Obrázek
císaře Hirohita, korunován 1928, vládl 1926 - 1989. Dle fotografií pro Palbu nakreslil Roz.
Bylo řečeno, že návrat "vyjednávačů", kteří se zpět do Japonska vraceli z konference o tonážích válečného námořnictva v Londýně, vyvolával ve společnosti různé nálady. Dne 18. května 1930 se ještě admirál Tarakabe a kapitán Jamamoto (později proslulý admirál) vrátili a byli oslavně a vítáni velkými davy lidí s projevem, že zvítězili. Jakoby národ ve stejné době chápal, že limity námořního zbrojení a určité omezení, "je přece daň míru!" A již vlastně během měsíce nastal ve společnosti obrat. Nejen, že jej davy nevítaly, ale z hloučků vystoupil předák "Společnosti černého draka" a předal Wakacukimu obřadní dýku zabalenou do hedvábí. Což byla jasná výzva, aby jako politik spáchal sebevraždu, neboť, dle extremistů - "ohrozil národní bezpečnost."
Průtahy s podpisem císaře trvaly několik měsíců. Nakonec ji přece jenom 2. října 1930 schválil a podepsal. V zemi vycházejícího slunce však již začali být ultranacionalisté velmi silní a již ve svém úsilí nepolevili. Celá situace vedla až k atentátu na japonského premiéra Hamagučiho (foto viz Č 12.). Premiér totiž po Londýnské konferenci ještě několikrát řečené extremistické, ultranacionalistické kruhy popudil. Nejprve souhlasil se snížením stavu japonské armády o čtyři divize a poté prosadil snížení státního rozpočtu na armádu a námořnictvo. Ještě při tom všem prý uvažoval o tom, že podřídí císařovu "Tajnou radu" vládě. A útok na sebe nenechal dlouho čekat.
Jak Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, český historik a diplomat píše z historických a diplomatických podkladů a dobového tisku Japonska /podobné, nebo stejné je i v Použité podklady v: Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt, jakož i v Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, str. 80 až 106, Edwin P. Hoyt, z roku 1986.
/, cituji:
"V pátek 14. listopadu 1930 premiér nastupoval do vlaku na tokijském nádraží, aby odjel za císařem na manévry. Atentátník byl jím mladík jménem Tomeo Sagoja, na něj zblízka vypálil osm ran z mauseru ráže 8 mm. Těžce raněný Hamaguči byl převezen do nemocnice Císařské univerzity."
Ztratil hodně krve a lékaři mu pak dávali jen 60% naději, že bude žít. Hamaguči pak se smrtí zápasil velmi dlouho. Na následky svých zranění zemřel příští rok, 26. srpna 1931.
A na dlouho s ním odešla v Japonsku možnost, že mohla být vytvořena ústavní vláda, která by byla odpovědná parlamentu. Pokus o nějaký stupeň demokratizace prostě v Japonsku na mnoho let ztroskotal.
A jak již bylo mnoho desítek ba stovek let v Japonsku běžné, a nebylo to ani u Hamagučiho jinak - okolnosti atentátu byly zastřené, nejasné, nepochopitelné a sahali až do nejvyšších pater.
"V celku prokazatelné je Sagojovo spojení s nacionalistickými společnostmi. Někdy se dočteme, že byl mladým důstojníkem a členem ´Společnosti sakury´, jindy je označován jako ´pobuda z venkova´, spojený se ´Společností černého draka.´
V každém případě z venkova skutečně vlakem přijel do Tokia a podle vlastní výpovědi na policii měl během cesty ´rozhovor s jistým císařským princem´. Představa téměř neskutečná, kdyby tu nebyla další fakta. Má se se zato, že oním členem císařské rodiny byl princ Higašikuni vracející se z manévrů. Měl prý Sagoju přemlouvat, aby upustil od teroristické akce. O chystaném útoku tedy věděl přinejmenším jeden člen císařské rodiny. Informován byl i druhý nejvlivnější muž říše, kníže Saiondži, prostřednictvím svého tajemníka barona Harady. Ten měl přímo od policie zprávu, že´kdosi sleduje premiéra´.
