Jasně...od Milana XYZ se toho více na téma SNP, než jeho útoků formou Kaťuši nedočkáme:-) nicméně téma bych nezavíral a možná zatím ani do Hospody nepřesouval.
Za A) Milan se tu každou další zprávou sám zesměšňuje, tak proč jej uklízet do Hospody, kde už tak všem na očích není (hospoda je jen pro přihlášené členy Palby). Ať se klidně ztrapňuje dál ve svém "křížovém" tažení proti Čechům a dalším:-)
B) Občas se tu objeví docela zajímavé názory a postřehy, plus podklady k SNP. Jen je škoda, že to je vše takovou formou, co kdo domů přinesl a nemá to ucelenou podobu. Ale jako zdroj informací jednou někomu k napsání článku o SNP, by to nemuselo být zase tak špatné...včetně tzv. "nezaujatého" Milanova pohledu z té "správé" stránky:-) Prostě není špatné znát názory a argumenty, které jsou otočené o 180°. S tím se historie /historici zaobírají od nepaměti.
Jinak oceňuji kromě celé řady příspěvků zvláště ten od Bleu z Múzea Slovenského národného povstania v Banskej Bystrici. Přestože do BB občas služebně jezdím (nádherné město), tak jsem se do Muzea ještě nedostal, pouze do parku, kde je umístěná unikátní sbírka vojenské techniky pod širým nebem. Vřele doporučuji k návštěvě.
A aby v tom tématu o SNP nezapadl odkaz, mnou zmiňovaný na první stránce, tak text, který napsal PÁTRAČ si dovolím zde celý přetisknout. Protože jeho články jsou na velmi vysoké úrovni, je podle mě nezaujatý a na takové výši, že jak skoro všichni víme, publikuje a přednáší. Dále tedy Pátračův text k SNP, aby bylo možno z čeho dále vycházet a nemotat se tu pořád jen kolem toho zakomplexovaného Milana XYZ:-)
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nejzajímavější část, tedy vznik SNP a rozehrání této nejzajímavější partie novodobých slovenských dějin si však zcela jistě zaslouží trochu hlubší rozbor. Takže jsem využil toho, že jsem na Slovensku svého času studoval a pustil jsem se do toho.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Snad se shodneme na tom, že SNP a hlavně jeho průběh byl vlastně vojenský průšvih. Nic, co bylo potřeba pro jeho zdárný průběh nebylo splněno a navíc velení Rudé armády nacházející se v oblasti předpokládaného a nakonec i skutečného útoku považovalo pokus zaútočit na Slovenské území přes Karpaty za vyslovenou hloupost. Pokusím tedy o rozbor všeho co se dělo v té vypjaté době.
Jako první se podíváme na předpokládaného hlavního spojence.
Rudá armáda z 1. září 1944 byla jiná armáda než 21.června 1941. Měla za sebou více než tři roky mimořádně kruté války. Války jakou svět do té doby neviděl. Její velitelé v této době byli zkušení, houževnatí a věděli jak se vyhrává boj. A věděli to i jejich vojáci. Ruský voják je fenomén se kterým si možná jednou historici dají práci a já si potom s potěšením přečtu na co přijdou. Dál je potřeba vidět, že její složení bylo jiné než na začátku války. Ta původní armáda zanikla téměř z 80 % v prvních 6 měsících války. Zde bojovali jiní lidé z tvrdě získanými zkušenostmi. Navíc se to málo prezentuje ale i této armádě už docházeli lidé. Je to divné a nezvyklé ale je to tak.
Jak Grečko, tak hlavně Moskalenko věděli co je čeká. Moskalenko více, jako řadový praporčík v Karpatech bojoval za I.SV za Brusilovovi ofenzivy. Moskalenko byl velitel zkušený v obraně i v útoku. Jeho bojový účet je impozantní: velel několikrát vševojskovým armádám, velel i tankové armádě - byl to on a jeho vojáci z 1. tankové armády kdo v červenci 42 přibrzdily Paulusovu šestou armádu a její doprovod 4. tankovou Hothovu u Donu. Byl to on a jeho 1.výsadková armáda, kdo v září 42 zahájily od severu útok na útočné formace wehrmachtu zastavili alespoň na chvíli útok na Stalingrad. A mezi námi jeho odpoutání od nepřítele v červnu toho samého roku s 9.armádou a jeho úžasný manévr, kdy dokázal celou armádu včetně těžkých zbraní vyvést z obklíčení, ustoupit s ní 470 kilometrů a zaujmout pevné postavení na Donu je ukázka dokonale zvládnuté ústupové operace. Jediný kdo něco takového dokázal na druhé straně byl Rommel. Ten dokázal skvěle útočit ale když mu hrozilo zničení dokázal i zmizet tak, že z toho nakonec vítězní Britové ani neměli radost. Na Dukle velel 38. armádě.
