Fiat CR.42
Není to tak dlouho, co se na Palbě podrobně probíraly bojové možnosti italského stíhače Fiat CR.42 a tak by neškodilo se podívat, co se mohlo alternativně prohánět po evropském a severoafrickém nebi. Hlavním konkurentem Fiatu byl stroj firmy Caproni –
Ca.165. Oproti robustnímu CR.42 působí Ca.165 vytáhle a svižnějším dojmem (po konstrukční stránce měl mnoho společných prvků s průzkumným Ca.134), čemuž odpovídala i vyšší rychlost (dosaženo bylo až 467 km/h, leč motor nepatřil k nejspolehlivějším). CR.42 se naopak vyznačoval lepší obratností a stoupavostí, což jak víme bylo pro tehdejší piloty a generalitu do jisté míry zaklínadlem. Ca.165 byl tedy odstaven na vedlejší kolej a nepomohlo ani vítězství při porovnávacích testech. Na základě tohoto „úspěchu“ byla sice objednána stavba série 12ti letounů, leč i ta byla nakonec stornována.
Caproni Ca.165
Macchi MC.200/Fiat G.50
Pokud byl Ca.165 konkurentem dvojplošného CR.42, pak se jeho firemní příbuzní snažili pro změnu šlapat na paty modernějším jednoplošným strojům. Od roku 1937 se tak pracovalo na letounech
Caproni Vizzola F.4 a
F.5 se společnou výchozí konstrukcí, ale odlišnými pohonnými jednotkami. Zatímco F.5 s hvězdicovým vzduchem chlazeným motorem se propracoval přes 2 prototypy až k 12ti předsériovým exemplářům, F.4 si musel počkat na německý motor DB.601A a první prototyp byl postaven právě až z posledního předsériového F.5. K žádným dalším objednávkám se nepřistoupilo (stejně tak k licenční výrobě v Peru). F.4 zůstal pouze v dotyčném jediném prototypu.
Caproni Vizzola F.4
Ačkoli byl F.5 kvalitní letoun s vyšší rychlostí, nižší cenou a bez úvodních nedostatků jeho konkurentů G.50 a MC.200, handicap v podobě pozdního dodání k testům se již nepodařilo překonat a objednány byly výše uvedené typy. Jedenáct vyrobených předsériových exemplářů operovalo povětšinou, až na krátkou epizodu při střetu s Řeckem (kdy byly dislokovány v Albánii), ze základny Ciampino (kde sloužily k ochraně hlavního města). Později byly F.5 užívány v roli nočních stíhačů. Piloti hodnotili typ kladně a cenili si jeho doletu a stability (jak obecné, tak při střelbě). V červenci 1943 bylo ve stavu ještě 10 strojů, z toho 5 kusů v letuschopném stavu, poté pomalu mizí z historie.
Caproni Vizzola F.5 (na poslední fotografii při zahřívání motorů, již v roli nočních stíhačů)
Celá geneze této rodiny letounů skončila u nejpokročilejšího
Caproni Vizzola F.6, respektive
F.6M (jako Metallico, neboť se jednalo o celokovovou konstrukci), který přistoupil k testům v roce 1942 a dále rozvíjel koncepci F.4 s řadovým motorem, tentokráte s ještě výkonnějším DB.605. Ten se zároveň ukázal jako slabina, neboť všechny dostupné motory byly určeny pro již zavedené typy a poslední variantou se tak stal typ
F.6Z s motorem Isotta Fraschini Zeta RC.25/60. U toho se objevily problémy s chlazením pohonné jednotky a změna politického kormidla v roce 1943 pak učinila přítrž dalšímu ladění a vývoji. Vyrobeno bylo po jednom prototypu F.6M a F.6Z.
