Vzhledem k vysloveně povedenému stroji G3M byla pro vývoj vybrána přímo firma Mitsubishi, jejímž byl výtvorem. V září 1937 byly dodány požadavky, nad kterými se začal zamýšlet Joji Hattori, protože Kiro Honjo, tvůrce G3M a tedy i hlavní kandidát na post šéfkonstruktéra, byl na stáži v USA. Hlavními spolupracovníky se stali Nobuhito Kusakabem a Shiro Kushibem. Když se později v dubnu 1938 vrátil ze stáže v USA Honjo, byl předán post šéfkonstruktéra jemu.
Již Hattori však záhy při studiu požadavků zjistil, že s požadovanými motory Mitsubishi Kinsei 21 o výkonu 770 kW je splnění požadavků naprosto vyloučeno. Proto prosadil použití motorů Mitsubishi MK4A Kasei 11 o výkonu 1122 kW, tehdy úplně nových. Také původní úvahy o vývoji na bázi G3M byly rychle opuštěny ve prospěch úplně nové konstrukce. Vývoj byl pro urychlení rozdělen mezi Yokosucký námořní letecký arsenál, kde byl vyvíjen trup, a Mitsubishi, kde vyvíjeli vše ostatní.
Vývoj se přesto dosti táhl, mimo jiné i pro zaneprázdnění Mitsubishi prací na palubním stíhači A6M. Ačkoli tedy výroba prvního prototypu začala už na podzim 1938, tak byl tento dokončen až v září 1939. Vznikl rozměrný středoplošník velmi čistých linií. Dvounosníkové křídlo ukrývalo integrální palivové nádrže, další byly v trupu, celkem bylo neseno 4900 l paliva. Do pumovnice bylo možno naložit náklad o maximální hmotnosti 800 kg a to buď 1 x 800 kg puma, 1 x 500 kg puma, 2 x 250 kg puma, 12 x 60 kg puma, případně později často používané kombinace 250 kg pumy a 60 kg pum, nebo jedno torpédo typ 91. V případě instalace rozměrnější výzbroje však bylo nutno demontovat její dveře. K tomu ostatně v praxi docházelo často, neboť při jejich otevření došlo k zhoršení zaměření, mimoto byl dost poruchový mechanismus jejich otevírání. Obrannou výzbroj tvořil především kanon typ 99 model 1 ráže 20 mm v ocasním střelišti, doplňovaný čtveřicí kulometů typ 92 ráže 7,69 mm, jedním na přídi, jedním na hřbetě a po jednom v střelištích na bocích trupu. Posádku tvořilo sedm mužů.
Tento prototyp, označený G4M, započal zkoušky 23.11.1939, kdy proběhl první let na základně Kagamigahara. 24.1.1940 byl předán námořnímu letectvu na základnu Yokosuka. V březnu 1940 se přidal druhý prototyp, lišící se zvětšenými ocasními plochami. Při zkouškách vyšlo najevo, že požadavky specifikace 12-Shi jsou splněny nebo dokonce překonány, např. maximální rychlost byla 444 km/h a dolet až 5560 km!
G6M1
Vysoké výkony prototypů zavedly však námořní letectvo na scestí. G3M začaly mít totiž v Číně dosti vysoké ztráty, zapříčiněné absencí stíhacího doprovodu, zaváděním výkonnějších stíhačů na straně nepřítele a poměrně slabou obrannou výzbrojí. Jako řešení byla zvolena úprava nového stroje na těžký doprovodný stíhač instalací zesílené výzbroje označením G6M1. Pod trup byla instalována gondola s dvěma kanony typ 99 model 1, jeden mířil vpřed, druhý vzad. Další kanon stejného typu byl umístěn v trupu namísto bočních kulometů, ten mohl střílet na obě strany. Zachován byl kanon v ocasním střelišti a kulomet na přídi, hřbetní kulomet byl odstraněn. Posádka stoupla na deset mužů. Vzhledem k zatížení stroje bylo nutné odstranit část nádrží. Zbylé byly částečně opatřeny ochranným obalem.
Postaveno bylo od srpna 1940 třicet těchto strojů. V praxi se rychle ukázalo, že jsou natolik těžké, že strojům G3M po odhození pum nestačí a tedy že nejsou schopny plnit roli doprovodného stíhače. Pro námořní letectvo to bylo velké zklamání.
