Kapesní bitevní lodě třídy DEUTSCHLAND (1931/1934)

Příspěvek od **kacermiroslav** » 26/10/2011, 10:10

„Kapesní bitevní lodě“ třídy DEUTSCHLAND
Německo
rok 1931 - 1934

Graf Spee v Kielském kanálu

Lodě ve třídě:
- DEUTSCHLAND / LÜTZOW (1929 – 1931 - 1933)
- ADMIRAL SCHEER (1931 – 1933 – 1934)
- ADMIRAL GRAF SPEE (1932 – 1934 – 1936)

* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.

VÝVOJ
Dvacátý první červen roku 1919 se stal černým dnem pro císařské německé válečné námořnictvo. Toho dne se na britské základně ve Scapa Flow zavřely vody nad deseti nejmodernějšími bitevními loděmi, pěti bitevními křižníky a celou řadou menších jednotek. Německá „Reichsmarine“ tak přestala prakticky ze dne na den existovat, a to k velké úlevě vítězných mocností, které se přetahovaly o tyto skvělé lodě jako psi o kost, a nemohli se od uzavření příměří v listopadu 1918 dohodnout. Německu bylo nakonec vítěznými mocnostmi povoleno podržet si pouze takové námořní jednotky, které se daly využít jen k ochraně pobřežních vod. Konkrétně se jednalo o šest starých bitevních lodí, které byly beznadějně zastaralé již v roce 1914, šest křižníků a tři flotily torpédoborců. Opět se většinou jednalo o staré a pomalé lodě. Donedávna druhá největší námořní velmoc na světě se tak vrátila mezi země druhého, či třetího řádu. Obnova lodí byla povolená až poté, co dosloužily stávající jednotky, nebo jejich stáří přesáhne dvacet let od jejich spuštění na vodu. Ale ani pak nebylo povoleno stavět jakákoliv plavidla. Jejich konstrukce byla omezená maximálním výtlakem 10.000 tun (standard), což podle odborníků znemožňovalo stavět lodi, které by mohly někoho ohrozit. Jen pro představu, standardem té doby bylo stavět bitevní lodě s výtlakem v rozmezí 30.000 – 40.00 tun. Konstruktéři tak nepředpokládali, že by byl někdo schopen postavit konkurenceschopnou loď s výtlakem přibližně třetinovým. Stavba ponorek pak byla zakázána bez výjimek.

Admirál Graf Spee

V letech 1919 až 1928 stál v čele toho, co z německého námořnictva zůstalo, admirál Behncke, později admirál Zenker. Oba se snažili dělat vše, co bylo v jejich silách, aby přeměnili ubohé námořní zbytky v regulérní námořní sílu. Behncke sázel vše na ponorkové síly, jejichž úspěšnost byla prověřená neomezenou ponorkovou válkou (vedená od roku 1917), a která Velkou Británii málem srazila na kolena. Jelikož nemohl stavět ponorky v Německu, vyslal konstrukční experty do sousedního Holandska, aby neztratili kontakt s novými technologiemi atd. (Holandsko tak nějak bylo přátelsky naladěno s Německem již dříve. Ostatně letadla z První světové války Fokker stavěl právě holandský konstruktér A.Fokker ve službách císařského Německa). Po roce 1928, kdy byl Zenker vystřídán admirálem Raederem, byly již ve Španělsku a Finsku stavěné první prototypy ponorek, vyprodukovaných touto „holandskou“ konstrukční kanceláři, která byla samozřejmě financována z Německa. Raedar se ukázal jako schopný organizátor, který kromě jiného dokázal přesvědčit Říšský sněm a jeho omezené finanční prostředky, aby zahájil stavbu nových pancéřových lodí tzv. „Panzershiffe.“

Takto ideový vznik třídy DEUTSCHLAND popisuje německý admirál Friedrich Ruhe.
„Když v druhé polovině dvacátých let byly zjištěny prostředky k výměně nejstarších předpotopních lodí, válečné námořnictvo stálo před volbou: pohodlnou cestu pobřežního loďstva nebo složitou cestu loďstva pro širé moře. Bylo docela možné stavět v povolených dimenzích (10.000 tun, ráže 28 cm) monitor nikoli rychlý, ale s mohutnou pancéřovou obranou, mající velkou životnost a vhodný pro obranné operace v Severním moři a pro útočné operace v Dánském zálivu. Vrchní velitel admirál Zenker však dával přednost zcela novému druhu lodí – s lehkým opancéřováním a dieslovým motorem, jehož rychlost (25 uzlů) byla vyšší než u kterékoli dosud existující lodi v té době (s výjimkou tří britských křižníků) a výzbroj (šest 28 centimetrových děl) v mnoha směrech převyšoval vybavení všech rychlejších lodí; navíc Dieselův motor umožňoval mnohem větší rádius plavby – přes dvacet tisíc mil, tzn. Třikrát víc než u lodí s parním pohonem, a rovněž i možnost ve velice krátkém časovém úseku dosáhnout maximální rychlosti. Tato poslední vlastnost byla zvláště důležitá pro loď, která v případě, že se měla spoléhat sama na sebe, musela být vždy připravena rychle se přiblížit ke zjištěné lodi nebo se vzdálit od silnějšího protivníka.“
(Zdroj: I.V.Možejko – Pod pirátskou vlajkou – str. 272/273 – Praha 1983)

Německo sice uzavřelo Versaillskou smlouvu (1919), která omezovala počet a standardní výtlak nových lodí, ale na druhou stranu nebylo signatářem Washingtonské dohody (1922), která omezovala ráži děl jednotlivých typů lodí. Plány německých konstruktérů na stavbu nových lodí, tak nebyly limitovány ráží hlavních děl. Bylo tedy možné buď stavět rychlé křižníky s maximálním povoleným výtlakem a děly malé ráže, nebo stavět pomalé lodě s těžkými děly. Podle mírové smlouvy mohlo Německo začít stavět nové lodě až dvacet let po spuštění těch jednotek, které jim zůstaly ve výzbroji. Jako první měla být tedy nahrazena stará bitevní loď PREUSSEN (třída BRAUNSCHWEIG, výzbroj 4x280mm), která byla na vodu spuštěna v roce 1902 a stavba její náhrady tak mohla oficiálně začít v roce 1922. Již dva roky předtím se začalo pracovat na prvních studiích ve dvou základních provedeních. V prvním případě se počítalo s pomalou, ale silně vyzbrojenou lodí typu monitoru. Tedy s lodí vhodnou spíše k ochraně pobřežních vod. V druhém případě se uvažovalo o slabě pancéřovaném, ale rychlém křižníku. V roce 1923 měla být připravená studie, která by krátce poté mohla být zhmotněna v podobě realizace, ale ekonomický kolaps silně zadluženého Německa v roce 1924 další práce odsunul na neurčito. Nicméně admirál Zenker stále tlačil na Admiralitu a nechal vypracovat celou řadu dalších studií, které by různě kombinovaly výzbroj, pancéřování a rychlost. Nakonec bylo možno vybírat z pěti studií vypracovaných v letech 1923 a 1925. První dva projekty z roku 1923 počítaly s lodí „I/10“ o rychlosti 32 uzlů (59 km/h) a výzbrojí 8 děl ráže 205mm (8,1“), nebo pomalým bitevníkem „II/10“ se čtveřicí 380mm děl (15“), rychlostí 22 uzlů (41 km/h) a hlavním bočním pancéřovým pásem o síle až 250mm. Další tři studie z roku 1925 (II/30, IV/30 a V/30) počítaly se šesti 305mm (12“) děly, V případě bočního pancéřování o síle 250mm se počítalo se skromnou 18 uzlovou rychlostí. Pokud by bylo pancéřování zeslabeno na 200mm, tak již bylo možno dosáhnout 21 uzlové rychlosti. Ve všech těchto třech studiích z roku 1925 se počítalo s dvoudělovými věžemi a kromě 305mm děl se uvažovalo i o instalaci menších 280mm zbraní. Námořní velení počítalo, že v květnu 1925 padne rozhodnutí o konečné podobě nové lodi, v té době byla ale připravená další studie „VIII/30“, která počítala s ostrouháním hlavní pancíře na pouhých 100mm v kombinaci se šesti 280mm instalovanými do dvou třídělových věží. S rychlostí kolem 26 uzlů to bylo to nejlepší, v co Admiralita mohla doufat. Poslední verze tak byla přesně podle představ admirála Zenkera. Loď měla být tak rychlá, aby unikla všemu, co by mohlo být silnější než ona, ale zároveň její výzbroj měla poskytovat dostatečnou palebnou převahu nad vším, co by jí mohlo dostihnout (ve skutečnosti se tak mohla cítit ohrožená jen třemi britskými bitevními křižníky tříd HOOD a RENOWN). V kombinaci s děly velké ráže, které nemusely respektovat Washingtonskou dohodu, tak byl položen základ k „Panzerschiffe“ známější v literatuře jako „kapesní bitevní lodě“ (toto pojmenování si dovolím rovněž používat). Podoba nové lodi tak vznikala od roku 1926 do roku 1928 s tím, že rozhodnutí o konstrukci má padnout 11. června 1927. Autorizace projektu ze strany politiků proběhla v Reichstagu v listopadu 1928, přestože řada demokratických poslanců byla proti (slogan „jídlo nikoliv pancéřové lodě“).

KONSTRUKCE a VÝSTROJ
Aby se konstruktéři vešli do 10.000 tunového limitu a zároveň splnili to, co se od lodí očekávalo, bylo potřeba sáhnout po nových technologiích, jako elektrické svařování, dieslův pohon atd. Právě ve velké míře použitá technologie svařování uspořila značnou část hmotnosti. Umístění hlavní výzbroje do třídělových věží (jedna na přídi, jedna na zádi) uspořilo ještě více, ale samotné věže i barbety byly pancéřované jen natolik, aby chránily před zásahy z děl střední ráže (do 155mm, tedy projektil do maximální hmotnosti nějakých 50 kg). Přestože Německo muselo akceptovat podmínky plynoucí z versailleské mírové smlouvy a stavět lodě s maximálním výtlakem do 10.000 tun standard, tak třída DEUTSCHLAND tento povolený limit značně překročila. Při délce 186m (později po úpravě přídě 187,9m), šířce 20,6m a ponoru 6,5 m (konstrukční ponor) měla německá plavidla standardní výtlak 13.600 tun, plný 15.200 tun (Admirál Graf Spee měl výtlak 15.900 – 16.200 t). I když byl výtlak značně překročen, přesto 20% výtlaku určeného na pancéřování bylo strašně málo, a pro změnu 19% na výzbroj zase moc. Trup se tak vyznačoval velkou křehkostí, především ve svém nejširším místě. Daleký průzkum byl zajištěn dvojicí hydroplánů, které startovaly z katapultu umístěného za komínem. Pouze DEUTSCHLAD se od sesterských lodí lišil umístěním katapultu mezi můstkem a komínem, který navíc dostal až v roce 1936. Původně všechny lodě používaly hydroplány Heinkel He-60, až později Arado Ar-196.

Katapult na Graf Spee

Pohonná jednotka byla vybrána nová a netradiční. Byla tvořena osmi dvoutaktními dieslovými motory MAN (typ M9Z 42/58) o celkovém výkonu 54.000 koňských sil (41.748 kW) s tím, že tehdejší technologie neumožňovala jinou možnost, než je zapojit tak, že každá hřídel byla poháněná zvlášť čtyřmi devítiválcovými jednotkami (na každé hřídelové vedení byly přes převodovou skříň, výrobek firmy Vulcan, připojeny čtyři motory). Jednalo se o středně rychloběžné řadové stojaté motory MAN, dvoudobé dvojčinné devítiválcové se symetricky časovaným rozvodem, řízeným hranou pístu. Každý motor měl zdvihový objem 723,2 litrů. Jmenovitý výkon 6.750 koňských sil (4.965 kW) při 450 ot/min. Vysoké otáčky motorů si vynutilo použití reduktorů s převodovým poměrem 1,80÷1. Tím se snížil počet otáček lodní vrtule na 250, přestože motor měl 450 ot.