typy F.5bis (počáteční značení pro F.6) (1), F.6M (2) a F.6Z (3 a 4)
V italské soutěži o nový stíhací letoun se snažily prosadit ještě dva méně známé typy – celokovový
AUT.18 (Aeronautica Umbra Trojani) a
IMAM Ro.51 smíšené konstrukce. Začněme posledně jmenovaným, z nějž se vyklubal outsider celé soutěže, neboť svými slabšími výkony a pevným podvozkem nemohl v silné konkurenci nijak oslnit. Ostatně druhý prototyp byl pro jistotu vyvíjen již jako plováková stíhačka. Ale ani tady se nezadařilo, při testech došlo k nehodě a letoun skončil na dně mořském. Spolu s ním zde skončily i jakékoli naděje na jeho výrobu. AUT.18 na tom byl sice o něco lépe a specifikacím by vyhovoval, leč různé průtahy a výkony výrazně nepřekonávající své protivníky zabránily jeho sériové výrobě.
AUT.18 (1, 2) a IMAM Ro.51 v klasické (3 až 5) a plovákové verzi (6)
Bf-109
Myslím, že v případě Německa není vhodnější úvodní stroj, než poněkud profláklá Messerschmittova „stodevítka“. Tomuto legendárnímu stroji a jedné z model fanoušků (ať už s těmi s hákovými kříži nad postelí či bez) se snažilo podtrhnout nohy několik konkurentů. V letecké historii se z nich nejvíce zviditelnil Heinkel He-112, ale byli zde i jiní. Jedná se o
Arado Ar-80 a
Focke-Wulf Fw-159. Arado se potýkalo s malými výkony, problémy se zatahovacím podvozkem vedly k návratu k anachronickému fixnímu provedení a brzy bylo zřejmé, že tudy cesta nevede. Největším přínos Ar-80 tak tkvěl v užití třetího prototypu jako testovacího letounu (první německý letoun s kanónem v ose vrtule, testy Fowlerových klapek). Fw-159 koncepčně z celé čtveřice soupeřících letounů vybočoval svým hornoplošným provedením (obdobným jako u lehkého stíhacího/cvičného Fw-56), ale jinak nemohl své soupeře příliš ohrozit (malé výkony, komplikovaný a problémový podvozek).
Arado Ar-80 (1, 2) a Focke-Wulf Fw-159 (3), zde s poněkud rozjetými nožkami (4)
Bf-110
Těžký stíhací Bf-110 převálcoval svou konkurenci v podobě
Focke-Wulfu Fw-57 a
Henschelu Hs-124 celkem s přehledem. Fw-57 stavěný podle původních specifikací na víceúčelový stroj se ukázal být poněkud přetíženým, podmotorovaným a nepříliš dobře ovladatelným strojem, zajímavá byla věž s 20mm kanónem. Zatímco Fw-57 vyhlížel celkem ladně, první dva prototypy Hs-124 (V1 a V2) vzhledově připomínaly spíše bombardér. Až Hs-124 V3 pochytil díky neprosklené přídi určené pro kanónovou a kulometnou výzbroj alespoň trochu dravčí vzhled. Ale škatulata s pohonnými jednotkami a snížení výkonů pohřbila další naděje na postup. Veškerá „cukrátka“ tak vyjedl původní outsider, tj. lehčí a svižnější Bf-110, který se perfektně napasoval do změněných specifikací.
Fw-57 (1) a první a druhý prototyp Hs-124 (2 a 3)
Poněkud mimo pak stojí typ
Fw-187, aneb „co by kdyby Bf-110 nebyl“. Stroj sice výkony Bf-110 překonávající, ale jeho lehká konstrukce by těžko dovolila takovou univerzálnost použití jako v případě zavedené stodesítky. Takže nám zbývají jen dohady a sporadické nasazení minisérie Fw-187 A-0.
Fw-187
Me-210
I nástupce Bf-110 měl svou protiváhu v podobě technicky vyspělého letounu
Arado Ar-240, s kterým měla jeho mateřská firma velké plány (stíhací, bombardovací a průzkumné varianty), leč vše skončilo v lepším případě v podobě řady prototypů a několika málo předsériových strojů Ar-240 A-0 (které si odbyly řadu průzkumných misí nad Anglií a především východní frontou), v tom méně příznivém na rýsovacích prknech. Takže ani zde se nakonec Messerschmittovým trůnem otřást nepodařilo.
