Filipíny (neboli nedokončená cesta k soběstačnosti)
Co našinec ví o Filipínách? Nic moc, a to spíše se zřetelem k tomu prvnímu. A co o místním zbrojním průmyslu? Tam už se hodně pohybujeme v méně či více přisprostlých rovinách odpovědi, zjemněme to tedy na krásné slovo „houbeles“. Což ovšem neznamená, že se v této zemi nic nedělo a neděje a popravdě opak je příhodnější. Nejde sice o extra sofistikované systémy, ale Filipínci se vždy snažili využít vše, co měli po ruce (jak fyzicky, tak vědecky, ambice na poli soběstačnosti byly velké, v tomto duchu dokonce běžel široce pojatý SRDP, aneb Self Reliance Development Program, obzvláštní impuls dostal místní vývoj v době ohrožení komunistickými frakcemi) a vytvořené kombinace jsou přinejmenším zajímavé. Z raketometů se jedná celkem o 4 mě známé případy:
SANBA/Bongbong, SB 110 - Filipínský raketový program odstartoval v období, kdy panovaly značné obavy z dalšího šíření komunismu (s kterým navíc na vlastním území probíhaly vleklé boje) a měly sloužit jako obranný a zároveň odstrašující prostředek. Vývoj započal na bývalé americké námořní základně Sangley Point, která měla dostatečnou infrastrukturu a kromě filipínských zde pracovali i němečtí vědci. Testování probíhalo na ostrovech Fuga a Caraballo. Celý ambiciózní program (balistické střely, různé bojové náplně atd.) byl ukončen v 80tých letech na základě nyní již neopodstatněné hrozby šíření/invaze komunismu ze severu a také na nátlak USA. Nejvýznamnějším počinem celého snažení je pak projekt Santa Barbara.
SANBA (zkrácenina od Santa Barbara), projekt
Santa Barbara (dle výzkumného komplexu v Santa Barbaře) či
Bongbong, to vše by mělo značit jeden projekt datovaný do 70tých let a éry presidenta (či spíše diktátora) Marcose. Ostatně i původ posledně uvedeného názvu můžeme vystopovat až k „Bongbong“ Marcosovi, jedinému synu zmíněného diktátora. S tímto milým zvykem se pak v našem filipínském zastavení setkáme ještě často. Pod tento projekt měly spadat jak klasické pozemní rakety (většinou na podvozku nákladního automobilu), tak i z pod hladiny odpalované střely (snad v rámci projektu Polaris, který se točil kolem plánované filipínské ponorkové flotily). Iniciován byl filipínským námořnictvem a informace kolem něj jsou poněkud zmatené.
Podle těchto skrovných informací se jedná o 106/180mm raketomet s dostřelem 12 km (pravděpodobně více) a mělo jít o obrannou zbraň (pobřežní?, někdy je uváděna i jako raketa pro výzbroj plavidel pro podporu výsadků). Palivo (a možná celé raketové motory) pro testované rakety pak bylo stejného typu (hydrazin) jaký byl užíván u protiponorkových střel systému Hedgehog, jež se nacházel ve výzbroji místních hlídkových plavidel amerického původu. 180mm raketa (což bude základ projektu Santa Barbara, 106mm verze se může pojit k nějakému prvotnímu projektu pobřežní obrany) absolvovala 37 testů, vesměs úspěšných (údajně, našel jsem ale i zmínku méně lichotivou), při nichž testech bylo užito několik konfigurací jak rakety, tak i odpalovacího zařízení. Pro rakety lze někdy najít i označení Bongbong 1 a 2, tedy další kapka do celkového zmatku kolem projektu Santa Barbara. Ten byl pak po pár přehlídkách na přelomu 70tých a 80tých let celý uložen k ledu. Hlavním problémem vojáků se poté stalo, jak se zbavit naopak velmi „horké“ zásoby 35 barelů s hydrazinem, který zůstal na základně v Sangley Pointu (či Fort San Felipe, v průběhu času bylo myslím přemístěno)
. Nebylo prý radno se k němu moc přibližovat, natož ho užívat. Těžko říci, nakonec snad skončilo předěláno na čistící chemikálie.
