Michail Drozdovskij

[Ljubov]

Michail Gordějevič Drozdovskij
(1881-1919)

Michail Gordějevič Drozdovskij se narodil 19. října roku 1881 v Kyjevě. Jeho otec, generálmajor Gorděj Ivanovič Drozdovskij, pocházel ze šlechtické rodiny odněkud z Poltavské gubernie a získal řadu medailí a vojenských zástav za svou službu v armádě. Vyznamenal se za Krymské války, roku 1855 se zúčastnil obrany strategického přístavu Sevastopol. Krátce působil jako velitel 168. Ostrožského pěšího pluku. Gorděj Drozdovskij se oženil s Naděždou Nikolajevnou Dirinovou, s níž měl pět dětí. Kromě Michaila to byly čtyři dcery: Julija (*1866), Uljana (*1869), Marija (*1870) a Jevgenija (*1873).

Jako nejmladší dítě a jediný syn byl Michail miláčkem rodiny, všichni jej rozmazlovali a udělali pro něj vše, co mu na očích viděli. Z malého Míši se přesto nikdy nestalo typické rozmazlené dítě. V raném dětství ztratil matku a péči o celou rodinu musela převzít nejstarší Julija. Z jejích pamětí se dozvídáme, že Míša byl stejný jako všichni ostatní synové z rodin vysokých důstojníků. Dětství strávil hraním na vojáky, jízdou na koni a hraním si s otcovými šavlemi. Ale nejraději si hrával sám, neměl jako kluk téměř žádné kamarády. Jeho tajnůstkářská povaha se začínala pomalu projevovat. Celé hodiny dokázal poslouchat otcovo vyprávění o vojenských taženích a velkých bitvách. Když mu bylo asi sedm, zaujalo ho malířství a poezie. Jakmile se naučil sám číst, pročítal si otcovy válečné deníky a popisy bojových scén, jež mu dříve předčítala sestra Julija.

Michail Drozdovskij v dětství

ENFANT TERRIBLE?

Roku 1892 nastala v Michailově životě nová, důležitá etapa. V tomto roce nastoupil do Polockého kadetského sboru, krátce poté byl přemístěn do Vladimirského sboru pro kadety v Kyjevě, kde setrval až do roku 1899. První krok k vysněné hodnosti generála, jakou získal jeho otec, měl úspěšně za sebou. Učitelé si brzy všimli, že mají před sebou mimořádně talentovaného mladíka, který byl nejen vysoce inteligentní a schopný, ale i pořádně drzý. Budovami sboru se snad každý den rozléhalo: "Drozdovskij? Potrestat!" Za časté prohřešky proti školnímu řádu se Michail ani v nejmenším nestyděl a hrdě se k nim hlásil. Následovného potrestání se vůbec nebál a neskrýval se za ostatní. Přes jistou prchlivost a naprostou upřímnost byl Michail mezi spolužáky oblíbený a získal si jejich respekt. Během studia v Kyjevě se věnoval i kreslení, ale časově náročný koníček se jen těžko dal skloubit s vojenskou kariérou. Žádné ukázky Michailových kreseb se bohužel do dneška nezachovaly, musíme se spokojit jen s vyjádřením jeho blízkých, že měl cit pro umění a aspoň špetku talentu.

31. srpna 1899 Michail Drozdovskij nastoupil jako kadet do Pavlovského vojenského učiliště v Petrohradě. Škola, jíž si vybral, byla jednou z nejtěžších v celém Ruském impériu. Vše v ní bylo podřízeno mimořádně přísné a tvrdé disciplíně. Vedla své žáky k absolutní kázni a respektu k vyšším důstojníkům. Michail, který si potrpěl na nejrůznější žertíky, tvrdě narazil. Po několika měsících, kdy válčil s autoritami, se rozhodl, že školu opustí a napsal o tom dopis otci. Když si přečetl odpověď, zastyděl se. Otcovo psaní sálalo rozhořčením a ponížením. Pro Gorděje Drozdovského bylo nepřípustné, aby jeho syn odešel ze školy bez boje. Michail si nedovolil otce zklamat, od plánu upustil a učiliště zakončil jako jeden z nejlepších studentů. Oslavil tak svou první velkou výhru nad sebou samým.

Roku 1901 Michail složil zbývající zkoušky a z Pavlovského učiliště odcházel v hodnosti podporučíka. Z Petrohradu zamířil do Varšavy, kde nastoupil k místnímu Volyňskému pluku. Zde pokračovalo jeho vzdělávání. Podařilo se mu navázat dobré vztahy s vyššími důstojníky u pluku, kteří rádi Michailovi předali něco ze svých zkušeností. Podobně, jako tomu bylo na Pavlovském učilišti, panovala i ve Varšavě přísná disciplína a byla vyžadována tvrdá kázeň. Vojáci byli vedeni ke skromnosti, oddanosti a lásce k vlasti. Dbalo se na udržování dobrých mezilidských vztahů v mužstvu a rozvíjení tradic jednotky. Důstojníci Volyňského pluku neměli téměř čas na soukromý život, vše byli nuceni podřídit vojenské službě. V těch několika volných dnech, které Michail měl, nejraději sedával ve velké plukovní knihovně a pročítal si knížky. Rád také hrával šachy a zajímal se o filozofii. Stále si dopisoval s otcem, který mu navrhl, aby se vrátil do Petrohradu a navázal na svá studia. Michail otce poslechl, z Volyňského pluku odešel a roku 1904 nastoupil na Nikolajevskou akademii generálního štábu, nejváženější a nejobtížnější vojenskou školu v Rusku.

