SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka IV. Č 1.

[michan]

Útoky na Ladožské frontě.





SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka IV. Č 1.

Díl IV.

Část 1.

Maršál Mannerheim skutečně nikdy, za celou válku, nenařídí ofenzívu finských vojsk proti městu na Něvě – Leningradu ( zřejmě i srdeční záležitost maršála). Jen jak později uvidíme, přistoupí na některé strategické úpravy bojiště, směrem k Leningradu, na naléhání Němců.
Pojďme však od začátku.
Maršál nejprve vytvoří 100 000 uskupení – „Karelská armáda“.
„Karelská armáda“ se skládá ze dvou armádních sborů. Je to 6. sbor generálmajora Talvely a 7. sbor generálmajora Hägglunda. Oba sbory mají 5 divizí. K nim přidá tzv. skupinu „O“, pod velením generálmajora Oinonena. Skupina „O“ je složena z jezdecké brigády, 1. a 2. myslivecké brigády a dobrovolnického praporu.
Velitelem „ Karelské armády“ maršál jmenuje generálporučíka Heinrichse.
Toho ve funkci náčelníka generálního štábu, dočasně nahradí generálporučík Hanell.
Počáteční ofenzívu maršál také nespouští proti Karelské šíji, ale severně od Ladožského jezera.
K této počáteční ofenzívě ve směru severně od Ladogy vydá maršál Mannerheim pro „ Karelskou armádu“ dne 28. června 1941 „Směrnici“.
Dle této „Směrnice“ bude ofenzíva zahájena po obou stranách jezera Jänisjärvi s pokračováním po břehu Ladogy, západně a východně od města Sordavala, s konečným cílem dosažení bývalé finské státní hranice.
Tento „Hlavní úder“ bude mít navazující „ Pomocný úder“ severně od jezera Jänisjärvi do prostoru Suojärvi. Rudé armádě má tak být odříznuta ústupová cesta. Dobytím sovětských postavení severně od Vuoksi, se vytvoří pro finskou armádu nástupní prostor pro pozdější útok na Viipuri, ruský Vyborg, a na Karelskou šíji.
Dodatečně je však ve „ Směrnici“ stanoven konečný cíl operace – dosažení řeky Svir a Oněžské jezero.
Finské vrchní velení totiž musí přistoupit na naléhavé přání Němců. Němci chtějí, aby Finové svým útokem postoupili co nejdále na jih, a aby došlo k setkání německých a finských jednotek na řece Svir.
Aby Němci ukázali, jak moc jim na tomto setkání záleží, dostane finská armáda v době formování uskupení „ Karelská armáda“, posilu. Touto posilou je německá 163. pěší divize generálporučíka Engelbrechta, ze zálohy Vrchního velení.
Německá 163. pěší divize se z Norska do Finska přesune přes Švédsko(„ ho ho“ – opět, po kolikáté již - neutralita Švédska pod tlakem). Dokonce jeden z pluků 163. pěší divize, který měl posílit německé jednotky v Laponsku ( Dietl se dostal do obtíží u Murmanska), je z přesunu odvolán a poslán ke „ Karelské armádě“.
„Karelská armáda“ svou ofenzívu spustí po dělostřelecké přípravě a leteckém bombardování dne 10. července 1941 tak, že svým levým křídlem vede hlavní úder ve směru Korpiselkä.

