Poznámka: 3. bilp byl součástí 1. Československé letecké divize v SSSR a tak v článku na její působení najdete samozřejmě mnoho odkazů, primárně se ale budu věnovat její úderné složce, tedy bitevnímu pluku tvořeného letouny Il-2 Šturmovik. Tímto chci navázat na mé předchozí články věnované tomuto letounu zde na Palbě a jít opět po jeho stopách. Na začátku přeskočím události a úvod věnuji předvečeru ostravské bitvy, pak se vrátím zpět a dozvíte informace o zrodu a výcviku pluku, další část věnuji popisu taktiky nasazení této zbraně, následuje samotné bojové nasazení pluku během jeho jediné bitvy v okolí Ostravy den po dni a velkou část věnuji i nejzajímavějším osobním vzpomínkám přímých účastníků. Přesto, tato část historie má prázdná místa a stále čeká na vyjasnění mnohých rozporů.
Úvod-Předvečer bitvy
Necelé dvě desítky kilometrů dělí pohraniční obec Sudice od Opavy, i když tu dnes silnice nejsou nejlepší, překonáte tuto vzdálenost autem za dvacet minut. V roce 1945 trvala tato cesta Sovětům celý týden. Od 15 do 22 dubna. Každý metr této cesty byl kropen krví. „Vydáte-li Ostravu, vydáte Německo!“ Zakončil své příkazy Hitler ze svého berlínského bunkru, slova byla určena „krvavému Ferdinandovi“ jak se přezdívalo polnímu maršálu Schörnerovi. Ten se snažil příkazy vůdce plnit do posledního písmene. Schörner je velitelem „Festung Troppau“. Tato „pevnost Opava“ měla přehradit cestu sovětskému postupu. Útočníci museli postupovat peklem, obrana byla protkána sítěmi zákopů zpevněné železobetonovými pevnostmi československé výroby, posázené velkým množstvím palebných ohnisek, kulometných hnízd a minových pastí, sítí větších či menších vodních toků, všechny zakalkulovány do německé obrany. Proti obloze mířily desítky hlavní různé ráže, protiletecká obrana byla svou hustotou a palebnou silou srovnatelná jen s obranou Berlína. Oblast byla pastí i pro bitevní letectvo, do centra bojů byl nasazen i třetí bitevní československý letecký pluk – 3. bilp tvořený letouny Il-2 Šturmovik jako hlavní úderná část první československé letecké divize – 1. ČS. ZLD. Sovětské velení rozhodlo do operace nenasazovat těžké dělostřelectvo ani strategické letectvo, bitevní letectvo tak mělo klíčovou roli.
V březnu 1945 urguje u sovětského velení gen. národní obrany L. Svoboda s žádostí o spěšné bojové nasazení na frontě, přesto, že jeden ze tří pluků čs. letecké divize ještě není připraven k nasazení. Sověti souhlasí a umožní tak alespoň dvěma plukům zapojit se do hlavní fáze Ostravsko-opavské operace. Sovětské letectvo je tou dobou roztažené po široké frontě a nemá přebytek sil, tato žádost tedy přichází sovětům vhod, ba co více, Čechoslovákům svěřený úsek fronty bude na hlavním směru útoku.
Již od zimy 1944 je v oblasti budována německá obrana. V předvečer bitvy panuje v prostoru nepříznivé počasí, krupobití, místy kupovito-deštivá oblačnost ve výšce 800-1000m, místy déšť, viditelnost 4-10km, severozápadní vítr 7-10m/s. Velitel čs. bitevního pluku pplk. M. Guljanič pročítá hlášení zpravodajců, poté spouští ruku s listem a zamyšleně hledí směrem k frontě. Když by vzal do úvahy pouze německá letiště vyznačené na mapě, znamenalo by to v poměru sil přesně dvě německé stíhačky na jeden bitevník Il-2, ale ještě jsou tu Luftwaffe obsazená letiště v Přerově, Olomouci, Prostějově…dohromady 200 stíhaček Fw-190 a Bf 109, to už je pět na jednoho. Zpráva kromě počtu protileteckých baterií navíc neuvádí ohniska protiletecké kulometné obrany, pro šturmoviky obzvlášť nebezpečné…
Zrod
Politické využívání tradic čs. vojska v SSSR pro zájmy KSČ vyvolalo po pádu komunismu odpor k této tradici, opět již po několikáté se tento výklad obrátil naruby. Je třeba připomenout, že i mnozí čs. letci z východní fronty byli vystaveni stejné perzekuci jako ti západní, jejich motivace a válečné úsilí se od těch na západě nijak nelišilo, a na poválečném nástupu komunismu se nepodíleli.
Výstavba československé letecké jednotky v SSSR byla složitá a velmi zdlouhavá. Důvodů bylo mnoho, nejprve bylo třeba sovětskou vládu požádat a o podmínkách jednat. Česká žádost byla navržena již na počátku vypuknutí války na východě. Toto jednání ale bylo odkládáno až do konce roku 1942, bylo to z důvodu pro sověty velmi nepříznivého vývoje válečných operací a na podobná jednání nebyly vhodné podmínky. To se změnilo na podzim 1943, kdy sovětská vláda vyhověla žádosti československé strany, aby v SSSR byla zřízena čs. samostatná letecká jednotka. Jednalo se zároveň o významné politické rozhodnutí, podpořeno dobrými vztahy sovětské vlády s představiteli prozatímní londýnské vlády v čele s Benešem. Povolen byl jeden stíhací pluk, zabezpečený pozemním personálem a výcvikem čs. pilotů v sovětských vojenských leteckých školách. Bylo třeba z Velké Británie uvolnit 30-40 zkušených letců. Následovalo komplikované a oboustranně neústupné jednání čs. MNO s anglickou stranou. Nakonec RAF uvolnila 20 vycvičených pilotů a vymínila si, že v budoucnu již nikoho dalšího nepustí.
