Chráněné křižníky třídy Hai Tien
O čínských válečných lodích z období přelomu 19. a 20. století je toho obecně známo velmi málo, neboť zájem těch nemnoha publicistů zajímajících se o zdejší válečné loďstvo se logicky soustřeďuje zejména na čtenářsky vděčné období čínsko-japonské války, a plavidla, která vstoupila do služby o něco později jsou na okraji zájmu nejenom oněch autorů, ale i čtenářů. Proto jsem při přípravě tohoto článku narážel nejenom na nedostatek hodnověrných zdrojů, ale i na jejich nejednotnost a výsledek je kompilátem vytvořeným na základě především ruských, anglických, čínských a jenom z menší části českých pramenů, ale i přes snahu o maximální přesnost nelze vždy dospět k jednoznačnému závěru, takže mnoho níže uvedených údajů nelze pokládat za nezpochybnitelné. Čínské císařství prožívalo ve druhé polovině 19. století těžké časy a muselo pod tlakem evropských mocností (Velká Británie, Francie, Rusko), k nimž se později přidaly i Spojené státy a Japonsko, činit další a další ústupky, díky čemuž se z mocné říše postupně stávala sice i nadále rozlehlá, ale hospodářsky i vojensky slabá země neschopná čelit náporu agresivních mocností snažících se získat co největší díl z jejího bohatství. Od 60. let lze sice pozorovat snahu o modernizaci zdejšího hospodářství, takže v Číně vznikaly nové loděnice, zbrojovky, ocelárny a paroplavební společnosti, jenomže tyto pokusy o industrializaci po vzoru rychle se rozvíjejícího Japonska nevznikaly z vůle vládnoucí dynastie, ale vždy se jednalo o iniciativu jednotlivých místodržících, takže měly pouze lokální dopad a nepřispěly k přeměně čínské společnosti.
Li Hung-čchang-tvůrce Severního loďstva
Země navíc trpěla slabostí ústřední vlády, která neměla dost sil k prosazení své autority na celém rozlehlém území podléhajícímu moci čínských císařů, takže někteří místodržící budovali v podstatě samostatná vojska a loďstva, sloužící spíše jednotlivým velmožům než slabé centrální vládě. Za této situace postrádalo čínské válečné námořnictvo jednotné velení a bylo rozděleno na čtyři samostatná uskupení, která se během válečných konfliktů často ani vzájemně nepodporovala (čínsko-francouzská a čínsko-japonská válka). Nejznámější z těchto formací se nazývala Severní a vznikla v roce 1874. Ze skromných počátků se díky úsilí místodržitele Li Hung-čchanga stala brzy nejsilnějším loďstvem nejenom v samotné Číně, ale v celé Asii, ovšem v průběhu čínsko-japonské války byla Severní flotila prakticky zničena.
Porážka v této válce názorně prokázala slabost čínského císařství a přispěla k dalšímu zeslabení centrální vlády, která se nyní nemohla nijak bránit proti rozpínavosti tehdejších velmocí. Prohraná válka také podkopala beztak vratké základy zdejší ekonomiky a Čína navíc musela během sedmi let vyplatit Japonsku reparace ve výši 230 miliónů taelů, což představovalo pro její hospodářství citelnou zátěž, takže zadlužená země se ocitla na hranici bankrotu. Přesto bylo i za této situace rozhodnuto pokusit se znovu vybudovat Severní flotilu, jejíž jádro však tentokrát neměly tvořit drahé obrněnce, ale menší křižníky a torpédová plavidla. Nejvýznamnějšími z těchto jednotek se stala dvojice chráněných křižníků nazvaných HAI TIEN (v české transkripci CHAI-TCHIN) a HAI CHI (CHAI-ČCHI).
Argentinský křižník Beunos Aires
Číňané si v předchozích letech kupovali válečné lodě nejčastěji v Německu a ve Velké Británii a těmto dodavatelům zůstali věrni i v popisovaném období. V Británii se v té době stavěl chráněný křižník BUENOS AIRES, který se měl stát vzorovým typem pro popisované čínské křižníky. Tuto zajímavou loď stavěnou původně pro britské loďstvo odkoupila ještě před dokončením Argentina jako protiváhu silného chilského křižníku BLANCO ENCALADA. BUENOS AIRES dosahoval výtlaku 4800 tun, nesl silnou výzbroj a dosahoval dobré rychlosti, takže není divu, že zaujal vedení čínského námořnictva natolik, že se rozhodlo zakoupit dvě podobné jednotky.