Pro historiky nejlépe zachytil dění v první linii, boj jednotlivých vojáků, okruh kam jejich povědomí dosáhlo, účastník těchto bojů, kulometčík, pozdější historik a spisovatel, Väinö Linna v knize – Neznámý voják.
Abychom měli představu, jak takové boje při ofenzívě vypadaly v přední linii, ať mluví on, cituji:
„Mlází zapraskalo a zbraně zazvonily, jak vyplašení vojáci zalehli. Těsně nad nimi zněly temné rány dělové salvy. Bum. Bum. Bum.
Pronikavý, ostrý hvizd se nesl nad korunami smrků a přiměl vojáky, aby se s vytřeštěnýma očima přitiskli k zemi. Nové rány v nepravidelných intervalech a další hvízdání nad hlavami. Daleko na druhé straně hranice bylo slyšet tlumené výbuchy… Baterie umlkla, ale rozechvění vojáků nezmizelo. I velitel střelecké čety, ležící před nimi, přecházel neklidně podél rojnice. Pokoušel se povzbudit své lidi bezstarostným povídáním, ale nepřirozený hlas a nepravidelný dech prozrazovaly, že má srdce v hrdle…
Půl hodiny tiše čekali až konečně přišel zprava po rojnici rozkaz: ‚Vpřed‘!
Temný les byl plný šedých stínů, jež se tiše pohybovaly směrem k hraniční čáře. Vpředu se plížili samopalníci. Široce rozevřené oči se snažily proniknout temnotu mezi stromy, srdce bušilo a ruce se svíraly kolem pažeb až klouby zbělely. Před nimi prosvítal hraniční průsek s dvojitou bariérou ostnatého drátu. Ostnatý drát přervaly okované boty a vojáci se protáhli vzniklými mezerami… Obezřetně postupovali vpřed.“
Spisovatel říká, že takto kráčeli 2 km do 5ti hodin odpoledne a pak pokračuje, cituji: „Až najednou nalevo zazněly výstřely ze samopalu. V zápětí se rozrachotily i ostatní zbraně. Lehký kulomet štěkal, až se to v lese rozléhalo, a k němu se přidal těžký kulomet dlouhou dávkou. Prapor zatím nedostal žádný rozkaz. Vyčkávali. Střelba skončila a čekání pokračovalo. Pak se konečně zvedli k dalšímu postupu vpřed. Znovu propukla střelba a znovu se čekalo. To druhý prapor zřejmě dosáhl nepřátelské linie. Po chvíli vyrazila do útoku sousední četa a podporučík se vztyčil a ztuhlým jazykem zavelel svým vojákům: ‚Četo, vpřed!‘
Z vypětím všech sil se podporučík přiměl, aby vyrazil. Vojáci ho následovali. Sotva se zvedli, začalo to praskat a rachotit v borovém porostu. Fífí… fífí… Tiché, zlobné bzučení je přinutilo zalehnout… Podporučík uběhl ještě několik kroků a ukryl se za jakýmsi pahrbkem a lapal po dechu. ‚Vpřed!‘ Volal přerývaně na své vojáky. ‚Nesmíme se zastavit… Nesmíme zůstat ležet v palbě… Musíme je překvapit…‘
Nikdo se však nezvedal. Podporučík sám zůstal bezmocně ležet s ponižujícím pocitem, že nedokáže své muže zvednout do útoku. Ale velitel roty, klečící s pistolí v ruce za borovicí, chladnokrevně zavelel: ‚Kulomety k palbě připravit!‘ A když viděl, že pásy jsou nasazeny, zvolal: ‚Pal!‘ Kulomety se rozštěkaly.
Hluk, který způsobila jejich střelba, zcela přehlušil praskání a lomoz v borovém podrostu. Koruny stromů se lámaly a do vzduchu čněly jen bílé zmrzačené kmeny…
Kapitán, kterému neušla podporučíkova bezradnost, k němu popošel a laskavě pronesl: ‚Zkusíme to znova, pane podporučíku. Uvidíte, že to půjde.‘
Pak se kapitán zhluboka nadechl a rovný jako pravítko kráčel vpřed, s trochu natočeným trupem, jakoby šel proti prudkému větru. Až na to, že mu trochu cukalo v obličeji, nebylo na něm vidět nic mimořádného. Přeskakujícím hlasem zvolal: ‚Nepřeložitelná finská slova – Hakkaa päälle pohjan poika!‘
Zazněl výstřel. Vojáci spatřili, jak Kaarna a Mielonen klesli k zemi. Mielonen se však znovu zvedl a vrhl se ke kapitánovi, jenž ležel nehybně, nepřirozeně zkroucený… Opatrně obrátil kapitána na záda a vojáci uviděli, že jedna noha je nepřirozeně ohnutá na stranu. Dostal plný zásah do stehna z kanonu. Noha byla úplně utržená a u těla ji přidržovaly jen roztrhané cáry kalhot…
Kapitán ještě několikrát trochu pohnul rukou. Pak mu poklesla brada. Mielonen pochopil, že je konec.“

[michan]

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka IV. Č 2.