Volba dieslových motorů padla mimo jiné i s ohledem na ekonomičnost, snadnou údržbu a velký akční rádius, což bylo přesně to, co se později od lodí, určených pro korzárskou činnost, očekávalo. Další výhodou bylo snadné odpojení a odstavení nepotřebného motoru. Ovšem dieslové motory nesplnily do puntíku očekávání do nich vkládané. Zabraly příliš mnoho místa, byly hlučné a vibrace z jejich provozu dokázaly rušit i zaměřování hlavních děl, což byl asi jejich největší handicap. Nicméně výkon pohonné jednotky, který byl přenášen na dva lodní šrouby každý o průměru 4,4 m (DEUTSCHLAND měl šrouby o průměru 3,7m), dokázal malou a lehkou loď hnát rychlostí v rozmezí 28-29,5 uzlů (51,9 – 53,7 km/h). Maximální rychlost až 29,5 uzlů byla hodně i na lehké křižníky té doby. Motory byly připojeny ke hřídelím lodních šroubů prostřednictvím převodovky Vulcan. Vezená zásoby nafty v podobě 3.300 tun umožňovala silně nadprůměrný dojezd 17.400 námořních mil (32.200 km) při 13 uzlové rychlosti, což předznamenávalo korzárskou roli v době války. Při zvýšení rychlosti na 20 uzlů, klesl dojezd na 10.000 námořních mil (cca 19.000 km). ADMIRAL SCHEER vezl menší zásobu nafty (2.660 tun) a logicky tak byl i jeho menší dojezd (9.100 námořních mil = 16.900 km) při 20 uzlové rychlosti. ADMIRAL GRAF SPEE pak měl 2.800 tun nafty a dojezd 8.900 námořních mil (16.500 km). Také dva hydroplány Arado Ar 196, startující ze stejného katapultu, jako letadla dalekého průzkumu, se hodila pro loď plnící korzárské úkoly. Pro kontrolu blízkého okolí sloužil radar FMG 39 G(gO), po roce 1941 FMG 40 G(gO), FuMO 26. Elektrika byla dodávaná dvojicí dieslových generátorů, které dávali výkon 2.160 kW (Admirál Scheer, 2.800 kW – Admirál Graf Spee, 3.360 kW), vše na 220 voltů. Složení a počet posádky se loď od lodi trochu lišil, stejně tak v době před válkou a během války. Tak například v době dokončení měla loď třídy DEUTSCHLAND 33 důstojníků a 586 členů posádky. Po roce 1935 byla posádka tvořená 30 důstojníky a 921 až 1.040 námořníky. GRAF SPEE pak měl posádku složenou z 30 důstojníků a 970 námořníků.

Deutschland ve výstavbě

Maximální rychlosti a výkony pohonné jednotky
DEUTSCHLAND / LÜTZOW - 28 uzlů (52 km/h), 48.390 k (36.080 kW)
ADMIRAL SCHEER - 28,3 uzlů (52,4 km/h), 52.050 k (38.810 kW)
ADMIRAL GRAF SPEE - 29,5 uzlů (54,6 km/h)

Trup byl rozdělen na každé straně na dvacet dva vodotěsných oddílů s dvaceti osmi přepážkami. Téměř celá délka trupu (92%) pak byla chráněná dvojitým dnem, které na bocích stoupalo směrem vzhůru až na úroveň hlavního bočního pancéřového pásu. Tvořilo tak protitorpédové oddíly. Podélně byl trup rozdělen pancéřovými přepážkami, které zvyšovaly tuhost jinak křehkého trupu. Mezi ně pak byly umístěny jednotlivé hnací systémy. Ve velkém rozsahu poprvé použité svařování výrazně snížilo hmotnost konstrukce. Svařování pak bylo použito všude, kde se jen dalo, především pak na spojích obšívky a palubních nástavbách.

Pořizovací náklady
DEUTSCHLAND / LÜTZOW - 80 miliónů říšských Marek
ADMIRAL SCHEER - 90 miliónů říšských Marek
ADMIRAL GRAF SPEE - 82 miliónů říšských Marek

PANCÉŘOVÁNÍ
Rozložení pancéřové ochrany se u každého ze tří plavidel poněkud lišilo. Všechna měla ale společný zevní (boční) pás, který byl umístěn na vypouklé části trupu. Volný vnitřní prostor tak měl zaručit větší odolnost proti průniku torpéd i dělostřeleckých projektilů. Vnitřní stěna dutiny byla tvořená podélnou protitorpédovou přepážkou. Pro zvýšení pasivní ochrany byla protitorpédová přepážka i boční pancéřový pás skloněny. Poslední jednotka třídy ADMIRAL GRAF SPEE kromě toho že měl větší výtlak, měl zesílené pancéřování bočního pásu, přepážek a také paluba byla chráněna na větší ploše. Hlavní boční pancéřový pás o síle 80mm + 45mm ve vnitřním prostoru (protitorpédová přepážka), chránil prostor kotelny, strojovny a většinu muničních skladišť. V případě lodi DEUTSCHLAND byl boční pancéřový pás silný pouhých 50mm. Tento boční pás se směrem dolů skláněl k ose lodi pod úhlem 13,5 stupňů a zasahoval až za protitorpédové oddíly. Na přídi byl pás zeslaben na 60-30mm, na zádi 60-18mm. Za bočním pásem byla umístěná poměrně silná 45mm protitorpédová přepážka, která sahala až k pancéřové palubě. Hlavní pancéřová paluba o síle 40-30mm kryla především kritická místa, jako strojovnu, kotelnu a muniční sklady. Na nejslabším místě měla sílu 18mm. Vrchní pancéřová paluby byla silná 18mm, což stačilo k tomu, aby byly iniciovány projektily či bomby dříve, než pronikly do nitra lodi. Věže hlavního dělostřelectva krylo pancéřování silné 85 až 125mm (na čele), doplněné o 150mm silnou barbetu (140mm u Deutschlandu). DEUTSCHLAND měl čelo hlavního dělostřelectva silné jen 100mm. Pancéřování hlavní velitelské věže bylo silné rovněž 140mm na vertikálních částech a 50mm na horizontálních. Zadní velitelské stanoviště pak chránilo pancéřování o síle 20 až 50mm. Střední dělostřelectvo bylo chráněno čelním a bočním štítem o síle 10mm, které tak obsluhu chránilo alespoň před střepinami. Mars krylo 14mm pancéřování.

VÝZBROJ
Ačkoliv bychom měli třídu DEUTSCHLAND řadit spíše mezi těžké křižníky, kam jí sami Němci v roce 1940 poslali, tak výzbroj v podobě těžkých děl ráže 280mm byla jednoznačně zbraní bitevních lodí či křižníků. Lodě měly dvě třídělové dělové věže, každá o hmotnosti 590 tun, umístěných v ose o jedné na přídi a zádi. Při vývoji vycházela firma Krupp ze svých prvoválečných konstrukcí, kde se tato 280mm děla a v hojném počtu používala jak u bitevních lodí, tak i bitevních křižníků. Koncem dvacátých let tak světlo světa spatřila nová verze děla v podobě 28cm/52 (11“) SK C/28. Při délce hlavně 14,815m (vrtání 13,905m) vážila jedna hlaveň 48,2 tun. Ta měla celkem 80 drážek (délka drážkování v hlavní 11,411m) o rozměrech 3,25 x 6,72mm. Objem komory 160dm3. S kadencí 2,5 ran za minutu patřila tato děla mezi ty rychleji střílející těžká děla, což samozřejmě při handicapu hmotnosti projektilu 300 kg (APC L/3,7, HE L/4,2 a HE) byla určitá výhoda. Prostě laicky, během jedné minuty dokázala tato děla vyslat na cíl větší počet střel, než většina protivníků, přestože 300 kg projektil neměl takový ničivý účinek v cíli, jako projektily děl větší ráže. Šance něco zasáhnout tak byla matematicky vyšší. Z vlastní hmotnosti projektilu měla výbušná část „jen“ 6,6 kg (APC L/3,7) a u HE projektilu stoupla na 16 až 21, 8 kg (podle typu). Rozměry: APC L/3,7 – 104,7 cm; HE L/4,2 – 118,8 cm. Výmetná složka vážila 189,5 kg a počáteční rychlost střely dosahovala hodnoty 910 m/s. Pracovní tlak v komoře činil 3.200 kg/cm2. Konstrukce hlavně počítala s životností 340 výstřelů, standardně pak loď vezla zásobu 120 střel. Třídělová věž typu Drh L C/28 měla stranový odměr -145/+145 stupňů (rychlost otáčení 6 až 7,2° za sekundu) a elevaci -10/+40° (rychlost 8° za sekundu). Nabíjení se provádělo při elevaci do +2 stupňů. Při maximální elevaci činil dostřel APC projektilem 36.475 metrů. Jen pro představu, při elevaci 36,4° byl dostřel 35.000 metrů, přičemž projektil měl v místě dopadu rychlost 380m/s a dopadl na cíl pod úhlem 56° (0 rovná se horizont).

Děla na Deutschlandu a Graf Spee v polovině roku 1939

Střední dělostřelectvo bylo zastoupeno osmi děly ráže 150mm 15cm/55 (5,9“) SK C/28 umístěných, pro úsporu váhy, na otevřených lafetách MPL/28 o hmotnosti 24,830 tun (tento typ děl se použil i u lodí tříd SCHARNHORST a BISMARCK a počítalo se s ním i u bitevních lodí třídy „H“, křižníků třídy „M“ či letadlové lodi Graf Zeppelin). Obsluha byla jen z části ochráněna čelním, horním a bočním štítem. Ze zadní strany byla vystavena palbě nepřátelských projektilů a střepin. Děla byla umístěna ve středu lodi po čtyřech na každé straně s tím, že první dvojice byla od té druhé (na boku) oddělena palubními nástavbami. Při délce hlavně 8,2 m byla její hmotnost v rozmezí 9,026 do 9,080 tun. Vrtání 7,816 m, délka drážkování 6,588m, 44 drážek o rozměrech 1,75 x 6,14mm. Objem komory 21,7 dm3. Kadence střelby se různila podle sehranosti obsluhy od 6 do 8 ran za minutu. Proč v závislosti na obsluze? Ruční manipulace s projektily o hmotnosti 45,3 kg (APC, HE, Illum 41 kg) není zrovna žádné peříčko. Výbušná složka se lišila podle typu. U APC projektilu vážila jen 0,885 kg, u HE již 3,06 až 3,89 kg. Výmetná složka o hmotnosti 14,15 kg dokázala projektilu udělit počáteční rychlost 875 m/s. Pracovní tlak v komoře činil 3.000 kg /cm2. Životnost hlavně byla počítána na přibližně 1.100 výstřelů plnou bojovou municí. Vezeno bylo mezi 100 až 150 náboji na hlaveň. Při maximální 35° elevaci činil dostřel 22.000 metrů s HE projektilem. Elevace se měnila rychlostí 8 stupňů za sekundu, stranový odměr 9 stupňů / s. Nabíjení bylo možno provádět při elevaci 3°. Zákluz hlavně 37 cm.

