Obrázek
císaře Hirohita, korunován 1928, vládl 1926 - 1989. Dle fotografií pro Palbu nakreslil Roz.
Bylo řečeno, že návrat "vyjednávačů", kteří se zpět do Japonska vraceli z konference o tonážích válečného námořnictva v Londýně, vyvolával ve společnosti různé nálady. Dne 18. května 1930 se ještě admirál Tarakabe a kapitán Jamamoto (později proslulý admirál) vrátili a byli oslavně a vítáni velkými davy lidí s projevem, že zvítězili. Jakoby národ ve stejné době chápal, že limity námořního zbrojení a určité omezení, "je přece daň míru!" A již vlastně během měsíce nastal ve společnosti obrat. Nejen, že jej davy nevítaly, ale z hloučků vystoupil předák "Společnosti černého draka" a předal Wakacukimu obřadní dýku zabalenou do hedvábí. Což byla jasná výzva, aby jako politik spáchal sebevraždu, neboť, dle extremistů - "ohrozil národní bezpečnost."
Průtahy s podpisem císaře trvaly několik měsíců. Nakonec ji přece jenom 2. října 1930 schválil a podepsal. V zemi vycházejícího slunce však již začali být ultranacionalisté velmi silní a již ve svém úsilí nepolevili. Celá situace vedla až k atentátu na japonského premiéra Hamagučiho (foto viz Č 12.). Premiér totiž po Londýnské konferenci ještě několikrát řečené extremistické, ultranacionalistické kruhy popudil. Nejprve souhlasil se snížením stavu japonské armády o čtyři divize a poté prosadil snížení státního rozpočtu na armádu a námořnictvo. Ještě při tom všem prý uvažoval o tom, že podřídí císařovu "Tajnou radu" vládě. A útok na sebe nenechal dlouho čekat.
Jak Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, český historik a diplomat píše z historických a diplomatických podkladů a dobového tisku Japonska /podobné, nebo stejné je i v Použité podklady v: Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt, jakož i v Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, str. 80 až 106, Edwin P. Hoyt, z roku 1986.
/, cituji:
"V pátek 14. listopadu 1930 premiér nastupoval do vlaku na tokijském nádraží, aby odjel za císařem na manévry. Atentátník byl jím mladík jménem Tomeo Sagoja, na něj zblízka vypálil osm ran z mauseru ráže 8 mm. Těžce raněný Hamaguči byl převezen do nemocnice Císařské univerzity."
Ztratil hodně krve a lékaři mu pak dávali jen 60% naději, že bude žít. Hamaguči pak se smrtí zápasil velmi dlouho. Na následky svých zranění zemřel příští rok, 26. srpna 1931.
A na dlouho s ním odešla v Japonsku možnost, že mohla být vytvořena ústavní vláda, která by byla odpovědná parlamentu. Pokus o nějaký stupeň demokratizace prostě v Japonsku na mnoho let ztroskotal.
A jak již bylo mnoho desítek ba stovek let v Japonsku běžné, a nebylo to ani u Hamagučiho jinak - okolnosti atentátu byly zastřené, nejasné, nepochopitelné a sahali až do nejvyšších pater.
"V celku prokazatelné je Sagojovo spojení s nacionalistickými společnostmi. Někdy se dočteme, že byl mladým důstojníkem a členem ´Společnosti sakury´, jindy je označován jako ´pobuda z venkova´, spojený se ´Společností černého draka.´
V každém případě z venkova skutečně vlakem přijel do Tokia a podle vlastní výpovědi na policii měl během cesty ´rozhovor s jistým císařským princem´. Představa téměř neskutečná, kdyby tu nebyla další fakta. Má se se zato, že oním členem císařské rodiny byl princ Higašikuni vracející se z manévrů. Měl prý Sagoju přemlouvat, aby upustil od teroristické akce. O chystaném útoku tedy věděl přinejmenším jeden člen císařské rodiny. Informován byl i druhý nejvlivnější muž říše, kníže Saiondži, prostřednictvím svého tajemníka barona Harady. Ten měl přímo od policie zprávu, že´kdosi sleduje premiéra´.
