Ludvík Krejčí

[matjka]

Armádní generál Ludvík Krejčí

Ludvík Krejčí se narodil 17. 8. 1890 v Tuřanech u Brna. Měl 7 sourozenců. Vystudoval vyškovské gymnázium, poté začal studovat vyšší lesnickou školu v Písku. Školu ukončil v roce 1910, poté byl odveden do prezenční vojenské služby jako dobrovolník u 8. pěšího pluku v Brně. V roce 1911 pracoval pro státní lesy.
Ještě před 28. červencem 1914 byl povolán ke 4. pěšímu pluku a bojoval s ním v Srbsku, Černé hory, Albánii. V roce 1916 chvíli bojoval na Italském území. Poté se dostane do Rumunska. V Rumunsku, kdesi u Odobesti byl zajat.

20. července 1917 je zařazen do důstojnického kurzu v Borispolu a je mu udělena hodnost štábního kapitána. Jako důstojník je přidělen k 6. Hanáckému střeleckému pluku Ruských legií.
V bitvě u Bachmače 9 března 1918 jeho jednotka umožní evakuaci ustupujících legionářů. V roce 1919 přebírá velení druhé Střelecké divize. 2. Střelecká divize kryje transporty do Vladivostoku před útoky rudoarmějců. V dubnu 1920 se vrací do vlasti s 6. střeleckým plukem na lodi President Grant, do ČSR se dostane 20. června 1920.

V červenci 1920 se stal velitelem 6. pěší divize, která sídlila v Brně. V té době měl hodnost plukovníka. V roce 1923 byl povýšen na brigádního generála. V roce 1925 se stal velitelem 4. divize, která sídlila v Hradci Králové.V lednu 1927 se oženil s Marií Luxovou. V květnu 1928 byl povýšen na divizního generála. V prosinci 1932 je jmenován Zemským vojenským velitelem v Košicích. Jakmile se dostal Hitler k moci a začal porušovat vše co se dalo, tak byl Krejčí v prosinci 1933 jmenován náčelníkem generálního štábu branné moci. V roce 1934 je jmenován ve svých 44 letech jako armádní generál. Krejčí se zasloužil o modernizaci naší armády a také o penzionování zasloužilých důstojníků. Po vzniku ŘOP(Ředitelství opevňovacích prací) byl jmenován do funkce předsedy Rady pro opevňovaní.

Krejčí prosadil zvýšení početního stavu od 1.3.1938 až do září 1938, prosadil také povolávání záložníků na cvičení. Hned jakmile rozvědka zjistila, že Němci soustřeďují svoje síly na naší hranici byl vyhlášen kryt hranic. V červenci 1938 vstoupil v platnost nový mobilizační plán VII, který již předpokládá v západních Čechách jen mobilizaci a po soustředěném útoku Wehrmachtu ústup na Českomoravskou vrchovinu. Na začátku září 1938 adresoval politikům memorandum, kde varoval před ústupky. Od 13.9 1938 vyhlásila vláda stanné právo v pohraničí.

Chtěl aby již byla vyhlášena mobilizace prezident Eduard Beneš však odmítl. Až 22. Září 1938 byl vyhlášený plný kryt hranice.23.9.1938 byla vyhlášená rozhlasem mobilizace Čs. armády. Ten den byl Krejčí jmenován hlavním velitelem branné moci. 26. Byla Čs. armáda připravena k obrně své vlasti. Ráno 30. 9. 1938 byl Krejčí povolán do Prahy k projednání mnichovské dohody. Společně s generály: Lužou, Vojcechovským, Prchalou obhajují nutnost a hlavně schopnost a ochotu armády se bránit proti vetřelci. Dr. Beneš píše ve svých pamětech, cituji:

"Byl to rozhovor velice pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů a slyšel jsem z jejich úst slova prosby, výstrahy i hrozby. Nepřešli nikde stanovenou mez ve svém postoji generálů k vrchnímu veliteli; ale byly to prosby i výstrahy důrazné".

Bohužel nabyl přesvědčení že nemá šanci a souhlasil s demobilizací. 1. Března byl odvolán z funkce náčelníka Hlavního štábu. Po vypuknutí války se musel přestěhovat do Jablonného nad Orlicí. 2x se pokusil opustit naší republiku- neúspěšně. 14.10. 1941 byl zatčen gestapem a vyslýchán. Poté se dostal do koncentračního tábora Terezín, v červenci 1942 byl nečekaně propuštěn. I když byl sledován, tak finančně podporoval odbojovou skupinu vedenou Jaroslavem Kvapilem.

