prý pociťovali něco jako, že se válečná štěstěna k nim přiklonila a že je i hybný moment celé bojové operace na jejich straně. I proto začali zvyšovat svůj tlak na stále ustupující a již zcela vyčerpané Australany a snažili se je více rozpohybovat.
ANDERSON, Nicholas, str. 78., jako původní zdroj, a český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 38. a 39., k tomu také dává hned příklad, cituji:
„Příkladem je přestřelka u říčky Eory. Tam měl zadní voj AIF zlikvidovat mosty přes vodní tok, aby protivníka zpomalil. George Mowat z 2./16. praporu AIF úkol označil za sebevražednou misi, protože Japonci jim šlapali na paty. Ti totiž ve velké rychlosti obešli australský zadní voj a dorazili k Eoře jako první a spustili okamžitě palbu na vojáky na druhém břehu a obsadili všechny přechody až na dva, přes něž ustoupili zbylí vojáci AIF.
Zřejmě nejlépe bránitelnou částí komodské stezky mohl být teoreticky Gap (mezera) poblíž Templetonova přechodu mezi Eorou a Myolou. V praxi se užší úsek v náročném terénu nedal bránit stejně jako celý zbytek stezky. Nalézala se tam též jedna specifická záležitost – Zlaté schody. Jednalo se o výstup do jednoho z mnoha strmých svahů zpevněných desítkami klád, které tvořily cosi jako schodiště. Jednotlivé schody byly různě vysoké, různě daleko od sebe a do jisté míry jednotlivým cestovatelům nebo malým skupinkám nosičů mohly cestu vskutku usnadňovat. Pokud se po nich pohybovaly stovky mužů s těžkou výstrojí, schody se proměnily v nepříjemnou (rozšlapanou) překážku…! „



Zde viz schody na Kokodské stezce, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zmenšeno.
V popisných historických dokumentech a knihách je vzpomínána i další učebnicová chyba, kterou tehdy představovala bitva o tzv. - „Brigade Hill“. Unavení a v zoufalé situaci se nacházející Australané si vybrali právě tuto vyvýšeninu mezi vesnicemi Efogi a Menari, jako místo, kde chtěli Japonce zastavit a zničit. Tehdy se Spojenecké velení u „Brigade Hill“ pokusilo o zřejmý zázrak. Ambicí velitelů v Port Moresby, respektive i velitelů v Austrálii, bylo „nepřítele zastavit a uštědřit mu porážku“. „Plán“, „bohužel“, ukazoval, jak tehdy spojenecké štáby špatně znaly bojovou situaci na Kokodské stezce. V konci srpna a v počátku září byla na velení všech stupňů u Spojenců patrná potřeba vítězství a také ujištění, že tolik důležité středisko Port Moresby není ohroženo. Generál Potts se tehdy nechtěl s nikým přít a ani nechtěl vysvětlovat ne zrovna dobrou situaci australských oddílů a přijal výzvu zvítězit. Stejné historické prameny pak uvádějí, cituji:
„Ke střetu došlo 6. září 1942 a bitva trvala tři dny. Na australské straně stály tři prapory AIF – 2./14. a 2./16. prapor zdevastované sotva skončenými boji u Isuravy a k nim čerstvý 2./27. prapor. Brigádní generál Arnold Potts rozložil prapory tak, že 2./27, byl v čele a 2./14. se 2./16 bránily a byly připraveny jako záloha. Velitelství improvizovaného svazku chráněné jednotkou střelců o síle pěší roty se nacházelo jižně od hlavní obranné linie2./27. praporu na Misijním hřebenu, nejvýhodnějším terénním bodu v oblasti.“



Zde viz foto generála Arnolda Pottse, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Obě strany měly skutečně jiné podmínky k boji, když ta japonská strana měla podstatně více pěchoty, kterou vždy mohla zasadit do boje a disponovala také větším množstvím dělostřelectva, ke kterému mohly započítat i větší množství minometů.
Australanům, dle velitelů, vylepšoval morálku ten fakt, že v blízkém týlu měli umístěnou obvazovou stanici, která zraněným poskytovala tolik důležitou prvotní zdravotnickou pomoc, před ještě tehdy náročným a zdlouhavým přesunem ke stezce do nemocnic v Port Moresby.