Část první – pozemní síly 01
Tanky
Modifikace na bázi T-54/55/Type 59/69
Irácké tankové síly se, stejně jako u řady jiných států, po dlouhá léta opíraly o typovou řadu T-54/T-55. Od prvních dodávek v roce 1959 se staly nerozlučnou položkou inventáře a stovky a tisíce tanků T-55 a jejich čínských příbuzných Type 59 a Type 69 pak provázely iráckou armádu při všech jejích dobrodružstvích, přes hrozivě dlouhou válku s Íránem až po konečné fiasko z rukou koaličních vojsk. Není tedy divu, že se Iráčané snažili u takto důležité a početné složky tankových jednotek vylepšit parametry a prodloužit jejich životnost. Vzniklo tak vícero zajímavých variant, které si v následujících řádcích stručně popíšeme.
Nejvýraznější a početně nejvíce zastoupenou verzí je tank obecně známý jako
T-55 Enigma, ačkoli v zemi původu byl projekt značen jako M-77 a tudíž by mu spíše náleželo irácké označení
T-55M-77 (pomineme ponejvíce hanlivé přezdívky, které mu daly jeho posádky
). Jeho vznik se datuje do konečné fáze irácko-íránské války, leč není jisté, jestli stačil nějak zasáhnout do bojů, pravděpodobně již ne. Původně se mělo jednat o opravdu důkladnou modernizaci, z které by vyšel zcela nový typ mající se svým předchůdcem pouze pár společných prvků (v zásadě jen korba atd.) a obměny měla doznat jak výzbroj (plánován 125mm kanón jako u T-72) a ochrana vozidla, tak i elektronika, pohonná jednotka a podvozková skupina. Tanky v této projektované podobě měly sloužit u jednotek Republikánských gard. Ale ukázalo se, že se jedná o modifikaci po finanční stránce velice nákladnou a přednost dostala licenční výroba tanku T-72 a méně nákladné konverze T-55QM a QM2.
Nakonec tedy došlo k značnému osekání projektu, a jediné co zůstalo, bylo posílení pancéřové ochrany. Nutno říci, že zde se iráckým konstruktérům podařilo vyprodukovat opravdu efektivní vylepšení, to vše navíc po konstrukčně i finančně přívětivé stránce. Na čelo a boky korby a taktéž přední polosféru věže byly namontovány přídavné prvky sestávající ze svařených ocelových krabic (údajně z pancíře ukořistěných íránských vozidel) vyplněných střídajícími se vrstvami ocelových desek, hliníku a syntetického kaučuku. Ukořistěné vozidlo umístěné v anglickém Bovingtonu má jeden z věžových bloků otevřen a vrstvy jsou umístěny následovně (v mm, O – ocel, H- hliník, K- kaučuk):
1.vrstva – 14,7/4/4,7 (H/K/O)
2.vrstva – 4/10,3/4,7 (K/H/O)
3.vrstva – 10/4/4,7 (H/K/O)
4.vrstva – 10/4/4,7 (H/K/O)
5.vrstva – 10/4/4,7 (H/K/O)
6.vrstva – 10,3/4 (H/K)
Mezi samotným boxem a 1. vrstvou je volný prostor (4,8mm), taktéž mezi každou vrstvou je mezera (24,6mm).
bovingtonský stroj s vyklopeným blokem a detailními záběry na vnitřní uspořádání
Samotná tloušťka vnitřních pancéřových desek a systém výplně se lišil dle výrobní série (existovala jedna předprodukční a dvě produkční) a část z tanků tak snad neměla ani pryžovou výplň a prostor mezi pancéřovými deskami byl ponechán prázdný či vyplněný cementem a pískem (snad 100-150 kusů druhé série). Nakonec byla možná patřičným standardem vybavena cca pětina, tj. 100 tanků. Záviselo také na tom, zda byl blok v provozních podmínkách opravován, takové se pak též výrazně lišily. Bloky byly údajně snadno vyměnitelné, ale jejich kvalita výroby postupně klesala a bloky pozdějších sérií měly prý tendenci za jízdy v náročnějším terénu odpadávat (což bude ale spíše jen místní pomluva). Poněvadž samotná úprava také něco vážila (snad až 5 tun), změnilo se rozložení hmotnosti a na zadní část věže bylo přidáno protizávaží. Zadní bloky byly navíc asi také často plněny právě cementem a pískem, aby se zvýšila váha. Zvýšená hmotnost celého setu (pancéřování a protizávaží) se ale neblaze podepsala na zátěži pohonných jednotek.
