PÁD DAMAŠKU
21.srpna – 19.září 634
většina textu uveřejněna s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Východořímská říše (Byzanc)
Velitel: Tomáš
Počty: 15.000 – 16.000 mužů
Arabové
Velitel: Chálíd ibn al-Walid
Počty: 20.000 mužů
Třetí den po bitvě u Adžnádajnu (30.července 634) napsal Chálíd chalífovi dopis, v němž jej informoval o svém vítězství. Uváděl v něm, že pobil na padesát tisíc nepřátel (silně nadhodnoceno), přičemž jeho vlastní ztráty prý činily pouhých čtyři sta padesát mužů. Zpráva o triumfu u Adžnádajnu byla v Medíně přijata s nadšenými výkřiky „Alláh akbar!“ a stále více dobrovolníků se hlásilo pod prapory islámu, aby vedli svatou válku proti nevěřícím. Do Sýrie tehdy odcestoval i Abú Sufján spolu se svojí manželkou, aby se připojil ke sborům svého syna Jazída. Abú Bakr poručil Chálídovi, aby obléhal Damašek, dokud ho nedobude, a potom pokračovat na Emessu a Antiochii a zastavit se na severních hranicích Sýrie.
Po zprávě o porážce u Adžnádajnu opustil zdrcený císaře Herakleios Emessu a svůj hlavní stan přenesl do severněji položené Antiochie (Antakya, Turecko). Protože předpokládal, že muslimové nyní vyrazí na Damašek, poručil vojenským oddílům, které uprchly do Jeruzaléma, aby se přemístily na sever k řece Jarmúku a zde zadržovaly postup nepřítele, dokud nebude město na obležení připraveno. Jeho předpoklad se opravdu vyplnil – týden po bitvě se Chálíd dal znovu do pohybu, Jeruzalém obešel z jihu, u Fahlu zanechal Abú Avara, aby tuto silnou císařskou pevnost blokoval, kdežto sám se zbylými oddíly pokračoval dále k Jarmúku, na jehož severním břehu spatřil Římany. Vítězná bitva svedená dne 15. 8. u vesnice Jakussa mu pak otevřela cestu na Damašek.
Hlavní město Sýrie však představovalo tvrdý oříšek. Jeho jedenáct metrů vysoké hradby chránily plochu jednu míli dlouhou a půl míle širokou a vstupovalo se do něho šesti branami: Východní branou, branou sv. Tomáše, branou Džabíja, Rajskou branou, branou Keisan a Malou branou. Před nimi ještě ležela nechráněná předměstí a na severu tekla řekla Barada, která však nepředstavovala významnější vojenskou překážku. Velitelem Damašku byl zeť císaře Herakleia Tomáš, hluboce věřící křesťan, odvážný, schopný a inteligentní muž. Jeho zástupcem byl nám blíže neznámý generál Harbíz, městské posádce o síle dvanácti tisíc mužů velel Azazír, starý veterán, který si vydobyl slávu na východě v bojích proti Peršanům a Turkům. Byl považován za velkého válečníka a pyšnil se tím, že ještě nikdy neztratil žádný souboj. V Sýrii sloužil již mnoho let a uměl výborně arabsky.
