Tank (z r.1485)
Leonardo převzal základní myšlenku klasického modelu bojového vozu zakrytého krunýřem ze středověku a rozvinul ji originálním způsobem: navrhl rozmístnění hlavní po celém obvodu vozu a originální hybný mechanizmus stroje. Leonardo však tento velkolepý projekt, který měl spíš jen oslnit a vzbudit údiv, rychle opustil, protože brzo zjistil, že ho nelze prakticky realizovat.
Teoreticky měl být stroj uváděn do pohybu 8 lidmi, kteří by z vnitřku zařízení ovládali a nabíjeli všechny hlavně. Muži uvedli do pohybu systém středových klik a ozubených kol a 4 kola vozu se začala točit. Pokud by se vůz podařilo dát do pohybu, na hladkém povrchu by se mohl pohybovat celkem rychle. Potíž byla v tom, že vůz se do pohybu vzhledem ke své hmotnosti a velikosti nemohl pomocí lidí dostat. Zvažovala se i možnost, že by uvnitř vozu byli koně nebo býci, ale vzhledem k uzavřenému malému prostoru, to nebylo možné.
Válečný vůz se srpy (kolem r.1485)
Asi nejkrásnějším nákresem Leonardových strojů je studie dvou válečných vozů se srpy. Tento (a také i jiné) nákresy je však potřeba chápat především tak, jak bylo v období renesance zvykem, tj. jako dramatické vyobrazení zkázonosného stroje, obdivované pro nevšednost a okázalost, bez ohledu na to, jestli šlo o vynálezy proveditelné, či nikoliv.
Pohon vozu zajišťoval pár koní. Stejně jako u jiných Leonardových strojů nás udiví složité soukolí. Vůz se v zemi zachycoval dvěma velkými ozubenými koly, na kterých byly připevněny dva srpy. Jedno z kol převádělo pohyb na hlavní soukolí ve tvaru klece a to přenášelo otáčivou sílu na dvě soustavy srpů, přední a zadní, takže k vozu se nepřítel bez újmy nemohl přiblížit.
Ručnice (kolem r. 1482)
Leonardo vymyslel důmyslné zařízení, které spočívalo v tom, že ručnice byla mobilní a bylo možno měnit směr výstřelu bez toho, že by se muselo hýbat podstavcem nebo celým strojem. Ručnice byla umístěna na bitevním poli a zakotvena pomocí kolíků a provazů do země. Podstavec byl díky tomu stabilní, avšak hlaveň se přitom mohla volně pohybovat nejen doprava a doleva, ale i nahoru a dolu. Vodorovný pohyb byl docílen celkem snadně. Žlab podstavce, v němž byla uložena hlaveň, je spojen s pohyblivou konstrukcí, která klouže po zakřivených dřevěných vodících lištách, které umožnily dosáhnout akční rádius až 20 nebo 30 stupňů.
K nastavení délky dostřelu sloužilo nastavení pohybu hlavně shora dolů. Víc než jedna osoba musela zvednout hlaveň i konstrukci, k níž byla hlaveň připevněna. I když byla pohyblivá část se stojanem spojena mechanickým kloubem, který manipulaci usnadňoval, i tak to bylo pomalé a náročné. Po vyzvednutí hlavně do požadované výšky se do příslušných otvorů zastrčil kolík a díky němu se celá konstrukce ukotvila do požadované výšky. Zbraň se nabíjela zezadu a Leonardo nakreslil několik zajímavých střel tvořených nábojnicí plněnou dvěma různými výbušninami a uzavřenou kulkou. Také přemýšlel nad různými varianty téhož stroje.
Varhanová děla (kolem r. 1482)
Varhanové dělo mělo značný dostřel a hlavně mohly střílet najednou nebo i zvlášť. Díky dvěma kolesům se dělo mohlo pohybovat prakticky neomezeně.V zadní části děla byla umístněna klika, kterou se upravoval sklon hlavní.Také výška děla se dala upravit. Nevýhodou celého zařízení byla dlouhá doba potřebná na nabíjení.