Jedinou další úpravou, která se stihla zrealizovat, než přišlo rozhodnutí preferovat u Republikánských gard T-72, bylo vybavení moderními komunikačními prostředky.
Jak již bylo řečeno, modifikace se dá považovat po stránce ochrany za celkem zdařilou. Paradoxně se takto upravené tanky ukázaly být tvrdším oříškem než modernější T-72, neboť je zaznamenán případ, kdy irácký T-55 Enigma inkasoval několik zásahů protitankovými střelami Milan a dorazit ho musel až bitevní vrtulník. K této epizodě došlo v roce 1991 během známého protiútoku u města Khafji. A nebyl to jediný případ. Irácká vláda údajně po válce vystavovala v Bagdádu tři tanky Enigma, které přežily ostřelování koaličními silami (jeden střelou TOW). Jako ochrana před kumulativními hlavicemi se tak přídavné bloky osvědčily a to dokonce bez kaučukové výplně. Účinnost tohoto celkem provizorního vylepšení potvrdily i poválečné testy vykonané Američany. Leč i tak se dotyčné irácké tanky nezbavily stigmatu lovné zvěře a mnoho jich bylo v roce 1991 zničeno.
Udává se, že celkově bylo na standard Enigma upraveno 500 tanků (možná až 550) ve třech vlnách. Jako první úpravu podstoupily starší T-54. Ty byly v roce 1988 jako předsériové otestovány Republikánskými gardami a později byly snad modifikovány na standard první série a staly se její součástí. Původně měly být přestavěny pouze tanky Type 69-II (aneb Republikánským gardám jen to nejlepší), ale poté, co z dalších úprav sešlo a Republikánské gardy se obrátily ke svému „Lvu“ (Asad Babil, místní verze T-72), byly už na standard Enigma konvertovány kromě Type 69 i tanky T-55. První série byla vyrobena v letech 1989-1990 a vyznačovala se nejvyšší kvalitou. Druhá byla údajně zplozena až v letech 1992-1993 ( tedy po válce, což je na jednu stranu zvláštní, ale může být), ale zde již kvalita pokulhávala a ve výplni často chyběl kaučuk a do bloků už se asi „cpalo“ vše možné. Jeden zdroj udává, že ke konverzi na T-55 Enigma (a i T-55QM) byly užity především stroje dodané z Egypta v letech 1984 až 1988. Těžko říci. Obecně snad měly být užity celkem staré stroje, což jim při ďábelské kombinaci starých tanků/motorů a velké zátěže na provozuschopnosti nepřidalo.
Enigmy tedy nakonec putovaly k obyčejným jednotkám, převážně v roli velitelských vozidel na úrovni brigády (čemuž by pomáhalo i vylepšené komunikační vybavení). V jednom okamžiku však nejspíše nebylo nikdy bojeschopných více než cca 200 kusů a zbytek se nacházel v rezervě či připraven „darovat“ náhradní díly. Ty co přežily rok 1991 pak ve službě režimu pokračovaly i nadále, ale ztráty a opotřebení si vybíraly svou daň a jejich počet neustále klesal. Řada z nich byla navíc prostě odstrojena a prošla kanibalizací na náhradní díly pro ostatní tanky Enigma i obyčejné T-55. Byly hodně poruchové a věčně rozbité a poslední kusy skončily svou kariéru nejspíše někdy v letech 2000-2002. O jejich zbytky se pak postaraly americké demoliční čety a nějaká šťastná slévárna. Ale přinejmenším dva kořistní exempláře si našly cestu do britských (v Bovingtonu mají jeden přestavěný T-55K z polských dodávek) a amerických muzeí (Aberdeen).
ukořistěné stroje M-77/Enigma zachycené ještě v Iráku (1 až 3), stroj vystavovaný v Bagdádu v roce 1989 (4) a dva modely (5 a 6), na druhém je dobře vidět protizávaží na zadní straně věže
muzejní kusy vystavované v Bovingtonu (1) a Aberdeenu (2 a 3)
Jako finančně méně nákladná alternativa projektu M-77 se staly tanky T-55QM a QM2 (respektive u jejich čínských protějšků pak Type 69QM a QM2).