Císař Herakleios si uvědomoval, že Damašek dlouhé obležení nevydrží. Jeho slabinou nebyly ani tak hradby nebo málo početná posádka, ale nedostatečné zásoby potravin a píce, jejichž svoz mohl trvat týdny či měsíce – po roce 628 přece nic nenasvědčovalo tomu, že by v Sýrii mohly být vojenské problémy. Imperátor tedy Tomášovi poslal pět tisíc mužů pod generálem Kulusem – ten se holedbal, že mu přiveze Chálídovu hlavu na hrotu kopí – a poručil mu „uvést věci do pořádku“ Do Damašku dorazil Kulus asi v době, kdy se bojovalo u Jakussy, a připojil se k městské posádce, která tak nyní čítala sedmnáct tisíc mužů. Tomáš se nyní cítil dostatečně silný na to, aby svedl s muslimy bitvu vně hradeb a zastavil je ještě na cestě. Velení nad dvanácti tisíci muži tedy svěřil Kulusovi a Azazírovi a vyslal je proti nepříteli, který se již blížil po džábijské silnici. Tři dny po bitvě u Jakussy na sebe narazili u malého města Kisvy, které se nacházelo asi dvanáct mil mil od Damašku na silnici do Dary. Na jih od něj se táhlo mělké zalesněné údolí, na jehož konci bylo budoucí bojiště – Mardž as–Suffar (Žlutá či Ptačí louka), na západě se pak nízký hřeben. Ráno dne 19. 8. sešikovali Kulus a Azazír své muže před Žlutou loukou s pahorky za zády, Chálíd však ještě neměl svoji armádu kompletní, a proto se snažil získat co možná nejvíce času. Vpřed tedy vyslal své osvědčené bojovníky Dirára, Šurahbíla a Abdur–Rahnána, aby vyzvali římské důstojníky k individuální soubojům. Ti ale, kteří se nechali vyprovokovat a na jejich hru přistoupili, byli však téměř všichni pobiti. Asi po jedné hodině se Chálíd rozhodl vyzvat římského velitele osobně – odvolal své muže, vyjel vpřed a představil se: „Já jsem opora islámu, já jsem společník Proroka, já jsem vznešený válečník Chálíd ibn al–Valíd.“
Kulus se však již poučil a rozhodně nebyl ochoten riskovat svůj život. Avšak když Azazírův posměch byl již nesnesitelný, i on se objevil před řadami Římanů a vybídl soupeře k rozhovoru. Chálíd však na to nebral žádný ohled a okamžitě na něj zaútočil mečem. Kulus však jeho útok bravurně odrazil a po něm i druhý. Rozzuřený Chálíd tedy svoji zbraň odhodil, vrhl se na něj holýma rukama, strhl ho z koně a na zemi pevně sevřel. Pak dal znamení svým lidem – ti přispěchali, nasadili Kulusovi železa a odvedli do zajetí. Zatímco všichni římští vojáci byli ztrátou svého velitele zděšeni, Azazíra výsledek souboje potěšil, neboť doufal, že muslimové jeho soka zabijí. Protože se považoval za výborného bojovníka, rozhodl se Chálída vyřídit osobně. Vyjel vpřed, několik kroků od něho zastavil a začal žertovně arabsky:
„Ó arabský bratře, přijeď blíž. Chtěl bych se tě na něco zeptat.“
„Ó nepříteli Alláha“, odpověděl Chálíd, „přijeď blíž ty, nebo přijedu já a useknu ti hlavu.“
Azazír se tvářil překvapeně, ale opravdu pobídl koně a zastavil se tak, aby měl Chálída v dosahu svých zbraní. Pak pokračoval:
„Ó Arabe, bratře! Proč nechceš bojovat? Bojíš se snad, že když tě zabiji, budou tví kamarádi bez tebe bezradní?“
„Ó nepříteli Alláha! Už jsi mohl vidět, co několik mých mužů dokázalo. Kdybych jim vydal rozkaz, zničili by s Alláhovu pomocí celou vaši armádu. Moji muži se dívají na smrt jako na vysvobození a neváží si života. Kdo jsi ale ty?“
„Ty mě neznáš?“, zvolal udiveně Azazír, Jsem přece největší válečník Sýrie! Jsem zabiják Peršanů! Jsem vítěz nad Turky!“
„Jaké je tedy tvoje jméno?“, naléhal dále Chálíd.
„Jmenuji se po andělu smrti – Izrael!“
Chálíd se ale jenom zasmál: „Bojím se, že ten, jehož jméno nosíš, tě už hledá, a vezme si tě do pekla.“
Po této replice pokračoval Azazír již věcněji: „Co uděláte se svým vězněm Kulusem?“
„Zůstane v železech!“
„A co by mu zachránilo život? Je nejmazanější z Římanů.“
„Nic mu ho nezachrání, zabiji vás oba dva!“, zněla odpověď.
„Poslouchej“, pokračoval dále Říman, „dám ti tisíc solidů, deset šatů z brokátu a pět koní, jestliže ho zabiješ a jeho hlavu mi pošleš.“
„To je cena za něho, ale co mi dáš, abys zachránil sám sebe?“
„A co bys chtěl?“ – „Džizíju!“
To Azazíra rozzuřilo: „Jak já nyní pozvednu svoji čest, tak ty upadneš do hanby! Braň se, jdu tě zabít!“ Avšak ještě dříve, než to stačil doříci, Chálíd vytáhl svoji zbraň a zaútočil jako první. Říman však jeho útok odrazil tak bravurně, že to vyvolalo bouři obdivu i v řadách muslimů, načež s úsměvem na tváři prohlásil:
„U Vykupitele! Mohu tě snadno zabít, kdykoliv si to přeješ. Ale nechám tě žít a vezmu tě do zajetí, z něhož tě propustím pouze pod podmínkou, že odtáhneš z naší země.“
Chálída rozvzteklilo jeho chladné a povýšené chování natolik, že opět vyrazil proti němu. Azazír se však k jeho překvapení dal na útěk a cválal pryč. Chálíd jej urputně pronásledoval, pak však jeho kůň začal zaostávat, kdežto soupeřovo zvíře stále nejevilo známky únavy. Když to Azazír viděl, také zpomalil a nechal jej přijet blíž.
