Vývoj a konstrukce dělostřelecké věže
(Označení pro zbraň 2Y, vojenské věže RO, tovární F3V)
V souvislosti se současným zájmem o bunkrologii na Palbě, jsem prošel některá starší témata o čs. opevnění a přepracoval jedno podstatné téma, a tím je nejdůležitejší zbraň tvrze, skoro bych napsal kvůli ní se vlastně forty stavěly. Ironií dějin bylo, že tato na svou dobu sofistikovaná zbraň se bohužel nestihla do žádného objektu osadit. Právě dělostřelecké věže za bojů ve Francii v roce 1940 na severní frontě Maginotovy linie dokázaly i po ústupu polní armády zabránit pádu mnohých malých pěchotních tvrzí. Kromě našeho těžkého opevnění, francouzské Maginotovy linie, či belgické pevnosti Battice a Eben Emael se obdobně složitý prvek pevnostní výzbroje nikde nerealizoval. (Označení pro zbraň 2Y, vojenské věže RO, tovární F3V)
Ve Škodových závodech dle zakázky od armády byly rozpracovány celkem 4 kusy RO. Přitom dvě věže už byly blízko dokončení, Němci je po okupaci nechali dokončit. V průběhu druhé světové války byla jedna z věží odvezena na zkoušky do Německa. Z Německa se již nevrátila a druhá z věží přečkala válku v ženijním skladu v Pardubicích až do roku 1963, kdy její poslední fragmenty zmizely v tavicích pecích.
Úvod
Výsuvné dělostřelecké nebo minometné výsuvné věže měly být součástí tvrzí. Dělostřelecká tvrz je uzavřená soustava pěchotních a dělostřeleckých srubů, dělostřeleckých i minometných věží, podzemních ubikací pro osádku tvrze, skladišť střeliva a různého materiálu. Všechny tyto složky jsou spolu spojeny podzemními chodbami, na povrchu terénu jsou obklopeny souvislým pásmem překážek a tvoří tak samostatný celek.
Tvrzová výzbroj měla ovládat okolní terén a vést čelní i boční palby proti nastupujícímu nepříteli a k podpoře navazujících linií těžkého i lehkého opevnění. Počítalo se s plnou bojeschopností tvrzí i za úplného obklíčení, kde tvrze byly stavěny tak daleko od sebe (obvykle 7-10 km), aby se mohly navzájem podporovat svým dělostřelectvem. Každá tvrz byla tvořena několika druhy tvrzových objektů s různými bojovými úkoly. Obvykle se jednalo až o pět pěchotních srubů, obvykle dělostřeleckou či minometnou věž, jeden až dva dělostřelecké sruby. Někdy k tvrzi náležela i dělostřelecká pozorovatelna, zpravidla postavená na vzdálenějším místě s dobrým výhledem, ale nemusela s ní být spojena podzemím. Tvrze byly z týlu pevnostní linie opatřeny vstupem prostřednictvím vchodového objektu, dále jedním, i dvěma nouzovými výlezy.
Např. Tvrz Adam se měla skládat z osmi objektů: tří pěchotních srubů, dělostřelecké věže, dvou dělostřeleckých srubů, minometné věže a vchodového objektu. Pro velký počet bojových objektů je Adam největší dokončenou pevnostní stavbou svého druhu u nás. Svojí rozlohou ale zabírá obdélník pouze o rozloze 400 x 500 metrů, což ale znamená, že je plošně menší. Na čele tvrze Adam je srub K-S 40, který měl být vybaven nadstandardní zbraní - otočnou kulometnou věží „OR“ vyzbrojenou dvojčetem těžkých kulometů vz. 37. Němci objekt v době okupace při zkouškách těžce poškodili granáty Röchling, ostatně jako jiné naše tvrze. Hlavním úkolem tvrze bylo společně se sousedními objekty pevností Bouda a Hůrka bránit tzv. Zemskou bránu mezi Orlickým pohořím a Jeseníky.