Další část se rekrutovala z čs. pozemních jednotek v SSSR, byli to dobrovolníci, kteří splňovali náročné požadavky, celkem 20 mužů nastoupilo do pilotní školy ve Vjaznikách a 10 mužů do školy leteckých mechaniků ve Volsku (později dalších 90 do školy v Telavi).
Piloti svůj výcvik dokončili v polovině roku 1944. Z Velké Británie skutečně přišlo 21 slíbených leteckých veteránů, stalo se tak v únoru 1944, do konce května byli již všichni přeškoleni na letouny La-5FN v leteckých základnách Ivanovo a Kubinka. Již 3. května tak vznikla 128. čs. slp, která byla o měsíc později přeorganizována na 1. čs. slp pod velením škpt. let. Františka Fajtla, podřízena byla 2. LA. Jednotku během léta nečekaně doplňovali zkušení slovenští letci, kteří na svých strojích dezertovali z německé služby, byla to velmi vítaná posila. V polovině září přistálo 22 stíhaček s čs. piloty La-5FN na slovenském letišti Tri Duby, aby odsud podporovali SNP. Ve stejné době byla další část pilotů, převážně slovenských přeběhlíků přesunuta do Przemyšlu, kde probíhal výcvik a přeškolení na La-5 a Il-2. 13. října zde vzniklo výcvikové středisko pod vedením škpt. Klána, probíhal zde výcvik 112 pilotů a 43 leteckých pozorovatelů. Výcvik již zkušených pilotů probíhal rychle a hladce, již v polovině října bylo pro boj připraveno 12 stíhačů a 14 dvoumístných posádek pro Il-2. Tato jednotka měla být poslána jako posila z Przemyšlu na letiště Tri Duby, avšak k tomu již nestačilo dojít, SNP bylo potlačeno a čs. jednotka musela svou drahocennou základnu opustit a přelétnout zpět na sovětskou základnu. Je to velká škoda, bitevníky by byly významnou pomocí. K čs. pluku přicházeli další a další Slováci, kteří různými cestami opouštěli řady Luftwaffe. Čs. jednotka měla již takový počet pilotů, že čs. voj. vedení plánovalo vytvořit další 3 nové letecké pluky, stíhací, bitevní a bombardovací. 1. čs. slp, který se statečně angažoval při podpoře SNP, obdržel čestný přídomek „Zvolenský“. Do bojů ve 2. sv. se však ke zvolenskému pluku stačil přidat pouze bitevní pluk. Druhý stíhací čs. pluk již do konce války nestačil dokončit výcvik a čs. bombardovací pluk nebyl z několika různých příčin realizován vůbec.
Nástup pilotů 3. bilp na letišti Przemyšl
Velení letecké jednotky převzal ambiciózní pplk. L. Budín, respektovaný Fajtl byl překvapivě vyšachován, začala se organizovat 1. československá smíšená letecká divize v SSSR tedy 1. ČS. ZLD. Ta byla nyní podřízena 8. LA. Všechny pluky, tedy Zvolenský a 2. čs. slp v Przemyšlu a 3. čs. bilp na letišti Stubno procházely dalším výcvikem pod dozorem sovětských instruktorů. Koncem ledna 1945 již mohl Budín oznámit brigádnímu generálu L. Svobodovi, že tento úkol je splněn.
1 ČS. ZLD se tak mohla pyšnit
1 čs. slp „Zvolenský“
2 čs. slp
3 čs. bilp
Počátkem února přišlo oteplení a letiště se proměnila v močály, což vedlo k přerušení výcviku. Počátkem března všichni velitelé pluků, perutí a letovodi absolvovali krátkou zkušební praxi přímo ve štábu 8. LA a u 227. ŠAD. Letci zde získali neocenitelné zkušenosti a došlo k upevnění součinnosti s ruskými letci, útvary divize se dále konsolidovaly a mnohé se ujasnilo. Po návratu na svou základnu 3. bilp provedl první lety proti nepříteli, jednalo se ale pouze o demonstrativní zastrašování proti polské Armii Krakovej a Benderovcům, kteří se potulovali po svazích Karpat. Bitevní a zvolenský pluk dokončily výcvik v polovině února 1945, byly přesunuty blíže k frontě na letiště Ivonič. Zde i nadále letecká divize krátce pokračovala ve společném výcviku, byly prováděny ostré střelby a zkoušky slétanosti, pokračoval i nácvik bombardování. Toto období bylo bohužel poznamenáno velmi ztíženými povětrnostními podmínkami, počasí značně výcvik komplikovalo. Celá divize dosáhla své plánované počty. Do 11. dubna byly oba pluky přesunuty na vzdálenost 200km od fronty na letiště v Katovicích, které se ukázalo jako velmi nevhodné, zejména pro těžké Il-2. Již 13. dubna zaujala divize definitivní pozici, kdy se přesunula na letiště Poremba, pouhých 20km od fronty. Letci se velmi těšili, že zasáhnou do boje ve směru postupu 1. čs. armádního sboru, který postupoval směrem Dukla-Prešov a podpoří tak zejména Čechoslováky. Názor Sovětů byl však jiný, a české letecké divizi byl určen prostor na aktivnějším úseku fronty, k úderu směřujícím k Ostravě. Jedna pozemní čs. jednotka tudy však přeci jen postupovala také, jednalo se o 1. samostatnou tankovou brigádu.
3. čs. bilp zřídil své velitelské stanoviště v malé vesničce Brzesce. měl kromě velitelských strojů 3 letky, 26 pilotů, 40 zadních střelců a 44 členů pozemního personálu. Velitelem bitevního pluku byl major Guljanič. V tuto chvíli bylo u pluku zřejmě 33 strojů Il-2 (1. slp měl v Porembě 32 La-5FN). Bitevní pluk nebyl ničím zvláštní, byl hlavní údernou silou čs. divize, ale Sověti mu věnovali mimořádnou pozornost právě proto, že se jednalo o nesovětskou jednotku. Logistické zabezpečení čs. divize převzal 479. BAO, do okolí letiště byly naváženy zásoby leteckých dílů, PHM, munice a dalšího materiálu. Zbývalo již jen navázat spojení 8. LA a přijmout první bojové úkoly. Prováděna byla rekognoskace oblasti letiště, piloti studovali mapy okolí a byli z její znalosti neustále zkoušeni.