„Ó Arabe, přece sis nemyslel, že jsem se dal na útěk. Zatím jsem byl k tobě laskavý, ale teď ti vezmu duši. Jsem přece anděl smrti“
Na ta slova slezl Chálíd ze svého zchváceného koně, který již nebyl schopen boje, a s mečem v ruce se blížil ke svému soupeři, který ho se škodolibou radostí pozoroval – teď ho měl tam, kde ho chtěl mít. Azazír se nyní prudce rozjel, přijel k Chálídovi a vedl úder mečem přímo na jeho hlavu. Ten se však sehnul a vlastní zbraní odsekl Azazírovu koni přední nohy. Generál z něho spadl na zem, rychle se však zase zvedl a dal se na ústup. Chálíd jej však rychle dohonil, udeřil s ním o zem, pak celého otřeseného zase zvedl a na ramenou donesl do tábora, kde jej nechal přikovat ke Kulusovi.
Souboj byl již u konce, když konečně po dvou hodinách dorazily poslední dva muslimské sbory pod Obajdou a Amrem. Chálíd je postavil na křídla a zavelel do útoku. Římané deprimovaní ztrátou svých dvou velitelů po nějakou dobu úspěšně vzdorovali, pak se však dali na ústup, aby v pořádku dorazili do bezpečného Damašku. Vítězové přenocovali na bojišti a již nazítří 20. 8. se i oni objevili před jeho hradbami.
Chálíd nyní vydal instrukce k obléhání. Římská posádku Fahlu měla být i nadále blokována, aby nepřišla městu na pomoc nebo nenarušovala příchod posil z Medíny. Jiný oddíl pak byl vyslán asi deset mil na sever po silnici do Emessy, aby zaujal pozici u malého města Bajt Lihíja (již neexistuje) a pozoroval pohyby nepřítele. Irácké sbory pod Ráfem postavil proti Východní bráně, bránu sv. Tomáše dal na starost Šurahbílovi, Džabíjskou bránu Abu Obajdovi, Rajskou bránu Amrovi, bránu Keisan a Malou bránu pak Jazídovi. Svůj hlavní stan si rozbil čtvrt až půl míle od města v již neexistujícím Červeném klášteře (Dair al–Ahmar), který se od té doby nazýval Chálídův klášter (Dair Chalid). (Tvrdí se, že se místní mniši muslimům chovali přátelsky a různými způsoby jim pomáhali – např. pečovali o jejich raněné.) Protože každý z muslimských velitelů měl pod sebou tak čtyři až pět tisíc mužů a Chálíd si k řešení neočekávaných situací ponechal oddíl o síle čtyři sta mužů, lze celkový počet obléhatelů odhadnout tak na dvacet tisíc, což je o pouze o málo více než měla patnácti či šestnáctitisícová městská posádka. Chálídovy instrukce byly následující: zdržovat se mimo dostřel římských luků a zároveň sami ostřelovat nepřítele na hradbách, sledovat brány a bránit výpadům z města, v případě těžkého útoku pak povolat na pomoc zálohu dvou tisíc mužů pod Dirárem. Přes všechna tato opatření nemohlo být město od svého okolí hermeticky izolováno a velitel Tomáš byl ve styku s císařem v Antiochii. Následující den byli Kulus a Azazír předvedeni před Východní bránu. Chálíd se jich nejdříve dotázal, zda chtějí přestoupit k islámu, a když uslyšel zamítavou odpověď, nechal jim srazit hlavu.