Otočná kulometná věž OR/M
Objekty pro otočné kulometné věže se nacházejí na úseku Moravská Ostrava a na Králicku, které se realizovaly jako první a vycházely ještě z francouzských vzorů. Její daleké čelní palby vedené dvěma těžkými kulomety měly rušit přípravy nepřátelské pěchoty k útoku a měla také působit proti lehce pancéřovaným cílům.
Příkladem jsou např. objekty K-S 18 "U kostela", MO-S 16 "Rozcestí", MO-S 23 "Na Chlupáči" nebo MO-S 37 "Cukrovar". MO-S 23 byl detašovaný objekt plánované dělostřelecké tvrze Orel, který ale nebyl napojen podzemní chodbou. Měl krýt přístupy k tvrzi, a proto byl vysunut daleko do předpolí před objekt MO-S 22.
MO-S 16 "Rozcestí" a dále MO-S 37 na předpolí tvrze Smolkov stojí na pravém břehu řeky Opavy blízko mostu. Kulometná otočná věž měla za úkol střežit přístup k důležitému mostu a postřeloval rovinu na levém břehu řeky.
Konstrukce OR se sestávala z pevné a pohyblivé části. Pevnou část tvořil předpancíř pevně zabetonovaný do objektu a další nepohyblivé části věže (vodicí segmenty apod.), pohyblivou část pak vlastní otočná kopule s dvojčetem těžkých kulometů vz. 37. Celková hmotnost věže byla asi 150 tun, z čehož na předpancíř připadalo 83,7 tun, na kopuli 36 tun a strojní zařízení 25,4 tun.
Elektrické oboustranné otáčení měl ovládat střelec jedním ze dvou pedálů pod zbraněmi přímo v kopuli. V nouzových případech se věž mohla otáčet i ručně, což však bylo asi 4x pomalejší. Při nepřátelském postřelování se věž natočila střílnou tak, aby byla od palby odvrácena. Střílna se navíc kdykoliv dala uzavřít pancéřovou deskou. V případě poškození střílny mohly být zbraně lafetovány v náhradní střílně pootočené o 90 stupňů oproti hlavní střílně. Zbraně měly pohyblivé uložení umožňující 5 stupňů odměr do obou stran a náměr -14/+25 stupňů. Žádná z 8 věží objednaných u VHHT (Vítkovické horní a hutní těžířstvo) se na místo určení nikdy nedostala. V září 1938 byl v hale výrobního závodu zkušebně sestaven jeden prototyp, jehož zbytky v 50. letech skončily v tavicích pecích.
Vzhledem k finanční i technické náročnosti bylo na ostatních úsecích od výstavby těchto věží upuštěno a byly nahrazovány jednodušším a levnějším řešením. Klasikou byla třeba linie pěchotních srubů nebo řopíků.
Maginotova linie používala věž TM. Hlavní výzbroj tvořilo dvojče těžkých kulometů Reibel MAC 31 ráže 7,5 mm. Kopule se vysouvala pomocí protizávaží, které bylo ovládáno pomocí elektromotoru, případně ručně. Stejným způsobem bylo možné provádět také rotaci kopule. Postaveno bylo celkem 61 věží.
Pozn. Zde je možná trochu škoda, že naše věž OR nebyla kombinována s PT kanonem, podobně jako byla franzouzská tourelle de mitrailleuse, u které od února 1940 začala transformace věží na smíšenou zbraň přičleněním 25 mm kanonu.
Francouzské otočné věže a objekty (fotografie)
Pokud se upustilo od kulometné a později i minometné otočné věže, tak dělostřelecká otočná výsuvná věž, o které pojednává hlavně tento článek, se musela zachovat pro svou velkou taktickou hodnotu. V roce 1938 se dělostřelecká věž 2Y/RO řadila ke špičkám evropského pevnostního zařízení a díky své výkonnosti, zásobě munice a ochraně, by byla těžkým oříškem pro Wehrmacht. Mnichovská dohoda a později obsazení druhé republiky darovalo německé armádě nejen špičkové zbraně, ale i ohromné a nedocenitelné opevnění, na němž se cvičily jednotky, které později snadno dobývaly některá evropská opevnění.
