Bitevní lodě třídy Conte di Cavour
Díl třetí
Po podpisu Washingtonské odzbrojovací konference se zdálo, že vznikající námořní soupeření mezi nedávnými spojenci bylo v samém zárodku zažehnáno a ušetřené prostředky bude možné použít k řešení ekonomických potíží, kterých měly všechny evropské země víc než dost. Nějaký čas bylo možné doufat, že nastává dlouhé mírové období, jež unaveným národům dopřeje zapomenout na prožité hrůzy a Evropu čeká éra klidu a prosperity. Tomu nahrávala i poválečná konjunktura, ale tu brzy vystřídala hluboká ekonomická krize, která počátkem 30. let přispěla k revizi Versailleské mírové smlouvy a vynesla do čela Německa Adolfa Hitlera. Nad naším kontinentem se opět začala stahovat válečná mračna a brzy bylo zřejmé, že se rozjíždí další kolo námořního zbrojení. Díl třetí
To však počátkem 20. let nemohl nikdo tušit a italská politická scéna se po uchopení moci Benitem Mussolinim zkonsolidovala a nový režim se těšil podpoře jak doma, tak v zahraničí. Po zániku rakousko-uherského loďstva se hlavním italským rivalem stala Francie. Regia Marina mohla provozovat bitevní lodě o souhrnném výtlaku 175 000 tun, ale do šrotu v rychlém sledu putovali muzeální obrněnci DANDOLO, ITALIA, RÉ UMBERTO, SICILIA, SARDEGNA, AMMIRAGLIO DI SAINT BON, EMANUELE FILIBERTO, REGINA ELENA a VITTORIO EMANUELE, zatímco několik dalších dožívalo odstaveno v přístavech. Jádro flotily tvořily dreadnoughty DANTE ALIGHIERI, GIULIO CESARE, CONTE DI CAVOUR, CAIO DUILIO a ANDREA DORIA, přičemž ve službě ještě setrvávaly starší jednotky NAPOLI a ROMA. Ve Washingtonu došlo také k vyhlášení desetiletého moratoria na stavbu bitevních lodí, ale Italové a Francouzi mohli postavit nové obrněnce o souhrnném výtlaku 75 000 tun. Této výjimku však ani jedna strana nevyužila a oba rivalové se raději soustředili na realizaci těžkých křižníků, jejichž počty Washingtonská konference nijak neregulovala.
Lehké zbraně na střechách dělových věží
Stávající bitevní lodě bylo možné modernizovat, čemuž se Francouzi a Italové průběžně věnovali už od počátku 20. let. CONTE DI CAVOUR a GIULIO CESARE po provedených úpravách nesly třináct kanónků kalibru 76 mm, určených k odrážení útoků torpédových plavidel, které byly všechny namontovány na střechách dělových věží a nově dostaly vlastní systém řízení palby. Určité změny prodělala i protiletadlová výzbroj, jíž nyní tvořilo šest děl ráže 76 mm a dva 40mm automaty; tyto zbraně Italové umístili volně na palubu a lodní nástavby. Během první světové války se ukázal význam letectva pro námořní válčení, takže obě jednotky dostaly po jenom létajícím člunu Macchi M 18. Jednalo se o třímístný dvojplošník vyzbrojený jedním kulometem ráže 7,7 mm a čtyřmi pumami zavěšenými pod spodním křídlem. Tento typ měl primárně sloužit k leteckému průzkumu, ale v případě potřeby mohl posloužit i k útokům na nepřátelské ponorky a hladinová plavidla. Jednalo se o stroj o maximální vzletové hmotnosti 1785 kg, jehož dolet činil 1000 km a rychlost nepřekračovala 187 km/ hod.
Změnila se i silueta popisovaných lodí, neboť původní přední trojnožkový stožár byl ve výšce několika metrů odříznut, předělán na čtyřnožkový a posunut dopředu. Od tohoto opatření si konstruktéři slibovali usnadnění práce s dálkoměry, protože jejich dosavadní stanoviště často oslepoval kouř z prvního komínu. Obě jednotky také dostaly nový centrální systém řízení palby domácí provenience (Salvanini), což byl značný pokrok oproti dosavadní praxi.
Létající člun po startu z bitevní lodě Conte di Cavour
Po mírovém řešení sporu s Řeckem čekala bitevní lodě třídy CONTE DI CAVOUR klidná služba, během níž neopouštěly Středozemní moře. V listopadu 1923 GIULIO CESARE a CONTE DI CAVOUR doprovázeli španělské lodě dopravující do Itálie krále Alfonse XIII. na přátelskou návštěvu. Následující rok se naopak vydal do Španělska italský král Viktor Emanuel III. a v jeho flotile nechyběli ani DANTE ALIGHIERI, CAIO DUILIO a CONTE DI CAVOUR. Všechny italské dreadnoughty prodělaly v r. 1924 velké námořní manévry u pobřeží jižní Sicílie a obě popisované jednotky absolvovaly následující rok ještě dvě menší domácí přehlídky. CONTE DI CAVOUR dopravil v r. 1926 Mussoliniho do Libye a o něco později obrněnec zavítal i na Maltu. Vůdce italských fašistů uspořádal v r. 1927 námořní přehlídku v Ostii, kde před ním defilovaly mj. i bitevní lodě ANDREA DORIA, CONTE DI CAVOUR a DANTE ALIGHIERI. V čele Regia Marina stál v r. 1926 viceadmirál Simonetti, který svoji vlajku vyvěsil na obrněnci CONTE DI CAVOUR a jádro loďstva stále tvořila formace pěti dreadnoughtů.