K okruhu zasvěcených patřil i ministr vnitra a šéf policie Kenzó Adači, starý člen Společnosti černého draka. Další proslulý člen císařova kruhu ´velkých bratří´ (Velcí bratři - označení úzkého kruhu aristokratů kolem císaře. Název souvisí s tím, že byli o 9 - 15 let starší, většinou se do Hirohitovy blízkosti dostali už v dětství, všichni byli spolužáky z proslulé Školy pairů. K nejvlivnějším členům tohoto císařova důvěrného kruhu patřili princové Higašikuni, Asaka a Kitaširakawa, kníže Fumimaró Konoe, markýz Teuhisa Komacu a markýz Koiči Kidó - poznámka autora.) kníže Funimaró Konoe přijal počátkem listopadu vydavatele listu Japan and the Japanese Rjózó Jogiho - byl také dlouholetým členem ´Společnosti černého draka´ - a ten informoval knížete o možném zavraždění premiéra Hamagučiho. Není bez zajímavostí, že podobně Konoeho už jednou informoval - v roce 1921 o zavraždění premiéra Hary. Zdá se, jako by nejmocnější muži říše sledovali se zaujetím tento ´lov na premiéra´."
Neobyčejný, nebo raději pozoruhodný, či zvláštní byl však i osud Sagoji, který atenntát na předsedu japonské vlády Hamagučiho spáchal. Sagoja byl tři roky vězněn a teprve 16. listopadu 1933 byl odsouzen soudem k trestu smrti. Už za 3 měsíce, těsně před popravou, byl císařem Hirohitem omilostněn a poté dokonce propuštěn z vězení. A jeho příběh nekončil, žil sice v ústraní až do své smrti v konci šedesátých let. Byl stále považován za národního hrdinu a až do smrti byl materiálně a finančně podporován z neznámých zdrojů!
Když došlo k atentátu na Hamagučiho, stal se prozatímním, úřadujícím, premiérem vlády v Japonsku Kidžuró Šidehara ale kdo bude novým předsedou vlády, to zůstalo otevřeno.
Doporučení nového premiéra bylo úkolem knížete Kinmočiho Saiondžiho (zde viz foto
![Obrázek](http://www.palba.cz/album/albums/userpics/10348/normal_Kinmochi_Saionji_2.jpg)
knížete Saiondžiho, foto je volně přístupno na několika webech.). Pozice knížete se tak stala v japonské politice během meziválečného období naprosto výjimečná.
Kníže Kinmoči Saiondži pocházel z Fudžiwarů "druhého rodu národa", byl posledním z významných žijících činitelů restaurace Meidži po roce 1868, jediným žijícím "Genró".
V japonské společnosti byl v dané době uznáván a ctěn jako císař a tradovalo se, že jako jeden z mála se nikdy neobával atentátu!
V historické literatuře se objevují i velmi odvážná tvrzení, že v případě teroristického útoku na Kinmočiho Saiondžiho, by se pak ani sám japonský císař nemohl být jist před odvetou stoupenců knížete v klanech, skupinách a politických stranách.
"Z obecného hlediska měl kníže blíž k umírněným a projevoval se jako příznivec liberální politiky. S Hamagučim spolupracoval přes třicet let, stejně jako on byl stoupencem prosazení myšlenky civilního parlamentu, kterému by byla odpovědna vláda."
Březnový puč v Japonsku roku 1931.
Bylo řečeno, že kníže Kinmoči Saiondži byl názory blízký Hamagučimu, se kterým desítky let spolupracoval a spíše se klonil též k civilní, parlamentu odpovědné vládě. Ale doba a rozjitřená společnosti jej musela zřejmě, v roce 1931, donutit udělat výjimku. Totiž kníže, kterému bylo v tom roce 71 let se rozhodl a podpořil nominaci ministra války generála Kazušigeho Ugakiho na funkci premiéra.
