Pancéřová ochrana pěchoty - Německo
"...najednou, za velkého žuchnutí, jsem byl tvrdou ránou do čela odhozen až na dno zákopu. Ohromnou silou zasáhl mou přilbu šrapnel, nepronikl skrz ni, leč dostatečně tvrdě na to, aby v ní zanechal důlek. Kdybych měl, tak jako ještě před pár dny, na hlavě čepici, měl by pluk o jedno mrtvého muže navíc." - záložní poručík Walter Schulze 8. Kompanie reservního pěšího pluku číslo 76, ze zápisku dne 29.července 1916 z bitvy na Sommě
Na počátku války, kdy dlouhé kolony německých vojáků proudily do Francie, nikdo si neuvědomil že nová válka bude zcela odlišná od těch dřívějších. Moderní pušky totiž byly určeny k palbě až na 1000 metrů a díky vysoké kadenci palby, ukázala se být situace vojáků na bojišti jako zcela fatální. U Mons byli pevně sevřené řady německé pěchoty devastovány v dosud nepoznané míře. Po bitvě se ukázalo, že moderní puškové projektily dokázaly projít ne jedním vojákem, ale hned dvěma a výjimkou nebyli ani tři zabití vojáci jedinou kulkou (!) Útočné operace se tak ukázaly být ohromným masakrem živé síly, který nedokázala dlouho vstřebávat ani kvalitní německá armáda, která drtila svého nepřítele, krom kvality a výcvikem, především výraznou početní převahou. Vojska se tedy začala zakopávat, aby odolala palbě nepřátelských pušek. Brzy ale dorazily na bojiště také děla, jenž nutila svou palbou, vojáky hloubit si stále hlubší a hlubší zákopy. Tak začala zákopová válka, jenž kladla na bojující vojáky dosud neznámé, nebo již zapomenuté, požadavky.
Císařští pěšáci sice vstoupili do války s přilbami, ale první zdání je jen klam. Historie těchto přileb totiž sahá zhruba až do roku 1842, kdy je navrhl Fridrich Vilém IV. Pruský – nejspíše vycházel z přileb užívaných v Carské armádě. Tyto přilby byly postupně zaváděny u všech německých států a jako poslední tyto přilby přejalo Bavorsko (1887). Německé Pickelhabeny byly vyráběny z pevné kůže, jenž se tvarovala do forem a následně přetírala černou barvou. Ke zpevnění byly přilby doplněny o kovový lem, který se pro důstojníka též zlatil nebo postříbřoval. V horní části byl k přilbám upevněn typický hrot, dělostřelci měli tyto hroty zakončeny malou kuličkou. V čelní části byla přilba osazena speciálním odznakem, který poukazoval z jaké země daný regiment pochází (jednotlivé země jako třeba Bavorsko, si stále uchovávaly částečnou autonomii, v rámci armády). V roce 1892 byly tyto přilby doplněny o jednoduchý povlak – M1892 Überzug, který měl zamezovat odrážení slunečních paprsků od samotné přilby a také chránit zdobené přilby před špínou. Überzug byl také doplněn o nakreslené číslo pluku. Původně vyvedené v barvě červené a po vypuknutí války zelené. Když propukla válka, začaly zásoby surové kůže, vhodné k výrobě přileb, docházet. Německo do té doby totiž importovalo kůži z Jižní Ameriky, především pak z Argentiny, což se v době války a blokádě, ukázalo být neřešitelným problémem. Nové přilby tak začaly být vyráběny z tenkého plechu (před válkou byly kovové pouze Pickelhaubeny určené pro kyrysníky), což se rychle ukázalo být velice nákladné a muselo se hledat jiné řešení. Tím byly náhražkové materiály, z nichž se tyto přilby vyráběly již na začátku roku 1915. Konkrétně se jednalo o plsť, vulkánfíbr nebo dokonce vrstvený papír. Tou dobou také začaly být vyráběny Pickelhaubeny s oddělitelnými bodly, M1915, jenž se měly sundávat, pokud byl voják v přední linii. Tyto upravené a hlavně zjednodušené přilby ale nebyly první z inovací.
