Počátkem července 1934 vchází trojice esesmanů do potemnělé cely Mnichovské věznice, hlasité zámkové ústrojí masivních dveří do cely, se při odemykání v ozvěně rozrezonuje napříč zašlou vězeňskou chodbou, na lavici sedí zatčený Ernst Röhm. Vedoucí muž na Röhma bez pozdravu křikne: „Ztratil jsi právo na svůj život! Vůdce ti nyní dává poslední šanci, aby ses vyhnul následkům.“
V cele zanechal nabitou pistoli a jeden výtisk stranického deníku, kde byl podrobně vylíčen průběh čistky. Röhmovi bylo ponecháno 15 minut o samotě. Hitlerem mu byla poskytnuta čestná volba zabít se vlastní rukou, byl to přeci právě Röhm, který se Hitlera jako první ujal a přivedl jej do strany. Čas uplynul a do cely se vrátila již jen dvojice z mužů, tentokrát s namířenými zbraněmi. „Náčelníku štábu, připravte se!“ Dvojice současně vystřelila na donedávna fakticky nejmocnějšího muže Německa, ten se v křečích svalil na kamenou podlahu věznice, jeden z této dvojice k Röhmovi přistoupil a dorazil jej třetím výstřelem…
ten muž se jmenoval Theodor Eicke, bude to on, kdo kolem sebe zformuje a stane se duchovním otcem proslulé divize SS Totenkopf.
Theodor Eicke
Zrození bestie
Konec roku 1933 zastihl Eickeho ve funkci velitele koncentračního tábora v Dachau, sem jej nově jmenoval vrchní velitel SS H. Himmler. Eickeho přístup se brzy stane vzorem všem typům těchto zařízení. 1.10 1933 Vydává Eicke propracovaný systém pravidel pro nakládání s vězni a kázeňský a trestní řád, rovněž zavádí systém tělesných trestů, který měl zpravidla podobu bičování, výjimkou ale nebyly ani další metody. Eicke kladl důraz na to, aby strážní pohlíželi na vězně jako na nepřítele státu, a aby k němu pociťovali absolutní nenávist: „Je nepřípustné, aby esesman pociťoval k nepříteli soucit. Pro slabochy není v řadách SS místo“. On, Eicke potřeboval tvrdé a odhodlané muže. Kteří nenosí odznak smrtihlava a nabité zbraně zbytečně!
Eickemu jeho tvrdost a nasazení brzy vynesla další povýšení, stal se inspektorem celého systému koncentračních zařízení a velitelé těchto táborů byli jeho přímí podřízení, významně se zasadil o jejich předválečný rozvoj, což svědčí o jeho skvělém organizačním talentu, cílevědomosti a naprosté bezcitnosti.
Dozorci z Totenkopfverbände bijí vězně v Dachau
V druhé polovině třicátých let již ve všech šesti koncentrácích organizoval strážní jednotky ( SS-Totenkopfverbände), nutno dodat, že z jejich vedení odstranil surovce a sadisty, na jejich místa dosadil kvalitní důstojníky. Svým úsilím dosáhl toho, aby své vojáky odpoutal od pocitu, že jsou pouhými žalářníky: „Jste jediní vojáci, kteří se dokonce i v dobách míru střetávají s nepřítelem-s nepřítelem za ostnatým drátem“. Tato speciální skupina mužů, vybraných na základě politických, rasových a fyzických hledisek, byla v jeho očích elitou uvnitř elity. Základní výcvik probíhal v táboře Dachau, vojáci se v intervalech střídali ve výcviku a v plnění své vězeňské služby, rovněž politická výchova byla velmi intenzivní, Eickemu se tato výchova převzatá od SS zdála zpočátku příliš mírná, sám se zasadil a vštěpování mnohem hrubších postojů, mimo jiné, silně nenáviděl křesťanství: „Nenávidíme smrad kadidla, které ničí naší duši, stejně jako židé naší rasu. Věříme v našeho Vůdce a naší říši, naše poslední slova budou: Adolf Hitler!“. Je třeba zdůraznit, že tento přesvědčený antisemita nezůstával jen u frází, tyto zásady vtloukal svým mužům dnem i nocí.