Velitelé bitevníků 3. bilp: Zleva, zástupce velitele pluku kapitán B. Kubica, kapitán A. Navrátil, nejmenovaný ruský důstojník, major M. Guljanič, kapitán J. Nižňanský
Letoun Il-2M
Pro sovětské letectvo byl tento bitevní letoun hlavním úderným pilířem, jeho práce byla přímo na bojové linii či těsně za ní, základny šturmoviků byly vždy v těsné blízkosti fronty. Jeho útoky často následovaly těsně po dělostřelecké přípravě na nepřátelské pozice obrany a dělostřelectva. Měl širokou nabídku zbraní, bomby ráže 50-250kg, tříštivé a kumulativní rakety, zařízení na vypouštění zápalných směsí či protitankové PTAB. Základem byly však vynikající kanony Vja 23mm. Motor AM-38f o výkonu 1283kW byl naladěn pro nízký let kde letoun operoval a byl pro jeho potřeby dostačující. Specifickým rysem bylo masivní pancéřování celé přední části trupu, tedy celý motor a kabina pilota, relativně tenká slupka pancíře této skořepiny však dokázala odklonit většinu ze spršky projektilů střední ráže. 3. bilp byl vybaven nejnovější verzí Il-2M (více známý pod mylným označením Il-2m3), která se ve větším počtu objevila na frontě v létě 1944, vyznačovala se lepším dílenským zpracováním, novým typem křídel zešikmeným směrem vzad, kovovým žebrováním a potažením duralem, zadní část trupu za pilotní kabinou byly i nadále z tenké překližky, zadního střelce chránila pouze pancéřová deska na podlaze-v průběhu roku 1945 byly letouny dovybavovány setem pro boční i zadní pancéřování střelce, ale nedohledal jsem informaci jestli se to týkalo i 3. bilp. Nové úpravy dodaly letounu zejména lepší ovladatelnost. Na smysl této výjimečné doktríny, která nemá obdoby v žádném jiném letectvu, je třeba nahlížet v kontextu bojové taktiky Sovětské armády a vývoje války na východě. Zpětně lze na nasazení šturmoviků nahlížet jako velmi úspěšnou a efektivní složku armády, jejich síla vycházela zejména z jedinečné taktiky, která se rodila a zdokonalovala během měsíců bojů na východní frontě. S tím jak postupně slábla síla Luftwaffe, převzal obrannou úlohu Flak, jehož síla se až do konce války neztenčovala.
Vlastní kamufláž odpovídala sovětským zvyklostem. Určité odlišnosti se dají vysledovat v barevném označení číslice na směrovce. Dá se předpokládat, že číslovka, která začínala jedničkou, byla červená s bílým lemem. Ostatní čísla rozhodně nebyla červená, ale snad modrá s bílým lemem. Zdá se, že letouny s číslicemi začínajícími nulou byly přiděleny velitelům letek. Ještě jsou zprávy, že 1. peruť měla stroje jejichž číslovka začínala jedničkou, 2. peruť dvojkou a 3. peruť trojkou a čtyřkou. Dobové fotografie neukazují nic co by svědčilo o dalších odlišnostech proti běžným schematům.
Kamuflážní schema letounů 3. bilp, první obraz zřejmě odpovídá skutečnosti, druhý obraz je rekonstrukcí ve schematu používaném VVS od roku 1944.
Taktika a organizace
Prostřednictvím naší jednotky máme nepřímo jedinečnou možnost nahlédnout i do organizace sovětských bitevních pluků.
Velení 1.ČS.ZLD. bylo uskutečňováno z velitelského stanoviště divize umístěného na letišti Poremba. Zde byl denně přítomen velitel divize, náčelník štábu a důstojník operačně průzkumného oddělení (šturman). Velitel divize před akcí obdržel od 8.LA písemné rozkazy útvarům. Změny a dodatky se předávaly telefonicky pomocí signální tabulky a kódované mapy. Úkoly převzal náčelník průzkumného oddělení, ty byly předány nejprve bitevnímu letectvu a teprve potom stíhačům. Jednotky tak mohly vzlétnout do 30 minut od přijetí příkazu. První vzlétaly Il-2, poté La-5FN, shromáždění proběhlo nad letištěm.
Il-2 útočily proti živé síle a technice nad bojovou linií i v taktické hloubce ve skupinách po šesti až osmi letounech a to zpravidla v bojovém kruh. Skupiny létaly v sestavě stupňovitě vpravo, rozestupy mezi letouny byly 21-30m. Pro bojovou činnost byly vytvořeny 4 bojové skupiny po 8-10 letounech. Jednu letku tvořily 3-4 skupiny po dvou (roj) a z velitelského roje byla skupina čtvrtá. Startovalo se po dvojicích, jednotlivé roje se následně zformovaly do bojového tvaru. Osmičlenná skupila letěla po dvou čtyřčlenných rojích s úkosem vpravo, či výjimečně opačně. Let k výchozímu bodu bojové trasy byl s pravidla s využitím radiomajáku na letišti a radiokompasu v letounu, další let se uskutečňoval podle porovnávací navigace ale především podle pokynů pozemního navigátora. Rovněž taktika útoku byla prováděna dle sovětského vzoru. Šturmoviky útočily strmým klesáním 4-5 krát ve známém kruhu. Po skončení útoku velitel skupinu shromáždil a letělo se zpět opět na „radiomaják“.