Vedle hlavní a sekundární výzbroje byla loď ještě vybavena šesti 88mm děly umístěnými na lafetách v párech tak, že ve středu lodi, na palubní nástavbě mezi 150mm děly stála jedna dvojice na každém boku. Poslední dvojice 88mm děl stála nad zadní dělovou věží. Boční palba tak mohla být vedena z celkem čtyř hlavní. Tato univerzální děla, která se dala použít i proti vzdušným cílům (AA), byla krátce po zařazení do služby sejmuta a nahrazena 105mm děly, která se dala rovněž použít jako AA zbraň. U lodi ADMIRAL GRAF SPEE byla již od počátku instalována 105mm děla. Vzhledem k jepičí existenci 88mm děl se dále rozepíšu jen o pozdější instalaci 105mm zbraní. Jak již bylo řečeno, každá loď po většinu doby své existence nesla celkem šest univerzálních 105mm (10,5cm / 65 SK C/33) děl instalovaných ve dvojici ve věžích typu Dopp L/31 stabilizovaných ve všech třech osách (to znamená kromě elevace a rotace bylo věžím rovněž možno udělovat náklon, který eliminoval pohyb plavidla a tím byl udržen cíl v zaměřovači). Jejich nevýhodou bylo to, že se jednalo o z části otevřené věže a tudíž ne zcela vodotěsné, což se neblaze projevovalo na elektro-hydraulickém pohonu, který tak trpěl častými poruchami. Jejich dálkový dostřel byl 17.700 m, výškový 12.500 m při elevaci 80 stupňů. Kadence palby se podle sehranosti obsluhy, která ručně tahala 23,5 až 27,35 kg těžké projektily (jednalo se o nedělenou munici. Samotný projektil vážil od 14,7 do 15,8 kg podle typu), pohybovala mezi 15 až 18 ranami za minutu při optimálních podmínkách. Při bojových poněkud poklesla. Věž typu Dopp C/31 vážila 27.805 kg, pohon jí zajišťoval stranový odměr rychlostí 8° / sec a elevaci rychlostí 10° / sec. Na hlaveň se nakládalo 400 – 500 střel.

Protiletadlová výzbroj byla doplněná o děla menší ráže. Osm 3,7 cm/L83 (1,5“) SK C/30 děl mělo praktickou kadenci kolem 30 ran za minutu a teoretickou údajně až 80 ran. Dálkový dostřel s HE projektilem o hmotnosti 0,742 kg činil 8.500 m při 45° elevaci, výškový (-10°/+85°) 6.800 m, praktický 4.800 m. Původně se nakládalo kolem 2.000 střel na hlaveň, později až šest tisíc kusů. AA výzbroj byla dále doplněná o deset (později až třicet, u DEUTSCLANDU snad jen původně šest) 20 mm děl 2 cm/65 (0,79“) C/30 s kadencí 280 ran za minutu (teoretická), 120 ran / min praktická. Dálkový dostřel 4.900m, výškový 3.700 m (85°). Životnost hlavně byla počítaná na 20.000 až 22.000 výstřelů, nakládáno bylo kolem 2.000 nábojů na hlaveň. Komplet L/30 se zbraní C/30 měl hmotnost 420 kg, přičemž samotná hlaveň vážila 64 kg.

Počet malorážních protiletadlových děl se v průběhu existence u jednotlivých lodí lišil. Například ADMIRAL SCHEER v roce 1940 nesl osm 37mm děl (4xII) a dvacet osm 20mm děl. Ke konci války v roce 1945 nesl šest 40 mm rychlopalných děl, osm ráže 37mm a třicet tři 20mm.

Poměrně zajímavě byla řešená torpédová výzbroj. Ta totiž byla umístěná na snížené zádi, kde tak nevadila palbě ze zadní dělové věže, a tvořili jí dva čtyřhlavňové (nadhladinové) torpédomety ráže 533mm (původně DEUTSCHLAND nesl osm torpédometů ráže 500mm), které chránily pancéřové štíty proti účinkům rázové vlny při palbě zadní věže hlavního dělostřelectva.

Hmotnost boční salvy:
6 x 280 mm = 1.800,0 kg
4 x 150 mm = 181,2 kg
4 x 105 mm = 63,2 kg
Celkem: 2.044,4 kg

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TTD - pancéřové lodě třídy DEUTSCHLAND
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Německo
* Délka: 186m (později 187,9m)
* Šířka: 21,7m (Graf Spee 20,6m)
* Ponor: 5,87m (Graf Spee 6,5m)
* Výtlak standardní: 11.700 t (Graf Spee 13.600 t)
* Výtlak plný: 15.200 t (Graf Spee 15.900 t)
* Výzbroj: 6x280mm (2xIII), 8x150mm (8xI), 6x105mm (3xII), 8x37mm, dva letouny Arado Ar-196, 8x torpédomet ráže 533mm
* Pancéř paluba: 40mm + 18mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 85-140mm
* Pancéř barbety: 140mm
* Pancéř velitelská věž: 50-140mm
* Pancéř boky: 50-80mm
* Torpédové přepážky: 45mm
* Pohonná jednotka: 8 dieslových motorů MAN
* Výkon strojů: 54.000 koňských sil (41.748 kW)
* Vezená zásoba paliva: 3.300 tun nafty
* Rychlost: 28-29,5 uzlů (51,9 – 54,6 km/h)
* Dojezd: 19.000 námořních mil při 19 uzlové rychlosti
* Posádka: 950 mužů (619 v míru až 1.150 v bojové službě)

Zdroje:
Ireland Bernard, Gibbons Tony – Jane´s Bitevní lodě 20. století – Praha 2004
Hewson Robert – Válečné lodě – druhá světová válka – Praha 2000
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (3) – Praha 1988
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (4) – Praha
http://deltasimstudio.com/admiral_graf_spee.htm
http://deltasimstudio.com/admiral_graf_spee.htm
http://bismarck.webz.cz/sv/grafsp.html
http://www.warshipsww2.eu
http://www.navweaps.com
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz

Příspěvek od **kacermiroslav** » 26/10/2011, 10:13

BOJOVÁ SLUŽBA

DEUTSCHLAND / LÜTZOW
Stavba byla realizována v Kielu u firmy Deutsche Werke pod objednacím číslem 219. Kýl první lodě této specifické třídy byl položen 5. února 1929, na vodu byl trup spuštěn 19. května 1931 a Kriegsmarine si zbrusu novou loď převzala 1. dubna 1933. Až do konce roku 1933 se posádka i velení seznamovala s lodí, s kterou prováděli řadu testů a cvičení. První změny, oproti původnímu zadání se DEUTSCHLAND dočkal již v roce 1934, kdy byla sejmutá jeho děla ráže 88mm a nahrazená stejným počtem (3xII) děl ráže 105mm. V roce 1935 podnikl DEUTSCHLAND zkušební a zároveň propagační plavbu do jižní Ameriky, při které se mimo jiné měla testovat spolehlivost pohonného systému. Během této cesty trvající 32 dní, urazil křižník 12.268 námořních mil 22.720 km) a to bez větších problémů. V létě 1935 spolu s lodí ADMIRAL SCHEER a lehkým křižníkem EMDEN prováděl DEUTSCHLAND další zkušební plavby v oblasti Atlantiku. O rok později křižník obeplul Jutský poloostrov a Britské ostrovy. Během této cesty navštívil hlavní město Dánska a v Severním a Baltském moři prováděl cvičné střelby. Své první „válečné“ zkušenosti získala posádka DEUTSCHLANDU již při občanské válce ve Španělsku, kde se německá loď v letech 1936-1938 angažovala na straně Frankistů. Záminkou se stala situace, kdy byla loď, která se nacházela ve španělských vodách (kotvila v Ibize), napadena dvojicí republikánských letadel typu SB-2 (29.5.1937), které na ni svrhlo pumu. Puma pronikla horní palubou a vybuchla v nitru lodi. Zranitelnost slabě pancéřované lodi se tak ukázala v plném světle. Navíc zahynulo 31 námořníků a dalších 101 (někdy je uváděno 74) jich bylo zraněno. Těla německých námořníků byla nejprve pohřbena v Gibraltaru, ale později byla převezena do Německa a pohřbena při velkém vojenském pohřbu. Rázem tak zmizel propagandou šířený mýtus o neporazitelnosti nových německých lodí. V odpověď za tento letecký útok vyrazila k pobřeží druhá kapesní loď ADMIRAL SCHEER a napadla přístav Almería.

V době vypuknutí Druhé světové války pronikl v září 1939 DEUTSCHLAND do vod Atlantického oceánu (z Wilhelmshavenu vyplul již v srpnu), kde měl za úkol podnikat výpady proti spojeneckým zásobovacím trasám. Povolení ke korzárské činnosti obdržel z Berlína 27. září 1939. V této činnosti byl poměrně úspěšný a v říjnu potopil dvě lodě a jednu zajal. Kvůli poruše strojů byl ale nucen se vrátit zpět do Německa, a dne 16. listopadu zakotvil v Gotenhavenu. Jelikož v té době došlo u Montevidea k potopení sesterské lodi GRAF SPEE, rozhodl se A.Hitler pod dojmem rychlé ztráty své pýchy, křižník DEUTSCHLAND přejmenovat na LÜTZOW (15.12.1939). Údajně proto, že měl obavy, aby se nepotopila loď, která nesla jméno „Velkého Německa“. To by třeba pro veřejnost mohlo představovat, že Německo, jde ke dnu. Dne 15. února 1940 byl spolu se sesterskou lodí ADMIRAL SCHEER překlasifikován na těžký křižník. V dubnu pak byla zahájena operace Weserübung, která měla za úkol dobýt Norsko, a to převážně za pomocí námořních sil. Za tím účelem se LÜTZOW připojil k 5. squadroně (bitevní skupina číslo 5), se kterou se vydal do Oslofjordu obsadit hlavní město Oslo. Během této operace byl potopen těžký křižník BLÜCHER (byl zasažen stařičkými torpédy vyrobenými již v roce 1900 a umístěnými v pobřežním podzemním torpédovém stanovišti Oscarsborg) a LÜTZOW utržil tři zásahy ze 150mm děl pobřežní baterie z pevnosti Kopaas (Kopås). Tato palba vyřadila z provozu zadní dělovou věž. LÜTZOW tak odpovídal děly z přední věže, jejíž palbou zasypal pevnost. Její posádka ale neutrpěla žádné velké ztráty a dále bránila vjezdu německých lodí, dokud král a norská vláda nebyly evakuovány. Po zániku těžkého křižníku BLÜCHER převzal LÜTZOW jeho roli velení svazu. Druhý den, 11. dubna vstoupily německé jednotky do Osla. O den později se křižník vracel do Kielu, kde se měl podrobit opravám škod, které utrpěl během norské kampaně. Při této cestě, kterou podnikl bez doprovodu, byl napaden britskou ponorkou HMS SPEARFISH. Její torpédo zasáhlo slabě chráněnou záď. Křižník přišel o oba lodní šrouby a kormidlo. Jeho pohyb tak nebylo možno řídit a tak byl Kielu odtažen minolovkami. Následné opravy se protáhly na celý rok a skončily až v květnu 1941.

