rok 1938
Měl jsem v plánu se toto téma pokusit zpracovat až později, ale u textu věnovaném předzvědným křižníkům Spährekreuzer, a i na jiných místech, se diskuse v mnohém točí právě kolem německého námořního plánu Z. Proto jsem se rozhodl trošku přesunout své priority a pokusit se tyto plány výstavby nové Kriegsmarine blíže rozebrat.
Na jakém základě vlastně Kriegsmarine vznikala? Po uzavření versailleské mírové smlouvy se z Německa stala země ne druhé, ale třetího, či čtvrtého řádu, protože vítězné mocnosti již nikdy nechtěli připustit další kolo námořního zbrojení, nebo ohrožení vlastních námořních sil tak mocným soupeřem. Po známém samo-potopení německých lodí na britské základně ve Scapa Flow v červnu 1919 a po výsledcích mírových jednání zůstalo Německu k dispozici jen značně omezené námořnictvo. Dohodové země se tak domnívaly, že omezením německých námořních sil zabrání dalšímu válečnému požáru. Pokud jde o loďstvo, tak Německu zůstali k dispozici pouze staré řadové lodě třídy DEUTSCHLAND z let 1902 – 1906, které byly zastaralé již v době před První světovou válkou, dále malé křižníky tříd NIOBE a BERLIN z let 1899 – 1903, beznadějně pomalé a slabě vyzbrojené, a torpédoborce a torpédovky z let 1906 – 1913. Versaillská mírová smlouva tak Německu povolovala vlastnit celkem šest starých řadových lodí o 10.000 tunách výtlaku, šest lehkých křižníků o 6.000 tunách, 12 torpédoborců o 800 tunách a 12 torpédovek o 200 tunách. Křižníky a řadové lodě pak směly být podle smluvních podmínek nahrazeny novými jednotkami po dosažení stáří 20 let u těžkých jednotek a 15 let u torpédoborců a torpédovek. Ponorky a námořní letectvo bylo zcela zakázáno.
Když se pak podíváme na námořnictvo, které po Velké válce Německu zůstalo, tak bylo vítěznými mocnostmi dovoleno mít u Reischmarine jen 15.000 námořníků včetně 1.500 důstojníků. Oproti tomu pozemní jednotky mohly mít ve zbrani 100.000 mužů včetně 4.000 důstojníků. To možná samo o sobě hovoří o tom, jak moc se Británie bála německého námořnictva a jak moc prosadila, aby právě tato složka byla tak drasticky omezena. Ovšem vítězné mocnosti se v obou případech dopustili fatální chyby, na kterou narazili vlastně až v průběhu WW2. Bylo totiž dovoleno rekrutovat vojáky a námořníky z řad dobrovolníků až po odsloužených 12 letech. Tím de facto Německu zajistili vytvoření profesionální armády, která se mohla tak rychle rozrůst po zavedení branné povinnosti. Najednou totiž měla armáda i námořnictvo desítky tisíc profesionálů, kteří rychle postoupili do poddůstojnického a důstojnického sboru. Když se pak vrátím k námořnictvu, tak ani to po uzavření mírové smlouvy vlastně nikdy nepřijalo tuto poníženou pozici a snažilo se versailleskou smlouvu vždy všemi možnými způsoby obcházet. Ostatně Spojenecká komise z roku 1927 to sama hodnotila slovy: „ Německo nikdy neodzbrojilo, nemělo to nikdy v úmyslu a učinilo vše, co bylo v jeho moci, aby znemožnilo kontrolní komisi pracovat“. Tato slova ostatně potvrzuje v roce 1937 vydaný pamětní spis „Boj námořnictva proti Versailles 1919-1935“, kde se autoři přímo chlubily způsoby, jakými bylo obcházeno plnění podmínek mírové smlouvy. Některá porušení se pak děla za souhlasu parlamentu, jiná i bez jejich vědomí. V roce 1922 tak byla například založena konstrukční kancelář „Ingenierskantoor voor Scheepsbouw“, a to za spoluúčasti firem jako Kruppova Germaniawerft, Weser-Werft a Vulkan Werft, která měla za úkol udržet krok s novými trendy ve stavbě ponorek. Konstrukční tým v počtu asi 30 konstruktérů pod vedením dr. Techela (hlavní konstruktér německých ponorek za WW1), tak s tichým souhlasem politických představitelů konstruoval pro zahraniční partnery ponorky. V roce 1925 si první dvě ponorky objednalo Turecko, v letech 1929-1931 pak byla v Cadizu stavěná ponorka, jejíž náklady ve výši 80% hradilo německé námořní velení. Tato ponorka pak byla prodána Turecko. Jednalo se o základ pro typ IA. Rovněž pro Finsko tato konstrukční kancelář postavila ponorku VESIKKO, kterou navíc Německo sponzorovalo částkou 1,5 miliónů Marek. Tento typ se pak stal ideovým předchůdcem pro 250 tunové ponorky IIA. Další pro Finy stavěná ponorka VETEHINEN pak položila základy pro veleúspěšnou třídu ponorek typu VII. Zkoušek a zkušebních plaveb se účastnili i němečtí důstojníci, což hovoří samo za sebe.