BUENOS AIRES projektoval známý lodní konstruktér Philip Watts a je tedy pravděpodobné, že se podílel i na změnách původního projektu dle čínských požadavků. Zakázku získala světoznámá loďařská společnost Armstrong v Elswicku, takže se zde realizované křižníky často označují jako „elswické.“. Tato loděnice měla ve stavbě tohoto typu plavidel tu nejlepší pověst, jelikož právě zde v předchozí dekádě vznikl nejenom projekt chilské ESMERALDY, která bývá považována za prototyp chráněného křižníku, ale i kupř. japonského křižníku JÓŠINÓ, který se osvědčil v nedávné bitvě u ústí řeky Ja-lu.
Lodní konstruktér Philip Watts
Smlouva byla podepsána v červnu 1896, k založení došlo 16. února 1897 (HAI CHI 11. listopadu 1896), spuštění na vodu proběhlo 25. listopadu 1897 (HAI CHI 24. ledna 1898) a službu po vlajkou Severního loďstva zahájily nové křižníky v průběhu roku 1899. Náklady na realizaci každého plavidla se vyšplhaly na 328 342 liber šterlinků a je zajímavé, že BUENOS AIRES byl o něco dražší (383 000 liber).
Jednalo se o lodě dlouhé mezi svislicemi 120,7 m, zatímco maximální délka dosahovala hodnoty 120,9 m (také se uvádí 120,7 m). Šířka trupu byla 17,5 m a střední ponor se pohyboval kolem 5,5 m (často se udává pouze 5,11 m). Výtlak dosahoval 4300 tun. Křižníky třídy HAI TIEN měly dva stožáry s ráhny a dvojicí marsů, které jim dodávaly silový vzhled, a nad hladkou palubou se tyčily i dva komíny a ústí ventilačních rour. Lodní boky byly poměrně vysoké (v předolodí 6,2 m), což mělo popisovaným plavidlům zajistit dobré nautické vlastnosti. Trup byl zhotoven z ocele a na přídi přecházel v kloun. Příčné přepážky jej dělily na šestnáct samostatných oddílů. Středolodí bylo mírně vyvýšené a mezi předním stožárem a prvním komínem umístil konstruktér nápadný velitelský můstek. Čluny byly zavěšené podél boků, kde se nalézaly i lodní jeřáby.
Nákres křížníku Hai Chi
Pancéřování z Harveyovy oceli dodaly britské společnosti a svým provedením vycházelo ze vzorového BUENOS AIRES. Základem byla pancéřová paluba táhnoucí se po celé délce, která měla v horizontální části sílu 37 mm a skosené segmenty byly tlusté 76 mm (podél kotelen a strojoven dokonce 127 mm). Velitelská věž dostala pancíře silné 152 mm a štíty chránící primární děla měly sílu 115 mm, zatímco sekundární dělostřelectvo je mělo pouze 54 milimetrové. Nezapomnělo se ani na ochranu muničních výtahů pro dvojici nejtěžších zbraní, které měly pancéřové stěny o tloušťce 102 mm.
Harveyova ocel patřila k nejlepším na světě, i když za proslulou Kruppovou cementovanou ocelí přece jenom poněkud zaostávala. Přesto lze pancéřovou ochrana označit za dostatečnou na křižníky dané velikosti (alespoň u nejdůležitějších částí) a vylepšoval jí i systém rozčlenění trupu na množství vodotěsných komor, uhelné jámy podél lodních boků, a pravděpodobně i dvojité dno.
Schéma pancéřové ochrany
Výzbroj dodal britský Armstrong a kralovala v ní dvě děla kalibru 203 mm o délce hlavně 45 ráží, která vystřelovala projektily o hmotnosti 116 kg . Umístěná byla v samostatných otočných stanovištích v podélné lodní ose (palebný odměr byl 300 stupňů) a měla elektrické ovládání. Dostřel činil při maximální elevaci 30 stupňů 18 000 m a rychlost palby byla dvě rány za minutu.
Vzorový křižník BUENOS AIRES měl sekundární dělostřelectvo tvořené čtyřmi děly ráže 152 mm a šesti kalibru 120 mm, ale Číňané zvolili pro své lodě odlišné řešení a vybavili je deseti kanóny kalibru 120 mm o délce hlavně 45 ráží, díky čemuž pro ně nemusela být vezena dvojí munice a všechna děla měla stejný dostřel a balistické vlastnosti. Usazené byly v bočních sponsonech a teoreticky je bylo možné použít nejenom v boční salvě, ale i ke střelbě v podélné lodní ose (alespoň první a poslední pár). Jejich parametry se v dostupných pramenech neuvádějí, ale Čína používala na přelomu 19. a 20. století Armstrongovy kanóny Mark V, jež měly hmotnost 2693 kg a použité granáty vážily 20,4 kg.