Díl IV.

Část 2.

Toho 10. července 1941, první den finské ofenzívy, kladou Sověti útočícím jednotkám tvrdý odpor. Přesto již tento den pronikne finský 6. sbor na jehož čele útočí myslivecká brigáda plukovníka Laguse do ruské obrany. Podaří se jí v obtížném terénu (lesy, bažiny, jezera) proniknout východně od Jänisjärvi a táhlým obloukem pokračovat další den, tedy 11. července 1941, až k břehu Ladožského jezera. Uzavře tak Sovětům v prostoru města Sordavala cestu na východ.
Těžké boje finského 6. armádního sboru probíhají v prostoru Salmis až do 21. července 1941, tedy 10 dní. A právě 21. července dosahuje 6. armádní sbor bývalé státní hranice, která mu patřila před Zimní válkou.

Popis bojů v těchto 10ti dnech, včetně osobních zážitků a sugesce doby, líčí velmi dobře nám již známý Väinö Linna ve své knize – Neznámý voják. Doporučuji všem bedlivě číst. V jeho knize je popis přírody a terénu v kterém se boje odehrávají, stav mysli finského vojáka, který nepotřebuje žádné politické školení. A jsou tam samozřejmě těžkosti boje v prvé linii, které tento spisovatel sám na své kůži zažil a pro historii zachytil. Jen těžko by vše historik vytáhl z tak uzavřených povah, jakou Finové mají - přesný popis bojů v tak obtížném terénu, pro historii. Väinö Linna nám vše hojnou mírou nabízí a tak ho nechme mluvit, cituji:

„Hromový rachot sílil. Přicházel ve vlnách zleva i zprava. Odněkud bylo slyšet rozkazy a útočný pokřik. Nad nimi z obou stran hvízdaly granáty, jednotky dělostřelectva vedly zarputilý souboj. Bzučení kulek se mísilo s naříkavým zvukem odražených střel. Na sousedním úseku někdo křičel Nosítká-á-á. Kryly se za stromy záseku, za kameny a pahrbky. Nepřátelské kulomety nestřílely v dávkách, nýbrž vystřílely vždycky celý pás od začátku do konce bez jediné přestávky. Nad vším se rozléhala bojová vřava. Jeden pluk postupoval proti linii pevnůstek čelním útokem. A dále vpravo byly v útoku další pluky. Do letního jitra zazníval příšerný hluk. Tisíce hlavní bylo rozžhaveno střelbou, tisíce rukou nabíjelo a pálilo, tisíce mužů se plazilo vpřed s napjatými těly a smysly. A deptány týmž napětím, bily se odhodlaně na svých místech tisíce jiných mužů ve snaze odvrátit útok protivníka. Muži padali a byli zraňováni po desítkách a po stovkách, dělali divy hrdinství a přemáhali svůj strach. Déle než rok spřádala velká část finského lidu myšlenky na pomstu a zatínala jen potají pěsti. V útoku byla síla. Ale silná byla i obrana… Na obvazišti leželo 11 mrtvých a 18 zraněných a přibývali další. Nosítka byla lepkavá krví. Mezi sténajícími a naříkajícími muži pobíhal zdravotnický instruktor: ‚Jak tyhle všechny , proboha, dopravím zpátky? Brzo, aby jedna půlka roty nosila druhou‘.“

