Velení japonského námořního letectva vydalo technické požadavky na novou přepadovou stíhačku, tyto specifikace vydalo pod označením 14-Shi a stalo se tak v září roku 1939. Stíhačka měla operovat pouze z pozemních základen, měla dosahovat vysokou rychlost a zároveň rychle vystoupat do operační výšky, prostě moderní přepadový stíhač, u kterého nebyla nejdůležitější vysoká obratnost.
Už jsme o tom zde na foru psali, jakým zlomem bylo samotné vypsání takových revolučních specifikací. Ve velení působila stále velmi silná skupina, která prosazovala konstrukci extrémně obratných letadel s dlouhým doletem a v nových specifikacích byly jasně formulovány vlastnosti přepadového stíhače, schopného ničit nepřátelské bombardéry. A aby nebylo nezvyklého málo došlo v dubnu následujícího roku k upřesnění specifikací a tak byly požadavky doplněny např. o účinné pancéřování pilotního sedadla a reflektovaly na zpravodajské informace o připravovaných či nově vyráběných amerických bombardérech.
M-20 - J2M1
Projektu se ujal šéfkonstruktér koncernu Mitsubishi Jiro Hirokoshi a začal pracovat na projektu s továrním označením M-20. Požadavky na vysoké výkony mohl splnit jen vysokovýkonný motor a volby padla na dvojhvězdicový čtrnáctiválcový vzduchem chlazený motor Mitsubishi MK4C-A, o zdvihovém objemu 42,1 l. Ten poskytoval startovní výkon 1430 koní. Vrtule byla zatím trojlistá automaticky stavitelná s konstantní rychlostí otáčení. Kapotáž motoru byla poměrně těsná, protože motor byl poměrně rozměrný. Chlazení uvnitř této těsné kapotáže muselo být nucené za použití ventilátoru. Dne 20.března 1942 se konal první vzlet prototypu, tím začaly prototypové zkoušky. Letoun měl několik špatných vlastností, kterých se nikdy nezbavil např. špatný výhled z kabiny při pojíždění, startu a při přistání – to se podařilo jen mírně zlepšit u pozdějších sérií. Přehřívání motoru a vibrace motoru a hlučnost – na tyto vlastnosti japonští piloti žehrali také po celou dobu, zajímavé je že spojenečtí zkušební piloti hodnotily motor jako „… dobře vyřešené chlazení, pouze motor je hlučnější“, problémy na prototypu způsobovalo uchycení podvozku, zde byly provedeny poměrně rozsáhlé konstrukční úpravy a tento problém byl odstraněn. Co se týče letových vlastností nedopadl prototyp špatně, na letadle bylo použito moderní křídlo s laminárním profilem a bylo vybaveno vztlakovými klapkami, které velmi zlepšily manévrovací schopnosti. Celkem bylo vyrobeno osm prototypů, výroba od února do září 1942, poslední tři letadla byla označena jako J2M1, tyto stroje byly již vyzbrojené dvěmi kulomety typu 97 nad motorem a dvěmi kanóny typu 99 model 2 v křídlech.
J2M2 model 11
V říjnu roku 1942 vzlétl prototyp verze J2M2 11, poháněn byl motorem MK4R-A (Ko) Kasei 23a (některé zdroje uvádějí i označení MK4RF) se startovním výkonem 1800 koní a čtyřlistou vrtulí, výfuky byly již individuální pro každý válec. Krátkodobé zvýšení výkonu motoru bylo umožněno vstřikem vody a metanolu do kompresoru. To ale sebou neslo více problémů než užitku, protože při jeho použití stouply otáčky motoru tak, že se konce vrtulových listů dostaly do oblasti sonických rychlostí a to se projevilo jejich rozkmitáním a následně silnými vibracemi celé motorové jednotky. Další změny byly provedeny na zasklení kabiny, která dostala větrný štítek z rovného skla, tím se odstranilo zkreslení, které bylo předmětem kritiky u J2M1. Úpravy doznal také palivový systém letadla. Motorový kryt byl nyní kratší a otevřenější, čímž se zvýšilo množství chladícího vzduchu. Námořnictvo tento typ zařadilo do výzbroje jako „námořní přepadový stíhač Raiden model 11“. Výroba pomalu začala s dodávkami, zatím nebyla velká poptávka po letounu tohoto typu a tak Mitsubishi dodávala více žádaná Zera. Dodávky teto verze byly malé a celkem bylo vyrobeno 155 letadel, poslední byla dodána v lednu roku 1944. Ve výzbroji je měla např. Genzan Kokutai a 302.Kokutai.