Vedle stavby ponorek pro zahraniční partnery zahájilo Německo již krátce po válce k modernizaci svých jednotek. První z nich byl lehký křižník EMDEN, který se stavěl v letech 1921-1925 podle schválených podmínek vítězných mocností, které v té době ostatně ještě měli tu sílu zasahovat do konstrukce. Protože němečtí konstruktéři chtěli baterii hlavních děl umístit do čtyř dvouhlavňových věží, ale především Francie se postavila proti a tak vznikla loď, která více méně napodobovala své předchůdce z První světové války. Německo tak skutečně nemohlo plně využít bojovou hodnostu EMDENU, a ten během celé Druhé světové války byl křižník využíván pouze ve školní roli. Pokud by byl již od samého počátku vyzbrojen tak, jak chtěli jeho konstruktéři, tak by jistě našel své uplatnění i ve válečné vřavě. Nicméně to byla první loď, kterou Německo mohlo postavit a již brzy se k ní měli zařadit další. V druhé polovině třicátých let se tak pracovala na třech lehkých křižnících třídy KONIGSBERG a 12 torpédovkách tříd MOWE a ILTIS. Počátkem roku 1929 pak byla zahájena stavba první velké jednotky obrněných lodí třídy DEUTSCHLAND. Tato třída byla stavěná jako náhrada za staré řadové lodě a podle Versaillské smlouvy byla limitovaná děly ráže 280mm a výtlakem 10.000 tun (standard). Vítězné mocnosti se domnívali, že s tímto limitem nelze postavit plně-hodnotnou loď, které by se museli obávat, ale opak byl pravdou. Třída DEUTSCHLAND v sobě zhmotnila přesně to, čeho se Spojenci obávali. Díky dieslovým motorům se tato plavidla přímo hodilo ke korzárské činnosti proti obchodnímu loďstvu a díky kombinaci rychlosti a výzbroje se mohla zbavit prakticky všech svých tehdy existujících soupeřů. Zejména Francie si velmi brzy uvědomila hrozbu ze strany těchto tzv. „kapesních bitevních lodí“ a proto přistoupila ke stavbě svých bitevních křižníků třídy DUNKERQUE. V případě kapesních bitevních lodí se Německo ještě stále snažilo navenek působit dojmem, že dodržuje podmínky smlouvy. Stejně tak lehké křižníky LEIPZIG a NURNBERG se ještě jakž takž drželi vymezených limitů. Nicméně ještě v roce 1932, tedy rok před Hitlerovým příchodem k moci, byl námořnictvem rozpracován pětiletý program na rozvoj námořnictva s jasným vědomím porušování versailleské smlouvy. Podle tohoto plánu Německo počítalo vlastnit v roce 1938 celkem 6 bitevních a obrněných lodí, 1 letadlovou loď, 6 křižníků, 36 torpédoborců a torpédovek, 16 ponorek (3 půlflotily), 24 minolovek, 24 rychlých člunů a potřebné počty pomocných a školních lodí. K tomu bylo počítáno zřídit 9 perutí námořního letectva. Nutno dodat, že tento program byl poměrně realistický a Třetí říše de facto v roce 1938 tyto jednotky měla postaveny. Admirál Reader pak byl pevně rozhodnut dosáhnout svého a tím pádem se neohlížet na versailleskou smlouvu. Ostatně dvě jednotky třídy SCHARNHORST stavěné od počátku roku 1935, toho byly důkazem. Ačkoliv totiž Německo mohlo stavět lodě s výtlakem do 10.000 tun standard, tak každé z těchto plavidel mělo ve skutečnosti výtlak téměř 35.000 tun. Ovšem oficiálně se tvrdilo, že výtlak je 26.000 tun. Projekční práce pak byly zahájeny již v roce 1932/1933, tedy před příchodem Hitlera k moci. Rovněž stavba ponorek na území Německa se chystala již dávno před jejich vlastní realizací. V letech 1933-1935 jedna společnost pracující pod krycím jménem, začala shromažďovat potřebný materiál pro 6, později pro 12 ponorek typu IIA a dvě ponorky typu IA. Materiál byl shromažďován v tajných skladech v Kielu, kde byly rovněž společností Deutsche Werke pronajaty prostory ke stavbě. Počítalo se, že tyto montážní haly umožní stavbu až šesti ponorek zároveň.