Konečně v červnu je opět plně bojeschopná a vyplouvá do Drontheim Fjordu (u Trondheimu), aby zde posádka prodělala torpédový výcvik. Během plavby je v Eger Sound (12.6.1941) napadena osamělým britským torpédonosným bombardérem Bristol Beaufort (z britské 42. perutě), kterému se podaří křižník znovu poškodit. LÜTZOW je tak nucen se vrátit zpět do Kielu, kde je opravován až do ledna 1942. Křehkost konstrukce se tak plně projevila. Jak vidno, v obou případech stačil vždy jen zásah jedním torpédem, a loď byla na mnoho měsíců vyřazená z boje, což pro německé námořní velení byla velká ztráta. Kriegsmarine do války vstupovala silně nepřipravená a tak vyřazení každé lodi bylo velkou ztrátou. V době posledního poškození se pak s LÜTZOWEM počítalo na misi do Atlantiku, ale místo toho musel křižník do doků k opravě. Na jaře 1942 byl LÜTZOW znovu převeden do Norska, nejprve do Trondheimu a později do Narviku. V červnu se křižník účastnil výpadu proti britskému konvoji, ale nedopatřením najel na písečný práh v průlivu Tjeld u Storboenfeuer. Následně byl odtažen do Lo Fjordu u Trondheimu a v srpnu odplul opět do Kielu k opravám. V prosinci 1942 již byl znovu ve službě a na Baltu se podrobil cvičení. Následně byl LÜTZOW zařazen do operačního svazu tvořeným těžkým křižníkem ADMIRAL HIPPER a šesti torpédoborci. Jeho úkolem, bylo v rámci operace „Regenbogen“, napadnout východně od Medvědího ostrova konvoj JW51B, ale během této akce (30.12.1942) byl LÜTZOW poškozen doprovodnými křižníky JAMAICA a SHEFFIELD. Němci kromě jiného přišli o torpédoborec FRIEDRICH ECKOLD a také ADMIRAL HIPPER neušel poškození. Akce byla v Berlíně vyhodnocená jako neúspěšná a po dalším neúspěchu velkých hladinových lodí byly další akce na příkaz A.Hitlera proti konvojům zastaveny. Dne 25. září 1943 se křižník vrátil ze Skandinávie zpět do Německa (kotvil v Gottenhavenu), odkud se prvního dne nového roku 1944 přesunul do Libau (Libava) a dále od února byl používán jako výcviková loď námořních kadetů na Baltu. Koncem června a začátkem července plnil křižník za doprovodu tří torpédovek roli doprovodného plavidla transportů rudy ze Švédska. V polovině července 1944 se LÜTZOW chystá spolu s torpédovkami T1, T4, T9 a T12 provést evakuaci vojenských jednotek a civilního obyvatelstva z Rigy, která je sevřená Sovětským vojskem, ale pro nedostatek pohonných hmot se musí svaz vrátit zpět do Libau, kde posilují protiletadlovou ochranu přístavu. V záři 1944 se LÜTZOW přemístil do Gottenhavenu, kde byla posílena jeho protiletadlová výzbroj a následně se vydal opět na východ, kde za pomoci dalších lodí (mezi nimi Admirál Hipper) prováděl krytí evakuačních konvojů z Litvy. Během jedné z těchto operací (22.11.1944) ostřeloval ze svých těžkých děl sovětské pozice u Memelu. Od prosince až do března 1945 zajišťoval LÜTZOW dělostřelecké krytí ustupujícím německým vojskům u Memelu, Elbingu, a Danzingu. V dubnu se musel křižník stáhnout do domácích vod u Swinemünde, kde ale při vjezdu do přístavu utržil tři zásahy šestitunovými bombami Tallboy britských bombardérů. Poškození byla těžká a křižník se potopil na dno mělkého přístavu v Mellinu (16.4.1945) u vjezdu do Swinemünde. Stále ale jeho zadní dělová věž a část lehkých zbraní byla provozuschopná. Když se 28. dubna přiblížila sovětská vojska, zahájil na ně křižník palbu. Byl to ale již předsmrtný boj. Dne 4. května 1945 se posádka v beznadějné situaci rozhodla loď zničit, aby nepadla nepříteli do rukou.

Velitelé:
duben 1933 – září 1935 - KptzS Hermann v. Fischel
září 1935 – září 1937 - KptzS Paul Fanger
říjen 1937 – listopad 1939 - KptzS Paul Werner Wenneker
prosinec 1939 – duben 1940 - KptzS August Thiele
duben 1940 – červen 1940 - KKpt Weber (? FKpt. Fritz Krauss (m.W.d.G.b.)
červen 1940 – srpen 1940 - Kptlt Heller
březen 1941 – červenec 1941 - KptzS Leo Kreisch
červenec 1941 – září 1941 - KptzS Rudolf Stange (? FKpt. Bodo-Heinrich Knoke i.V.)
září 1941 – leden 1942 - KptzS Leo Kreisch (i.V.)
leden 1942 – listopad 1943 - KptzS Rudolf Stange (? Kpt.z.S. Horst Biesterfeld)
listopad 1943 – prosinec 1943 - Kpt.z.S. Horst Biesterfeld
leden 1944 – duben 1945 - KptzS Bodo-Heinrich Knocke (11.1944 i.V. Kpt.z.S. Gerhardt Böhmig)
duben 1945 – květen 1945 - FKpt. Ernst Lange (m.W.d.G.b.)

Po válce se LÜTZOW stal objektem zájmu Sovětů. Ti projevili o křižník zájem a rozhodli se jej na jaře 1946 vyzdvihnout ze dna přístavu. Kromě zprovoznění vjezdu do Swinemünde sledovali Sověti jeho vyzdvižením získání konstrukčních technologií. Vrak byl odtažen do Kaliningradu nebo Leningradu, kde byl dále používán jako experimentální plavidlo. Co se s ním dále dělo je bohužel zahaleno tajemství ruských archívů. Některé zdroje uvádějí, že byl používán jako cvičný cíl a v roce 1947 potopen. Jiné, že po tomto datu byl křižník, jako bohatý zdroj kvalitní ocele, sešrotován. Předpokládá se, že nejpozději v roce 1949 byl potopen či sešrotován (někdy je uváděno datum 22. července 1947).

Bojové úspěchy:
05.10.1939 – STONEGATE - 5.044 BRT (Velká Británie)
09.10.1939 - CITY OF FLINT - 4.963 BRT (USA)
14.10.1939 - LORENTZ W.HANSEN - 1.918 BRT (Norsko)

ADMIRÁL SCHEER
Kapesní bitevní loď (nebo spíše těžký křižník) ADMIRAL SCHEER (náhrada za Lothringen) byl postaven v loděnicích ve Wilhemshavenu jako druhá loď třídy DEUTSCHLAND. Kýl byl položen 25. června 1931 pod konstrukčním číslem 123. Slavnostního spuštění na vodu, za přítomnosti tehdejší politické a vojenské smetánky (křest provedla dcera Admirála Reinharda Scheera, Marianne Bessemer) byl proveden 1. dubna 1933 a dokončen 12. listopadu 1934. Své jméno dostal po veliteli císařského námořnictva Reinhardu Scheerovi (1863 – 1928) , který mimo jiné velel Němcům v bitvě u Jutska (1916). Po uvedení do služby brázdil ADMIRAL SCHEER několik měsíců vody Baltského a Severního moře, kde se posádka seznamovala s novou lodí, prováděla výcvik i dělostřelecká cvičení. V roce 1936 podnikl spolu se sesterským DEUTSCHLANDEM okružní plavbu kolem britských ostrovů. Během Španělské občanské války se účastnil v letech 1936-1938 blokády republikánského Španělska.

Admirál Scheer v Gibraltaru 1936

Stejně jako sesterský DEUTSCHLAND, tak i ADMIRAL SCHEER získal své první bojové zkušenosti ve Španělsku. Po leteckém útoku, které podniklo republikánské letadlo na DEUTSCHLAND, se vydala sesterská loď ke španělským břehům, kde napadla nechráněný přístav Almería. Na jeho domy dopadlo přes dvě stě dělostřeleckých granátů. Oběti pak byly především z řad civilistů (zničeno 35 domů a zahynulo 19 civilistů). Těsně před vypuknutím války v dubnu a květnu 1939 prodělal ADMIRAL SCHEER cvičení na Atlantiku. Jen pár dní po vypuknutí války, se obsluze protiletadlových zbraní na lodi podařilo sestřelit britský Bleinheim IV během jejich útoku na Wilhemshaven. V zimě 1939/1940 se nacházel v doku, kde prodělal přestavbu velitelského můstku (rozměrná velitelská věž byla nahrazena členitým bojovým stěžněm s nástavbami. Loď také dostala novou tzv. kliprovou příď) a následně byla překlasifikována na těžký křižník. Během července až září 1940 proděl výcvik na Baltu, aby se následně mohl účastnit korzárské činnosti v Atlantiku. Dne 23. října 1940 opustil Gotenhafen a následně koncem měsíce proplul Dánskou úžinou a poté pronikl do oceánu. Ještě než byl křižník s kapitánem Theodorem Kranzkem naveden na spojenecký konvoj HX84, podařilo se jim potopit obchodní loď MOPAN (5.389 BRT). Konvoj HX84 sestával ze 37 lodí, které eskortoval pouze jediný „válečník“, pomocný křižník HMS JERVIS BAY. Díky neohroženosti posádky pomocného křižníku, se podařilo mnohem silnější těžký křižník zaměstnat natolik, že se většině obchodních lodí podařilo uniknout. ADMIRAL SCHEER tak z tučné kořisti potopil jen pět lodí a další tři poškodil. Poté ze zásobovací lodi NORDMARK (předtím ještě 12.11. EUROFELDU) doplnil palivo (14.11.) a vydal se dále na jih. Cestou u Bermud dne 24. listopadu potápí loď PORT HOBART (7.448 BRT) a západně od Bathurstu dne 1. prosince potápí loď TRIBESMAN (6.242 BRT). Čtrnáctého prosince doplňuje křižník opět palivo z lodi NORDMARK a následně 16. prosince 1940 překročil rovník. V těchto vodách pak dne 18.12. narazil na britskou mrazírenskou loď DUQUESA (8.651 BRT), z jejíhož nákladu (3.000 tun masa a 14,5 miliónů vajec) si doplnil vlastní zásoby a zbylo i na pomocné křižníky (korzáry) THOR a PINGUIN, včetně zásobovací lodi NORDMARK a tankeru EUROFELD. Všechna německá plavidla se na otevřeném moři setkala na Štědrý den 24. prosince 1940 (podle jiných zdrojů až 26.12.) a kromě mraženého jídla si vyměnila i dárky. DUQUESA byla nakonec potopení PINGUINEM až v únoru 1941. V polovině ledna 1941 ADMIRAL SCHEER neúspěšně pronásleduje transportní konvoj WS5A, ale již 17. ledna se zmocňuje norského tankeru SANDEFJORD (8.038 BRT). V korzárské činnosti je křižník nadále úspěšný a 20. ledna potápí lodě BARNEVELD (5.597 BRT) a STANPARK (5.103 BRT). Koncem měsíce se setkává s křižníkem THOR a zásobovací lodí NORDMARK a 3. února kolem mysu Dobré naděje proniká do Indického oceánu a směřuje k břehům Mosambiku. K dalšímu setkání s německými plavidly došlo 14. února (Atlantis, Speybank, Letty Brövi a Tannenfels) a již pár dní poté (20.2.) potápí řecký parník GREGORIOUS (2.546 BRT) a zajímá BRITISH ADVOCATE (6.994 BRT). Také o den později je korzár úspěšný a ke dnu jde CANADIAN CRUISER (7.178 BRT), ale následně kapitán obdržel z Berlína rozkaz k návratu. Křižník tedy otáčí a vrací se zpět na Atlantik a domů. Cestou je ale objeven průzkumným letounem britského křižníku HMS GLASGOW, načež se rozpoutá hon, kterého se účastní šest křižníků (Canberra, Australia, Shorpshire, Glasgow, Capetown a Esmerald) a letadlová loď HERMES. Těsně před prozrazením ještě ADMIRAL SCHEER pošle ke dnu loď RANTAU PANDJANG (2.542 BRT). Třetího března 1941 proniká korzár na Atlantik a devátého se setkává s německou zásobovací lodí NORDMARK a pomocnými křižníky PINGUIN a KORMORAN. Později se setkal s ponorkou U-124 (kapitánporučík Wilhelm Schulze), která křižníku přivezla několik důležitých součástek k radiovému systému. Poté korzár zamířil na sever, kde 15. března překročil rovník. Během této doby se uskutečnilo další doplnění paliva z lodí PORTLAND a ALSTERUFER. O pár dní později (27.3.) proplouvá Dánskou úžinou a 30. března spouští kotvy v Bergenu. Během této operace dokázal potopit lodě o celkové prostorovosti 113.223 BRT, což patří mezi absolutní špičku hladinových korzárů obou světových válek.