"Tento voják se v březnu 1931 dostal do ohniska složitých politických kombinací. Ačkoli jeho příznivci v armádě patřili k méně agresivním, načas se zdálo, že Ugakimu nechybí odhodlání k akci, díky níž by se stal diktátorem, skutečným ´šógunem dvacátého století´.
Obě hlavní politické strany v zemi mu nabídly předsednictví.. Na 20. březen bylo připravováno spiknutí, které ho mělo vynést k moci.
Bezprostředními aktéry měli být mladí důstojníci ze Společnosti sakury, v jejichž čele tehdy stanul podplukovník Kingoró Hašimoto. Tento důstojník se teprve nedávno vrátil z Turecka, kde působil jako vojenský atašé. Nikoli náhodou si vysloužil přezdívku ´ochránce spiknutí´. Jeho jméno bylo často vyslovováno v těch nejtemnějších a ´po mnoho let v Japonsku neexistovala politická vražda, atentát, intrika, s níž by tak či onak neměl něco společného.´
Ovšem Hašimova stovka zfanatizovaných mladých důstojníků by sama o sobě sotva mohla zvrátit politickou situaci v říši vycházejícího slunce. Spiknutí bylo v podstatě chápáno jako příprava domácí politické scény před invazí v Mandžusku. Není tedy divu, jestliže jeho nitky vedly k různým vlivným osobnostem.
Přípravy probíhaly již od konce roku 1930 a během nich projevoval neobyčejnou činorodost dr. Šumei Ókawa, takto předseda direktoria Společnosti Jihomandžuské dráhy. Jeho působnost v japonské politice - to je opravdu složitá záležitost. Tento vysoký hubený muž, objevující se na veřejnosti vždy v elegantním evropském obleku, pramálo připomínal bojechtivého samuraje. Byl absolventem Císařské univerzity v Tokiu, proslul jako skvělý znalec několika jazyků. V letech 1911-1918 působil jako zpravodajský agent generálního štábu v Číně. Nikdy nezastával žádnou oficiální vládní funkci, přesto po léta patřil k hrstce lidí, která rozhodujícím způsobem ovlivňovala politiku na kontinentě. Na rozdíl od jiných po válce unikl trestu. Sice stanul před Mezinárodním tribunálem, ale, jak se zdá, japonští lékaři a laboratorní technici ´přesvědčili´ Američany, že trpí důsledky třetího stadia syfilidy, a tudíž není s to porozumět obviněním vznesených proti němu. Byl převezen do luxusního sanatoria, kde napsal čtyřsetstránkový bizarní spis - Úvod do náboženství. Když proces skončil, byl propuštěn, neboť se očekávalo, že zemře. Avšak Ókawa se ´zázračně´ uzdravil, přátelům svou syfilidu vysvětlil jako smyšlenku a teprve v prosinci 1957 zemřel po záchvatu mrtvice."
Ze špiček armády byli oporami a koordinátory připravovaného puče dva chráněnci, kteří byli "zastřešováni" od prince Kanina. První chráněnec prince byl již zde řečený "aranžér atentátu" na čínského generála Čang Cuo-lina, v této době již šéf Druhého oddělení zpravodajské služby generálmajor Tatekawa a druhým chráněncem byl generál Kuniaki Koiso, náčelník výboru pro vojenské záležitosti na ministerstvu války.
"Rozvážný Koiso" - přezdívku dostal padesátiletý generál prý kvůli své povaze. Měl za sebou pestrou minulost a jak všichni popisovali, měl před sebou i zářnou budoucnost. Bojovník k pohledání Koiso již v roce 1916 vedl mongolské jezdce proti Mukdenu. Princ Kanin pak připravoval převrat v Mandžusku.
(Kuniaki Koiso zastával následující funkce: "1932 byl náměstkem ministra války, 1935 vrchním velitelem armády v Koreji, 1939-1940 ministrem kolonizace, 1942-1944 guvernérem v Koreji, premiérem v ´měsících kamikaze´, t. j. od července 1944 do dubna 1945. Po válce byl odsouzen na doživotí, roku 1950 zemřel ve vězení." - poznámky autora).