Michail ve Varšavě roku 1903

Michailovo studium nemělo dlouhého trvání, již v únoru jej přerušila Rusko-japonská válka. Michail byl povolán na Dálný východ, kde vstoupil do řad 34. Sibiřského střeleckého pluku. Vyznamenal se v bojích o Sandepu (25. až 29. ledna 1905) a v bitvě o vesnici Semapu, za níž byl vyznamenán Řádem sv. Anny IV. stupně. Na zástavě bylo vyryto "Za chrabrost". Během bojů o Semapu byl zraněn do stehna, ale v březnu 1905 již velel jedné z rot svého pluku. Druhé zranění Michail utržil v bitvě o Liaojang. 30. října 1905 byl vyznamenán Řádem sv. Stanislava III. stupně za statečnost a odvahu, jíž projevil během bojů.

Po konci války v září 1905 se Michail Drozdovskij vrátil do Petrohradu a pokračoval ve studiu. 25. července 1907 se oženil s Olgou Vladimirovnou Jevdokimovovou. Olga se narodila 27. října roku 1883 do šlechtické rodiny, vystudovala dívčí gymnázium a vždy se toužila stát herečkou. V prvních letech bylo manželství šťastné, ale po šesti letech radost vyprchala. Olžiny sny o herectví, opeře a baletu se neslučovaly s jejím postavením reprezentativní důstojnické manželky. Navštěvovala letní kursy pro začínající herce a čím dál více času trávila mimo domov. Michailovi se zcela odcizila a brzy následoval rozvod. Děti neměli a Michail se už podruhé neoženil.

Fotografie Drozdovského

2. května 1908 Michail zakončil studia na Nikolajevské akademii a za své studijní výsledky byl i povýšen. Následující dva roky sloužil u svého rodného Volyňského pluku. V roce 1910 byl znovu povýšen, nyní z něj byl kapitán. V témže roce byl z Varšavy převelen až na Dálný východ, kde mu bylo přiděleno místo štábního důstojníka Přiamurského vojenského okruhu se sídlem v Charbinu. Nudná úřednická práce Michailovi nesvědčila a v listopadu 1911 byl převelen zpět do Varšavy. 6. prosince 1911 mu byl udělen Řád sv. Anny III. stupně.

Když v roce 1912 vypukla válka na Balkáně, požádal Michail Drozdovskij generální štáb, aby mu umožnil se zapojit do konfliktu. Ze zápisků, jež učinil 22. října 1912 do svého deníku, se dozvídáme, že jeho žádost byla zamítnuta. Michaila rozhodnutí štábu hluboce zklamalo a upadl na čas do jakési deprese. Připadalo mu nesmírně ponižující, že musí zůstat v bezpečném zázemí a nemůže bojovat. Když bylo po několika měsících jasné, že výjimka od štábu nepřijde, Michail se rozhodl naplnit čas něčím užitečným. Pokračováním ve studiu a získáváním nových zkušeností v jiných armádních složkách.

V roce 1913 nastoupil do Sevastopolské letecké školy, kde se učil základům aviatiky. Vyzkoušel si dvanáct letů v nízkých výškách a učil se, jak lze z letadla mapovat terén. Vedle letectví se začal zajímat i o námořní technologie, ke kterým to měl v přístavním Sevastopolu nejblíže. Vyplul několikrát na moře na obrněném křižníku a cvičil se v bojové palbě. Vyzkoušel i plutí v ponorce a sestup do moře v potápěčském obleku. Po absolvování školy se vrátil nazpět do Varšavy ke svému pluku.

Ze Sevastopolu

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA, RUMUNSKO A NÁSTUP REVOLUCÍ

Na začátku první světové války byl Michail Drozdovskij jmenován jedním z asistentů na hlavním velitelství Severo-západního frontu. Od září 1914 působil jako velitel 27. armádního sboru. Očekávalo se, že Drozdovskij předvede své zkušenosti ze Sevastopolu. Se sebeironií sobě vlastní později vyprávěl, jak to dopadlo. Podle plánu měli ze vzducholodi svrhnout na Němce několik bomb. „Asi deset minut po startu jsme uslyšeli střelbu. Posádka nikoho neviděla, ale vzducholoď byla proděravěna a začala klesat. Místo útoku na Němce jsme se museli vrátit. Inu, na frontě hrozí nebezpečí od protivníků, i od vlastní strany,“ dodal, když se zjistilo, že ruští vojáci, kterým zjevně o plánu nikdo neřekl, začali pálit do vlastní techniky.

Od prosince 1914 Michail působil jako štábní důstojník 26. armádního sboru. 22. března 1915 byl povýšen na podplukovníka. 16. května 1915 byl jmenován náčelníkem štábu 64. pěší divize. Celou dobu trávil v přední linii jako většina členů štábu. 1. července 1915 dostal Řád svatého Vladimira 4. stupně s meči. Od 22. října do 10. listopadu byl náčelníkem štábu 26. armádního sboru. Jmenování do štábu brzy následovalo i povýšení. V létě 1916 byl Michail Drozdovskij povýšen na plukovníka.