Eicke byl rovněž proslulý kázeňskými tresty mezi vlastními muži, k nejhorším patřilo umístění vojáků mezi vězně na dobu neurčitou, tento osud potkal i jednoho, který si podal žádost o přeložení z Totenkopf, opatření bylo zřejmě účinné, neboť od té doby o přeložení nikdo jiný nepožádal. Později na frontě, pro tento účel byla zřízena trestní jednotka pro tu nejšpinavější práci, její stavy byly pravidelně doplňovány provinilci. Tvrdé tresty byly zřejmě na místě, oblastní velitel z města Stuttgart, které bylo plné vojáků na vycházce, si jednou ztěžoval přímo Eickemu: „Městem se potulují opilé tlupy vojáků z Totenkopf, vyvolávají rvačky s vojáky Wehrmachtu a okrádají je“. Eicke se jal zjednat nápravu, a minimálně v jednom případě zaplatil škody za svého důstojníka, který opilý řádil v hotelu. Napříště Eicke zakázal vstup svých mužů do všech barů a náleven.
Proces politické výchovy a náročný výcvik stvořily velmi ukázněný a motivovaný prvotřídní polovojenský útvar. Byli oddáni Eickemu a byli připraveni jej bezvýhradně poslouchat. Tento stav učinil na Himmlera mimořádný dojem. V roce 1937 byly jeho Totenkopfverbände přeskupeny do 3 pluků-„Oberbayern“, „Brandenburg“ a „Thuringen“, v roce 1938 přibyl čtvrtý, rakouský-„Ostmark“. Každý pluk se skládal z 3 praporů, měl 3 pěší roty a jednu rotu kulometnou, jednotky měly být plně motorizovány! 2 Prapory Oberbayern byly dočasně přiděleny pod armádní velení a překročily hranice Československa, kde se účastnily okupace. Brzy přibyl pátý pluk „Dietrich Eckart“, zdravotní prapor, protitanková rota, motorizovaná spojovací četa a ženijní jednotka, Tou dobou měly Totenkopfverbände 22 000 mužů. Eicke se snažil svým mužům zajistit dodávky výzbroje, což značně nelibě nesla Wehrmacht a odmítala mu pomoci. Válka s Polskem se blížila, a pro tuto operaci byly z Totenkopfverbände určeny 3 původní pluky. Eickeho Umrlčí lebky konečně vyrazí do války, do bojů se však téměř nedostaly.
Posily
V průběhu tažení ve Francii ztratí Totenkopf 10% svého stavu, západní tažení prokázalo, že Waffen SS jsou dobré bojové útvary. Na tomto základě Hitler Himmlerovi povolil rozšíření těchto svazků ze 3 na 6, Himmler požadoval aby příslušníci Totenkopfverbände sloužili jako záloha všem svazkům SS nejen pro Totenkopf, Eicke tak ztratil své výsadní postavení výběru nejkvalitnějších rekrutů a byl tak odkázán jen na doplňovací úřad. Nehodlal se s tímto stavem smířit, a opakovaně si tvrdě došlápl na šéfa tohoto úřadu G. Bergera: “Posíláte mi rasově méněcenné a samé zločince!“. Eicke jako člen staré gardy SS, dosáhl ústupků, avšak nakonec jej vedení SS od koncentračních táborů odstřihlo úplně.
Před nástupem první zimy na východě divize ztratila 8993 mužů, zejména po tvrdých bojích u Ilmeňského jezera, nahrazena byla jen polovina. Eicke nebyl spokojen, dle jeho názoru nedosahovaly posily kvalit těch původních, nemýlil se, důstojníci byli nedostatečně vyškoleni a nezkušení, měli nižší morální a fyzickou sílu, velmi jej popuzovalo nedostatečné politické zpracování nováčků.