Na začátku obležení byla vojenská aktivita slabá – protivníci na sebe pálili z luků a Římané provedli několik nedůrazných výpadů. Muslimové však věděli, že Římané nemohou nechat hlavní město Sýrie padnout a že podniknou důraznou akci k jeho záchraně. A opravdu císař Herakleios vydal rozkaz všem vojenským posádkám severní Sýrie a Džazíry (severovýchodní Sýrie mezi řekami Eufratem a Tigridem), aby se shromáždily v Antiochii. Již za deset dnů od začátku obležení Damašku tak měl k dispozici na dvanáct tisíc mužů, jejichž velitele pověřil úkolem za každou cenu prorazit blokádu města a dopravit do něho potraviny. Vyprošťovací armáda obtížená těžkými zásobovacími vozy vyrazila na cestu a přes Emessu a postupovala na jih až k Průsmyku orla, kde byla spatřena arabskými předsunutými jednotkami. Dne 9. 9. dorazil k Chálídovi posel a informoval jej o tom, že přichází velká římská armáda neznámé síly a že se již brzy dostane do kontaktu s oddílem u Bajt Lihíje. Chálída to nepřekvapilo – okamžitě shromáždil pět tisíc mužů, svěřil je Dirárovi a instruoval jej, aby okamžitě vyrazil na cestu k Lihíji, převzal velení nad oddílem již tam umístěným a zastavil nepřítele. Protože znal jeho horkokrevnost, nabádal jej, aby nejednal ukvapeně – kdyby se nepřítel ukázal příliš silný, měl se zdržet boje a požádat jej o posily. Dirár si však tyto rady k srdci příliš nezval a s Ráfem jako svým nástupcem vyrazil na cestu. Bojové postavení zaujali před táhlým horským hřebenem, který se nacházel ještě před Průsmykem praporu. Druhý den ráno se na návrší objevili Římané a Dirár, nehledě na jejich sílu, okamžitě zaútočil směrem do kopce. Císařská jízda však byla na takovou možnost připravena a rychle zaujala bojovou formaci. Dirár si klestil cestu vpřed nepřátelskými řadami a úplně ignoroval fakt, že nepřátelský šíp jej zranil na pravé ruce. Nakonec byl obklíčen, opět několikrát zraněn, zajat a jako cenná trofej poslán císaři do Antiochie.
Muslimy jeho ztráta těžce zkrušila, ale Ráfe převzal velení a pokračoval v útoku. Brzo však poznal, že proti více než dvojnásobné přesile nemá šanci, a proto vyslal posla s žádostí o pomoc. Chálíd byl nyní v těžké situaci – uvědomoval si, že mu musí pomoci, ale jestliže opustí tábor, oslabí tím armádu obléhající Damašek, která by pak mohla být zničena výpadem z města. Rozhodl se tedy riskovat a přesun provést v noci a tajně. Velení předal Obajdovi a sám vyrazil s Majsarou ibn Masrukem od Východní brány, třemi sty muži od ostatních bran a čtyřmi sty vlastními, tj. celkem čtyřmi tisíci, někdy po půlnoci k průsmyku. Na místě byl brzy ráno a okamžitě se zapojil do boje mezi Ráfem a Římany. Ale ani tento druhý den bitvu nerozhodl a teprve až třetí den v poledne začali Římané opouštět bojiště. Muslimové se nyní od místních Arabů dozvěděl, že stovku Římanů se zajatým Dirárem přivázaným ke koni jede po silnici do Emessy. Protože Chálíd nemohl připustit ztrátu tak význačného bojovníka, poručil Ráfemu, aby si vzal také stovku lidí a oddíl pronásledoval. Ráfeho mise se ukázala jako velmi úspěšná – do Emessy přijel jako první, Římany napadl, většinu z nich pobil a nahého hrdinu osvobodil.
Chálíd pak vydal rozkaz Samt ibn al–Asvadovi, aby ustupujícího nepřítele pronásledoval, zatímco sám se vrátil do ležení u Damašku. Al–Asvad splnil jeho rozkaz na výbornou a zahnal Římany až k Emesse. Zatímco vojáci se stáhli do pevnosti, město samotné kapitulovalo, uzavřelo s muslimy mír, přijalo jejich posádku a zavázalo se, že jí bude dodávat potraviny. Al–Asvad se pak mohl spokojeně vrátil do tábora u Damašku.