Nehledě na Mussoliniho velmocenské ambice muselo námořnictvo ve druhé polovině 20. let prodat do šrotu nejen obstarožní jednotky ROMA a NAPOLI, ale 1. listopadu 1928 vyšel královský dekret č. 2601, kterým byl ze seznamu válečných lodí vyřazen i DANTE ALIGHIERI. K tomuto bolestnému rozhodnutí dohnala Italy neutěšená finanční situace, neboť rozpočet válečného námořnictva na období 1928 a 29 byl stanoven na 1 151 782 030 lir, což bylo o 67 188 600 méně než v předchozích dvou letech. Naopak prosperovala civilní flotila čítající tehdy 1429 plavidel (nad 100 BRT) o souhrnné hrubé prostornosti 3 483 383 BRT, což představovalo 5,5 % celosvětové tonáže. Úsporná opatření se dotkla i jednotek GIULIO CESARE a CONTE DI CAVOUR, které byly z aktivní služby vyřazeny, přičemž první sloužila k výcviku dělostřelců a druhá zůstala v rezervě. Změnila se i organizační struktura válečného loďstva, které se od 16. března 1928 dělilo na I. eskadru se základnou v La Spezia a II. eskadru operující z Tarentu, ve které sloužily i zbývající dreadnoughty.
Nerealizovaná projektová studie italské bitevní lodě
Pro nedostatek financí se neuskutečnila ani plánovaná stavba nových bitevních lodí, které Regia Marina povolovala smlouva z Washingtonu. Konstrukční tým pod vedením inženýra Puglieseho předložil dva projekty; první předpokládal stavbu tří jednotek o výtlaku 23 000 tun, nesoucích šest děl kalibru 381 mm, zatímco druhý jen dvou plavidel, ale zato o výtlaku 35 000 tun a s primární výzbrojí šesti děl ráže 406 mm. V té době začali s projektováním nových bitevních lodí i Francouzi, což vyvolalo nelibost Velké Británie, která se snažila oba středomořské rivaly přimět k přijetí závazku nestavět obrněnce s výtlakem nad 25 000 tun, jejichž výzbroj by nepřekročila ráži 305 mm.
Z tohoto důvodu iniciovali Britové jednání v Ženevě (r. 1927), ale Paříž i Řím tato omezení odmítli. Dotčení Italové a Francouzi o tři roky později v podstatě sabotovali i námořní konferenci v Londýně. Britové se s nimi ještě neúspěšně pokoušeli dohodnout na vlastní pěst, ale ti zůstali ke všem návrhům hluší a naopak sami mezi sebou vedli separátní jednání o stavbě nových bitevních lodí. Tehdy se však z USA do Evropy přelila hospodářská krize a zdálo se, že nedostatek financí zadusí probuzené námořní ambice obou soupeřů. Z letargie se Regia Marina probrala teprve počátkem 30. let, kdy Francouzi jako odpověď na německé kapesní bitevní lodě schválili realizaci bitevního křižníku DUNKERQUE a později i sesterského STRASBOURGU. Francouzské jednotky vysoce převyšovaly stávající italské dreadnoughty, a protože projektování a realizace nových obrněnců (v r. 1933 se zvažovala stavba bitevního křižníku o výtlaku 26 500 tun, vyzbrojeného osmi děly ráže 343 mm), by trvaly neúnosně dlouho, rozhodli se Italové jako odpověď radikálně modernizovat nejprve CONTE DI CAVOUR a GIULIO CESARE, po nichž měly podobnou přestavbu prodělat i zbývající bitevní lodě.
Generální přestavba
Plán modernizace vypracoval tým odborníků z Výboru pro projektování válečných lodí (Comitato Progetto Navi) pod vedením inženýra Francesca Rotundiho (měl i hodnost generála). GIULIO CESARE od 25. října 1933 přestavovala janovská loděnice Cantieri del Trieno, zatímco sesterské jednotky se 1. října 1933 ujala společnost Cantieri Riuniti dell´ Adriatico v Terstu. Tam slovy Tarase „odstranili všechny nástavby, dělové věže, středorážní dělostřelectvo, část pancéřování, stroje, kotle a přistoupili k přestavbě trupu.“ Podle Rotundiho záměru měla vlastně vzniknout úplně nová plavidla, neboť bylo zaměněno 60 % původních komponentů, což znamená, že rozsah přestavby neměl ve světě obdobu. Radikálně se změnil vzhled obou lodí, které dostaly nové stožáry, komíny a nástavby, takže ruský spisovatel Dašjan mohl napsat, že „místo typických dreadnoughtů s dvojicí od sebe vzdálených komínů a poměrně malými nástavbami v r. 1936 loděnice opustily moderní jednotky s blízko u sebe posazenými komíny (...) a elegantní „jachtařskou“ přídí“. Standardní výtlak teď dosahoval 28 455 tun (CONTE DI CAVOUR 27 726) a plný 29 100, respektive 29 032 tun. Délka mezi svislicemi činila 168,96 m, zatímco maximální 186,40 m. Největší šířka přesahovala 28 m a ponor 10 m. Bohužel italské lodě nevynikaly stabilitou a kvůli odstranění jednoho páru lodních vrtulí možná došlo i ke zhoršení manévrovatelnosti. 
Inženýr Rotundi
V zadolodí se vypínal mohutný trojnožkový bojový stožár s výložníkem, ale vepředu konstruktéři umístili pouze jednoduchý signalizační stožár. Oba komíny (přední o něco vyšší) posunuly do středolodí odkud zmizela prostřední dělová věž a mezi prvním komínem a dvojicí předních dělových věží vyrostla vysoká desetipodlažní nástavba charakteristická pro italské bitevní lodě z období druhé světové války. Mezi zadním komínem a bojovým stožárem vznikl prostor pro motorové lodice. Hlavní paluba se rozšířila a lodě se také prodloužily protože vepředu přibyla celá jedna sekce. Boky nad vodoryskou a nástavby obdržely světle šedý nátěr, kdežto podvodní části trupu cihlově červený, popřípadě tmavě zelený.