Michail Drozdovskij

31. srpna 1916 byl Michail Drozdovskij těžce zraněn do ramene během bitvy o horu Kapul. Následky této bitvy byly patrné až do konce jeho života. Po krátké prodlevě způsobené zraněním se Michail vrátil zpět do akce. Od ledna 1917 vykonával funkci náčelníka štábu 15. pěší divize na frontě v Rumunsku. Na Drozdovského později vzpomínal jeho pomocník, plukovník E. E. Messner: "Ještě se nestihl zotavit z těžkého zranění, když k nám poprvé přijel a stal se náčelníkem štábu divize. Nebylo snadné pod ním sloužit. Byl náročný na sebe, na všechny své podřízené i na mě - svého nejbližšího pomocníka. Vlastně na mě zejména. Byl přísný, ale získával si respekt."

Z jeho vzpomínek je patrné, že sloužit pod vedením Drozdovského nebyl lehký úkol, ale on už zkrátka takový byl. Byl náročný sám na sebe a především na ty, které měl nějakým způsobem rád. I plukovníka Messnera, kterému neulehčil žádný úkol, nakonec odměnil za jeho dobrou práci. V dubnu 1917 mu přenechal místo náčelníka štábu a sám se stal velitelem 60. Zamockého pěšího pluku. Těsně před jeho příchodem k nové jednotce došlo k události, která změnila život Drozdovského i celé armády, a napsala úvod do nové kapitoly ruských dějin. Přišla Únorová revoluce.

První z převratů, kterými Rusko prošlo v roce 1917, a následná kapitulace cara Mikuláše II. Drozdovským silně otřásla. Byl přesvědčený monarchista, stejně jako jeho rodina a řada šlechtických rodů, které sloužily po generace carům. Už v březnu začal sepisovat své názory na konec carského režimu, jež adresoval novému vedení.

V jeho zápiscích se dočteme: "Spoléháte na armádu, ale ta se dnes, možná zítra, začne rozpadat pod vlivem otrávené politiky a anarchie. Když jsem poprvé uslyšel o dělnictvu a pracujících, další průběh událostí už byl předpokládatelný. Vše se opakuje. Co mi dělá starosti? Nikdy jsem nebyl přítelem bezpráví a svévole, na převrat jsem nahlížel jako na obtížnou, ale nezbytnou operaci, vzhledem k současné situaci. Chirurgův nůž byl ale zašpiněn, takže se čeká jenom na smrt.

Nemáme na co čekat, před námi stoji ozbrojený nepřítel. My jsme v šoku a překvapení. Co prožívám? Všechny věci, v které jsem věřil a o kterých jsem snil, jsou zničeny. Zmizely beze stopy a v duši je prázdno. Pouze kvůli pocitu osobní hrdosti jsem nikdy nezakolísal v nebezpečí a nesklonil hlavu před nepřítelem. A tento pocit je jediný důvod, proč zůstávám v kanceláři a zůstanu tu až do poslední hodiny."

Předzvěsti konce, který Drozdovskij podvědomě spojoval už s první revolucí, se rozhodl čelit po svém. Bojem a železnou disciplínou.

Vládnoucí Prozatímní vláda i rozmáhající se bolševici začali vysílat na frontu své agenty, aby zajistili armádě politická školení. Následovala obrovská vlna dezerce, vojáci odmítali poslouchat a plnit rozkazy, takže bojeschopnost ruské armády šla rychle dolů. Drozdovskij se nezdráhal použít jakýchkoliv prostředků, aby ve své jednotce udržel přijatelnou míru kázně. Sáhl ke všem možným trestům. Dezertéry a uprchlíky nechal bez váhání popravovat, trest smrti následoval i za neuposlechnutí některých rozkazů. Díky této kruté metodě byla Drozdovského jednotka očesána o velký počet vojáků, ale udržela si schopnost válčit s nepřítelem. Ostatní velitelé však Drozdovského nenásledovali a jeho pluk byl jediný bojeschopný široko daleko.

Portrét Drozdovského

Rumunská fronta se potýkala i s dalším problémem. Začalo přibývat vražd důstojníků, na nichž se mstili řadoví vojáci. Problém se týkal všech částí východní fronty, ale nejsilněji se projevil právě v Rumunsku. Vojáci se mstili za všechny nemilé rozkazy, které museli vyplnit, za hodnosti, které nezískali, a za luxus, který se jim nedostal, protože nebyli důstojníky.

V létě 1917 se ruská armáda (a především československé legie) krátce vzchopila k poslednímu útoku, ofensivě vyhlášené předsedou Prozatímní vlády Alexandrem Kerenským. V rámci Kerenského ofensivy byl Michail Drozdovskij vyznamenán Řádem sv. Georgije (sv. Jiří) IV. stupně a byl navržen na vyznamenání III. stupněm. Řád III. stupně nakonec nikdy nedostal, kvůli totálnímu armádnímu chaosu nebyla žádost vyřízena. Řád IV. stupně získal až několik měsíců po boji, v listopadu 1917. Přesto, že Michail vždy toužil tento řád mít, nebyl s jeho získáním spokojen. Starosti, které měl, překryly radost z vyznamenání. Místo řádu III. stupně začal Michail nosit stuhy.

Na konci léta 1917 byl Michail pozván spolu s dalšími vyššími důstojníky na kongres Rumčerodu (Румчерод) – Centrálního výkonného výboru sovětů rumunské fronty, černomořského flotu a oděské oblasti. Zde se dostal do konfliktu, protože odmítal zásahy politické moci do práce armádních velitelů. Ani nepočkal na konec sjezdu a odjel pryč.