„Karelská armáda“ narazila svým pravým křídlem, tedy jednotkami 7. armádního sboru na dobře bráněné a předem pečlivě vybudované sovětské obranné postavení. Jen velmi pomalu a krok za krokem zdolávala sovětskou obranu. Svým bojem však váže všechny sovětské zálohy a ty nemohou pomoci jednotkám, které bojují proti finskému 6. sboru, který pronikl na severní břeh Ladožského jezera.
Proto může 6. sbor postoupit až k městu Salmis na staré finské hranici a 22. července 1941 pak postoupí až k řece Tuulosjoky, je to v místech kde se vlévá do Ladogy. A dále pak 6. sbor postoupí až k Vieljärvi a Hyrsylä. Právě zde pak přijde od maršála Mannerheima rozkaz, aby finský 6. sbor svůj postup ukončil.
Nyní má 6. sbor posílen o německou 163. divizi přenést útok na své levé křídlo. Úkolem bude proniknout hluboko do prostoru Suojärvi a Tolvajärvi.
Generál Heinrichs chce tuto operaci provést jako oboustranný obchvat (klešťovou operaci).
Vše však zkomplikuje německý generál Engelbrecht, velitel německé 163. pěší divize. Svévolně totiž zaútočí na Tolvajärvi, zatímco jemu podřízený finský pluk útočí přes Loimolu na Kolaa.
Německé jednotky se špatně pohybují ve finském terénu s mnoha jezery a úžinami, zdrží tak svůj postup a utrpí při tom značné ztráty. Nejhorší je však, že samozřejmě nemohou být včas tam, kde mají tvořit druhé rameno kleští – v týlu sovětských jednotek, v prostoru Loimoly. Rusové jim kladou na suojärviském směru velký odpor. Když však začne působit z jihovýchodu a východu jediné rameno kleští (finských jednotek), začnou se Sověti rychle z jihovýchodu a východu stahovat. Tím se německé 163. pěší divizi uvolní cesta, a divize takto bez boje obsadí vesnici Suvilahti.
Finské jednotky mezi tím, na svém směru překročí bývalou státní hranici a dosáhnou úžiny mezi Sotjärvi a jezerem Säämäjärvi.
Když je takto ovládnuta oblast Suojärvi rozhodne se maršál Mannerheim, že přeřadí německou 163. pěší divizi do zálohy finského vrchního velitele.

I tyto boje, ale hlavně hrůzy války, nám nejlépe popíše Väinö Linna, cituji:
„Na nepřátelské straně se ozvalo dunění. Posadili se a naslouchali. Dunění pokračovalo tři, čtyři, pět vteřin, a pak: Hvíí…íííí!
První granát vybuchl u příkopu, kus před nimi. K zemi! To byl zbytečný rozkaz, všichni už leželi v příkopu a třásli se strachem. Z jejich vědomí vymizela jakákoliv myšlenka, zůstalo jen děsivé čekání a ve spáncích jim divoce bušila krev. Půda se otřásala, tlakové vlny přitiskly oděv úplně k tělu, a mezi kamením a hroudami hlíny, poletujícími vzduchem, svištěly střepiny a vše pršelo na zem v jedné směsici. To celé netrvalo ani 2 minuty. Když ozvěna posledního výbuchu dozněla, zařízl se do ticha vyděšený křik:
‚Nosítka… Pomoc, nosítka! Sanita!‘
Přiběhli dva saniťáci s nosítky. Přes cestu ležel muž a marně se pokoušel vstát: ‚Au, au, pomóc…‘
Dva vojáci klečeli vedle raněného. ‚Nekřič, nekřič tak‘, blábolili. Byli jeho nářkem celý zděšení. Ramena raněného byla zle zřízena. Lapiduši ho začali obvazovat, ale šlo jim to těžko, voják byl bolestí úplně bez sebe. Chtěl se jim vytrhnout, vstát a řval: ‚Pomóc… Zabte mě… óh, óh… smradi jedni ďábelský… zabte mě…!‘
‚Ylitalo je mrtev‘.
Kousek dále si držel jeden voják ruku: ‚Pojďte sem ksakru s těma obvazama.‘
Saniťáci byli vylekaní a nervózní. Jeden držel zdivočelého raněného, zatím co druhý se ho pokoušel obvázat, jak se jen dalo, a přitom křičel: ‚Copak můžeme bejt všude…‘.“

[michan]

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka IV. Č 3.

Díl IV.

Část 3.