Největší slabinou italských bitevních lodí byla od samého počátku jejich pasivní ochrana, takže jedním z hlavních cílů nákladné modernizace muselo být její posílení. Hmotnost pancířů sice vzrostla o 1000 tun (také se uvádí 3000), jenomže k jejich výměně došlo pouze částečně. Proto hlavní boční pás zůstal zachován v původní podobě a i nadále jej tvořil kolmý pancíř silný maximálně 250 mm, který však kvůli zvýšení výtlaku zmizel pod hladinou a nemohl efektivně plnit svoji funkci. Určité vylepšení představovalo zřízení citadely ve středolodí mezi hlavní a spodní palubou, jejíž stěny dosahovaly tloušťky 70 mm.
Schéma pancéřování bitevní lodě Giulio Cesare
Mnohem více pozornosti věnovali Italové posílení horizontální ochrany, protože starý systém pancéřových palub nemohl poskytnout dostatečnou záštitu před leteckými útoky. Spodní paluba měla nyní tloušťku od 24 do 50 mm a skosené segmenty 41 mm. Hlavní pancéřová paluba byla ve středolodí nad magacíny zesílena na 100 mm (70+18+12) a nad strojovnami na 80 mm, ale v předo a zadolodí zůstala její tloušťka 31 mm. Horní paluba byla silná od 43 do 8 mm a 32mm pancíř kryl také střechu nástavby kolem komínů. Italové odmítli jinde praktikovaný systém dvou pancéřových palub, přičemž účelem horní bylo přivést dopadající granáty a pumy k výbuchu, a silnější spodní měla ochránit životně důležité prostory. Zdejší bitevní lodě dostaly tři pancéřové paluby, což znamená, že např. muniční sklady shora krylo celkem 167 mm pancíře, ale efektivitu zeslabovala skutečnost, že žádný plát nebyl silnější než 70 mm.
Změnilo se i pancéřování dělových věží, jejichž čela byla zeslabena na 240 mm, ale střechy naopak zesíleny na 110 až 140 mm. Barbety měly i nadále stěny silné 280 (?) mm, ale jejich ochranu vylepšil prstenec silný 50 mm. Věže středních děl měly sílu 120 mm (také se udává 85 mm), stejně jako jejich redukované barbety. Velitelská věž dostala stěny silné 260 mm, střecha dosahovala tloušťky 120 mm a podlaha 100 mm. Komunikační šachtu o průměru 1 m krylo 100 mm oceli a velitelský můstek měl stěny silné od 32 do 48 mm. Záložní stanoviště zaměřování primárních děl kryly 220mm pancíře.
Italský konstruktér Umberto Pugliese
Italské bitevní lodě původně postrádaly speciální ochranu trupu pod čarou ponoru, takže zásah torpéda pod boční pancéřový pás mohl přivodit jejich zkázu. Moderní torpéda se stávala hrozivou zbraní, a když byly zkonstruovány první torpédové bombardéry, bylo zřejmé, že zastaralé obrněnce je nutné přestavět takovým způsobem, aby dokázaly této zbrani čelit. Většina námořních mocností vybavovala kapitální jednotky speciální protitorpédovou obšívkou, která však zvyšovala hydrodynamický odpor, což zákonitě vedlo ke snížení rychlosti. Proto Italové použili vlastní systém vyvinutý inženýrem Umbertem Pugliesem, který František Novotný popsal následovně: „Podél boků se u dna uvnitř lodí táhl ocelový válec o průměru 3,60 - 3,75 m, rozdělený vodotěsnými přepážkami. Zůstával prázdný, aby při eventuálním zásahu torpédem mohl pohltit energii výbuchu a uchránit vnitřní životně důležité části lodí před poškozením střepinami, tlakovou vlnou a dalšími následky exploze.“ Ty válce byly ve skutečnosti dva; vnější býval naplněn palivem a sladkou vodou, kdežto vnitřní zůstával prázdný a dělil se na šestnáct sekcí. Náklon způsobený vniknutím vody do vnitřního válce mělo kompenzovat zaplavení oddílů v dvojitém dně na protilehlém boku.
Pugliese s tímto řešením přišel už koncem první světové války a později bylo odzkoušeno na tankerech BRENNERO a TARVISIO. Jeho princip spočíval v tom, že následky exploze hlavice torpéda (údajně až do ekvivalentu 350 kg TNT) měly být zachyceny v dostatečné vzdálenosti od vnitřní stěny vnějšího válce, jež sloužila jako protitorpédová hráz podkovovitého tvaru o síle 40 mm. Na vnější válec se napojovaly skosené segmenty pancéřové paluby, ale nevýhodou systému bylo to, že se táhl jenom ve středolodí (mezi 50 a 172 žebrem) a neposkytoval žádnou ochranu proti později zavedeným magnetickým torpédům vybuchujících pod lodním kýlem.
Vnikající vodu mohla odstraňovat čerpadla, která dokázala za hodinu odčerpat 1800 metrů krychlových vody a dalším ochranným prvkem bylo dvojité dno a lodním trupem procházelo 34 příčných vodotěsných přepážek, které však pohříchu často nedosahovaly až k horní palubě, tudíž se přes ně v případě většího zaplavení mohla přelévat voda, podobně jako při potopení legendárního TITANICU. Další nebezpečí představovalo přes 200 nejrůznějších okének v lodních bocích, které se často nalézaly jen těsně nad vodoryskou.
Protitorpédový systém Pugliese
Vzato kolem a kolem, modernizace sice vylepšila pasivní ochranu, ale italské jednotky se v tomto směru přesto nemohly měřit ani s mnoha staršími bitevními loděmi, nehledě na skutečnost, že ve druhé polovině 30. let již všechny mocnosti projektovaly moderní obrněnce stavěné na základě nejnovějších bezpečnostních standardů. Vzhledem k požadavku na vysokou rychlost a k poměrně malým rozměrům skoro 20 let starých plavidel, však italští konstruktéři těžko mohli zvolit nějaké zásadně lepší řešení. Horizontální pancéřování posílili na dostatečnou úroveň, ale vertikální se příliš nezměnilo a rozhodně nemohlo zajistit adekvátní ochranu proti moderním těžkým kanónům, tím spíše, že kvůli přechodu na naftové vytápění odstranili boční uhelné jámy a při náklonu pouhých 4,5 stupňů zmizel i horní boční pás pod hladinou. Ani protitorpédový systém Pugliese nesplnil očekávání a v průběhu druhé světové války se ukázaly jeho slabiny.