Situace divize na východní frontě se ale nadále zhoršovala, Totenkopf se ocitla v centru sovětské zimní ofenzivy v roce 1942, divize uvízla v obklíčení, zůstala odříznuta v Děmjanské kapse a utrpěla těžké ztráty, k jejímu stavu přispěl i Himmler, který ji předčasně odepsal a namísto posil vojáků a dodávek zbraní, začal formovat zcela novou Totenkopf, za základ posloužilo 500-600 původních mužů, 6000 od pracovní služby a 1500 z řad dozorců z koncentráků. Tři čtvrtiny mužů bylo nutné zcela vycvičit. Eicke, jak jinak byl úrovní svých mužů šokován, tvrdě trval na tom, že se divize vrátí do bojů až po řádném výcviku, Himmler se to rozhodl respektovat.
V bitvě u Kurska v létě 1943 Totenkopf ztratila podstatnou část své tankové výzbroje a přesto, že se stala toho roku 3. tankovou divizí SS, reorganizace a doplnění ztrát proběhlo až na jaře, počátek léta 1944. V tom čase se divize nacházela na klidném úseku fronty v Rumunsku, kde si lízala rány po tvrdých zimních bojích. Probíhalo opětovné doplňování sil. Bylo to zároveň poslední významné posílení.
Polské tažení-pouze vojáci?
7. 9. 1939 Himmler stanovil, že 3 základní pluky Totenkopfverbände se bojů v Polsku nezúčastní, ale budou zařazeny mezi skupiny“zvláštního určení“. Eicke byl jmenován policejním vedoucím SS, a měl tak na zodpovědnost“pacifikaci“civilního obyvatelstva, pokud přihlédneme k jeho ražení a přesvědčení, přičteme poměry, které vládly v Totenkopfverbände, nepřekvapí, že z toho nemohlo vzejít nic dobrého. V projevu 22. 8. 1939 k armádním špičkám, Hitler prohlásil, že hodlá vyhladit vedoucí složky polské společnosti a inteligenci, esesmani toto dotáhli k dokonalosti, své řádění přenesli i na další společenské skupiny.
Pluk Branderburg pod velením plukovníka SS P. Nostitze pozatýkal a postřílel velké množství“podezřelých živlů, lupičů, povstalců, židů a poláků“. V jednom případě pluk provedl vyhlazování v obci Wloclawek, vojáci vypalovali synagogy a drancovali židovské obchody, uprostřed řádění přesměroval Eicke pluk do města Bydgyně, kde pokračovalo zabíjení intelektuálů, za dva dny bylo povražděno 800 poláků. V této činnosti naplno pokračovali i ostatní Totenkopf Standarten (pluky) a Verbänden. 27. 9. si tak Reinhard Heydrich mohl do deníku poznamenat, že unikla pouhá 3% polské inteligence, k tomuto datu povraždily Eickeho hordy 10 000 židů, polských vojáků, učitelů, politických vůdců, kněží, mentálně postižených a ostatních civilistů.
Eskortovaní polští zajatci vycházejí z budovy pošty v Gdaňsku, kterou se pokoušeli ubránit, ozbrojený doprovod vykonávají příslušníci Totenkopf
Generálporučík Böhm-Tetellbach byl jednáním pluku Brandenburg zděšen, mimo brutality jej také popuzovalo, že se Nostitz odmítl podílet na vyčišťovací akci v lese, a raději zůstal se svými muži ve městě, kde mohl spokojeně vraždit. Svou stížnost adresoval svému nadřízenému, veliteli 8. armády Blaskowitzovi, ten měl již v ruce dlouhý seznam zločinů SS, který předal Himmlerovi, je snadné si domyslet, jak tato iniciativa skončila, Himmler se naopak postaral o to, aby příslušníci z SS, nespadali pod jurisdikci vojenských soudů Wehrmachtu.