Rok 1935 byl pro Hitlerovské Německo stěžejní. Za prvé Góring dne 9. března vyhlásil celému světu zřízení německého vojenského letectva (Luftwaffe) a o týden později Hitler vyhlásil zřízení branné moci a úmyslu postavení armády o síle 36 divizí. To již byly projevy naprosto odmítnutí versailleské mírové smlouvy. Od nich byl již jen krůček ke krokům, které měly následovat, jako například obsazení Alsaska-Lotrinska. Vše směřovalo k válce. Země, které sousedily s Německem, se oprávněně obávaly narůstající vojenské moci Třetí říše. Jaký názor ale na to měla Velká Británie? Jelikož nesousedila s Německem, tak se cítila ohrožená pouze na moři. A jelikož si ostrovní říše dobře pamatovala námořní zbrojení před První světovou válkou, tak byla pevně rozhodnuta další kolo zbrojení nezačínat. Proto v Anglii přišli s myšlenkou německé námořní zbrojení omezit po svém. A to tak, že Německu, stejně jako jiným námořním mocnostem, povolí stavbu určité tonáže svých vlastních sil. Slibovali si od toho to, že takto bude Německo spokojeno a bude stavět lodě jen do povolené tonáže a samo se nebude pouštět do tak nákladné akce, jakou je neomezená stavba lodí. Tím de facto Anglie legalizovala Německé roztrhání versailleské smlouvy a zároveň s tím i stavbu obou jednotek třídy SCHARNHORST, protože horní povolený limit tonáže byl 35.000 tun, zatímco německé lodě „jen“ 26.000 tun. Po poměrně krátkých jednáních byla mezi Německem a Velkou Británii dne 18. června 1935 podepsaná námořní dohoda, díky které bylo Německu přiznáno vybudovat válečné loďstvo o síle do 35% britské tonáže u hladinových lodí a u ponorek dokonce do 45%. Za určitých podmínek až 100%. Co to znamenalo v číslech? U bitevních a obrněných lodí mohlo Německo postavit celkem 183.750 tun s tím, že tři lodě třídy DEUTSCHLAND o celkovém výtlaku 30.000 tun, již mělo postaveno (samozřejmě se jednalo o oficinální výtlak, nikoliv o skutečný). Další dvě jednotky třídy SCHARNHORST se nacházely ve stavbě (2x26.000 tun = 52.000 t). Německo tak mohlo ještě postavit bitevní a obrněné lodě o celkové tonáži nějakých 100.000 tun. U letadlových lodí byl povolený výtlak 47.250 tun, což představovalo možnost postavit dvě větší letadlové lodě. U těžkých křižníků byl povolený výtlak 51.380 tun, což v případě výtlaku 10.000 tun za jednotku umožňovalo postavit pět křižníků. V době podepsání dohody měla Třetí říše již ve stavbě dvě jednotky, i když krátce. V případě lehkých křižníků bylo možno postavit 67.270 tun s tím, že již hotové jednotky představovaly výtlak 35.400 tun. Přibližně polovička tak již byla postavená. Torpédoborců a torpédovek bylo povoleno postavit o tonáži 52.500 tun. Tady měla Třetí říše poměrně volný prostor, protože bylo postaveno pouze 12 jednotek o tonáži 9.600 tun a dalších 16 se nacházelo ve stavbě (26.000 tun). U ponorek bylo povoleno vlastnit 23.700 tun (45% z britské tonáže). Z výše uvedených důvodů Německo nevlastnilo žádnou ponorku, ale ve stavbě mělo rovných 28 jednotek (9.500 tun).
Bohužel tato britsko-německá námořní dohoda byla jedním z prvních ústupkových kroků (tzv. appeasement) britské politiky, která nakonec, jak víme, vedla i k Mnichovu 1938 a později k vypuknutí války. Na první pohled se pak může tato dohoda zdát být pro Británii úspěšnou a výhodnou, protože na dlouhá léta měla ostrovní říši zajistit převahu nad svým tradičním nepřítelem. Na druhý pohled to byl ale veliký Německý úspěch, protože před podpisem dohody vlastnilo pouze oficiálních 75.000 tun tonáže, což představovalo pouhých 8% Britské. Zároveň tato dohoda legalizovala již probíhající stavbu bitevních křižníků třídy SCHARNHORST. Britové si dobře uvědomovali, že postavit loďstvo o dohodnuté tonáži je obrovsky materiálně i lidsky těžký úkol, který kromě jiného vyžaduje zajištění kvalitní ocele i volných kapacit loděnic. Znamenalo by to, že k dosažení potřebného povoleného výtlaku by Německo potřebovalo hodně let. Německu ale možná o to ani tolik nešlo. Hitler tím spíše sledoval možnost rozmíšky mezi Anglii a Francii, protože dohoda byla uzavřená s Anglií a jejím výsledkem byla Francie přímo ohrožená, jelikož Německo mohlo postavit prakticky stejně silné loďstvo, jaké země galského kohouta vlastnila. Samotná Anglie si pak mohla zůstat být jistá svou neohrožeností na moři a tím pádem mohla tolerovat kontinentální zájmy a rozpínavost Německa. Hitler tak počítal, že předpokládaný tábor jeho nepřátel by nemusel být rozšířen o Velkou Británii, jako za První světové války, protože by ostrovní impérium k tomu nemělo důvod a nemuselo by tak opět krvácet za druhé. Mno počítal. Hitler si tím byl vlastně téměř jist. Proto také Admirála Raedera a jeho kolegy neustále ujišťoval, že k válce s Velkou Británii v nejbližší době nedojde a plán Z tak mohl být realizován až v roce 1946. Nicméně Admiralita nesdílela vůdcův optimismu a naopak na Anglii stále pohlížela jako na svého největšího rivala na moři, který by jako za Velké války mohl uzavřít německé přístavy blokádou a tím Třetí říši značně zhoršit zásobování. Především pak obchodní trasa švédské ocele by mohla být uhrožená, pokud by kromě leteckého krytí, které nelze zajistit za každého počasí, nešlo tyto spoje chránit i válečným loďstvem.