Na druhou stranu to byl velitel typu Koněva. Nekompromisní, a k vlastním vojákům - pokud se neděly věci podle jeho pokynů - vysloveně krutý. Je neoddiskutovatelná pravda, že jeho ztráty na vojácích byly - i na poměry v Rudé armádě obvyklé - vysoké.
Co se týká tohoto velitele možná bys dokázal najít knihu: Na jihozápadním směru. Je to jeho vzpomínková kniha a i když je poplatná své době je zde hodně zajímavých informací a také cenných postřehů směrem k německé armádě.
Grečko a jeho 1. gardová armáda na tom byly podobně. Grečko napsal po válce knihu Přes Karpaty ale je to nekonečný souhrn čísel hodin a dat. Chybí tomu myšlenka, hodnocení a vlastní pohled. Jakoby jen opsal operační plány a hlášení. Tolik k hlavním aktérům na sovětské straně.
Jako další se pak podíváme na dění a myšlení na Slovensku.
O přípravách povstání na Slovensku věděli Sověti dlouho dopředu. Během návštěvy v prosinci 1943 informoval prezident E. Beneš o možnosti povstání a již tehdy byla ve hře i nouzová varianta – bez ohledu na stav příprav vypukne povstání v případě, že německá vojska začnou obsazovat území Slovenského státu. Dne 29.7.1944 pak společná schůze Slovenské národní rady a Vojenského ústředí projednala podrobný plán povstání, který opět zahrnoval dvě alternativy jeho zahájení:
a) na rozkaz SNR ve vhodném okamžiku,
b) bez ohledu na stupeň připravenosti v případě obsazování Slovenska německou armádou
V plánech povstání připadla důležitá úloha dvěma divizím, které se na východním Slovensku podílely na vybudování karpatského obranného pásma. Tyto divize byly nejlépe vyzbrojenou a vystrojenou částí slovenské armády a byly složené z vojáků s frontovou zkušeností. V rozhodujícím okamžiku měly vytvořit v obraně mezeru, kterou by Rudá armáda pronikla přes Karpaty na Slovensko a do Podunajské nížiny. Úspěch předpokládal dobrou koordinaci vojsk na obou stranách fronty.
I přes jednání s delegací zůstal postoj sovětských vojenských kruhů k plánovanému povstání i nadále skeptický – nevěřili totiž dvěma základním věcem:
A. nevěřili v reálnou bojovou způsobilost obou slovenských divizí
B. nevěřili tomu, že Slováci jako národ opravdu cítí potřebu proti německému spojenci skutečně povstat. Navíc to byli pragmatici - věděli kdo se jim v Karpatech postaví do cesty. Na počátku září to byly tyto německé svazky stojící proti sovětské 38. armádě:
- jednotky německého XXIV. Panzer Korps / 1. Panzer Armee (velitel Generaloberst Gotthard Heinrici), konkrétně 208. a 68. Infanteriedivision.
- částečně zde do bojů zasáhla také 545. Grenadier Division / XI. SS Armee Korps / 17. Armee. Obě dvě armády podléhaly velení Heeresgruppe "Nordukraine"
Tato skepse se přetavila v rozpor mezi jasnou nechuť útočit přes Karpaty a tím co prováděli propagandisticky. Moskevský rozhlas neustále burcoval polský, slovenský i český lid do ozbrojeného boje a podobnou agitací se v okupovaných zemích zabývaly i četné výsadky, v praxi nebylo učiněno nic pro vojenské využití případného povstání. To se stalo v srpnu osudným povstalecké Varšavě. Podobná situace nastala i ve slovenském případě. O obsahu jednání s delegací SNR bylo informováno velení 4. ukrajinského frontu (zcela nedávno vytvořeného z levého křídla 1. UF). Úkolem frontu bylo 28. srpna zaútočit na Karpaty a osvobodit Slovensko a Podkarpatskou Rus.