T-55/Type 69QM obdržely 105mm kanón západní výroby a francouzský laserový dálkoměr. Těžko říci, co tím irácká generalita sledovala, neboť to nebyl zrovna hodnotný příspěvek k unifikaci výzbroje, ale tyto pokusy probíhaly snad již v 80tých letech (1984-1988) a dle některých zdrojů by se mohlo jednat o předstupeň projektu M-77. Měly dostat též přídavné pancéřování jaké později obdržely tanky T-72/Asad Babil, lepší systém řízení palby. Ne všechny asi dostaly laserový dálkoměr, navíc část z nich o něj byla snad později „očesána“ ve prospěch prvních sérií Asad Babil.
Pokud je pravda, že modifikace QM byla jen předstupněm k Enigmě/M-77, která byla sama později ve své plné podobě zavržena, tak varianta QM2 mohla tvořit právě onu levnější alternativu nesoucí jen část modernizačních prvků. Hlavní devizou pak byla výzbroj, neboť
T-55/Type 69QM2 nesly ruský kanón 2A46 ráže 125mm (plus laserový dálkoměr, opět francouzské výroby). Tato druhá verze se měla objevit někdy na konci 80tých let a počátku 90tých (cca 1986-1991). Počet takto upravených vozidel asi nebyl nikterak závratný (Saddámova armáda jich asi nestihla přestavět dostatečné množství, pokud to vůbec bylo vzhledem k nabíhající výrobě T-72 v plánu) a pokud nějaké hmatatelné množství sériových strojů bylo vyrobeno a nasazeno, tak byly zničeny v roce 1991 či se rozplynuly v chaosu poválečného nedostatku.
Trochu problémovým je tank
T-72Z, což je obdobná úprava T-55/Type 69 (v tomto případě asi Type 69) představená v roce 1989 na Bagdádském výstavišti. Nese taktéž 125mm kanón 2A46 s příslušnými úpravami (zůstalo brzdovratné zařízení ze 100mm typu, tank dostal automatický nabíjecí systém a tomu odpovídající rozšíření zadní části věže). Je možné, že se kryje s verzí QM2. Není známo, že by se dostal do sériové výroby.
Řada klasických
Type 69-II byla alespoň základně upravena přidáním laserového dálkoměru ale jinak se tyto tanky příliš od řadových strojů nelišily.
[url=http://www.palba.cz/forumfoto/displayimage.php?pos=-25419]
[/url]
T-72Z na výstavě v Bagdádu, rok 1989 (1, 2) a Type 69-II s laserovým dálkoměrem, který lze při troše snahy rozeznat nad hlavní 100mm kanónu
(3 až 5), Type 69-II nové irácké armády (6)
Na závěr si neodpustím jeden dodatek. Jak již bylo řečeno hned v úvodu, tanky řady T-55 byly z irácké armády téměř vymýceny, ale zdá se, že se nehodlají jen tak vzdát. Přibližně 70-80 tanků T-55 totiž vstalo z popela a v nové irácké armádě slouží i dnes, i když se jedná o klasické nemodernizované verze.