Po těchto událostech Eicke spěchal z Polska do Dachau, dohlížet na reorganizaci v plnohodnotnou divizi Totenkopf, ta byla stavěna podle tradičního armádního vzoru, s velkými obtížemi však obstarával výzbroj, to mělo negativní vliv na výcvik. Divize, stále ve stavu formování byla přesunuta na západ a byla jí přidělena role druhosledové jednotky při nastávajícím útoku, Nutno podotknout, že Eicke nebyl žádný velký vojenský expert, a o taktice měl poněkud zkreslené představy. Byl to zejména zkušený plukovník von Montigny, který se významně zasadil o to, aby uvnitř divize fungovaly alespoň elementární mechanismy.
Francie
10. 5. 1940 Eicke již vydal svým vojákům potravinové příděly na 12 hodin, divize je v plné bojové pohotovosti, připravena vyrazit na západ. Eicke je nervózní, co chvíli volá na štáb 2. armády a snaží se zjistit úkoly, které mu budou uloženy, s hořkostí se obává toho, aby mu stejně jako v Polsku nebyla svěřena podřadná okupační role, zatímco SS Verfügung a Leibstandarte budou sbírat válečné vavříny v prvním sledu.
Postup skupiny armád A přes Ardeny ve střední části fronty probíhal nebývale úspěšně a Totenkopf díky tomu, že byla jako jedna z mála záloh plně motorizovaná, se brzy zařadila do prvního sledu a rychle se blížila k řece Meuse, kam jako první dorazila Rommelova 7. pancéřová divize, u Sedanu překročil řeku Guderian se svým 19. tankovým sborem. Francouzské linie tím byly proraženy a němci postupovali hluboko do týlu Francouzko-anglických jednotek umístěných na severu. 18. 5. se Eicke se svou divizí prohnal jižním Holandskem kde nenarazil na žádný odpor, neboť spojenci byli již zatlačeni skupinou armád C dále na západ, v důsledku rychlého postupu Totenkopf uvízl v silničních kolonách skupiny armád B.
Totenkopf v blíže neurčeném městě ve Francii
19. 5. se Rommel u vesnice Le Cateaux s obtížemi potýká s mohutným francouzským útokem, Eicke mu na pomoc vysílá 1. pěší pluk své divize, pod vedením Maxe Simona, roty protitankových ženistů a dělostřelců, při cestě k Rommelovi byli vojáci vtaženi do pouličních bojů s marokánci, poté co je porazili, zaútočily na pěší pluk francouzské tanky, ty se Eickeho mužům podařilo odrazit. Následující den již Totenkopf pročesávala okolí Cambrai, při tom zajala 16 000 vojáků a velké množství výzbroje, její ztráty činily 16 vojáků a 53 raněných, tím se mohl Hothův 15. tankový sbor vydat na další postup. Francouzští vojáci marokánského původu měli smůlu, že narazili zrovna na Totenkopf , neboť jich bylo údajně 200 postříleno.
Eicke dostal příkaz připojit se k 39. armádě a vydat se na západ, vrchní velení tak chtělo otestovat, vydá-li se severní část roztržených spojeneckých armád na jih. Ti se opravdu pokusili prorazit německé linie a obnovit společnou frontu. Generálmajor Q. Martel zaútočil s velkou tankovou skupinou od Arrasu na jih. Ta byla složena z desítek tanků Somua, Matilda a MatildaII. Bez průzkumu neměl Martel tušení, na koho narazí.
Toto hrozivé uskupení se řítilo přímo na Totenkopf. Hlavní část útoku dopadla shodou okolností na protitankový prapor, ten se rychle rozvinul do bojové sestavy, brzo však zjistil, že jeho projektily z Pak 35/36 jsou proti 60mm pancíři Matildy II neúčinné! Tanky smetly 2 protitankové roty, třetí se dala na ústup k pozicím 3. pěšího pluku. Eicke vydal rozkaz použít 150mm děla proti tankům, což bylo účinné. Rommel později uváděl jak se Totenkopf v panice poroučela z boje a on situaci zachránil, ve skutečnosti se samotná jeho 7. tanková divize otřásala v základech pod tankovým útokem spojenců. Situaci definitivně vyřešil až nálet Ju-87. Totenkopf každopádně přišla o 39 vojáků, 66 zraněných, 2 nezvěstní. Rommel utrpěl ztráty podstatně větší, včetně tanků.
