Pozemní síly 02 – BVP, OT a jiné
Obrněná technika – obrněné transportéry a bojová vozidla pěchoty
M-80
Na konci 60tých let začalo jugoslávské velení koketovat s myšlenkou výrobní spolupráce s tehdejším Československem při produkci vozidel BMP-1. Neboť jsme se na to příliš přívětivě netvářili a po nechvalném roce 1968 možnosti kooperace zcela zamrzly, byli Jugoslávci nuceni vydat se cestou vlastního vývoje. Z následného projektu M-980 vznikl v roce 1974 první prototyp vozidla přijatého pak v roce 1979 do výzbroje jako
M-80, které se z vnějšku BMP-1 dosti podobalo, přičemž se ale jedná o čistě domácí konstrukci s řadou odlišností. Počáteční série byla vybavena francouzským motorem o výkonu 260 hp (užívaném na BVP AMX-10P), ale již v projektové fázi se počítalo s instalací silnější pohonné jednotky. Ta byla vyzkoušena v roce 1980 a v roce 1981 začaly vyjíždět první sériové kusy varianty
M-80A s licenčním německým motorem (o výkonu 320 hp). Výzbroj tvoří 20mm kanón M-55, 7,62mm kulomet M-86 a dvě odpalovací zařízení pro střely AT-3 (vezeny 4 střely), vozidlo je obojživelné a lépe pancéřované než ruský protějšek a převáží 7 pěšáků. Vyrobeno bylo okolo 800 vozidel, která byla přidělována k nejlepším jednotkám a i v bojích následujících po roce 1991 se dobře osvědčila.
M-80 (1), M-80A (2 až 7)
Některé nedostatky (jako kanón malé ráže, nepříliš výkonný protitankový systém a další) měla řešit varianta
M-80A1 Vidra vyvíjená na konci 80tých let, ale do výzbroje se již nestačila propracovat. Hlavními odlišnostmi byl nový stabilizovaný kanón M-86 ráže 30mm, vylepšený naváděcí systém pro střely AT-3, nový zaměřovač, 4 zadýmovací granátomety atd.
M-80A1
Kromě těchto základních variant existovala i řada více či méně realizovaných verzí s rozličnými úkoly (protiletadlové, sanitní či velitelské verze).
Realizované varianty:
M-80A KC – Velitelská varianta s rozšířeným komunikačním zařízením.
M-80A KB – Velitelská varianta pro vyšší celky.
M-80A KC
Nerealizované či zastavené projekty:
VK-M-80A – Velitelská varianta pro úroveň brigády, vyzbrojená pouze 7,62mm kulometem. Sériově nevyráběny.
M-80A LT (alternativně i LT-M-92) – Protitanková verze s odpalovacím zařízením pro 6 střel AT-3. Přednost jako platforma dostalo vozidlo BOV (BOV-1), vyrobeny pouze dva prototypy. Snad později použity v Bosně.
SPAT-30/2 – Protiletadlová kanónová varianta se dvěma 30mm kanóny (M-86) a zařízením J-171 (jako u Pragy M53/59), poté se pozornost přesunula na platformu BOV (BOV-30) a nakonec k projektu Sava. Vozidlo si zachovalo plnou plovatelnost.
M-90 Sava – Protiletadlová varianta s vylepšenou jugoslávskou variantou odpalovacího zařízení/střel ze systému Strela-10M (SA-13). Další vývoj ukončil rozpad státu.
M-80AI – Průzkumná varianta na bázi M-80A1 (do vybavení by patřil i průzkumný radar, osádka by byla 8mi členná – 4+4), plánováno 200 kusů, ale vývoj ukončil rozpad státu.
M-80A Sn – Sanitní varianta, která se nedostala do sériové výroby.
MOS M-80A – Minový pokladač, sériově nevyráběn. Výzbroj tvořil jeden 7,62mm kulomet, osádku řidič a dva operátoři prokládacího zařízení, pro které bylo k dispozici celkem 288 min typů TMNU-6 a 7. Pokládání mohlo probíhat za každého počasí a i do hlubokého sněhu.
SPAT-40/2 - Protiletadlová kanónová varianta se dvěma 40mm kanóny. Pouze projekt bez realizace prototypu.