V další části nás spisovatel Väinö Linna zavede opět do přední linie k jedné finské úderné četě na severu Ladožského jezera u „Karelské armády“, která má dobýt zakrytý dřevozemní bunkr osazený těžkým kulometem. Všimněme si při jeho popisu i drsné zuřivosti a vzteku finských vojáků. A nyní cituji:
„Koskelova četa útočila na úseku, kde se nepřátelská obrana opírala o nakrytý dřevozemní bunkr s těžkým kulometem, který zametal koštětem střel celé předpolí a nutil vojáky rýt nosem hlínu. Ani soustředěná palba na střílnu jej nedokázala umlčet. Pokus dvojice mužů s lehkým kulometem připlazit se do větší blízkosti ztroskotal. Střelec padl a nabíječi kulka prostřelila hrdlo. Vydával příšerné chroptění, které děsilo kamarády v jeho blízkosti. Koskela dostal nápad. Když ho četa bude krýt silnou palbou, připlíží se ze strany a hodí na bunkr protitankovou nálož.
‚Pozor na Koskelu. Palte!‘ Velel podporučík Kariluoto. Byl pevně rozhodnut okamžitě zaútočit, děj se co děj, i kdyby měl jít vpřed třeba sám. Vojáci pálili ze všech sil. Kulomet divoce poskakoval. Voda v chladiči vřela. Kaukonen zdvihl hlavu, aby lépe viděl. V témž okamžiku ze sebe vydal hluboký vzdech: á-ah, a hlava mu udeřila do rukojeti, jak se zhroutil nad kulometem… Lehto v prvním okamžiku zbledl, ale v příští chvíli uchopil rozhodným pohybem Kaukonenovo tělo, odstrčil je stranou a sám začal střílet. Spatřil, jak se nad nepřátelským zákopem ukázalo tělo vojáka, a v příští chvíli se nesl vzduchem granát, vržený na Koskelu. Lehto bleskem stočil kulomet a poslal do nepřítele celou dávku… Ruční granát vybuchl pár metrů před Koskelou, a Koskelovi při tom spadla čepice. Nad jeho hranatým obličejem se ježily vlasy na všechny strany. Volal dozadu: ‚Střílejte jako ďábli, pokusím se dostat dále…‘ Deset metrů od bunkru byl velký kámen; podařilo se mu dostat až k němu… Sotvaže mu nálož vylétla z ruky, už zase ležel za kamenem a tiskl dlaně k uším.
Dvacet nejbližších mužů zahulákalo z plných plic, když nálož dopadla na střechu bunkru a explodovala.
V dýmu zahlédli trčící trámy.
‚Na ně, hoši!‘
Podporučík Kariuloto se rozběhl vpřed a jeho lidé ho následovali bez váhání. ‚Rusové utíkají… Támhle jeden padl… Támhle taky… střílejte… Utečou! Nedovolte jim, aby utekli!‘
Kariluoto byl dole v zákopu. Otvorem vhodil dva granáty. Ukkola je doprovodil dávkou ze samopalu. V příštím okamžiku byla v zákopu celá četa a rozdivočelí vojáci se pustili do jeho vyčišťování…“
Dále spisovatel říká, že zákopy po boji zůstaly jen plné mrtvol Rusů, o žádných zraněných Rusech zde není řeč, jen mrtví Rusové! Finští vojáci jim z límců a čepic strhali odznaky a prohledali kapsy. Brali trofeje. Sbírali nagany a pohozené zbraně. Pak pokračuje:
„Než začali postupovat dál dopředu, vrátili se kousek k místu, kde padl Kaukonen. Zdravotníci už ho položili na nosítka. Ptali se, kam ji dostal. ‚Do tváře!‘ Odpověděl na půl huby nevrlý saniťák. ‚Ven vylítla zátylkem, jak vidíš.‘ Rychlá smrt, krásná smrt.“
To všichni uznávali.“

Když se blíží konec července 1941 ocitá se sovětská 7. armáda v kritické situaci, hrozí jí zničení. Na pomoc jí přichází z pravé strany, ze severu, sovětská 14. armáda a z levé strany, od Leningradu, sovětská 23. armáda. Sověti chtějí sérií protiútoků zvrátit situaci okolo Ladožského jezera.
V noci z 23. na 24. červenec 1941 hrozí Finům u Salmis, že bude 6. armádnímu sboru odříznuta přísunová cesta. To se totiž Sovětům podaří protiútokem tuto přísunovou cestu ohrožovat a na ostrovech Lunkula a Mantsinsaari vylodit vojska a současně zaútočit velkými silami na linii Tuulosjoki.
Finové krizi překonají tím, že znovu na oba ostrovy zaútočí a obsadí je.
Ovšem na přelomu července a srpna 1941 podniknou Sověti nový útok na linii Tuulosjoki. Mají zde čerstvé jednotky a útočí za velmi silné podpory dělostřelectva, letadel a tanků.
Finové úpornou obranou sovětský útok odrazí. Rozhoří se zde těžké boje, které trvají až do 15. srpna 1941. Finům se daří odrážet i protiútoky Sovětů, které jsou vedeny na střed fronty. Zde se brání finská 17. divize plukovníka Snellmana, která byla stažena z fronty u Hanko.

