Věřte, že toto téma je pro mne nejmíň zajímavé. Jsem člověk, který hodně let shromažďuje faktografii historie válečných konfliktů od „ Antiky “ až po dnešní dobu. Ve všech historických pramenech a literatuře mě nejmíň bavila politika. Pro konflikt v Koreji, je však strašně důležitá, aby člověk pochopil co se vlastně stalo. Zde je totiž jedinečné to, že se podařilo spojit OSN. Tak to se podařilo až v devadesátých letech v době konfliktu proti Iráku. Tedy vlastně za čtyřicet let dvakrát.
V roce 1950 se to však podařilo jen z toho důvodu, že jeden z členů s právem „ Veta “ SSSR od ledna 1950 odvolal své diplomaty z OSN na protest, že OSN uznávala Tchaj – wan jako zástupce Číny.
25. června 1950 po čtvrté hodině ranní překročila severokorejská armáda pod velením Choi Yung – kuna po předchozí mohutné dělostřelecké přípravě 38. rovnoběžku a valila se na jih. Zákeřný a ničím nevyprovokovaný ( ale rozhodně se nedá říct, že neočekávaný ) útok zastihl Jižní Koreu zcela nepřipravenou a znamenal pravou katastrofu. Také pro jejího amerického spojence byl útok naprostým překvapením. Ve chvíli útoku bylo ve Washingtonu 24. června 15°° hodin. Ze Soulu přišla depeše od velvyslance Johna J. Muccia, ten vyjádřil obavu, že se jedná o „ generální ofenzívu “ proti Korejské republice. Reakce Američanů byla překvapivě rychlá ( zřejmě poučeni po Pearl Harbour ).
Okamžitě byla svolána porada sboru náčelníků štábu. Tam bylo konstatováno, že Jižní Korea nesmí být ponechána komunistům na pospas. Byla zde založena téze „ Domina .“ Tj. v podstatě necháme – li komunistům jednu zemi, budou tak postupovat dále a žádná země si nebude jista komunistickou agresí.
Velmi by se pak zkomplikovala situace Tchaj – Wanu a Indočíny. Jak známo s jídlem roste chuť a v případě nečinnosti se západ obával vyústění v III. Světovou válku.
Již druhý den 25.6. ( washingtonského času) požádaly Spojené státy o svolání Rady bezpečnosti OSN. Sám gen. tajemník Nor Trygre Lie světové organizace označil komunistickou agresi za „ válku proti Spojeným národům.“ OSN měla již odpoledne zprávy S/1495 a S 1496, týkající se severokorejského útoku. Rada bezpečnosti označila útok za porušení míru a rezolucí S/1501 vyzvala k okamžitému zastavení nepřátelství a stažení bojujících jednotek do postavení před 25. červnem. Ze stálých členů Rady bezpečnosti hlasovali pro rezoluci Francie, USA, Velká Británie a Čína ( Tchaj – Wan ) z nestálých členů Ekvádor, Egypt, Indie, Kuba a Norsko. Jugoslávie se hlasování zdržela.
26. června na letišti Kimpa přistávaly letouny, které odvážely americké občany a pracovníky OSN. 27. června reagoval prezident USA Truman slovy „ Útok na Koreu činí zcela nepochybně zřejmým, že komunismus, který doposud používal k ovládnutí nezávislých států subverzi, postoupil teď dál a hodlá použít ozbrojenou invazi a válku. Prezident dále prohlásil, že americkým námořním a leteckým silám vydal rozkaz poskytnout jihokorejským jednotkám přímou pomoc. Sněmovna reprezentantů ( poměrem 315:14) a Senát ( 70:0 ) zároveň schválily jednoroční vojenskou službu. Tchaj – wan byl požádán, aby se zdržel všech akcí, aby nevyprovokoval Mao Ce – tunga. Tchaj – wan byl zaštítěn 7. válečnou flotilou USA, která se přesunula do Tchaj – Wanského průlivu. Souběžně probíhaly odkládané dodávky válečného materiálu z USA do jižní Koreje.
27. června RB OSN přijala vzhledem k ignorování předcházející rezoluce Severní Koreou ( zastavení palby a stažení vojsk za 38. rovnoběžku ) rezoluci č. 83. Tou vyzvala všechny členské země OSN k poskytnutí takové pomoci Korejské republice, která by odvrátila ozbrojený útok KLDR a pomohla by nastolit v této části světa opět mír.
Proti této rezoluci hlasovala Jugoslávie a Egypt s Indií se zdrželi hlasování.
28. června oznámil britský premiér Clement R. Attle, že se jeho země rozhodla poskytnout armádě Korejské republiky námořní leteckou, pozemní vojenskou podporu, o dva dny později tak učinil i Truman.
Nutno však dodat, že americké letecké síly se bez oficiálního rozkazu účastnily akcí již od 26. června 1950 a loďstvo od 29. června.
Teprve 30. června 9 hod. 30 min. zmocnil Truman generála Mac Arthura k okamžitému zapojení pozemních, leteckých i námořních sil USA do válečných operací na straně Korejských sil.
Admirál F. P. Sherman obdržel rozkaz, neprodleně zahájit blokádu severokorejských přístavů a pobřeží. Generál Mac Arthur měl ovšem v této chvíli k dispozici pouhé čtyři divize jejichž stavy byly naplněny pouze na 60 až 70 procent, dále námořní operační svaz Task Force 96 ( TF 96 ), skládající se z 1 lehkého křižníku, 4 torpédoborců, 1 australské fregaty, 1 ponorky a 10 minolovek. Každý si asi udělá představu, jak to tedy s přípravou na válku vypadalo. Podporu Korejské republice nabídlo 39 států. Přímou voj. pomoc poskytlo 16 států.
Kromě USA, Velká Británie 3 pěší brigády, obrněnou brigádu, půl pluku dělostřelectva a britské dálněvýchodní loďstvo. Austrálie poskytla dva pěší prapory a leteckou jednotku. Nový Zéland pluk dělostřelectva, Kanada a Turecko pěší brigádu, Belgie, Etiopie, Francie, Thajsko a Řecko prapor pěchoty.
Filipíny prapor pěchoty a obrněnou rotu. Jihoafrická unie leteckou jednotku a Kolumbie, Nizozemí a Lucembursko menší jednotky.
USA zajišťovaly 50 % pozemních, 86 % námořních a více než 93 % leteckých sil. Ostatní státy OSN 10 % pozemních, 7 % námořnictva a 5 % letectva, zbytek do 100 % tvořily jednotky Korejské republiky.
Proti zmíněné rezoluci protestoval SSSR ( stále však trucoval ) patolízalské ČSR ( Viliam Široký ) a Polsko.
7. července pak RB na své 476. schůzi přijala rezoluci kterou všechny jednotky vyzvala k podřízení se velení USA. Korejská republika samozřejmě vyjádřila souhlas. Hlasování se zdrželi zástupci Jugoslávie, Egypta a Indie. O týden později převzal generál Douglas Mac Arthur z rukou generála Lawtona Collinse vlajku OSN, když velení převzal 7. července. Průběh bojů ve stati IV. Část Boje I. fáze 1950
Použité podklady – Korea 1950 – 1953.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Daniel Kamas – Křídla nad Koreou 1950 – 1953.