Po skončení války se chtěl vrátit do armády. Byl přijat až na začátku roku 1947, ale 1. února byl penzionován. Po roce 1948 byl znovu přijat, ale v červenci 1951 byl degradován na vojína. V roce 1953 mu byla odebrána penze. Začal pracovat jako dělník ve znárodněné továrně na knoflíky v Jablonném nad Orlicí. V roce 1969 mu byl vyměřen částečný důchod. Umírá jako vojín v roce 1972. 9. února

Je pohřben v Tuřanech. V roce 1990 byl posmrtně navrácena hodnost armádního generála. V roce 1997 byl oceněn za zásluhy pro odboj. Byl také navržen na Řád Bílého lva, bohužel komise jeho ocenění zavrhla.

Další získaná ocenění:
- velkokříž Řádu rumunské hvězdy,
- velkokřížem Řádu rumunské hvězdy,
- 1. stupněm Řádu jugoslávské koruny, velkokřížem Řádu Jiřího I.,
- 1. stupněm čínského Řádu rýžového klasu,
- velkodůstojnickým křížem francouzského Řádu čestné legie,
- komturským křížem Řádu italské koruny.
- Řádem sokola s meči a jako jeden z mála
- Medailí Jana Žižky z Trocnova.

[kacermiroslav]

Ze vzpomínek generála Ludvíka Krejčího

Po příjezdu mého nástupce generála Prchaly do Košic jsem odejel do Prahy pravděpodobně 30.11.1933. Při vstupu do vagónu jsem povídal pobočníkovi štábnímu kapitánu Matasovi: Dvouletá musí být nebo se vrátíme zpátky. Měli jsme 18-měsíční základní službu, která v ničem nevyhovovala budování armády na potřebnou výši. V důstojnickém sboru bylo jednotné mínění, že 18-měsíční základní služba přivodí nemožnost obrany státu. Po odchodu druhého ročníku 1.dubna ustal výcvik. Pěchota sotva stačila na strážní službu a koňské útvary jen tak tak stačily na údržbu koní. Kázeň klesala, poněvadž velitelé nemají podřízené v ruce, výcvik se neprohlubuje, naopak upadá v zapomenutí, prostě vojáci i důstojníci ztrácí chuť k práci u vědomí, že nevycvičenou armádu je zbytečné vydržovat. Jistě, aspoň předpokládám, jsme tento katastrofální stav hlásili. V roce 1933 se vědělo, že spějeme k válce.

Proto požadavek dvouroční základní služby byl první nutnou podmínkou, za níž bylo možné budovati bojeschopnou armádu v moderním pojetí. Jen na základě dvouleté služby mělo smysl zbrojit materiálně, ale také zvýšení početních stavů bylo nutné a tyto mohlo poskytnouti velmi nepopulární zvyšování základní služby.

Vědom si své zodpovědnosti za obranu státu, přijatou proti své vůli, ale vždy dle svých schopností plněnou, jsem zahájil boj o dvouletou základní službu. Před nastoupením byla utvořena Nejvyšší rada obrany státu sestávající z prezidenta republiky jako předsedy, ministerského předsedy jako místopředsedy, ministra obrany, zahraničí, vnitra, železnic, financí, školství, obchodu a unifikací.

Myslím, první zasedání NROSu se konali za mé účasti. Přišel-li jsem s žádostí o dvouletou hned na této schůzi, nemohu popravdě říci, ale pravděpodobně ano, ze shora uvedených důvodů a předsevzetí a naprosté nutnosti dalšího budování obrany.

Tato Politikové se ocitli před problémem dalekosáhlých důsledků z obav veřejného mínění, které bylo vinou staleté poroby protimaterialisticky zaměřené. Šestnáct roků samostatnosti nemohli vypěstovat uvědomělou státotvornost občanstva při tak bohatém politickém zaměření a početných národnostních menšinách. Věřilo se v moc Společnosti národů zachovati mír a nevěřilo se na tak brzkou možnost vypuknutí nové války. My jsme si byli těchto překážek plně vědomi, ale armády se nevydržují, aby se líbily, nýbrž aby byly schopny bránit státní nezávislost.