VŘSR a nástup bolševismu už byly pro Michaila Drozdovského poslední kapkou. Vnímal je nejenom jako definitivní tečku za monarchií, ale i jako konec ruské armády, která se pod vlivem anarchie a zmatků úplně rozpadla. Rozhodl se znovu bojovat.
Na přelomu listopadu a prosince 1917 byl jmenován velitelem 14. pěší divize, ale téměř okamžitě toho místo opustil, sám se vyhodil za formování antibolševické jednotky. Michail Drozdovskij poté vyrazil k Donu, kam měl přijet i generál Michail Alexejev.

IAŞI – NOVOČERKASSK: RUMUNSKÝ POCHOD

11. prosince 1917 Michail přijel do města Iaşi na severovýchodě Rumunska. Zde se setkal s Michailem Alexejevem a oba muži, ryzí monarchisti, brzy nalezli společnou řeč. Bylo dohodnuto, že vojáky z rumunské fronty, kteří nestraní bolševismu, je třeba převést na Don, kde se formovala Dobrovolnická armáda.

Když se Michail vrátil zpátky a pustil se do příprav, bylo spojení s Donem náhle přerušeno. Chybějící informace řadu vojáků odradily. Problémy nastaly i na Ukrajině, kde došlo ke změně politicko-vojenské situace. Poté, co Ukrajina uzavřela mír s Centrálními mocnostmi a vyhlásila nezávislost, stala se neutrální zemí a převést přes její území vojáky vyžadovalo řadu zvláštních opatření. Změny nastaly i ve vedení rumunského frontu, takže všichni pozdější Dobrovolníci byli svých závazků zproštěni. Otázku, co bude dál, vyřešil Michail slavnou větou: "Já jdu. Kdo jde se mnou?"

Příprava na cestu, Iaşi

Na cestu vyrazilo asi 900 lidí (někde je uváděno i něco přes 1000), převážně mladých důstojníků. Podle jednoho zdroje z této tisícovky bylo 667 důstojníků, 370 vojáků, 14 lékařů a 12 zdravotních sester. 26. února vyrazila tato skupina z Iaşi směrem na Novočerkassk.

Pochod Drozdovců
(Tmavě červené tečky jsou města Iaşi a Novočerkassk.
Pod obrázkem je uvedena doba trvání pochodu jako únor-duben, nicméně jeho konec byl až v květnu)

Ke skupině se Drozdovskij choval jako k vlastním vojákům. Opět byla nutná přísná kázeň všech přítomných. Jejich cesta byla lemována řadou různě velkých střetnutí s Rudou armádou i místními obyvateli. V některých vesnicích, kde už poznali chování bolševiků, Drozdovského vítali jako hrdinu. Ve vesnici Novonikolajevskaja se k němu přidalo hned 44 žen. Jak obyvatelstvo později poznalo, nebyli procházející Dobrovolníci o nic lepší než bolševici.

Pochod Drozdovců

Členové pochodu byli zajedno v tom, že Michail se vždy choval jako velitel a udržoval si k vojákům i všem dalším velký odstup. Po jedné z největších bitev, ke které došlo u Rostova na Donu, se jeho přístup změnil. Ovlivnila jej smrt nejbližšího pomocníka a přítele, plukovníka M. K. Vojnaloviče, který byl zabit během bojů o železniční trať. Plukovník Nikolaj Nevadovskij, který občanskou válku přežil a zemřel až krátce po začátku druhé světové války v Paříži, si napsal: "Rostovská bitva.. velmi krvavá. Ztratili jsme asi sto mužů, což výrazně ovlivnilo Drozdovského chování. Přestal být krutým vládcem a stal se otcem, velitelem v nejlepším slově smyslu."

Otcovský postoj Drozdovského se projevil zejména při druhé bitvě na Kubáni, kde nejprve zaútočil podle plánu, ale snažil se nevystavovat své vojáky maximálnímu riziku a když hrozilo obklíčení nebo příliš velké ztráty, raději zařídil jejich co nejbezpečnější odchod do týlu. "Změkčilost" nebyla dvakrát po chuti Antonu Děnikinovi, který Drozdovskému často jeho jednání vyčítal.

(Označení Kubáň se bude v příběhu Drozdovského objevovat ještě mnohokrát. Je to klíčové území, o něž se bojovalo. Proto malá zeměpisná poznámka: Osou tohoto kozáckého území je stejnojmenná řeka, která protéká poloprázdnými kubáňskými stepmi. Kubáň je rozlehlá a rovinatá, byla sídlem kozáků a v době občanské války domovem Bílé armády. Její mapa následuje.)

Když se ale vrátíme zpátky k Drozdovskému a jeho lidem, po poslední velké bitvě u Rostova už byli téměř na dosah svého cíle. Rostov byl obsazen 4. května. Drozdovcům pomohli i donští kozáci, kteří v Novočerkassku sídlili, a nový bolševický režim je příliš nenadchl. 7. května večer Drozdovci dorazili do novočerkasských ulic, kde je přivítali nadšení obyvatelé květinami. Tak skončil Rumunský pochod. Všichni zúčastnění obdrželi vyznamenání. Na slavnostní večeři uspořádané na počest Drozdovců generál Michail Alexejev řekl: "Byli jsme tu sami, ale kdesi v Rumunsku, v Iaşi, se ozvalo srdce ruského plukovníka. Spolu s ním se ozvala i další a vyrazili nám na pomoc. Vlili do nás novou sílu."