Hoepner, velitel 16. tankové armády nyní Eickemu nařídil opatrně postupovat na sever, Arras už se nesměl opakovat, Eicke měl postupovat ke kanálu u Bassée a zde překonat řeku, tento příkaz nerespektoval a vstoupil do města, odkud musel rychle ustoupit, neboť město bylo opevněné brity. Druhý den vydobyl předmostí na druhém břehu, 3. pěší pluk při tom vedl osobně. V tento okamžik přišel rozkaz ustoupit zpět. Stalo se tak díky známému kontroverznímu Hitlerovu nařízení „Stop“. Eicke zuřil, rovněž Hoepner nebyl s podřízeným spokojen, a před celým štábem jej nazval „řezníkem vlastních mužů“.
26. 5. Se Totenkopf stala objektem vytrvalého dělostřeleckého ostřelování, Hitlerův příkaz byl odvolán a divize musela opět vydobýt předmostí na druhém břehu řeky, mezitím již britové vybudovali pevnou obranu a byli odhodláni tvrdě bránit své pozice, aby kryli ústup vojsk k evakuaci v Dunkerque.
Totenkopf během bojů o Francii s ukořistěným francouzským tankem
Totenkopf při boji s kanonem Pak 35/36
Divize rozbila britskou obranu u Loconu a následně byla vtažena do tvrdých bojů ve městě Bethune, obránci byli tak odhodlaní, že se jali dobývat ztracené části města zpět. Velitel pluku Götze padl při útoku na Le Paradis, aby to nestačilo, operačnímu důstojníkovi Montignymu praskl žaludeční vřed. Totenkopf čelila britům, odhodlaným bránit pozice, jak to bude možné. Britové byli obklíčeni a po vyčerpání munice se 2. prapor královského norfolkského pluku pod velením majora Rydera vzdal. Poručík SS Knöchlein, velitel 14. roty 2. pluku odvedl své zajatce přes silnici do nedaleké stodoly, Albert Pooley vzpomíná: „S hrůzou, jakou jsem v životě nepocítit, jsem na louce zahlédl 2 kulomety, namířené proti nám, spustili na nás palbu, štěkot kulometů zanikl v křiku mých kamarádů, padali jsme k zemi jako tráva za kosou, Knöchlein poté vydal příkaz dorazit bodáky všechny, kdo ještě jevili známky života“. Pooley, který tento strašný zločin přežil, po válce pomohl Knöchleina usvědčit, po odsouzení byl pověšen.
Těžko říci co vedlo Knöchleina k vraždě 97 zajatců, byla to zřejmě fanatická nenávist, kterou Eicke svým mužům vštěpoval. Nutno dodat, že tento čin vzbudil vlnu nevole i mezi ostatními důstojníky Totenkopf. Eickeho jindy jinak velmi vyvinutý smysl pro kázeň se tentokrát nijak neprojevil!
Místo hromadné popravy britských zajatců v Le Paradis
Po masakru, divize pokračovala v tlaku a pronásledování britů, jejich zadnímu voji se však podařilo uniknout. Divize Totenkopf byla mezi 19. a 29. květnem značně poškozena, ztratila 1140 mužů včetně 300 důstojníků. Po doplnění stavů, pokračoval Eicke na jih a zapojil se do pronásledování francouzů na jih od řeky Marny, u Dijonu se divize opět střetla s marokánskými vojáky, mezi 17. a 19. červnem divize zajala 6088 mužů, jednalo se však pouze o vojáky bíle pleti, osud marokánců si může každý domyslet. Ještě před kapitulací se divizi vzdalo 1300 francouzů, poté následovala okupační služba u španělských hranic.
Divize Totenkopf prokázala, že se jedná o plně bojeschopný útvar, vojáci v boji projevili značnou odvahu a přizpůsobivost. Na druhou stranu divize utrpěla vysoké ztráty, přišla o 1152 vojáků, bylo to nejen udatností, ale i malou zkušeností důstojníků, kteří pro svou horlivost někdy příliš riskovali. Je třeba také vidět barbarské zločiny, kterých se divize dopustila.