Právě roku 1915 se na Vogézské frontě, poblíž Švýcarských hranic, začalo experimentovat s poněkud netradiční konstrukcí, jenž měla nabídnout alternativu za nevhodné Pickelhaubeny. Stalo se tak u Armádní Skupiny Gaede, operující ve zmíněném horském terénu. Generál pěchoty Hans Emil Alexander von Gaede (1852-1916) byl velice znepokojen vysokým počtem zranění hlavy, jenž se na jeho klidném úseku fronty vyskytovalo. Flustrován složitou byrokracií, nečinností nadřízených, rozhodl se zkonstruovat vlastní typ ochrané pomůcky. Výroba probíhala v dělostřeleckém arzenálu v Mühlhausen v tehdejším německém Alsasku (dnes Mulhouse, Francie), pod vedením Oberstleutnanta (podplukovníka) Hesse. Celkem bylo odesláno do první linie celkem 1500 kusů těchto přileb. Jednalo se lehkou přilbu, velice podobnou normanským přilbicím z 11.století. Podívejme se ale detailněji na konstrukci samotné helmy. Jednalo se o měkkou koženou čapku, jenž byla v zadní části rozříznuta a doplněna o stahovací řemen, aby tak bylo možno přizpůsobit velikost přilby. Pro zlepšení komfortu byla do vnitřní části našita tenká látková vložka s koženou obrubou. K této kožené přilbě, byl na čtyřech místech přinýtovaný samotný pancíř. Tento pancíř byl velice bytelný a dosahoval šíře 5 až 7 milimetrů. Celková váha této přilby činila 2,2 kg, což bylo sice hodně, leč podařilo se snížit počet zranění hlavy. Problém byl ale především ve velké složitosti, jakou byly tyto Gaedeho přilby vyráběny a také nedostačující ochrana boků a zadní části hlavy. Jen zmíním že do dnešních dnů se dochovalo jen zhruba deset exemplářů těchto přileb. Důvod byl prostý, na frontě se objevila zcela nová přilba.
Stahlhelm Model 1916
Tak jako u Gaedeho přilby, byla nová přilba vyráběna z osvědčené a kvalitní chrom-niklové oceli, která přidávala této konstrukci na tvrdosti. Začátkem roku 1915 sepsal Dr. Friedrich Schwerd z technického institutu v Hanoveru studii, jež se zabývala studováním ran na hlavách vojáků, způsobených během zákopových bojů. Schwerd předložil tuto studii, v niž doporučoval zavedení ocelových přileb, svým nadřízeným a krátce na to byl poslán do Berlína, kde dostal za úkol zkonstruování a produkci vhodné přilby. Výsledný produkt vycházel z gotických šalířů ze 16.století a poskytoval nejlepší ochranu hlavě a krku. Zde bych ještě zmínil jak klíčový byl samotný výzkum. Francouzi totiž u své konstrukce přilby vzor 1915, Adrian, jednoduše začali sériovou výrobou původně hasičské přilby, jenž svou konstrukcí nebyla nikterak ohromující. První přilby Stahlhelm byly testovány již v listopadu 1915 v prostoru Kummersdorf u prvního útočného praporu. Po zkouškách bylo objednáno celkem 30.000 kusů těchto přileb, leč kvůli administrativním průtahům se dostaly na frontu až začátkem nového roku. Během února roku 1916 jimi byly vybaveny oddíly u Verdunu. Zde se ukázala být nová přilba velice úspěšná, bylo rozhodnuto o masové výrobě a během několika měsíců jimi byli vybaveni všichni vojáci na frontě Západní. Vojáci na Východní frontě jimi byli vybaveni až v polovině roku 1917. Výroba těchto přileb totiž byla velice náročná a nebylo snadné rychle uspokojit velkou poptávku. Dlouho tedy bylo možné vidět vojáky v zákopech jak s novými ocelovými Stahlhelmami tak i starými Pickelhaubny. Zvon přilby je ražen z vyseknutého plechu tvaru oválu. K dosažení kýženého výsledku, musel být polotovar minimálně devětkrát upnut do razícího stroje, než získal výslednou podobu. Oproti tomu bylo možno britskou přilbu Mk.I – Brodie, razit jednorázově, tedy levněji a v mnohem vyšších sériích. Plech z chrom-niklové oceli dosahoval tloušťky lehce přes 1mm a váha přilby činila 1,2 kilogramu (dvě liby a šest uncí). I samotné polstrování bylo velice kvalitní a bylo upevněno ke zvonu přilby třemi nýty. Jednalo se o koženou, nebo plechovou obruč, k niž byly upevněno polstrování, konkrétně tři stahovatelné kapsy vyrobené z kůže, později látky, které byly vycpány slámou, nebo srolovanou látkou. Tyto polštářky byly natolik důmyslně řešené, že mezi hlavou a přilbou vznikl prostor široký jeden prst a v hodní části široký prsty dva. Což výrazně zvyšovalo šanci vojáků na přežití zásahu, pokud došlo jen k promáčknutí přilby. Dříve by totiž voják skončil s pohmožděnou, nebo prasklou lebkou, minimálně pak s otřesem mozku. Takto voják přežil bez větší újmy jen s důlkem na přilbě a pocuchanými nervy. Samotná přilba ale nedokázala poskytnout ochranu před vysokorychlostními projektily pálenými z nepřátelských pěchotních pušek. K tomuto účelu se na odvětrávací rohy připevňovalo speciální zařízení.