SPAT-30/2 (1 až 3), M-80A LT (4 až 6), M-90 Sava (7 až 9), VK-M-80A (10), M-80A Sn (11) a M-80A MOS (12 a 13)
Srbská armáda v současnosti využívá 320 vozidel M-80A, další jsou uskladněna. Na typ M-80A1 navázal v roce 2004
M-80/98A (dříve značen jako M-96), který má taktéž novou věž s 30mm kanónem M-86 (alternativně modernějším typem M-89), 7,62mm dálkově ovládaným kulometem, dvěma odpalovacími zařízeními pro nejnovější varianty střel AT-3 (ale i tak dosti zastaralých) a 4mi zadýmovacími granátomety. Sériově vyráběn není a není vůbec jisté, zda-li kdy bude.
M-80/98A
M-60
Obrněný transportér M-60 je jedním ze symbolů mechanizace jugoslávské armády a jako takový zaujímá významné místo ve vývojové linii, ačkoli toto privilegium trochu kalí jeho nepříliš výrazné technické vlastnosti. Aneb řekněme si to na rovinu, moc se nepovedl. Vývoj začal již v 50tých letech a v roce 1958 byl připraven první prototyp. V následujících letech prošly zkušební kusy řadou testů, při nichž vyplouvaly na povrch dosti nelichotivé vlastnosti nového přírůstku, jako malý výkon motoru, poruchy mechanických součástí, problémy s podvozkem (mimochodem část řešení byla ke škodě nového vozidla převzata ze samohybného děla SU-76) a jiné. Prozatímně se upustilo i od dalších plánovaných verzí a způsobů užití (tahač polních děl, samohybný minomet, pojízdná dílna a jiné). Po instalaci všeho vybavení navíc ztratil plovatelnost. Přesto byla ale v roce 1961 naplánována rozsáhlá sériová produkce s tím, že vady budou postupně odstraněny. V roce 1964 byl představen veřejnosti a tentýž rok byl bez skrupulí nabídnut i na export.
Mezitím pomalu nabíhala sériová výroba, která dala do roku 1967 182 transportérů
M-60 (12 zkušebních a 170 sériových vozidel), přičemž některé obtíže byly zažehnány, jiné zůstaly či se objevily nové. Není tedy divu, že armádní jednotky čekaly na nějaký podstatný průlom jako na smilování boží. To se zadařilo s příchodem verze
M-60P, která již představovala celkem provozuschopný stroj. Kromě přechodu výroby na novou variantu bylo rozhodnuto přebudovat na M-60P všechny stroje starších sérií. Rozhodně to potřebovaly, neboť technické závady je stíhaly na každém kroku. Výroba vylepšených M-60P probíhala od roku 1971 a spolu se staršími M-60 (přestavovanými od roku 1972) dala do roku 1979 celkem 790 obrněných transportérů, z nichž bylo 190 vyvezeno do zahraničí (pravděpodobně všechny do Iráku).
M-60P, na poslední fotografii irácký stroj ukořistěný Američany
Kromě základní varianty transportéru, vybaveného 7,62mm (M-53) a 12,7mm kulometem (M2HB) s kapacitou 3 členů osádky plus 10 převážených pěšáků, byla v roce 1973 zavedena i varianta
M-60PB, která kromě toho nese i dvojici 82mm bezzákluzových kanónů M60. Přidán byl střelec z bezzákluzových kanónů a počet vezených pěšáků se snížil na 7. Existovala i velitelská verze
M-60PK a testovány, ale nezavedeny, byly i varianty s 20mm kanónem a 82mm minometem. V průběhu válek mezi nástupnickými státy se objevily i různé „homemade“ stroje, jako je M-60P s 57mm raketometem (letecká raketnice UB-32). V průběhu bojů byl užíván i jako obrněná ambulance (kam patří třeba chorvatský M-60SAN).
