Jak jsme již řekli, Hitler na konci roku 1942 dal povel ke stažení vojsk z Kavkazu. Ve IV. Části jsme sledovali ústup 1. a 4. tankové armády a dalších svazků.
Svazky 17. armády musely, po té co 1 TA zahájila začátkem ledna ústup od Tereku, svoje postavení ještě držet, aby Rusové nemohli útočit do boku skupiny armád von Kleist.Teprve 10. ledna 1943 mohl 49. horský sbor konečně vyklidit pozice ve vysokém Kavkazu a přesunout se zpět do oblasti Majkopu.
Plán ústupu předpokládal, že 17. armáda se bude po úsecích přesouvat na severozápad, přes „Lanovkovou linii“ a Gótské postavení do kubáňského předmostí na spodním toku Kubáně.
Hitlerova myšlenka bylo udržet zde, v předmostí na asijském břehu v jakémsi odrazovém můstku do Asie, 400000 mužů, aby je v létě 1943 mohl opět vést na Kavkaz a na jeho naftová pole. Zázemí mělo být na Krymu. O rozkazech Hitlera v této době, hovoří historici „Po Stalingradu Hitler začíná velet s přímo patologickou tvrdošíjností a jasně viditelnou tvrdou realitu nebere na vědomí“. Ta realita byla 250000 mužů obklíčeno ve Stalingradu, katastrofální situace mezi Rostovem a Manyčí a on má 300 km od Rostova v nečinnosti 400000 mužů s 2000 děly. A to chtěl dokonce nasměrovat do kubáňského předmostí celou 1. tankovou armádu. Bylo třeba nejtvrdších intervencí frontových velitelů, aby 1. tankovou armádu převelel k Mansteinovi. I tak však na Kubáň do klidu převelel 13. td a 52. armádní sbor od 1. TA. Co znamenaly pro 1. a 4. tankovou armádu mosty u Batajska to pro pěší, lehké a horské sbory 17. armády znamenaly mosty přes Kubáň v Krasnodaru a Usť – Labínské, kde byla střediska a zásobovací základny pro ustupující sbory.
17. armáda neměla žádné motorizované sbory mimo 13. td. Valnou část sil tvořila pěchota ( pěšky ), horští myslivci ( pěšky ) a hipomobilní dělostřelectvo ( koně ). Bez motorových vozidel jen se soumary a s koni před děly a zásobovacími vozidly, urazily za čtyři týdny bojů 400 km. Z hor museli stahovat těžká děla, která rozebrali, pod horami zase složili a pokračovali dál. Nevšední výkon.
125. pd plukovníka Alfréda Reinhardta se přesunula do prostoru před Krasnodar a zde vybudovala obranu, která musela a vydržela všechny útoky sovětů.
Krasnodar se stal točnou, či přestupní stanicí celé 17. armády. Město bylo zásobovacím střediskem celého předmostí, neboť zde byly veškeré zásoby pro celou 17. armádu než roztaje led a budou moci lodi přivážet zásoby do Tamaňského poloostrova.
Do 24. ledna 1943 se většina sborů 17. armády dostala po těžkých bojích za Majkop.
V okolí Krasnodaru je množství ohromných lesů, kde se skrývalo velké množství partyzánů, s nimi se musely utkávat jednotky, které se probíjely do Kubáňského předmostí.
Bojové hlášení 97. lehké pěší divize zaznamenalo pro historii jednu epizodu typickou pro partyzánský boj. Součástí 97. pd byl oddíl turkmenských dobrovolníků, kteří s nimi bojovali u Tuapse. Oddíl spal v jedné zimní noci v opuštěné vesnici. Velitelé oddílu zřejmě pod dojmem, jsme ve své zemi, nepostavili na noc stráž. Druhý den nikdo nepřišel do služby. Německá hlídka je šla ráno vzbudit. V každém domku leželi Turkmeni s uřezanými hlavami. Na stěnách bylo napsáno: „Tak se mstíme zrádcům“.
Jsou zde zaznamenány útoky partyzánských skupin mezi nimiž byly 13 a 14 letí chlapci a starci. Útočili tak, že jen každý čtvrtý měl zbraň, živý si brali od mrtvých.
28. ledna jsou všechna vojska stažena na frontovou linii za bojů, kde již neútočí partyzáni, ale pravidelné jednotky rudé armády oblečené do nových khaki uniforem a krátkých plášťů. Nic z toho nebylo ruského původu, vše mělo značku GI ( Goverment Issue ). Jen kůže vojáků byla ruská. Palné zbraně byly též americké.
30. ledna 1943 byly mosty sloužící ke stahování vojsk z Kavkazu vyhozeny do povětří, neboť všechna vojska stála ve vybudovaných obraných pozicích.
Hotovo! Ale 17. armáda stále ještě neunikla všem nebezpečím, ještě něco chybělo. Co to bylo si řekneme v VI. Části Boj o Malou zemi
Mapa_FULL_XX.