Stirnpanzer
Na bocích přilby M1916 se nachází dva válcovité rohy, které plní jak funkci odvětrávací, tak i funkci úchytu pro speciální zesilující pancíř. Ze sedmi a půl milionu vyrobených přileb M1916, bylo jen 50.000 z nich možno osadit tímto představným pancířem. To znamená pouze každá stopadesátá přilba. Jak již bylo zmíněno, v přední části byl Stirnpanzer uchycen za samotné rohy a dále byl pancíř zajištěn koženým, nebo látkovým páskem, zachyceným za zadní část přilby. Materiálem k výrobě byl vysokokalený ocelový dílec šíře 6,3 mm. Podle některých údajů dokázala takto upravená přilba odolat palbě z pušky Lee-Enfield na vzdálenost 150 metrů. Váha tohoto zařízení byla lehce přes 3 kilogramy, mezi pěchotou nebyly z tohoto důvodu moc populární a výjimkou nebylo ani to, že byly vojáky po příchodě na frontu prostě zahozeny. Stirnpanzery byly primárně určeny pro statické jednotky, tedy pro hlídky, kulometné oddíly a odstřelovače. Podařilo se mi sehnat i fotografii poněkud prostěji tvarovaného Stirmpanzeru, konkrétně jen ohnutého dílce, doplněného o dva otvory k uchycení na přilbu. V roce 1917 se spojencům podařilo u Verdunu ukořistit velice netradiční německou přilbu. Jednalo se o těžkou přilbu, velice podobnou saským obléhacím přilbám z 16.století. Přilba měla dlouhé spodní lemy a krom výřezu v čelní části (podobného jako u M1916) byl druhý výřez pro krk. Zajímavé bylo též provedení vnitřního polstrování, které se odlišuje od toho u Stahlhelmu, v tomto případě bylo polstrování upevněné rovnou na přilbu a jednalo se o relativně tlustou prošívanou vrstvu, chránící hlavu. Přilbě také chyběly typické rohy na bocích zvonu a bylo zde patrno šest nýtů, kterými byly upevněna vnitřní výstelka. Tato přilba byla následně zaslána spolu s britskou vojenskou misí do New Yorku. Váha této přilby byla úctyhodných 6,35 kilogramu. Na 180 metrů dokázala tato přilba odolat palbě běžnou municí. V případě užití protipancéřové munice, bylo možno tuto přilbu prostřelit na obdobnou vzdálenost, leč je nutno zasáhnout přilbu pod vhodným úhlem. Britským jednotkám se podařilo v průběhu listopadu 1918, nalézt v obsazeném německém skladě v St. Mihiel další atypický typ přilby. Vzhledem se velice podobala modelu 1916, leč celková váha činila 1,36 kilogramu a byla tak o 140 gramů těžší než základní přilba. Tato přilba, někdy nazývaná model 1918, se vyznačovala také látkovým podbradníkem, oproti koženému jak tomu bylo u modelu 1916. Těmito pozoruhodnými přilbami a představnými pancéři ale výčet německých snah o ochranu hlavy bojujících vojáků, nekončil.