Varianta 1
Při příletu skupiny k cíli, dal vedoucí příkaz k zaujetí bojové sestavy, letouny zvětšily vzdálenost na 100-200m . Poté vedoucí zaútočil na cíl jako první, a to ze zatáčky pod úhlem 30°ve směru opačném vůči stupňovité sestavě za ním letících letounů. Pod úhlem 25-35° útočil na cíl střelbou z palubních zbraní ze vzdálenosti 800-900m. Při druhé zteči byly odpáleny rakety ze vzdálenosti 600-700m a konečně při třetí zteči se odhazovaly bomby a to z výšky 350-400m, ostatní letouny následovaly a opakovaly manévry vedoucího.
Varianta 2
Taktika se u čs. letců nelišila od těch sovětských. První zteč byla provedena po dvojicích, další zteče už jednotlivě, letouny zpravidla utvořily kruh, nejprve byly shazovány pumy, pak rakety a nakonec byl cíl ostřelován kanony a kulomety, objekt tak byl pod permamentní palbou v krátkých intervalech. Ze zteče bitevníci vycházeli ve výšce 350-400m, poté aby znesnadnily palbu Flaku, prováděly až 10-15 horizontálních zatáček tzv. hadovitý pohyb, současně s výškovými manévry v rozmezí 100-150m. Počet ztečí byl 2-6 podle rozhodnutí vedoucího, to záviselo na povaze cíle, terénu a počasí. Po ukončení boje se skupina opět zformovala a letěla zpět na základnu nejkratším směrem. Stíhači doprovázeli Il-2 po celou dobu letu, prioritou bylo držet Luftwaffe v odstupu a nedopustit aby zaútočila na pomalé bitevníky. Doprovod byl v poměru 1:1 později byl počet stíhaček snižován či obdržely bomby pod křídla, neboť Luftwaffe snížila svou činnost. La-5 hlídkovaly ve dvou skupinách 500-1000m nad Il-2. Němci na strojích Bf 109 a Fw 190 útočili zespoda, vysokou rychlostí a spoléhali na okamžik překvapení a svou velkou palebnou sílu.
Stíhací ochrana
Při příznivém počasí a dobré viditelnosti
Stíhači, kteří měli zavěšeny pumy, shodili je na cíl a seřadili se do kruhu, jen tehdy bylo li přítomno 6 a více La-5. Kruh byl utvořen vně kruhu bitevníků a měl průměr asi 2200m, letělo se shodným směrem. Stíhači si tak udržovali vysokou rychlost a mohli sledovat co se děje uvnitř i vně kruhu, v této situaci se letouny Luftwaffe zdržovaly 3-5km od kruhu a přiblížit se neodvažovaly. Nejtěžší bylo pro stíhače chránit Il-2 nad cílem, kruh měl velký poloměr a byl nepravidelný, velké vzdálenosti mezi Il-2 lákaly německé stíhače pro vniknutí do útočného kruhu a využít tak nepřehledné a kritické situace během bitvy (stíhací expert Otto Kittel takto sestřelil desítky šturmoviků).
Při špatné viditelnosti
Při viditelnosti 2-4km se stíhači spojili do oddělených dvojic, ty hlídkovaly samostatně vně i na okrajích kruhu, jedna dvojka se zdržovala v blízkosti pikujících bitevníků a protože nepřítel útočil přízemním letem vysokou rychlostí, hlídkovala další dvojka ve výšce, při detekci nepřítele tak měla možnost klesáním nabrat rychlost a pustit se za ním. Při menším počtu stíhačů jak 6 se kruh nepoužíval. Stíhači chránili bitevníky i během přistávacích manévrů, postupně přistávali také, na nebi tak zůstala nejprve polovina skupiny pak už jen jedna dvojice, která přistála jako poslední.
Pro kontrolu vlastního letectva byly 5-15km před linií fronty zřizovány APU-předsunutá radiostanice 8. LA, které měly za úkol hesly prověřovat vlastní letouny, event. nařídit změnu cíle či letci nařídit jiné pokyny. Smluvené znamení „jsem váš letec“ se každý den měnilo. Ve dne to byl manévr letounem-3 výkyvy doprava, či doleva, či mávání křídly. Pro přesné navádění Il-2 na cíle působili přímo na linii avionávodčíci, kteří se s bitevníky museli spojit, navádět na cíle, popř. varovat před Luftwaffe v oblasti. Domluvené byly různé světlice či dýmovnice.
Ke dni zahájení Ostravsko-opavské operace měl 3. bilp zřejmě 34-40 letounů Il-2M s kovovými křídly, 26 pilotů a 40 zadních střelců. U bitevních pluků se počítalo se 100% zálohou mužstva, znamená to, že střelci byli bez zálohy a piloti dokonce hluboko pod normou. V tomto stavu by pluk hypoteticky vydržel bojovat na frontě maximálně 2 měsíce.
Palubní střelci
Pro výkon této nebezpečné funkce byli u 3. bilp bráni výhradně dobrovolníci. Il-2 měl velmi nepříznivou hodnotu SAT (těžký na ocas), střelci měli pancéřovou desku pouze na podlaze, jinak je před kanony a velkorážovými kulomety stíhačů „chránila“ jen tenká překližka. Střelců zde bylo plus minus 40, z toho 6 zapůjčených sovětů, 1 Rusín, 1 Volyňák, 1 Čech (Husmann), ostatní byli Slováci. Byli to průseráři, nad kterými ale Guljanič přivíral oči. Jednou se jim nechtělo ráno vstávat, podruhé se k jednotce vrátili se zpožděním, jindy se porvali či vyměnili výstroj, samozřejmě erární, za lahev samohonky. Jakmile však byli v boji, byl na ně spoleh, Šturmovik se bez ochrany zadní polosféry nemohl obejít, Němci měli z velkorážového kulometu 12.7mm UBT respekt, zadní střelci lezli stíhačům na nervy, nemohli sice prostřelit pancéřované čelní sklo, ale mohli poškodit motor. Střelci navíc informovali o dění vzadu, komunikovali mezi sebou vnitřním interkomem. Velitelem zadních střelců byl Richard Husmann, který měl značné zkušenosti ze západní fronty, byl také zodpovědný za organizaci výcviku, pro tento účel zřídil cvičnou střelnici nedaleko Poremby.