Pochopitelně nemohlo chybět ani rychlopalné dělostřelectvo určené k ničení torpédových plavidel, takže křižníky třídy HAI TIEN dostaly každý tucet děl ráže 47 mm rozmístěných podél lodních boků, čtyři kalibru 37 mm, které byly usazené v marsech, a šest kulometů Maxim. V té době se tyto zbraně pokládaly za dostatečné, ale v průběhu rusko-japonské války se rychle zjistilo, že na ničení stále větších torpédovek a torpédoborců jsou příliš slabé a novější jednotky už bývaly většinou vybavené děly kalibru alespoň 76 mm.
Čínské křižníky obdržely i silnou torpédovou výzbroj tvořenou pěti torpédomety o průměru 457 mm, z nichž jeden se nacházel na přídi (podle Nenachova byl podhladinový) a ostatní podél lodních boků nad úrovni vodní hladiny.
Dělo ráže 203 mm na křižníku Hai Chi
Výzbroj byla na plavidla dané velikosti silná a boční salva složená ze dvou děl ráže 203 mm a pěti 120 mm přesahovala 300 kg, ale nabízí se otázka, zda by nebylo lepší namísto kombinace zbraní kalibru 203 a 120 mm raději použít hojně rozšířené kanóny ráže 152 mm, kterým dávali u svých větších chráněných křižníků přednost např. Rusové (VARJAG, BOGATYR,...). Na druhou stranu je jasné, že 203 mm projektily měly větší ničivé účinky a jejich použití u jednotek podobné velikosti bylo tehdy běžné (argentinský BUENOS AIRES, chilský CHACABUCO, některé japonské typy), takže čínské lodě v tomto směru nepředstavovaly žádnou výjimku.
K pohonu sloužily čtyři trojčité vertikální parní stroje (někdy se uvádějí pouze dva) dodané britskou firmou R & W Hawthorn Leslie. Jejich nominální výkon byl 12 500 koňských sil, ale při zvýšeném tahu dokázal HAI TIEN během zkušebních plaveb vyvinout 17 000 koňských sil. Páru vyrábělo osm válcových kotlů, ale často se uvádí i kotlů dvanáct, což bývá pravděpodobně způsobeno tím, že (dle Patjanina a Barabanova) měly čtyři kotle dvojité topeniště. Maximální rychlost přesahovala 22,5 uzle, ale při zvýšeném tahu bylo možné krátkodobě vyvinout až 24 uzlů (HAI TIEN při zkouškách dosáhl 24,215 uzlů). Běžná zásoba paliva byla tvořena 300 tunami uhlí, ale v případě potřeby mohly popisované lodě naložit až 1000 tun (také se udává 950 a 990 tun) a pro kotle bylo vezeno i 337 tun sladké vody.
Otevřenou otázkou zůstává maximální doplavba při ekonomické rychlosti deseti uzlů. Český web http://www.warshipsww2.eu a ruský sborník Morskaja Kampanija sice udávají 8000 námořních mil, ale to může být nadhodnocené, protože podobně vysoké hodnoty sice dosahovaly třeba ruské pancéřové křižníky ROSSIJA a GROMOBOJ, ale ty byly konstruované speciálně pro korzárskou válku. Wikipedia naproti tomu uvádí 2600 námořních mil při rychlosti dvanácti uzlů.
Důstojníci z posádky křižníku Hai Chi
Původní posádku tvořilo pode většiny zdrojů 350 mužů, ale čínské prameny uvádí 24 důstojníků a 431 námořníků.
Křižníky třídy HAI TIEN představovaly rozumný kompromis mezi ekonomickými možnostmi zbídačené země a snahou zařadit do nově budovaného loďstva i větší jednotky, takže jejich uvedením do služby síla čínského loďstva znatelně vzrostla. Jednalo se o středně velké chráněné křižníky se silnou výzbrojí a znamenitou rychlostí, což bylo vykoupeno poněkud slabší pancéřovou ochranou. Jejich použitelnost v možném vojenském konfliktu však silně omezovala slabost zdejšího válečného loďstva, které se nemohlo měřit s žádnou z flotil, které mohly na Dálném východě soustředit tehdejší mocnosti. O územní zisky na úkor slábnoucí Číny tehdy usilovalo především Rusko a rychle sílící Japonsko, proti jejichž námořní převaze by toho popisované jednotky mnoho nezmohly a vlastně by mohly pouze podpořit obranu důležitých přístavů, nebo krátkodobě ohrozit protivníkův námořní obchod.