M-60PB (1 až 4), chorvatský exemplář M-60PB (5), M-60P s 82 minometem (6) a UB-32 (7 až 9)
Po rozpadu soustátí se M-60P rozprostřely mezi jednotlivé armády a následné boje ukázaly v plné nahotě jejich nedostatky a nyní již zcela zastaralou konstrukci. Nevyhovovala jak výzbroj, tak i ochrana a pohyblivost a byly postupně odsunovány do vedlejších rolí. Po válce a různých odzbrojovacích dohodách se jich jednotlivé státy začaly zcela očekávaně přednostně zbavovat. Ze srbských M-60P tak už neslouží žádný (velmi ochotně jimi a podobnými historickými exponáty, jako T-34, umořili zbrojní kvóty).
BTR-50S
Od poloviny 60tých let zakoupila jugoslávská armáda přes 200 obrněných transportérů BTR-50 ve verzích BTR-50PK a BTR-50PU. Vozidla sloužila jako velitelská pro nižší (BTR-50PK) a vyšší celky (BTR-50PU) a nedoznala žádných zásadních změn. Ty přišly až v roce 2005, kdy byla představena srbská varianta
BTR-50S, která se vyznačuje novou věží (M91E) z BVP M-80. Věžový komplet sestává z 30mm kanónu, 7,62mm kulometu (M-86) a dvou odpalovacích zařízení prostřely AT-3. K dispozici jsou též 4 zadýmovací granátomety.
BTR-50S
BOV
První obrněná vozidla BOV konfigurace 4x4 se začala objevovat v 80tých letech a ačkoli by se k typu našlo pár připomínek (v oblasti hmotnosti a podvozkové variability), bylo nakonec zavedeno do výzbroje a od každé ze základních variant (protitanková, protiletadlová a pořádková) se vyrobilo mnoho desítek kusů. Po rozdělení Jugoslávie skončil výrobní závod na území Slovinska (ale později zkrachoval). Skupina obrněných automobilů BOV se skládá z následujících variant:
BOV-1 (nebo též
POLO M-83) – Protitanková verze vybavená odpalovacím zařízením pro šestici protitankových řízených střel AT-3 Sagger (přednostně modernějších variant s poloautomatickým navedením, ale schopné odpalovat i starší typ, celkem vezeno 14 střel, výzbroj doplňuje dálkově ovládaný 7,62mm kulomet M-86). Prototypy spatřily světlo světa již v roce 1980, ale typ byl zaveden do výzbroje až v roce 1983. Doposud užívány několika nástupnickými státy. Nejpočetněji je typ tradičně zastoupen v Srbsku.
BOV-1, poslední vozidla patří chorvatské a slovinské armádě
BOV-VP/M (nebo též
VPB M-86, po dobu vývoje nesla označení
BOV-2) - Jedná se o variantu pro pořádkové síly. Vojenská policie užívala vozidla
BOV-VP, polovojenská Milice pak téměř identické
BOV-M. Vyzbrojeny jsou standardně jedním 7,62mm kulometem M-86, případně 12,7mm M2 (později se zvyšovala ochrana střelce různými provizorními či sériovými konstrukcemi, u srbských BOV-VP je do takovýchto věžiček možno osadit i 12,7mm kulomet M-87 či 30mm automatický granátomet M-93) a na každém boku jsou připevněny 3 zadýmovací granátomety. Vnitřní kapacita činí 2 členy osádky a 8 dalších mužů výsadku (a dále je v zadní části je vybaveno stupadlem pro 4 policisty/členy zásahových jednotek). První prototyp se objevil v roce 1986. Ačkoli se nejedná o příliš pancéřované vozidlo a původní role měla být pořádková, BOV-VP a M si prošly řadou intenzivních bojů. Některé BOV-VP speciálních jednotek ministerstva vnitra byly později modifikovány instalací věže z obrněného transportéru TAB-71 (rumunská obdoba BTR-60, která se taktéž dostala v jistém množství do jugoslávských služeb). Takto upravené stroje s věžičkou se 14,5mm těžkým kulometem se dle své zbraně nazývají
BOV-VP/KPVT. Na rozdíl od BOV-1 a 3, které jsou porůznu vyřazovány, pořádkové BOV-VP/M slouží prakticky u všech nástupnických států.