Tažení na sever
Po bojích ve Francii se divize zotavovala v kraji Bordeaux, časem bylo zjevné, že tažení do Británie se neuskuteční, Hitler se upnul na Rusko, a Totenkopf bude u toho.
Eicke využil roční přestávky k rozšíření palebné síly své divize, přeskupil své pluky na bojové skupiny, ty byly nyní více nezávislé a přizpůsobivé, dále získal vytoužené 150mm protiletadlové kanony, které se staly součástí dělostřeleckého pluku, dále byl vytvořen záložní motorizovaný prapor.
Eicke přistoupil k ještě tvrdšímu výcviku než dosud, k tomu dále rozšířil program politické přípravy, plný nacistické historie a rasové teorie. Měsíc před zahájením operace Barbarossa, vyrazila divize vlakem do východního Pruska. Divize Totenkopf byla přiřazena k 4. tankové skupině, tedy pod starého známého E. Hoepnera, který byl součástí skupiny armád Sever. Hoepner měl Eickeho plné zuby, o Totenkopf také neměl příliš valné mínění, nepřekvapí tedy, že divize dostala z počátku opět roli druhosledové jednotky.
Eicke neopomněl své důstojníky informovat o nadcházejícím východním tažení: „Bude to boj na život a na smrt mezi nacionálním socialismem a židobolševismem, bude to krutá a nekompromisní ideologická válka. Všichni komisaři Rudé armády budou okamžitě zastřeleni, jednejte odhodlaně a nemilosrdně, Totekopf bude bojovat nelítostně za osud německého národa“.
Barbarossa
Prvním cílem 4. tankové armády bylo obsadit mosty přes Dvinu, do 26. 6. Byl tento úkol splněn, postup na sovětské území byl velmi rychlý, čelní tankové jednotky se minuly se sovětskými útvary, Totenkopf byla tedy odvelena ze záloh, měla zacelit trhliny v německém postupu, a zničit všechny protivníky, na které narazí. Divize pročesala litevský prales kolem Jurkarbasu, postupovala temnými lesy a močály, poté se začala blížit k Dvině. 27. 6. se průzkumný prapor poprvé střetl s rusy, kteří se už pomalu vzpamatovávali z šoku z útoku. Prapor zničil několik tanků, ale byl otřesen neustávajícími sebevražednými útoky ruské pěchoty. Stejnou zkušenost získal i Simonův 1. pěší pluk, osamocené skupiny rusů se tvrdě bránily a raději zemřely v boji, než se vzdaly. Simon se vyjádřil takto: „Jsou to bandité, a je třeba podle toho s nimi jednat!“. Totenkopf následně převzala zajištění boků Mansteinovy 56. tankové armády a kvapem se blížila k jezeru Ilmeň přerušit strategicky důležité spojení mezi Moskvou a Leningradem. Zde hájil své pozice 21. mechanizovaný sbor. S ní se Simonův pluk velmi tvrdě střetl ve vesnici Dagda, ztratil zde 100 vojáků, následovali masivní sovětské protiútoky doprovázené tanky, Totenkopf přešla do defenzívy, situaci pomohly opět vyřešit spásné střemhlavé bombardéry Ju-87. Manstein se přeskupil v přípravě na útok na Stalinovu linii. 6. 7. byl zahájen útok, cílem divize bylo vyčištění linií pevností, minových polí a zátarasů ostnatého drátu, hájených odhodlanými sověty. Hustota opevnění na úseku Totenkopfu byla větší než se předpokládalo a divize utrpěla těžké ztráty, navíc Eicke najel se svým autem na minu a byl těžce zraněn, velení musel předat M. Kleinheiterovi, veliteli 3. pěšího pluku.