Protiletadlové dělo kalibru 40 mm na křižníku Hai Chi
Nepříznivý politický vývoj v Číně a z toho vyplývající setrvalý nedostatek financí způsobil, že ani jedno z popisovaných plavidel neprošlo během kariéry žádnou podstatnější modernizací. HAI CHI dostal počátkem 20. století radiostanici a později na něm byla některá nevyhovující děla ráže 47 mm nahrazena výkonnějšími kalibru 76 mm, přibyly i 40 mm protiletadlové kanóny a nový systém řízení palby, ale žádné zdroje se nezmiňují třeba o výměně strojů nebo konverzi kotlů na vytápění naftou.
Historie služby
Hai Tien
Oba popisované jednotky vstoupily do služby na přelomu 19. a 20. století, kdy se Čína stala v podstatě polokolonií závislou na zvůli tehdejších mocností, jimž císařovna Cch´-si nebyla schopna čelit. Slabost celé země dokládala snadnost s jakou se evropské státy zmocňovaly zdejších přístavů; Německo si zabralo Čching-tao, Rusové Port Arturu, Britové Wei-hai-wei, Francouzi Kuang-čou-wan, což podněcovalo odpor k Evropanům, který ještě podporovala nepokrytě projevovaná arogance cizinců vůči ujařmeným Číňanům. Jan Klíma ve své knize Pod německou vlajkou píše: „Po východočínském pobřeží se množily západoevropské a severoamerické základny, v cizineckých „koncesích“ čínských velkoměst se vychrtlí domácí nádeníci klaněli nadřazeným bělochům. Obrovská Čína se stala bezmocným přívěskem světového obchodu, který z nejlidnatější země světa odsával zboží i životní sílu kvůli nevídaným ziskům i důkazům převahy a nadřazenosti západní technické civilizace.“ Důsledky tohoto vývoje trpěly téměř všechny vrstvy čínské společnosti, což způsobovalo nenávist k „bílím ďáblům“, která vyvrcholila koncem roku 1899 tzv. povstáním boxerů. Povstání začalo v provincii Šan-tung, ale brzy se rozšířilo i do dalších oblasti a na stranu rebelů se posléze přidala i vládní vojska. K jeho potlačení dokázaly zahraniční mocnosti rychle zapomenout na vzájemné rozpory a brzy byl zformován vojenský kontingent složený z vojáků Německa, Velké Británie, Ruska, Francie, USA, Japonska, Itálie a Rakousko-Uherska, který se v srpnu následujícího roku vylodil v Tientsinu a povstání krvavě potlačil. Kromě uvedených zemí se intervence formálně účastnilo i Španělsko, Belgie a Nizozemsko.
Rakousko-uheští námořníci v dobytém Pekingu
Pozemní vojska podporovala i silná mezinárodní flotila, do které jenom samotné Rakousko-Uhersko vyslalo pancéřový křižník KAISERIN UND KÖNIGIN MARIA TERESIA, chráněné křižníky ZENTA, ASPERN a KAISERIN ELISABETH, korvetu DONAU a torpédový křižník LEOPARD. Naproti tomu Čína v té době, kromě zastaralých jednotek, disponovala pouze chráněnými křižníky HAI TIEN, HAI CHI, HAI YUNG, HAI CHOU, HAI CHEN, nechráněnými křižníky FU AN a TUNG CHI, torpédovými dělovými čluny FEI YING a KUANG TING, torpédoborci HAI HOLA, HAI LUNG, HAI NJU, HAI YING a několika torpédovkami.
Proto spojenecká flotila nenarazila prakticky na žádný odpor, ale 17. června 1900 se u pevnosti Ta-ku střežící ústí řeky Chaj-che udála zajímavé epizoda, které se podle ruské Wikipedie (jiné zdroje to popírají) okrajově účastnilo i jedno z popisovaných plavidel. Na čínskou pevnost útočila spojenecká flotila složená z dělových člunů BOBR, GILJAK, KOREJEC, ALGERINE, LION, AKAGI a ILTIS (na moři kotvil ještě MONOCACY), které podporovaly torpédoborce FAME, WHITING a KAGERÓ, společně s torpédovkami č. 202 a 207. Číňané mohli nasadit chráněný křižník HAI TIEN a čtyři torpédoborce třídy HAI HOLA a jejich plavidla navíc podporovaly pozemní baterie, kde nechyběla ani děla ráže 240 a 210 mm.
Pevnostní dělo z opevnění Ta-ku
Spojenci se u Ta-ku začali vyloďovat v noci z 16. na 17. června a této operace se účastnili i známé osobnosti jako Roger Keyes, Christopher „Kit“ Cradock a Louis Kempff. Výsadek sice čítal všehovšudy 904 mužů, ale přesto se mu podařilo během několika hodin zdolat čínský odpor a obsadit všechna opevnění kryjící přístup na Peking.