Výzbroj 2Y/RO
Při projektování "dělotoče" se vycházelo ze vzorů budovaných na Maginotově linii. Úkolem věže bylo vést přehradné palby a prostřelovat nástupní prostory nepřítele v okruhu téměř 12 kilometrů. Při kadenci až 2 x 20 ran za minutu. V případě nepřátelského odstřelování se mohla skoro celá věž zasunout do objektu a předpancíře, což jí zaručovalo prakticky nezranitelnost.
Výzbroj otočné věže tvořily dvě rychlopalné houfnice ráže 10 cm vz. 38 nebo dva těžké minomety, které postřelovaly kruhový prostor kolem celé tvrze a po odpálení granátu se vždy mohly ukrýt za pomoci výsuvného mechanismu.
10cm houfnice vz.38 (zbraň Y) pro dělostřelecký srub. Zbraň měla být použita v Československém opevnění, konkrétně ve třídělových bateriích dělostřeleckých srubů a v modifikované podobě jako dvojče ve výsuvných otočných věžích.
Druhy paleb vedené houfnicemi mohly být - přehradná palba s tvorbou hlavních a vedlejších palebných přehrad, ničivé a umlčovací palby, zabraňovací a rušivé. Ráže dvojice houfnic lafetovaných ve společné kolébce byla 10 cm, střela vážila 14,4 kg a maximální dostřel při náplni č. 6 a náměru + 38° byl 11 960 m, délka hlavně činila 2500 mm. Ústí hlavní jsou ve stěně věže zakončeny těsnícími koulemi, tvořícími přední část kolébky. Hlavně mohly být chlazeny při rychlopalbě vodou cirkulačního chlazení. Výtahy na střelivo jsou rovněž dva, poháněny elektricky i ručně. Hlavně lze vyměnit pomocí kočky a visuté dráhy. Odpad nábojnic je tvořen šnekovitě stočenou trubicí ústící v kobce na vystřílené nábojnice pod spodním patrem objektu.
Dělostřelecká otočná věž byla tvořena vlastní pancéřovou věží, jejíž výroba a vývoj byly zadány plzeňské Škodovce, a železobetonovým objektem, ve kterém měla být věž osazena.
Obsluha houfnic
Houfnicím mohl být udáván náměr v rozsahu - 10° až + 38°, odměr byl 360°. Dva záměrné dalekohledy měly 4 x zvětšení, uloženy byly každý vlevo a vpravo od houfnic a jejich zorné pole činilo 17°. Dálková stupnice v dalekohledu pro pancéřový granát byla značena v rozsahu 0 m až 2000 m. Pro zajištění různého dostřelu při stejném náměru se používaly dělené náplně uložené v hedvábných sáčcích, naplněné nitroglycerinovým prachem. Z balistických důvodů se nábojka expedovala pouze s pěti náplněmi, náplň se č. 6 se dodávala balená samostatně v mírových truhlících na náplně. Při požadavku největšího dostřelu a rychlosti se všechny menší náplně vyjmuly a do nábojnice se vložila jen náplň č. 6.
Pro 10 cm houfnici vzor 38 se užívaly tyto druhy střeliva: 10 cm ostrý nárazový granátový náboj vzor 38 (ONGN), 10 cm cvičný nárazový granátový náboj vzor 38 (CNGN), 10 cm ostrý pancéřový granátový náboj vzor 38 (OPGN), 10 cm cvičný pancéřový granátový náboj vzor 38 (CPGN), 10 cm ostrý časovací granátový náboj vzor 38 (OČGN), 10 cm ostrý šrapnelový náboj vzor 38 (OŠN), 10 cm ostrý kartáčový náboj vzor 38 (OKN). Dalšími druhy nábojů používanými pro zkoušky, nastřelování a výcvik byly: náhradní, tupé a školní granátové náboje.