Žádný koordinační orgán pro vojenskou spolupráci s povstalci však vytvořen nebyl. Sověti nevěřili nikomu, často i oprávněně. Možná by se o jeho organizaci pokusili, ale nedočkaví komunisté na Slovensku začali bez jakéhokoliv rozumného plánu doslova do písmene blbnout.
Koncem srpna však události nabraly nový směr – v Rumunsku došlo 23. srpna k převratu a vojska 2. a 3. UF proudila takřka bez odporu na Balkán. Pro Rudou armádu bylo zbytečně riskantní útočit proti nepříteli dobře opevněnému v horském terénu, když bylo možné překročit karpatský masiv za mnohem příznivějších podmínek v rumunském prostoru. Plánovaný útok 4. UF byl zrušen a jeho armády uvedeny do relativního klidu a vyčerpaná vojska se začala reorganizovat.
Toto vše spolu s nekontrolovatelným nárůstem partyzánských aktivit uspíšily příchod německých okupantů. Oba faktory byly úzce provázány – selhání Rumunů vyvolávalo přirozené obavy z dominového efektu a nedostatečné zákroky slovenských ozbrojených sil proti „banditům“ byly z německé strany chápány jako symptomy takového krizového vývoje ve slovenské společnosti. 28. srpna oznámil německý velvyslanec prezidentu Tisovi, že na Slovensko bude vyslána německá armáda „k ochraně německých životů a k likvidaci partyzánů.“
Záminku jim dala až imbecilní živelnost kroků, které pod tlakem komunistů začali partyzáni a vojáci dělat. Dne 27. 8. 1944 byla v Turčianskom Sv. Martine pod záminkou ochrany před partyzány zadržena německá vojenská mise plk. Otta, jež se vracela z Rumunska. Když se odmítla podrobit, slovenští vojáci všechny její členy postříleli na nádvoří martinských kasáren. Odhlédneme-li od humanity, byla to hrubá taktická chyba, která Němce rozzuřila. Vlastně se tak dopustili slovenští vojáci zrady a vraždy na svých spojencích.
Jak to bylo s vůlí bránit svoji vlast před nastupujícími okupanty ukazuje to, že ministr obrany Čatloš vyzval slovenské vojáky, aby nekladli německé armádě odpor.
Zhruba v téže době Vojenské ústředí v Banské Bystrici vysílalo zprávu: „Heslo >Začnite s vysťahovaním< platí od 20:00 hodin dnešného dňa“ – dohodnutý signál k povstání. Další den se SNR prohlásila nejvyšším orgánem povstání a vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Boj začal, avšak pouze na centrálním Slovensku.
Další vývoj ukázal naprostou oprávněnost obav sovětů z bojeschopnosti a morální způsobilosti obou divizí v Karpatech. Rozkaz k povstání zachytili večer 29.8. i na velitelství východoslovenských divizí v Prešově ale velitelé ponechali své jednotky v nečinnosti.
Velitel divizí, gen. Augustin Malár, dokonce ráno 30.8. odletěl do Bratislavy. Jeho zástupce, plk. Viliam Talský, svolal poradu zasvěcených velitelů (zástupce náčelníka štábu armády pplk. Urban, velitel 1. divize pplk. Markus a několik dalších). Na schůzi se vyjevilo několik závažných nedostatků, především ten, že pro splnění hlavního úkolu, vytvoření průlomu v německé obraně, stále chybí základní předpoklad – koordinace bojové činnosti s Rudou armádou. Bylo rozhodnuto, že
1) náčelník štábu 1. divize, mjr. Polk, odletí 31.8. ke štábu maršála Koněva, aby zajistil útok RA na ráno 2. 9. 1944,
2) současně napadnou obě slovenské divize německou obranu zezadu,
3) ještě předtím, v noci 1.-2.9. odzbrojí všechny německé vojáky v oblasti divizí,
4) pokud Rusové pomoc neposkytnou, divize se přesunou resp. probojují na střední Slovensko.
Porady se nezúčastnil pplk. Husár, který měl v okamžiku povstání převzít velení nad 2. divizí; nad její účastí tak visel otazník. Ke všemu se večer nečekaně ozval z rozhlasu gen. Malár a namísto do útoku zavelel „Čelom späť!“ Podobně jako předchozí den ministr Čatloš, i on teď vyzýval vojáky, aby nekladli odpor: „Na čo nám revolúcia, mládenci? Kto nám čo robí?“ To je jasný postoj: NE!