Z čínských lodí se však do boje zapojily pouze torpédoborce (a to jenom sporadicky) a jejich křižník (pravděpodobně se jednalo o HAI YUNG)) na útočící spojeneckou eskadru nevypálil ani jeden výstřel. Přesto bylo několik lodí (GILJAK, KOREJEC, MONOCACY, ILTIS a WHITING) poškozeno palbou z pobřežních baterií a padlo na nich 25 námořníků. Všechny čínské lodě byly zajaty poté co je opustily jejich posádky, ale křižník byl později Číně navrácen, zatímco torpédoborce si mezi sebe rozdělili Britové, Francouzi, Rusové a Němci.
Čína válku prohrála a podle mírových ujednání zvaných „boxerský protokol“ musela vyplatit obrovské odškodnění ve výši 450 miliónů taelů (v přepočtu 150 miliónů liber šterlinků či 650 miliónů rublů), což mělo zajistit, aby zbídačená země v dohledné době nemohla vybudovat početnější ozbrojené síly, které by mohly znovu klást odpor agresivní politice zainteresovaných mocností. Rusko z této sumy mělo obdržet 30%, Německo 20 %, Francie 15,75 %, Velká Británie 11,25 %, Japonsko 7,7 %, USA 7 % a zbývajících 8,3 % si měly rozdělit ostatní země. Protože bylo nemožné vyplatit požadovanou sumu okamžitě, dostala Čína na její splacení 39 let, ale tato už i tak astronomická částka měla být každý rok navýšena o čtyři %.
Křižník Hai Tien
Reparace uvalené na Čínu znamenaly definitivní konec snahy o vybudování silnějšího válečného loďstva a ožebračená země dokonce nabídla pět svých nejlepších plavidel k odprodeji. Konkrétně se jednalo o chráněné křižníky HAI TIEN, HAI CHI, HAI YUNG, HAI CHOU a HAI CHEN. Do Petrohradu dorazily zprávy o údajném zájmu Japonska o tyto jednotky, načež samotný car pověřil svého ministra financí Sergeje Witteho, aby posoudil zda by nebylo vhodné pokusit se je získat pro Rusko. Witte doporučil pouze nákup tří křižníků třídy HAI YUNG, ale celá záležitost ztroskotala na otázce finančního vyrovnání, neboť Číně se nabízené 4 milióny taelů zdály příliš málo.
Je zajímavé, že Rusové projevili zájem právě o tyto křižníky, jež postavila německá loděnice Vulkan a čínské námořnictvo je převzalo v roce 1898. Jejich výtlak se pohyboval kolem 3000 tun, maximální rychlost činila 21 uzlů a vyzbrojené byly dvěma děly ráže 150 mm, osmy kalibru 105 mm a třemi malorážními kanóny. Z toho je zřejmé, že se nejednalo o plavidla, která by podstatným způsobem posílila ruskou eskadru na Dálném východě a křižníky třídy HAI TIEN by byly pro očekávanou válku s Japonskem vhodnější. Sice by bylo nutné nejprve vyřešit problém s jejich výzbrojí, protože Rusové neměli pro Armstrongova děla munici, ale nic nebránilo jejich odkupu i se stávající zásobou střeliva a později je bylo možné přezbrojit vlastními kanóny téže ráže. Ostatně po vypuknutí války s Japonskem projevili Rusové zájem o několik chilských a argentinských křižníků, které taktéž nesly děla britské provenience, ba dokonce hodlali odkoupit i španělskou bitevní loď PELAYO nesoucí zbraně systému Hontoria, takže problém se zahraniční výzbrojí nemohl být sám o sobě zásadní překážkou.
Ztroskotaný Hai Tien
HAI TIEN tedy zůstal ve vlastnictví původního majitele a do rusko-japonské války nezasáhl. To se však už blížil konec jeho kariéry, jelikož 25. dubna 1904 najel v husté mlze poblíž Šanghaje na podmořský útes a jeho poškození bylo natolik vážně, že se jej nepodařilo zachránit a čínské válečné námořnictvo muselo odepsat jednu ze svých nejsilnějších lodí, což pro ně představovalo velkou ztrátu, neboť díky nedostatku financí nemohlo pomýšlet na stavbu adekvátní náhrady.