Ochrana hradeb (z let 1482-85)
V době, kdy Leonardo žil, byla otázka ochrany hradeb velmi důležitá. Hrady a pevnosti se dobývaly s pomocí žebříků. Dobyvatelé opřeli o hradbu vysoký žebřík, který dosáhl až k cimbuří a dál to už znáte. Leonardo vynalezl systém obrany, který vyžadoval zvlášť upravené hradby s otvory. Na vnější straně hradeb byl vodorovný trám (jehož délka se upravila, podle toho, kolik žebříků měl odrazit). Dovnitř do pevnosti byl trám přes otvory propojen s dalšími vodorovnými kolmými trámy, které navazovaly na důvtipné zařízení v podobě dlouhé páky spojené s rumpálem. Osoby obsluhující rumpál vevnitř pevnosti, mohli takto rychlým a silným pohybem trámu směrem ven svrhnout opřené žebříky. Následně byl zase trám zatažen k stěně, aby ho nepřítel nemohl poškodit. Případně se zařízení dalo lehce rozebrat. Celé uspořádaní zařízení se vyznačuje zvláštní obdivu hodnou geometrií.
Moždíř (z let 1503-05)
Moždíř (v Leonardově době už známá zbraň) navrhl Leonardo na dřevěné konstrukci ve tvaru kružnice, kde se propojují a pravidelně střídají dřevěné prvky konstrukce a hlavně. Z nákresu není jasné, jestli se měl moždíř umístnit do vody, ale zdá se, že je to nejlepší vysvětlení i vzhledem k jeho velké hmotnosti a přítomnosti lopatkových kol uprostřed. Stroj byl pravděpodobně opatřen vesly. Na stroj byl připevněn kryt, který zakrýval kruh se 16 stejnými částmi moždíře. Každou část tvořila konstrukce + hlaveň. Celé zařízení se mohlo ve vodě pohybovat rovně ale i otáčet kolem své osy. Hnací kolo uvedli do pohybu dva muži. Celý převodový systém by se ovšem za chvíli rozsypal, kdyby ho Leonardo nedoplnil o další kliky a dvě soukolí klecového tvaru.
Zde od 50 sek. je možné zahlédnout v 3D projekci konstrukci vícenásobného moždíře:
http://www.youtube.com/watch?v=jA7F9OP_-SA
Vrtulník (z r.1489)
Leonardův stroj, všeobecně známý jako vrtulník, je projekt vzdušného šroubu. Když se však na tento projekt podíváme blíž, zjistíme, že ve skutečnosti nemůže fungovat a ani nevyužívá zásady dynamiky jako moderní vrtulník. Spirálovitý tvar, který Leonardo navrhl, nebyl také žádnou novinkou a býval hodně už ve starověku využit u projektů vodních strojů. Leonardo je však poprvé použil v souvislosti s létáním a vzduchem.
Věřil totiž, že vzduch je stlačitelný a tudíž musí mít hmatatelnou hustotu, do které by se šroub mohl zavrtat jako např. do dřeva, zvednout se a letět. Projekt ovšem neřeší otázku, jak dosáhnout potřebné rychlosti otáčení šroubu, aby se stroj mohl pokusit vzlétnout. Také není jasné, jakým způsobem by se stroj měl vznést do vzduchu.
Čistě teoreticky můžeme z návrhu stroje vydedukovat, že k tomu, aby se stroj mohl zašroubovat do vzduchu, by potřeboval rozhýbat základnu ze které měl vzlétnout. To se dalo docílit buď odrážením nohou čtyř mužů, kteří základnu rozhoupaly jako na kolotoči anebo rychlým odvíjením předem navinutého lana, které by šroub roztočilo. Spirála by se takovým způsobem zašroubovala do vzduchu proti směru hodinových ručiček a základna by se musela začít otáčet v opačném směru. Celé zařízení by to sice zpočátku táhlo nahoru, ale to je tak asi všechno. Protikladné otáčivé pohyby by se vzájemně rušily a také chybí plocha, od které by se stroj soustavně odrážel a „letěl“.
