Na chvíli se vraťme k posledním dnům 1950, abychom mohli plynuleji přejít do roku 1951. Na konci roku 1950 byla vojska OSN na pokraji katastrofy a Mac Arthur posílal do Washingtonu nereálné depeše, jako bombardovat atomovými zbraněmi vybrané cíle v Mandžusku, podél řeky Jalu vytvořit atomový mrak.
Jeho strach o 180000 mužů OSN byl veliký a jeho bojový duch, který se řídil heslem „ Vítězství nelze ničím nahradit “ a který vše chápal jako osobní boj s komunismem, ho vedl v úvahách dál. Žádal konvenční bombardování celým strategickým letectvem USA v Číně , které by však vedlo k zapojení SSSR do konfliktu a k začátku 3. světové války.
Všechny tyto depeše byly ve špičkách velení odmítnuty a rozhodly o jeho pozdějším odvolání. Ještě však ne, ještě potřebovali jednoho z nejschopnějších vojáků dvacátého století, aby zastavil komunistického agresora ze severu.
Čtyři dny po smrti „Buldoka Walkera“ ( zahynul 23. prosince 1950 ve svém džípu při autonehodě ), 27. prosince 1950 převzal velení 8. armády generál Matthew Ridgway, který velel za druhé světové války 82. výsadkové divizi „Al American“ na Sicílii a v Normandii a 18. výsadkovému sboru v Ardenách. Ten vzal situaci pevně do svých rukou, zajistil přísun co největšího množství těžkých děl a houfnic, kterými hodlal rozbít kompaktní, ale těžkou technikou nijak zvlášť neoplývající masu čínských vojsk.
Na Nový rok 1951 prolomili Číňané pozici vojsk OSN na 38. rovnoběžce a válka se přenesla na území Korejské republiky. 4. ledna 1951 komunisti obsadili Soul a o tři dny později obsadili Číňané Wondžu a Samčchok.
13. ledna 1951 žádala vojska OSN o příměří, které Číňané přezíravě odmítli. Dobře, že tak, za dva dny došel Číňanům dech a začali zdecimováni zimou a boji kolísat. Tato ofenziva je stála 38000 mužů, polovina připadá na konto spojeneckého letectva.
Koaliční vojska se chopila příležitosti, 17. ledna 1951 osvobodila Suwon a 25. ledna 1951 zahájili Američané první ofenzivní akce operaci „Thunderbolt“ .
10. února obsadili spojenci Inčchon a strategicky důležité letiště Kimpo.
1. února 1951 byla ČLR přes zuřivý odpor SSSR a satelitů na půdě OSN označena za „agresora“.
Pro rezoluci hlasovalo 44 států, 7 bylo proti a 9 se zdrželo hlasování.
Na bojišti byly provedeny operace „Killer“ a Ripper.
15. března byl osvobozen Soul a 22. března 1951 byli ČíŇané zatlačeni za 38. rovnoběžku.
5. dubna 1951 Truman odvolal Mac Arthura z postu vrchního velitele OSN v Koreji a toto místo zaujal 11. dubna 1951 generál Ridgway ( do této doby velitel 8. armády). Velitelem 8. armády se stal generál James Van Fleet .
22. dubna 1951 zahájilo 700000 vojáků ČLR a KLDR, nyní pod vedením generála Pheng Te – huaie novou jarní ofenzivu. Do boje vrhli 57 divizí čínských a 18 divizí a 6 brigád severokorejských vojáků . územní zisk 30 km. Tato ofenziva zhasla 17. května 1951 na řece Hongčchon. Komunistické armády stála 290000 mužů mrtvých a raněných.
21. května 1951 zahájili síly OSN ofenzívu a zatlačily za týden vojska ČLR a KLDR za 38. rovnoběžku.
Fronta se ustálila a změnila na zákopovou válku.
Již se nebojovalo o stovky čtverečních kilometrů a velká civilizační centra, ale výsledkem krvavých střetnutí bylo udržení bezvýznamných vršků, údolí, vesnic o rozloze stovek či desítek metrů čtverečních.
V této době začínají rozhovory mezi OSN a KLDR o příměří, které si popíšeme ve stati VI. Část Příměří.
Ještě 28. května 1953 ráno se Číňané pokoušeli prorazit frontu na úseku hájeném 25. pd. Pěšáci za vydatné pomoci letectva udusili ofenzivu v samém počátku.
Ještě v červnu a červenci 1953 došlo k pokusům čínské strany o zvrat situace v podstatě se jednalo o plané gesto.
14. července 1953 šest čínských divizí zaútočilo u Kumsongu na II. jihokorejský sbor měli zde částečný úspěch, ale po devíti dnech tvrdých bojů se situace opět stabilizovala.
Poslední výpad na jih provedli Číňané v údolí řeky Pukhan, během týdne získali kus země do hloubky 5,8 km a 12,8 km šířky. Superpevnosti B – 29 Superfortress zlikvidovaly ohromné množství Číňanů a byl zase klid. Jen v červenci 1953 letadla zlikvidovala 66000 mužů deštěm bomb M – 83 určených speciálně k likvidaci živé síly. To byl konec bojových akcí, o diplomatickém jednání a podepsání příměří si řekneme v VI: části Příměří.
Použité podklady – Korea 1950 – 1953.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Daniel Kamas – Křídla nad Koreou 1950 – 1953.