Poremba-bojová základna
Bojová základna čs. divize letiště Poremba se rozprostírala na pastvinách a polích 150m nad mořem. Hrozila po každém dešti špatnou nosností. Byl to pás 1000 krát 100m. Na severní straně sídlil bitevní pluk. Letadla byla zamaskována a kolem letiště byly zakopány zenitky ruského Flaku. V zemědělských usedlostech kolem, byly kanceláře velitelství, techniků a BAO. Byla zde jídelna s velmi hodnotnou stravou. Příslušníci obou pluků bydleli v blízké škole, spalo se většinou na nástavných kavalcích s drátěnkou. Letiště bylo pouhých 18km od fronty, hrozil tedy i dělostřelecký přepad. Bezpečnost byla velmi přísná, parkující letouny byly od sebe značně vzdáleny.
Piloti 3. bilp v popředí svých bitevníků, zleva: M. Jankovič, J. Holka, P. Čavojský
Návodčíci
Pestře pokreslené mapové archy byly pro piloty slabikářem, piloti je intenzivně studovali ihned po příletu na Porembu, hlavní šturman i operační důstojník z její znalosti piloty neustále zkoušeli. Nikdo to nebral na lehkou váhu, vždyť „zakufrovat“ během bojového letu bylo velkým prohřeškem, ostudou a nebezpečím zároveň. Posádky se tak podrobovaly nezbytné proceduře předletové přípravy. Bylo třeba znát trať letu, čas a kontrolní bod-APU-stanoviště řízení (viz. kapitola „Taktika“). Celý let tak probíhal takzvaným vytyčeným koridorem. Sovětské letectvo tak zajišťovala pozemní služba řízení letů-ZOS. Tato jednotka pokládala v blízkosti fronty výrazné šipky, které vyznačovaly koridor přeletu fronty vlastnímu letectvu. Na letišti byl reflektor, který v případě nutnosti v noci opisoval půlkruh směrem od fronty, byl také nasazován radiomaják i radiozaměřovač. Kdo koridor opustil, vystavoval se nebezpečí sestřelu vlastním Flakem. Každý letec si do mapy značil cíle, jejich kódovací čísla i cíle náhradní. Byly zde zakresleny pevné cíle jako bunkry, opevnění, zákopy a přední linie. V době kdy se bitevníky blížily k cíli, vojáci v přední linii dávali na své linie bílé terče, případně vystřelovali rakety smluvené barvy směrem k nepříteli, toto bylo velmi důležité, jinak hrozilo napadení vlastních vojsk. V době letu k frontě byl zákaz používat radiospojení. Pro letce byl navodčik jen hlas ve sluchátku. Navodčik byl přesně seznámen s harmonogramem bojových letů, počty letounů ve skupině, volacími znaky vedoucích. Měl k dispozici radiostanici a zdroj pro její napájení, proud byl vyráběn ručně, proto jej ovládal pomocník. Navodčik musel mít přehled nad prostorem bojové činnosti, byl proto přímo na přední linii zpravidla nějakých 100 maximálně 500m od nepřítele. Musel se dokonale maskovat. Tito vojáci měli bohaté zkušenosti, chápali důležitost své práce.
Pro 3. bilp sověty brzy nahradili muži z řad leteckého personálu a tak se již našim pilotům rozezněla ve sluchátkách slovenština. „Tráva já Berjoža dva, sto metrů před krajními domky u skupiny stromů jsou zakopány děla, supi tu nejsou!“ Šturmoviky opsaly ještě jeden okruh, Němci vyčkávali, co letouny provedou, nechtěli se prozradit. Npor. Fencl sklonil svůj letoun ke zteči, nyní už se Flaky nemusely skrývat a spustily palbu, od Il-2 vyšlehlo několik jazyků od vypuštěných raket, v postavení děl explodovala v hromovém výbuchu, vysoko do vzduchu vylétlo jakési kolo. Rakety ostatních měnily německé pozice v trosky. Navodčik dále hlásil pozici tanku ukrytého ve stodole a postavení dalších minometů, dvě FAB-100 zasáhly stodolu s tankem, která se následkem exploze zřítila jako domek z karet. L. Solár šel se šturmoviky až k zemi cca 20m, zahlédl u domů skupinu aut a radiový vůz, navodčik jej ujišťuje, že vzduch je i nadále čistý. Ludovít tedy provedl nový okruh a nalétl na radiovůz, který nyní seděl v zaměřovači. Teď! Vůz je zasypán dávkou průbojných a tříštivých 23mm projektilů, z vozu vyšlehl plamen. Ostatní dorážejí zbývající vozy. Němečtí stíhači se neukázali, útok byl tedy překvapivý. Dvanáctičlenná skupina se opět vrací zpět ke koridoru. Navodčik por. Havran skupině tlumočí poděkování od pozemáků, pilotům děkují vždy všichni, nám se ale neděkuje nikdy, pomyslel si Havran.
