Hned zpočátku chci upozornit, že se nehodlám zabývat tzv. Filadelfským experimentem. Od okamžiku kdy jsem o něm slyšel poprvé ho totiž pokládám za nesmysl.
Ukrytí vojáka a techniky na bojišti je jednou z možností jak nebýt v boji zničen. Na zemi je možno k ukrytí použít zákopů, terénních nerovností případně vegetace. Pokud se k tomu přidá omezení tepelného a elektromagnetického vyzařování, potom má například tank mnohem větší šanci na přežití.
Ve vzduchu nebo na mořské hladině je ale možnost ukrytí mnohem menší. Jde zde hlavně o omezení radarového obrazu, minimalizaci infračerveného záření a omezení produkovaného hluku. Vizuální identifikaci však nelze znemožnit, pouze ji ztížit.Proto je například Hanessem uváděný F-117 veden jako noční letoun. Ve tmě je jeho černý trup obtížně lokalizovatelný a při minimálním radarovém obrazu má obrovskou šanci napadnout svůj cíl a nikým neobtěžován zmizet.
Na moři je tato šance na ukrytí kvůli nižší rychlosti prakticky nemožná. U plavidla dosahujícího rychlosti kolem 30-40 uzlů (50-75 km/h) nelze počítat s tím, že se nepozorovaně přiblíží k pobřeží, zaútočí a pak se vklidu stáhne do bezpečí.
Pokud nebudu brát do úvahy ponorky, potom už v první válce docházelo k pokusům zmýlit nepřítele. Byly používány falešné nástavby, komíny a maskovací (většinou šedé) nátěry.
V následujícím konfliktu začaly být na moři používány velmi speciální kamuflážní nátěry. Ty většinou opticky tříštily siluetu lodě, takže bylo často velmi obtížné určit co vlastně člověk vidí. První pokusy o zmenšení radarového obrazu prováděli, jak jinak, Němci. Periskopy ponorek a hlavice šnorchlů byly potahovány pěnovou gumou.
Loď na moři je možno lokalizovat několika na sobě nezávislými způsoby.
V první řadě musím uvést vizuální identifikaci, cíl prostě vidím a podle siluety jsem schopen určit o jakou loď jde a komu patří. Při vyšší rychlosti navíc každá loď vytváří zpěněnou brázdu za zádí (dobře viditelnou i v noci).
Dále jde o radarové zaměření. Samotné těleso lodi, jeho tvar a použitý materiál určují velikost a charakteristiku signálu na obrazovce radiolokátoru nepřítele.
Další v řadě je akustická lokalizace a to jak aktivní (ASDIC) tak pasivní. Prostě sedím v klidu a poslouchám co se kde šustne. V dnešní době je možno pasivně lokalizovat válečné plavidlo a určit nejen jeho typ ale i třídu a velmi často i konkrétní loď (i jednotlivá plavidla ve třídě mají odchylky ve vzorci akustické stopy).
Následuje možnost zaměření elektroniky pracující na palubě hledané lodě, její tepelná stopa (často využívaná samonaváděcími hlavicemi raket) prípadně z ponorek nebo ze satelitů zjistitelná odchylka v gravitačním poli.
Z výše uvedeného je patrné, že nejen v dnešní době ale i minimálně v blízké budoucnosti není možno postavit „neviditelnou“ loď.
A nyní k některým technologiím omezujícím možnost zjištění lodě:
Již jsem uvedl, že za WWII se začaly používat kamuflážní nátěry. Tento postup se dodnes používá a je neustále zdokonalován. Koncem války USNavy od tohoto řešení upustila a složitá schémata „Measure 32“ byla nahrazována jedno, případně dvojbarevným nátěrem odstíny šedé.
Dnes jsou v používání krycích nátěrů nejdále nikoliv Američané ale překvapivě státy severní Evropy. Švédská a Norská lehká plavidla jsou v současnosti kryta velmi komplikovanými deformačními nátěry kombinovanými s maskovacími sítěmi. Je velmi obtížné odhalit loď zakotvenou ve fjordu a to jak ze vzduchu, tak i z hladiny z poměrně malé vzdálenosti. Do nátěrových hmot již pronikla i technologie RAM snižující zároveň radarový obraz lodě.
To je pro začátek vše. V pokračování se budu věnovat hlavně postupům pro omezení jiných způsobů lokalizace a identifikace plavidla
Další díly série:
Možnosti ukrytí na moři - 1.část
Možnosti ukrytí na moři - 2.část
Možnosti ukrytí na moři - 3.část
BB-63 Missouri v kamufláži Measure 32
Italský těžký křižník Trieste v bojové kamufláži.
Francouzský těžký křižník Gloire v bojové kamufláži
Jak dlouho to asi trvalo natřít takový křižník?