Aby toho nebylo málo, tak Německo Britům dodalo úmyslně falešné údaje o výtlaku svých lodí, aby tím dosáhlo dalších výhod. Tak například skutečný výtlak obrněných lodí DEUTSCHLAND (u dvou prvních jednotek), byl větší než 12.000 tun a u Scharnhorstů dokonce větší než 30.000 tun. A přitom bylo právě v jejich případě ohlášeno pouhých 26.000 tun. Tyto falešné údaje německým konstruktérům umožnili, že jejich lodě měly silnější pancéřování, dokonalejší vnitřní členění i větší zásoby pohonných hmot tolik potřebných k průniku na Atlantik. Zároveň pak toto lhaní umožňovalo postavit i větší počet lodí. Stačí se jen pro příklad podívat na kategorii bitevních a obrněných lodí. Zde bylo od roku 1935 povoleno postavit nějakých 187.000 tun s tím, že hotovo bylo 30.000 (třída DEUTSCHLAND) a dalších 52.000 tun bylo ve stavbě (třída SCHARNHORST). V plánu bylo postavit dvě jednotky třídy BISMARCK, u kterých německé úřady Britům hlásili výtlak 35.000 tun za jednotku. Celkem tedy Německo hlásilo mít z povolené tonáže postaveno sedm lodí o výtlaku 152.000 tun. Do povoleného limitu tedy zbývalo využít 35.000 tun. Jak? To už by záleželo na názoru Admirality a prioritám. Mohla se tak například postavit další jednotka třídy BISMARCK, nebo dvě obrněné lodě třídy „P“, či kombinace bitevního křižníků třídy „O“ a obrněné lodě třídy „P“. Je asi všem jasné, že i v jejich případě by Německé skutečný výtlak ponížilo tak, aby jim to co nejvíce vyhovovalo. A když se řekne „a“ tak se má i říct „b“, takže ve skutečnosti Německo u svých existujících sedmi lodí mělo celkový součet tonáže téměř 200.000 tun. Tady je krásně vidět, jaký prostor jim jejich lži dávali.
Co se ponorek týče, tak již deset dní po podpisu britsko-německé dohody vstoupila první z nich do služby (U1) a dalších 13 jich bylo dokončeno do konce roku. To svědčí o německé připravenosti a jistotě, že dohoda bude podepsána. Další ponorky postupně následovaly, ale díky nejasné koncepci v námořnictvu, jestli preferovat stavbu lodí, nebo ponorek, jich mělo Německo v září 1939 ve stavu jen 57 kusů. Ačkoliv bylo snad každému jasné, že ponorky jsou primárně určené k boji proti námořnímu obchodu a většina lidí si pamatovala, jaké problémy za První světové války německé ponorky napáchaly, tak se Britští politici utěšovali tím, že Německo roku 1936 podepsalo ženevskou konvenci. Ta mimo jiné zakazovala vést neomezenou ponorkovou válku. Britské námořnictvo pak vedle toho vkládalo velké naděje do svého hydroakustického přístroje ASDIC, o kterém se domnívali, že spolehlivě odhalí ponořenou ponorku.
Jak jsem se zmínil o těch rozporech v koncepci námořnictva, tak k větším rozporům docházelo v letech 1936-1939. Velitel ponorkového loďstva Dónitz byl toho názoru, že v případě války bude hlavním protivníkem Velká Británie a ta pak zavede osvědčený konvojový systém k ochraně svého námořního obchodu. Proto již před válkou námořní kapitán Dónitz vyvinul systém taktiky „vlčích smeček“, ke které se ideálně hodila ponorka typu VII. Naproti tomu ve vrchním velení námořnictva (OKM) převládal ten názor, že ponorky budou muset i nadále operovat samostatně. Z toho důvodu se upřednostňovala stavba velkých podmořských křižníků se silnou dělostřeleckou výzbrojí a velkým dojezdem. Tato panující nejednota tak byla i příčinou zpoždění výstavby ponorek. V roce 1936 bylo dáno do stavby 36, o rok později 19 a v roce 1938 devět a v roce 1939 již jen 8 ponorek (do 1.9.1939). Další z příčin zpoždění výstavby byl omezený přísun materiálu, protože tolik potřebná ocel byla přednostně dávána na tanky, děla, letadla atd. A pokud byla určena pro námořnictvo, tak především pro to hladinové, kterému dával přednost admirál Raeder, a které spotřebovalo obrovské množství surovin. Ostatně Hitler v letech 1934-1938 opakovaně Raedera ujišťoval, že válka s Anglii není na pořadu dne, ale hlavními protivníky je Francie, Polsko a Sovětský svaz. Proto ta přednost surovinových zdrojů pro pozemní armádu.