V prostoru osazení věže jsou tři výklenky, v jednom z nich měl své stanoviště velitel věže a dva zbývající sloužily jako části příručního skladiště munice M3. Dále se v tomto prostoru nacházel žebřík pro výstup do prostoru předpancíře věže, muniční výtah do střelecké místnosti a odměrové a náměrové ovládání mechanizmu věže samotné. Dále se v tomto patře nachází vyústění šachty z podzemí opatřené schodištěm a nákladním výtahem. Zde byla rovněž uložena zásoba zásoba záložní munice ze skladu. Počítalo se celkovou dotací munice na jednu 10 cm houfnici vzor 38 s 6000 ranami a celkové dotaci 12 000 ranami na objekt. Z těchto 12 000 ran bylo umístěno 6000 nábojů v hlavním muničním skladišti M1, v M2 na 5202 ran a v M3 ve vlastním objektu 798 ran. Ostré náboje se ukládaly do mírových voštinových truhlíků s vložkou, ostatní do voštinových truhlíků válečných. K sériové výrobě munice nedošlo.
Naproti schodišti je v mezipatře místo pro vybalování a časování střeliva. Prostor vpravo od schodiště byl připraven pro 4 nádrže na vodu, dále je zde skladiště kulometné munice, vstup do pancéřového zvonu a především pohotovostní skladiště střeliva M3. Vedle výtahové šachty bylo místo pro uložení dvou záložních hlavní houfnic.
Palba mohla být vedena dle prvků nahlášených velitelem nebo pomocí optického zaměřovače instalovaného pro každou hlaveň zvlášť. Nepřímá střelba mohla být řízena i z mezipatra objektu. Doprava střeliva vyžadovala dva nakladače, čtyři až osm nosičů, čtyři muže pro přípravu náplní, dva časovače a ve střeleckém prostoru vedle dvou nabíječů ještě dva podavače od výtahů. V případě poruchy elektrického pohonu výtahů nastupovali dva muži k ručnímu pohonu, který byl kapacitně méně výkonný.
Ventilace věže a objektu
Návrh ventilace věže počítal s příkonem vzduchu 4000 m3 a z toho bude 1400 m3 odsáváno exhaustorem a 2600 m3 unikne netěsnostmi věže. Větrání mělo být prováděno v normálním režimu, kdy je vzduch nasáván na místě vzdáleném od věže, je veden potrubím podzemím, pokračuje svislou výtahovou šachtou až do mezipatra věže, kde končí výdechem umístěným pod překladem vstupu do věže. Potrubí má v mezipatře odbočku k pancéřovým zvonům. Všechna poschodí, pozorovací zvony, výtahová šachta a příslušná část podzemí tvoří jeden prostor pro přetlakový vzduch. Zkažený vzduch je odváděn netěsnostmi a exhaustorem, který je připojen na sací komoru potrubí ze střelecké místnosti, komoru odpadu nábojnic, obytné místnosti středního patra.
Výfuk exhaustoru je veden ze středního patra vzhůru výfukem zakončeným ventilačním zvonem. Při plynovém režimu je použito filtrační zařízení umístěné v dolním patře objektu, pod místností přípravy střeliva, zaplynovaný vzduch je nasáván potrubím o průměru 350 mm ventilačním zvonem a je veden k filtrům, přefiltrovaný vzduch je tlačen do svislého potrubí normálního provozu. Filtry dodávají o 40 % vzduchu méně než podzemní tvrzová filtrovna při normálním provozu.
Složení pancéřová věže
Pancéřová věž se skládala z výsuvné a pevné části. Pevná část věže se sestává z předpancíře, vrchního vedení, podlahy mezipatra a podpěrných sloupů, otočné podlahy, zdvihacího mechanizmu, záchytného mechanizmu a váží 192 tun. Předpancíř byl zapuštěn 2,5 m do stropnice objektu, odlit byl z lité manganové oceli, síla stěny nahoře je 450 mm a dole 175 mm. Výsuvná část věže skládající se z pancíře, železné konstrukce, otáčecího mechanizmu, zbraní, výtahů váží 125 tun. Největší vnější průměr vrchního pancíře měřil 4100 mm, byl tvořen temenem a válcem z chromniklomolybdenové oceli o síle 350 mm. Zdvih výsuvné části věže činil 700 mm.
