V roce 1928 převzal tuto skromnou flotilu Erich Raeder a postupně ji začal modernizovat. V té době již na projektech budoucích německých ponorek pracovalo v utajení mnoho specialistů: Protože Němci nesměli ponorky nejen vlastnit ale ani vyrábět běžel tento vývoj oficiálně v nizozemské strojírenské firmě IvS (Ingenieurskantoor voor Scheepsbouw). Tuto společnost však v roce 1922 založily a celou dobu financovaly (samozřejmě tajně přes několik mezičlánků) německé loděnice AG Vulkan, Germaniawerft a AG Weser. Desítky dalších specialistů pracovaly v Argentině, Švédsku, Španělsku, Itálii a i v Japonsku. To dokonce v roce 1920 koupilo plány dvou úspěšných německých ponorek.
Protože byl loďařský průmysl ve zbídačeném Německu v krizi, zapojilo se do financování a podpory IvS i německé námořnictvo. Například byla přemluvena loděnice Blohm und Voss aby bez náhrady poskytla IvS licenci na diesely MAN.
Nizozemská společnost vybavená touto licencí zvítězila ve výběrovém řízení na stavbu dvou středně velkých ponorek pro svého bývalého spojence Turecko. Tyto dva čluny byly sice velmi skromnou zakázkou, ale IvS byla oficiálně malá firma a Němcům šlo spíše než o počty, o nová technologická řešení. Konstruktéři použili upravené plány ponorek pobřežního typu UB III s výtlakem 505/620 tun. Plavidla byla dokončena v březnu 1927 a před předáním novému majiteli je důkladně vyzkoušeli bývalí němečtí ponorkáři.
V roce 1929 získala IvS zakázku na tři čluny pro Finské námořnictvo. Šlo o malé minové ponorky třídy UC III (493/715 tun) které byly postaveny ve Finsku pod dohledem nizozemských (německých) specialistů. Plány těchto člunů byly po menších úpravách a zvětšení konstrukce použity pro německou třídu VII.
Objednávka byla ještě v roce 1929 doplněna požadavkem na malou minovou ponorku. Vzniklo plavidlo o výtlaku 99/136 tun které v následující válce operovalo na Ladožském jezeře.
Pro Španělsko se v téže době stavěla ponorka vycházející z experimentálního typu UG z roku 1918. Stavba probíhala v Rotterdamu v letech 1926-1929. Po vzniku Španělské republiky v roce 1932 však z kontraktu sešlo a tak celý projekt tajně zaplatilo německé námořnictvo z neveřejných zdrojů. Šlo o prototyp německé třídy I. Později byla tato ponorka prodána Turecku.
Mezitím však začaly loděnice podporující IvS kvůli nedostatku peněz spekulovat na burze a v srpnu 1927 všechno prasklo. Ministr obrany odstoupil ale vyšetřování se zaměřilo pouze na zpronevěru svěřených peněz. Tajné konstrukční kanceláře (Mentor Bilanz a Tebe GmbH) pracující přímo v Německu byly také tajně zrušeny a po uklidnění situace byla zřízena nová pojmenovaná Igewit GmbH (stejně neoficiální).
Finové spokojení s již dodanými plavidly objednali ještě jedno. Tentokrát se jednalo o pobřežní minovou ponorku o výtlaku 254/303 tun zkonstruovanou podle experimentálního modelu UF. Byl to vlastně předobraz pozdějšího německého modelu II.
Tak měli Němci kompletní dokumentaci ke třem základním typům s nimiž později začali válku. Zároveň IvS mohla v rámci smluvního servisu vyhodnocovat poznatky z používání.
V roce 1932 byla v rámci německého námořnictva zřízena sekce s oficiálním pověřením k vývoji rychlých motorových člunů. Byla však pověřena modernizačními úpravami stávajících ponorkových projektů.
Potom byl však 30.1.1933 jmenován říšským kancléřem jmenován Adolf Hitler, člověk jehož prvotním cílem bylo ukončení versaileského diktátu a opětné uvedení Německa mezi světové mocnosti.
O pouhé tři dny později bylo v Kielu oficiálně zřízeno středisko protiponorkového boje. Jeho skutečným úkolem byl výcvik posádek pro nové německé ponorky. Jejich stavba však byla dočasně pozastavena samotným Hitlerem, ještě nebylo vhodné dráždit Francouze a Brity. Přesto strojírenské a železářské firmy odesílaly přes IvS přichystané ponorkové komponenty do Kielu.
V červnu 1934 projednali Hitler a Raeder další rozvoj námořnictva. Tehdy se začal rýsovat základ budoucího nenaplněného snu, plánu Z. Také armáda byla upozorněna, že bude její stav brzy zvýšen na 300000 mužů. Vznikl Svaz leteckého sportu kde jako instruktoři působili piloti vycvičení v SSSR. IG Farben zahájil výstavbu chemiček na syntetický kaučuk a benzín, Krup začal produkovat tisíce tun pancéřových desek a zvýšil produkci děl všech ráží. Za této situace nabídla Francie a Velká Británie v únoru 1935 Nemcům rovnoprávnost ve výzbroji, Hitler to však odmítl.
O necelé dva měsíce později (21.5.1935) však předstoupil před říšský sněm a ohlásil vznik luftwaffe a rozšíření armády na půl miliónu mužů. Zároveň nabídl Britům, že je ochoten udržet stav námořnictva na 35% Royal Navy. Tak bylo najednou Němcům umožněno postavit 5 bitevních lodí a 21 křižníků (tohoto stavu však nikdy nedosáhli). V případě ponorek Hitler požadoval 45% a při přímém ohrožení až plnou paritu s britským ponorkovým loďstvem. Smlouva byla podepsána 18.6.1935 v Londýně a o pouhých 11 dnů později byla spuštěna první německá ponorka U-1 typ II-A.
Na scéně se objevila další známá osobnost. Celkem úspěšný ponorkový kapitán z WWI nyní námořní kapitán Karl Dönitz byl 28.9.1935 uveden do funkce vrchního velitele německé ponorkové zbraně. Zároveň proběhla přehlídka celé 1.ponorkové flotily, pouhé tři čluny. V krátké době se novému veliteli podařilo dokončit výcvik prvních posádek a zároveň byl odstartován program výstavby nových plavidel. Přesto jich bylo k 1.9.1939, tedy k datu začátku WWII v Evropě k dispozici pouze 57 (2 x typ I. 30 x typ II, 18 x typ VII, 7 x typ IX). A to bylo, na rozdíl od Dönitzova požadavku na 300 člunů velmi málo. I tak tyto skromné síly představující světovou technologickou špičku začaly od prvních dnů války šířit hrůzu na námořních komunikacích.
o ponorkách.