Asad Babil
V předchozí kapitole bylo uvedeno, že za nosný tank obrněných jednotek byl nakonec vybrán ruský T-72. Po dovezených tancích, které stačily zažít i dostatek bojů s Íránem, následoval zájem iráckého režimu o lokální výrobu T-72 v místních závodech. Což bylo zapříčiněno i embargem, které mělo za úkol přitlačit Irák ke zdi a ukončit irácko-íránskou válku. Irák to tedy vzal oklikou a začal v zahraničí (Polsko) kupovat T-72 v rozsypu (verze T-72M), které pak v místní továrně v Taji montoval dohromady pod názvem Asad Babil (Babylónský lev). Jak montované, tak i starší kusy (dovezené již dříve v celku) pak modernizoval do podoby varianty T-72M1. Lišil se jen montáží přídavného pancíře na přední část korby a věže (a snad i zadní část) a elektrooptickým rušícím zařízením, další úpravy nebyly rozšířeny u všech vozidel. Jednalo se především o další pancéřové vylepšení pomocí 30mm desky navařené s odstupem na čelo věže a korby, laserový dálkoměr, lepší ochranu podvozku před pískem a jiným znečištěním, zařízení pro rychlejší zakopání v písčitém terénu fungující na bázi trubek odvádějící zplodiny z výfukového systému a některé stroje dostaly místní bloky reaktivního pancéřování. První T-72 smontované z polských sestav vyjely z továrny v roce 1989 a výroba pokračovala až do roku 1990. V těchto letech docházelo i k upgradům na T-72M1. Kvalita výroby prý nebyla nijak závratná. Po irácké invazi do Kuvajtu a dalším embargu, kdy byla ovlivněna součástková základna pro irácké tanky a tím i T-72/Asad Babil, šla výroba pomalu ale jistě „do kopru“. Většinu T-72 pak čekala cesta na bojiště, kde je rozhodně nečekala vycházka růžovým sadem.
Téměř všechny T-72 putovaly k Republikánským gardám, kde opakovaně bojovaly v letech 1991 a 2003 (zde již o poznání vlažněji), utrpěly velké ztráty a přílišných úspěchů nedocílily. Ostatně bojová vystoupení irácké armády v těchto konfliktech jsou značně populárním a rozebíraným tématem a tudíž není třeba zabředat do podrobností. Ačkoli i T-72 se v Iráku značně přiblížily svému vyhynutí, nakonec se těmto tankům podařilo ujít svému osudu a malá část ex-saddámovských strojů stále slouží (část z nich byla snad dokonce znovu uvedena do provozu českými techniky), i když většina v současnosti provozovaných T-72 byla darována Iráku ze zahraničí (Bulharsko). V roce 2009 probleskla médii zpráva o plánech na zakoupení 2000 tanků T-72M posbíraných od rozličných středo a východoevropských států (které by byly americkou společností modernizovány na standard nazývaný T-91 vyznačující se novou výzbrojí, elektronikou a pancéřováním), která byla ale později dementována.
http://www.youtube.com/watch?v=-3dt9L34b4c
Kromě typu Asad Babil se můžeme setkat ještě s modifikací T-72M zvanou
Saddam, což měla být verze lépe přizpůsobená místním podmínkám. Opět může docházet ke krytí s nějakou početně méně zastoupenou verzí Asad Babil, která byla pak nazývána Saddam. Bližší info se mi najít nepodařilo.
irácké T-72/Asad Babil starého režimu (1 až 9), lze vidět přídavnou desku na předku korby (2), variantu se systémem pro rychlejší zahrabání (3 až 7) a tank s místním (?) typem reaktivního pancéřováním (8 až 10)
Na dostupných fotografiích lze u některých tanků nové irácké armády vidět ochrannou kupoli nad poklopem velitele a tak asi alespoň malé modifikace pokračují dodnes
.
irácké T-72 současného režimu včetně tanků vybavených novou ochrannou kupolí
Samohybné dělostřelecké systémy
Al Majnoon, Al Fao
Samohybné houfnice Al Fao a Al Majnoon patří k dítkům proslulého dělostřeleckého experta Geralda Bulla, který pro iráckou armádu zkonstruoval i jiné vyspělé dělostřelecké systémy. Podařilo se mu navrhnout velmi moderní houfnice na kolovém podvozku, které se mohly směle měřit s tehdejší světovou špičkou, i když jim nakonec nebylo dáno do vínku dočkat se zařazení do sériové výroby.