Hai Chi
HAI CHI se v prvních letech své dlouhé kariéry neúčastnil žádné významnější události, takže na sebe poprvé upozornil teprve v srpnu 1904, kdy se udála aféra spojená se zajetím torpédoborce REŠITELNYJ. Tehdy byla v plném proudu rusko-japonská válka, která se sice vedla převážně na území čínské provincie Mandžusko, ale Čína se do tohoto konfliktu nezapojila a 13. února vyhlásila svoji neutralitu. Díky tomu mohly ruské torpédoborce, které dokázaly prolomit japonskou blokádu Port Arturu, svobodně vplouvat do zdejších přístavů a převážet tajné depeše, jež byly následně posílány do Mukdenu a odsud do Ruska. Jedním z těchto kurýrních plavidel byl i torpédoborec REŠITĚLNYJ, který pod velením nadporučíka Rošakovského vyplul v noci z 10. na 11. srpna z Port Arturu a v pořádku dorazil do čínského přístavu Čchi-fu, kde odevzdal zakódovanou depeši o po odzbrojení se zde nechal internovat.
Japonci se zmocňůjí torpédoborce Rešitělnyj
Ovšem 12. srpna 1904 vpluly do Čchi-fu japonské torpédoborce KASUMI a ASAŠIJÓ, jejichž posádky se REŠITĚLNEHO násilím zmocnily a odvlekly jej do přístavu Dalnyj. Jejich akce představovala hrubé porušení čínské neutrality, takže se vystavovaly nebezpečí ze strany nejenom čínských, ale i neutrálních válečných lodí, kterých zde kotvilo hned několik, jelikož Čchi-fu mělo sice pouze 50 000 obyvatel, ale díky své výhodné poloze zde byly zřízeny konzuláty mnoha zemí a byla tu i základna Severního loďstva. Onoho dne zde kromě čínských chráněných křižníků HAI CHI a HAI YUNG kotvily i dva křižníky německé, jeden portugalský a jeden americký, ale jejich velitelé proti Japoncům nic nepodnikli, třebaže nad nimi měli jasnou převahu.
Incident měl v zahraničí velký ohlas a způsobil diplomatickou roztržku mezi Čínou a Japonskem. Rusové si pochopitelně stěžovali na nečinnost velitelů čínských křižníků, načež byl zdejší admirál odpovědný za obranu Čchi-fu postaven před vojenský tribunál. Celá záležitost dobře demonstruje nejenom slabost tehdejší čínské válečné flotily, ale i pokrytecký postoj jejich vedoucích činitelů, kteří sice neváhali soudit svého kolegu za to, že se nepokusil bránit neutralitu svěřeného přístavu, ale v opačném případě by byl nepochybně stíhán za zahájení střelby na japonské lodě, protože Čína neměla žádný zájem vojensky vystoupit proti vítězícímu Japonsku.
Křižník Hai Chi
Po nešťastné ztrátě sesterského plavidla se HAI CHI stal nejsilnější lodí zdejší flotily a sloužil jako její vlajková loď. Koncem první dekády 20. století se poměry v zemi poněkud stabilizovaly a nastalo určité oživení ekonomiky, díky čemuž bylo možné v roce 1909 přikročit k reorganizaci zdejšího loďstva. Bylo zřízeno centrální velitelství a čínské námořnictvo se nyní dělilo už jenom na tři eskadry (Severní, Jižní a Východní zvanou též Centrální). Následujícího roku byl schválen ambiciózní sedmiletý námořní program, jenž předpokládal stavbu osmi bitevních lodí, dvaceti křižníků a třiceti torpédových plavidel. Historie zná mnoho případů, kdy byly vyhlášeny nereálné zbrojní programy, ale tento čínský, na jehož realizaci mělo být vydáno 160 miliónů taelů, se jeví jako snad ze všech nejabsurdnější a byl předem odsouzen k nezdaru.
V roce 1909 byl HAI CHI vyslán na propagační plavbu do Jihovýchodní Asie, kde prezentoval čínskou vlajku v britských, francouzských a nizozemských koloniích. Křižník postupně navštívil Hongkong, Singapur, Batávii a Saigon, ale na místo návratu do domovských vod se na jaře 1911 vydal až do vzdálené Evropy. Předchozího roku totiž po krátké vládě zemřel britský král Eduard VII. a jeho nástupce Jiří V. pořádal při příležitosti své korunovace ve Spitheadu velkou námořní přehlídku a velení čínského námořnictva na ní vyslalo svou vlajkovou loď.