V listopadu 1935 bylo rozhodnuto, že do stavby v letech 1936-1939 půjdou tři nové bitevní lodě. Jmenovitě BISMARCK, TIRPITZ a první jednotka třídy „H“, o které se více rozepíšu níže. Dále se měli začít stavět dvě letadlové lodě GRAF ZEPPELIN a loď „B“, pět těžkých křižníků, 24 torpédoborců a 20 ponorek. Se všemi plavidly se počítalo mít je zařazené ve stavu nejpozději do roku 1941. Z tohoto plánu je patrné, že námořnictvo dávalo přednost hladinovým lodím před ponorkami a v tomto trendu se mělo ještě nějaký čas dále pokračovat. Například plán 7. Vlastně až koncem května 1938 Hitler poprvé vrchnímu veliteli Kriegsmarine oznámil, že v budoucnu se bude muset počítat i s válkou s Velkou Británii. Čtyři roky tak byly více méně promrhané, co se výstavby námořnictva týče. Proti Velké Británii mohlo Německo v roce 1938 nasadit jen velmi omezené námořní síly. Hitler se tedy rozhodl změnit priority a začít urychleně budovat loďstvo, přednostně bitevní lodě a dorovnat stav ponorek s Británií. Všem ale bylo jasné, že se toho nedá docílit ze dne na den. Koncem srpna 1938 pověřil Raeder oddělení Skl, aby vypracovalo hlavní linie rozvoje Kriegsmarine. Celá diskuse o koncepci německého loďstva se tak vrátila zpět do poloviny třicátých let. Po dlouhých diskusích předložilo Skl dvě varianty. První z nich vycházela z kruhů kolem Dónitze, který prosazoval stavbu ponorek a která se dala uskutečnit poměrně rychle a lacině. Druhá varianta dávala přednost vyváženému loďstvu, které by se mohlo nejen zaměřit proti obchodním námořním trasám, ale mohlo by se postavit Britům i v otevřené námořní bitvě. Raeder se celé diskuse neúčastnil, ale tíhnul k hladinovým lodím. Nicméně na jeho obranu nutno říct, že Hitlerovi předložil obě varianty a ten v lednu 1939 rozhodl realizovat plán Z. Ten pak měl mít prioritu před vším ostatním i před exportem a měl být splněn do šesti let! Hitler zároveň prohlásil, že námořnictvo nebude až do roku 1946 k uskutečnění svých plánů potřebovat. A to, i přestože v březnu 1939 porušil jim osobně podepsanou Mnichovskou dohodu a obsadil zbytek Československa a v dubnu téhož roku vypověděl britsko-německou námořní dohodu. Takže i když se britsko-německé vzájemné vztahy přiostřily, tak Hitler stále byl toho názoru, že se více méně není potřeba války s Británií bát. Naproti tomu Raeder ujišťoval své důstojníky, že válka s Anglií nebude, protože by to jinak znamenalo konec Německa.
Samotný plán „Z“ pak jasně vyjadřoval, že Německo považuje Velkou Británii za svého největšího soupeře a hlavním strategickým cílem bylo ovládnout Atlantik a odříznout tak Britské ostrovy od námořního obchodu a zásobování. Vedle obchodního loďstva se samozřejmě počítalo změřit síly s britským loďstvem. Ve vodách kolem Británie měl být boj veden především pomoci min a malých ponorek. Na oceánech se pak počítalo využít obrněné lodě, křižníky, pomocné křižníky a oceánské ponorky. Samozřejmě se nepočítalo s tím, že by hladinové lodě v kombinaci s oceánskými ponorkami dokázali zastavit všechny lodě plující do Anglie. Hlavním cílem využití těžkých hladinových jednotek bylo donutit protivníka chránit své konvoje velkým množstvím velkých lodí, včetně bitevních. Tím by došlo k jejich rozptýlení a Německo by tak podle okolností mohlo provést invazi na vhodném místě. Tato kombinace křižnikové a ponorkové války zaměřené jak proti obchodním, tak válečným lodím měla mít v letech 1945-1946 ve stavu tyto jednotky:
10x BITEVNÍ LODĚ/KŘIŽNÍKY (později 13x)
Až na pár osvícených hlav byla stále za základ námořnictva v meziválečném období pokládána bitevní loď. Německou Kriegsmarine nevyjímaje. Proto byla ve třicátých letech zahájena stavba na dvou jednotkách třídy SCHARNHORST a dvou lodích třídy BISMARCK. V případě Scharnhorstů je sice někteří autoři kladou mezi bitevní křižníky, ale v rámci plánu Z je spíše nacházím zařazené mezi bitevní lodě. Někdo může namítnout, že lodě s děly ráže 280mm nelze mezi bitevní lodě počítat, ale jak známo počítalo se s přestavbou na výzbroj v podobě 6x380mm (3xII). Jednalo by se o stejnou zbraň, která byla použita u lodí třídy BISMRACK. A ty jsou všeobecně považovány za jedny z nejlepších na světě. Jejich velkou výhodou byla vysoká kadence děl hlavní ráže, která se pohybovala kolem 3 ran za minutu (bráno z filmu pořízeného během palby na HOOD). Německo tak mělo před válkou k dispozici dvě bitevní lodě a další dvě ve stavbě. Zbývajících šest lodí, z celkově plánovaného počtu deseti, mělo být postaveno ve třídě H (projekt H39). Tato třída je také někdy nazývána HINDENBURG, ovšem bez záruky. Opět se mělo jednat o lodě nejvyšší kvality ve všech směrech. Jejich hlavní výzbroj měla být soustředěna do čtyř dvoudělových věží s děly ráže 406mm doplněné o 12 děl 150mm (6xII) a 16 děl 105mm. Při standardním výtlaku 52.000 tun (plný by se pohyboval kolem 62.000 t) měla být rychlost tohoto kolosu až 30 uzlů s dojezdem 16.000 – 19.000 námořních mil při 19 uzlové rychlosti. To mělo bitevním lodím třídy H zajistit dostatečný akční rádius i v případné korzárské role (BISMARCK měl cca poloviční dojezd při 16 uzlech). Ostatně, proto měla být pohonná jednotka tvořená tolik Němci oblíbenými diesly. Ze šesti plánovaných jednotek se v létě 1939 začalo pracovat na prvním páru s předpokládaným termínem dokončení v průběhu roku 1944. V důsledku vypuknutí války byly další práce již v říjnu zastaveny a celá stavba byla nakonec v srpnu 1941 zrušená. Německo tak ve válce mohlo použít pouze čtyři lodě, které snesou parametry bitevních lodí.
