Křižník byl odpovědí na italskou třídu Zara, které se vzdáleně podobal a kterou doháněl rychlostí, výzbrojí i pancéřováním. Jednalo se o moderní plavidlo , rozhodně překonávající předcházející třídy Duquesne a Suffren už jenom svojí větší všestranností. V rámci 1. eskadry křižníků, ve které byl zařazen se starším Colbertem a Dupleix byl sice lodí nejpomalejší (o dva uzle při maximální rychlosti), ale zároveň díky svému 110mm pancíři nejodolnější.
Konstrukce
Loď byla 186,2 metru dlouhá při maximální šířce 20 metrů. Ponor dosahoval úrovně 6,15 metru. Pancéřování, tvořené hlavně vnějším pásem maximální tloušťky 110 mm po celé délce lodi vážilo 2.035 tun, tedy cca 20% výtlaku lodi. Zajímavé je, že přes svoji více než 200% tloušťku oproti předcházejícím konstrukcím (tří Suffren měla pás pouhých 50mm) bylo o pohou třetinu těžší. Pancéřová paluba, dosahující 80 mm kryla skladiště, strojovny a další kritická místa lodi. I její parametry byly mnohem lepší než u předchůdců.
Tři za sebou umístěné umístěné kotelny s pěti naftovými kotly vyrobenými Indretem dodávaly páru čtyřem turbínám. Dvě turbíny pohánějící vnitřní hřídele byly vyrobeny společností A.C. Bretagne a dvě vnější konkurenčním Indretem. Společný výkon pohonného ústrojí dodával výkon 84.000 koňských sil, umožňující rychlost 31 uzlů, tedy přibližně 57 km/h. Během rychlostních zkoušek v únoru 1934 dosáhla loď rychlosti 32,9 uzle při výkonu 93 tisíc koní.
Siluetu lodi byla tvořila masivní věžová superstruktura s můstkem a přístrojovým vybavením (charakteristický poznávací rys francouzských válečných lodí třicátých let) za předními dělovými věžemi, následovaná jedním komínem, prostřední věžovou konstrukcí s jeřáby a zadním trojnožkovým stožárem. Dělové věže hlavní výzbroje byly umístěny v párech v superpozici na přídi i zádi lodi. Loď byla vybavena jedním katapultem pro tři průzkumné hydroplány Gourdou-Leseurre 810, později nahrazené typem Loire-Nieuport 130.
Výzbroj
Hlavní výzbroj tvořilo osm 203mm děl umístěných v páru ve čtyřech věžích. Sekundární výzbroj skládající se z dvanácti kanonů 100mm/45 M1930 uložených opět v párech byla zkonstruována speciálně pro Algérie, který díky tomu měl nejsilnější protiletadlovou výzbroj ze všech francouzských křižníků. Děla byla schopna elevace až 80°, což umožnilo dostřel 10.000 metrů při protiletadlové palbě. Dostřel při 45° elevaci proti hladinovým plavidlům dosahoval 15.800 metrů. Lehkou protileteckou výzbroj tvořily čtyři kanony ráže 37 mm M1925 a čtyři kulometná čtyřčata 13,2mm firmy Hotchkiss. Původně bylo zamýšleno umístění novějších kanonů model 1935, ale ty nebyly včas k dispozici. Křižník nesl též šest torpédometů ráže 550mm ve dvou trojitých odpalovacích zařízeních, pro které byla vezena ještě zásoba dalších tří torpéd, jež měla být ze skladiště vytažena leteckým jeřábem a na střelecké stanoviště dopravena pomocí kolejového vozíku.
Při rekontrukci na konci zimy roku 1937 došlo k přesunům kulometů i 37mm kanonů kvůli dosažení lepší efektivity a nahrazení pětimetrového dálkoměrů zařízením o základně osmi metrů. Na dvou hlavních věžích zůstaly dálkoměry pětimetrové.
Při další rekonstrukci v zimě 1939/40 se křižník konečně dočkal nahrazení starších lehkých protiletadlových děl modernějšími M1937 umístěnými v párech, čímž se schopnosti protiletecké palby razantně zvýšily.
Služba
Loď byla spuštěna na vodu 31. května 1931 a dokončena 15. září 1934. Zařazena byla jako vlajková loď lehké divize První středomořské eskadry. Jako vlajková loď sloužila celou svoji kariéru. Počátek druhé světové války zastihl Algérie v čele 1. křižníkové eskadry, kde byla zařazena spolu s těžkými křižníky Dupleix, Foch, Duquesne, Tourville a Colbert, a pátou, sedmou a devátou divizí torpédoborců.
První důležitou misí byl lov na Admiral Graf Spee ve skupině s "kolegou" Dupleix, bitevním křižníkem Strasbourg (nemůžu si pomoci, tohle označení mi na Strasbourg sedí víc než bitevní loď) a britskou lehkou letadlovou lodí Hermes operující z Dakaru.
Na jaře 1940 se spolu s bitevní lodí Bretagne podílel na převozu francouzského zlatého pokladu do Kanady, aby se po vstupu Itálie do války vrátil do Středomoří, kde se zúčastnil ostřelování Janova.
Po pádu Francie zůstal Algérie ve službách vlády ve Vichy, v jejíchž službách vykonal pouze doprovod bitevní lodi Provence po jejím útěku z Brity napadeného Oranu. Zbyte své služby strávil odsouzený ke zkáze Toulonu, kde jej také zastihl vpád německých vojsk. 27. listopadu 1942, kdy francouzští námořníci dobrovolně zlikvidovali téměř všechny francouszké lodě v přístavu se stal Algérie jednou z obětí této velké sabotáže, aby nepadl do německých rukou. Hořel dva dny, než klasl na dno přístavu. Přes italskou snahu z února 1943 na dně také zůstal. Definitvní vyzvednutí a cesty do šrotu se nejlepší francouszký těžký křižník "dočkal" v roce 1956.
...no nic, tak třeba časem připojím nějaké dopnění.
Takže si tu nemusíš házet popel na hlavu, já pak udělám nějaký komplexní článek o francouzských těžkých křižnících obecně (včetně posledních nerealizovaných projektů vycházejících z Algérie), souvislosti, srovnání, atd. Takže pokud chceš, klidně vytvoř i třídu Duquesne. To už se s tím nijak nepomlátí. 
Ony francouzské lodě měly téměř vždy vizuálně něco do sebe, viz. křižník Dupuy de Lôme, který má takový verneovsky retrofuturistický vzhled :-) 