Zásadním způsobem se změnila hlavňová výzbroj. Původní kanóny kalibru 305 mm už byly ve 30. letech naprosto nevyhovující a ostatní mocnosti bitevní lodě s touto výzbrojí většinou dávno sešrotovaly. Italové sice tehdy započali s vývojem nových námořních děl ráže 381 mm, jenomže jednak nikdo nemohl zaručit, že budou k dispozici včas a hlavně jejich instalace na lodě třídy CONTE DI CAVOUR by byla technicky těžko proveditelná. Stávající dělové věže a barbety prostě nebyly konstruované pro tyto zbraně a pokud by se je přesto povedlo usadit, musel by se snížit jejich počet v každé věži. Proto italští konstruktéři opět sáhli po jinde nevídaném řešení a rozhodli se původní děla převrtat na ráži 320 mm.
Jelikož hlavním cílem přestavby bylo získat lodě srovnatelné s francouzskou třídou DUNKERQUE nesoucí osm kanónů kalibru 330 mm, jevila se 320mm děla jako dostatečná a patřičná úprava mohla ušetřila hodně peněz. Jenomže existovalo riziko, že se převrtání nepovede, neboť původní kanóny britské provenience byly tzv. drátěné konstrukce a nešetrný zásah je mohl úplně znehodnotit. Při převrtání bylo nutné odstranit několik vrstev těchto „drátů“ a částečně je nahradit jinou vložkou. Náročného úkolu se ujaly zbrojovky Ansaldo (GIULIO CESARE) a O.T.O. (CONTE DI CAVOUR), jejichž pracovníci odvedli dobrou práci, díky čemuž kanóny neputovaly do starého železa, ale mohly se vrátit na popisované lodě.
Přední dělové věže
Upravená děla se označují jako model 1934 o délce hlavně 44 ráží. Jejich hmotnost činila 64 000 kg a vystřelovala projektily dvou typů; protipancéřové vážily 525 kg a tříštivé 470 kg (Patjanin uvádí 458). Dostřel se při palbě protipancéřovým granátem díky elevaci zvýšené na 27 stupňů zvětšil na úctyhodných 28 600 m a kadence dosahovala dvou výstřelů za minutu. Výmetná nálož vážila 175 kg a úsťová rychlost činila 830 metrů za sekundu. Pochopitelně se zmenšila životnost hlavně (přesněji její duše) na zhruba 150 výstřelů. Místo původního britského korditu začali Italové výmetné nálože vyrábět z vlastních třaskavin dvou různých druhů a každá loď jich nakládala 2600 dávek. Při jejich použití však z hlavní vyšlehával daleko viditelný plamen, jenž v noci prozrazoval polohu lodí.
Vezenou zásobu střeliva pro těžká děla tvořilo 800 nábojů v magacínech pod každou věží, které bylo možné v případě ohrožení během čtvrt hodiny zatopit vodou. K dělům je dopravovaly elektricky poháněné muniční výtahy a korečkové dopravníky. Protože došlo k odstranění prostřední dělové věže, nesly lodě deset těžkých zbraní usazených do dvou třídělových a stejného počtu dvoudělových věži, jejichž hmotnost byla 745 a 548 tun. Známá jsou jako model 1934 a ovládala se elektricky. K zaměřování primární artilerie sloužila dvojice dálkoměrů se základnou 7,2 m, které stály na střeše příďové nástavby (23 m nad hladinou) a v druhém patře této nástavby umístil konstruktér centrální systém řízení palby dodaný společností Galileo. Za zadní stěnou dělových věží č. 2 a 3 bylo stanoviště mladších dělostřeleckých důstojníků, kteří odtud v případě vyřazení centrálního systému mohli odděleně řídit palbu dvojice věží na přídi a na zádi, k čemuž disponovali vlastními systémy řízení palby a 9m dálkoměry.
Kompletně byla vyměněna sekundární artilerie tvořená původně osmnácti děly ráže 120 mm usazenými v bočních kasematách. Lodě obdržely dvanáct nových kanónů stejného kalibru, ale s nepoměrně větším dostřelem. Jednalo se o děla dodaná zbrojovkou O.T.O. označovaná jako model 1933. Délka hlavně činila 50 ráží a jejich hmotnost byla 3360 kg. Kadence dosahovala 6 výstřelů za minutu a díky elevaci 42 stupňů činil dostřel více než 19 km. Úsťová rychlost přesahovala 920 metrů za sekundu a střílelo se buďto protipancéřovými a nebo tříštivými granáty. Děla umístili do šesti dvojhlavňových věží usazených ve středolodí, přičemž první pár stál na úrovni předního komínu, prostřední zadního komínu a poslední mezi druhým komínem a zadním stožárem. Prostřední věže vážily 48,8 a zbývající 34 tun. K zaměřování sloužil systém řízení palby Galileo umístěný ve větších věžích, kde byly i 5metrové dálkoměry, kdežto v ostatních jenom 3metrové. Vezenou zásobu munice tvořilo 2900 granátů.