V době těchto těžkých bojů v Ladožské Karélii začíná ofenzíva finského 2. armádního sboru generálmajora Laatikainena. Ten od 31. července 1941 útočí na severním úseku Karelské šíje z čáry Vuoksi – Pyhäjärvi. Cílem ofenzívy je dobýt železniční uzel Hiitola a odříznout komunikace sordavalskému uskupení Sovětů směrem na jih.
Těžké boje u finského 2. armádního sboru sleduje i maršál Mannerheim. Ten dá generálu Laatikainenovi dne 4. srpna 1941 k dispozici 10. divizi. Tu 25. července 1941 stáhl ze západní části Karelské šíje, kde se nic nedělo, a kterou si držel v záloze. Nyní se hodí. Tato 10. divize pod velením plukovníka Sihvo je nyní nasazena jako útočná podle pokynů maršála Mannerheima. Útok 10. divize strhává do ofenzívy i sousední jednotky. Divizi se podaří dobýt městečko Kaukola a prorazit do obrany Sovětů hluboký klín. Druhý den, tedy 8. srpna 1941, dosahují finské jednotky u Lahdepohja břehu Ladožského jezera. Definitivně tak odříznou celé sovětské uskupení, které se zde nachází. Do finských rukou padne i důležitý silniční a železniční uzel Hiitola dne 11. srpna 1941, to když finský útočný klín dosáhne města Keksholm. Finské jednotky zatlačí dvě ruské divize na velký ostrov Kilpola.
Tyto dvě sovětské divize se úporně a houževnatě na ostrově Kilpola brání až do 23. srpna 1941. Potom odchází do přístavů na Ladožském pobřeží.
Veliteli finského 2. armádního sboru, generálmajoru Laatikainenovi je maršálem přikázáno, aby co nejrychleji dosáhl řeky Vuoksi v úseku mezi Enso a Pölläkkälä. A na jižním břehu řeky zřídit předmostí. 2. armádní sbor jej perfektně splní. Po tvrdých bojích jsou sovětské jednotky severně od řeky poraženy, pravé křídlo 2. sboru pronikne na středním toku řeky Vuoksi na druhý břeh a tam dne 23. srpna vytvoří rozsáhlé předmostí. O dva dny později levé křídlo finského sboru obsadí Sověty zapálený Keksholm a celá řeka (Vuoksi), je v úseku Suvanto – Taipale ve finských rukou

[michan]

Útoky na Karelské šíji 1941.





SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka IV. Č 4.

Díl IV.

Část 4.

Finské jednotky svým úspěšným postupem na sordavalském úseku vytvoří nástupní prostor pro dobytí města Sordavala a oblastí západně od města. Samotnou operaci provede finský 1. armádní sbor pod velením generála Mäkinena. Plukovník Svensson zaútočí svou 7. divizí z 1. armádního sboru na Sověty a rozbije jejich obranu. Sovětské jednotky jsou těmito tvrdými údery donuceny ustoupit do přístavů. Tady je nalodí Ladožská flotila, a ta je odveze na ostrovy okolo Leningradu. Sověti na místě zanechají většinu těžkých zbraní a vojenského materiálu. Ten se stane kořistí Finů.
Všechny operace Finů v Ladožské Karélii a na březích Ladožského jezera se zdaří. Sověti jsou odsud vyhnáni. Jediné co se finské armádě nepodaří je to, že Sovětům nezabránily v záchraně jejich jednotek. Těm se podaří vyhnout se finské pasti. Finské letectvo je zde slabé a tak lodě v klidu s naloděným vojskem odplují.
Co je však důležité. Ladožská Karélie je opět ve finských rukou. Je tak připraven nástupní prostor pro osvobození Karelské šíje.
Již jsme naznačili, že finský voják bojuje v Ladožské Karélii urputně, zaníceně a bez jakéhokoliv politického a osvětového školení (samozřejmě s perfektním výcvikem) a je zde ochoten obětovat svůj život pro osvobození svých území. Zároveň se za všechny křivdy v Zimní válce chce finský voják pomstít.