Armáda zřejmě vyvíjela vlastní systém ráže 110mm montovaný na nákladní automobil (svazek 6ti hlavní?). Tento
SB 110 (
SB 110 mod 0, průměr hlavice i těla rakety 110mm, váha hlavice 6,8 kg) měl i své zkoušené deriváty v podobě 90mm (
SB 90 mod 0, průměr hlavice 90mm, průměr těla rakety 57mm, váha hlavice 5,3 kg) a snad i 180mm raket. Taktéž tento systém se nedostal do výroby. Situace kolem projektu Santa Barbara a jednotlivých raket spadajících pod SB 110 je ošemetná a dost dobře může být výše uvedené rozdělení chybné a může se jednat o prolínající projekt. Za správnost v tomto případě tedy neručím.
Obecně se měly filipínské rakety montovat v jedno, čtyř a šestihlavňovém provedení, část odpalovaných z raketnic, část z ližin.
6ti hlavňový raketový systém ráže 180mm (?) (1) a další fotografie z vývoje projektu Santa Barbara (2 až 4), SB 110 v 6ti násobném provedení (5)
Mk 40 Sumpak - O to více je ale známo o dalším projektu. Na začátku 80tých let (cca 1981-1983) byl vyvinut lehký raketometný systém ráže 70mm, značený nejdříve
MARCOS (Mobile Assault Rocket Combat Operational System) (ano, podoba názvu se jménem diktátora není opravdu náhodná
), později
Sumpak (dle místní improvizované střelné zbraně, což je jinak železná trubka, hřebík a náboj do brokovnice případně jiné méně či více zdařilé variace), kompletní označení zní
Mk 40 Sumpak. Vývoj probíhal za spolupráce firmy vyrábějící dosud munici pro 60mm a 81mm minomety a filipínského letectva. Původně se jednalo o raketometný systém montovaný na návěs, později byl jako nosič určen lehký terénní automobil Toyota Delta Mini-Cruiser (4x4). Samotný raketomet byl 12ti hlavňový a po špatných zkušenostech s přesností z prvních testů byly na vozidlo namontovány 4 výsuvné opěry. Je možné, že Sumpak by se nakonec do místního arzenálu probojoval (měl sloužit jako podpůrný prostředek, k obraně pobřeží a dalším rolím), ale rána přišla odjinud. V roce 1986 došlo ke změně režimu a celý projekt byl ukončen.
Sumpak v tažené verzi (1, 2) a instalovaný na terénním automobilu (3)
Rancudo - Na závěr jsem si ponechal nejraritnější položku filipínského raketového vývoje, byť patří k jedněm z prvních vlaštovek. Časově spadá do 70tých let a úzce souvisí s vyřazením stíhacích strojů F-86D Sabre dog, kterých od roku 1957 místní letectvo obdrželo rovných 20 kusů. Filipínští důstojníci dali hlavy dohromady a usoudili, že přinejmenším výzbroje, tedy raketometných pouzder, je škoda a rozhodli se jim vdechnout nový život, což se jim zadařilo vskutku dokonale. A tak vznikl raketový systém
Rancudo, na počest tehdejšího velitele leteckých sil generála Rancuda. S jeho jménem (a nejenom jím, neboť v organizování těchto úprav hrál velkou roli a byl to takový místní vizionář) jsou spojeny i další projekty, jako třeba místní verze letounů C-47 v roli gunshipu (Rancudo´s Maulers) a jiné. Každopádně vědět co doopravdy z raketometu Rancudo vznikne, jeho jméno by mu asi nikdy propůjčeno nebylo. Leč nepředbíhejme.