Japonci nebyli jediní, kteří podlehli vydině těchto těžkých eskortních stíhačů. Podobný nápad měli i v USA a to o tři roky později, když vznikly prototypy YB-40 a YB-41, což byly doprovodné stíhací varianty B-17 a B-24. Byly rovněž neúspěšné.
G6M1-K
Všech třicet G6M1 byly přestavěno na cvičné stroje pro výcvik posádek G4M. Odstraněna byla veškerá výzbroj, pouze na hřbetě byl nově namontován kulomet typ 92 do střeliště. Kanonová gondola pod trupem byla rovněž odstraněna
G6M1-L2
Později proběhal přestavba G6M1-K na transportní pro dopravu 20 výsadkářů nebo ekvivalentního nákladu. Na boku trupu se oběvily velké dveře. Posádku tvořilo pět mužů.
G4M1 model 11
Jako pozemní útočný bombardér typ 1 byl G4M1 do výzbroje přijat v dubnu 1941. Výroba začala v továrně Mitsubishi v Nagoji ve stejný měsíc a to nejdříve 13 předsériovými stroji pro operační zkoušky. Při těch se ukázal problém s průsakem paliva z integrálních nádrží, což bylo odstraněno. Od května 1941 pak jela výroba sériových strojů v provedení model 11. Výroba běžela do března 1943 a dala celkem 405 strojů (včetně prototypů).
G4M1 model 13
Ve výrobě byl model 11 nahrazen vylepšeným modelem 13. Ukázalo se totiž, že přes velmi dobré výkony není model 11 ani zdaleka prost chyb. Fatální se ukázala především naprostá absence pasivní ochrany posádky a především nádrží. Stroj dostal mezi posádkami velmi nelichotivou přezdívku "létající zapalovač". Ochrana paliva pomocí oxidu uhličitého, na kterou se hodně spoléhalo, totiž naprosto zklamala. Velké problémy dělal také omezený dostup s nákladem pum, což z letounu dělalo snadný terč protiletadlové palby.
V únoru 1942 bylo proto rozhodnuto instalovat motory Kasei 15, se stejným výkonem, jako Kasei 11, ale lepší výškovostí. Upraven pro ně byl jeden G4M1 model 11, u kterého se povedlo také snížit celkovou hmotnost stroje v porovnání se standartním modelem 11. Jeho zkoušky započaly v dubnu 1942 a prokázaly zlepšení výkonů, hlavně stoupavosti, dostupu a maximální rychlosti. Od modelu 11 se letoun odlišoval vstupy vzduchu do kompresorů motorů na horní části jejich krytů. Stroj byl zaveden do výroby jako model 13 od března 1943. Výroba běžela do ledna 1944 a dala celkem 1294 strojů. V jejím průběhu byly zavedeny i další úpravy. Především to byla částečná ochrana nádrží (od 258 vyrobeného modelu 13), která poněkud snížila rychlost i dolet, později byly také zavedeny ejektorované výfuky (od 950 vyrobeného modelu 13), které rychlost opět poněkud zvedly.
G4M1-L1
Stroje přestavěné z bombardovacích na transportní, podobné jako G6M1-L2.
G4M2 model 22
V listopadu 1941 zadalo námořní letectvo požadavek na vestavění hřbetní věže s 20 mm kanonem do G4M. Věž byla vybavena kanonem typ 99 model 1, byla otočná o 360° a s elevace 80°. Problém byl v její hmotnosti, se vším všudy plných 900 kg! Aby nedošlo k výraznému zhoršení výkonů, byly spolu s instalací věže také vyměněny motory za výkonnější Kasei 21 o výkonu 1320 kW a s možností vstřiku směsi vody a metanolu pro krátké zvýšení výkonu.
Výraznou rekonstrukcí prošel nakonec celý drak a s trochou přehánění vznikl skoro nový letoun. Především křídlo bylo výrazně změněno, dostalo jiný profil, který při nezměněném odporu umožňoval nést větší množství paliva. Kapacita nádrží vzrostla z 4900 l u modelu 11 na 6490 l! Většina z nich (mimo nádrží vně motorových gondol) byla opatřena ochrannými obaly. Zvěršeny byly také ocasní plochy. Odlišně bylo řešeno prosklení přídě, kde ke kulometu v příďovém střelišti přibyly další dva v kloubových závěsech na bocích přídě. Boční (zadní) střeliště byla místo kapkovitých plochá. Ocasní střeliště bylo upraveno pro větší pohyblivost zbraně. Prostory posádky byly částečně vybaveny pancéřováním. Pumovnice byla zvětšena, jinak byly řešeny její dveře, které později (od 65 vyrobeného G4M2) byly vypuklé, díky čemuž nebyla při nesení rozměrnějších nákladů potřeba je odstraňovat. Také způsob jejich otevírání byl změněn k lepšímu. Standartně již bylo možno nést až 1000 kg pum oproti 800 kg u předcházejících provedení.