Kříž s nápisem Iaşi - 1917

DOBROVOLNICKÁ ARMÁDA

Krátce po příchodu do Novočerkassku se Michail Drozdovskij dostavil na zasedání velitelů Dobrovolnické armády ve vesnici Mečetinskaja. Bylo sjednáno, že hlavní síla zůstane v Mečetinské a vojáci, kteří přišli s Drozdovským, si nějaký čas odpočinou v Novočerkassku.

Medaile za pochod

Michail se ve městě pustil do další práce. Pracoval na finanční otázce, sháněl peníze na výzbroj vojáků a snažil se také sehnat další posily. Pořádal přednášky o úsilí bělogvardějců bojovat proti novému režimu a rozdával letáky o cílech Bílé armády. V Rostově na Donu dokonce vznikly první bělogvardějské noviny, které informovaly o všem, co se dělo v Bílé armádě.

Pro zraněné z Rumunského pochodu i pro jiné, kteří potřebovali pomoc, začal Michail organizovat špitály. Kolem profesora Nikolaje Ivanoviče Napalkova, Drozdovského přítele, vznikla nemocnice Bílého kříže, která až do konce občanské války poskytovala nejlepší a nejkvalitnější lékařskou péči pro bělogvardějské vojáky.

Drozdovského agitace přinesla úspěch, na jeho stranu se přidávalo stále více mužů a brzy se zformovaly tři plné bataliony. Za Drozdovským přišel i ataman donských kozáků Petr Krasnov a nabídl mu, aby nechal Děnikinovy vojáky být a přidal se ke vznikající Donské pěší divizi (pozdější Donské armádě. Její osudy zpracovává Michail Šolochov v díle Tichý Don.) Michail jeho nabídku odmítl se slovy, že až bude čas a jeho muži budou připraveni, přidají se k Dobrovolnické armádě generálů Děnikina, Kornilova a Alexejeva.

Svým chováním po příchodu do Novočerkassku si Michail proti sobě poštval řadu důstojníků, nepřátelství s generálem Ivanem Romanovským, jej (možná?) stálo život. Hlavní problém byl, že se Drozdovskij po příjezdu nijak přesně nevymezil. Odmítl nabídku Petra Krasnova, čímž se odklonil do kozáckého živlu a nechtěl se ani hned připojit k Antonu Děnikinovi, jemuž pomáhal i zmíněný Ivan Romanovskij. Zůstal kdesi na půli cesty, byl svým vlastním pánem. Jeho úspěch a rychlost, s níž získával dobrovolníky na svou stranu, byly sice vítány jako dobré pro všechny bělogvardějce, ale zároveň vzbudily žárlivost u jiných důstojníků, kteří nebyli při získávání nových členů tak úspěšní.

Během jara 1918 došlo k reorganizaci Dobrovolnické armády a na počátku června se Michail se svými muži ukázal v Mečetinské. Po společné přehlídce došlo k propojení obou celků. Pro Děnikina bylo spojení s Drozdovským velmi výhodné. Počet mužů se téměř zdvojnásobil a narostl také počet zbraní, které Drozdovci přitáhli až z rumunské fronty. Sám Drozdovskij byl jmenován velitelem 3. pěší divize Dobrovolníků a prošel s nimi celou druhou bitvu o stepi na Kubáni.

Ze setkání v Mečetinské

Drozdovského současníci i někteří soudobí vědci a historici se domnívají, že Bílí udělali velkou chybu, když ve vedení armády nechali Michaila Alexejeva a nenahradili jej Drozdovským. Někteří dokonce spekulují o tom, že měl být i ministrem války a řídit všechny ozbrojené složky. Zkrátka místo velitele jedné z několika pěších divizí nebylo to pravé pro schopného plukovníka. Možná v tom byl strach z energického a organizačně zdatného Drozdovského, nebo snad závist jeho spolubojovníků, že jej uklidili na nepříliš perspektivní místo.

Drozdovského divize se účastnila na přelomu června a července 1918 řady vleklých a krutých bojů. Přes velké ztráty získali město Jekatěrinodar (od roku 1920 Krasnodar), v září 1918 pronikli až do města Armavir. Ovládnutím Jekatěrinodaru skončila druhá bitva o Kubáň. Přinesla poměrně značný úspěch Dobrovolníkům. Nyní kontrolovali celou západní Kubáň kolem Jekatěrinodaru a severní část poloostrova kolem města Novorossijsk.

Michail Drozdovskij

Na Drozdovském se prožité bitvy značně podepsaly. Byl unaven a otřesen fyzicky i psychicky. Žil v neustálém stresu, viděl umírat své přátele a pochopil, že válka se potáhne ještě několik let. Zároveň napsal několik ostrých dopisů generálu Děnikinovi a stěžoval si, že zdravotnická služba a pracovníci v týle, jež měl na starosti generál Romanovskij, vykonávají špatnou práci. Kritizoval činnost Romanovského a nešetřil kritikou ani k osobě Antona Děnikina. Vyčítal mu, že se snažil za každou cenou dobýt Armavir, kde museli Bílí čelit velké převaze Rudé armády a přesto, že město nakonec dobyli, brzy z něj byli vyhnáni po příchodu dalších rudoarmějských jednotek. Děnikin dobře věděl, že raport sepsaný v takovém duchu by měl následovat trest. Ale vyloučit Drozdovského z vedení boje, či jej odstranit jiným způsobem, by nepřicházelo v úvahu. Ztratit tak schopného velitele by mohlo být riskantní.