Totenkopf zachycená v počáteční fázi operace Barbarossa
U strategicky významného města Opočka se proti Eickeho smrtihlavům vynořily mohutné obludy, těžké tanky KV-II s kanonem ráže 152mm, vojáci opět s hrůzou zjistili, že jejich lehké protitankové kanony Pak 35/36 jsou proti masivnímu pancíři neúčinné! Ústup se tentokrát nekonal, tanky byly znehybněny palbou do pásů, a poté doráženy z blízka.
11. 7. divize vstoupila za pomalu slábnoucího boje do města. Totenkopf do té doby ztratila 82 důstojníků a 1626 vojáků, což představovalo 10% ze stavu. Po proražení linie mohl Reinhardt pokračovat na Leningrad, Manstein k jezeru Ilmeň a Totenkopf byla odvolána do zálohy, ne však na dlouho, německý postup se potýkal s problémy a divize, nyní nově pod velením Kepplera, tak stanula pět po boku Mansteina.
Totenkopf zaujala pozice v hustých lesích a bažinách jihovýchodně od jezera Ilmeň. Právě v těchto podmínkách sověti vynikali. Na divizi tvrdě dolehly opakované divoké noční útoky sovětů, jejichž počty se zdály být nevyčerpatelné, ta tím byla soustavně oslabována. Po deseti dnech bojů v bažinách, se Totenkopf posunula k linii Luga, poslední sovětskou obrannou linií před Leningradem, divizi převzal generál Wiktorin, který velel 16. armádě. Totenkopf měla zaútočit na postavení u řeky Mšaga, ocitla se ovšem bez svého dělostřelectva, které zůstalo daleko vzadu, dostala se však do intenzivní sovětské dělostřelecké palby, aby toho nebylo málo, dolehly na Kepplera útoky partyzánů na zázemí divize. Divizi se navzdory sovětskému sebevražednému odporu podařilo vydobýt předmostí, to bylo po celou noc napadáno. Wiktorin divizi nařídil střežit bok 28. armády, Totenkopf opět čelila vlnám masivních ruských útoků. Keppler si se znechucením uvědomil, že jeho divize je německou armádou používána jako „boxovací pytel“!
Mělo být však hůře, velitel severozápadního frontu, maršál Kliment Vorošilov, zahájil mohutnou protiofenzívu s cílem rozštěpit skupinu armád Sever a Střed. Totenkopf byla vyslána na pomoc 10. sboru, ještě společně s 3. motorizovanou divizí, měla vpadnout do boku 34. Sovětské armády, již cestou k cíli byla Totenkopf opět napadána sověty. Plán se uskutečnil 19. 8. a byl úspěšný, Kepplerovi muži zajali 785 vojáků a ukořistili množství techniky, poté následovalo pronásledování ustupujících sovětů. Divize dosáhla důležitých mostů na řece Polist, 34. armádě tak byla odříznuta ústupová cesta, němci se pustili do ničení obklíčeného nepřítele, Totenkopf zajala více zajatců jak za celé francouzské tažení.
Manstein osobně navštívil Kepplera a pochválil jej za bojové úspěchy.
Nižší důstojník divize Totenkopf
Totenkopf pokračovala dále na východ, v postupu jí přivodila vážnější ztráty vozového parku sílící aktivita sovětského letectva. 28. 8. měla divize překročit řeku Polu, uvízla však v bahně a nadále čelila dotírající sovětské pěchotě, v bojích již padlo 4853 mužů, Keppler cítil, že jeho vyčerpaná divize již není schopna útočit, odpočinek však nebyl možný, 5. 9. se počasí zlepšilo, a přes Polu se podařilo dostat 2 prapory. Německý postup se po týdnu zcela zastavil, a divize se opevnila v obranných pozicích, 18. 9. začali sovětské protiútoky, na pozice se valila jedna vlna pěchoty za druhou. V tomto období se z nemocnice, stále ještě o holi vrátil Eicke, byl zděšen stavem svých vojáků, začal okamžitě usilovat o stažení divize z bojové linie, ještě předtím však divizi čeká něco, co svým rozsahem předčí vše, co Totenkopf doposud poznala.