Celý tento kolos vážil 442 tun (192 t pevná část, 125 t pohyblivá část a 125 t protizávaží). Otáčení, vysouvání a zasouvání pancéřové věže zajišťovaly elektromotory. Věž bylo takto možno během 7 sekund vysunout do bojové polohy (o 70 cm). Otočení kolem osy trvalo 60 sekund. V případě nouze bylo možno věž vysunout i ručně, což trvalo přibližně 90 sekund. Výsuvná část byla v obou krajních polohách jištěna čtveřicí záchytných závor, které se zasouvaly do středového pohyblivého sloupu (pivotu). Součástí velitelského stanoviště věže byly vypínače, páka ovládání závor, elektrovýstroj a signalizační přístroje.
Podhled do šachty K–Ba–S 22 "Horymír" tvrze Bouda. Horní větší prstenec je určen pro osazení předpancíře a průměru věže odpovídá dolní kruh.
Osazování věže mělo probíhat celkem ve 44 krocích, přičemž první krok spočíval v přípravě podkladního kroužku pro osazení předpancíře, vedení věže, dále příprava vyvažovacího zařízení. Mimo věž mělo být smontována řada konstrukčních podcelků, věž se montovala odspodu včetně průběžného přezkušování hotových podcelků. Veškeré součásti věže musely být nejprve spuštěny do šachty a tam na nich pracovat. Nepočítalo se s přepravou materiálu přes podzemí tvrze a výtahovou šachtou do objektu. Jako jeden z posledních kroků bylo uvedeno osazení vrchlíku, pak následovalo konečné vyzkoušení a vyvážení, rektifikace děl a zaměřovačů. Posledním krokem mělo být předání samotné věže.
Během září 1938 podalo MNO-ŘOP dotaz na Škodovy závody (ŠZ), zda bude možné osazovat dříve předpancíře, než věže samotné. ŠZ odpověděly kladně, první předpancíř měl být dokončen koncem října, ale bez něj nemohly proběhnout větrací zkoušky ve ŠZ. Závody si vynutily osazení za přítomnosti jejich montérů. MNO-ŘOP tímto pravděpodobně v napjaté atmosféře sledovalo zmenšení stavebních otvorů a snížení pravděpodobnosti přímého dělostřeleckého zásahu interiéru objektu. Zapuštení, zalití betonem, poté zakrytí a zamaskování otvoru pro výsuvnou část.
Železobetonové objekty pro věže
Objekty pro otočnou a výsuvnou věž byly vždy budovány na vyvýšených místech v terénu, nejlépe na kótě, pro využití jejího 360° odměru. Věž byla za optimálních terénních podmínek kryta vrcholem kóty ve směru ke státní hranici tak, aby mohla co nejlépe plnit palebné úkoly. Objekt samotný byl projektanty tvrze, pokud to terén dovolil, orientován k nepříteli tak, že na čele objektu byly situovány technické prostory, případně pancéřové kopule, následně sklad munice se schodišťovou a výtahovou šachtou a nakonec část s otočnou věží. Objekt byl vybudován ve IV. stupni odolnosti, která se používala pouze pro objekty tvrzí.
Objekt měl na stropnici osazeny tyto pancéřové prvky: vlastní otočnou a výsuvnou věž a dva ventilační zvony, z nichž jeden sloužil pro přívod vzduchu pro filtroventilační zařízení objektu a druhý pro jeho odtah z objektu. Dále zde mohly být osazeny další prvky, např.: pěchotní zvon pro kulomet, či kopule, nebo dělostřelecký pozorovací zvon, nebo jejich kombinace.
