V dnešním výletu na území křižácké Sýrie si představíme dva blízké hrady, které spojovalo vlastnictví významným řádem templářů, který dodnes fascinuje všechny záhadology. Podobně jako řada jiných velkých pevností se oba hrady dostaly do řádového majetku až v průběhu 12. století, kdy možnosti soukromého majitele nebo zeměpána nestačily na udržování hradů s velkými bojeschopnými posádkami, které by byly pro případné útočníky něčím víc než snadnou kořistí. Kromě zlepšené vojenské situace, ale tento přechod znamenal i odloučení rozsáhlých území od knížecího majetku a vznik nezávislých řádových panství nepodléhajících světské moci.
Safita صافيتا Chastel Blanc
34°49′14,9″N 36°7′2,4″O
HISTORIE
V roce 1102 se hrabě Raimond IV. z Toulouse po mnohaměsíčních peripetiích po dobytí Jeruzaléma dostal na syrské pobřeží. Postupně zde obsadil území, dříve patřícímu emírovi z Tripolisu Banu Ammarovi, přičemž od roku 1103 obléhal jeho sídelní město Tripolis. Město padlo až roku 1109, dlouho po Raimondově smrti (+1105) a prvním hrabětem z Tripolisu se stal Bernard z Toulouse, Raimondův syn. Během dlouhého obléhání bylo území nového křižáckého státu mezi Jeruzalémským královstvím na jihu a Antiochií na severu zabezpečeno stavbou mnoha hradů. Jedním z nich byl hrad Safita, který se stal důležitou součástí sítě křižáckých pevností. Svým umístěním na dominantním vrchu současně chránil severní hranice hrabství a kontroloval západní část širokého průsmyku mezi Tortosou a Hamá a Homsem v syrském vnitrozemí. V písemných pramenech se hrad poprvé objevuje roku 1112. O Safitě až do jejího přechodu do majetku templářů nevíme nic bližšího.
Nejvyšší „panelák“ ve městě
Po relativně klidném půlstoletí, kdy Tripolské hrabství výtečně prosperovalo, nastalo po polovině 12. století mnohem krušnější období. Hrabě Raimond III. byl zajat roku 1164 v bitvě u Hárimu a až do roku 1173 byl vězněn v Aleppu. Během jeho nepřítomnosti vládl hrabství jako regent jeruzalémský král Amaury I. V roce 1167 Núr ad Dín v důsledku Amauryho útoku na Egypt zaútočil na křižácké státy, aby Franky donutil k přerušení tažení. Mimojiné oblehl a dobyl i Safitu. Opevnění bylo následně silně poškozeno zemětřesením roku 1170. Krátce poté se Amaury rozhodl předat poničený hrad, na jehož obnovu ani obranu neměl prostředky, řádu templářů. Ti zároveň obdrželi i příspěvek na znovuvybudování pevnosti. Roku 1171 byl hrad opětovně dobyt Núr ad Dínem, ale templáři jej opět obnovili a zabezpečili tak své zdejší majetky spojené s Tortosou.
Rekonstrukce hradu
V létě 1188 se hrad dočkal dalšího obležení, tentokrát Saladinovou armádou, která rok po Hattínu dobývala jednu pevnost za druhou. Safita se tentokrát jako jeden ze třech hradů tripolského hrabství ubránila. V roce 1202 byl znovu těžce poškozen zemětřesením a následně přestavěn. Roku 1218 emír z Aleppa Malik al-Ašraf zaútočil na Safitu, aby odlákal vojska 5. křížové výpravy od obléhání egyptské Damietty. V polovině 13. století francouzský král Ludvík IX. konstatoval nemožnost obrany takového malého hradu. V únoru 1271 hrad oblehl sultán Bajbars. Posádka 700 vojáků pod vedením několika templářských rytířů po vyjednání podmínek vydala hrad za volný odchod do Tortosy. Bajbars si tím zabezpečil týl a vydal se obléhat nejslavnější pevnost Zámoří, hrdý Krak des Chevalliers.
STAVEBNÍ VÝVOJ
Hrad byl vybudován na vysokém kopci, z něhož je vynikající výhled na okolní krajinu. Při dobré viditelnosti jsou vidět zasněžené vrcholky pohoří Libanonu, Tripolis a Akkar v dnešním Libanonu, nedaleký Krak, Chastel Rouge v průsmyku Homsu nebo Tortosa a Středozemní moře na západě. Díky nejméně třem přestavbám neznáme původní podobu pevnosti. Můžeme předpokládat, že se jednalo o klasický západoevropský donjon s vnějším ohrazením. Z jeho podoby vycházeli templáři při opravách po zemětřesení a obléhání. Hrad byl od počátku postaven z bílého vápence, který zářil do okolí a dal tak jméno hradu Chastel Blanc (Bílý hrad, arabsky Burj Safita- Bílá věž).