Právě zde je asi moment kdy povstání ztratilo šanci na úspěch.
V nejdelším bloku se pak podíváme na dění v době kolem klíčového data.
Že je všechno špatně se ukázalo velmi rychle. Odpoledne 1. září velitel 1. ukrajinského frontu, gen. Koněv, přivítal Talského – jakoby velitele 2. divize ve Lvově a o rozmluvě s ním neprodleně telefonicky informoval Stalina, který již dříve obdržel oficiální žádost čs. exilové vlády o pomoc povstalcům. Povstalci už totiž čelili úderům německých okupačních sil a začali prohrávat.
Následující den pak sepsal písemné hlášení, ve kterém načrtl plán karpatsko-dukelské operace. Z dokumentu jasně vyplývá, že Koněv nebyl o možnosti povstání předem informován a plán sestavil rychlou tužkou po setkání s Talským. Jeho plán počítal se zahájením operace 8. září (a byl v tomto bodě dodržen), což bylo skoro o týden později než požadovalo velení východoslovenských divizí. Ale nebylo v tom nic jiného než to, že prostě sovětské divize na boj v horách nebyl vybaveny, byly vyčerpány dlouhými boji. A potřebovali čas na reorganizaci, doplnění materiálu a hlavně bojové stmelení.
Pro obě slovenské divize již bylo pozdě. Krátce po odletu letadel z Prešova začali Němci s odzbrojováním. Ve 14:30 obsadili velitelství armády, aniž by se setkali s odporem. Oproti původním představám to byli naopak slovenští vojáci, které zastihla konfrontace nepřipravené a navíc zbavené nejvyšších důstojníků. Jestliže absence součinnosti bojových akcí byla způsobena neochotou Sovětů, pak absence bojové činnosti na východním Slovensku připadá na vrub slovenskému velení – plán povstání přeci počítal se zahájením boje i bez spolupráce s Rudou armádou. Omlouvám se zde Palbákům ze Slovenska za následující větu ale myslím si, že je hluboce pravdivá. Považuji za nezpochybnitelné, že
SOVĚTI SI JAKO PRVNÍ UVĚDOMILI, ŽE SLOVÁCI JSOU JAKO SPOJENEC K NIČEMU - SLOVÁKŮM TOTIŽ VE VĚTŠINĚ PŘÍPADŮ BYLO JASNÉ, ŽE KONČÍ ZLATÁ DOBA JEJICH EXISTENCE.
Československá reprezentace v Anglii i v SSSR přeceňovala mnohonásobně touhu Slováků po společném státu. Ta byla skoro nulová. Jim bylo nejlíp v jejich historii tak proboha pomáhat návratu ke společnému státu?
Ze SSSR měli strach - vždyť proti němu poslalo Slovensko vlastní vojáky, bylo ve válečném stavu se SSSR, VB i USA.
Možná i proto velení divizí nepodniklo žádné konkrétní kroky k realizaci vojenských akcí proti Wehrmachtu. Proti dvěma slovenským divizím stálo v této oblasti pět divizí německých a maďarských, k odzbrojení Slováků během necelých čtyř dnů však stačila jedna divize záložní a jedna narychlo stažená z fronty. Jen několika menším východoslovenským jednotkám se podařilo připojit se k partyzánům.
Přesto však 8. září vojska dvou sovětských armád vyrazila vpřed. Co je čekalo?
1.Konsolidovaný nepřítel který se zbavil všech hrozeb ve svém blízkém i vzdáleném týlu.