Bitevní loď Ostfriesland po zásahu leteckou pumou
Už v r. 1921 dokázali američtí piloti pod vedením generála Mitchella potopit bývalou německou bitevní loď OSTFRIESLAND, a třebaže někteří námořní znalci výsledky tohoto experimentu zpochybňovali, bylo zřejmé, že před letectvem je nutné chránit i silně pancéřované obrněnce. Proti blížícím se vzdušným formacím se sice dala použít i děla ráže 120 mm, ale primárně měly k tomuto účelu sloužit nejrůznější specializované zbraně. Jednotky třídy CONTE DI CAVOUR dostaly osm kanónů kalibru 100 mm a délce hlavně 47 ráží. Zhotovila je společnost O.T.O. a jsou známá jako model 1928, ale ve skutečnosti se jednalo o mírně inovovanou napodobeninu proslulých „škodováckých“ kanónů, které Italové získali po první světové válce. Hmotnost těchto zbraní byla 2177 kg a vystřelovala projektily vážící 13,8 kg. Úsťová rychlost dosahovala 850 metrů za sekundu a výškový dostřel při elevace 85 stupňů činil 15 240 m. Spárovaná děla byla usazena na čtyřech štítovaných palpostech v blízkosti dvoudělových věží hlavního kalibru. Nevýhodou byla nízká kadence (kolem 8 výstřelů za minutu), takže nemohla sama o sobě zajistit dostatečnou ochranu před leteckými útoky. Zásobu munice tvořilo 3850 granátů třech typů.
Dále nesly italské bitevní lodě dvanáct 20mm automatických kanónů dodaných zbrojovkou Breda. Délka hlavně byla 54 ráží a jejich hmotnost dosahovala 277 kg. Úsťová rychlost činila 800 (také se uvádí 830) metrů za sekundu a výškový dostřel při elevaci 80 stupňů přesahoval 4000 m. Kadence závisela na vycvičenosti obsluhy a pohybovala se v rozmezí od 120 do 140 výstřelů za minutu. Používaly se dva druhy munice a pro každé dělo se nakládalo 1500 kusů. I tyto automaty se montovaly po dvojicích na zvláštní palposty usazené na palubě ve středolodí. Protiletadlovou výzbroj doplňovalo šest kulometných dvojčat Breda model 1931 umístěných na střechách dělových věží a na zadním stožáru. Jejich ráže byla 13,2 mm, rychlost střelby dosahovala asi 400 výstřelů za minutu a výškový dostřel 3200 m.
Bitevní křižník Dunkerque
I přes redukci počtu primárních děl došlo díky těžším granátům k nárůstu hmotnosti boční salvy na 5250 kg, zatímco směrem v podélné lodní ose činila tato hodnota 2625 kg. Tím Italové překonali třídu DUNKERQUE (boční salva 4570 kg), ale francouzské bitevní křižníky mohly směrem vpřed střílet ze všech osmi děl. Narostla i výkonnost sekundárního a terciálního dělostřelectva, ale třebaže protiletadlová výzbroj vypadá impozantně, ve skutečnosti neodpovídala dobovým potřebám a v průběhu druhé světové války byla změněna. Rozpaky vyvolává i použití převrtaných děl ráže 320 mm, které se sice kromě kratšího dostřelu svými parametry zhruba vyrovnaly francouzským kanónům kalibru 330 mm, jenomže tato ráže nemohla stačit na žádné moderní bitevníky s výjimkou právě francouzské třídy DUNKERQUE a německé SCHARNHORST, jenomže mezi potenciální soupeře Regia Marina patřila i Velká Británie, jenž provozovala řadu bitevních lodí s děly ráže 381 a 406 mm, proti nimž byly italské jednotky prostě slabé.
Typickým rysem italské konstrukční školy byla snaha o dosažení vysoké rychlosti, a proto je pochopitelné, že se inženýr Rotundi a jeho tým snažili posílit výkon pohonného mechanizmu tím spíše, že se lodě třídy CONTE DI CAVOUR měly poměřovat s francouzskými bitevními křižníky. Odstranění střední dělové věže i s veškerým příslušenstvím (barbety, muniční výtahy, magacíny) uvolnilo dostatek prostoru pro instalaci moderní pohonné jednotky. Staré turbíny a kotle Italové odstranili a nainstalovali místo nich nové. Každá z popisovaných lodí nyní nesla dvě skupiny turbín typu Belluzzo, pro něž vyrábělo páru osm vodotrubných kotlů Yarrow s pracovním tlakem 22 atmosfér. Každá skupina čítala jednu vysokotlakou a dvě nízkotlaké turbíny a ke každé se mohla přivádět pára z kteréhokoliv kotle. Výkon turbín se převáděl na dvojici lodních vrtulí se třemi lopatkami.
Projektovaný výkon měl v úhrnu činit 75 000 koňských sil, ale při zkušebních plavbách dosáhl CONTE DI CAVOUR při zvýšeném tahu krátkodobě 93 433 koní (GIULIO CESARE dokonce 93 490), což umožňovalo dosažení rychlosti přes 28 uzlů. V reálných podmínkách to ovšem nebylo více než 27 uzlů a tato hodnota se postupně vlivem opotřebení snižovala. Přesto ještě počátkem druhé světové války dokázaly obě jednotky vyvinout dobrých 26 uzlů, jenomže koncem roku 1941 kvůli nedostatečné údržbě už jen 24. K dosažení vysoké rychlosti pomáhala i „kliprová“ příď zmenšující hydrodynamický odpor, absence obvyklé protitorpédové obšívky a instalace tzv. Taylorovy hrušky, jež měla snižovat vlnový odpor.
Plánek bitevní lodě Giulio Cesare po modernizaci
Vytápění kotlů bylo v souladu s dobovými požadavky výhradně naftové, což pro obsluhy představovalo vítanou změnu, neboť mohly pracovat v nepoměrně komfortnějším prostředí a posádkám odpadlo nenáviděné nakládání uhlí. Kromě 466 tun sladké vody pro kotle mohla každá loď natankovat 2472 tun nafty uložené dílem v dvojitém dnu a dílem ve vnějším válci Puglieseho ochranném systému. To při ekonomické 13uzlové rychlosti umožňovalo doplavbu 6400 námořních mil (při 18 uzlech 5220), ale po zvýšení rychlosti na 20 uzlů to už bylo jen 3100 mil a při plavbě plnou parou 1700. Rychlost byla největší devízou italských konstrukcí, které v tomto směru překonávaly všechny modernizované francouzské a britské bitevní lodě (s výjimkou bitevních křižníků), ale za moderní třídou DUNKERQUE pokulhávaly o několik uzlů. Naopak akční rádius zaostával za konkurencí, jenomže hlavním operačním prostorem Regia Marina bylo Středozemní moře (zejména jeho centrální část) a s tím, že by během války bitevní lodě působily např. na Atlantickém nebo Indickém oceánu se nepočítalo a doplavba odpovídala těmto požadavkům.