Tab. č.1
Můj názor
Není pochyb o tom, že v případě tříd lodí BISMARCK a H, se jednalo o světovou špičku. Otázkou ale je, jestli jejich stavba byla skutečně potřebná. Velká Británie, jakožto hlavní soupeř na moři, disponovala celou řadou plavidel, které se postaveným německým lodím vyrovnali, nebo je dokonce i v něčem převyšovaly. Dědictví z První světové války v podobě dvou tříd bitevních lodí s děly ráže 381mm (deset jednotek), také nebylo zanedbatelné včetně tří bitevních křižníků se shodnou výzbrojí. Přestože se jednalo o starší plavidla, tak většina z nich prošla rozsáhlou modernizací a mohla se moderním německým plavidlům klidně postavit. Německo se tak početně nikdy svému rivalu nemohlo rovnat a to i přes ambiciosní plán Z, protože Británie by neusnula na vavřínech a stavěla další moderní jednotky. Ostatně ve stejném roce, kdy byla v Německu zahájena stavba třídy H-39, byly v Anglii založeny kýly pro první jednotky z plánované třídy LION (9x406mm, 29 uzlů). Ta měla mít celkem šest lodí, tedy shodně s německou třídou H. Snaha vyrovnat se ostrovní říši v počtu a kvalitě postavených těžkých jednotek, by tak byla v nejbližších letech zbytečná, kór když se stále nedařilo dotáhnout do konce přezbrojení bitevních křižníků třídy SCHARNHORST na 380mm děla. Vždyť proti dvojicí německých bitevních křižníků a dvojici stavěných bitevních lodí třídy BISMARCK, mohla Británie postavit pět lodí třídy QUEEN ELIZABETH, stejný počet lodí třídy REVENGE, dvojici lodí třídy NELSON s 9 děly ráže 406mm a stavěnou třídou KING GEORGE V (10x356mm, 28,5 uzlů). K tomu je ještě potřeba připočíst rychlé bitevní křižníky tříd RENOWN (6x381mm) a HOOD (8x381mm) v celkovém počtu tří jednotek.
SCHARNHORST
BISMARCK
HINDENBURG „H-39“
Můj názor tak je, že na třídě H se vůbec nemělo v této době pracovat. Bylo to jen mrhání finančními, lidskými a materiálovými zdroji. Jen pro představu, za jednu tuto bitevní loď by Německo mohlo postavit 2.400 středních tanků Pz III s dělem ráže 50mm! Pokud by Třetí říše v létě 1941 měla takový počet středních tanků navíc, tak je docela možné, že by se jim podařilo Rusko porazit. Místo toho se ale zahájila stavba prvních dvou lodí, za tyto obrovské náklady. A přitom by stačilo tyto prostředky využít na stavbu menších jednotek v podobě obrněných lodí, předzvědných křižníků a torpédoborců. Admiralitě přeci muselo být jasné, že pokud se nenaplní sliby Hitlera, že Británie sama požádá o mír, tak se bude muset provést invaze na Ostrovy. A k tomu bylo potřebné mít k dispozici především lehké jednotky. Panzerschiffe třídy P se pak vynikajícím způsobem hodily pro napadání obchodních tras a jejich stavba by možná nevyvolala nějakou ostrou britskou reakci, jako v případě třídy H. Možná bych ještě připouštěl smysluplnost stavby rychlých bitevních křižníků třídy „O“ (6x380mm, 35 uzlů), které byly rovněž primárně určeny k napadání obchodních tras.
