
Dieselový pohon S-bootů Typu S-6 a S-7, které přicházely do služby na přelomu let 1934/35 předznamenal určité kvalitativní zlepšení, ale pořád to nebylo ono. Šestatřiceti uzlová rychlost byla námořníky shledána jako nedostatečná, přičemž tento fakt, byl určující pro směrování vývoje následujících rychlých člunů Kriegsmarine.

S 14
Konstrukce nově stavěných lodí úzce vycházela z předchozí série, ovšem umístění podstatně výkonnějších pohonných jednotek bylo příčinou prodloužení trupu o nezanedbatelných 2,26 metru. Jako pohon byl u prvních dohotovených jednotek Typu S 14 (S-14 až 17) vybrán motor MAN LZ 11. Jednalo se o vidlicový dvoutaktní 11-ti válec o trvalém výkonu 1 400k a maximálním výkonu 2 050k. Motor nebyl žádné ořezávátko, při délce cca 400 cm, šířce 100 cm a výšce 250 cm, činila jeho hmotnost 3 800 kg. V této souvislosti je více než zajímavé, že přes veskrze negativní zkušenosti s motory MAN, které byly částečně instalovány u předchozí série, byla tomuto výrobci opět dána důvěra.

MAN LZ 11, povšimněte si jejich výšky
Pravdou sice je, že nárůst výkonu o 2 190k opravdu posunul maximální rychlost o jeden řád výše a to na velmi solidních 39,8 uzlů (trvale udržitelná 37 uzlů), ale bohužel rčení „dvakrát do jedné řeky nevstoupíš“ zafungovalo i v tomto případě a negativní zkušenosti s motory MAN se promítly i do nové konstrukce. Značné vibrace mající destruktivní vliv na smíšenou konstrukci trupu, plus vysoko položené těžiště motorů (250cm) negativně ovlivňující manévrovací schopnosti při velkých rychlostech, byly věci již dobře známé z minulosti. A z minulosti byl na ně také znám dobrý lék a tím lékem byly pohonné jednotky Daimler-Benz.

Daimler-Benz MB 501
Série osmi člunů Typu S-18 (S-18 až 25), rozměrově identických s S-14 byla poháněna pohonnými jednotkami Daimler-Benz MB 501. Jednalo se o vidlicové dvoutaktní 20-ti válcové diesely, dávající maximální výkon 2 000k, přičemž dlouhodobě byly schopny dávat 1 500k. Šest tisíc koní celé pohonné soustavy Daimler-Benz pak dokázalo čluny této série rozpohybovat na maximálních 39,5 uzlů. Když se k tomu přidala nesrovnatelně vyšší míra spolehlivosti a eliminace výše uvedených negativ jednotek MAN ,bylo definitivně rozhodnuto. Do budoucna se pro další S-booty počítalo již pouze s pohonnými jednotkami od firmy Daimler-Benz. Nutno podotknout, že tohoto rozhodnutí nemusel nikdo litovat, neboť „Mercedesy“ prokázaly i značný vývojový potenciál. Dále měla tato série oproti předcházejícím typům na zádi modifikované dno trupu, kdy přidáním „pomocného klínu“ došlo k částečnému odklonění obtoku vody směrem dolů, přičemž to mělo za následek zvýšení stability a menší nárůst rychlosti. Tato úprava se následně stala standardem. Rovněž nemalé úsilí se věnovalo nalezení vhodného tvaru ventilátorů strojovny. Na dobových fotografiích lze proto spatřit čluny s klasickými ventilátory ve tvaru trubky, cirkulačními ventilátory či jakými-si odklopnými boxy, aby se později staly standardem ventilátory „kufrové“.

Strojovna + na zádi umístěný bufet s kredencí?
Výzbroj byla pro všechny čluny identická a skládala se ze dvou torpédometů s dotací jedno torpédo na torpédomet, kanónu Rheimetall 2cm/65 C/30 a nezbytného kulometu MG 34 ráže 7,92.

Zde pro ilustraci 2cm kanón, foto pocházející zřejmě z lafetace na křížníku

A zde foto z manuálu. Jednalo se o problematickou zbraň s nedostatečnou kadencí a poruchami závěru
Aby vše fungovalo tak jak má, se staralo 18-23 mužů posádky. Komunikace mezi čluny ve skupině byla prováděna na krátkých vlnách pomocí VHF stanice typu Lo 1 UK 35, za dobré viditelnosti taktéž prostřednictvím světelné signalizace nebo vlajek. Je pravděpodobné, že ještě v počátcích kariéry tohoto typu byla použita signalizace pomocí mechanických semaforů umístěných na stožáru.

Staletími prověřená forma komunikace, odolná proti jakémukoliv rušení či odposlechu
Čluny vstupovaly do služby u Kriegsmarinne v průběhu let 1936 až 39. "Norská kampaň" pak poprvé prověřila schopnosti této zbraně ve službách Kriegsmarine, i když v porovnání s tím co mělo brzy následovat to byla "procházka růžovým sadem". Čluny se podíleli na hlídkování, strážní a inspekční službě, nicméně zejména lodě s motory MAN se u svých „Schnellbootflottillen“ příliš dlouho neohřály a díky problematickému pohonu byly od podzimu převáděny k protiponorkové službě u „U-Boot-Jägerflootillen“.
S 14

S-14 a 18 (S-14 až 25)
TTD:
Výrobce: Fr. Lürssen Werft GmbH & Co. KG
Délka: 34,62m
Šířka: 5,26m
Výtlak: 114 tun
Pohon: 3 x MAN LZ 11 6 150k, 3 x Daimler-Benz MB 501 6 000k
Rychlost: 39,8 uzlů (MAN), 39,5 uzlů (Daimler-Benz)
Dojezd: 700 n.mil
Posádka: 22
Výzbroj: 1x20mm, 1xMG, 2x torpédomet 53,3
S14 – v roce 1944 potopen v kanálu La Manche.
S15 – po válce předán do USA. V roce 1947 předán Dánsku.
S16 – po válce předán SSSR, vyřazen 1949.
S17 – poškozen v bouři, vyřazen 08.09.1939 ve Wilhemshavenu.
S18 – přestavěn na vlečnou loď, potopen 05.05.1945 brit.letadly.
S19 – po válce předán V.Británii, potopen jako cíl 1950.
S20 – po válce předán V. Británii, vyřazen 1948.
S21 – potopen 21.06.1940 na mině, později vyzvednut. Po válce předán Norsku.
S22 - od 15.01.1945 zařazen k 1.Schnellboot-Schulflottille.
S23 – 12.07.1940 potopen na mině.
S24 – po válce předá SSSR, vyřazen 1950.
S25 – po válce předá V. Británii, vyřazen 1948.
Zdroje:
http://www.german-navy.de
http://www.prinzeugen.com
http://www.valka.cz
http://www.boatdesign.net
http://www.paluba.info
http://www.warshipsww2.eu
http://www.s-boat.net
http://schnellboot.de
http://www.bmpt.co.uk
http://forum.valka.cz
http://www.collectrussia.com
http://www.warhistoryonline.com/