BOV-VP či M bez rozlišení státní příslušnosti (1 až 11) a BOV-VP/KPVT (12)
BOV-3 – Protiletadlová verze s trojhlavňovým automatickým kanónem M-55A4B1. Zbraň umístěna v otočné věži spolu se zaměřovacím systémem J-171 (licenční Galileo P36). Oproti původnímu určení byla tato varianta užívána zejména jako podpůrný prostředek v pozemních bojích. Po bojích skončily roztroušeny po jednotlivých nástupnických státech, kde ještě některé slouží, jiné jsou vyřazeny a nabízeny k odprodeji (což je případ Srbských BOV-3).
BOV-3
BOV-30 – Výkonnější protiletadlová varianta s dvěma kanóny ráže 30mm, která byla vyrobena pouze v 8 exemplářích. Prototypy byly vyrobeny v roce 1985 (první čtveřice, která se zúčastnila vojenské přehlídky, z které pochází většina známých fotografií), ale z projektu postupně sešlo. Na vině byla přílišná váha dodatečného vybavení věže (k zaměřovači J-171 měl být přidán ještě radar a další vybavení) a účinek zpětného rázu zbraní. Většina vyrobených vozidel nakonec skončila na území Bosny a Hercegoviny (5 kusů).
BOV-30
BOV-KM – Velitelské vozidlo na bázi BOV-VP. Vzniklo v roce 1986 a to pouze v jednom prototypu. Zavedení do služby zabránila poté válka.
BOV-Sn – Sanitní varianta, která vznikla v roce 1988 a to pouze v jednom prototypu.
M-09 (či HS M-09) – Jedna z variant, kterou se snaží Srbové upoutat pozornost na zahraničních trzích a exportem se tak zbavit přebytečných obrněných vozidel BOV (po reorganizaci armády putovala do skladů řada BOV-1 i BOV-VP, ale především byly vyřazeny všechny BOV-3, k čemuž došlo v roce 2007). Společnost Yugoimport se tak pokouší o odprodej modernizovaných strojů postavených na bázi zmíněných přebytků. M-09 je upgrade protiletadlové verze BOV-3, který těží z přidání dvou čtyřnásobných odpalovacích zařízení pro protiletadlové střely Strela-2M na boky věže. Kupec se nenašel.
M-10 – Po dvou prototypech průzkumné verze (na bázi BOV-3) a varianty velitelského vozidla dělostřelecké baterie (na bázi BOV-VP) z roku 2009 a bez bližšího označení, se srbský vývoj soustředil na typovou řadu M-10 na bázi BOV-3. Existují celkem tři varianty –
M-10K (později BOV M-10 ARTKOM, jako velitelské vozidlo dělostřelecké baterie),
M-10KI (velitelsko-průzkumné vozidlo) a
M-10I (později BOV M-10 ARTIZ, průzkumné vozidlo). Vnitřní vybavení se liší dle jednotlivé úlohy a všechny jsou vyzbrojeny dálkově ovládanou věží s kulometem ráže 12,7mm. Čtyři velitelské varianty M-10 se podařilo prodat Keňi jako součást kontraktu na samohybné houfnice.
M-11 – Zatím poslední člen rodiny BOV představený na zbrojní výstavě v roce 2011. Od M-10 se vizuálně liší upravenou přední částí vozidla v oblasti čelních průzorů. Nový je motor, výzbroj zůstává. Hlavní změny jsou uvnitř vozidla, ve vnitřním vybavení, které má ještě lépe vyhovět velitelským a průzkumným účelům vozidla (opět se plánuje celá skupina odlišných verzí jako u M-10).
M-09 (1, 2), M-10 (3) a nejnovější verze M-11 (4)
Obrněná technika – obrněné automobily
M-8 Greyhound
Průzkumné obrněné automobily M-8 sloužily v jugoslávských ozbrojených silách od 50tých až po 70tá léta. I přesto přinejmenším jeden kus zasáhl do bojů probíhajících téměř o dvacet let později, neboť je znám jeden M-8 používaný bosenskými muslimy a vybavený věží z BVP M-80.
M-8, bosenská úprava
Modifikace na bázi BRDM-2
V Jugoslávii jsou BRDM-2 zastoupeny od roku 1967, ale k úpravě vozidel došlo až za éry Srbska, které nabízí vozidla M-05 Vuk a Kurjak.