Půrorys hradu G.Rey
Řez donjonem
Po zemětřesení v roce 1202 templáři přestavěli původní hrad do současné podoby. V anglosaské literatuře se o Safitě píše jako o opevněném kostelu, mě je bližší představa sloučení více funkcí do jedné stavby s vizáží donjonu, využité jako kostel (možná i proto, že pokud se řekne opevněný kostel, vybavím si sedmihradské stavby jako Biertan / Berethalom / Birthalm nebo Valea Viilor / Nagybaromlak / Wurmloch). Jednalo se o stavbu z pečlivě opracovaných kamenných kvádrů, se zdmi silnými 3 metry, které se směrem vzhůru zužovaly. Podlahy byly pokryté velkými kamennými deskami. Donjon měl pro Zámoří netypický výrazně obdélný půdorys o stranách 31 a 18 metrů a výšce 28 metrů (pro porovnání Rabí má . Svými rozměry patřil k největším na východě. Vstup byl oproti okolnímu terénu ve vyšší úrovni. V přízemí byl velký klenutý sál, 17 metrů vysoký, sloužící od počátku jako kostel či kaple. Tento prostor byl osvětlen čtyřmi okny po stranách, páté bylo v ose apsidy na východě. Odtud byl přístup do dvou místností sloužících jako sakristie. V klenbě apsidy se nachází památka na místní seismické poměry, krásná cca 5 m dlouhá a několik centimetrů silná prasklina. Největší okno bylo nad vstupem a v případě ohrožení sloužilo k jeho obraně (David Nicolle uvádí, že zde bylo podsebití, čemuž ovšem neodpovídají zachovalé pozůstatky. Chybí krakorce, zavázání kamenů do čelní zdi atp. Nicolle je považován za odborníka a popularizátora anglosaské casteollogie. Nemám ho rád, jeho názory mi občas přijdou zcestné a až příliš často se plete, např. zaměňuje Safitu a prakticky neexistující severoizraelský Safed). Pod podlahou byla vyhloubena okrouhlá nálevkovitá cisterna na vodu o rozměrech 16 x 16 m. Do prvního patra vedly schody podél jižní vnitřní zdi, což z hlediska obrany nebylo právě nejvýhodnější řešení. První patro obsahovalo místnost s osmi poli křížové klenby, která se opírala o tři sloupy s křížovým profilem. Tato místnost sloužila k ubytování templářských rytířů. Delší strany obsahovaly vždy čtyři úzká okna, využitelná jako střílny, kratší strany měla okna dvě. Nad vstupní stranou bylo jedno z oken výrazně větší a mohlo sloužit k obraně vstupu. Horní obranné podlaží bylo přístupné schodištěm v síle zdi a obsahovalo cimbuří s úzkými prolukami. Uprostřed stínek byly umístěny střílny dosahující až k podlaze.
Donjon
Sál v prvním patře
Cimbuří
Zříceniny brány
Donjon obklopovala pravidelná obdélná hradba, na západě a jihozápadě rozšířená. Zde byla pětiboká věž s vysunutým patrem. Toto opevnění obklopovala širší hradba na půdorysu zalamovaného oválu, který T.E. Lawrece přisuzoval byzantskému období. Na severu a jihu z hradeb vystupovaly drobné čtverhranné bašty, další byla v blízkosti brány. Brána se nacházela na východě a tvořila jí mohutná obdélná třípodlažní věž, která dosahovala rozměrů některých menších hradů v okolí. Brána tvořila komplex doplněný dalšími stavbami uvnitř hradu, které se dnes nedají dobře zrekonstruovat. Na severu k hradbě přiléhali klenuté místnosti sloužící jako stáje a skladiště. Další budovy byly na západě vysunuty z oválu hradby.
Letecký pohled na hrad a město ve třicátých letech 20. století
V roce 1936 byl staticky ohrožený donjon zajištěn francouzským architektem Pierrem Coupelem. Do dnešního dne slouží jako rozhledna a kostel svatého Michaela řecké pravoslavné církve. Hradby až na pětibokou věž prakticky zcela zanikly v městské zástavbě a byly rozebrány jako kvalitní zdivo do nových domů. Z ostatních staveb hradu zbyly jen zříceniny brány.