Na podzim 1918 přišly další těžké boje na Krymu. 31. října (13. listopadu podle nově zavedeného kalendáře) byl Michail Drozdovskij zraněn do nohy během bitvy o Stavropol. Zranění nebylo na první pohled příliš vážné a Drozdovci čekali, že jejich velitel se po několika týdnech v péči Červeného kříže v Jekatěrinodaru vrátí zpátky.

V jekatěrinodarské nemocnici však došlo k nečekaným komplikacím. Rána se zanítila, dostala se do ní sněť a zdravotní stav Drozdovského se v listopadu prudce zhoršil. Přesto, že se podrobil několika operacím, zdraví se nelepšilo. V listopadu byl Drozdovskij povýšen na generálmajora. Komplikace po operacích vedly k nápadu, že Drozdovskij by měl být převezen do lépe vybavené nemocnice v Rostově na Donu, kde by na něj dohlédl i jeho přítel Napalkov. Drozdovskij odmítl s tím, že tam je místo pouze pro těžce raněné. Teprve 8. ledna 1919 jej napůl v bezvědomí převezli do jiné nemocnice. Napalkov nohu prohlédl a nařídil okamžitou amputaci. Po operaci se Drozdovskij probral a zdálo se, že je mu lépe. Začal dokonce uvažovat o tom, že si pořídí protézu a vrátí se zpět ke svým vojákům. Ani krátké zlepšení však nakonec nepomohlo.

Michail Drozdovskij přes veškerou možnou snahu lékařů 14. ledna 1919 v Rostově zemřel. Bylo mu teprve sedmatřicet let. Vojákům zbyla jako památka a útěcha jeho poslední slova adresovaná příteli Antonu Vasiljeviči Turkulovi: "Vraťte se zpátky k pluku. Všem popřejte pěkný nový rok. Jakmile se noha uzdraví, vrátím se. Už běžte, hned. Vrátím se."

Je ironií osudu, že Michail Drozdovskij několikrát kritizoval zdravotnickou péči poskytovanou jeho vojákům. Zmiňoval málo nekvalitního jídla, nedostatek péče, nedbalost lékařů a špínu ve špitálech. Připomínal také několik mladých důstojníků, kteří zemřeli na následky nepříliš vážného zranění jen proto, že jim špatné hygienické podmínky a nezdesinfikované nástroje zavedly do rány infekci a nastala smrt v důsledku otravy krve.

Po smrti generála, která přišla naprosto nečekaně, Anton Děnikin napsal: "Mír a klid tvému prachu, rytíři bez bázně a výčitek." Drozdovského smrtí tento příběh nekončí. Je třeba ještě rozšifrovat několik okamžiků a zaznamenat pár událostí.

Hned po jeho smrti nastala vážná debata, jestli zemřel na následky nešťastné náhody, nebo byla jeho smrt předem připravena a někdo ji trochu uspíšil. Jako první v seznamu Drozdovského nepřátel stojí jméno Ivana Romanovského. Ti dva se nenáviděli od první chvíle. Měli za sebou podobné životní zkušenosti, oba bojovali ve válce a drželi se stejných zásad. Pro dvě tak podobné osobnosti bylo hřiště Kubáně trochu malé.

Pokud se budeme držet verse, že za jeho smrt nikdo nemohl, dalo by se tomu uvěřit. V Jekatěrinodaru byl velký nedostatek léků, chyběla antiseptika i obyčejný jód. Lékař mohl udělat chybu, měl jistě na práci řadu vážných případů.

Druhá verze hovoří asi toto: ošetřující lékař chybu udělal záměrně, s cílem Drozdovského zabít. Podle některých zdrojů jistý doktor Plotnik, který pracoval v nemocnici, kde ležel Drozdovskij, obdržel krátce po jeho smrti tučnou sumu peněz a utekl ze země. Údajně se vrátil až v době, kdy Rudá armáda bezpečně kontrolovala celé Rusko. Tato verze není oficiální a může být dílem některého věrného Drozdovce, který dobře věděl o rivalitě mezi Romanovským a Drozdovským a nechtěl se smířit s jeho smrtí.

Spekulacím nahrává i podivná smrt Ivana Romanovského v roce 1920. Zemřel v tehdejší Konstantinopoli (Istanbulu), na ruské ambasádě, po několika zásazích ze střelné zbraně. Jestli jej zabil někdo, aby pomstil smrt Drozdovského, nebo spolu obě podivné události nesouvisejí, se nejspíš už nedozvíme.

Zbývá dořešit osudy Drozdovského ostatků. Michaila Drozdovského nejprve pohřbili v Jekatěrinodaru, v katedrále Alexandra Něvského. Když v roce 1920 Rudá armáda pochodovala bez zábran Kubání, vzali zbylí Drozdovci ostatky svých padlých, i Michaila Drozdovského, a přenesli je do bezpečí. Ostatky byly převezeny do Sevastopolu a tajně pohřbeny. Na hrob byl postaven prostý dřevěný kříž s nápisem "Plukovník M. I. Gordějev". O přesné poloze hrobu vědělo jen pět lidí. Bělogvardějci schválně zvolili tajné místo a falešné jméno, aby generálovy ostatky uchránili před znesvěcením Rudou armádou. Často se stávalo, že rudoarmějci zneuctili hroby a mrtvé Bílých. Druhá strana však nejspíš nebyla o mnoho uctivější.