Porážka u Bajt Lihíje těžce deprimovala obyvatelstvo Damašku a zvláště neřecké obyvatelstvo projevovat svoji nespokojenost. Všichni věděli, že do té doby, než císař Herakleios vyšle další armádu, dojdou potraviny a město bude vydáno nepříteli na milost a nemilost. Přední aristokratické rodiny tedy vyslaly k Tomášovi své zástupce, kteří jej seznámili se těmito obavami, a navrhli mu uzavřít mír. Tomáš je ubezpečil, že má situaci pod kontrolou a že brzy podnikne rozhodnou vojenskou akci a zažene muslimy od města. Již následující ráno na začátku třetího zářijového týdne stáhl k bráně sv. Tomáše vojáky z ostatních částí města a připravil se k výpadu. Nejdříve římští lučištníci a prakovníci soustředěnou palbou z hradeb vyčistili předpolí, pak se z otevřené brány vyhrnula pěchota a kryta palbou se rozvinula do bojové formace. Tomáš pak osobně vedl jízdní útok proti Šurahbílovým oddílům, které zaujaly pozici několik set metrů před hradbami a letopisci zaznamenali, že přitom „řval jako velbloud“. Muslimové byli sice početně slabší, ale neustoupili ani o píď, i když jejich ztráty neustále rostly. Tomáš nyní spatřil muslimského důstojníka, o němž správně usoudil, že je to Šurahbíl. Zaútočil na něho, ale ještě dříve, než se s ním mohl dostat do kontaktu, zasáhl je šíp do pravého oka. Tomáš se v bolestech zhroutil z koně, jeho lidé však přispěchali a odvedli do bezpečí. Brzy poté byl útok zastaven a Římané se pod boční palbou nepřátelských lučištníků stáhli za hradby.
K Tomášovi nyní přivolali chirurga, který konstatoval, že zranění není smrtelné. Šíp sice oko zničil, avšak nepronikl hluboko a bylo možno jej odstranit. Bolestivé zranění a ztráta oka Tomáše nijak nedeprimovaly – poručil připravit se na nový výpad a přísahal, že i kdyby ztratil tisíc očí, muslimy porazí a pak se vydá do Arábie a až tam skončí, bude tuto zemi obývat pouze tak divoká zvěř. Také Šurahbíl utrpěl těžké ztráty a obával se, že při dalšího útoku již Římané prorazí. Jeho žádost o posily však Chálíd zamítl, protože nechtěl oslabit ostatní sbory, a poručil mu vytrvat co nejdéle. Ubezpečil ho také, že kdyby situace byla kritická, pošle mu Dirára a jeho dva tisíce mužů, popřípadě přijde osobně. I k druhému útoku si Tomáš vybral bránu sv. Tomáše, protože správně předpokládal, že nepřítel zde bude otřesený. Naplánoval však i výpady ostatními branami, aby nikdo nemohl přijít Šurahbílovi na pomoc, a ve snaze co nejvíce zaměstnat Chálída vyčlenil nejvíce vojáku pro Východní bránu. Kdyby se průlom v některé z těchto bran podařil dříve než v bráně sv. Tomáše, měli se všichni vojáci převelet sem. Zdůraznil zvláště potřebu rychlého postupu, aby nepřítel byl zaskočen a zničen ještě ve svém táboře. Kdyby se někdo chtěl vzdát, měl být zabit. Jediná výjimka byla udělena Chálídovi, který měl být zajat živý.
Tomášova brána
Útok začal asi dvě hodiny po půlnoci, kdy se Římané na znamení gongu vyřítili z hradeb. U Džábijské brány bojoval Abú Obajda osobně s mečem v ruce a zatlačil nepřítele zpět. U Malé brány měl Jazíd málo vojáků, a proto se zde nepřátelský útok dobře rozvinul. Pak však zasáhl Dirár a Římany opět zahnal. Nejvážnější byla situace před Východní branou, kde byli Římané proti Ráfemu tak úspěšní, že se Chálíd obával, že muslimské šiky nevydrží. Proto přijel spolu se svými veterány na bojiště, nepřítele deprimoval svým válečným pokřikem „Já jsem vznešený válečník, já jsem…“ a zahnal na ústup.
Svit měsíce odhalil i Římany útočící z brány sv. Tomáše. Bojovalo se zde urputně a muslimové se po celé dvě hodiny pouze zoufale bránili, když se krátce po půlnoci utkali oba hlavní velitelé. Po nějaké době zasáhl Šurahbíl Tomáše mečem do ramene, zbraň však náraz na brnění nevydržela a praskla. Bezbrannému Šurahbílovi přispěchali na pomoc dva muslimští vojáci, kteří Tomáše zaměstnali na dobu, dokud si ze země nezvedl zbraň nějakého padlého muslima. K dalšímu boji však již nedošlo, neboť Tomáš zavelel k ústupu a odvedl své muže zpět do pevnosti. Rovněž otřesení muslimové se stáhli do tábora.
To byl poslední pokus prorazit obležení; Tomáš ztratil v boji tisíce lidí a již se nemohl postavit nepříteli v otevřeném poli. Dokonce uvažoval o kapitulaci, avšak nechtěl se poddat násilnickému Chálídovi. Místo něho by raději jednal s mužem číslo dvě Abú Obajdou, o němž bylo známo, že je mírumilovný a laskavý a že válku nechápe jako „sport“, ale jako svatou povinnost. Následující dva či tři dny uběhly poklidně, pak však události nabraly rychlý spád.