Takže co to tedy vlastně ve filipínských dílnách spatřilo světlo tropického světa? Místní technici odmontovali celý původní výsuvný blok a posadili ho na jednoduchou lafetu na kolovém podvozku (později i na korbu nákladního automobilu). Systém sklidil úspěch hned napoprvé a delegace místních pohlavárů (včetně samotného Marcose) z něj při demonstraci padla tak říkajíc na zadek. Většina to ale vzala po hlavě a skočila prvním možným směrem, neboť raketomet Rancudo se vymknul kontrole a začal metat munici do všech možných i nemožných směrů (ostatně filipínští hlavouni by si mohli v případě zájmu porovnat své zážitky s thajskými kolegy, kteří utržili podobnou zkušenost při testech rakety Thanom Kittikachorn I). Překvapivě to ještě nebyl konec systému Rancudo, což ale nemělo mít dlouhého trvání. Tato předváděčka a jisté specifikum této zbraně, které se při testech taktéž v plné míře projevilo, znamenaly brzký konec projektu. Balistické vlastnosti a tudíž letová dráha byly totiž díky jiným podmínkám při použití ze stíhacího letounu řekněme, no, zvláštní (to je velmi dobře vidět i na přiložené fotografii). Nakonec bylo sezdáno, že naplnění reklamního sloganu "více pokrytí na více místech" není pro raketomet ideální a celý projekt byl brzy odpískán a pravděpodobně s radostí zapomenut.
Dle jedné zmínky mohl být vznik celého systému velmi prozaický, neboť důstojníci letectva chtěli Marcosovi co nejrychleji předvést pokrok na poli jeho dítka, programu zbrojní soběstačnosti (SRDP), a tak splašili první věc co mohli. Tato idea se ale, jak již víme, jaksi nevyvedla. Jak se samotná demonstrace líbila Marcosovi, to jsem již nikde nezjistil
. Bezproblémový ostatně nebyl ani program již zmíněného "gunshipu". Rancudo´s Mauler (tedy obdoba AC-47) sice později narozdíl od
Rancudo Ambusheru (jak je též raketomet někdy jmenován) odvedl dobrou práci, ale při testovacích střelbách se místní vysocí důstojníci (za řízením byl sám "Godoy" Rancudo, v zadní části pak další podobné osoby) pro změnu málem udusili z přemíry kouře a korditu. Aneb na nějaké větrací a odsávací zařízení se prostě zapomnělo. Vše ale nakonec dobře dopadlo a se strojem se podařilo přistát.
raketometný blok letounu F-86D (1) a samotný systém Rancudo - v taženém provedení (2) a na korbě nákladního automobilu (3)
Mexiko (neboli můžeme jen hádat)
Situace kolem mexických raketometů je o dost zapeklitější. Převažují hlavně fotografie, zatímco čistých dat a bližších informací je velice poskrovnu. V 70tých letech (možná později) vytvořili místní konstruktéři samohybný systém spojující automobily Dodge M601 a trojici raket velké ráže. Čistě teoreticky by se celý systém mohl nazývat Quetzalcoatl, ale věřte jednomu jedinému popisku u fotografie. Stejné je to s upraveným obrněným automobilem MOWAG Roland (který se do Mexica dostal v cca 20-25 exemplářích), kde jsem naleznul jen o příslovečný drobet více informací. Raketomet uchycený na věžičce je 5ti násobného provedení (jeho údajné označení zní Atlatl a dostřel měl činit 6-12 km, pod jednou fotografií je popisek Kinich, což může být označení vozidla, ale též nemusí) a projekt se datuje na počátek 80tých let. Původně byla plánována rozsáhlejší sériová výroba, ale nakonec ze všeho z finančních důvodů sešlo. Stejný typ raketometu byl ale nejspíše namontován i na Dodge M601 (alespoň dle fotografií), tudíž je možné, že oba projekty spadají do stejného časového období, tj. přelom 70tých a 80tých let (tomu by odpovídala i dvojice fotografií, které se zdají být původem z jedné přehlídky).