Ar-240
Hs-123, Ju-87
Celkem v klidu mohly být i další dva letouny – malý a neúnavný Hs-123 a slavný Junkersův střemhlavý bombardér. Zatímco Hs-123 svého konkurenta
Fieseler Fi-98 převálcoval s přehledem, Stuka to měla o něco těžší, ale zase ne o moc. Její protivník, letoun
Heinkel He-118, který byl konstrukčně podobný stíhacímu He-112, sice působil modernějším dojmem a měl například zatahovací podvozek či vnitřní pumovnici, ale ve střemhlavém letu za Ju-87 žalostně zaostával (maximální úhel střemhlavého letu se pohyboval kolem 50ti stupňů). Definitivní čáru za kariérou letounu udělal Ernst Udet, když se mu letoun začal při zkoušce střemhlavého letu rozpadat pod rukama, vrtulí počínaje. Na obranu stroje nutno říci, že Udet nedodržel předepsané pokyny, leč to bylo nebohému He-118 takříkajíc houby platné. Poslední nadějí byl export do zahraničí, ale po jednom letounu zakoupilo pouze japonské námořní letectvo a armáda. Z celého projektu tedy nakonec vykrystalizovalo pouze několik prototypů a osm předsériových He-118 A-0, jež sloužily k různým testům…a také inspirace pro japonské konstruktéry.
Fi-98 (1) a He-118 (2 až 4), na poslední fotografii jeden ze dvou strojů prodaných do Japonska
Vickers Wellesley
Ačkoli Vickers Wellesley nebyl nikdy příliš známým strojem a za druhé světové války vymetal druhořadá bojiště, tak od roku 1932 se o jeho budoucí pozici ucházelo celých devět výrobců. Jako náhradu za víceúčelové stroje Westland Wapiti a Fairey Gordon nabídly jednotlivé továrny následující letouny:
Vickers Type 253 (či
Vickers G 4/31) – Dvojmístný dvojplošník, který se stal oficiálním vítězem celé soutěže. Kontrakt na 150 kusů mu ale nakonec uloupil perspektivnější a výkonnější Wellesley, stavěný původně jako soukromý firemní počin.
Blackburn B-7 – Dvojplošný typ vycházející z námořního Blackburnu Shark.
Bristol Type 120 – Dvojplošník vycházející z Bristolu Type 118, zajímavá byla otočná prosklená věž pro zadní obranný 7,7mm kulomet.
Fairey G 4/31 – Dvojplošný celokovový typ s plátěným potahem.
Parnall G 4/31 – Poslední příspěvek firmy Parnall na poli vojenských letounů.
Handley Page H.P.47 – Od konkurence se výrazně odlišující stroj doplnoplošné koncepce.
Hawker PV.4 – Letoun vycházející z Hawkeru Hind, později neuspěl ani ve Finsku.
Westland PV.7 – Další do zavedené linie vizuálně nezapadající stroj. Jednalo se o hornoplošník v člověku evokující přesrostlý kurýrní letoun pozdějších let. Nese si i jedno nebezpečné prvenství s dobrým koncem, když došlo při testech střemhlavého letu ke kolapsu křídla a pilot se musel díky zaseklému překrytu kabiny vysoukat ven bočním okénkem. Mimoděk tak uskutečnil první záchranu na padáku z britského letounu s uzavřeným překrytem kabiny.
Armstrong Whitworth A.W.19 – Dvojplošník s výstředním umístěním pilotního prostoru nad horním křídlem.
Vickers Type 253, oficiální vítěz, leč nezavedený (1), Blackburn B-7 (2), Bristol Type 120 (3), Fairey G 4/31 (4), Parnall G 4/31 (5), Handley Page H.P.47 (6), Hawker PV.4 (7), Westland PV.7 (8) a Armstrong Whitworth A.W.19 (9)
Gloster Gladiator
I jedna z nejlepších dvojplošných stíhaček konce 30tých let se musela prodírat skrze zástupy svých dravých „sourozenců“. V rámci specifikace F.7/30 se o kontrakt na nový stíhací letoun opět ucházela řada výrobců. Jejich příspěvky zběžně uvádím:
Blackburn F.3 – Letadlo, které vzhledově rozhodně nešlo přehlédnout. Leč kromě originality do vínku dostalo i potíže s konstrukční pevností a výškou těžiště.