Fakta dokládá i Väinö Linna z předních linií, v knize – Neznámý voják - když o těchto bojích říká, cituji:
„Na nepřátelské straně se ozývalo hluboké dunění. Někdo zavolal: ‚K palbě! Rychle! Nepřítel vpravo.‘
Při pohledu, který se jim naskytl, nechtěli skoro věřit svým očím. Vpravo se pole snižovalo k malému rybníku. Kde se vzalo tu se vzalo, objevilo se v poli asi na 40 Rusů, kteří si to klidně pochodovali od lesa ke vsi. Zřejmě neměli nejmenší tušení, jak se situace vyvinula. Kulomety byly rychle připraveny k palbě… Nepřítel stále ještě nic nezpozoroval. Lehto si lehl sám ke kulometu a namířil jej do nejhustšího houfu. Pohyboval sanicemi, jako by žvýkal. Druhý kulomet zamířil Määttä klidně a s bezvýrazným obličejem.
‚Spusťte to, hoši! Valse Trieste,‘ řekl Kariluoto. Přes svou horlivost si uvědomoval hrůznost situace.
Nepřátelé byly koseni palbou. Některým se podařilo ukrýt v příkopu, ale 10 jich zůstalo hned po prvních dávkách ležet bez hnutí. Na neštěstí pro ně však příkopy probíhaly právě ve směru střelby a přes rachocení kulometů bylo odtamtud brzo slyšet zoufalý bolestný nářek.
Válka je krutá. Zničila v mužích soucit s nepřítelem. Byli už stejně krutí jako ona. Radovali se z každého zásahu. Vůbec jim nepřišlo, že někde daleko vyvolá slzy a bezedné, nenapravitelné hoře. ‚Fajn!‘ vykřikovali. ‚Dostal ji!‘ ‚Trefil jsem aspoň dva!‘ ‚Slyšíte, jak řvou? Jen do nich ještě víc, oni přestanou!‘ , ‚Támhle jeden leze, vem ho!‘
Palba utichala. Padaly ojedinělé výstřely a z polí zaléhalo naříkavé volání, které jejich uším znělo jako, Va-sááá… va-sááá.‘
Teprve nyní si všimli, že byli po celou dobu ostřelováni ze vsi. Jeden z nich se ze samého nadšení vztyčil do pokleku a volal: ‚Nejmíň 4 jsem dostal a pátý té…‘ Střela ho zasáhla, že to přímo bylo slyšet.
V příštím okamžiku se ozvalo slabé zasténání. ‚Sanita!‘
‚Zbytečně. Je s ním konec.‘ Mlčky a vážně vyhledali úkryt a začali odpovídat na nepřátelskou palbu‘.“

Stejně tak jako nás v Zimní válce provázel kapitán Luukkanen činností finského letectva, bude nás provázet i v Pokračovací válce. Jeho kniha totiž obsahuje boje finského letectva v letech 1939 až 45, také v přední linii. Sloužila jako doplněk a podklad k historii Finska ve vzduchu, z tohoto období.

Ve této fázi bojů, kterou chceme nyní popisovat, byl kapitán Luukkanen nejstarším velitelem letky a musel dočasně zastupovat nepřítomného velitele perutě. O tomto období říká a já cituji:
„Bylo mi to silně proti srsti, protože zvýšená zodpovědnost znamenala také méně létání. Velel jsem peruti 30. června večer, když jedna z pobřežních hlásek oznámila tři bombardéry, přilétávající k nám ze severu. Okamžitě jsem proti nim poslal Vikiho, Napu, Mannilu a jednoho z našich nových, dosud nezkušených pilotů, Kurre Ginmana. Trio brewsterů mělo úspěch, jižně od Lahti útočníky našlo, a každý pilot sestřelil po bombardéru…“