Elektrická síť měla napětí 110 voltů a elektřinu vyráběly dva díeselgenerátory a stejný počet turbogenerátorů. Nouzové osvětlení mělo fungovat nezávisle a proto je napájely akumulátory. Lodě nesly čtyři reflektory typu Galileo a novou radiostanici.
Posádku tvořilo 36 důstojníků a 1200 námořníků, jenomže tyto tabulkové počty se často měnily a pokud loď sloužila jako vlajková, rozhojnil posádku i admirál a jeho štáb. Admirál a důstojníci bydleli v souladu s tradicí na zádi a tam také konstruktér umístil důstojnický klub, zatímco mužstvo mělo ubikace rozmístěné po celé lodi.
Část posádky na zádi Giulia Cesara
GIULIO CESARE se vrátil do služby v červnu a CONTE DI CAVOUR v říjnu 1937 a ještě téhož roku putovaly do stejných loděnic ANDREA DORIA a CAIO DUILIO, aby se podrobily téměř identické přestavbě. Nákladnou modernizaci první dvojice lze vzhledem k situaci v první pol. 30. let pokládat za odůvodnitelnou a její výsledky za zdařilé. Regia Marina získala rychlé bitevní lodě s posílenou výzbrojí, pancéřováním a zlepšenou protitorpédovou ochrannou, které se však přesto mohly měřit toliko s dalšími veterány konstrukčně vycházejícími z období první světové války. Jenomže už v r. 1937 uvedli Francouzi do služby DUNKERQUE, který se stal první bitevní lodí stavěnou na základě nejnovějších požadavků, takže je pochopitelné, že překonával i modernizované jednotky třídy CONTE DI CAVOUR. DUNKERQUE měl maximální výtlak 35 500 tun, výzbroj složenou z osmi kanónů kalibru 330 mm a šestnácti ráže 130 mm a při zkušebních plavbách dokázal krátkodobě vyvinout úžasnou rychlost 31 uzlů. Dokonalejší bylo i pancéřování. Boční pás byl sice silný jenom 241 mm, jenomže nebyl kolmý, ale skloněný pod úhlem necelých 12 stupňů, takže poskytoval lepší ochranu. Tloušťka hlavní pancéřové paluby někde činila až 140 mm a čela věží hlavního kalibru měla sílu 330 mm. Francouzi používali i lepší způsob ochrany trupu pod vodní hladinou tvořený třemi protitorpédovými hrázemi.
Třída DUNKERQUE ještě splňovala omezení dohodnutá v Londýně, jenomže v polovině 30. let proběhla další námořní konference, jejíž krach do budoucna otevřel případným zájemcům cestu k realizaci bitevních lodí bez jakýchkoliv limitů. Proto Francouzi začali chystat stavbu dvou jednotek třídy RICHELIEU s plným výtlakem přes 47 000 tun a s těmito giganty se zmodernizované italské dreadnoughty utkat nemohly. I proto se nad smysluplností následující přestavby jednotek třídy ANDREA DORIA vznáší pochybnosti, protože koncem 30. let už muselo být zřejmé, že Italové takto nezískají lodě souměřitelné s potencionálními konkurenty a lze souhlasit s publicistou Michajlovem, který tvrdí, že pokud by vynaložené prostředky raději investovaly do urychlení stavby nových bitevních lodí, mohli nejpozději v roce 1941 provozovat všechny čtyři moderní jednotky třídy VITTORIO VENETO.
Zmodernizované bitevní lodě Giulio Cesare a Conte di Cavour
Zmodernizované italské dreadnoughty tak na Středozemním moři překonávaly pouze staré francouzské třídy COURBET a JEAN BART. Naštěstí italská čtveřice alespoň rychlostně převyšovala i tehdejší britské bitevní lodě, takže Italové mohli v eventuálním souboji nejprve využít svá dalekonosná děla a v případě nutnosti boj přerušit a uniknout, kteréžto taktiky se jejich velitelé během druhé světové války úzkostlivě drželi při každém souboji s Royal Navy.
Kariéra před druhou světovou válkou
Během čtyř let, které jednotky třídy CONTE DI CAVOUR strávily v loděnicích, se v Evropě radikálně změnila politická situace. Jestliže v r. 1933 se jako největší problém jevila vleklá hospodářská krize, nyní už reálně hrozilo propuknutí dalšího velkého konfliktu a mnozí politici hlasitě chřestili zbraněmi. Největší hrozbu představovalo nacistické Německo a fašistická Itálie, které se nijak netajily plány na další výboje. Musssolini v r. 1935 napadl Habeš, která byla přeměněna na italskou kolonii a Hitler o rok poději obsadil Porýní. Téhož roku také vypukla krvavá občanská válka ve Španělsku, kde se Berlín a Řím vojensky angažovaly na podporu generála Franka (Italové nacionalistům předali i několik válečných lodí). Mussolini budoval válečné loďstvo k podpoře italské expanze a sám na jeho adresu prohlásil: „Nic na světe se neodehraje bez účasti válečného loďstva. Námořnictvo během míru určuje postavení země ve světové hierarchii a za války zaručuje svobodu konání na moří, což téměř vždy rozhoduje o vítězství pozemních sil.“
Mussolini na palubě italské bitevní lodě
Itálie a Německo podepsaly spojeneckou smlouvu a Adolf Hitler se v r. 1938 vydal na přátelskou návštěvu svého nejsilnějšího spojence a 5. května se v Neapoli stal čestným hostem při velké námořní přehlídce. Oba diktátoři měli slabost pro bitevní lodě a tuto událost sledovali z paluby CONTE DI CAVOURA. Mussolini situace využil k prezentaci obou zmodernizovaných jednotek, které se toho dne staly hlavní atrakcí a sklidily obdiv široké veřejnosti. Potěšený diktátor chtěl pýchu svého námořnictva předvést i v zahraničí, takže obě lodě ještě téhož roku navštívily Maltu a několik jugoslávských přístavů a CONTE DI CAVOUR v létě 1939 demonstroval sílu Regia Marina v přístavech Palma de Mallorca, Lisabon a Tanger.