O několik let později začali bývalí Drozdovci řešit, co se stalo s ostatky jejich generála, když odešli z Krymu. Vybrali si k tomu bohužel špatnou dobu. Když byla Sevastopol okupována Němci během druhé světové války, přišel jeden z generálových vojáků hledat jeho hrob. Našel místo původního hřbitova, ale během bombardování města došlo i na tajné pohřebiště a najít místo posledního odpočinku Drozdovského a jeho nejbližších lidí bylo mezi krátery po bombách zhola nemožné. Symbolický hrob tohoto generála je dnes ve Francii, na ruském hřbitově v Sainte-Geneviève-des-Bois.

U tanku "Generál Drozdovskij"


Obrněný vlak "Drozdovskij"

Jméno generála Drozdovského nezaniklo. Nesl jej na památku 2. důstojnický střelecký a jezdecký pluk, dělostřelecká brigáda a jeden obrněný vlak. Jeho vojáci si sami říkali Drozdovci (tento název jsem v článku používala i dříve, ale snad to nevadí). Zachovali si bojeschopnost a disciplínu dokud válka neskončila. Jejich znakem byly karmínové epolety. Roku 1919 dobyli Charkov, později se vyznamenali v dalších bojích na Kubáni. Po konci války byli evakuováni do Konstantinopole a odtud do Bulharska.

Drozdovci


Zinaida Gothart, jedna z žen bojujících za Drozdovce

Na závěr snad jen jeden citát. Od jednoho z Drozdovců: "Celý život Michaila Gordějeviče Drozdovského je příkladem pro nás všechny, pro ruský lid. Učí, jak milovat svou vlast a obětovat všechny síly i život pro slávu a velikost rodného Ruska."

ZDROJE:

http://www.ru.wikipedia.org
http://rusk.ru
http://www.pravaya.ru
http://ganfayter.livejournal.com
http://belrussia.ru
http://www.rovs.atropos.spb.ru
http://www.peoples.ru
http://rys-arhipelag.ucoz.ru

_________________________

Je na místě obvyklé upozornění, že se v textu mohou vyskytovat překlepy nebo gramatické chyby, kterých jsem se neúmyslně dopustila. Budu ráda za každé doplnění, opravu a všechny vaše příspěvky.
Omlouvám se za sníženou kvalitu některých obrázků. Nu nic lepšího jsem bohužel nenašla.

[Tkuh]

Chtěl bych ti Ljubov poděkovat, když jsem na palbě začínal nevěděl jsem o ruské občanské válce zhola nic a díky tvým článkům ze mě bude za chvíli expert. A hned se nám tu nabízí další článek...Romanovskij
Musím říct, že Drozdovskij působí velice positivně. Asi to byl schopný velitel. Mám ale dojem, že většina lidí čtoucí jako on v mládí filosofii, nezůstala monarchisty. Ale co, každý jsme nějaký. Teď mě ale napadá, že v Rusku byla cenzura, tak co asi četl, i když Kapitál prošel, prý protože si cenzuři mysleli, že to v Rusku nikdo nepochopí(to je asi drb).

Pochod Drozdovců
(Tmavě červené tečky jsou města Iaşi a Novočerkassk.
Pod obrázkem je uvedena doba trvání pochodu jako únor-duben, nicméně jeho konec byl až v květnu)

Aáá mám rád zmatky s ruským juliánským kalendářem. Únorová revoluce v březnu, VŘSR v listopadu

[Ljubov]

Děkuji, jsem vždycky ráda, že se článek líbil. O Romanovském už jsem přemýšlela, ale má to jeden zásadní problém. Chybí spousta informací a je málo zdrojů na to, aby se z nich dal sešít pořádný článek. No, uvidíme, třeba se nějaké ještě objeví. Chtěla bych napřed dokončit článek (mám první odstavec! ) o generálu Sergeji Markovovi, abych dokončila všechny bělogvardějské "barevné" pluky – Kornilovce, Alexejevce, Drozdovce a Markovce. Potom mi leží už pár let na skladě Černý baron, Petr Wrangel. Nu, bohužel času je méně než obvykle, takže tempo není nijak slavné. Pokud vůbec nějaké.

Myslím si, že filosofii, kterou Drozdovskij četl, byla antická klasika. Nic moderního. Revoluční myšlenky, které ovládly řadu šlechticů, pocházely hlavně ze studií v zahraničí (Německo, Švýcarsko). Drozdovskij nikdy v zahraničí nestudoval. Navíc, byl sice šlechtic, ale zároveň pocházel z rodiny s velkou armádní tradicí. Měl v krvi věrnost carovi, kterou by nepřebil ani Das Kapital.

Přechod na jiný kalendář je specialitka. Období občanské války zvlášť, protože to je samo o sobě zmatek nad zmatek. Snažila jsem se to psát všechno v jednom stylu, ale někde se nedalo najít, podle jakého kalendáře ta data jsou. Sami Rusové v tom mají zmatek, takže zmatení je pochopitelné.

[Cassius Chaerea]

Jj, je to radost si zase něco přečíst z hvozdů a stepí matičky Rusi a těch krvavých let chaosu.