Sappenpanzer Gesichtsmaske
V roce 1918 začalo vrchní velení zasílat na frontu speciální obličejové masky, určené pro odstřelovače a osádky kulometů. Tyto pancéře byly primárně určeny pro jednotky bojující v otevřeném terénu. Tyto masky byly vytvořeny z pancéře silného 5,7 milimetru a udávaná váha činí necelých 6 kilogramů. Obdobně jako u Stirnpanzeru, dokázaly i tyto masky odolat přímé palbě na vzdálenost 180 metrů. Co se konstrukčního řešení týče, měly být tyto masky upevněny k hlavě pomocí několika řemenů, jejich uchycení k masce bylo řešeno různě. Nejčastěji jsem se shledal s pěti hroty vystupujícími ze samotné masky, ke kterým se zachytilo řemení. Absence jakéhokoliv polstrování byla pro samotného nositele velice nebezpečná, neb mohlo dojít v ke zranění i pokud projektil neprošel skrz pancíř masky. Tyto masky jsou typické velkým výřezem na pravé straně, který usnadňoval míření a palbu z pěchotních pušek. V čelní části byly také vyseknuty dva drobné průzory, které měly sloužit k míření. Nejsem si ale jist jejich použitelností v polních podmínkách. Tyto masky byly také natírány klasickou, šedo-zelenou barvou, používanou v tehdejší císařské armádě. Jelikož se tyto masky začaly vyrábět až v průběhu roku 1918, bylo jich do konce války vyrobeno jen velice malé množství.
Stahlbrustpanzer
První Stahlbrustpanzery byly přiděleny kulometným oddílům již v roce 1917 a ukázaly se být sice jako velice těžké, leč v případě poziční války poskytovaly svým nositelům slušnou ochranu. Vojáci je nosívali v kombinaci se Stirnpanzery. Vyráběly se dvě velikosti těchto pancéřů, menší vážil 8,6 kg, větší pak téměř 11 kilogramů. Materiálem pak byla křemíko-niklová ocel, která poskytovala ochranu před projektily letící rychlostí 650 m/s na vzdálenost 50 metrů, pod 25 metrů již docházelo k penetraci pancíře. Projektil o rychlosti 850 m/s probíjel Stahlbrustpanzer již na vzdálenost kolem 54 metrů. Na vzdálenost kolem 270 metrů odolával tento pancíř již i těmto projektilům. V pozdějším období se tyto pancéře různě upravovaly a vylepšovaly. Mezi tyto změny patří kupříkladu dva přinýtované háky k zavěšení granátů, výraznější prořezy v oblasti paží, aby se usnadnilo držení zbraně, nebo pak řemeny k lepšímu upevnění k tělu. Stirnpanzery byly velice rozšířeným doplňkem německých pěšáků na Západní frontě, můžeme se s nimi tedy setkat na mnoha fotografiích. Jen zmíním že vojáci je často nosívali otočené, aby jim chránily záda. Také se často můžeme setkat s britskými, nebo americkými pěšáky, jak pózují s nasazenými pancéři a další kořistní výzbrojí (často i přilbami). Nejsem si ale vědom že by tyto pancéře užívali i v bojích – spíše se jednalo jen o pózování s kuriozitami (na jedné fotografii pózují američtí vojáci v plné výstroji a dokonce i s protitankovou puškou Mauser 13,2 mm Tank Abwehr Gewehr Mod. 18).
Zdroj:
Helmets and body armor in modern warfare – Dean Bashford
http://nuke.combat-helmets.com/PreWar/G ... fault.aspx
http://www.greatwardifferent.com/Great_ ... mor_01.htm
http://www.worldwar1.com/sfgstal.htm
http://www.panzernet.net/php/index.php/ ... 088.0.html
http://www.panzernet.net/php/index.php/ ... 180.0.html
http://www.panzernet.net/php/index.php/ ... 491.0.html
Werbung für einen Kugelpanzer für den Feldeinsatz
Kreisarchiv Mettmann, Düsseldorfer General-Anzeiger vom 26.5.1915
Přilba nalezená u Verdunu a přilba nalezená u St.Mihiel
Američtí vojáci pózují s ukořistěnou výzbrojí
Francouzi nahromaděná výzbroj po obsazení zákopu
Povšiměte si otočených Stahlbrustpanzerů
Dobrý RoboCopové. O sto let později spatří světlo světa, skoro absolutní ochrana vojáka, díky moderním materiálům a technologiím. Zajímavostí je tzv. exoskeleton. 