Ostravsko-opavská operace
Jednalo se o průnik Rudé armády do Československa, hlavním cílem byla významná ostravská uhelná a průmyslová oblast, ale motivem bylo i zamezení stažení německých vojsk směrem k Berlínu kde mohla podpořit obranu a naopak. 4. ukrajinský front spustil operaci na polském území 10. března, sověti však postupovali jen velmi pomalu a dosáhli jen malých úspěchů, operace tak byla 7. dubna na týden přerušena. Sověti se přeskupili a byli posíleni. Nyní probíhala linie fronty západně od města Nysa přes Krnov, pak severně od Opavy a jižně od Ratiboře, Wodzislaw, východně od Českého Těšína a směrem ke Slovensku. Útok byl veden od západního směru Odry a pomocný úder po jejím východním břehu. V této druhé fázi operace se do bitvy zapojila i 1. ČS. ZLP. Stalo se tak vlastně již jeden den předtím, neboť svou bojovou činnost divize začala již 14. dubna. Němci v této oblasti budovali obranu již od zimy 1944 a mohli se opřít i o důmyslná československá předválečná opevnění. Nepřítel sem soustředil velmi silnou protiletadlovou obranu. Měl k dispozici 20 pozemních divizí, 9 leteckých základen dislokovaných na severní Moravě a východních Čechách, z nich mohlo vzlétat cca 200 stíhaček Bf 109 a Fw-190. Luftwaffe operovala v útočných skupinách od 3 po 12 letounů, ty byly nasazeny i proti pozemním jednotkám postupujících sovětů. Celkem bylo v oblasti Ostrava-Opava umístěno 40 protileteckých baterií Flak 88mm, stovky fixních ohnisek protileteckých rychlopalných kanonů včetně mnoha mobilních protileteckých systémů, dokonce i vagonových plošin s Flakem. Na straně Němců bylo i velmi sychravé, deštivé počasí a fakt, že všechny řeky byly rozvodněny. 1. německá tanková armáda během zmíněné přestávky v bojích obdržela rovněž velké posily obrněných vozidel a dalšího materiálu. Na německé straně fronty čekal i Oberstlt. Dombacher, který měl na svém kontě 43 sestřelených Il-2 či Obestlt. Bühlingen s 24 amerických bombardérů na kontě. Letecká základna es byla na straně němců značně vybita, stále však Luftwaffe dokázala zasadit bolestné rány.
15. dubna v 10 hodin po sedmdesátiminutové dělostřelecké přípravě vyrazila vojska 60. armády do útoku, na pravém křídle postupovala 38. armáda, jejíž součástí byla i 1. čs. samostatná tanková brigáda. Německá obrana povolila v prostoru Rohov. Vojska tvrdě narážela na pevné pozice němců a utrpěla velké ztráty. Pozice kolem Opavy byly prolomeny až 20.-23. dubna. Po pádu Opavy mohl rozvinutý útok pokračovat směrem na Ostravu, bitva se 26. dubna rozhořela u Háje, Velké Polomi a Klimkovic. 29. dubna dosáhli sověti čáry Tísek, Zbyslavice, Svinov. 30. dubna pronikla 128. střelecká divize do Ostravy, ta byla osvobozena ještě téhož dne. Osvobozením Ostravy a Těšína, Ostravsko-opavská operace prakticky skončila, vojska pokračovala dále na střední a severozápadní Moravu a Slezsko. Pozvolna operace přešla na Pražskou operaci, toto významné město bylo ve směru postupu sovětských vojsk.
Bojové nasazení
Úkoly 3. bilp byly následující:
Přímá součinnost s pozemními vojsky
Ničení živé síly protivníka a jeho techniky
Ničení komunikací a dopravních objektů
Vedení taktického průzkumu postavení a pohybu nepřítele do hloubky 50 km od bojové linie.
Schema bojové činnosti 1. ČS.ZLD během Ostravsko-opavské operace
13. dubna navštívil letiště v Porembě generál Samochin společně s hlavním šturmanem a zástupcem velitele 8. LA gen. major Sulivanovem. Rozhodli, že česká divize, tvořená dvěma pluky bude schopna zahájit operační činnost 14. dubna v 04.30 hodin. Nastává hlavní část Ostravsko-opavské operace, 1. ČS. ZLD je v plné bojové pohotovosti a bude u toho! Pro zajištění součinnosti na frontě přidělilo velitelství 8. LA další sovětské důstojníky do čela operačního, spojovacího a šifrovacího oddělení divize.
Celkový stav divize (2 pluky) byl 521 osob. Z toho 33 důstojníků, 3 rotmistři, 51 poddůstojníků a československého mužstva. Velitelství divize bylo v Pščině asi 6km od Poremby. Bojová činnost byla zahájena 14.dubna 1945 v 16.00 hodin.
14. duben
Prvním cílem se stala dělostřelecká baterie, a velitelské stanoviště tankové brigády, které bylo vyznačeno na mapě nedaleko vesnice Olza. Útok byl proveden dvěma smíšenými skupinami po 8 letounech. 3. bilp vyslal 8 Il-2 a 1. slp 8 La-5 ve dvou vlnách (celkem tedy 16 Il-2 a stejný počet La-5). Obě bitevní letky vedli zkušení sovětští piloti, stíhací letky vedli F. Fajtl a jeho zástupce. Hlavním úkolem stíhačů bylo chránit šturmoviky po celou dobu letu, neměli se pouštět do pronásledování nepřítele, hlavní bylo držet jej v odstupu. Plukovník Andrejev zadal úkol a doplnil jej všemi podrobnostmi, apeloval na skutečnost, pokud německé Bf 109 či Fw 190 sestřelí Il-2, bude to pro naše stíhače velká ostuda.