Hai Chi v New Yorku
Po skončení této mise HAI CHI přeplul Atlantský oceán a navštívil Kubu a Spojené státy americké, kde jej v New Yorku přivítali příslušníci početné čínské komunity a odtud konečně zamířil domů, kde se mezitím udály převratné změny. Dynastie Čching vládnoucí zemi od roku 1644 byla svržena a Čína byla prohlášena republikou. To znamenalo konec nedávno schváleného námořního programu, protože nová vláda některé z rozestavěných plavidel prodala a o další nejevila zájem, takže loďstvo v tomto období obdrželo toliko dva lehké křižníky CHAO HO a YING SWEI, tři torpédoborce třídy CHANG FENG, čtyři torpédovky typu HU PENG a větší množství dělových člunů. Oba nové křižníky měly výtlak pouze kolem 2700 tun, takže nesly slabší výzbroj (2 x 152 mm, 4 x 102 mm, 4 x 76 mm, 6 x 47 mm, 2 x 37 mm) a jejich rychlost činila pouze 22 uzlů. Republikánská vláda sice v roce 1913 objednala v Rakousku-Uhersku lehký křižník moderní koncepce (výtlak 4900 tun, rychlost 28 uzlů, výzbroj 4 x 203 mm, 12 x 120 mm, boční pancíř do 102 mm), ale jeho realizaci zhatila první světová válka, takže stárnoucí HAI CHI byl stále nejsilnější jednotkou čínského válečného námořnictva.
Čína sice vstoupila v roce 1917 do první světové války na straně Dohody, ale námořnictvo se žádných bojových operací nezúčastnilo, třebaže Číňané zabavili všechny rakousko-uherské a německé lodě internované počátkem války ve zdejších přístavech a pozemní jednotky obsadily rakousko-uherskou enklávu v Teintsinu. HAI CHI se tehdy stal součástí Jižní eskadry, která měla hlavní základnu v Kantonu, takže bývá někdy označována jako Kantonská.
Lehký křižník Ning Hai
Čína prožívala i nadále krušné časy, kdy mezi sebou bojovaly o moc nejrůznější politické frakce a jednotliví generálové, takže nebyla žádná naděje na větší posílení zdejší flotily, protože většina prostředků šla na budování pozemních sil, které se daly lépe využít v neustálých ozbrojených střetech. Většinu země nakonec ovládl generál Čankajšek, jenž pro svoji vládu dosáhl i mezinárodního uznání, ale válečné loďstvo zůstávalo z větší části v rukou nezávislých vládců. Snad proto byl v roce 1929 přijat další fantastický plán na vybudování jedné letadlové lodě, dvou těžkých a dvou lehkých křižníků, 28 torpédových plavidel a 24 ponorek, ale ten se nepodařilo uskutečnit nejenom pro nedostatek peněžních prostředků, ale i pro zbrojní embargo uvalené na Čínu. Přesto vznikaly v průběhu 30. let další plány na posílení námořnictva podléhajícímu centrální vládě a jednání o nákupu vhodných plavidel v zahraničí vedli i zástupci odštěpených provincií. Přes veškerou snahu se však Číňanům podařilo zakoupit pouze dvě hodnotnější jednotky, jimiž se staly lehké křižníky NING HAI a PING HAI a výtlaku 2500 tun, postavené v Japonsku.
Křižník HAI CHI v těchto pohnutých dobách přecházel z jedné flotily do druhé a jeden čas dokonce hrozilo nebezpečí, že bude zařazen do loďstva loutkového státu Mandžukuo. Nejprve se v roce 1922 stal součástí tzv. Severovýchodní eskadry se základnou v Čching-tao, ale v roce 1933 se tato flotila vzbouřila proti centrální vládě reprezentované Čankajškem a odplula do Kantonu.
Stále sílící Čankajšek usiloval o převedení těchto lodí pod svoji kontrolu, ale admirál velící Kantonské flotile se jeho požadavkům odmítal podvolit a 20. června křižníky HAI CHI a HAI CHEN zvedly kotvy a opustily Kanton. Jejich cílem byl britský přístav Hongkong, ale z Šanghaje vyplula eskadra složená z křižníků NING HAI, JING SWEI, HAI YUNG, HAI CHOU a dělového člunu YUNG HSIANG, která je následujícího dne dostihla, ale obě lodě se dokázaly po krátké potyčce odpoutat a v pořádku dorazily do Hongkongu. Teprve po dalším vyjednávání souhlasily posádky křižníků HAI CHI a HAI CHEN se začleněním do Čankajškova loďstva a odpluly do Nankingu.
Dělový člun Yung Hsiang
HAI CHI už měl v té době za sebou službu trvající přes třicet let a jeho bojová hodnota musela být, přes dílčí vylepšení, mizivá a díky neutěšenému stavu panujícímu v čínském námořnictvu byl pravděpodobně v dosti špatném technickém stavu. Proto byl ještě téhož roku z aktivní služby vyřazen a převeden do rezervy.