Jinak v omezeném počtu měli bitevní lodě samozřejmě svůj smysl. Šlo jen o to, jak je správně využít a nesnažit se za každou cenu vyrovnat se Velké Británii. Lodě obou postavených tříd se totiž jinak docela dobře uplatnili v boji proti obchodním trasám. Například obě jednotky třídy SCHARNHORST za svou kariéru, která více méně předčasně skončila již koncem roku 1942, potopily více jak dvě desítky lodí s tonáží 115.000 BRT a vedle toho i jednu letadlovou loď, dva torpédoborce a jeden pomocný křižník. Síly těžkých hladinových jednotek v boji proti obchodním trasám si byli Němci dobře vědomi, a proto se na jaře roku 1941 chystali na Atlantik vyslat silnou flotilu tvořenou bitevními loděmi BISMARCK, TIRPITZ, bitevním křižníkem GNEISENAU a těžkým křižníkem PRINZ EUGEN. Z původně plánovaných nakonec zůstali jen dvě a výsledek je nám všem dobře znám. Nicméně pokud by se podařilo vyslat všechny čtyři jednotky, tak by se Britům s největší pravděpodobností nepodařilo zabránit jim proniknout na oceán. Ostatně v té době disponovali jen omezeným počtem lodí, které by se mohli pokusit je zastavit. Není tedy pochyb o tom, že takové uskupení by výrazně narušilo lodní dopravu v celém Atlantiku. Svým způsobem ale mohlo být realizováno i za levnějších podmínek, třeba v kombinaci bitevních křižníků třídy „O“ a Panzerschiffe třídy „P“.
15x OBRNĚNÉ LODĚ – Panzerschiffe (později 3x)
Tuto třídu válečných lodí jen tak u dalšího námořnictva nenajdeme. Němci díky omezením plynoucím z prohrané První světové války, byly nuceny přistoupit k úplně jinému konceptu válečných lodí. Tak se zrodila známá třída tzv. kapesních bitevních lodí třídy DEUTSCHLAND. Německo před válkou postavilo celkem tři tyto jednotky, které díky své hlavní výzbroji 6x280mm (2xIII), převyšovali vše ostatní, kromě bitevních lodí a křižníků. Svým způsobem se jednalo o těžké křižníky, ke kterým byly v roce 1940 skutečně zařazeny. Díky dieslovým motorům měla třída DEUTSCHLAND velice slušný akční rádius 19.000 námořních mil, což z nich dělalo ve spojitosti s dobrou rychlostí, ideální lodě k útokům na obchodní spoje. Ostatně již těsně před začátkem války Němci dvě z těchto jednotek předsunuli na Atlantik, kde měli právě narušovat námořní dopravu. Třída DEUTSCHLAND ale neměla zůstat osamocena. Již před rokem 1935 se začala stavba dalších dvou vylepšených jednotek „Panzerschiffe D“, které ale rychle na skluzech uvolnili místo pro bitevní lodě/křižníky třídy SCHARNHORST. Svého vzkříšení se Panzerschiffe měly dočkat právě v rámci plánu Z, který počítal se stavbou hned 12 jednotek třídy „P“. Ta ačkoliv vycházela z původních Deutschladů, tak se od nich značně lišila. Hlavní výzbroj byla sice shodná, tedy ve složení 6x280mm (2xIII), ale v jejím případě se mělo jednat o modernější verzi s vyšší kadencí 3,5 rán za minutu. První tři stavěné jednotky pak měly obdržet dělové věže sejmuté ze třídy SCHARNHORST, u kterých se plánovala výměna za 380mm děla. Kromě výzbroje se třída „D“ od svého předchůdce lišila také v kvalitnějším pancéřování, rozměrech (byla o více jak 40 metrů delší), rychlosti a dalších parametrech. Především pak rychlost 33 uzlů měla být její devizou v případě hrozby ze strany nepřátelských plavidel. Dojezd 25.000 námořních mil by teoreticky umožňoval plavbu kolem světa na jedno natankování nádrží, což opět byla obrovská výhoda pro loď, jejíž role měla být primárně určena proti obchodním námořním trasám.
Tab. č.2
Můj názor
Tato plavidla podle mě do koncepce německé Kriegsmarine rozhodně patřila. Za relativně přijatelné finanční náklady se dalo postavit více jednotek, což znamenalo možnost nasazení v párech a samozřejmě i větší šance při útocích na méně chráněné konvoje. Rychlost a dojezd pak měly být hlavní devizou. Nahánět tyto rychlé pancéřové lodě pak pro Spojence znamenalo postavit hned několik stíhacích skupin, které se museli vydat hledat korzáry na vzdálená moře. K tomu je potřeba připočíst zlepšení ochrany konvojů s vědomím rizika napadení ze strany Panzerschiffe a máme tu rovnici, která v konečném důsledku znamená odčerpání značných zdrojů z prostoru Středomoří a vlastních Britských ostrovů. Panzerschiffe by tak na sebe vázaly značné počty spojeneckých lodí, čehož by ve vhodně době Kriegsmarine mohla využít. Třeba s invazí na ostrovy atd.