V Damašku tehdy žil Řek Jonáš, syn Markův. Bláznivě miloval rovněž řeckou dívku a již s ní slavil svatbu, když se objevili Arabové. Svatební obřad byl tedy přerušen a Jonáš pak několikrát žádal její rodinu, aby byl znovu zopakován a dívka mu vydána. Příbuzní to ale odmítli – všichni přece musí bránit své město a v čase takového neštěstí nemají na nějakou svatbu ani pomyšlení. Když tedy nešťastný mladý muž vyčerpal všechny možnosti, rozhodl se své vyvolené zmocnit s pomocí nepřítele. Hned po setmění – snad 18. 9. – slezl po lanech hradby u Východní brány a přišel k muslimské stráži, která jej dovedla k Chálídovi. Tomu vylíčil svůj příběh a nabídl mu, že mu vydá město, jestli mu dopomůže k jeho nevěstě. Když s tím Chálíd souhlasil, prozradil mu, že tento večer slaví obyvatelé Damašku nějaký svátek. Všichni prý hýří a jsou opilí a u bran prý zůstalo jen několik stráží. Kdyby se muslimům podařilo vyšplhat na hradby, bylo by pro ně snadné vojáky přemoci a vniknout do města. Chálíd se však chtěl ubezpečit, že mu může věřit, a proto mu nabídl konverzi k islámu – Jonáš souhlasil. Nyní se Chálíd odhodlal k akci. Aniž uvědomil své podvelitele, vzal si stovku mužů svých iráckých sborů a vyrazil s nimi k hradbám poblíž Východní brány. Spolu s Kákou (Qaqa) a Mazúrem ibn Adím zachytil lany hradební cimbuří jako lasem, vyšplhal nahoru, lana pak spustil opět dolů a vytáhl na nich provazové žebříky, po nichž se začali drápat vzhůru i ostatní. Když se jich na hradby dostala asi polovina, několika z nich poručil, aby pomáhali ostatním, a sám se se zbytkem vydal do města. Cestou narazili na několik římských vojáků a hned je zabili a u brány pak zlikvidovali dva strážné – Káka zabil jednoho a Chálíd druhého. Tu už je zpozorovali Římané a hnali se proti nim. Jejich úsilí však bylo marné – muslimové je zadržovali tak dlouho, dokud se Chálídovi nepodařilo rozbít zámek a přeseknout řetěz, kterými byla vrata zabezpečena, a arabská armáda vtrhla do města.
Celý Damašek byl nyní na nohou a vojáci, kteří nevěděli, co se stalo, běželi na hradby, aby zaujali své pozice. Tomášovi tak zůstala pouze malá záloha, se kterou nebyl schopen zastavit pohyb nepřítele do jeho centra. Brzo poznal, že situace je zoufalá – muslimové se již pevně uchytili ve městě, o osudu Damašku bylo rozhodnuto. Pak však dostal spásný nápad. Všiml si totiž, že v ostatních sektorech panuje klid, a správně tedy usoudil, že ostatní velitelé o této akci nic nevědí. Jednal tedy rychle – své poslední vojáky vrhl proti Chálídovi s úkolem co nejvíce jej zdržet a k Obajdovi pak vypravil posly s nabídkou míru. Abú Obajda přijal Římany velmi zdvořile. O útoku buďto vůbec nic nevěděl, nebo válečný ryk považoval za obvyklý noční výpad. Nepochyboval, že i Chálíd by kapitulaci přijal, a sám sebe považoval za kompetentního ji přijmout. S římskou delegací se tedy dohodl na podmínky míru a ty byly opravdu velkorysé – muslimové pokojně vstoupí do města a zdrží se veškerého vraždění, loupení, zotročování nebo ničení chrámů. Obyvatelé budou platit džízíju a ti, kdo nebudou chtít žít pod novým pány, se mohou i se svým majetkem vystěhovat. [Podle jiného zdroje vydal město prefekt Mansúr, za což byl proklet všemi biskupy a patriarchy jak Východu, tak Západu.] Římané pak uvědomili Tomáše, který poručil i svým ostatním velitelům otevřít brány. Bylo krátce po úsvitu, když Obajda doprovázen svými důstojníky a vojáky vstoupil Džabíjskou branou do města, aby v doprovodu Tomáše, římských hodnostářů a biskupů pokračoval do jeho centra. Jaké bylo jeho překvapení, když u chrámu Panny Marie narazil na Chálída, kterému se konečně podařilo zlomit i poslední římský odpor. Obajda a Chálíd na sebe zírali v úžasu; svědkem památného setkání byli i muslimští velitelé od ostatních bran. Obajda viděl jejich zkrvavené meče a již tušil, že se stalo něco neblahého. Chálída zase překvapil jeho pokojný výraz, meče zasunuté v pochvách a přítomnost římských hodnostářů.
