Na začátku roku 1943 byl zadán požadavek na vývoj a výrobu samohybného děla ráže 152,4 mm. Tato zbraň měla být určena především k boji s novými, silně pancéřovanými tanky Tiger a také k palebné podpoře, včetně ničení těžce chráněných bodů obrany. Na vývoj dohlížel Ž. Kotin, který spolupracoval s konstrukčním týmem při závodě Uralmaš ve Sverdlovsku, který vedl L.Trojanov. Aktivně se podílel i specialista na dělostřelectvo, generál Petrov. Kotin chtěl pro samohybné dělo použít podvozek tanku KV, avšak prodloužený o dvě pojezdová kola. Avšak požadavek na rychlé započetí výroby se s tímto neslučoval, nehledě na nutnost výroby dalšího odlišného podvozku, proto byl nakonec použit standartní podvozek. Termín dodávky byl doslova šílený, projekt byl Výboru obrany předložen 4.ledna 1943, ten jej schválil a vydal rozkaz k výrobě prototypu v závodě Tankograd. Požadavali, aby byl hotov do 25 dní! Jen strach z případných trestů (GULAG a jiné "výchovné" metody) donutil pracovníky k tomuto výkonu, takže na konci ledna byl prototyp, označený KV-14, hotov.
Vznikl skutečně působivý stroj. Na podvozku tanku KV-1S, nijak nezměněném, byla postavena mohutně pancéřovaná, plně uzavřená nástavba. V jejím čele byla lafetována výzbroj, houfnice ML-20 S ráže 152,4 mm s mohutnou úsťovou brzdou typického tvaru. Zbraň vážila 5047 kg, délka hlavně byla 29 ráží. Vezeno bylo 20 dělených nábojů několika typů. Protitankový BR-540 vážil 48,78 kg, na vzdálenost 1000 m prorážel kolmý pancíř silný 120 mm. Dále byly používány protibetonové G-530 o váze 40 kg, tříštivotrhavé OF-540 o hmotnosti 43,56 kg a tříštivotrhavé s větším dostřelem OF-530/ OF-530 A o hmotnosti 40 kg. Maximální dostřel byl až 12200 m, mířená palby byla udávána do 3800 m, v praxi však pouze do cca. 700 m, pro ni se používal teleskopický zaměřovač ST-10, pro nepřímou pak panoramatický zaměřovač. Maximální dosažitelná rychlost střelby byla 2 rány za minutu. Posádku tvořilo pět mužů: velitel, střelec, řidič a dva nabíječi. Pro vnitřní komunikaci byl určen systém TPU-3, pro vnější radiostanice 1O-RK-26.
7.února 1943 byly uzavřeny vojskové zkoušky, 14.února byl stroj oficiálně přijat do výzbroje pod označením SU-152 (samochodnaja ustanovka). Výrobu se podařilo rozjet velice rychle, 1.března bylo odesláno prvních 35 strojů! Jeden stroj se v Moskvě zůčastnil zkoušek, při nichž byl ostřelován ukořistěný tank Tiger. SU-152 se prokázal jako nejúčinnější prostředek, většina ostatních zbraní nedokázala Tigra čelně ohrozit. To mělo vliv na další urychlení výroby a zvětšení množství objednaných strojů. Do prosince 1943 dala výroba 704 strojů, poté byla zastavena.
SU-152 byly určeny k výstavbě samostatných pluků samohybného dělostřelectva. Ty se skládaly z šesti baterií po dvou SU-152, velitel měl tank KV-1, dále byla jednotka vybavena dalším potřebným zámezím. Později, jak se zvyšovali počty vyrobených vozidel, se zvedl počet SU-152 u pluku z dosavadních 12 na 21. Poprvé se tyto obrněnce objevili v známé bitvě u Kurska. Ačkoliv udávaný počet zničených Tigerů a Ferdinandů, 12 a 7 během 12 dní, je téměř jistě dosti nadhodnocen, lze přesto SU-152 hodnotit jako povedený stroj. U Kurska si také stroj vysloužil přezdívku "Zveroboj", čili zabíječ zvěře, myšleny jsou německé tanky Tiger, Panther a další technika. Jednou z větších výhrad, mimo pomalé palby a malého množství munice, byla absence kulometné výzbroje.
Jak bylo řečeno, výroba SU-152 byla na konci roku ukončena. Důvodem bylo zavedení nového samohybného děla na podvozku nového tanku IS. Pro urychlení výroby se počítalo s využitím konstrukce SU-152. Kotin dostal příkaz k vývoji 7.srpna 1943. Stroj, označený "objekt 241", byl předveden Výboru obrany na podzim 1943. Ačkoliv se na první pohled svému předchůdci velmi podobal, jednalo se o v mnohém zdokonalené vozidlo. Mimo jiné výrazně vzrostla pancéřová ochrana. Výzbroj byla totožná s SU-152. Po přijetí do výzbroje byl označen ISU-152.