Nemohu uvést na kolika zasedáních NROSu se dvouletá služba projednávala. Po každé schůzi bylo nutno postaviti nové argumenty pro příští jednání. Byly to stohy papírů a boj trval dva roky. Nejvíce zapůsobilo mé tvrzení, že krátká základní služba je nehumánní. Voják má obětovati v případě války to nejdražší co má, život a případně štěstí celé rodiny. Stát má povinnost mu dáti možnost dokonalého výcviku, osvojení kázně, odolnosti proti útrapám, zkrátka aby se dostal na výši bojové schopnosti, která by zaručovala, že nebude kanónenfutr (česky řečeno nestane se snadnou potravou), snadnou a zbytečnou obětí nepřátelské palby. Velmi nutné je pro našeho člověka naučit se bojovému chování v terénu. Ve státech vysoce průmyslových i kulturních, mezi něž se počítáme, je poměrně malé procento žijících v přírodě, která svou konfigurací skýtá vhodné příležitosti k ochraně před palbou, za předpokladu, že se voják naučí v ní chodit, což vyžaduje čas. Voják vycvičený nabude důvěru v sebe i ve vlastní jednotku. Velitelů s válečnými zkušenostmi jsme měli dostatek, bylo příkazem předati je příštím generacím.

Každý z nich ví, že rozkazy vyšších velitelství sebelépe promyšlené, jasné, materiálně zajištěné, nezaručují úspěch, jestli bojovníci v prvém sledu je nedovedou splnit v důsledku nedostatečného výcviku a kázně. Považovali jsme za zločin proti lidskosti posílání vojáka na jatka, a proto chceme, aby životy byly šetřeny, neb mrtví kamarádi, byť i hrdinové, morálku nezvedají.

Mluvil jsem o možnosti zavedení systému jednoročáku pro brance počínaje středoškoláky, jak tomu bylo za Rakouska. Proti podmínce o rovnosti pro všechny, žádné úlevy a výhody, jsem neměl námitek, hlavně bude-li dvouletá. A byla po dvouletém boji.

Dvouletou službou jsme získali velmi dobrý důstojnický kádr. Do vojenské akademie se přijímali nejlepší uchazeči podle prospěchu při zkoušce na záložní důstojníky. Byli to lidé znalí těžkostí vojenské služby, nešli do neznámých poměrů a mnozí byli v druhém roce základní služby podporučíky. Bylo nám líto, že z rozpočtových důvodů nebylo možné všechny absolventy škol pro výchovu záložních důstojníků, kteří úspěšně složili závěrečnou zkoušku, povýšiti na podporučíky, aby už druhý rok sloužili v hodnosti důstojnické. Ale i tak byli v poddůstojnických hodnostech přidržováni k funkcím budoucích záložních důstojníků, do nichž byli povýšeni v záloze.

Dvouletá služba nám umožnila vychovati zdatný schopný kádr aktivních i záložních důstojníků, což jsme s radostí kvitovali. Při jednoročáckém systému rakouském to možné nebylo. Na oblibě nám to nepřidalo, za ní jsme nikdy nešli, naše uspokojení nám nikdo vzíti nemohl. Následovaly programy výzbrojní, reorganizace armády na systém sborový a opevňování spojené s velkými náklady. Tyto požadavky ohromné výše byly odůvodněné a byly splněny, mnohdy po zříkání se funkce.

Největší obavy jsem prožíval při předkládání 10-miliardového rozpočtu na opevňování, které prošlo nad očekávání rychle a kladně. Při odůvodňování finančních nákladů rozvržených na 3 etapy za předsednictví prezidenta republiky netroufal jsem si nikomu pohleděti do tváře, abych neztratil řeč. Po skončení referátu vyzval prezident republiky přítomné k vyjádření. Přihlásil se ihned ministerský předseda Dr.M.Hodža a řekl: „Pánové, já myslím (anebo navrhuji, to již přesně nevím), abychom ten program odhlasovali en bloc“. Bez debaty skončeno. Já upadl v Jiříkovo vidění a ve štábu zavládlo uspokojení veliké.

V armádě začal vítězit optimismus, chuť do práce denně rostla, kázeň se utužovala a morálka stoupala. Nastalo velké pracovní vypětí na všech velitelských stupních a dobrý výsledek byl všude patrný. Armáda získala na prestiži počínaje rokem 1935, do té doby byly popelkou. Národ se počal probouzet ze sna o věčném míru, bohužel až v hodině dvanácté. Mnohé bylo zmeškáno a nedalo se dohoniti. A Hitler ante portas (před branami).

(Zdroj: Ve stínu Mnichova – Pavel Šrámek – Mladá fronta 2008)