Tartús طرطوس Tortosa
34°53′N 35°53′E
HISTORIE
Tento důležitý původně byzantský přístav byl v únoru 1099 obležen částí provensálského vojska první křížové výpravy. Rytíři Raimond de Turenne a Raimond Pilet se svými družinami přitáhli k městu bráněnému silnou posádkou. Aby se zmocnili města, předstírali, že v noci přitáhlo veliké vojsko a na planině před přístavem rozdělali mnoho ohňů. Posádka, která již slyšela o krveprolití v Ma´arat an Nu´manu raději ještě před úsvitem prchla a křižáci město obsadili. Nechali zde nepočetnou posádku, kterou zanedlouho vyhnal arabský emír Tripolisu Banu Ammar.
Portál a klenutý sál v citadele
V únoru 1102 se zdecimované provensálské vojsko s Raimondem IV. z Toulouse opět vrátilo na pobřeží Sýrie a začalo obléhat Tortosu. Díky nečekané pomoci osmnácti janovských lodí bylo město obklíčeno z moře i ze souše, za dva týdny kapitulovalo a stalo se nejvýznamnějším přístavem Sýrie. Roku 1109 zde byl vykázán úděl Raimondovi synovci Vilémovi II. Jourdain hraběti de Cerdagne, který byl za nejasných událostí zavražděn při cestě do svého nového léna. Tortosa pak zůstala v přímém držení hraběte. Tortosa se stala sídlem biskupství jehož centrem byla katedrála Panny Marie z Tortosy postavená roku 1123 a po zemětřesení na počátku 13. Století nádherně raněgoticky přestavěná. Bylo to významné poutní místo k obrazu Panny Marie malovaného svatým Lukášem. Dle pověsti zde také sloužil mši sv. Petr (později byla přeměněna na mešitu, za Osmanů využívaná jako kasárna a dnes je zde muzeum).
Západní strana hradu s pozůstatky donjonu
V roce 1152 město krátce obsadil Núr ad-Dín, ale záhy se vrátilo křižákům. Hrad byl předán do užívání templářům, kteří zde zřídili vojenské velitelství. V červnu 1180 Tortosu napadlo bez většího úspěchu egyptské loďstvo. Rok po bitvě u Hattínu Saladin vyplenil město, jehož obyvatelé již dříve uprchli. Ve dnech 3. až 11. července 1188 se neúspěšně pokoušel dobýt hrad odhodlaně bráněný templářskou posádkou. Templáři vlastními válečnými stroji poničili řadu Saladinových vrhačů a ten se nakonec spokojil s pobořením hradeb města a odtáhl na sever.
Ve 13. století zažívala Tortosa relativní klid zejména díky dobře chráněnému zázemí pevnostmi v Safitě a johanitskému Kraku na východě, stejně jako Margatu na severu. Přesto se městu nevyhnuly dramatické události. Roku 1213 byl uvnitř katedrály asasíny zavražděn princ Raimond, syn Boemunda IV. z Antiochie. Celková situace se zkomplikovala po roce 1271, kdy obě vnitrozemské pevnosti padly do Bajbarsových rukou, nicméně na Tortosu nebyl veden přímý útok až do konce křižáckého panství na východě.
Po pádu Akkonu bylo evakuováno obyvatelstvo a templáři provedli 4.srpna 1291 "strategický přesun" na Kypr. Frankové se na syrské pobřeží ještě několikrát, ale vždy jen nakrátko vrátili. V listopadu roku 1300 templářský velmistr Jakub de Molay a bratr kyperského krále Amaury vytáhly ke znovudobytí Tortosy. Spoléhali se na slíbené mongolské vojsko, které mělo součinně zaútočit z vnitrozemí. 150 templářů a 450 dalších vojáků se přepravilo na ostrov Rouad (Arwad) a čekalo slíbené posily. Mongolové nebyli schopni zaútočit dostatečnou silou a Frankové museli spoléhat sami na sebe. Tortosu dobyli a vyplenili, ale zdrželi se zde pouze 25 dní a ustoupili zpět na ostrov, kde se opevnili. Další útok provedl kyperský král Petr I. roku 1367. Jeho vznosné cíle obnovení myšlenky křížové výpravy do Svaté země nakonec ke zklamání samotného vládce skončili jen několika pirátskými přepady pobřeží ovládaného Mamlúky. Mimojiné byla napadena i Tortosa. Město a hrad byly obsazeny, ale záhy bylo vše vydrancováno, hradby pobořeny a nájezdníci s kořistí odpluli.