Al Majnoon měla ráži 155mm, dostřel od 30 do 38,8km (dle použité munice) a spočívala na podvozku 6x6 do značné míry inspirovaném jihoafrickou G6 a vhodném pro irácký pouštní terén. Rychlost zde dosahovala 60 km/h a na silnici až 90 km/h. Sesterská Al Fao úctyhodné ráže 210mm (jinak pouze zvětšená Al Majnoon) měla dostřel 45 až 57 km dle munice (a mohla tak tvořit protiváhu dělům Koksan z výzbroje íránské armády, což byl i jeden z požadavků při vzniku zbraně), jízdní vlastnosti byly obdobné jako u typu Al Majnoon. Tehdy se jednalo o největší samohybné dělo světa.
Vývoj a stavba prototypů probíhaly v Evropě (motory pocházely z Německa, hlavně zbraní z Francie a konečná montáž se odehrávala ve Španělsku, takže opravdu jakási všehochuť), zkompletované houfnice pak byly zkoušeny v Iráku a to s velmi kladnou odezvou. Oba systémy se ještě stačily představit na výstavě iráckého zbrojního průmyslu konané v Bagdádu v roce 1989 (odkud pocházejí i všechny fotografie níže), ale sériová výroba plánovaná od roku 1990 se již vzhledem k invazi do Kuvajtu a následnému zbrojnímu embargu nestačila rozeběhnout. Dle některých pramenů stačili ještě Iráčané z dostupných součástí dovezených z Evropy zkompletovat několik kusů obou typů, ale většina se spíše přiklání k verzi tvrdící že zůstalo pouze u prototypů. Tomu by svědčilo i to, že ani v roce 1991 ani později nebyl nalezen žádný exemplář těchto zajímavých systémů.
Al Majnoon (za ní je vidět hlaveň systému Al Fao) (1), Al Majnoon (2) a Al Fao (3 až 6), nenechat se zmást popisky, na fotografiích doplněných tabulkou s daty je typ špatně určen, obě fotky patří Al Fao
Modifikace na bázi T-54/55/Type 69
Na podvozcích nejrozšířenějšího tanku vzniklo několik roztodivných konstrukcí. První je
160mm samohybný minomet, kdy na podvozku tanků T-54 (?) vzniklo zajímavé vozidlo s krabicovitou nástavbou nesoucí závěrem nabíjený těžký 160mm minomet. V transportní poloze je hlaveň sklopená do vodorovné polohy. Dle snímků jsou na stropě poklopy, tudíž nástavba není je shora uzavíratelná. Těžko říci, kolik takovýchto vozidel skutečně vzniklo, ale na šrotištích jich pár k vidění bylo. Druhou neznámou je doba vzniku, já osobně bych si ji tipnul na období po roce 1991.
Další úpravou na obdobném podvozku je (nejspíše, za přesné určení v tomto případě opravdu neručím)
100mm samohybné protitankové dělo (může však jít i o rozšířený kanón ráže 130mm). Zde bude situace obdobná jako u předchozího mobilního minometu, akorát že tato modifikace bude počítám ještě vzácnější, ne-li jedinečná. Ale těžko říci.
Ještě o stupeň záhadnější je
protiletadlová/podpůrná verze s 57mm kanónem S-60, k níž se váže ovšem pouze jedna dosti nekvalitní fotografie.
160mm samohybný minomet (1 až 4), na třetí fotografií v pozadí za GCT a 100mm (?) samohybné dělo (5 až 9) a varianta s 57mm kanónem (10 a 11)
Čímž ovšem přehlídka nekončí a na snímcích z vrakovišť se dá nalézt ještě varianta s radlicí (a krabicovitou nástavbou s nejasným účelem, snad nějaký naviják) a prapodivná verze Type 69 (dle bočních krytů podvozku) s odstraněnou věží nahrazenou kupolovitým krytem nástavby. Snad se je někomu povede přesněji zařadit..