Dodge M601 s neznámými raketami (1), totožný typ plus verze s pěti odlišnými střelami v pozadí (2), MOWAG Roland s tímtéž (?) typem (3 až 5)
Španělsko (neboli proč se zahazovat s malou ráží)
Španělé po druhé světové válce vyvinuli několik do obecného povědomí nepříliš vžitých typů, a to jak tažených, tak i samohybných (všechny pak využívají rotací stabilizované rakety). Většina níže uvedených raketometů byla vyvinuta v 50tých až 70tých letech a v řadách španělské armády se ve větším množství nacházely ještě v 80tých letech. Celý vývoj byl završen typem Teruel, který byl zmíněn v první části tohoto seriálu a který slouží doposud.
Prvotní vývoj stavěl na německém typu Nb.W42 Wurfkoper 42 Spreng 4491 a raketa typu A byla víceméně jeho kopií. Prvním výrobkem s větším místním vkladem byla až raketa typu C, která byla vyvinuta v roce 1950. Ta vycházela z typu A, ale oproti německému originálu měla menší hmotnost a dostřel navýšený o celé 2 km. Pro tuto raketu byla vyvinuta tažená (automobilem Dodge WC-51) klecová odpalovací zařízení L-4C a L-6C (konvence španělského značení je následující - číslo představuje počet instalovaných raket a písmeno jejich typ). K vytvoření prvních španělských raketových baterií došlo ale až v roce 1960 (z typů L-4C, L-6C a L-12E). Postupně se místní arzenál rozrostl o další typy raket (typy D, E, G, J, R a T) a odpalovacích zařízení, většinou na korbách nákladních automobilů (typy Barreiross Panter II - konfigurace 4x4 a III - konfigurace 6x6).
Jednotlivé typy místních raketometných systémů (chronologicky, alespoň co to šlo):
L-4C, L-6C - Klecová odpalovací zařízení v 4 a 6ti násobném provedení, která byla tažena za automobily Dodge WC-51. Používala 300mm rakety typ C s dostřelem 6,5 km (váha hlavice 43 kg). V roce 1960 z nich byly vytvořeny první baterie.
Celý raketometný regiment (později pluk) měl dvě skupiny, lehkou a těžkou:
1960 - lehká - jedna baterie L-4C, jedna L-6C a jedna L-12E, vše po 4 kusech, těžká pak měla dvě baterie neznámého složení
1962 - lehká - tři baterie L-6C (4 kusy), těžká pak dvě baterie L-12E (6 kusů) a jedna L-10D (4 kusy)
1965 - po další reorganizaci tři skupiny po třech bateriích s raketomety pro rakety typu E-3 (baterie po 4 kusech), jedna skupina po třech bateriích pro raketomety s raketami typu D-3 (baterie po 4 kusech) a jedna skupina po třech bateriích pro raketomety s raketami typu G (baterie po dvou kusech)
Je tedy vidět, že typ C se postupně z výzbroje vytrácel a dosloužil nejspíše kolem roku 1966, možná ale později.
L-4C (1) a raketa typu C (2)
L-12E - 12ti násobný tažený 216mm raketomet. Pravděpodobně užíval rakety typu E-2. Řada raket E měla dostřel cca 10 km (později více) a hlavici o váze 13 kg.
L-12E
L-10D - 10ti násobný 300mm raketomet (označení rakety D-3) na podvozku automobilu Barreiros Panter III (konfigurace 6x6) s dostřelem 17 km. Řada raket D měla dostřel cca 15 km (později více) a hlavici o váze 40 kg.
L-10D (vpravo spolu s L-21E (vlevo) (1) a další zástupci typu L-10D (2, 3) plus samotný raketomet (4)
L-20E (či L-20E Rem., jako remolcado - tažený) - 20ti násobný tažený raketomet ráže 216mm (rakety E-2 či E-2B) s dostřelem až 10,6 km. Vlečen byl zpravidla za automobilem Barreiros Panter II (konfigurace 4x4). Používá klasické HE, zápalné a zadýmovací rakety.
L-20E
L-21E - 21ti násobný 216mm raketomet (rakety E-3) na podvozku automobilu Barreiros Panter III (konfigurace 6x6) s dostřelem 14,5 km. Používá klasické HE, zápalné a zadýmovací rakety. V roce 1987 ve stavu 16 kusů tohoto systému.