Otočný most (z let 1487-89)
Leonardo načrtl několik zajímavých mostů, které by se pro své speciální vlastnosti dali využít ve válce. Do těchto projektů (vycházejících z antiky) promítl několik svých původních nápadů. Otočný most měl velkou přednost, (jeho funkční model si můžete prohlédnout na tomto videu: http://www.youtube.com/watch?v=OBKc8a2- ... re=related – od 53 sek. se model začne otáčet), a tou byla rychlost, s jakou ho bylo možno otevírat a zavírat. Most měl po stranách zakotveny dva rumpály – otevírací a uzavírací, a to na té straně břehu, na které byl most upevněn do země pomocí mimochodného šroubu, kolem něhož se otáčel. Na druhém břehu byla přístupová rampa.
Automobil (z r.1478-80)
Leonardo se často zabýval pohybovým systémem, například přepravou velmi těžkých děl, kde zavedl novinky týkajících se třeba profilu kol nebo jejich naklonění. Často se zabýval i vozíkem se třemi koly. Návrh vozíku je nejčastěji veřejností interpretován jako návrh automobilu určeného na přepravu tovaru nebo osob, avšak jde o omyl. Věrohodnější hypotézou jeho využití je, že šlo o divadelní stroj, který se před diváky v divadle pohyboval samohybně a samostatně, aniž by ho někdo postrkoval. Jde o vskutku zajímavý stroj.
Celý systém pohonu je založen na využití pružin, což je nesporně Leonardova geniální myšlenka. Leonardo se k použití pružinových hybných systémů ostatně uchyloval často, zejména při návrhu katapultů. Pro fungování vozu však byla ještě jedna věc klíčová a to ruční brzda s dálkovým ovládáním, která byla tvořena dřevěnou lištou umístěnou mezi zuby vodorovných kol. Lišta bránila pohybu vozu, i když byly pružiny natažené. Když se však zatáhlo za provaz, který byl k liště připevněn, vodorovná kola se odblokovala a vůz se dal zázračně sám do pohybu.
Zde se můžete podívat na zajímavé video „automobilu“:
http://www.youtube.com/watch?v=a2qeZrej ... re=related
To byly jenom některé zajímavé návrhy projektů strojů Leonarda. Navrhl toho samozřejmě spoustu a z různých oblastí. Pro čtenáře, který se chce dozvědět víc, je určena tato stránka: http://www.leonardo3.net/leonardo/machines_eng.php
Zdroje:
Domenico Laurenza, Mario Taddei, Edoardo Zanon Leonardovy stroje, nakl. Sun r. 2008
http://www.italian-renaissance-art.com/ ... apons.html
http://www.thetoyzone.com/2009/15-da-vi ... -machines/
http://www.macchinedileonardo.com/index.php
). Později, když potřeboval práci, náčrty vypracoval precizně, ale umělecky. Jak to uvádím ve svém článku, bylo to tehdy zvykem. Nešlo ani tak o technickou stránku, jak o to, aby náčrty byly krásné, zajímavé, poutavé, dramatické atd. To, tehdy lidi oslovovalo, stejně jako dnes - reklamy, filmy atd. Později Leonardo dospěl do stadia, kdy jeho náčrty mají opravdové technické provedení. Bez ozdob a uměleckých vsuvek, jde o seriozní technické projekty. 
), že genialitu mu nelze upřít, ale byla v prúbehu staletí příliš zveličena. Nevynalezl ani tank, ani vrtulník, ani auto atd. jak laici často uvádějí, ale v mnohém se opíral o poznatky svých předchúdcú z antiky i středověku a ty dokázal použít novým zpúsobem, nebo je novým zpúsobem modifikovat, nebo doplnit o dúmyslný mechanický systém atd. Při zkoumání mnoha oború, které ho zajímali, přišel na některé věci, které by mu zaručili pověst génia tak či onak.