Po nějakou dobu bylo trapné ticho, pak však jako první promluvil Obajda: „Ó otče Sulejmáne, Alláh vydal toto město do mých rukou pokojnou cestou a je zbytečné, aby muslimové o něj bojovali.“
„Jaký mír“, naježil se Chálíd, „města jsem se zmocnil násilím! Naše meče jsou ještě rudé jejich krví a vzali jsme kořist a otroky.“ (Chálíd musel být opatrný. Byl sice vrchní velitel, ale Obajda patřil ke špičce muslimské společnosti. Byl jedním z deseti „Velebných“ a podle Proroka „Prvním důvěryhodným z celého národa“. Nazývali jej al–Asram – „Ten bez předních zubů“ a nikdo ještě nezapomněl, za jakých okolností o ně přišel.)
„Ó veliteli“, trval na svém Obajda, „přece vidíš, že jsem vstoupil do města v míru.“
Chálíd držel svůj vztek na uzdě a pouze jeho oči planuly hněvem: „Pořád to nechápu! Jak jsi mohl přistoupit na mír, když já jsem do města vstoupil násilím a zlomil jejich odpor.“
„Boj se Alláha, veliteli. Dal jsem jim záruku míru a tím je to pro mě vyřízeno!“
„Ty nemáš žádné pravomoci uzavřít s nimi mír, pokud já s k tomu nedám souhlas. Jsem tvůj nadřízený a neschovám meč do pochvy, dokud je všechny nezničím do posledního muže!“
„Nikdy bych nevěřil“, opáčil Obajda, „že budeš proti poskytnuté záruce míru pro každého z nich. Poskytl jsem jim mír ve jménu Alláha Velebného a Proroka Alláhem a mírem požehnaného. A není vlastností muslima mír poskytnout a pak jej porušit!“
Chálídovi vojáci již měli dost neplodné diskuze a chtěli se vrhnout na Římany s mečem v rukou, aby je pobili. Ale Obajda je zastavil a požádal ostatní tři velitele o radu. Jejich diskuze skončila již po několika minutách s tímto závěrem: Mír platí. V opačném případě totiž – kdyby se Římané v Sýrii dověděli, že muslimové poskytli záruky bezpečnosti a pak své slovo porušili – žádné jiné město by se nepoddalo a dobytí Sýrie by bylo nezměrně těžší. Chálíd po nějakou dobu jen „civěl“ na Tomáše a Harbíze a pak prohlásil: „Vše je v pořádku. Souhlasím s mírem. Ten se ale nevztahuje na tyto dva zlořečené.“
Obajda oponoval: „Právě na tyto dva se vztahuje nejvíce. Já své slovo neporuším! I k vám je Alláh milostivý.“
Nyní to už Chálíd definitivně vzdal: „U Alláha, kdyby tebe nebylo, zabil bych je oba! Ať si ale jdou, Alláhovo prokletí půjde kamkoliv s nimi.“
Tomáš a Harbíz s úlevou přijali Chálidovo rozhodnutí. I s tlumočníkem nyní přistoupili k Obajdovi a požádali jej o povolení opustit město cestou, kterou si sami vyberou.
„Ano“, řekl Obajda, odjeďte, kudy chcete. Ale jestli vás dopadneme v nějakém jiném městě, nebude se na vás mír již vztahovat. Tomáš však měl obavy z toho, že je bude Chálíd pronásledovat, a proto požadoval: „Dejte nám tři dny. Mír pak skončí a vy, jestli nás dohoníte, můžete nás zabít nebo zotročit.“
Teď zasáhl do hovoru zase Chálíd: „Souhlasím, ale s sebou si můžete vzít pouze jídlo na cestu.“
„To by bylo porušením smlouvy“, namítl zase Obajda, „Dovolil jsem jim vzít si svoje věci.“
„Tak dobře, i s tím souhlasím. Ale žádné zbraně!“, ustoupil Chálíd.