Il-2 Startovaly jako první, nad letištěm se zformovaly do dvou čtyřek za sebou, v doprovodu La-5FN letěly do cílové oblasti. První roj poletí za šturmoviky a nad nimi a bude provádět zároveň výškové zajištění. Druhý a třetí roj poletí po stranách sestav bitevníků ve stejné výšce jako oni. Každý roj měl právo okamžitého zásahu, ale nesměl se strhnout k dlouhému pronásledování nepřítele, volné stíhání bylo vysloveně zakázáno. Il-2 byly vyzbrojeny 200kg leteckých pum, 4 raketami RS a plný palebný náklad do palubních zbraní (dvojice kulometů ŠKAS 7,62mm, dvojice kanonů Vja 23mm a 150 nábojů do zadního velkorážového kulometu UBT 12,7 mm). Velitel první letky bitevníků major Starčenko volal APU, ohlásil mu kódově cíl a čekal na potvrzení, návodčík potvrdil, že cíl souhlasí a nenastala žádná změna. Starčenko dal příkaz, aby se šturmoviky seřadily k útoku, nové mávnutí vedoucího znamenalo zahájení zteče. Z 1000 m zahájily šturmoviky zteč klouzavým až strmým letem, byly odhozeny pumy a rakety, průlet byl proveden pouze jeden, ke střetu se stíhači nedošlo. Starčenko nechal letouny seřadit do úhledných čtveřic. Poté letouny nabraly kurs zpět do Poremby, na cestě zpět se míjely s druhou vyslanou skupinou. F. Fajtl si po návratu podal ruce se slovenskými letci bitevníků a připomněl, že dnešní let byl jednoduchý, neboť byl proveden pouze jeden průlet a napříště let povedou sami Slováci, nyní již bez Sovětů, oba „zapůjčení“ důstojníci se vydali zpět na své základny. Všechny letouny se vrátily pořádku zpět, na startu však došlo k drobné kolizi dvou Il-2. Šturmoviky toho dne zaznamenaly 15 bojových vzletů v trvání 14 hodin 17 minut. Všichni letci byli velmi uspokojení, vždyť mnozí z nich opouštěli v roce 1939 Ostravsko s holýma rukama.
Od této chvíle bojovala čs. letecká divize v prostoru Olza, Kapitov, Zabelkau, Zavada, Belanice, Boryslavice, Bohumín, Markartovice, Moravská Ostrava, Opava.
Šturmoviky 3. bilp na své základně Poremba a během bojového letu, duben 1945
15. duben
Druhý bojový den byl velmi intenzivní, 3. bilp provedla 6 bojových akcí v trojúhelníku Bělá-Prostřední dvůr-Homberk, dále Olza-Bolatice-Zavada, východně od Opavy. U Roškova letecká divize asistovala při přechodu pozemních vojsk řeku Odra. Il-2 provedli celkem 57 vzletů v trvání 54 hodin 26 minut. Nepřítel utrpěl zvlášť vysoké ztráty na lidech a technice, došlo k prvním vzdušným soubojům s Luftwaffe. Stíhači však své kamarády v „létajících tancích“ dobře chránili, rtn. Ondřej Kostík v souboji poškodil jeden Fw-190. V tomto dnu došlo mimo jiné k náhlému přepadu nepřítele u Dolního Benešova, zničeno bylo 6 nákladních vozů a několik desítek mužů, za několik hodin další skupina u vesnice Bělá zničila 3 auta, 5 povozů, 2 dělostřelecké baterie a 30 vojáků, u Smolkova čs. bitevníci vyřadili 15 aut, 3 protiletecké baterie a 40 vojáků. Čs. divize se uvedla velmi dobře, za svůj výkon se jí dostalo pochvaly od velitele 8. LA.
16. Duben
Bojová činnost pokračovala s intenzitou od úsvitu až do soumraku, 3. bilp provedla 8 bojových akcí proti pozemním cílům v prostoru Olza, Uchylská, Tajchoř, Odra. Dohromady 56 vzletů v trvání 47 hodin 26 minut. Letouny byly vystaveny velmi silné protiletadlové palbě Flaku. Došlo ke střetu s Luftwaffe, ve vzdušném souboji sestřelil zadní střelec rtn. R. Husmann jeden Fw-190 F-8, který se zřítil jihozápadně od vesnice Olza. Divizi se dostalo pochvaly od velitele pozemních vojsk.
17. duben
Toho dne se počasí zhoršilo, pluk tak musel čekat až do 14. hodiny, kdy se počasí trochu zlepšilo. Provedeno bylo 7 bojových akcí do oblastí Kopytov, Uchylsko a Gorzycze, šturmoviky vzlétly 31 krát, v trvání 25 hodin 43 minut. V cílových oblastech se opět potýkaly se silným Flakem a Luftwaffe. Kpt. Koza byl při obraně bitevníků napaden čtyřmi Bf 109, jeden poškodil, ale byl zasažen střelbou jedním z nich, unikl přízemním letem a svůj stroj nouzově posadil do pole u polské vesnice Žiwiec, Koza se za 2 dny v pořádku vrátil ke svému pluku, letoun se podařilo zachránit. Několik Il-2 bylo v průběhu dne poškozeno od palby Flaku, avšak své úkoly splnily. Pluk obdržel další pochvalu od 8. LA.
18. duben
Po celý den počasí neumožnilo letounům vzlétnout.
19. duben
Vzhledem ke špatnému počasí se do operací vzlétalo opět až odpoledne od 16 hodiny. Intenzita Flaku dosáhla maxima, letouny se z boje vracely silně poškozené, na letišti proto byly provizorně zřízeny 3 mobilní letecké dílny. Provedeno bylo 6 bojových akcí, Il-2 provedly 39 vzletů v trvání 29 hodin 44 minut do oblastí Zabelkau, Nový Bohumín, Annaberg, Odergerg a nádraží Bohumín. Silnou palbou Flaku byl těžce zasažen letoun Il-2 s posádkou rtm. Slatinský a dst. Bílka. Letoun se roztříštil o zem, oba muži zahynuli.
20. duben
Bojové lety byly prováděny již od časného rána. Čs. stíhači doprovázeli bitevníky na cíle v prostoru Zabelkau. Severně od Bohumína šturmoviky zničily muniční sklad, založily zde několik požárů, dále zapálily 2 drahocenné cisterny s benzínem a umlčely 3 protiletadlové baterie. Bitevní letouny vzlétly 27 krát do šesti bojových akcí v trvání 22 hodin 3 minuty. Jeden Il-2 por. Novotného byl Flakem zasažen nad linií fronty. Letoun musel nouzově přistát. Z boje se toho dne nevrátily další dva Il-2, oba nouzově přistály 30 km severozápadně od Katovic. Jednalo se o stroje řízené rtm, Majchákem a rtm. Božíkem. Během vzletu těžce havaroval npr. Minka s La-5FN, při převozu do nemocnice zemřel. Při páté bojové akci se zpět pro poruchu vrátily dva Il-2. 40% všech šturmoviků se vracelo prostříleno od Flaku.
