Tento skvělý stroj na palbě zatím nikdo nepřiblížil, tak se o to pokusím já.
Německá armáda měla dobré zkušenosti s provozem lehkých stíhačů tanků, které využívaly podvozky již bojově nevyhovujících lehkých tanků. Vznikla série stíhačů Marder (kuna), postavená na podvozcích lehkých tanků Panzer II a Panzer 38(t). Tyto stroje však již nevyhovovaly hlavně díky nedostatečnému pancéřování nástavby.
V prosinci 1943 bylo rozhodnuto zahájit vývoj nového stíhače tanků, který měl mít moderní koncepci. Za základ byl vybrán podvozek z tanku Pz 38(t), což byl původně čs. tank LT-38. Stíhač měl oproti tanku zvětšená pojezdová kola. Byla vybrána bezvěžová koncepce s plně zakrytým bojovým prostorem a za hlavní výzbroj byl vybrán 7,5 cm Panzerjager Kanone 39 ráže 75 mm s hlavní dlouhou 48 ráží.
Trup vozidla vypadal velmi kompaktně, při výrobě se používalo svařování. Čelní stěna byla ostře sešikmena, síla pancéřování 60 mm. Šikmé byly i ostatní stěny vozidla, pancéřování mělo ale sílu jen 20 mm, stejně jako vana a vrchní část vozidla.
Pohonnou jednotkou byl řadový kapalinou chlazený šestiválec Praga AE 2800 o výkonu 160 HP při 2800 ot/min. Převodovka Praga Wilson měla pět stupňů rychlosti vpřed a jeden vzad. Zásoba paliva byla 320 litrů.
Osádka byla čtyřčlenná – velitel, střelec, nabíječ a řidič. Ten seděl v levé přední části vozu a používal pro jízdu binokulární průzor. Do vozidla se nastupovalo dvoudílným poklopem obdélníkového tvaru na střeše, napravo od něj byl poklop pro dělostřelecký zaměřovač Sfl. ZF 1a. Na zadní stěně byly přístupy k motoru. Ke komunikaci se používaly standardní stanice Fu 5 a vysílač Fu 2.
Kanón byl umístěn vlevo od podélné osy vozu a chránil jej odlévaný štít typu Saukopfblende (prasečí hlava). Zásoba munice 75 mm byla maximálně 40 střel. Doplňkovou vyzbroj tvořil kulomet MG 34 ráže 7,92, umístěný na střeše. Byla dálkově ovládaný nabíječem a chránil jej šípový štít.
Sériová produkce začala v dubnu 1944, mimo BMM (ČKD) ho vyráběla i plzeňská Škodovka. Do konce války se podařilo vyrobit cca 2800 vozidel.
Bylo vyrobeno 181 vyprošťovacích vozů Bergepanzer Hetzer, které nebyly vybaveny kanónem. Na otevřenou korbu byl instalován jeřáb s bubnovým navijákem.
20 vozů bylo dokončeno jako plamenometný tank Flammpanzer 38(t) Hetzer. Na místě kanónu se nacházela výmetná trubice zápalné směsi.
Dostalo se i na podpůrnou verzi s houfnicí sIG 33 ráže 150 mm – celý název zněl sIG 33 auf Jagdpanzer 38(t). Výroba se ale rozběhla až v prosinci 1944 a podařilo se vyrobit jen 30 strojů.
Zajímavé jsou další možné úpravy tohoto skvělého stroje. Plánovala se nová verze dieselem Tatra TD103 o výkonu 207 HP, novou předovkou ZF AK 5-80. Vyzbroj měl tvořit PaK 42 L/70 ráže 75 mm a kulomet MG 42. tato verze měla nést název Jagdpanzer 38D. Nebyl však vyroben ani prototyp.
Ve stádiu prototypu zůstala i samohybná houfnice Sturmhaubitzwagen 638/14 mit 10,5 cm StuH 42/2 (to je opravdu hrozný název). PaK 39 byl nahrazen 105 mm houfnicí.
Zkoušelo se i využití stíhače coby základu pro průzkumný tank. Jsou doloženy dvě varianty stroje – jedna s PL kanónem Flak 38 ráže 20 mm, druhá s krátkohlavňovým kanónem KwK 37 L/24 ráže 75 mm.
Jen pro zajímavost, čs. armáda po válce používala 300 strojů Hetzer, z nichž bylo 150 postaveno až po válce. Pro švýcarskou armádu byl vyráběn pod označením G-13 a liší se od Hetzeru použitím úsťové brzdy kanónu. Poslední G-13 byly vyřazeny až počátkem 70. let.
základní technická data:
hmotnost - 16 tun
délka - 6,27 m
šířka - 2,3 m
výška - 2,1 m
max rychlost - 40 km/h
spotřeba PHM
silnice - 180 l/100 km
terém - 250 l/100 km
Zdroj:
I.Pejčoch - Obrněná technika 2