První prototyp stroje G4M2 model 22 byl hotov v listopadu 1942, zálet proběhl 17.12. v Nagoye, poté probíhly zkoušky v Suzuce. 9.2. 1943 převzalo stroj námořní letectvo, které jej přijalo. V červenci začala sériová výroba, která dala celkem 274 strojů model 22. Od února 1944 byla rozjeta výroba také v Mizushimě, celkem zde bylo vyrobeno 512 G4M2 více versí.
Následovala varianta G4M2a model 22a, vyrobená v 50 kusech. Lišíla se obrannou výzbrojí v bočních střelištích. Místo kulometů zde byly dva kanony typ 99 model 1, přičemž pravé střeliště bylo posunuto poněkud dozadu, aby se střelci vzájemně nepletli. Mimo to se také nově instaloval protilodní radar typ 3 model 6. Ten měl teoretický dosah až 150 km, v praxi však přišlo zklamání, když to bylo pouhých 50 km. Byl používán i u následujících versí
Varianta model 22b se lišila od modelu 22a instalací kanonu typ 99 model 2 do věže. Tento kanon se lišil od provedení model 1 celkově vyššími parametry a také municí podávanou v pásu. Postaveno bylo 176 strojů tohoto provedení.
G4M2A model 24
Od května 1944 byla vyráběna tato varianta, lišící se především instalací motorů Kasei 25 s výkonem 1338 kW, lepší výškovostí a nižší spotřebou. Jinak se model 24 výrazně nelišil od modelu 22. Vzniklo však pouze 14 strojů tohoto provedení.
Následovalo opět 14 strojů model 24a s výzbrojí ve standartu model 22a.
Poté konečně vznikla větší série 170 strojů model 24b s výzbrojí a la model 22b.
Konečným standartem pak bylo provedení model 24c, odpovídající modelu 24b, ale místo kulometu typ 92 byl na přídi v odlišně řešeném střelišti kulomet typ 2 ráže 13 mm. Boční příďové kulomety již nebyly používány. Postaveno bylo 450 těchto strojů.
Asi obecně nejznámější variantou je G4M2E model 24d. Toto provedení bylo určeno pro nesení speciálních sebevražebných strojů MXY-7 Ohka ( ZDE ). Ty byly zavěšovány do upravené pumovnice, jejíž dveře samozřejmě byly odstraněny. Stroje byly velmi přetížené, vždyť měly původně nosit max. 1000 kg a Ohka model 11 vážila 2140 kg! Proto byly před VOP instalovány startovací raketové motory typ 4, nedostaly se však ani zdaleka na všechny. Stroje model 24d nebyly stavěny jako nové, ale vznikaly přestavbou ze strojů model 24b/c. Celkem takto bylo přestavěno cca 70 letounů.
G4M2B model 25
Experimentální stroj s motory Kasei 27, označený model 25. Jednalo se o přestavěný druhý prototyp G4M2 model 22. Mimo motorů byly také údajně testovány jiné dveře pumovnice.
G4M2C model 26
Neboli model 26. Dva pokusné stroje vybavené motory Kasei 25b.
G4M2D model 27
Třetí prototyp G4M2 model 22 přestavěný pro motory Kasei 25 Ru (což byly Kasei 25b vybavené turbokompresory). Letoun byl dokončen 9.8.1944. Při testech v Suzuce byla plameny vyšlehujícími z výfuku turbokompresoru poškozena pravá polovina křídla. Vývoj byl zastaven, pokusy s motory pokračovaly na další versi (viz. níže).
G4M3 model 34
V listopadu 1942 byla námořní letectvem zadána další modernizace G4M. I přes velké změny u G4M2 byla ochrana stále považována za nedostatečnou. Nová verse měla být v tomto ohledu podstatně lepší. Hmotnost ochrany byla získána na úkor neseného paliva, konkrétně požadavky zněly na dolet 1100 km v bombardovacích misích a 1300 v průzkumných.