J2M3 model 21
Další verze byla vyrobena v množství 281 letadel (to byla nejpočetnější verze). Motor zůstal stejný jako u verze předchozí, největší změna byla ve výzbroji letadla, zcela odstraněny byly trupové kulomety, ale v každé polovině křídla byla mohutná výzbroj skládající se nyní výhradně z dvacetimilimetrových kanónů typ 99 model 1 a typ 99 model 2. Model 2 měl vyšší kadenci, ale nebyl jich dostatek. Existovala ještě výzbrojní varianta J2M3a 21A Ko, u té byly všechny kanóny Typ 99 model 2 celkem bylo vyrobeno 21 letadel této varianty z celkové produkce. Raiden nebyl příliš obratné letadlo, ani se to od něj neočekávalo, ale pokud na něj přešel pilot Reisenu, tak byl mírně řečeno rozčarován a musel navíc změnit všechny své návyky. Zkušební piloti, kteří létali na Raidenu i na Shidenu (N1K1-J) hodnotili obratnost i letové vlastnosti Raidenu lépe než Shidenu. Výhrady se týkaly i nadále špatného výhledu zejména při startu a při přistání. Výroba od října 1943 do července 1945. Raideny této verze tvořily výzbroj u těchto Kokutai: 301, 302, 332, 352, 381, Genzan a Tainan.
J2M4 model 32 a J2M4Kai model 32 Kai
Verze J2M4 32 byla verzí experimentální, která měla ověřit výškové vlastnosti letadla. Jednalo se o dva prototypy, poháněné motorem Mitsubishi MK4R-C Kasei 23c (hei), přeplňování tohoto motoru měl obstarat turbokompresor, ten ale nebyl ještě vyzrálý a trpěl mnoha poruchami. Pokud však pracoval, pak měl tento motor ve výšce 9200 m ještě výkon 1440 koní. Bohužel byl to jev zřídkavý. Kladným přínosem této verze bylo zlepšení výhledu pro pilota dozadu za letoun, to bylo dosaženo úpravou trupu. Tato verze přinesla Raidenům možnost zástavby dvou šikmo v trupu uložených kanónů typ 99 ráže 20 mm, několik desítek Raidenů bylo takto později zpětně upraveno. Celkem byly vyrobeny dva prototypy u dvou výrobců první vyrobil 21.letecký námořní arzenál v Sasebu a tento stroj měl v křídlech ještě čtyři kanóny a druhý byl vyroben v Yokosuka Kaigun Koku Gijitsusho a ten byl již o dva křídelní kanóny odlehčen.
J2M5 model 33
Tato verze byla vyrobena v malém množství 34 letadel (někde se uvádí až 43 letadel). Využitím trupu, u kterého byl alespoň částečně lepší výhled a instalací nového výškovějšího motoru Kasei ve verzi MK4U-4 Kasei 26a jehož slušnou výškovost zabezpečoval třístupňový mechanický kompresor a ve výšce 7200 m motor potom dosahoval výkonu 1310 koní. Tak vznikla nejrychlejší verze Raidenu, jenž ve výšce 6600 m dosahoval maximální rychlosti 615 km/hodině a ve výšce 8000 m byla max.rychlost ještě 603 km/hod.. I u této verze byly výzbrojní varianty, stejně jako u starší veze J2M3 a J2M3a a nově byla zavedena mohutnější výzbroj, skládající se ze dvou obvyklých dvacetimilimetrových typ 99 model 2 a dvou třicetimilimetrových kanónů typ 5. Výroba probíhala od květena 1944 až do konce války, přičemž v roce 1944 byl vyroben pouze jeden stroj této verze. Na posledních strojích se projevovalo také nedostatečné dílenské zpracování.
J2M6 model 31
Už samotné označení model 31 nám napoví, že byl použit vylepšený trup (co se výhledu týče) a původní motor MK4R-A Kasei 23c výzbroj dva kanóny typ 99 model 1 a dva model 2. Vyrobeny byly pouze dva prototypy - první v červnu 1944 vznikl úpravou 31 sériového J2M2 a druhý v únoru 1945. Nepovažuji za prokázané, že výzbroj druhého prototypu byla 4x 20 mm kanón typ 99 model 2.
J2M7 model 23
Tato verze byla pouze nerealizovaný projekt a mělo se jednato spojení trupu starších J2M3 a výškového motoru Mitsubishi MK4U-4 Kasei 26a a i zde bylo počítáno se dvěmi výzbrojními variantami.
J2M8
Projekt, zadní část trupu měla být upravena tak, aby bylo možno použít kabinu s dobrým výhledem, něco na způsob Zera.
Operační nasazení:
Jen malý počet těchto letadel byl štěstím pro spojenecké bombardéry. Pokud totiž Raiden pilotoval zkušený pilot, který věděl jak letoun nejlépe použít byl dosti nebezpečným soupeřem i pro spojenecké stíhače. 381.Kokutai dostala Raideny do své výzbroje jako první a u 302.Kokutai byly operačně zkoušeny kanóny ráže 30 mm. Spojenci se Raideny setkali v létě roku 1944 a přidělili mi kódové jméno Jack. Jako jeden z mála japonských letounů dokázal ohrozit i B-29, to byl také důvod jejich brzkého stažení k jednotkám protivzdušné obrany Japonska.
Raiden - Hromoklín
Mitsubishi J2M Raiden
), tak tomu musela být i přizpůsobena konstrukce = těžká. A to už pak nešlo jen tak změnit, leda totálním překonstruováním. Motory byly kapitolou samy o sobě...čilo co by bylo je jedno, fakt je, že místo těžkého bombardáru někde v roce 1941 měly létající zapalovač o dva roky déle...