Italské válečné námořnictvo se společně s francouzským dělilo o čtvrtou až pátou příčku na světě a v oblasti Středozemního moře bylo nejsilnější. V r. 1935 nosilo jeho uniformu 2964 důstojníků a zhruba 50 000 poddůstojníků a námořníků. I přes Mussoliniho přízeň však zaostávalo v zavádění nejmodernější techniky. Ani bojová připravenost posádek na moderní válku nebyla na výši, v čemž se však italští námořníci příliš nelišili od většiny svých protějšků, takže Walter. J. Boyne mohl obecně konstatovat: „že i přes léta výcviku se příslušníci válečného námořnictva učili bojovat teprve v bitvě a velké plány a přesný výcvik předválečných let byly nakonec většinou tak zbytečné jako nekonečné cídění mosazi.“ První větší zkoušku prodělala Regia Marina v letech 1935 a 1936, kdy zajistila bezproblémový převoz armádních transportů a vojenského materiálu (přes 4 milióny tun) na habešské bojiště, ale náklady na tento konflikt spolykaly z jejího rozpočtu 725 miliónů lir.
Giulio Cesare
Výdaje na válečné námořnictvo i proto postupně narůstaly z 1,25 miliardy uvolněných mezi roky 1931 až 1934, na 1,3 miliardy určené pro období 1935 až 1936 a v následujících dvou letech to už bylo celých 1,609 miliardy lir. Hlavními základnami Regia Marina byly už delší čas La Spezia a Tarent, ale námořnictvo využívalo (a nově budovalo) i např. báze v Neapoli, Livornu, Cagliari, Palermu. Messině, Pule, Benátkách a na ostrově Pantelleria. K dispozici mělo i základny v koloniích jako kupř. přístavy na ostrově Leros, v Masawě, Tripolisu a Mogadišu. Jádro loďstva tvořila I. eskadra pod velením viceadmirála Riccardiho, kam patřily i GIULIO CESARE a CONTE DI CAVOUR. I. eskadra operovala z Tarentu, kde bylo i potřebné technické zázemí jako dva suché doky (jeden pro bitevní lodě) a tři doky plovoucí.
Dobytí Habeše a vytvoření Italské východní Afriky nemohlo uspokojit Mussoliniho ambice a diktátor začal pošilhávat po dalších územích nejen v Africe, ale i na Blízkém východě a Balkánském poloostrově, což naráželo na odpor Francie a Velké Británie, které se také společně postavily proti požadavku Italů na získání podílu ve Společnosti Suezského kanálu. Nejvíce třecích ploch vznikalo mezi Paříží a Římem, protože Italové by ke své říši rádi připojili i Džibuti, Tunis a Korsiku, ale aktivněji proti jejich požadavkům paradoxně vystupovali Britové, kteří krátce po napadení Habeše uvedli do pohotovosti svoje posílené Středomořské loďstvo, ale zakázat italským lodím proplouvat Suezem se neodhodlali. Mussolini zatím nehodlal riskovat válečný konflikt s Francií a Británií, takže uskutečnění většiny požadavků odložil na příhodnější dobu a rozhodl se prozatím k agresi na Balkánském poloostrově.
Conte di Cavour na Maltě
Jeho další obětí se měla stát malá a zaostalá Albánie, která ostatně už dlouho patřila do italské zájmové sféry a zdejší král zařídil, aby Albánie 10. října 1935 jako jedna z mála zemí nehlasovala v Lize národů pro uvalení hospodářských sankcí na Itálii. „Odměny“ se měl dočkat o několik let později, když obdržel ultimátum požadující souhlas s okupaci země italskými vojsky. Král Zogu I. odmítl a Mussolini se rozhodl spor vyřešit silou. Reakce ostatních evropských mocností se obávat nemusel, protože si předem zajistil Hitlerův souhlas a každý se mohl nedávno přesvědčil, že Francouzi a Britové dokázali v zájmu zachování míru obětovat nejen Habeš, ale i svého československého spojence.
Invazní flotila čítající padesát parníků opustila 6. dubna 1939 Tarent, Brindisi a Bari a zamířila na východ. Mussolini celou operaci pojal opravdu velkoryse a hodlal jí využít k demonstraci síly své armády a loďstva. Proto se ve čtyřech albánských přístavech mělo vylodit 38 000 vojáků pod vedením generála Guzzoniho, které kromě 150 tanků a obrněných vozidel podporovaly i značné letecké a námořní síly. Regia Marina vyčlenila pro tuto operaci nejen bitevní lodě CONTE DI CAVOUR a GIULIO CESARE, ale i čtyři těžké a stejný počet lehkých křižníků, dvanáct torpédoborců, čtyři torpédovky a další pomocná plavidla. Vzdušné krytí zajišťovalo přes 300 letadel a hydroplánů.