To se zase nelíbilo Tomášovi, který apeloval na jeho čest: „Musíme přece mít nějaké zbraně, abychom se mohli bránit proti ostatním nepřátelům. Jinak tady zůstaneme a dělejte si s námi co chcete.“
Chálíd již nyní souhlasil úplně se vším a každý mohl odejít s jednou zbraní – mečem, oštěpem nebo luken se šípy. Tím byl i poslední problém vyřešen a krátce po poledni se tisíce Římanů s veškerým svým majetkem naloženým na několika stech povozech vydaly na cestu. Díky Obajdovi teď vojáci mohli jen přihlížet, jak celé bohatství Damašku, zvláště pak tři sta štůčků tak ceněného brokátu, mizí v dáli.
Chálíd takový pohled již nebyl schopen vydržet, a proto pozvedl ruce k nebi a zvolal: „Ó Alláhu, dej to všechno nám, muslimům.“ Najednou však za sebou uslyšel uctivé zakašlání – byl to Jonáš, který noc strávil v jeho stanu. Jeho záležitost se snoubenkou totiž nedopadla dobře. V dobytém městě ji opravdu vyhledal a děvče nejdříve souhlasilo s tím, že s ním odejde. Když jí však řekl a svých nových muslimských přátelích a nové víře, úplně ho zavrhla a přísahala, že jej již nikdy nechce vidět. I ona se rozhodla opustit město a právě odcházela s uprchlíky. Zamilovaný Jonáš se však tak snadno nechtěl vzdát a požádal Chálída, aby se jí zmocnil násilím a pak mu ji přenechal. Ten to odmítl, neboť smlouva se přece vztahuje i na ni.
„Mohli by tedy muslimové kolonu sledovat a zaútočit na ni.“
„Ne, nemohli. Stíhání je možné až po třech dnech a to už budou daleko.“
„Ale mohli. Kolona musí jet po silnicích, ale jezdci na koních mohou využít zkratky.“
„Za tři až čtyři dny se ale klidně mohou dostat do Emessy, Baalbeku nebo Tripoli a být v bezpečí. Nedohoníme je.“
„To ne, já vím, že míří do Antiochie, a to jim bude trvat mnoho dní, než se tam dostanou. Budu vaším průvodcem, ale na oplátku chci to děvče.“
Chálíd radostně souhlasil a ihned k sobě povolal Ráfeho, Dirára a Abdur–Rahmána, kterým poručil připravit své lidi ke stíhání. Aby nebyli nápadní a vše proběhlo hladce, měli se na Jonášovu radu obléknout podle módy místních Arabů. Čtvrtý den ráno krátce po východu slunce předal Chálíd velení Damašku Obajdovi a vyrazil na cestu. Trasa není známa, letopisec pouze uvádí, že muslimští zvědové objevili Římany poblíž Antiochie nedaleko mořského břehu a to v nížině pod kopci, které Arabové nazývali al–Abrás a Římané Barda, jak čekají, až pomine silný déšť. (Jedná se asi o pásmo kopců zvané Džabal Ansaría, táhnoucí se od Antakye směrem na jih, přes nějž přechází přes něj silnice z Aleppa do Lázíkíje). Protože počasí bylo již dobré, rozhodl se Chálíd pro útok. První se do akce vydal Dirár a zaútočil z jihu podél cesty do Damašku. Římané byli zatím klidní, neboť měli výraznou početní převahu a mysleli si, že nepřítele rozsekají na kusy a pak budou pokračovat v odpočinku. I když půl hodiny poté se objevil od východu Ráfe s tisícovkou mužů, Římané stále věřili, že zvítězí, neboť Dirár měl podle nich představovat pouze předsunutý oddíl a Ráfe hlavní muslimské síly. Za další půlhodinu však zaútočil Abdur–Rahmán, a to od severu. Třebaže nyní byli odříznuti od Antiochie, situace ještě nebyla kritická a Římané celou následující hodinu úspěšně odolávali útokům vedenými meči a oštěpy. Pak se však ze směru jediné ústupové cesty na západ objevil sám Chálíd a pronikl tak hluboko do jejich šiku, že jej Abdur–Rahmám opět musel zachraňovat. Římané stále odolávali muslimskému útoku, pak však padl Tomáš a Harbíz. Bez svých velitelů se vojáci dali na útěk a většině se opravdu podařilo dostat do bezpečí, avšak celý náklad a všechny jejich ženy a děti se ocitly v rukou nepřítele. (Podle ukořistěného brokátu bylo toto střetnutí pojmenováno bitvou na Mardž ad–Díbaj, tj. bitvou na Brokátové louce.)