Prvního dubna se pak vrací do rodného Německa do Kielu, kde je loď znovu kompletně vystrojená (někdy se uvádí, že se tak stalo již v Bergenu, což nepovažuji za příliš pravděpodobné). Pod novým velitelem kapitánem Wilhelmem Meendsen-Bohlkenem provádí křižník v září a říjnu 1941 různé operace na Baltu, aby se pak následně v lednu přesunul do Norska a v květnu do Bow Bay (Norsko). V červenci 1942 spolu se sesterským LÜTZOW (ex DEUTSCHLAND) a šesti torpédoborci vytváří eskadru, která si na mušku bere konvoj PQ17. Hladinová plavidla sice lodě konvoje nakonec vůbec nespatří, ale následné rozpuštění v konečném důsledku znamená to, že většina osamocených lodí se stává terčem letadel a ponorek. Od poloviny srpna 1942 do konce měsíce se ADMIRAL SCHEER účastní operace Wunderland. Spolu s třemi ponorkami vyplouvá do Kárského moře, kde 25.8. potápí ledoborec ALEXANDR SIBIRIAKOW (1.384 BRT) a o dva dny později bombardují přístav Port Dickson a poškozují dvě lodě. Jedenáctého listopadu 1942 se vrací do Kielu a kanálem se přesouvá do Wilhemshavenu, kde se podrobuje opravám. Jelikož již v roce 1943 Adolf Hitler ztrácí víru v hladinová plavidla, je křižník degradován na školní loď na Baltu se základnou v Gotenhafenu. Až v říjnu 1944 se Hitlera podaří přesvědčit, aby byl křižník znovu aktivován do bojové služby (když již jeho stavba stála tolik peněz a posádka je plně vycvičená a jen zahálí). Pod velením kapitána Ernsta Thienemanna od listopadu 1944 do února 1945 provádí křižník palebnou podporu německých vojsk ustupujících z východní fronty a jejich evakuaci z Litvy. V březnu provádí bombardování Diefenovu a Swinemünde, poté se přesunuje do Kielu k opravám hlavních děl. Zde se v noci z devátého na desátého dubna 1945 stává terčem amerického leteckého útoku. Po několika zásazích pum se křižník převrací. Za svoji kariéru potopil ADMIRAL SCHEER čtrnáct obchodních lodí, dva pomocné křižníky a další tři lodě zajal. V roce 1946 byl vrak vyzvednut a sešrotován.

Bojové úspěchy:
05.11.1940 - MOPAN - 5.389 BRT (Velká Británie)
05.11.1940 - JERVIS BAY - 14.164 BRT (Velká Británie), pomocný křižník
05.11.1940 - MAIDAN - 7.908 BRT (Velká Británie)
05.11.1940 - TREWELLARD - 5.201 BRT (Velká Británie)
05.11.1940 - BEAVERFORD - 10.042 BRT (Velká Británie)
05.11.1940 - KANBANE HEAD - 5.225 BRT (Velká Británie)
05.11.1940 - FRESNO CITY - 4.955 BRT (Velká Británie)
24.11.1940 - PORT HOBART - 7.448 BRT (Velká Británie)
01.12.1940 - TRIBESMAN - 6.242 BRT (Velká Británie)
18.12.1940 - DUQUESNA - 8.561 BRT (Velká Británie)
18.01.1941 - SANDEFJORD - 8.038 BRT (Velká Británie)
19.01.1941 - BARNEVELD - 5.597 BRT (Holandsko)
19.01.1941 - STANPARK - 5.103 BRT (Velká Británie)
20.02.1941 - BRITISH ADVOCATE - 6.994 BRT (Velká Británie)
21.02.1941 - GREGORIOUS - 2.546 BRT (Řecko)
21.02.1941 - CANADIAN CRUISER - 7.178 BRT (Kanada)
23.02.1941 - RANTAU PANDIANG - 2.542 BRT (Holandsko)
24.08.1942 - ALEKSANDER SIBIRIAKOW - 1.384 BRT (Rusko)

Velitelé:
říjen 1938 – 24.10.1939 - KptzS Wurmbach, Hans-Heinrich
24.10.1939 – 12.06.1941 - KptzS Krancke, Theodor
13.06.1941 – 01.11.1942 - KptzS Meendsen-Bohlken, Wilhelm
01.11.1942 – únor 1943 - FKpt Gruber, Ernst (m.W.d.G.b.) (m.W.d.G.b.)
únor 1943 – duben 1944 - KptzS Rothe-Roth, Richard
duben 1944 – duben 1945 - KptzS Thienemann, Ernst-Ludwig

ADMIRÁL GRAF SPEE

Námořní přehlídka ve Spiteheadu - korunovace George VI

Ačkoliv byl dokončen jako poslední loď třídy, tak paradoxně jeho kariéra byla nejkratší a skončila již pár měsíců po vypuknutí války. Kýl byl položen 1. října 1932, na vodu byl křižník slavnostně spuštěn 30. června 1934 a námořnictvo jej do služby zařadilo až 6. ledna 1936. Jelikož byl po svém zařazení do služby nejmodernější a největší lodí Kriegsmarine (třída Schranhorst a Bismarck byla teprve ve výstavbě) byl zvolen jako vlajková. Od ledna do května 1936 prováděla posádka výcvik a následně se mohl GRAF SPEE představit veřejnosti. Stalo se tak na veřejné námořní přehlídce uspořádané u příležitosti korunovace britského krále Jiřího VI. (1937). Sice se tehdy ještě krčil ve stínu obrovských britských, amerických či francouzských lodí a získal své posměšné označení „Kapesní bitevní loď“, přesto odborníkům neušel potencionál, který v sobě ukrýval. Spolu se sesterskými plavidly prováděl i GRAF SPEE v letech 1936-1938 blokádu republikánského Španělska, poté v říjnu a listopadu 1938 opět probíhala cvičení na Atlantiku. V březnu 1939 se loď účastnila obsazení litevské Klajpedy (Memel). Těsně před vypuknutím války (21.8.1939 – vyplul z Wilhemshavenu), byl GRAF SPEE spolu se sesterským DEUTSCHLANDEM vysunut do jižního Atlantiku, kde měl provádět narušování zásobovacích tras. Mezi jedenáctým a pětadvacátým zářím 1939 zaujal GRAF SPEE pozici asi 900 námořních mil východně od Bahie. Dne 26. září kapitán Hans Langsdorf obdržel z Berlína rozkaz k zahájení útoků proti spojeneckým lodím v jižním Atlantiku a Indickém oceánu. Již o čtyři dny později dostihl tento velký korzár svou první kořist v podobě britského parníku CLEMENT (5.051 BRT), který byl zastaven u Permanbuco. V říjnu operoval mezi Capetownem a Freetownem a během této doby se zmocnil celé řady lodí. Hned 5. října zajali Němci loď NEWTON BEACH (4.651 BRT), která šla ke dnu o tři dny později i se svým nákladem kukuřice. Sedmého října se potápí britský parník ASHLEA (4.222 BRT) s cukrem na palubě, o tři dny později se Němci zmocňují další britské lodi HUNTSMAN (8.196 BRT), které se zbavují 17. října. Dne 22. října 1939 klesá ke dnu další britská obchodní loď TREVONION (5.299 BRT) s nákladem železné rudy a zinku. Od listopadu operuje křižník (v té době ještě bez oficiálního přeznačení na těžký křižník) ve vodách Indického oceánu. V polovině měsíce přichází Spojenci o cisternovou loď AFRICA SCHELL (706 BRT), ale v prosinci je korzár zpět ve středním Atlantiku. Druhého prosince narazili Němci na britskou chladírenskou loď DORIC STAR (10.086 BRT) a o den později na TAIROU (7.983 BRT). Obě byly následně potopeny. Šestého prosince se korzár setkává se zásobovací lodí ALTMARK a poté směřuje k deltě La Platy. Cestou potápí britský STREANSALH (3.895 BRT). Tím si ale připsal na své konto poslední oběť.

Trasa korzárské činnosti GRAF SPEE

Britové po německém korzárovi vyhlásili velké pátrání, do kterého se zapojilo hned několik desítek lodí, včetně pěti britských nosičů letadel a také nejmodernější francouzský bitevní křižník STRASSBOURGH (třída DUNKERQUE; výzbroj 8x330mm) se připojil ke svým spojencům. Celkem po korzárovi pátrali tři bitevní lodě, dva bitevní křižníky, čtyři letadlové lodě a 16 křižníků. Třináctého (že by osud?) prosince se ale karta obrátila. GRAF SPEE naráží na eskadru britských křižníků vedenou komodorem Henrym Harwoodem, která byla tvořená těžkým křižníkem EXETER (výzbroj 6x203mm) a lehkými AJAXEM a ACHILEM (výzbroj každý 8x152mm). Přestože palebná převaha byla na straně Němců (hmotnost boční salvy 2.164 kg ku 1.420 kg), tak výsledek boje dopadl zcela jinak. Němcům se sice v úvodní fázi bitvy podařilo vyřadit nejtěžšího soka EXETERA, ale oba lehké křižníky dále využívaly své rychlosti a zasypávali GRAF SPEE přívalem střel, přestože i Němci jim nezůstali nic dlužní. Ale ani korzár nezůstal bez škod a navíc vyčerpal velkou část své životně důležité munice, kterou nešlo jen tak ve vzdálených vodách doplnit. Proto kapitán Langsdorff zavelel do neutrálního Montevidea u La Platy, aby zde provedl nejnutnější opravy. Po připlutí do Montevidea vysílá uruguayská vláda komisi k posouzení německých škod. Jak se ukázalo, byla větší, než se čekalo a čas k jejich opravám se v neutrálním přístavu rychle krátil (po intervencích velvyslanců USA, Francie, Německa a Velké Británie úřady rozhodují o povolení 72 hodinového pobytu, povolený čas končí 17.12. v 08:00). Před přístavem pak hlídaly oba britské křižníky, které čekaly na posily. Langsdorff čekal, že je to jen otázka hodin, kdy se k nim přidají další posily. K tomu se po městě roznesla zpráva, že na Němce čeká na moři silný Britský svaz. Kapitán Langsdorff viděl bezvýchodnost své situace a rozhodl se před vypršením ultimáta z neutrálního přístavu vyplout. Předtím se ještě telegraficky spojil s Berlínem, aby Admiralitu informoval o své situaci. Jelikož nešlo loď přesunout ani do Argentinského přístavu obdržel kapitán rozkaz křižník potopit. Dne 17. prosince tak křižník vytáhl kotvy a opustil přístav i třímílové neutrální pásmo, následně posádka přešla na zásobovací loď TACOMA, která plula za válečnou lodí a k překvapení mnohatisícového davu (až 250.000 diváků a řada rádií bylo připraveno sledovat bitvu na život a na smrt) se místo bitvy ozvaly výbuchy z nitra německého korzára. Kapitán Langsdorff shledal šanci k probojování a proniknutí poškozené lodi do Německa za nulovou a než aby jeho muži umírali v boji, rozhodl se loď po dohodě s Berlínem vyhodit do povětří. GRAF SPEE se potopil na mělčině s palubou stále nad vodou. Ještě několik dní poté hořel. Tak skončila nejkratší kariéra „kapesní bitevní lodě“ třídy DEUTSCHLAND, během níž ADMIRAL GRAF SPEE potopil devět lodí o celkové prostorovosti 50.089 BRT. Kapitán potopení své lodi přežil jen o pouhé dva dny. Dobrovolně se rozhodl v hotelu v Buenos Aires odejít ze světa a zastřelil se. Údajně na stole před ním ležela stará císařská námořní vlajka a nikoliv ta Třetí říše Kriegsmarine. Vrak se samozřejmě stal středem zájmu Spojenců, kteří v něm pátrali po tajných informacích, technologiích, které případně nepodlehly požárů (především je zajímal radar). Britská vláda se neúspěšně pokoušela vrak, zapadlý v hloubce 9 metrů v bahně, od uruguayské vlády odkoupit. V únoru 1940 se tak k němu potopili potápěči z amerického lehkého křižníku USS Helena a další průzkumy vraku trvaly až do dubna 1942, když v důsledku bouře zapadl vrak hlouběji do bahna. Do té doby se podařilo demontovat většinu protiletecké výzbroje, kulomety, část reflektorů i kusy pancéřových plátů. Vše bylo naloženo na britskou nákladní loď Princes, která s konvojem SL 34 šťastně doplula do Anglie, ačkoliv na ní čekala ponorka U 46, která ji měla potopit.