Opět bylo radikálně změněno křídlo. Z dvounosníkové konstrukce bylo změněno na jednonosníkové. Celkově bylo neseno 4490 l paliva. První prototyp byl zalétán 1.1.1944. Přeletěl z Nagoye do Suzuky k testům. Postupně vznikly další dva prototypy. Ve všech třech případech se jednalo o přestavby G4M2. Výkony se ukázaly být na dobré úrovni, ale byly zde obavy z pevnosti jednonosníkového křídla. Teprve po jeho vyztužení byla rozjeta výroba.
Výroba se rozběhla v říjnu 1944. U sériových strojů se již uplatnilo nově řešené ocasní střeliště, plně uzavřené a lépe pancéřované. V důsledku jeho instalace došlo k posunu těžiště, což bylo eliminováno úpravou VOP (jejím vzepětím). Jinak výzbroj odpovídala modelu 24c. Vlivem bombardování Nagoyeské továrny vzniklo pouze 60 strojů. O případné výrobě v Mizushimě není nic známo.
Valná většina vyrobených strojů model 34 byla upravena na protiponorkové G4M3a model 34a, s pouze pětičlennoun posádkou a omezenou obrannou výzbrojí. Část strojů byla později upravena pro operaci Tsurugi-go Sakusen (sebevražebný útok na Mariany na základny B-29). Tyto stroje byly zbaveny veškeré výzbroje, byla demontována hřbetní věž, otvor byl zaplechován. Podobně byly upraveny i stroje řady G4M2. Letouny měly nést sebevražebné pěšáky, které měly dopravit na letiště používaná B-29. K operaci pro konec války nedošlo.
G4M3C model 36
Dva stroje model 34 přestavěné začátkem roku 1945 pro motory Kasei 25 Ru, tedy stejných, jaké měl model 27. Do konce války nebyly dokončeny jejich testy.
TECHNICKÉ ÚDAJE (model 11 / model 22 / model 34)
ROZMĚRY
Rozpětí: 24,88 m/ 24,89 m/ 24,89 m
Délka: 19,97 m/ 19,63 m/ 19,5 m
Výška: 4,9 m/ 4,8 m/ 4,8 m
Nosná plocha:
HMOTNOST
Prázdná: 7000 kg/ 8000 kg/ 8300 kg
Vzletová: 9500 kg/ 12500 kg/ 12500 kg
Maximální: 12500 kg/ 15400 kg/ 14300 kg
VÝKONY
Max. rychlost: 438 km/h (v 4200 m)/ 437 km/h (v 4600 m)/ 470 km/h (v 4900 m)
Dostup: 9200 m/ 9000 m/ 9000 m
Dolet: 6030 km/ 3270 km/ 2350 km
A JAKÝ VLASTNĚ BYL?
Paušálně jsou japonské "těžké" bombardéry odsuzovány pro velmi malou nosnost, maximálně 1000 kg. Skutečně to není mnoho, je však nutno si uvědomit, že nosnost byla obětována ve prospěch jiného parametru a tím byl dolet. Prostory, ve kterých byly plánovány a kde posléze skutečně probíhaly bojové operace, byly svými rozměry nesrovnatelné s evropskými a dolet byl právem brán jako prioritní.
G4M (a před ním i G3M) byl mimoto plánován v prvé řadě pro útoky na nepřátelské flotily na velké vzdálenosti, nikolo jako strategické bombardéry. Měly vlastně doplňovat letadlové lodě, kterých nikdy nemohlo být dostatek. Vzhledem k charakteru útoku byla nosnost na takovou vzdálenost velmi slušná. Že v této roli byly velmi účinné, o tom svědčí např. zničení britského svazu Z ( ZDE ) a mnoho dalších akcí.
V prvních versích byla největším záporem absence jakékoli pasivní ochrany. Ta byla obětována právě ve prospěch maximálního doletu. V podmínkách vlastní vzdušné převahy a s doprovodem vlastních stíhačů nebylo toto až zase tak na závadu. Po krvavém poučení byl u pozdějších versí tento nedostatek odstraněn, ale v podmínkách stále větší převahy Spojenců to již nebylo mnoho platné.
G6M1.
G6M1-L2.
Kapitulační G6M1-L2.