21. duben
Opět špatné počasí, operační činnost byla prováděna pouze dopoledne, provedeny byly 2 bojové akce, Il-2 mělo 16 vzletů v trvání 12 hodin 56 minut. Útoky byly prováděny na pozemní cíle v prostoru Bohumín, Zabelkau. Il-2 rtm Kozáčka byl Flakem tvrdě zasažen, nouzově přistál nedaleko Ratiboře. Letci byli lehce zranění.
Letoun pilota četaře Chebeně se po nouzovém přistání na letišti rozpadl na kusy, jednalo se zřejmě o zásah 37mm projektilem, letoun se vrátil do bojové služby
22-25. duben
Letištní plocha je rozmoklá, operační činnost je v tomto důsledku úplně přerušena. Opravárenské čety pilně pracují na poškozených letounech. V tomto čase divizi navštěvuje několik vysokých potentátů včetně L. Svobody či K. Gottwalda, jednotka slavnostně převzala bojovou zástavu. Během této příležitosti je přečten denní rozkaz Stalina ze dne 23. dubna, kde se osobně zmiňuje o zásluhách 1. ČS. ZLD a jejího podílu na dobytí Opavy.
27. duben
Bylo provedeno 6 bojových akcí, ale pouze stíhači, kteří vzlétli k průzkumu, je zaznamenán jen slabý Flak, v prostoru je nápadné ticho, nepřítel ustupuje! Začíná vyklízet Ostravu. Pro Il-2 nebyly nalezeny žádné cíle.
28. duben
Čs. letci provádějí operační lety od časného rána v prostoru Hlučín, Markvartovice a Petříkovice v součinnosti s pozemním postupem vojsk ve směru na Ostravu. Il-2 provedly 9 bojových akcí, 50 vzletů v trvání 50 hodin 55 minut. I tento den si vyžádal oběti. Flakem byl zasažen Il-2 rtm. Gucmana. Pilot se pokusil se zmrzačeným strojem nouzově přistát, po přistání však začal hořet motor, zadní střelec se těžce raněný dostal z letounu, Gucman však uhořel v kabině. Německý Flak ten den však ještě neskončil s rozdáváním tvrdých direktů, rtn. Klubal svůj Il-2 nouzově posadil na zem nedaleko letiště. Při vzletu těžce s Il-2 havaroval por. Kordoš, pilot byl těžce raněn, jeho střelec des. Vaculík zemřel. Během tohoto smolného dne havarují další 2 piloti, tentokrát stíhaček vlivem silného nárazového bočního větru, rot. Bošmanský a rot. Škovránek. Nepřítel ustupuje z prostoru Těšína a Žiliny.
Rotný J. Gucman před svým strojem č. 30. Zničený Gucmanův letoun nedaleko Wodzislawi
29. duben-1. květen
Panuje deštivé počasí, plocha letiště je rozmočena, prakticky celé Slovensko je osvobozeno
2. květen
Počasí povoluje vzlet pouze po poledni. Luftwaffe již nepředstavuje hrozbu, všechna německá letiště jsou již v rukách sovětů. Je provedena 1 bojová akce skupiny Il-2 bez doprovodu na nádraží v Těšíně, 8 vzletů v trvání 4 hodiny 15 minut. Letouny se vrátily beze ztrát, poprvé byla nasazena automatická fotokamera pro záznam výsledku pozemních útoků. Němci se stahovali z oblasti, na nádraží se nacházel muniční vlak klamně označený červeným křížem, tato informace proto byla důkladně prověřena. 8 posádek se zvedlo z blátivého povrchu Poremby a v mizerné viditelnosti letěli ve výšce 150m nad zemí. Nad těšínským nádražím pro jistotu obhlédli situaci, na konci nádraží se opravdu nacházel podezřelý vlak s viditelným nemocničním označením, obvyklý ruch kolem takové jednotky zde ovšem nebyl, jen několik strážných, kteří se okamžitě rozutekli, už to bylo velmi podezřelé. Letouny opsaly kruh, seřadily se za sebou a každý odhodil do těsné blízkosti vlaku dvě FAB-100, následovaly obrovské exploze, vagony se roztrhly jako krabička od sirek.
3-6. květen
Bojovou činnost přerušilo počasí, 5. května vypuklo pražské povstání. Piloti české letecké divize přijali naléhavé volání o pomoc povstalcům. Bohužel Poremba byla až příliš vzdálená od Prahy a dolet nestačil. Piloti iniciativně organizovali přesun, to však velitelství 8. LA zatrhlo, neboť se jednalo o příliš komplikovanou záležitost. Povolen byl pouze přelet dvou bombardérů Pe-2, které do ulic Prahy svrhly povzbuzující letáky a poté přistály na letišti Praha-Kbely. Válka skončila a toto byla poslední byť jen symbolická akce čs. letecké divize ve druhé světové válce.
10. květen
Celá čs. divize navždy opouští Porembu a přelétá na letiště u Albrechtiček v Československu.
Během zmíněné operace provedl 3. čs. bilp celkem 298 bojových vzletů v trvání 264 hodil 38 minut, letci na nepřítele svrhli asi 3700 pum o hmotnosti 90 000kg, vystřelili 600 raket a kolem 125 000 projektilů různé ráže, zničili desítky aut, povozů s municí, muničních skladů, železničních vagonů, dělostřeleckých a minometných baterií, ohnisek těžkých kulometů, obranných bodů, založili 71 požárů atd. Dále usmrtili či vyřadili z boje kolem 1500 vojáků a důstojníků.
Prezident Beneš vyznamenává majora Guljaniče, květen 1945
Dokončení v druhém příspěvku...