Potom dál pokračuje o dalším období, cituji:
„Dne 8. července 1941 nás po přestěhování na nové letiště v Rantasalmi služba probudila časně ráno. Usrkli jsme trochu kávy z termosek a kráčeli k ukrytým stíhačkám. Odstartovali jsme k stoupavému letu proti slunci, směrem k frontě u Parkkily. Pod mým vedením letěla letka podél frontové linie. Náhle se vlevo dole sluneční paprsky odrazily od něčeho lesklého. Asi 30 metrů nad zemí letělo vedle sebe 6 Čajek (I – 153). Na můj povel jsme se rozdělili a vybrali si po jedné jako osobní cíl. Pečlivě jsem si srovnal Ivana v zaměřovači a doslova jsem se mu plížil za záda, dokud nebylo zřetelně vidět pilotovu hlavu a ramena. Stiskl jsem spoušť a prostřílel Čajku skrz na skrz. Z jejího motoru se vyvalil mastný černý kouř, kusy plechu prolétly kolem brewsteru, ruské letadlo se otočilo na záda a střemhlav vletělo do lesa.
Vpravo nad sebou jsem zahlédl řadu tří letadel. Nejprve Čajka, potom jeden z našich brewsterů a za ním – další Čajka! Přitáhl jsem a rychlým stoupavým obratem se ocitl poslednímu letadlu v boku, ale špatně jsem odhadl střelecký úhel, dávka Rusa minula a on bleskově zatočil vlevo. Snadno jsem brewstera postavil na křídlo a otočil za Čajkou, ale její pilot, určitě starý mazák, dobře věděl, že jej brewster nedokáže vymanévrovat. Občas jsem vystřelil krátkou dávku, ale vždy pánubohu do oken. Bojem jsem se pěkně rozpálil a zkoušel co nejtěsnější obraty, ale Rus náhle uhnul vpravo, potlačil a zmizel. ..“
Kapitán Lukkanen dále popisuje, že se dostal tímto soubojem daleko od svých kolegů. Již soupeře neviděl, neboť ten mu díky své kamufláži splynul se zalesněnou krajinou pod nimi. Po chvíli, že si všiml, že nějaká Čajka přelétla nad ním a upalovala k jihu. A zde budeme pokračovat v jeho popisu dál, cituji:
„Otočil jsem za ní a stoupal na plný plyn. Jediná možnost, jak sestřelit tento mimořádně obratný dvojplošník, byla překvapit jeho pilota. Přiblížil jsem se k čajce zezadu a zdola, protože tak mě kryly její vlastní ocasní plochy. Aby určitě seděla hned první dávka, šel jsem co nejblíže. Už jsem jasně rozeznával detaily: rudé hvězdy na šedomodrém křídle, malé obláčky u ústí výfuků, vyztužené dráty a kryty podvozku. Ivan o mně neměl ani ponětí, protože neuhnul z kursu ani o milimetr. Střílet jsem začal z 50 m. Zasáhl jsem motor a potom břicho letadla. Čajka se propadla a po křídle se zřítila na louku. Zkontroloval jsem čas. Teprve půl páté a dvě minuty, den sotva začal…“



Zdroje :
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv.
Mannerheim - memoáry.
Väinö Linna - Neznámý voják.
Mé letité zápisky a mapy.

[RiMr]

"Druhý den, tedy 8. srpna 1941, dosahují sovětské jednotky u Lahdepohja břehu Ladožského jezera. Definitivně tak odříznou celé sovětské uskupení, které se zde nachází."

nemá tam být, že břehu Lad. jez. dosáhly finské jednotky?

Úžasný "seriál", dlouho jsem něco takového hledal!
Jo a jsou "mrtvé" linky na obrázky.

Ale jak říkám, skvělá a záslužná práce!

[michan]

Samozřejmě, že finské a je to již opraveno. Děkuji, že jsi mě upozornil.
Jinak ty fotografie a mapy, které jsou z Forumfoto zatím po přestavbě Palby nefungují, ale pracuje se na tom. Horizont opravy je tak 5 až 10 dní.