DEUTSCHLAND
PANZERSCHIFFE „P“
3x BITEVNÍ KŘIŽNÍKY
Německo mělo bohatou tradici ve stavbě bitevních křižníků, stejně jako Velká Británie. Ale na rozdíl od ostrovní říše se němci drželi při zemi a kladli velký důraz u svých bitevních křižníků na pancéřovou ochranu a děla menší ráže. Správnost této koncepce se potvrdila v úvodu největší námořní bitvy První světové války v bitvě u Jutska (1916), když se Němcům podařilo potopit několik britských bitevních křižníků. Pokračovateli vynikajících bitevních křižníků tříd MOLTKE, SEYDLITZ a DERFFLINGER měla být třída MACKENSEN a YORCK s děly ráže 350mm, potažmo 380mm. Jelikož se ale válečné štěstí přiklánělo spíše na stranu Dohodových mocností, muselo Německo přehodnotit priority a tyto dvě třídy se tak nikdy nedočkaly dokončení. Nicméně konstruktéři ve třicátých letech navázali na zkušenosti svých předchůdců a zúročily jejich poznatky do nově stavěných bitevních lodí BISMARCK a křižníků SCHARNHORST. Když pak byla představena koncepce plánu Z, rozběhla se paralelně s konstrukcí Panzerschiffe P i projekční práce na bitevních křižnících určených primárně k ničení spojeneckého obchodního loďstva. Jelikož zatím v roce 1938 nebylo jasno, jaký typ lodi se bude nakonec stavět, tak do plánu Z byly zahrnuty lodě Panzerschiffe P v počtu 12 jednotek. Jak se ale měnila politická a hospodářská situace, tak se i měnil názor na to, jestli opravdu stavět další obrněné lodě, nebo je raději nahradit bitevními křižníky s vyšší bojovou hodnotou. V roce 1939 pak padlo rozhodnutí, že dvanáct jednotek Panzerschiffe P se stavět nebude, ale budou nahrazeny trojicí bitevních křižníků třídy „O“. Z toho důvodu můžete v některých přehledech týkajících se plánu Z číst, že se Německo chystalo celkem postavit 13 bitevních lodí. To je poněkud zavádějící údaj, protože původní koncepce skutečně počítala s 10 loděmi a až po zrušení obrněných lodí „P“ se do kolonky bitevních lodí přesunuli bitevní křižníky. Ovšem zde někteří autoři zapomínají vyřadit právě těch dvanáct lodí z Panzerschiffe a i nadále chybně uvádějí celkový počet 15 lodí (tedy včetně tří existujících jednotek třídy DEUTSCHLAND).
Tab. č.3
Můj názor
Na stupnici jedna až deset bych této lodi dal pomyslnou devítku. Je prostě nádherná, co se vnějšího vzhledu týče, zároveň působí velice bojovně díky těžkým dělům, která žádný jiný z korzárů (kapesních bitevních lodí) neměl. Díky obrovské rychlosti mohl uniknout všemu, co do té doby až po rok 1945 bylo mezi velkými hladinovými plavidly postaveno. Dokonce byl rychlejší, než většina těžkých a valná část lehkých křižníků. Díky velkému dojezdu mohl nezávisle na zásobování dlouho působit na moři a tudíž i vykonávat korzárskou práci a často měnit pole působení. Díky pancéřové ochraně byl schopen odolat útokům všem dalším plavidlům, před kterými by nemohl využít své vysoké rychlosti, i když ani těch po celém světě zrovna moc nebylo. Prostě pro korzárskou činnost ideální prostředek. Jedinou vadou tak byla dlouhá doba stavby (v porovnání s ponorkou) a samozřejmě pořizovací náklady, které odhaduji, že by se blížili ceně bitevních křižníků třídy SCHARNHORST, tedy nějakých 150 miliónů Marek. Tři lodě postavené pak za částku blížící se půl miliardě Marek byla na jednu stranu nákladná investice, na druhou stranu malý počet lodní ano to, aby výrazněji ohrozili lodní dopravu. Přestože Britové, vzhledem k velkému počtu konvojů, trpěli nedostatkem bitevních lodí, tak konvoj, který by byl takovým starým pancéřovým obrněncem chráněn, byl i tak pro bitevní křižník těžkým oříškem. Poškození v boji, daleko od vlastních základen, by se nemusel korzárovi vyplatit. Útočit na silně vyzbrojený konvoj se tak vždy rovnalo vysokému riziku i přes výhody, která tato koncepce lodí poskytovala. Navíc, po roce 1941 vstoupili do války USA, které mohli část svého námořnictva v Tichomoří oželet a svým Spojencům v Evropě zapůjčit. Narazit na nechráněný konvoj po roce 1942, tak byla velká náhoda a je tedy otázkou, jak moc by bitevní křižníky byly v roli korzárů úspěšní i kdyby v průběhu roku 1943/1944 spatřili světlo světa. Vše nás tak nakonec vede zpět ke koncepci Kriegsmarine ze třicátých let, kde klika vedena admirálem Dönitzem měla pravdu, když chtěla dát prioritu především stavbě ponorek, jakožto nejefektivnější zbraní proti Velké Británii a jejím Spojencům.
SCHLACHTEKREUZER „O“