[Tkuh]

Na Markova se těším.
V jeho oddanosti carovi budeš mít pravdu. Byl aristokrat a ten mohl revolucí vlastně jen ztratit. Navíc když si uvědomím jaká ztráta pro rodovou prestiž by byl jeho případný odchod z pavlovského učiliště, tak co teprve nějaké revolucionářské myšlenky.
Kdoví jak to bylo s těmi daty. Já hned jak jsem to viděl, vzpomněl jsem si na tohle, ale kdo ví....
Čím víc se o bílých dozvídám, tím větší mám dojem, že rudí byli mnohem jednotnější. Je to pravda?

[Ljubov]

Jj, je to radost si zase něco přečíst z hvozdů a stepí matičky Rusi a těch krvavých let chaosu.

Děkuji!

Čím víc se o bílých dozvídám, tím větší mám dojem, že rudí byli mnohem jednotnější. Je to pravda?

Je to přesně tak. Nejednotnost Bílých byla jedním z hlavních důvodů jejich neúspěchu. Jejich vojáci a velitelé měli různé cíle. Někteří prahli po návratu starých časů a znovuobnovení samoděržavného carství, dalším by stačila konstituční monarchie, další jenom nechtěli s Rudou armádou. Drželo je pohromadě jenom to, že byli proti druhé straně. A to nestačilo. Samotní velitelé se často nedokázali domluvit na postupu, každý měl svůj plán a svou pravdu, takže organizace vázla. Chyběl také plán na to, co by přesně bylo po vítězném konci války. Možná by to dopadlo jinak, pokud by byli stejně jednotní jako Rudí. Nebyli, takže si sami pod sebou nařízli větev.

Řada šlechticů se nechala pobláznit myšlenkami, které si přinesli ze zahraničí, ale jen minimum z nich pocházelo z vážených důstojnických rodin jako Drozdovskij. Tam něco podobného nepřicházelo v úvahu.

S převodem dat je opravdu problém. Všeobecně známá data se dají snadno dohledat, ale data menších potyček někde na Kubáni nemusí být úplně přesná, a jestli jsou podle juliánského kalendáře nebo ne, se téměř nedá poznat. Takže jsem slavila, když jsem našla aspoň nějaká.

Na Markova se taky těším, byl to fešák a bude to hlavně symbolické uzavření těch čtyř barevných pluků. Ale dávám dopředu vědět, že vůbec netuším, kdy se mi to podaří dopsat.

[Lucius]

Ďakujem za pekný článok o mne neznámom vojakovi. Apropó, fotka Drozdovského v zelenej uniforme so stužkami, šablou a medailami, na výložkách má hodnosť podplukovníka? Ďakujem.

[Ljubov]

Děkuju.
V hodnostech se popravdě úplně nevyznám, takže nevím, jestli nebudu náhodou kecat, ale myslím, že podplukovník to není. Nenašla jsem ten obrázek ve větším rozlišení, ale je tam podle mě vidět taková vlnka, kterou měli jenom generálové.

Podplukovník vypadá takto:

Právě ty dva červené pásky, co jsou uprostřed, na té malbě nikde nevidím.

A ta "vlnka" vypadá na generál-majorovi takto:


Řekla bych, že je to už generál-major, ale můžu se mýlit. Takže jestli je tu nějaký znalec, tak mě prosím opravte.

[Stuka]

Z těch zdrojů, které jsou uvedeny pod článkem i ten o buku, pravoslaví, náboženském cítění a svaté Rusy, je o Drozdovskim? Asi se tam dostaly omylem.

[Ljubov]

Ahoj, ono se na první pohled může stát, že se mi tam zatoulaly omylem, ale není tomu tak. Přesto, že primární zájem například webu pravaya.ru je ruská pravoslavná církev, a to ne zrovna v nejmírnější podobě, dají se tam najít i dobré historické články. Například o době Ivana IV. a opričnině, i o Drozdovském. První zdání naštěstí někdy klame

[Pátrač]

Dobrého večera přeji- autorský návrat kolegyně Ljubov je takový jaký je u ní zvykem. Tedy skvělý. Natolik skvělý, že jsem nenašel nic co bych se zeptal. Přečtu si to ještě jednou a potom se uvidí jestli něco objevím. Dobrá práce a těším se na další.

[Ljubov]

Děkuji, Pátrači. Je milé slyšet, že jsem ještě nezapomněla, jak něco napsat. Jakmile něco objevíš, zmobilizuji se k odpovědi. Mám poslední dobou hodně málo času, ale určitě se k tomu pokusím dostat co nejdřív.
Jinak jsem velmi ráda, že tě tady zase vidím

[Pátrač]

Ljubov - ani nevíš ak jsem rád, že jsem po dlouhé době ve stavu, kdy dokážu něco smysluplného dělat. Abych to dokázal sám sobě a druhým, dávám dohromady takovou nevelkou práci cca 40 až 50 stran na téma Jan Josef Radecký z Radče.

Jinak prosím Tě posílám Ti PM, potřebuji trochu s něčím pomoci. Díky. Zdraví Tě Pátrač

[Ljubov]

Myslím, že všichni jsou rádi, že tě tady zase máme. I když zatím jenom pár chvilek, i to je dobrý znak zlepšení.
Snad jsem tu zprávu nějak vyřešila, kdyby ne, budu hledat jiný způsob. Určitě se to nějak vyřeší.