Italský viceadmirál Riccardi
Italové nejprve zablokovali Otrantský průliv a ráno 7. dubna se začali vyloďovat v určených přístavech. Hrdí synové „Země orlů“ byli přepraveni svoji vlast bránit, i když o konečném výsledku bojů nemohlo být pochyb. Podle Tarase „Albánské ozbrojené síly čítaly v lednu 1939 necelých 20 000 mužů (armáda 12 629 mužů, z čehož 771 důstojníků, pohraničníci a policisté 6500 mužů a námořnictvo 141 mužů). Měly 64 děl, 204 kulometů; letectvo neexistovalo. Námořnictvo se skládalo ze čtyřech hlídkových člunů (výtlak 46 tun, jedno 76mm dělo, dva kulomety), dvou dělových člunů (bývalé německé minolovky; výtlak 230 tun, jedno 76mm dělo) a královské jachty. Všechny lodě kotvily v Drači.“ Taras také uvádí, že v čele loďstva stál kontradmirál Ulqinaku, což byla vzhledem k nepatrnosti zdejší flotily hodnost naprosto neadekvátní.
Nejsilnější uskupení zaútočilo na Drač; před čtvrtou hodinou ranní obsadila námořní pěchota přístavní molo, na němž se začaly vyloďovat první italské jednotky. Město ale drželo 1500 vojáků a policistů, kteří se útočníkům postavili na odpor a rázem začaly problémy. Na torpédovku LUPO a transportní parník BARLETTA spustila přesnou palbu děla kalibru 65 a 75 mm, a přinutila italské lodě přístav vyklidit. Výsadek musel vzápětí čelit albánskému protiútoku a nechybělo mnoho, aby byl zahnán do moře. Tímto úspěchem na sebe dělostřelci upoutali pozornost italského velení a brzy už na jejich pozice útočilo 28 letounů a hydroplánů. Umlčet se je však nepodařilo a brzy inkasovaly zásahy další dvě transportní lodě, načež si albánské baterie vzali na mušku dělostřelci z GIULIA CESARA a několika křižníků.
Albánský národní hrdina Mujo Ulqinaku
Těžká děla se však k palbě nepřipojila a bitevní loď střílela pouze z děl ráže 120 a 100 mm. Výsledky však za mnoho nestály a Albánci dokázali opět zasáhnout několik parníků a umlčelo je teprve další letecké bombardování. Zabránit vylodění dalšího kontingentu s děly a tanky už nebylo v silách špatně vyzbrojených obránců, kteří museli město vyklidit, i když izolované skupinky pokračovaly v boji až do dvanácté hodiny. Italové přiznali 11 mrtvých a 44 zraněných, ale je možné, že jejich ztráty byly ve skutečnosti vyšší. Počet padlých Albánců není znám, ale při obraně Drače zahynul velitel zdejšího námořnictva, který je dodnes uctíván jako národní hrdina.
K boji došlo i ve Valoně, kterou nejprve ostřeloval CONTE DI CAVOUR s několika křižníky a torpédoborci a kolem šesté hodiny se vylodila první invazní vlna. Tentokrát nenarazili útočníci na větší odpor a město brzy padlo. Podobně probíhalo i obsazování dalších přístavů a ještě 7. dubna mohly italské motorizované kolony zahájit postup do vnitrozemí. Král Zogu uprchl a veškerý organizovaný odpor se brzy zhroutil, takže už 14. dubna 1939 mohla být Albánie připojena k Mussoliniho říši. Hlídkové čluny TIRANA, SARANDA, DURRES a SHENGJIN (?) byly stejně jako královská jachta ILIRJA zařazeny do italského loďstva. Nejasný je osud dělových člunů SQUIPNIA a SKENERBEG, ale zdá se, že navzdory Tarasovu tvrzení, je Albánci již dříve vyřadili a války s Itálií se nedočkaly.
Italská vojska obsazují Albánii
Jednotky třídy CONTE DI CAVOUR si tedy mohly připsat další bojové vystoupení, ale jejich posádky si válečnickou slávu ani tentokrát nevybojovaly, a nasazení bitevních lodí proti špatně vyzbrojeným Albáncům bylo zbytečné a nijak nemohlo pozvednou prestiž zdejšího námořnictva. Opravdovou zkoušku ohněm měla Regia Marina prodělat teprve o rok později, kdy se zapojila do nejničivějšího válečného konfliktu všech dob.
Použité zdroje:
С. Патянин: Проклятые линкоры. „Цезарь“ ставший „Новороссийском“. Vydala nakladatelství Яуза, Коллекция, Эксмо 2011.
А.А. Михайлов: Линейные корабли типа Конте ди Кавур. Санкт-Петербург 1996.
А. Е. Тарас: Энциклопедия броненосцев и линкоров (3). Vydalo nakladatelství АСТ Харвест.
Дашьян, Патянин, Токарев: Все линкоры Второй Мировой. Vydala nakladatelství Яуза, Эксмо 2011.
Н.П. Муру: Линейный корабль Новороссийск. Vydalo nakladatelství Gangut 1999.
А.Е. Тарас: военно-морское соперничество и конфликты в 1919-1939 гг. Vydalo nakladatelství Харвест 2003.
F. Novotný: Veleobři oceánů. Vydalo nakladatelství Albatros 2003.
MORZE STATKI I OKRETY 7-8 2011.
Mark Stille: Itallian Battleships of World War II. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2011.
Aldo Fraccaroli: Italian Warships of Word War II. Vydalo nakladatelství Ian Alan 1968.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1922-1946. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1980.
Е. Шведе: Средиземноморский театр. Moskva 1940.
Е. Шведе: Военные флоты 1928-29 г.г. Petrohrad 1928.
Válečné lodě (4). Vydalo nakladatelství Naše Vojsko 1993.
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://www.battleships.spb.ru/Novorossiysk/index.html
http://www.cityofart.net/bship/frameset8.html
http://www.agenziabozzo.it/
http://www.cityofart.net/bship/frameset8.html
http://www.airwar.ru/enc/bww1/m18.html
http://photo.starnet.ru/Thematic_Wallpa ... htm#Cavour
http://www.maritimequest.com/warship_di ... _index.htm