verze s radlicí (1, 2) a celistvým zaobleným krytem místo věže (3 až 5)
Obrněná technika - ostatní
Modifikace na bázi MT-LB
Vděčnou platformou pro další úpravy byl i rozšířený obrněný transportér MT-LB. V roce 1989 byl představen
samohybný minomet (ráže 120mm) na upraveném MT_LBV (verze s širšími pásy pro lepší rozložení hmotnosti v terénu). Vršek bojového prostoru je odklopný do stran a minomet může být použit i mimo vozidlo (podstavec je nesen v úchytu na prvém boku). Počet modifikovaných kusů není znám. Ve stejné expozici byla téhož roku k vidění i verze s vícehlavňovým minometem (4 rakouské minomety SM-4), do výroby se asi nedostal. Rozšířené jsou pak taktéž
samohybné raketomety. Nejlépe určitelnou variantou je
samohybný raketomet ráže 107mm. Ten ale asi nebyl primárně určen pro iráckou armádu, ale pro NLA, neboli National Liberation Army of Iran (Národně osvobozenecká armáda Íránu), která se těšila značné irácké podpoře. Na zadní části vozidla jsou namontovány dva 12ti hlavňové 107mm raketomety. Další dvě verze (více napoví fotografie) jsou jinačím oříškem k rozlousknutí. Zatímco první je jasným raketometem, pouze není jasná ráže odpalovacího zařízení (12 hlavní), tak druhá může být jak odminovacím vozidlem pro vytváření průchodů v minových polích, tak třeba i protitankovou variantou vozidla (a nebo něčím zcela jiným
). Nesmí se zapomenout ani na verzi v roli obrněné ambulance.
Iráčané očividně též používali MT-LB v kombinaci s automatickým minometem 2B9 Vasilek ráže 82mm, ale to není asi tak úplně místní konverze. Nesmí se zapomenout ani na verzi v roli obrněné ambulance, kde nevím, zda-li jde o čistě místní přestavbu.
120mm minomet na podvozku MT-LB představený v roce 1989 (1), druhá minometná varianta (minomet SM-4) (2), raketonosný MT-LB v markingu NLA ještě za lepších časů (3) a na typickém šrotišti (4), detail raketometu (5), varianta s raketometem neznámé ráže (6, 7), vozidlo s odpalovacím zařízením bez bližšího určení (8, 9), verze s automatickým minometem Vasilek ráže 82mm (10) a irácká obrněná ambulance na bázi MT-LB (11)
Velmi rozšířené jsou pak dvě další verze, tentokráte s hlavňovou výzbrojí v podobě dvojice těžkých kulometů a automatických kanónů. Existuje tedy varianta
MT-LB s dvojkanónem ZU-23-2 (23mm) a varianta
MT-LB s dvojkulometem ZPU-2 (14,5mm). Řada z nich je ve službě dodnes a operuje v řadách nové irácké armády. 14,5mm verze je možná dílem až této post-saddámovské organizace.
MT-LB vyzbrojené dvojkanónem ZU-23-2 (1 až 9), tatéž varianta pro NLA (9) a MT-LB s 14,5mm kulomety (10 až 12)
Modifikace na bázi BTR-50/OT-62
Na základě obrněných transportérů BTR-50/OT-62 vzniklo zaprvé několik protiletadlových modifikací – BTR-50P s 23mm dvojkanónem ZU-23-2 (nepotvrzen) a BTR-50PK s českých dvojkanónem ráže 30mm (potvrzen výskytem na fotografiích). Tato druhá varianta si zachovává celou věž z naší „Ještěrky“ (ačkoli část vozidel asi dostala i původně taženou variantu zbraně). Originálním výtvorem je pak OT-62 s věží z obrněného automobilu EE-9 Cascavel. To bude nejspíše na rozdíl od protiletadlových variant spíše kusová záležitost.
protiletadlový BTR-50 (1 až 3) a varianta s věží z Cascavelu vyzbrojenou kanónem ráže 90mm (4 a 5)
Modifikace na bázi PT-76
Z jedné nezřetelné fotografie se dá často těžko něco usuzovat, takže se nebudu snažit podsouvat nějaké závěry, každý si musí učinit úsudek sám. Leč zdá se, že vozidlo zobrazené níže by mohlo užívat podvozku lehkého tanku PT-76 a je vybaveno věží (zdá se, že na rozdíl od samohybného děla na bázi T-55, otočnou) se 100mm (či 130mm) kanónem. Záběr byl pořízen v roce 2003.