Souběžně s ISU-152 byl vyvíjen stroj s lepší výzbrojí z hlediska boje s pancéřovými stroji protivníka. Stroj, označený "objekt 242", po přijetí do výzbroje pak ISU-122, se lišil prakticky jen výzbrojí. Tu tvořil kanon A-19 ráže 122 mm (přesněji 121,92 mm). Zbraň měla hlaveň dlouhou 46,3 ráže, opět používala dělené střelivo. To spolu s šroubovým závěrem snižovalo maximální rychlost palby na stěží tři rány za minutu. Pro boj s pancéřovou technikou se však jednalo o lepší zbraň, mířená palba byla možna na vzdálenost až 8000 m, maximální dostřel byl 15700 m. Vezeno bylo 30 kusů munice. Protipancéřový náboj BR-471/ BR-471 B o hmotnosti 25 kg a úsťovou rychlostí 780 m/s probíjel na vzdálenost 1000 m kolmý pancíř silný 142 mm, na 2000 m 122 mm. Dále byla používána tříštivotrhavá munice typu OF-471/ OF-471 N o hmotnosti 25 kg. V roce 1944 byl postaven prototyp označený "objekt 249", u kterého byl kanon A-19 nahrazen novějším D-25 S, rovněž ráže 122 mm. Tento kanon dostal poloautomatický klínový závěr, díky čemuž stoupla maximální rychlost palby na 4 rány za minutu. Další změnou byl odlišný štít kanonu a úsťová brzda. Po přijetí do výzbroje bylo použito označení ISU-122 S (někdy také ISU-122-2). Velká část vozidel ISU-152/ ISU-122 byla vyzbrojena protiletadlovým kulometem DŠK ráže 12,7 mm, zevnitř ovládaný kulomet proti pěchotě však opět zaveden nebyl.
V prosinci 1943 byla vyrobena první série ISU-152/ 122 v počtu 35 strojů. Velice rychle najela plná výroba, do konce války bylo vyrobeno 4075 strojů, přičemž není rozlišen počet ISU-122 a ISU-152. V březnu se k Tankogradu přidala výroba v Leningradě. Výroba pokračovala i po skončení války, ISU-152 byl vyroben v dalších 2450 kusech. Výroba ISU-122 byla po skončení války přerušena, v roce 1947 byla však obnovena a do roku 1952, kdy byla výroba obou provedení zastavena, dala dalších 3130 kusů. Později došlo také na modernizace. První proběhla v roce 1956, kdy byla na ISU-152 instalována velitelská věžička s oběžným kruhem pro kulomet DŠK ráže 12,7 mm, dále se podařilo zvýšit množství vezené munice na 30 kusů. Také byl instalován modernější teleskopický zaměřovač PS-10. Velkou změnou bylo též modernizování pohonu, místo motoru V-2 IS byl instalován V-54 K, zvětšeno bylo i množství paliva, když počet sudů na zadní části vozidla vzrostl ze čtyř na šest. Takto modernizované stroje byly označeny ISU-152 K. Další modernizace byla zahájena v roce 1959, jednalo se o generálku pohonného systému, zvýšení kulometné munice a úpravy interiéru, označení bylo změněno na ISU-152 M.
Mimo těchto sériových variant vznikly i mnohé prototypy. Již za války byl postaven ISU-152 BM (také ISU-152-1) vyzbrojený kanonovou houfnicí BL-8 ráže 152,4 mm s hlavní dlouhou 60 ráží. Jeho variantou byl ISU-152-2 s BL-10. Další byl ISU-152 model 45, v tomto případě se jednalo o de fakto nový stroj, podvozek byl převzat z tanku IS-3, nástavba byla řešena naprosto odlišně. ISU-130 byl stroj vyzbrojený námořním kanonem S-26 ráže 130 mm. Od ISU-122 byla za války vyvinuta varianta ISU-122E se zesíleným pancéřováním, ani ten se však nedostal do výzbroje, stejně jako ISU-122 BM s kanonem BM-7 ráže 122 s delší hlavní.
ISU-152 a ISU-122 byly organizovány v samostatných plucích těžkého samohybného dělostřelectva, přičemž nedocházelo k jejich míchání. Každý pluk disponoval 21 vozidly. V březnu 1945 vznikla první brigádá těžkého samohybného dělostřelectva, tvořili jej tři pluky. První velké nasazení těchto strojů bylo v operaci Bagration, celkem se ji účastnilo 14 pluků. Zde se ukázaly jako velice účinné zbraně, ISU-152 především v roli podpůrné, ISU-122 jako velice nebezpečný i pro nejlepší německé tanky. Např. zničení 12 Tigrů sPzAbt 502 v létě 1944 je prací právě těchto strojů.
TECHNICKÉ ÚDAJE (SU-152/ISU-122S)
ROZMĚRY
Délka: 8095 m/ 9850 mm
Šířka: 3250 m/ 3070 mm
Výška: 2450 m/ 2480 mm
HMOTNOST
Bojová: 45500 kg/ 46000 kg
PANCÉŘOVÁNÍ
Čelo korby: 60 mm/ 90 mm
Čelo nástavby: 75 mm/ 90 mm
Boky korby: 60 mm/ 90 mm
Boky nástavby: 60 mm/ 75 mm
VÝKONY
Max. rychlost na silnici: 43 km/h/ 35 km/h
Max. rychlost v terénu: 14 km/h/ 18 km/h
Dojezd: 165 km/ -
Měrný tlak: 0,85 kg/cm2/ 0,8 kg/cm2
SU-152-side.
ISU-152
ISU-122 S