Japonci se už dříve zmocnili Mandžuska a některých dalších čínských oblastí a 7. července 1937 vypukl dlouhý a krvavý konflikt známý jako druhá čínsko-japonská válka. Čínské válečné námořnictvo tehdy tvořila pestrá směsice nejrůznějších plavidel nevalné bojové hodnoty a v nastávajícím vojenském střetnutí s Japonskem, jehož loďstvo naopak patřilo k nejsilnějším na světě, nemělo žádnou šanci na úspěch. Jádro zdejších námořních sil sestávalo z devíti křižníků (některé nebyly v aktivní službě) 23 dělových člunů a osmi torpédových plavidel. Personální stav činil asi 10 000 mužů a organizačně netvořilo jeden celek, protože kromě nejsilnější flotily podléhající Čankajškově vládě, je tvořily i dvě nezávislé formace operující ze základen v Kantonu a Čching-tau.
V rezervě se nalézající HAI CHI patřil k vládnímu loďstvu, dělícímu se na dvě bojové eskadry a jednu školní, s hlavními základnami v Nankingu a Fu-čou. Většina plavidel byla brzy zničena Japonci nebo je Číňané sami potopili, což postihlo i zastaralý HAI CHI. Řeka Jang-c-ťiang tvoří důležitou dopravní komunikaci splavnou pro námořní lodě až 600 mil od ústí a proto bylo rozhodnuto jí přehradit za pomoci zátarasu utvořeného 160 km od Šanghaje, aby byla posílena obrana Nankingu. Zátaras byl vytvořen 11. srpna 1937 a skládal se nejenom ze starších válečných lodí, ze kterých byla sňata část děl, ale i z obchodních plavidel.
Hai Chi v roce 1935
Jeho součástí se staly křižníky HAI CHI, HAI YUNG, HAI CHOU, HAI CHEN a TUNG CHI, společně s dalšími menšími jednotkami, civilními loděmi o celkové prostornost 65 000 BRT a nejrůznějšími dalšími plavidly. Po válce ztratila tato překážka omezující plavbu na největší čínské řece smysl, takže vrak křižníku HAI CHI byl na přelomu 50. a 60. let vyzdvižen a pravděpodobně sešrotován.
Technické parametry:
Délka: 120,9 m.
Šířka: 17,5 m.
Ponor: 5,5 m.
Výtlak: 4300 tun.
Výkon strojů: 12 500 koňských sil (při zvýšeném tahu kolem 17 000).
Rychlost: 22,5 uzle (při zvýšeném tahu 24 uzlů).
Pancéřování:
Paluba: 37 mm (skosy 76 až 127 mm).
Velitelská věž: 152 mm.
Štíty děl: 115 a 54 mm.
Muniční šachty: 102 mm.
Výzbroj: 2 x 203 mm, 10 x 120 mm, 12 x 47 mm, 4 x 37 mm 6 x kulomet, 5 x torpédomet.
Posádka: 350 (?) mužů.
Poznámka na závěr: V textu jsem se pokoušel používat jména čínských osobností a místopisné názvy v české transkripci, ale protože názvy většiny čínských lodí mám pouze v transkripci anglické, jsou zde všechny čínské válečné lodě uváděné výhradně pod anglickými názvy.
Použité zdroje:
Морская Кампания 4/2008.
Морская Коллекция 5/1999.
Ю.Ю. Ненахов: Энциклопедия крейсеров 1860-1910. Vydalo nakladatelství ХАРВЕСТ 2006.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1979.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1906-1921. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1985.
Jindřich Marek: Pod rakouskou vlajkou. Vydalo nakladatelství Svět křídel 2003.
http://www.beiyang.org/bybq/haiyin.htm
http://60.250.180.26/chin/1608.html
http://www.pomip.ic.cz/loderare.htm
http://www.wikipedia.org/
http://www.navweaps.com/Weapons/WNBR_47-45_mk5.htm
http://navalhistory.flixco.info/H/24918 ... 330/a0.htm
http://www.warshipsww2.eu/lode.php?lang ... trida=1877
http://www.battleships.ru/warships/hai_ ... alkov.html
http://www.battleships.ru/warships/hai_ ... alkov.html
http://www.rgavmf.ru/lib/andrienko_reshitelniy.pdf
http://keu-ocr.narod.ru/Cruisers/chap06.html#chap6_4
http://worldatwar.eu/index.php?esid=7c1 ... icleid=697
...vypadá to dlouze a rozmanitě, už se těším až se zítra v klidu začtu (dnes musím dodrtit zas kus Frantíků 