L-21E (1, 2), L-21E spolu s L-10D (3), L-21E v roce 1985 (4) a další L-21E (5 až 8)
L-18R6, L-32R6 - 18ti násobný 108mm raketomet (označení rakety R-6B2) na podvozku automobilu Barreiros Panter II a nebo 32ti násobný na podvozku Dodge WC-51. Používá klasické HE, zápalné a zadýmovací rakety. Vývoj rakety R-6 vyšel z pokusného typu R-4, prvotní verze z roku 1969 měly dostřel pouze 8,7 km, později vznikly i varianty R7, R6B1, RB6 a finální R6B2 z roku 1972 s dostřelem cca 10 km.
L-18R6, v pozadí L-20E
L-8G - 8mi násobný 381mm raketomet tažený na návěsu za nákladním automobilem Barreiros Panter III. Nejspíš používal rakety typu G-3, které měly dostřel 23,5 km. Řada raket typu G spadá na počátek 70tých let a obsahovala varianty G-0, G-1, G-1B, G-2, G-2B a G-3. Součástí zajímavé konverze se stal typ G-1 s dostřelem 18 km a 76 kg hlavicí. Odpalovací zařízení pro jednu raketu tohoto typu bylo pokusně namontováno na druhoválečné samohybné dělo StuG IIIG (Španělé celkem za války obdrželi 10 kusů), vznikl pouze jeden exemplář. S vyřazovanými StuG IIIG byly plánovány ještě jiné pokusy (montáž houfnice ráže 105mm, kanónu ráže 122mm či protitankového kanónu ráže 88mm), ale nevím, zda-li byl ještě nějaký z nich doopravdy postaven.
L-8G (1 až 3) a raketa G-1 experimentálně montovaná na podvozek StuG III (4 až 6)
Teruel - Varianty Teruel 1, 2 a 3, menší množství slouží ve Španělsku a Gabonu.
první varianta Teruelu (pravděpodobně první prototyp) (1) a konečná verze španělské armády (2) plus gabonské vozidlo (3)
Na závěr menší shrnutí použitých raket (základní verze):
typ C - ráže 300mm, dostřel 6,5 km, hlavice 43 kg
typ E - ráže 216mm, dostřel 9,5 km, hlavice 13 kg
typ E-1 - ráže 216mm, dostřel 9 km, hlavice 12 kg
typ E-2 - ráže 216mm, dostřel 10,6 km, hlavice 12 kg
typ E-3 - ráže 216mm, dostřel 13,81 km, hlavice 12,7 kg
typ D - ráže 300mm, dostřel 14,5 km, hlavice 40 kg
typ D-1 - ráže 300mm, dostřel 14,2 km, hlavice 40 kg
typ D-2 - ráže 300mm, dostřel 13,6 km, hlavice 38 kg
typ D-3 - ráže 300mm, dostřel 17,1 km, hlavice 31 kg
typ S-1 - ráže 108mm, dostřel 6,8 km, hlavice 1,5 kg
typ R6 - ráže 108mm, dostřel 8,75 km, hlavice 2 kg
typ R6B2 - ráže 108mm, dostřel 10 km, hlavice 1,63 kg
typ G - ráže 381mm, dostřel 17 km, hlavice 75,6 kg
typ G-1 - ráže 381mm, dostřel 18 km, hlavice 76,8 kg
typ G-2 - ráže 381mm, dostřel 25 km, hlavice 76 kg
typ G-2B - ráže 381mm, dostřel 23 km, hlavice ? kg
typ G-3 - ráže 381mm, dostřel 23,5 km, hlavice ? kg
typ T - ráže 110mm, dostřel 13 km, hlavice 7,5 kg
typ J - ráže 301mm, dostřel 42,5 km, hlavice 7,5 kg
Plus novější 140mm rakety pro stávající raketomet Teruel a 225mm pro nikdy nezavedený typ.