Bristol Type 123 – Zajímavými tvary byl nadán i další soupeř Bristol Type 123, ani on se nevyhnul konstrukčním vadám, tentokráte se stabilitou.
Bristol Type 133 – Dolnoplošník se zatahovacím podvozkem, zničen při jednom z testovacích letů.
Hawker PV.3 – Víceméně větší bráška Hawkeru Fury. A podobně elegantní.
Supermarine Type 224 – Dolnoplošník s pevným podvozkem, který nedosáhl očekávaných výkonů.
Westland F.7/30 – Vzdušný hlemýžď vyznačující se oslnivou rychlostí 225 km/h a neméně závratnou stoupavostí.
Blackburn F.3 (1, 2), Bristol Type 123 (3, 4), Bristol Type 133 (5), Hawker PV.3 (6), Supermarine Type 224 (7) a Westland F.7/30 (8)
Fairey Swordfish
Gloster TSR.38 – Na první pohled trošku ladnější konkurent dalšího neutahatelného dříče, leč nepřesvědčil.
Gloster TSR.38
Boulton Paul Defiant
A co mohlo sloužit místo letounu, který si z počátku Němci ke své škodě pletli s Hurricanem a jež později skončil v roli nočního stíhače? Konkurentem byl typ
Hawker Hotspur, celkovou koncepcí Defiantu dosti podobný, ale program byl později opuštěn a firma Hawker se raději věnovala stavbě klasických stíhacích Hurricanů. Oproti Defiantu měl nést Hotspur o jeden kulomet navíc, a to v přední části trupu.
Hawker Hotspur
Dewoitine D.520
Nesmíme ale zapomenout ani na zemi paštiček, hlemýžďů a někdy více, někdy méně ladných letounů. Stíhač D.520 rozhodně patří k těm esteticky nejvydařenějším, leč opět se nabízí otázka, kdo tomuto krasavci chtěl ukrást jeho místo na slunci? Výkonově na tom nebyl špatně třeba typ
CAO.200 (či
SNCAO.200), leč přednost byla dána D.520 a vyroben byl pouze jeden prototyp. Francouzské velení sice se začátkem války přehodnotilo svůj názor a nouzově objednalo sérii strojů (a vesele tak v národním duchu drobilo výrobu), leč rychlá porážka Francie realizaci tohoto záměru nakonec zabránila. I tak měl prototypový jedináček celkem dobrodružný život a byl použit v rámci GC I/145 "Warsawa" k ochraně továrních komplexů, kde údajně dosáhl jednoho sestřelu (He-111). Po okupaci severní části země si ho odvezli Němci na technické prozkoumání.
SNCAO 200 – na druhém snímku u GC I/145
Avia B-34, B-534
A kde bychom to byli, kdybychom vynechali naši malou zemičku. Asi nejznámějšímu československému letounu 30tých let, Avii B-534, respektive zpočátku jeho předchůdci B-34, házely klacky pod nohy typy Letov Š-231 a
Praga E-44 (či
BH-44). Z nich bych se kratičce zaměřil především na druhý stroj, jinak obratný a příjemný konstrukční výtvor, který ale kvůli obtížím s motorem a určitým obstrukcím nakonec hrál druhé a nikdy nenaplněné záložní housle. Neuspěl ani pokročilejší a elegantní typ
E-45 a B-534ka si svou pozici udržela.
stroje Praga E-44/BH-44 (1, 2) a E-45 (3)
Podobných letadel s nenaplněnými osudy, ale zajímavými tvary a „životními“ peripetiemi by se našla ještě řada, ale k těm třeba zase někdy příště a třeba z jiného období…takže sláva vítězům, čest poraženým.
. Ale co vlastně?
Takže není třeba to zde dále rozepisovat a roztahovat diskuzi.