K okruhu zasvěcených patřil i ministr vnitra a šéf policie Kenzó Adači, starý člen Společnosti černého draka. Další proslulý člen císařova kruhu ´velkých bratří´ (Velcí bratři - označení úzkého kruhu aristokratů kolem císaře. Název souvisí s tím, že byli o 9 - 15 let starší, většinou se do Hirohitovy blízkosti dostali už v dětství, všichni byli spolužáky z proslulé Školy pairů. K nejvlivnějším členům tohoto císařova důvěrného kruhu patřili princové Higašikuni, Asaka a Kitaširakawa, kníže Fumimaró Konoe, markýz Teuhisa Komacu a markýz Koiči Kidó - poznámka autora.) kníže Funimaró Konoe přijal počátkem listopadu vydavatele listu Japan and the Japanese Rjózó Jogiho - byl také dlouholetým členem ´Společnosti černého draka´ - a ten informoval knížete o možném zavraždění premiéra Hamagučiho. Není bez zajímavostí, že podobně Konoeho už jednou informoval - v roce 1921 o zavraždění premiéra Hary. Zdá se, jako by nejmocnější muži říše sledovali se zaujetím tento ´lov na premiéra´."
Neobyčejný, nebo raději pozoruhodný, či zvláštní byl však i osud Sagoji, který atenntát na předsedu japonské vlády Hamagučiho spáchal. Sagoja byl tři roky vězněn a teprve 16. listopadu 1933 byl odsouzen soudem k trestu smrti. Už za 3 měsíce, těsně před popravou, byl císařem Hirohitem omilostněn a poté dokonce propuštěn z vězení. A jeho příběh nekončil, žil sice v ústraní až do své smrti v konci šedesátých let. Byl stále považován za národního hrdinu a až do smrti byl materiálně a finančně podporován z neznámých zdrojů!
Když došlo k atentátu na Hamagučiho, stal se prozatímním, úřadujícím, premiérem vlády v Japonsku Kidžuró Šidehara ale kdo bude novým předsedou vlády, to zůstalo otevřeno.
Doporučení nového premiéra bylo úkolem knížete Kinmočiho Saiondžiho (zde viz foto
knížete Saiondžiho, foto je volně přístupno na několika webech.). Pozice knížete se tak stala v japonské politice během meziválečného období naprosto výjimečná.
Kníže Kinmoči Saiondži pocházel z Fudžiwarů "druhého rodu národa", byl posledním z významných žijících činitelů restaurace Meidži po roce 1868, jediným žijícím "Genró".
V japonské společnosti byl v dané době uznáván a ctěn jako císař a tradovalo se, že jako jeden z mála se nikdy neobával atentátu!
V historické literatuře se objevují i velmi odvážná tvrzení, že v případě teroristického útoku na Kinmočiho Saiondžiho, by se pak ani sám japonský císař nemohl být jist před odvetou stoupenců knížete v klanech, skupinách a politických stranách.
"Z obecného hlediska měl kníže blíž k umírněným a projevoval se jako příznivec liberální politiky. S Hamagučim spolupracoval přes třicet let, stejně jako on byl stoupencem prosazení myšlenky civilního parlamentu, kterému by byla odpovědna vláda."
Březnový puč v Japonsku roku 1931.
Bylo řečeno, že kníže Kinmoči Saiondži byl názory blízký Hamagučimu, se kterým desítky let spolupracoval a spíše se klonil též k civilní, parlamentu odpovědné vládě. Ale doba a rozjitřená společnosti jej musela zřejmě, v roce 1931, donutit udělat výjimku. Totiž kníže, kterému bylo v tom roce 71 let se rozhodl a podpořil nominaci ministra války generála Kazušigeho Ugakiho na funkci premiéra.