2. Náročný horský terén, který původně vůbec nechtěli dobývat
3. Velmi špatná prognóza počasí po celou dobu operace.
4. Nespolehlivý spojenec v podobě Československého armádní sboru. Ten měl na Východní frontě doposud velmi dobrý zvuk. Jeho boj u Sokolova ještě jako praporu a hlavně skvělá operace při osvobozování Kyjeva byly rudoarmějci vnímány velmi pozitivně. Ale politické třenice mezi moskevskými komunisty vedených Gottwaldem a oficiální vládou v Londýně způsobili, že byl částečně vystřídán velitelský sbor. Nový lidé byli dobří a schopní vojáci ale neznali válčiště, nebyli zvyklí specifikám spolupráce s Rudou armádou a hlavně byl odstaven Svoboda, který měl u sovětů vysoký kredit. Sověti tedy byli ve vztahu k našemu sboru obezřetní. Navíc Stalin pro své plány do budoucnosti nepotřeboval zemi která se osvobodí sama. Nedůvěra ve sbor se odrazila i v tom že povstání bylo dobrou záminkou, aby se zbavil nepohodlných československých jednotek na sovětské frontě, takže na pomoc povstání byl odeslán čs. stíhací pluk a 2. paradesantní brigáda. Zabil dvě mouchy jednou ranou, projevil se v roli oddaného spojence a zbavil se jednotek, které byly v Rudé armádě cizorodé. Je to z hlediska myšlení sovětů logické- parabrigáda byli bývalí slovenští váleční zajatci a stíhací pluk byl tvořen převážně bývalými piloty RAF.
Navíc musíme viudět jeden velmi důležitý faktor. Rudá armáda v této době procházela vážnou morální krizí. Byla způsobena tím, že tato armáda bojoval už dlouho, utrpěla ztráty které se vymykají běžnému myšlení a přesto už rok a půl útočila na silného, statečného a velmi zkušeného protivníka. V době kdy dorazila k hranicím SSSR, se mezi vojáky rozšířila nálada dál nepokračovat. Nepřítel je pryč a tak proč umírat za jiné.
Politické ambice Stalina však nutily vojáky masově umírat dál. Náš sbor byl do operace nasazen ve druhém sledu. To znamená že měl být nasazen do boje až po prolomení německé obrany. To je přímo v kolizi s občasnými tvrzeními, že sověti chtěli náš sbor nechat vykrvácet. Naopak, jejich cílem ho bylo šetřit - koneckonců věděli, že ho nakonec ovládnou jejich lidé - komunisté a hlavně potřebovali aby co nejvíce Československa osvobodili Čechoslováci sami – ale pod jejich dozorem. Měli málo vojáků a čekali je tvrdé boje v Maďarsku, Polsku a v samotném Německu. Samozřejmě by si průběh bojů pohlídali pomocí vlastních jednotek.
Situace se vlivem nečekaně silného odporu německých jednotek začala bohužel hroutit. Sovětské velení se dostalo pod dvojí tlak.
Na jedné straně bylo potřeba Slovákům pomoci. Takovou blamáž jakou si Stalin a Rudá armáda udělaly ignorováním Varšavského povstání si podruhé nemohli politicky dovolit.
Na druhé straně jim bylo jasné, že za to tvrdě zaplatí. A byla to pravda. Ztráty našeho sboru jsou uváděny v sumě 6500 padlých raněných a nezvěstných. 1.GA a 38. A pak měli 82 tisíc mrtvých, zraněných a nezvěstných a to je vysoké číslo.
Pokud ale propočteme procento ztrát na vojácích k počtům nasazených, jsou ztráty našeho sboru asi 22% zatímco u sovětských armád nasazených do boje v tomto úseku dosáhly 35 až 45 %.
Ukončím to větou která se asi nebude líbit i když je hluboce pravdivá. Utrpěné ztráty v útočné operaci v horském terénu na připravenou obranu ve výši do 40 % jsou přijatelný výsledek a svědčí o bojeschopnosti útočníka a dobrém bojovém zajištění a palebném zabezpečení. Tedy i o trvalé dělostřelecké podpoře. Místní nedostatek palebné podpory který pak přinášel nárůst už tak vysokých ztrát, mohl být způsoben spíše obtížností manévru dělostřeleckých jednotek v horském terénu.
Průběh povstání už nechám být. Je všeobecně znám a stala se zněj mnohokrát glorifikovaná epopej.
Souhlasím s tím, že každý příspěvek k porážce Německa má svoji hodnotu. Takže i každý německý voják vyřazený z boje v této kampani nemohl bojovat jinde jindy. Zdá se mi ale, že cena kterou zaplatily náš sbor a Rudá armáda nejsou přiměřené výsledku, který mohl být, pokud by slovenská strana postupovala korektně, výrazně jiný. A to nemohu zapomenout na téměř zničenou parabrigádu, která bojovala opravdu dobře.
Takže takto. Možná se sem zase vrátím, až si celý článek znovu projdu. Jsou tam věci které je možno probrat podrobněji a tím ho doplnit
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=270 ... c&start=20