STAVEBNÍ VÝVOJ
Křižácký hrad zřejmě využil místo původní citadely v severozápadní části města. Na západě stál přímo na břehu moře a na severu obsahoval samostatný vstup nezávislý na městě. Hrad založený na počátku 12. století tvořil čtverhranný donjon umístěný na šikmé podezdívce z bosovaných kvádrů. Do nádvoří byl kolem něj vyhlouben příkop. Donjon obsahuje suterén rozdělený na dvě místnosti. V jedné se nacházela cisterna na vodu, v druhé bylo skladiště. Další úroveň sestávající opět z dvou klenutých místností obsahovala vstup a byla oproti okolnímu terénu zvýšená. V prvním patře byl hlavní sál, druhé patro tvořily opět dvě místnosti, dormitář řádových rytířů a komnatu velitele Tortosy. Nejvyšší obranná úroveň donjonu byla ve výši 25 metrů a obsahovala cimbuří.
Půdorys P. Deschamps a W. Müller-Wiener
Nepřesný starší půdorys G. Rey
Věž byla zavázaná do hradby kopírující rovné pobřeží moře, směrem na západ ohrazení vymezovalo polookrouhlé nádvoří. Hradba obsahovala osm čtverhranných věží v pravidelných rozestupech. Na severní straně byl samostatný přístup do hradu vedený branským komplexem s dvěma věžemi svírajícími vstupní portál. K němu přiléhal templářský refektář. Po celé délce opevnění zevnitř k hradbě přiléhalo rozlehlé podloubí, které udržovalo příjemné ovzduší pro zvířata, lidi i zásoby. Na širokých terasách, které tím z ochozů vznikly, mohly být umístěny válečné stroje proti obléhatelům. Hradbu obíhal patrně vodní příkop, využívající propojení s mořem. Uvnitř nádvoří stály další obytné a provozní budovy, z nichž se zachovala pouze kaple přestavěná na mešitu. Po obléhání v roce 1188 byly poničené hradby opraveny a vylepšeny.
Refektář
Velké přestavby se dočkal donjon, který byl zajímavým způsobem rozšířen. Původní hmota věže byla obestavena vnější zdí a celkové rozměry tak činili 20x21 metrů. V každém patře tak vznikla galerie obíhající původní stavbu. Na jihu a východě byly k donjonu přistavěné dvě obdélné věže, jejich úkolem bylo umožnit přímé zásobování pevnosti z lodí.
Vnější hradba a příkop citadely
Starý hradební okruh patrně před polovinou 13. století obklopila nová hradba se šesti většími obdélnými baštami. Před novou hradbou byl do skály vysekán příkop. V nároží hradeb u moře stály větší hranolové věže. Přeměnou prošel i vstupní komplex. Přístup vedl od severu do menší věže stojící uprostřed příkopu. Zde se cesta stočila o 90° na východ a po 80 metrů dlouhém mostě vstupovala do masivní obdélné věže vystupující z vnějšího hradebního okruhu do příkopu. Po celé délce byl most pod kontrolou rovnoběžné hradby. Ve věži se cesta opět zalomila a vedla zpět opět cca 80 metrů k původní bráně vnitřního okruhu.
Severní vstupní brána přestavěná na mešitu
Citadela v Tortose byla po zániku své vojenské funkce „obsazena“ prostými obyvateli a ti veškeré stavby samozřejmě upravili a využili podle svých potřeb již v daleké minulosti a pokračují v tom i nadále. Každou baštu a věž obývá jedna či dvě domácnosti. Na první dvě patra donjonu je naroubovaná betonová nástavba s ozdobami věšáků na prádlo, satelity a všudypřítomnými dráty elektrického napětí. Byly zazděny nepotřebné otvory a probourány nové. Vysoké klenuté místnosti byly rozděleny patry. Stejně tak byly obsazeny a využity další templářské stavby.
POUŽITÁ LITERATURA
Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lawrence, T. E.: Crusader Castles. London 1992.
Nicolle, D.: Křižácké hrady ve Svaté zemi 1097-1192. Praha 2007.
Nicolle, D.: Křižácké hrady ve Svaté zemi 1092-1302. Praha 2009.
Runciman, Steve: A history of the crusaders I-III. Cambridge 1950-1954.
Setton, K.M. (ed.): A history of crusades I-VI. University of Pennsylvania press 1955-1962.
www.burgenwelt.de
www.orient-latin.com
http://wikipedia.org
http://www.pbase.com/dosseman_syria/