M-05 Vuk – Hlavními devizami projektu je zvýšení kapacity vnitřních prostor (především odstraněním pomocných kol), které tak mohou pojmout další členy osádky (celkem 8 mužů, výstup usnadňují nové boční dveře), vybavení vozidla silnějším motorem, moderní elektronikou a pozorovacími přístroji. Věž je odstraněna a obměn doznala i balistická ochrana vozidla. Výzbroj je obdobná jako o ženijního tanku VIU-55 Munja, tedy 30mm automatický granátomet M-93 a kulomet M-84 ráže 7,62mm. K dispozici jsou též zadýmovací granátomety. M-05 je plánován jako součást výzbroje speciálních a pořádkových jednotek.
Kurjak – V genezi průzkumného obrněného vozidla Kurjak lze vysledovat dvě odlišné varianty. První se vyznačuje odstraněním pomocných kol a zvýšením vnitřní kapacity (tj. obdobně jako u M-05 Vuk, pojme pak 4+4 členy osádky), snahami o vylepšení pancéřové ochrany a novou výzbrojí a průzkumnými prostředky. Na modifikovaném vršku korby je umístěna nová věž s 20mm kanónem (alternativně 12,7mm a 7,62mm kulometem či automatickým granátometem ráže 30mm) a na úrovni čelních průzorů kabiny se nalézá senzorové zařízení TOMS (laserový dálkoměr, TV kamery a termovizní zařízení, systém je napojen na vyšší velitelské celky). Dle přání zákazníka může být namontován silnější motor. Tím již v základu disponuje druhá varianta představená v roce 2009, což je ale jen jedna ze změn. Nejdůležitější je odstranění věže a její nahrazení výsuvným stožárem se senzorovým zařízením TOMS (stožár lze vysunout až do 4metrové výšky), k němuž může být přidán i průzkumný radar PR-15. V přední části vozidla (místo původního umístění senzorů) se nově nachází dálkově ovládaná věžička s 12,7mm kulometem. Osádku tvoří 3 muži plus 5 členů výsadku.
M-05 Vuk (1), Kurjak staršího provedení (2, 3) a novější varianta (4 a 5)
Obrněná technika – stíhače tanků
M-36 Jackson
V 50tých letech směřovaly do Jugoslávie nezanedbatelné dodávky stíhačů tanků M-18 Hellcat a M-36 Jackson. I když se oba obdivuhodně propracovaly až do 90tých let (kariéra M-36 trvala dokonce ještě déle), výraznějšími místními úpravami prošel pouze M-36. Těch Jugoslávie obdržela 399 kusů (verzí M-36B1 a M-36B2) a po dlouhá léta zastávaly důležitou roli v plánované obraně proti pronikajícím obrněným jednotkám protivníka, ačkoli na sklonku života si zaválčily hlavně jako podpůrný prostředek (zpravidla rozděleny po jednotlivých kusech či dvoučlenných skupinkách). Důležitou úpravou pro jejich další působení v jugoslávské armádě byla výměna originálních motorů za pohonnou jednotku V2 užívanou tanky T-34. Osádky si pak v průběhu bojů své M-36 upravovaly pomocí různých přídavných ochranných prvků, ostatně jak to bylo běžné u řady dalších typů. Poslední vystoupení M-36 se odehrálo v roce 2001 a teprve v roce 2004 putovala tato samohybná děla do výslužby.
M-36 srbské (1) a chorvatské armády (2), exemplář s přídavnou ochranou, později prodaný do Velké Británie (3)
Obrněná technika – ostatní
Modifikace na bázi 2S1 Gvozdika
I na bázi samohybné houfnice 2S1 vznikly dvě zajímavé úpravy, které se datují do období bojů v 90tých letech a v obou případech jde o výměnu věže za jiný zbraňový systém. Vznikl tak osobitý stíhač tanků s odpalovacím zařízením pro střely AT-3 Sagger (z vozidla BOV-3) a další varianta je vybavena věží z BVP M-80. Konverze se uskutečnila na minimálním počtu vozidel, spíše jen po kusu od každé varianty.
2S1 s věží z M-80 (1) a s odpalovacím zařízením pro řízené střely AT-3 Sagger (2)
. Ale obsah se budu i přesto snažit svědomitě plnit. Ostatně je opravdu co plnit 
.