Plánek bitvy u La Platy

Bojové úspěchy:
30.09.1939 - CLEMENT - 5.051 BRT (Velká Británie)
05.10.1939 - NEWTON BEACH - 4.651 BRT (Velká Británie)
07.10.1939 - ASHLEA - 4.222 BRT (Velká Británie)
10.10.1939 - HUNTSMAN - 8.196 BRT (Velká Británie)
22.10.1939 - TREVANION - 5.299 BRT (Velká Británie)
15.11.1939 - AFRICA SHELL - 706 BRT (Velká Británie)
02.12.1939 - DORIC STAR - 10.086 BRT (Velká Británie)
03.12.1939 - TAIROA - 7.983 BRT (Velká Británie)
07.12.1939 - STREANSALH - 3.895 BRT (Velká Británie)

Po válce v roce 1948 byl vrak stále na místě a díky klesání do bahna nad vody vyčníval již jen vrchol hlavního stěžně. Bahno pak vrak zakonzervovalo až do současnosti, kdy se uvažuje o jeho vyzdvižení, opravě a zřízení Muzea (projekt společně financován uruguayskou vládou a soukromým sektorem). Jestli se tak stane, je otázkou financí (práce vede uruguayský potápěč Hector Bado) a dohody mezi jednotlivými spolky, které jsou proti vyzdvižení (především německých válečných veteránů, kteří vrak považují za vojenský hřbitov). Nicméně některé části se v průběhu posledních desetiletí přeci jenom vyzvedli. V roce 1997 bylo z vraku týmem z Oxfordské univerzity vyzvednuto jedno ze středních 150mm děl, které bylo následně restaurováno a v současné době je vystaveno v národním námořním muzeu v Montevideu v centru Memorial parku na uruguayském pobřeží. V únoru 2004 jej následovalo 27 tun těžké zařízení kontrolního stanoviště těžkých děl (10 metrový dálkoměr).

Hořící GRAF SPEE a to co z něho zůstalo

Jen pro zajímavost, během bitvy u La Platy Němci vystříleli celkem 414 projektilů hlavní ráže (200 ks HE Nose Fuze, 184 ks HE Base Fuze a 30 AP projektilů) přičemž se jim podařilo sedmkrát zasáhnout těžký křižník HMS Exeter, plus jeden blízký zásah. HMS Ajax dostal jeden zásah plus jeden blízký. HMNZS Achilles pak utržil jeden velice blízký zásah. Úspěšnost střelby tak byla 2,7%, což bylo výrazně lepší, než dokázali dosáhnout Britové.

Kvalitní 3D stránky o GRAF SPEE k nalezení ZDE:
http://deltasimstudio.com/admiral_graf_spee.htm

Velitelé:
leden 1936 – říjen 1937 - KptzS Konrad Patzig
říjen 1937 – říjen 1938 - KptzS Walter Warzecha
říjen 1938 – 17.12.1939 - KptzS Hans Langsdorf

ZHODNOCENÍ
Třída DEUTSCHLAND vznikla na základě specifických omezení vítězných mocností a jako taková byla rovněž atypická. Což je logické, protože žádná jiná námořní velmoc neměla taková omezení, jako Německo a proto žádná jiná země tento typ plavidel nestavěla. Přesto se ale Němcům podařilo sestrojit zajímavá plavidla, která měla takovou bojovou hodnotu, že se Francie cítila přímo ohrožena a jako reakci na ně postavila bitevní křižníky třídy DUNKERQUE (výzbroj 8x330mm). A jak se na vojně říká „zákon padajícího hovna“ vedl k tomu, že stavba francouzských bitevních křižníků spustila stavbu italských bitevních lodí třídy VITTORIO VENETO (výzbroj 9x381mm). Třída DEUTSCHLAND tak v sobě skloubila výzbroj bitevní lodě s pancéřovou ochranou a rychlostí těžkého křižníku. Spíše než mezi bitevní lodě, by se tak měla řadit mezi těžké křižníky, přestože v tomto případě byl limit výzbroje Washingtonskou smlouvou pro tento typ plavidel stanoven na 203mm. V roce 1940 také Německo zbylá dvě plavidla skutečně zařadilo mezi těžké křižníky. Jedna věc je kam papírově lodě zařadit, do jaké škatulky, druhá věc je její bojová hodnota. Pokud tedy pomineme různá omezení, tak Němci skutečně zvolili v rámci mezinárodních limitů tu nejlepší koncepci. Loď v rozměrech, pancéřování a rychlosti odpovídala těžkým křižníkům, které ale díky své těžké výzbroji zcela deklasovala. Když pomineme nešťastnou účast ADMIRALA GRAF SPEE u Montevidea, kde loď byla nakonec potopena, přestože její palebná síla byla téměř dvojnásobná proti třem britským křižníkům, tak se tato třída v boji osvědčila. Samozřejmě stavba v době platnosti limitu výtlaku 10.000 tun nesla celou řadu neduhů a kompromisů, které snižovali její bojovou hodnotu (především slabé pancéřování a křehkost trupu). Ale na druhou stranu ani Francie, ani Velká Británie neměla ve svém arzenálu, až na pár výjimek lodě, které by se třídě DEUTSCHLAND mohly postavit v boji. Když si vedle výzbroje, pancéřování atd. ještě postavíme dojezd, který měl nový dieslův pohon zajišťovat, tak vznikla skutečně ideální korzárská plavidla. Německá admiralita si těchto výhod byla vědoma, a proto ještě před vypuknutím války předsunula na Atlantik dvě lodi této třídy, aby následně vedly osamělý korzárský boj proti nepřátelským zásobovacím trasám. To, že se naděje do nich vkládané nesplnily (tedy ne až tak jak Admiralita očekávala), je věc druhá. V každém případě loď s velkým dojezdem o vysoké rychlosti, kvalitním pancéřováním a silnou výzbrojí, byla postrachem spojeneckých konvojů. K jejich ochraně tak museli spojenci vyčlenit bitevní lodě, které jediné mohly korzára odradit od útoku. Bitevních lodí ale byl nedostatek. Takže každá ztráta, každé poškození těchto kapesních bitevních lodí, mělo cenu zlata, nebo spíše materiálu vezených obchodními loděmi do válečné zóny.

Admirál Graf Spee

Následná třída těžkých křižníků třídy ADMIRAL HIPPER byla již stavěná bez limitů a standardním způsobem. Otázkou ale může být, jestli Německo nemělo zůstat u stavby modifikované verze DEUTSCHLANDŮ. Po pádu limitů by již nebyl takový problém modifikovat „kapesní bitevní lodě“ tak, aby jejich konstrukce nenesla nešvary z nich plynoucí. Věřím tomu, že při stejné ceně za loď třídy DEUTSCHLAND nebo ADMIRAL HIPPER, byla vyšší bojová hodnota u prvně jmenovaných. Samozřejmě po určitých zásazích do konstrukce, pohonné jednotky, pancéřování a výzbroje. Vznikla by tak plavidla jen o něco dražší než třída HIPPER, ale o mnohem vyšší bojové hodnotě.

Možná si to představuju příliš jednoduše a naivně, ale opravdu se domnívám, že by stačilo poněkud prodloužit trup, což by mělo za následek lepší obtékání vody a tudíž vyšší rychlost. Dále zesílit vertikální i horizontální pancéřování a vyztužit konstrukci pro osazení těžších (740 tun na místo 590 t), ale výkonnějších dělových věží, která byla použitá u bitevních křižníků třídy SCHARNHORST. Ta měla vyšší kadenci (3,5 rány za minutu oproti 2,5 ranám), projektil byl těžší (330 kg oproti 300 kg) a měl tak vyšší účinek v cíli a průraznost, a také dostřel se zvětšil z 36,5 km na téměř 41 km. Poté bych raději viděl střední výzbroj soustředěnou do plně pancéřovaných věží, než jak tomu bylo u DEUTSCHLANDŮ, kdy pro ušetření hmotnosti byla 150mm děla montována na z části otevřených lafetách. Tím by se zvýšila pasivní ochrana děl a obsluhy, ale také zvýšila efektivita palby. Rovněž bych nahradil 88mm děla těžšími 105mm, jako tomu bylo hned na začátku u GRAF SPEE, ale přidal bych ještě jeden pár (třeba v ose na přídi nad dělovou věží „A“, což by umožňovalo prodloužení trupu). Na závěr bych pak zauvažoval, jestli se nevrátit ke klasickému pohonu, přestože by to znamenalo velké omezení v dojezdu. Dieslův pohon se totiž ukázal poněkud problematický. Za cenu dvou SCHARNHORSTŮ by tak bylo možno postavit tři modifikované „kapesní bitevní lodě“. Případně za cenu jednoho BISMARCKA dvě tyto lodě, které se pro roli korzára hodily lépe, byly levnější na provoz i obsluhu a za stejný peníz by Německo mělo dvě lodě, což znamená pokrytí dvou oblastí nebo efektivní spolupráce v páru. Tak jako tak by Spojence donutili chránit konvoje nedostatkovými bitevními loděmi, bez ohledu na to, jestli se na konvoj chystá bitevní loď nebo tato „kapesní“ verze.

Závěrem chci poděkovat kolegovi Jersey.se za kontrolu textu. Doufám, že jsem se v textu nedopustil žádných faktografických chyb a pokud ano, tak věřím, že Palbáci rádi uvedou omyl na správnou míru.

Zdroje:
Ireland Bernard, Gibbons Tony – Jane´s Bitevní lodě 20. století – Praha 2004
Hewson Robert – Válečné lodě – druhá světová válka – Praha 2000
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (3) – Praha 1988
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (4) – Praha
http://deltasimstudio.com/admiral_graf_spee.htm
http://deltasimstudio.com/admiral_graf_spee.htm
http://bismarck.webz.cz/sv/grafsp.html
www.warshipsww2.eu
www.navweaps.com
www.wikipedia.org
www.palba.cz

Příspěvek od **kacermiroslav** » 26/10/2011, 10:15

Krátký rozbor útoku na konvoj HX84

Pátý listopad 1940 se mohl významně zapsat do dějin německé Kriegsmarine. Toho dne narazil ADMIRAL SCHEER na konvoj HX-84 plující z kanadského Halifaxu (vyrazil 28.10.) do Liverpoolu v Británii, který byl složen ze 37 obchodních lodí (někdy je uváděno 38,39 lodí) s jediným významnějším vojenským doprovodem v podobě pomocného křižníku HMS Jervis Bay. Ten patřil mezi asi padesát pomocných křižníků, které královské námořnictvo v letech 1939 a 1940 zařadilo do služby v důsledku nedostatku námořních jednotek. Linková loď z roku 1922 o výtlaku 14.000 t, s délkou 167m, šířkou 21m a rychlostí 15 uzlů (28 km/h) byla původně určená pro úplně jiné účely, než vojenské. Nakonec ale jako pomocný křižníky obdržel výzbroj v podobě sedmi starých děl ráže 152mm Mk. VII s omezeným dostřelem (boční salva čtyři 152mm děla) a k tomu další dvě protiletadlová 76mm děla. Nepanceřovaná loď nebyla důstojným protivníkem „kapesní bitevní lodě“. Statečné posádce se ale podařilo na sebe strhnou pozornost a tak dlouho nepřítele zaměstnávat, že se většině konvoje podařilo rozprchnout. Poté, co byl Jervis Bay rozstřílen a klesl ke dnu (zahynulo 190 z 254 členů posádky včetně kapitána Fegena), stačil ADMIRAL SHEER odhalit a potopit jen pět obchodních lodí. Namísto využití své palebné a rychlostní převahy, se tak musel korzár spokojit s hubenou kořistí. Kriegsmarine (šifrovací služba B-dienst.), která ADMIRAL SCHEER na konvoj navedla, musela být výsledkem zcela jistě zklamaná, protože kdyby kapitán T.Krancke ignoroval Jervis Bay a pouze kolem konvoje díky své velké rychlosti kroužil (málokterá obchodní loď plula rychleji než 15 uzlů), mohl potopit naprostou většinu lodí. Obchodní lodě naplněné zbožím (vojenským materiálem a potravinami) na dně oceánu pak měli pro Německo větší význam, než potopení více méně bezvýznamného pomocného křižníku. ADMIRAL SCHEER se tak mohl prakticky během jediného dne stát jedním z nejúspěšnějších korzárů obou světových válek, protože v konvoji bylo lodí tak odhadem za více jak 200.000 BRT ! Navíc i počasí bylo po předchozích sedmi dnech více než příznivé. Nicméně kapitán Krancke si dal záležet zlikvidovat nejdříve svého největšího soka a teprve poté se věnoval potápění obchodních lodí.