"Tento voják se v březnu 1931 dostal do ohniska složitých politických kombinací. Ačkoli jeho příznivci v armádě patřili k méně agresivním, načas se zdálo, že Ugakimu nechybí odhodlání k akci, díky níž by se stal diktátorem, skutečným ´šógunem dvacátého století´.
Obě hlavní politické strany v zemi mu nabídly předsednictví.. Na 20. březen bylo připravováno spiknutí, které ho mělo vynést k moci.
Bezprostředními aktéry měli být mladí důstojníci ze Společnosti sakury, v jejichž čele tehdy stanul podplukovník Kingoró Hašimoto. Tento důstojník se teprve nedávno vrátil z Turecka, kde působil jako vojenský atašé. Nikoli náhodou si vysloužil přezdívku ´ochránce spiknutí´. Jeho jméno bylo často vyslovováno v těch nejtemnějších a ´po mnoho let v Japonsku neexistovala politická vražda, atentát, intrika, s níž by tak či onak neměl něco společného.´
Ovšem Hašimova stovka zfanatizovaných mladých důstojníků by sama o sobě sotva mohla zvrátit politickou situaci v říši vycházejícího slunce. Spiknutí bylo v podstatě chápáno jako příprava domácí politické scény před invazí v Mandžusku. Není tedy divu, jestliže jeho nitky vedly k různým vlivným osobnostem.
Přípravy probíhaly již od konce roku 1930 a během nich projevoval neobyčejnou činorodost dr. Šumei Ókawa, takto předseda direktoria Společnosti Jihomandžuské dráhy. Jeho působnost v japonské politice - to je opravdu složitá záležitost. Tento vysoký hubený muž, objevující se na veřejnosti vždy v elegantním evropském obleku, pramálo připomínal bojechtivého samuraje. Byl absolventem Císařské univerzity v Tokiu, proslul jako skvělý znalec několika jazyků. V letech 1911-1918 působil jako zpravodajský agent generálního štábu v Číně. Nikdy nezastával žádnou oficiální vládní funkci, přesto po léta patřil k hrstce lidí, která rozhodujícím způsobem ovlivňovala politiku na kontinentě. Na rozdíl od jiných po válce unikl trestu. Sice stanul před Mezinárodním tribunálem, ale, jak se zdá, japonští lékaři a laboratorní technici ´přesvědčili´ Američany, že trpí důsledky třetího stadia syfilidy, a tudíž není s to porozumět obviněním vznesených proti němu. Byl převezen do luxusního sanatoria, kde napsal čtyřsetstránkový bizarní spis - Úvod do náboženství. Když proces skončil, byl propuštěn, neboť se očekávalo, že zemře. Avšak Ókawa se ´zázračně´ uzdravil, přátelům svou syfilidu vysvětlil jako smyšlenku a teprve v prosinci 1957 zemřel po záchvatu mrtvice."
Ze špiček armády byli oporami a koordinátory připravovaného puče dva chráněnci, kteří byli "zastřešováni" od prince Kanina. První chráněnec prince byl již zde řečený "aranžér atentátu" na čínského generála Čang Cuo-lina, v této době již šéf Druhého oddělení zpravodajské služby generálmajor Tatekawa a druhým chráněncem byl generál Kuniaki Koiso, náčelník výboru pro vojenské záležitosti na ministerstvu války.
"Rozvážný Koiso" - přezdívku dostal padesátiletý generál prý kvůli své povaze. Měl za sebou pestrou minulost a jak všichni popisovali, měl před sebou i zářnou budoucnost. Bojovník k pohledání Koiso již v roce 1916 vedl mongolské jezdce proti Mukdenu. Princ Kanin pak připravoval převrat v Mandžusku.
(Kuniaki Koiso zastával následující funkce: "1932 byl náměstkem ministra války, 1935 vrchním velitelem armády v Koreji, 1939-1940 ministrem kolonizace, 1942-1944 guvernérem v Koreji, premiérem v ´měsících kamikaze´, t. j. od července 1944 do dubna 1945. Po válce byl odsouzen na doživotí, roku 1950 zemřel ve vězení." - poznámky autora).