22. 9. Štáb armády varoval Eickeho před nově se formujícím mohutným uskupením sovětů na úseku jeho fronty, který zahrnoval linii dlouhou 24 km. Sovětská pěchota začala testovat pevnost obrany, slabé místo nalezla na styku Totenkopf se sousední 30. pěší divizí. 24. 9. sověti zahájili mohutný útok na postavení Totenkopf nedaleko vesnice Lušno, jedna vlna pěchoty střídala druhou. Sovětům se podařil průlom, do kterého vrhli 2 pěší pluky a 20 tanků, muži začali zmateně ustupovat, situaci zachránila 2. rota praporu stíhačů tanků a dělostřeleckých baterií Totenkopf.
Následující den v 5:00h nastal další masivní útok, tentokrát se již esesmani připravili lépe a divize neustoupila, před jejími pozicemi se hromadila lidská těla, bitva vrcholila 26. a 27. 9. kdy sověti vrhli do útoku vše, co měli, stále nedaleko vesnice Lušno, úder dopadl na 3. pluk který zde celý čas bojoval bez odpočinku a doplnění zásob, Vesnice několikrát změnila svého majitele, 2. prapor přišel o všechny důstojníky, jeho posledních 150 mužů šlo přesto znovu do útoku a vesnici vyrvali zpět. Protitankové kanony byly málo účinné, vojáci Totenkopf se museli s tanky utkat při boji z blízka, umisťovali na ně protitankové nálože a házeli na ně zápalné lahve, jedno družstvo vedené Maxem Seelou takto zničilo 7 tanků T-34.
Krvavá řežba nebrala konce, 27.9 se na Totenkopf vrhlo sovětské uskupení odpovídající třem divizím a sto tanků, Eicke povolal do boje všechny kdo udrželi zbraň, včetně zajišťovacího personálu. Sám se svým štábem se pohyboval v první linii a těsně za ní. Byl to boj muže proti muži, bojovalo se bajonety i polními lopatkami. Vláda nad nešťastnou vesnicí Lušno se změnila několikrát, nakonec se sověty podařilo z Lušna definitivně vytlačit. Vojákům SS se zde naskytl pozoruhodný výjev.
S úžasem pozorovali Fritze Christena jak se se zvířecím výrazem ve tváři, krčí za svým kanonem Pak 38, který obsluhoval sám celé 3 dny, kolem něj se nacházelo 13 tanků, které sám zničil a 100 mrtvých sovětů které sám pozabíjel. Eicke jej okamžitě navrhl přímo na rytířský kříž, který Christen následně obdržel z rukou Hitlera.
Fritz Christen
Tento muž prokázal fenomenální odhodlanost tváří v tvář ohromné přesile. Severně od Lušna se 2. baterie protitankového praporu Totenkopf dostala do přímého útoku silných obrněných jednotek. Všichni vojáci této baterie padli během prvního dne bojů. Naživu zůstal pouze jediný, Fritz Christen. Navzdory téměř beznadějné situaci nabil sám svou zbraň, namířil, vystřelil, takto zničil 6 tanků T-34. Po setmění se odplížil do sousedního palebného postavení, kde si doplnil munici, následující den takto zneškodnil dalších 7 tanků. Když se k jeho pozici 27. 9. zpět probojovala Totenkopf, našla před ním 13 zničených tanků a 100 mrtvých rusů, které usmrtily tříštivé projektily z jeho 50mm kanonu Pak 38.
Divize se náporu ubránila, nicméně za ztráty 6 610 mužů přišlo jen 2500 posil, podobně na tom byl vozový park, vyčerpaná Totenkopf již byla pro skupinu armád Sever nepostradatelná, a tak vyrazila na další postup, zastavila se však po pouhých 16 kilometrech, kde narazila na další sovětské obranné pozice, spolu s ní se zastavila celá skupina armád. Totenkopf se zakopala a jala se zdokonalovat svá obranná postavení…první zima na východě přichází.
Dokončení v 2. části http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=103828#p103828
). Je to pravda, nebo jsem se přeslechl (tím rokem si nejsem úplně jistej)?