Hrdinná posádka Jervis Bay byla posmrtně vyznamenána nejvyššími britskými vyznamenáními.

Seznam lodí v konvoji HX-84 k nalezení ZDE: http://www.warsailors.com/convoys/hx84.html

SK · Příspěvek od SK » 26/10/2011, 10:31

Uvedený rez pancierovej ochrany nie je z triedy Deutchland ale z talianských ľahkých krížnikov (tuším Abruzzi - 5. skupina Condottieri class).

Obrázek

Rozloženie u triedy Deutchland by malo byť zhruba toto:

Obrázek

Příspěvek od **kacermiroslav** » 26/10/2011, 11:35

Díky za informaci. Abych se přiznal, měl jsem pochybnosti k tomu zdroji, z kterého jsem ten řez pancéřové ochrany použil a chtěl jsem to v textu uvést. Takže ještě jednou díky za ten řez. Marně jsem ho na netu hledal.

Příspěvek od **jarl** » 26/10/2011, 18:36

Můj zájem se sice soustřeďuje hlavně na válečné lodě z let 1860 až 1918, ale třída Deutschland představuje jednu z mála výjimek, takže mě tato originální plavidla vždy zajímala. Podle mě se jedná o důkaz toho, že Němci už před nástupem Hitlera k moci mysleli při obnově své válečné flotily spíše na útok něž na obranu, protože popisované lodě se k ničemu než k narušování nepřátelského obchodu nehodily a při obraně vlastního pobřeží byly skoro bezcenné.

Pro korzárské operace daleko od vlastních základen však byly koncipovány velmi dobře, protože je reálně mohlo dostihnout a zničit jen několik nepřátelských bitevních křižníků. Naopak německé lodě třídy Deutschland mohly deklasovat všechny těžké a lehké křižníky a před silnějšími, ale pomalejšími bitevními loděmi mohly díky vysoké rychlosti uniknout.

Osobně ale nerozumím té instalaci osmi děl kalibru 150 mm, protože nesených šest děl ráže 280 mm vytvářelo dostatečnou palebnou převahu nad všemi těžkými křižníky a na boj s bitevními loděmi byla děla střední ráže příliš slabá, takže takto silná sekundární výzbroj byla zbytečná. Myslím, že by bylo vhodnější použít ráži 127 mm, nebo zvýšit počet děl kalibru 105 mm, které se obě daly použít i proti letadlům. Nemuselo by se skladovat tolik druhů munice a ušetřená hmotnost by se mohla využít k zesílení konstrukce trupu.

Jinak jsem si všiml, že někteří ruští autoři (Kofman, Patjanin) uvádějí, že boční pancéřový pás u jednotky Admiral Graf Spee nebyl silný 80, ale dokonce 100 mm.

Pancéřová ochrana Admirála Graf Spee dle Kofmana

Horny · Příspěvek od **Horny** » 26/10/2011, 20:07

Díky za skvělé počtení. Docela mne překvapila tak nízká hmotnost výbušniny v granátu. Přece jen 6,6 kg ze tří set nikterak impozantně nepůsobí. Se závěrečným zamyšlením souhlasím, taky mi vrtá hlavou, proč se němci nepokusili rozvinout myšlenku "überkřižníku" a soustředili se na budování konvenčně navrženého loďstva.
Jasně, podle plánu Z počítali s válkou až kolem roku 1944, ale i tak muselo být jasné, že se převahu Británie a Francie v rozumné době vyrovnat nepodaří. Je taky zajímavé, že se žádná z námořních mocností "druhéhého řádu" touto německou konstrukcí neinspirovala. Například takovému Nizozemí by podobné jednotky jistě (nejen) v koloniích přišly vhod.

jarl - Němci cpali ty svoje 150tky snad na každou loď od velikosti lehkého křižníku (u kterého je to pochopitelné) počínaje ; vlastně se docela se divím, že jich pár nedali i na třídu Admiral Hipper...

.
Tato výzbroj byla ryze protilodní a krom zhuštění palby např. proti útočícím torpédoborcům či torpédovkám zřejmě skutečně téměř bezcenná.
Osobně si to vysvětluji konzervativností německých admirálů a konstruktérů, která je ale v určitém ohledu omluvitelná.
Německo muselo chtě nechtě navazovat na now-how z období první světové války.
Meziválečné odzbrojovací smlouvy, vývoj letadlových lodí i samotných námořních letadel atd., jež výrazným způsobem formovaly myšlení konstruktérů a stratégů mocností dohody neměly šanci německou konstrukční školu prakticky ovlivnit.
Dobře je to patrné při srovnání třídy Bismarck s britskou nebo francouzskou konkurencí.

Příspěvek od **kacermiroslav** » 26/10/2011, 20:55

Já myslím, že samo za sebe ohledně té sekundární výzbroje hovoří doba, kdy třída Deutschland vznikala. Byla to de facto první válečná plavidla (po lehkém křižníku Emden z roku 1925), která mohlo Německo postavit po WW1. A tak konstruktéři navázali tam, kde se za války skončilo. Němci vždy dávali za WW1 přednost silné střední výzbroji, zatímco jejich britští "kolegové" na své bitevní křižníky často cpali jen 102mm děla. Prostě 150mm projektil měl většinou větší dostřel a rozhodně vyšší ničivý účinek v cíli. Navíc v době, kdy třída Deutschland vznikala, nebylo dělo ráže 127mm k dispozici. Jeho vývoj začal až někdy v roce 1930 a do výzbroje bylo zařazeno až v roce 1934.

Ten údaj k hmotnosti výbušniny v APC projektilu je ze zdroje: http://www.navweaps.com/Weapons/WNGER_11-52_skc28.htm

Jasně, třída Deutschland byla od samého počátku koncipovaná jako korzárská. Pokud to můžu takto jedním slovem popsat. Ostatně i další projekty německých bitevních křižníků byly konstruovaný ve stejném duchu. Silná výzbroj (6x380mm, 6x150mm, 8x105mm), rychlost 33,5 uzlů a slabé pancéřování (boční pás max 180mm), které mělo odolat jen střelám do ráže 280mm, kterou ale stejně nikdo jiný než Němci neměl:-) Jasně se jedná o přepadovou loď. Aby byl dosažen potřebný výkon, měl být střední hřídel poháněn parní turbínou. Krajní pak diesely. Při křižování jen si diesely mohl bitevní křižník stále ještě plout rychlostí 27 uzlů! Díky dieselům měl být taký úměrné velká akční radius. Celkem se plánovalo postavit tři jednotky Schlachtschiff "O" Classes.

Před "O" třídou se pak pro korzárskou činnost od roku 1938 počítalo s modifikací třídy DEUTSCLAND. Mělo se jednat o třídu P-Class Cruiser (Panzerschiff), která měla mít v hlavní výzbroji stále jen šest 280mm ve dvou věžích. Hlavní rozdíl pak měl být ve velikosti, dojezdu a rychlosti. Výtlak 25.600 t, rychlost 33,5 uzlů, délka 240m. S jejich zařazením do služby se počítalo v roce 1942, ale jak jsem říkal. Tento projekt rychle ustoupil projektu Schlachtschiff "O" Classes.

Scrat · Příspěvek od **Scrat** » 27/10/2011, 01:26

....Jelikož v té době došlo u Montevidea k potopení sesterské lodi GRAF SPEE, rozhodl se A.Hitler pod dojmem rychlé ztráty své pýchy, křižník DEUTSCHLAND přejmenovat na LÜTZOW (15.12.1939).....

Mám tomu rozumět tak že Führer už 15.12 věděl že o dva dny později půjde Admiral Graf Spee ke dnu? Navíc když rozkazy z Německa zněly ve smyslu "probít se domů za každou cenu"?
Spíše jde o historku která si jen tak žije svůj vlastní život a čas od času ji někdo opráší.

O změně jména bylo více méně rozhodnuto začátkem prosince a zmíněného 15.12. vyšel jen prováděcí pokyn. K samotnému přejmenování došlo následujícího dne po návratu z akce.
A proč? Jméno Deutschland, respektive Großdeutschland bylo rezervováno pro novou bitevní loď stavěnou podle projektu H-39. A někdy se uvádí i snaha zamaskovat před Brity prodej těžkého křižníku Lützow Rusům.

....a dohody mezi jednotlivými spolky, které jsou proti vyzdvižení (především německých válečných veteránů, kteří vrak považují za vojenský hřbitov).....

Smím se zeptat kdo zahynul při potopení Grafa Spee? Status loď/hřbitov může mít Bismarck, Scharnhorst, Hood, Royal Oak, Arizona a mnoho dalších ale určitě ne Graf Spee. Ti co padli v bitvě byli pohřbeni v Montevideu (ve zdejší nemocnici zůstali i ranění) a zbytek byl internován v Argentině.

Scrat

Horny · Příspěvek od **Horny** » 27/10/2011, 01:48

To možná spíš není němcům po chuti, aby z jejich jediné těžké lodě přeživší víceméně v jednom kuse a která je navíc relativně dostupná, udělali nějací latinoameričani pouťovou atrakci. Alespoň já to tak pochopil.

Franz Trubka · Příspěvek od **Franz Trubka** » 27/10/2011, 01:53

V jakem stavu je vrak te kocabky dnes a jak je dostupny?

Scrat · Příspěvek od **Scrat** » 27/10/2011, 11:23

Horny píše:....Docela mne překvapila tak nízká hmotnost výbušniny v granátu. Přece jen 6,6 kg ze tří set nikterak impozantně nepůsobí. Se závěrečným zamyšlením souhlasím, taky mi vrtá hlavou, proč se němci nepokusili rozvinout myšlenku "überkřižníku" a soustředili se na budování konvenčně navrženého loďstva.
Jasně, podle plánu Z počítali s válkou až kolem roku 1944, ale i tak muselo být jasné, že se převahu Británie a Francie v rozumné době vyrovnat nepodaří. Je taky zajímavé, že se žádná z námořních mocností "druhéhého řádu" touto německou konstrukcí neinspirovala. Například takovému Nizozemí by podobné jednotky jistě (nejen) v koloniích přišly vhod. ....

Na té relativně malé hmotnosti trhavé nálože není nic tak divného. Třeba americké supertěžké 16'' granáty Mark 8 měly při celkové hmotnosti 2700 liber nálož jen 40,9 liber (1225 kg / 18,55 kg) čili jen 1,5 % proti německým 2,2 %. Přeci jen protipancéřový granát má jiné určení než tříštivotrhavý. První ti udělá díru do hodně silné ocelové desky, druhý ti při dopadu zboří blok domů nebo vytvoří výkop pro malý bazén. Použij je ale obráceně a výsledek bude velmi žalostný.

S dalším rozvojem těchto konstrukcí se nepočítalo hlavně proto že sami Němci je považovali pouze za nouzové řešení dané podmínkami Wersailleského smluvního systému. Ve skutečnosti Raeder navrhl jejich pokračování přibližně směrem jež je naznačen v článku ale Hitler to odmítl a navíc po podepsání Britsko-německé námořní smlouvy z června 1935 se Němci mohli zaměřit na budování plnohodnotných bitevních lodí.

Holandská koncepce byla velmi odlišná. Po WWI, kdy se přirozeně předpokládalo že už bude navždy mír bitevní lodě nepotřebovali. Prakticky nehrozilo že by jejich kolonie někdo napadl, sféry vlivu byly rozdělené a potvrzené řadami smluv už mnoho let. A v době kdy se v Pacifiku začali roztahovat Japonci byly v Holandsku zahájeny projektové práce na plavidlech připomínajících spíše třídu Scharnhorst. Ale ani ty vlastně nebyly potřeba, mezi Japonskem a vlastními koloniemi byly kolonie britské a francouzské, ale hlavně americké Fillipíny. A nikdo nepředpokládal že si "horda žlutých opic" (za ten výraz se omlouvám ale tehdy to byl běžný západní pohled na Japonce) troufne na tři největší a nejsilnější mocnosti tehdejšího světa.

jarl píše:....protože je reálně mohlo dostihnout a zničit jen několik nepřátelských bitevních křižníků. Naopak německé lodě třídy Deutschland mohly deklasovat všechny těžké a lehké křižníky a před silnějšími, ale pomalejšími bitevními loděmi mohly díky vysoké rychlosti uniknout. ....