V útrobách objektu se dále nacházela filtrovna, stanoviště velitele, sklad proviantu a munice pro pěchotní zbraně a ubikace pro část posádky (včetně sociálního zařízení). Na podzemí byl objekt napojen schodišťovou šachtou, uprostřed které byl instalován nákladní výtah o nosnosti 2500 kg. Osádku objektu mělo tvořit 50 osob.
Samotný betonový objekt se skládá ze tří pater. Nejprve je nutné uvést, že jako horní patro se bere vlastní střelecká místnost houfnic v pancéřovém tělese věže. Horní patro železobetonového objektu se bere jako střední, či bez zvláštního označení.
Horní patro dle typu dalšího osazeného pancéřového stanoviště mohlo obsahovat tyto místnosti: ubikaci a kancelář dělostřeleckého pozorovatele v případě osazení pozorovacího zvonu, či střeleckou místnost kopule pro sólo kulomet vz. 37 (např. R-H-S 78 tvrze Hanička), pokud byl objekt dělostřelecké věže zapojen do obraných kulometných paleb prostoru tvrze, či prostor náležící ke zvonu pro lehký kulomet blízké ochrany objektu.
V dolním patru v prostoru věže se nacházely součásti mechanismu vysouvání a protizávaží. V objektu vlastním se nacházela naproti schodišťové a výtahové šachtě strojovna filtroventilačního zařízení. Dále se zde nacházela ubikace velitele objektu, části mužstva, sklad proviantu a WC s umývárnou. Konkrétní místnosti a jejich uspořádání se lišilo dle různých podmínek a požadavků na objekt.
Pod dolním patrem objektu se nacházela vzduchotěsná místnost na vystřílené nábojnice, které sem byly přivedeny potrubím od věže. Tato prostora byla opatřena odsávacím zařízením zplodin napojeným na filtroventilaci objektu. Komora byla od schodiště a stanice nákladního výtahu oddělena vzduchotěsnými ocelovými dveřmi o tloušťce 10 mm.
Minometná věž, resp. minometná kopule
Například u tvrze Adam měla být, jak dělostřelecká věž K-S 42 „Trigonometr“, tak mělo být použito otočné dvojče minometů v objektu K-S 44 „Za větrem“.
Nad terén měl vystupovat pouze vrchlík věže. Minometná věž mohla v rámci svého dostřelu (250 - 7500 m) podporovat palbu dělostřelectva tvrze a zejména postřelovat hluchá místa v údolí nedosažitelná pro dělostřelectvo. Zároveň mohly být zbraně věže použity pro bezprostřední ochranu tvrze, kdy mohly postřelovat ostatní objekty tvrze napadené nepřátelskou pěchotou a ženisty. Objekt neměl vlastní východ a měl být až téměř po střechu zapuštěn do okolního terénu, čímž byla minimalizována možnost jeho odstřelování nepřátelským dělostřelectvem. Zařízení bylo obdobné jako u dělostřelecké otočné věže, chyběla pouze místnost na odpad vystřelených nábojnic (minometné střelivo nemá nábojnice). Pro obranu blízkého okolí sloužil zvon pro lehký kulomet. Osádku minometné věže mělo za války tvořit 42 mužů.
V ŘOP se později projevil odklon od dělostřeleckých věží, především pro jejich cenu a výrobní náročnost směrem k izolovaným dělostřeleckým srubům a izolovaným minometným kopulím. Ty by dokázaly levněji a ve větší míře pokrývat kanonádou bojové území. U původně plánovaných otočných a výsuvných věží tvrzí s výzbrojí 2 x 9 cm minometů se ŘOP nakonec rozhodlo pro technicky méně náročnou a levnější variantu bez výsuvného mechanismu se dvěma minomety ráže 12 cm.
Hlavním bojovým úkolem kopule bylo totiž chránit co nejvíce tvrzových objektů ve svém okolí, postřelovat hluchá místa a až potom posilovat hlavní palebné přehrady v libovolném směru. Srub měl být vyzbrojen speciální zbraní – dvojicí minometů ráže 12 cm s dostřelem 250 – 7 000 metrů (zbraň měla být vyráběna ve Škodovce pod kódovým označením B-12). Kadence této zbraně byla až 12 ran za minutu a palby mohly být vedeny díky rotační lafetě v úhlu 360°.