samohybné dělo na bázi PT-76
Obrněné automobily BRDM-2 a EE-9
Průzkumné vozidlo BRDM-2 bylo v roce 1989 (?) představeno s novou výzbrojí v podobě 23mm kanónu. Pravděpodobně již nebyly vyrobeny další. Stroje EE-9 Cascavel, v irácké armádě velmi oblíbené a rozšířené (ostatně díky ukořistěným vozidlům se toto dá říci i o zapřísáhlém protivníku, tudíž Íránu), ve svých řadách skrývají taktéž jednu konverzi. Místo 90mm kanónu byl instalován neznámý automatický kanón, pravděpodobně ráže 20mm (ovšem je tu jistá má pochybnost ohledně správného určení fotografie směrem k Iráku, na 90% asi je irácký, ale nebral bych to jako dogma). Není bez zajímavosti, že EE-9 slouží i současnému režimu, neboť 35 kusů v nejlepším stavu prošlo generální opravou a posílilo tak irácké jednotky v roli vozidel palebné podpory.
http://www.youtube.com/watch?v=pFRVPGLsOFI (staronové irácké EE-9 Cascavel)
modifikované BRDM-2 (1) a EE-9 (2), EE-9 určené pro NLA (3), které neměly takové štěstí jako vozidla nové irácké armády (4)
BMP-1/Saddam
Dvou odlišných variant se dočkalo i bojové vozidlo pěchoty BMP-1. Modernizace se zaměřily především na vylepšení ochrany vozidla a tak varianta pojmenovaná
Saddam I (těžko říci, zda-li jde o místní či americké označení) dostala sadu přídavného bočního pancéřování (což ji přiblížilo ruské variantě BMP-1D), která ale neúměrně zatěžovala pohonnou jednotku. Není tedy divu, že byla pouze představena na výstavě konané v roce 1989 a jinak se do služby nedostala. Více „engine friendly“ verzi pancéřování obdrželo vozidlo označované jako
Saddam II, které se do sériové výroby propracovalo a bylo dodáváno především elitním jednotkám Republikánské gardy. Oproti svému předchůdci neslo skromnější přídavné boční pancéřové prvky (v horní části korby stroje) a pojezdová kola kryla pryžová zástěrka. Dostalo též ATU (antena tunning unit) jednotku.
Kromě bojových verzí existovala ještě obrněná ambulance značená jako
BMP-1SM.
Saddam I (1) a Saddam II (2)
Ostatní vozidla
Ozbrojené automobily (nákladní a terénní) a motocykly
Není vůbec neobvyklé, že si řada států montuje lehké a poměrně mobilní bezzákluzové zbraně na místně dostupné podvozky, především lehká terénní vozidla. Stejně tak i Irák vyzbrojil například čínský typ BJ 212 106mm bezzákluzovým kanónem M40 (možná nějaký kus ukořistěný Íránu, ostatně Irák ještě v roce 2003 provozoval řadu snad původně kořistních íránských automobilů Land Rover se 106mm zbraní). O něco méně obvyklé je takto vyzbrojit motocykl, ale ani zde se Iráčané nehodlali držet zpátky a v roce 2003 Američané natrefily i na takovýto kus techniky. Výzbroj improvizovaného iráckého stroje tvořil 73mm kanón SPG-9. Stranou nemohou zůstat ani nákladní automobily, obecně vděčná platforma. V Iráku došlo k instalaci 23mm dvojkanónu ZU-23-2, ale předpokládám, že mohly existovat i další varianty (třeba s kulomety ZPU atd.)
.
model upraveného iráckého BJ 212 (1), ex-íránské (?) Land Rovery (2 až 4), raritní motocykl s kanónem SPG-9 (5, 6) a ozbrojený nákladní automobil (7)