A co takhle stav kdy se na silnější loď pověsí slabší protivník, bude ji jen sledovat a navede na ni vlastní bitevní skupinu?
Do této situace se dostal i Admiral Graf Spee tím že se nevyhnul Harwoodovým křižníkům a po přestřelce se stáhl do Montevidea. A nic na tom nemění fakt že zpráva o spojeneckých plavidlech se k Němcům dostala dřív než samotné lodě. A něco podobného vlastně dokázaly i britské křižníky Suffolk a Norfolk v případě Bismarcka.
Německá koncepce korzárské války měla jednu zásadní slabinu a tou byla neexistující síť vlastních námořních základen. Mobilní tanker má za situace kdy je válečná loď sledována protivníkem zásadní nedostatek, v momentě kdy ho vlastní plavidlo opustí přichází na scénu protivník a ani pro torpédoborec není tanker žádný soupeř.

Scrat

Příspěvek od **kacermiroslav** » 27/10/2011, 12:03

Scrate - díky za doplnění ohledně toho přejmenování lodí. Měl jsem za to, ze zdrojů, které jsem měl k dispozici, že rozkaz probít se za každou cenu jedna věc, ale vidět reálné šance je věc druhá. Bral jsem to tak, že Hitler si byl vědom mizivé naděje, že se Graf Spee dostane do Německa, i kdyby se mu podařilo probít se na otevřený oceán.

Jasně, slabší, ale rychlejší křižníky mohli korzára pronásledovat. Ale za X hodin, či pár dní, než by na ně navedli silnější jednotky, se toho mohlo udát hodně (špatné počasí, noc, viditelnost, spotřeba paliva, dostřel hlavních děl, poruchy, atd.). Také je otázkou, jaké lodi by na takovéhoto korzára mohli v té době vlastně navést. Královské námořnictvo prakticky mělo jen tři jednotky, které se toho úkolu mohli zhostit (např. celá třída King George V. byla stále ještě ve výstavbě). Ale jinak s tebou souhlasím. Prostě Německo se mimo vlastní vody nemohlo opřít o žádné základny a doplnění paliva z cisternových lodí nebyla vždy bezpečná možnost (odhalení a potopení Spojenci atd.).

Bublifuk · Příspěvek od **Bublifuk** » 27/10/2011, 12:08

Mělo se jednat o třídu P-Class Cruiser (Panzerschiff), která měla mít v hlavní výzbroji stále jen šest 280mm ve dvou věžích. Hlavní rozdíl pak měl být ve velikosti, dojezdu a rychlosti. Výtlak 25.600 t, rychlost 33,5 uzlů, délka 240m.

Jen bych doplnil, že 280mm děla už měl být stejného typu jako u Scharnhorst. Tedy počítalo se s vylepšením, které uvádíš na konci svého článku jako žádoucí. Stejně tak boční pancéř měl být zesílen na 120mm a paluba na 100mm. Dojezd se pak měl zvýšit až na 25.000km při ekonomické rychlosti(!). Celkově mohlo jít o velmi zajímavá plavidla.

to Horny: Tak to Nizozemí mne přesně napadlo taky. Ideální loď s velkým akčním radiem, nutným pro event. přesuny mezi mateřskou zemí a koloniemi. Ale Scrat má pravdu, po I.svět. válce zavládl v Nizozemí až nezdravý pacifismus, nad rámec Scratem již uvedeného podotýkám, že Nizozemci spoléhali na pomoc Británie a USA, kdyby k něčemu došlo. Až v podstatě těsně před válkou došli k tomu, že kdyby je Japonci napadli separátně při využití základen mimo mateřské ostrovy (až do 30.,tých let a bouřlivého rozvoje nám. letectva nemyslitelné), že jim nikdo nepomůže a začali stavět lodě, které dokonce byly specificky projektovány pro případ střetu s Japonci. Skoro nic se jim však již nepodařilo dostavět...

Horny · Příspěvek od **Horny** » 27/10/2011, 16:10

Scrat píše: ...
A co takhle stav kdy se na silnější loď pověsí slabší protivník, bude ji jen sledovat a navede na ni vlastní bitevní skupinu?
Do této situace se dostal i Admiral Graf Spee tím že se nevyhnul Harwoodovým křižníkům a po přestřelce se stáhl do Montevidea. A nic na tom nemění fakt že zpráva o spojeneckých plavidlech se k Němcům dostala dřív než samotné lodě. A něco podobného vlastně dokázaly i britské křižníky Suffolk a Norfolk v případě Bismarcka.
...

Díky za vysvěltení problematiky granátů. Je zajímavé, že takovýmto detailům se autoři literatury faktu většinou skoro nevěnují...
Důvody, proč se nikdo nepokusil rozvinout koncepci "kapesní" bitevní lodě už také byly ozřejmeny. Je tedy jasné, že námořní mocnosti od sebe vzájemně "opisovaly", tudíž byla třída Deutchland chápána jako korzárská a nikdo se vážneji nezabýval jejími možnostmi v oboru který bych nazval "lovec křižníků" (cruiserkiller).
K takové schopnosti je samozřejmě nutná rychlost rovnající se možnostem konvenčních křižníků. To ale mohlo být napraveno rozvinutím této koncepce.

Sdílím také kačermírovy pochybosti ohledně pronásledování korzára slabšími ale rychlejšími křižníky. Pakliže by šlo o vylepšenou konstrukci, maximální rychlost by bylo v podstatě stejná, tudíž by hrozilo mnohem větší nebepečí pronásledovatelům.

Vlastní modelový případ "Admiral Graf Spee" by také chtělo probrat hlouběji. Je známo, že při vyplutí z Montevidea měla loď celkem slušnou šanci se probít, protože v době jeho vyplutí vjezdy do přístavu střežily (pokud si správně leč matně pamatuji) jen dva lehké a jeden těžký křižník (Ajax, Achilles, Cumberland).
Čili byla zde reálná možnost probít se ven. Langsdorf prostě podlehl "poraženectví (či jak to nazvat) když uvěřil falešným britským radiogramům o připlutí bitevního křižníku Dunkerque a dalších posil.

Příspěvek od **kacermiroslav** » 27/10/2011, 17:40

Jde o to, že rychlost se nedala vždy a všude využít. Své by o tom mohli vyprávět britské bitevní křižníky za První světové války.

Co se boje u La Platy týče, tak to bych doporučoval dále diskutovat ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1062
je k tomu určeno vlastní vlákno

Scrat · Příspěvek od **Scrat** » 28/10/2011, 12:04

kacermiroslav píše:....Také je otázkou, jaké lodi by na takovéhoto korzára mohli v té době vlastně navést. Královské námořnictvo prakticky mělo jen tři jednotky, které se toho úkolu mohli zhostit (např. celá třída King George V. byla stále ještě ve výstavbě)....

No nemusely to být zrovna bitevní lodě. Tyto lodě byly koncipovány podle hesla "Silnější než rychlejší a rychlejší než silnější". Ale platilo by i "Silnější než skupina rychlejších"?? Stačilo aby na něj byla navedena skupina těžkých křižníků a těch měli Britové s Francouzi relativně dost.
A kdoví jak by bitva u La Platy dopadla kdyby tam měl Cdre Harwood k dispozici celou skupinu. Pokud by musel AGS bojovat se dvěma těžkými a dvěma lehkými křižníky naráz možná by se do Montevidea nedostal.

Horny píše:....Čili byla zde reálná možnost probít se ven. Langsdorf prostě podlehl "poraženectví (či jak to nazvat) když uvěřil falešným britským radiogramům o připlutí bitevního křižníku Dunkerque a dalších posil.....

Nejsem si jistý. Část 15 cm děl vyřazena nebo zničena, jedno z děl přední věže nefunkční, velká část podpalubí zdevastovaná požárem a několik nepříjemných průstřelů trupu těsně nad vodoryskou, loď byla zralá na několikatýdenní opravu. Ale co bylo nejvážnější, pro další boj měla katastrofální nedostatek munice, některé zdroje uvádí pouze cca 300 granátů ráže 28 cm a jen o něco více 15 cm munice.

Scrat

Příspěvek od **kacermiroslav** » 29/10/2011, 11:30

Scrate - samozřejmě to máš pravdu. Ostatně samotný průběh bitvy u La Platy ukázal, že ředa menších jednotek dokáže papírově silnějšího protivníka vyřadit z boje. A je logické, že čím víc lodí, tím větší šance nepřítele zničit/potopit. Určitou nevýhodou konstrukce Deutschlandu právě spočívala v soustředění výzbroje do dvou dělových věží. V praxi to znamenalo vést současně palbu na max. dva cíle. Střední dělostřelectvo mohlo jen přicmrndávat, nehledě na to, že jeho slabá pancéřová ochrana ho mohla chránit jen proti střepinám z blízkých zásahu a k tomu stejně ještě jen omezeně. Jeden přímej zásah mohl vyřadit jedno i více děl z provozu.

Kapitán fakt neměl moc na výběr. Jak psal Scrat, AGF měl žalostně málo munice a šance, že v odlehlých vodách si bude moct během limitu 72 hod doplnit, byla nulová. Takže i nakrásně kdyby proti němu u La Platy zůstali jen ty jednotky, které tam skutečně byly, tak by stejně boj nemohl vést příliš dlouho. Pak, i kdyby zůstal dále nepoškozen, to již byla naprosto bezbranná loď (šance, že torpédy zasáhne rychle a daleko plujícího nepřítele byla rovněž mizivá).

FdV · Příspěvek od **FdV** » 29/10/2011, 12:07

Řekl bych, že je tato třída přeceňována. V době svého vzniku mohla mít nějaké opodstatnění, opravdu platilo, že je rychlejší než jakákoli britská nebo francouzská bitevní loď
s výjimkou Hoodu, Renownu a Repulsu. Navíc v době plánování těchto lodí ještě Renownu nebylo zesíleno pancéřování, takže by pro něj bylo střetnutí s kterýmkoli plavidlem třídy
Deutschland dost riskantní.
Proti celé koncepci korzárské lodě mluví především sama poloha Německa a absence zámořských základen. Už samo o sobě vyplutí na Atlantik muselo být spojeno s nemalým rizikem,
La Manche zaminovaný, severní cesty střežené eskadrami křižníků. Dále obtíže se zásobováním, tyto lodě sice měly velký dosah, ale jak uvádí Scrat, Graf Spee po celkem úspěšné šarvátce s
britskými křižníky přestal být bojeschopný nejen z důvodu poškození, ale i nedostatku munice. A konečně nemožnost jakékoli trochu náročnější opravy.
Začátkem druhé světové války byly podmínky pro korzárskou válku ještě horší. Letecký průzkum byl už na celkem slušné úrovni a po celou dobu války se zlepšoval, objevil se radar a stále se zdokonaloval.
Myslím, že tady ještě nikdo nezmiňoval nebezpečí, jaké muselo korzárovi hrozit od letadlových lodí. A konečně tato třída přišla i o svou výhodu rychlosti,
francouzské bitevní křižníky ji překonávaly ve všech směrech, v Británii dokončovali bitevní lodě třídy KGV.
Také výsledky těchto lodí za války jsou dost rozpačité. Graf Spee potopen hned v roce 39, pokud jsem dobře četl tak Lützov potopil pouze tři lodě, jediný jakžtakž úspěšný zůstal Admirál Scheer. Proti tonáži
potopené ponorkami jsou úspěchy všech hladinových korzárů naprosto zanedbatelné.
Ještě bych měl jeden dotaz, v článku je uvedena rychlost všech tří lodí přes 28 uzlů. Mám pocit, že běžně udávaná hodnota je 26, např. Válečné lodě 4.

Příspěvek od **Polarfox** » 29/10/2011, 12:16

Velký humbuk je kolem těchto lodí především proto, že jsou německé a že to bylo něco jiného. Nalijme si čistého vína, loďky jsou to hezké a silné, ale kdyby Německo nemuselo, tak by je nestavělo.