Závěr
Dělostřelecká otočná věž 2Y/RO se měla stát nejdůležitějším palebným prvkem československého těžkého opevnění na severní hranici republiky. Úkolem věže bylo vést přehradné palby a prostřelovat nástupní prostory nepřítele v okruhu asi 12 km. V případě potřeby mohla svými zbraněmi rovněž podporovat linii izolovaných pěchotních srubů a likvidovat útoky nepřítele v blízkém okolí přímou palbou. Její absence za případných bojů v roce 1938 by byla citelná. Možná byla jen provizorní náhrada polními houfnicemi, zranitelná nepřátelským letectvem a dělostřelectvem. Vybudované objekty pro dělotoče zely prázdnotou a jejich velké šachty nebyly zajištěny. Zadání a vývoj takto sofistikovaného zbrojního systému vždy nějaký čas trvá. Doba vývoje byla úměrná složitosti celku a dokud nebyl vyhotoveny první kusy, neexistovaly zkušenosti. Vojenská správa například navrhla zkoušky poškození, jedna ze zkoušek navržená MNO obnášela rotaci věže a její násilné zastavení zvenčí ocelovým nosníkem spuštěným na věž, zde hrozilo vytržení materiálu z případně prasklé kopule věže a zkoušky zasunutí proti vloženému klínu, zde bylo nebezpečí porušení centricity věže a nevratných deformací. Zkoušky byly odmítnuty z hlediska ohrožení zaměstnanců v hale montovny. ŠZ upozornily MNO-ŘOP, že ani francouzští výrobci nedávají záruky na vady věže vzniklé v důsledku ostřelování dělostřelectvem. Další zkoušky byly závislé na smontování věží v jámách.
V říjnu 1939 proběhla jednání o osazování pevnostních zbraní včetně osazení jednoho kusu dělostřelecké otočné a výsuvné věže 2Y/RO na objektu K-Bg-S 12 „Na Kótě" tvrze Hůrka. Nakonec k osazení věže nedošlo, ale Němci řešili i dopravu věže a její vykládání z vlaku na nádraží v Dolní Lipce. Druhá z věží byla odeslána do Německa na dělostřeleckou střelnici Kümmersdorf u Berlína. Cena obou věží byla v roce 1947 odhadována na 50 miliónů Kč. Za zmínku stojí, že kromě zbraně 2Y/RO se dochovalo i 15 kusů kasematní zbraně Y. Po válce bylo v úmyslu věž využít v prostoru cvičného tábora „Císařský les" ve VVT Kynžvart. Věž měla být zasazena do celkové koncepce obrany západních Čech a navíc měly být využity k výcviku, včetně ostrých střeleb. Nakonec byla stavba vzhledem ke kritickým připomínkám odložena a po roce 1951 zcela zrušena.
Zdroje:
Komanec, Z. Tvrze československého opevnění 1935-1938
Vojenský ústřední archiv Praha, fond MNO-ŘOP 1938
Archiv akciové společnosti ŠKODA Plzeň, Plzeň, fond zbrojní, E5F3V, Objekty RO se zbraněmi X resp. Y
Stehlík, E. Lexikon tvrzí československého opevnění z let 1935–1938
Dvojče kulometů v kopuli krylo sousední srub K-S 23 Teta. Netypické je použití standardního vchodu pro pěší na úrovni bojového patra, jako je tomu u izolovaných, tj. netvrzových objektů. Důvodem je určitá odlehlost objektu a uvažované uplatnění při výpadu pěchoty na povrch tvrze. Během okupace došlo k vytržení pancéřových zvonů a kopule.
Termíny volně nestřídám, možná to tak vypadá, ale nejdříve se uvažovalo o věžích a později byly nahrazeny kopulemi, což je snad v určeném odstavci dostatečně pochopitelné.
